|
~ Čtyři brněnská zastavení Brno, 1997 Knižnice Slepeckého muzea - 6 OBSAH 1. Úvod 2. Jan Nepomuk František Rafael Beitl - život a dílo 3. Vývoj programů Dne nevidomých 4. Vznik a vývoj tyflopedického poradenství
Tyflopedické poradenství pro ranou péči o nevidomé a těžce slabozraké dítě Poradenská centra při školách Tyfloservis Závěr Shodou okolností si v letošním roce připomínáme čtyři brněnská výročí, která se vztahují k životu, kultuře a práci nevidomých dětí i dospělých:
Byli jsme rádi, že návštěvníci výstavy obě akce pokládali za dík všem, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na rehabilitaci osobnosti těžce zrakově postižených dětí i dospělých občanů. Všechny texty jsou původní, pouze část pojednávající o vzniku Slepeckého muzea v Brně je převzata z textu již dříve vydané publikace téhož autora. Z technických důvodů byly uspořádány dvě tematické výstavy. V jarním a v podzimním období. Na jaře to byla připomínka J. R. Beitla a vznik Slepeckého muzea. V podzimním termínu byla instalována druhá část, tj. vznik první československé poradny pro rodiče nevidomých dětí a 50 let Dne nevidomých. Autor
Brněnský ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí vznikl na podzim roku 1835 jako v pořadí třetí v českých zemích, tj. po ústavu v Praze na Hradčanech (1807), který byl v té době spíše léčebnou a Klarovým zaopatřovacím a zaměstnávacím ústavu v Praze (1832). brněnský ústav je prvním ve smyslu komplexnosti vzdělávání a přípravy nevidomých dětí pro samostatný život i vlastní obživu. Měl jednak školu, ale také dílny i pozemky pro získávání základních dovedností v řemeslu i pěstování ovoce a zeleniny. Myšlenka založit výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé v Brně se při realizaci setkávala s osobními oběťmi filantropa a tyflopeda Jana Nepomuka Františka Rafaela Beitla. S nevidomými chovanci (jak se tehdy říkalo dětem umístěným v internátním zařízení), které považoval za členy své rodiny, sdílel život plný odříkání. Rozvoj ústavu vedl klikatými cestami, které tehdejší společnost nedovedla narovnat. Vzdělávání a výchova nevidomých dětí byly v této době ve většině ústavů spíše chápány jako milodar, jako něco navíc. Ne tak v Brně, kde chovanci ústavu žili společně s rodinou zakladatele a prožívali s ní dobré i zlé časy. J. R. Beitl založil ústav v Zábrdovicích u Brna v domě č. 17 (dnešní Zábrdovická ulice). Zakladatel kladl důraz na všeobecné i hudební vzdělávání nevidomých žáků, základní dovednosti v některých řemeslech a práci na pozemku. Všeobecnému vzdělání se nepřikládal takový význam, protože v životě bylo nutné nejdříve usilovat o vlastní obživu a vyhnout se žebrotě. O pokusech se čtením a psaním se dovídáme převážně z životních osudů Beitlova chovance Pavla Chybiorze (či Chybioře), který se zmiňuje o svém velkém neštěstí, když mu byly odcizeny jeho psací potřeby. Neuvádí ovšem, o jaké se jednalo. Nejcennější bylo, že u J. R. Beitla převažovala snaha o rehabilitaci osobnosti slepce, který v této době byl obecně považovaný za přítěž společnosti. Cílem výchovy bylo poskytnout absolventům nejnutnější základní vzdělání a hlavně důkladné základy rukodělných dovedností v dílně i na zahradě. Tyto znalosti a dovednosti považoval Beitl za prvořadé. Neměl však přiměřené podmínky k jejich splnění, protože bylo třeba ještě dlouho překonávat předsudky lidí. Hudební výuka měla zvláštní vyhrazené místo. Ještě do osmdesátých let 20. stol. se soudilo, že o vzniku ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Brně se nedochovaly žádné přímé písemné prameny. Byla to půda pro vznik neoprávněných dohadů a legend. Jako nejspolehlivější byly uváděny publikace ředitele Františka Pavlíka. To bylo neúplné. Po dlouhém hledání jsem nalezl písemnosti, které ukazují, že jeho informace jsou v jistém smyslu tendenční, že celou historii ústavu zkreslují. Spolehlivé informace jsou uloženy v materiálech Státního oblastního archívu v Brně. Nejcennější je výňatek z osobního spisu J. R. Beitla s jeho vlastnoručně podepsanou výpovědí v protokolu vídeňského policejního ředitelství ze dne 28. 11. 1852, kde se evidentně vyvracejí nepřesné a zkreslené informace Fr. Pavlíka. Jelikož ani uvedený protokol ani jiné přímé prameny nebyly vinou některých osob známé, tradovaly se události ústním podáním, ve kterém se osobnost J. R. Beitla halila do vykonstruovaných pomluv. Všechno začalo tím, že hrabě z Bukuwky, kurátor ústavu, nechtěl připustit zásluhy nemanželského syna pivovarského dělníka. Na základě uvedených písemností se pokusím rehabilitovat osobnost zakladatele ústavu, vzácného filantropa, který s neobvyklým vypětím sil a mimořádnými osobními oběťmi začal pečovat o několik nevidomých chlapců bez pompéznosti a oslavných tirád. U Johanna Wilhelma Kleina ve Vídni nabyl tyflopedickou kvalifikaci, praxi i zkušenosti. Nezačal proto jako laik, jak to bylo jinde v této době celkem běžné. Na žádost uherského palatina Josefa založil v r. 1825 ústav pro maďarské slepce v Bratislavě. O rok později byl ústav přenesen do Pešti, odkud J. R. Beitl odešel v r. 1833. Se životem nevidomých dětí byl již natolik spjat, že hledal další místo, kde ještě slepci trpí nedostatečnou péčí a společenským odmítáním. Na takové místo ho upozornil tehdejší známý tyfloped Josef Doležálek, který několik let působil v pražském ústavu pro nevidomé děti a v Pešti nastoupil na Beitlovo místo. Beitl neváhá a stěhuje se do Brna. S přípravou základních podmínek pro otevření ústavu začal v r. 1834 zajištěním pronájmu domu a současně se seznámil s několika moravskými a slezskými slepci, které získal pro svůj záměr. Ve fragmentu jeho osobního spisu se uvádí, že svou žádost moravskému guberniu v Brně o povolení zřídit ústav, podal dne 13. července 1835. Evidovaná je pod č. 29.799. Zní: "Rafael Beitl, učitel slepců, prosí o povolení, aby směl zahájit soukromé učební kursy pro slepé děti Moravy a Slezska do doby, než vstoupí v život veřejný vzdělávací ústav."_ Vedení gubernia povolení vystavilo pod č. 39.063 dne 15. září 1835. Budování nového ústavu mohlo začít. Od kuratoria Beitl nikdy neobdržel žádnou subvenci. Přesto se pustil do práce podporován J. W. Kleinem, zakladatelem a ředitelem ústavu ve Vídni radami i jinou pomocí. J. R. Beitl se narodil dne 7. května 1797 v Libočanech na Žatecku jako nemanželské dítě pivovarského dělníka a dcery pekaře. Život dítěte i svobodné matky byl velice krušný, když její rodiče nedali souhlas ke sňatku. Chlapec nastoupil do místní školy, kde prospíval výborně, a proto využil ve svých 15 letech nejbližší možné příležitosti odejít z domova a pokusit se o samostatnou obživu. Kam jinam než do Vídně. Odtud potom do Opatinu (Uhry, dnes Chorvatsko), kde získal na místním úřadu práci diurnisty. Toto úřednické zaměstnání ho však neuspokojovalo. Začal se zajímat o práci ve vídeňském ústavu pro nevidomé. Byl přijat jako písař. Později se stává učitelským čekatelem. J. W. Klein ho uvedl do všech problémů výchovy a vzdělávání nevidomých dětí a přiděloval mu stále odpovědnější pedagogickou činnost ve třídě i mimo ni. Beitl se stává svědkem tvořivého úsilí ředitele ústavu a jeho cílevědomosti ve vytváření učebních pomůcek a hlavně reliéfního písma. Jakmile Beitl získal toto trvalé zaměstnání, oženil se s dcerou obuvníka. Však právě v jeho dílně přišel na myšlenku, že by slepci mohli vykonávat některé obuvnické práce. V manželství se jim narodilo 17 dětí, z nichž zůstaly naživu pouze čtyři chlapci. Na žádost uherského palatina si ho Klein mezi několika uchazeči vybral a posílá do Bratislavy, kde v r. 1825 založil ústav pro maďarské nevidomé děti. Ústav byl po jednom roce přemístěn do Pešti. V r. 1827 napsal Beitl pro tento zařízení organizační řád s názvem: Planum Rafaela Beitla vyučování slepých dětí. To, pokud víme, byla jediná jeho písemná práce. Tytéž zásady potom uplatňoval i v Brně. Pešť se otřásala národnostními nepokoji a Beitl je v ústavu zřejmě nedovedl vyřešit. Koncem roku 1833 proto odchází, aby uvolnil místo zkušenějšímu Josefu Doležálkovi. Jak jsem již výše uvedl, vydal se s rodinou do Brna, kde měli údajně vzdálené příbuzné. Pronajímá si domek v Zábrdovicích č. 17 (dnešní Zábrdovická 12), jehož majitelem byl Wilhelm Klassen.*1) Z původních šesti chovanců se jejich počet do r. 1846 zvýšil na patnáct. Jako hudebník amatér se zpočátku zaměřil na výuku hry na hudební nástroje. Pro tuto myšlenku získal několik učitelů hudby, kteří se ujali vyučování bezplatně. Po krátkých přípravách nechává své chovance zaučovat do některých řemeslnických prací, rovněž podle vídeňského vzoru. Jelikož k domu patřila malá zahrada, vedl své svěřence k obdělávání půdy, pěstování brambor a zeleniny, jejich společné hlavní stravy. Beitl zakládá žákovský dechový orchestr. Časté koncerty v Brně, okolí i vzdálenějších místech, jak se zmiňuje tehdejší chovanec Pavel Chybiorz, byly zdrojem slušných příjmů. Prodej výrobků z dílny přišel na řadu především v zimním období, kdy se hudební zájezdy nekonaly. Když připočteme výtěžky ze zahrady, stačilo vše k velmi skromné obživě, nejnutnějšímu oblečení a krytí základních režií s provozem budovy a ústavu. Na otop pro zimu mnoho nezbývalo. O prvních deseti letech Beitlovy činnosti v Brně se pravděpodobně nedochovaly žádné přímé písemné prameny. Alespoň ve Státním archívu jsem je nenalezl. Kuratorium, které mělo již určitou částku na stavbu nové budovy, ústavu, s Beitlem nespolupracovalo, a ani ho nepodporovalo. Bez vydatnější pomoci ze strany brněnských občanů se jeho chovancům vedlo bídně. Výnosy letních koncertů se brzy vytratily. Stávalo se dokonce, že nebylo co jíst, nebylo, co obléct, čím zatopit. Žebrotu Beitl netrpěl, a tak byly často k jídlu předkládány pouze brambory na loupačku. Pro nedostatek topiva docházelo i k omrzlinám. V létě bylo veseleji, především na zájezdech s hudbou. Přespat bylo možné leckde a jídlo se sehnalo všelijak. Majitel domu vyžadoval pravidelný nájem. Bylo také nutné uživit stále se rozrůstající Beitlovu rodinu. Za pobyt v ústavu rodiče dětí neplatili. Většinou nebylo ani čím. Slepota byla skoro vždy jedním z důsledků chudoby. Chybiorz uvádí, že Beitl s chovanci navštívil svého bývalého učitele J. W. Kleina ve Vídni, aby mu předvedl výsledky své činnosti. Dechovou hudbu si zde podle zmíněného svědectví poslechl i sám císař, který projevil zájem o činnost nového ústavu. Beitl proto doufal ve finanční podporu, které se však nedočkal. Brněnský guberniát s kuratoriem připravoval stavbu nové budovy. Po jejím dokončení na Radvitově nám. (dnešní Žerotínovo nám.)*2) V r. 1846 byl J. R. Beitl na doporučení J. W. Kleina (který mu vystavil vysvědčení o kvalifikaci vychovávat nevidomé a neslyšící) děti, povolán k vedení ústavu s možností, že se mu povoluje vzít s sebou 15 nevidomých chlapců ze Zábrdovic. Další podmínky však byly kruté. Beitl nastupuje do vedení nového ústavu za neuvěřitelných podmínek: po celý první rok neobdrží žádný plat, jak se dosvědčuje v již zmíněném protokolu ze dne 28. 11. 1852. Navíc musel přijmout další podmínku, že bude živit a oblékat celkem 18 chovanců na své náklady. Z tohoto důvodu a nikoliv pro vlastní obohacení, jak ho obviňuje František Pavlík ve svém Slavnostní spisu, se Beitl zadlužil. Slavnostní otevření ústavu bylo z tohoto důvodu až v březnu 1847. Potom už J. R. Beitl za své působení plat obdržel. V tomto roce byl vydán první statut ústavu, tzv. Náwěsstí, ve kterém se uvádějí podmínky pro přijetí za chovance aj. Na jeho koncepci zřejmě neměl Beitl vůbec žádný vliv, byla to věc kuratoria. Od r. 1846 začíná Beitl budovat školu podle tehdejších předpisů. V Archívu města Brna se uchoval Přijímací protokol chovanců a kronika, ve které nejsou bohužel žádné podrobnosti. V r. 1848 nastupuje podučitel Karel Nahodil pro "dozor" ve druhé třídě. Začínají se používat tzv. Kleinovy psací stroje s propichovanou latinkou*3) a ruské sčoty. Vyučování počtům probíhalo největším dílem pamětně. Mimo oba shora uvedené učitele působil v ústavu bezplatně Antonín V. Malý (vyučoval zeměpisu), zaměstnáním kontrolor poštovního úřadu, sekretář obecní rady Pejša (hře na housle) a významný brněnský hudebník Pavel Křížkovský. Oba placení učitelé pracovali od 5. hodiny ráno do 21. hod. večer, a to i v neděli a svátky. K tomu účelu jim byl poskytnut v budově ústavu byt. Beitl se staral o rozšiřování výuky řemeslům, pěstovala se hudba. Jako kontrolu výsledků práce zavádí tzv. roční veřejné zkoušky. Konaly se v hlavním sále za účasti brněnské veřejnosti a představitelů kuratoria. Jednotliví chovanci byli zkoušeni z učební látky, která byla v uplynulém roce probrána. Bohužel však stále častěji docházelo k diferencím v názorech o úkolech, cíli i prostředcích výchovy mezi členy kuratoria a oběma učiteli na způsoby výchovy. J. R. Beitl nemínil ze svých zásad ustoupit. Spory přetrvávaly, a proto Beitl náhle ukončil svou činnost nadučitele a otce domu dne 31. srpna 1852. Odchází dobrovolně, když už nemohl déle snášet nelidské pracovní a společenské podmínky a nakonec i podezírání ze zpronevěry výnosu sbírky. Po celý život provázely toto kdysi nešťastné nemanželské dítě chudoba a pomluvy, ze kterých vznikla u něho touha pomáhat ještě ubožejším. Jeho pojetí lidskosti se lišilo od okázalého almužnictví, které se bohužel v současné době jinou formou znovu vrací do soustavy péče o žáky na školách pro nevidomé a slabozraké žáky. Za svého života se J. R. Beitl nedočkal uznání a ještě dlouho potom byla jeho práce zneuznávána, ačkoliv v zahraniční literatuře se s tímto přístupem nesetkáváme. Právě naopak. V poslední den Beitlovy služby byla uspořádána veřejná zkouška chovanců. Předváděli výsledky práce ve škole i v dílnách. Součástí byl také rozsáhlý hudební program. Rada Tkaný plamennými slovy ocenil dosavadní práci učitelů a žáků.*4) Je to jediné přímé a veřejné ocenění, které se Beitlovi za jeho života dostalo.*5) J. R. Beitl svůj další život netrávil v pohodě a popularitě, ale jak se dovídáme z již několikrát zmíněného policejného protokolu, měl úmysl založit další ústav a to v sedmihradském Opatinu. Pro výchovu slepců na Moravě a ve Slezsku učinil první krok za osobních obětí, které mohly u něho i jeho manželky vyrůst z čistého filantropizmu. Opouští Brno a vrací se do Vídně. Tam ho zastihuje ono nešťastné Bukuwkovo obvinění, že by pro svou bídu mohl pořádat sbírky na slepce a zneužít je ve svůj prospěch. Vyšetřováním bylo zjištěno, že obvinění je nepravdivé.*6) Nanejvýš roztrpčený a znechucený se stěhuje k příbuzným do Pešti na Toleranční ul. č. 4 (nyní Kisfaludy utca). Zde se v r. 1855 veškeré stopy po něm ztrácejí. Ověřil jsem si na místě, že zde žil a dále písemným stykem, že v Rumunsku ústav nezaložil. Posmrtné kladné ocenění Beitlovy osobnosti i jeho záslužné činnosti se mu dostalo jedině ze strany vídeňského tyflopeda.*7) Je nanejvýš nespravedlivé, že Beitla neznali nebo spíše nebrali v úvahu představitelé brněnského ústavu, kteří pod vlivem Františka Pavlíka podporovali znevažování jeho osobnosti aniž si jeho údaj ověřili. Kytici květů bychom položili, kdyby bylo známé místo Beitlova posledního odpočinku. Veškerá snaha však je nalézt, skončila neúspěchem. A tak jsme v situaci, kdy se musíme spokojit s tím, co v současné době bylo možné učinit. Vyvěsili jsme pamětní desku. Na výstavě byly vystaveny kopie nalezených dokumentů. Není jich mnoho, ale více zřejmě po skartacích nezbylo. *1) Současný majitel domu ve své laskavosti svolil, aby Slepecké muzeum obnovilo na budově pamětní desku. Dřívější bronzovou desku, kterou nechal zhotovil autor této studie ještě ve funkci ředitele základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně, v r. 1995 odcizil neznámý pachatel. *2) V sedmdesátých letech 20. stol. byla budova zbourána za účelem získání pozemku pro stavbu Městské výboru Komunistické strany. *3) Jeden se z tohoto období dochoval a je ve sbírkách Slepeckého muzea. *4) Podrobněji se dovídáme z brněnského časopisu Neuigkeiten ze dne 1. 9. 1852. *5) Do nástupu dalšího ředitele (Jana Schwarze) na uvolněné místo vedl ústav již shora zmíněný A. V. Malý. *6) Navíc je tento protokol o výslechu plný důkazů, které jsem zapracoval do tohoto pojednání. *7) Alexander Mell: Encyklopädisches Handbuch des Blindenwesens -Wien und Leipzig 1900 Hierarchie lidských hodnot se mění v závislosti na proměnách společenských vztahů. Jestliže vztahy společnosti k nevidomým lidem jsou ve své podstatě závislé na nutnosti živit je a počítat s určitými dávkami bez jejich přímé spoluúčasti na vytváření hodnot, potom je jejich stav na úrovni prosebníka. Jestliže sociální vztahy k nevidomým osobám jsou všeobecně ovlivněny jejich alespoň částečnou hospodářskou užitečností, potom se tomu přizpůsobuje i ocenění všech jejich lidských hodnot, které jsou jim postupně přiznávány. Jestliže však sociální postavení nevidomých občanů je závislé na alespoň částečné společenské užitečnosti výsledků jejich práce, potom ona má v hierarchii hodnot osobnosti nevidomého člověka stále větší význam. Jestliže byla postupem času nevidomým občanům přiznána lidská práva v plném rozsahu, potom je právě vhodná doba k jejich společenské integraci. A tak byly lidské hodnoty nevidomého dítěte i dospělého slepce skryté tehdy, byl-li nucený živit se žebrotou a byl proto společnosti na obtíž. Zásadní obrat nastává založením prvního vzdělávacího a výchovného zařízení v Paříži (1784) humanistou Valentinem Haüyem. V důsledku toho bylo již v 19. stol. některým slepcům umožněno přispívat ke své obživě prací. Jejich materiální závislost na společnosti byla tudíž pouze částečná. Společenská hodnota nevidomých lidí proto začíná stoupat, začíná být lidštější. Dvacáté století je charakterizováno neustálým vzestupem jejich zaměstnanosti, a proto jsou postupně stavěni jako plnohodnotní, i když v ojedinělých případech - jak tomu bývá vždy - se uplatňuje setrvačnost lidského vědomí, a tím i názorů na to, jaké místo má nevidomý člověk zaujmout. Pokud je možné hodnotit, 21. století posune sice nevidomého občana na společenském žebříčku, avšak vláká ho do sítí pečovatelských organizací natolik, že se stane jejich klientem. Ekonomické vztahy si vynucují dokonalejší výrobní síly. Nevidomý pracovník není schopen vyrovnat se s požadavky maximální produktivity práce, a tak se i jeho ekonomická činnost podtrhuje speciálními dávkami pro podnikatele. Speciální slepecká povolání ustupují. Úspěchy nevidomého pracovníka budou stále víc záviset na jeho osobnostních parametrech. Tento pohled může být zkreslený vysokými finančními částkami, které stát poskytuje za slepotu, mohly by v některých případech působit jako omezení svobody pracovat. Budují se např. pracovní střediska, ve kterých má práce nevidomého zaměstnance či klienta převážně sociální a charitativní náplň, jelikož je dotovaná značnými finančními prostředky. Jako dotaci lze chápat i tzv. důchody z mládí, příspěvky za slepotu (tři stupně bezmocnosti) aj. Možnost pracovat i za těchto okolností má bezesporu převážně rehabilitační a dokonce integrační prostor. Z předchozího vyplývá, že na rehabilitaci osobnosti nevidomých dětí i dospělých má zásadní vliv možnost jejich užitečné práce jako žáka i jako zaměstnance či podnikatele. U nejvýznamnějších tyflopedů, usilujících o zajišťování práceschopnosti nevidomých pracovníků v oblastech, pro které projeví schopnosti, byly vždy tyto vazby v přípravě na samostatný život jejich žáka na prvním místě. V těchto intencích pracovaly i spolky samostatných slepců. Naopak, ty spolky, které zakládali občané jako sdružení přispívatelé, měly většinou v intencích izolovat nevidomého jako azylanta a tam měl být na pospas jejich lidumilnosti, které bylo třeba se bezpodmínečně podřídit. Drobty padající ze stolu bohatců měly zachraňovat život chudáků, kteří byli povinni neustálým okázalým díkem a -modlitbami za chlebodárce. Nic není zadarmo. Možná právě modlitba slepce pomůže pro posmrtné nebe jeho chlebodárce. Proto byl pokrokovější názor na smysl života "nevidomců" u těch, kteří uplatňovali lidské vazby zprostředkované prací a nikoliv u těch, kteří usilovali o segregační péči tzv. "od kolébky do hrobu", aby na ní stavěli svou společenskou popularitu. S takto hodnoceným vývojem souvisejí i programy Dne slepců, jak se postupně vyvíjely a pravděpodobně vyvíjet budou v přerodu k defaitizmu. První Den péče o nevidomé se konal v Drážďanech r. 1898 formou odborné konference pracovníků ústavů pro nevidomé. Je to jistě pozoruhodná událost, která naznačuje, že se něco mění ve výchovných úkolech přípravy nevidomých dětí pro život mimi ústav. Že je tomu opravdu tak, dokládá skutečnost, že tato vědecká akce se konala mimo tradiční Mezinárodní kongresy učitelů nevidomých, které od r. 1873 zdávaly směr tyflopedické teorie i praxe. Historicky první Den slepců byl rovněž v Drážďanech ve dnech 2.-4. června 1909 (viz čas. Die neue Zeit, viz heslo Časopisy). Uspořádal jej Přípravný výbor pro založení spolku samostatných slepců. Tento výbor vznikl v předcházejícím roce. Rozhodl, že jedinou vhodnou formou bude sjezd slepců, na němž účastníci projednají nejaktuálnější problémy včetně podmínek jejich samostatného života. Práce sjezdu probíhala převážně v sekcích pro jednotlivé druhy zaměstnání. Den slepců byl zakončen koncertem nevidomých hudebních umělců. To nebyla slavnost, nýbrž veřejná prezentace uměleckých výkonů nevidomých umělců. Nebyla to ani akce, která by měla vynést určité finance pro podporu nebohých slepců. Nejvíce diskutovanou otázkou na sjezdu byla problematika a účelnost vzdělávání. V usnesení se konstatuje, že slepce lze k vyššímu vzdělání připustit pouze v tom případě, má-li dostatečné prostředky k obživě, protože vzdělaný slepec nenajde přiměřené zaměstnání. Vzdělání chápe sjezd zatím jako zájmovou činnost. A dále: slepci, kteří chtějí být nezávislí a chtějí žít z výdělku své práce, musí přijmout a překonat z toho vyplývající mnohé společenské i vlastní subjektivní potíže. Poprvé se setkáváme s tím, že nevidomí účastníci sjezdu dali najevo, zodpovědnosti za své společenské postavení. Myšlenka, kterou prosazovala skupina učitelů, že by vzdělání mělo slepcům škodit, protože si vzdělaný slepec údajně tím více uvědomuje svou slepotu, byla se vší vehemencí odmítnuta. Pro tento přístup mnohých učitelů se vzájemné vztahy mezi nimi a žáky i nadále kalily. Časopis Die Neue Zeit pracovníkům ústavů pro výchovu slepců, kteří se akce Dne slepců vůbec nezúčastnili, vytýká jejich obavy, že by na sjezdu mohli k jeho usnesení zaujmout záporné stanovisko. A tak ani odborný časopis Der Blindenfreund nevěnoval tomuto sjezdu žádnou pozornost. Pracovníci ústavů jsou totiž v usnesení kritizováni za to, že v ústavech je sice o chovance podle možností postaráno, ale nejsou vždy připravováni pro skutečné problémy života. Není jim umožněno vzdělání podle nadání, v uzavřeném prostoru ústavu jsou od života příliš izolovaní. Časopis Der Blindenfreund svůj původně negativní postoj později zdůvodňuje tím, že slepci jsou z tak nízkých společenských kruhů, že ke vzdělání nemají vzhledem k zanedbanému prostředí rodiny předpoklady. Nutno ovšem podotknout, že zděláním bylo myšleno absolutorium tehdejších hlavních (pozdějších měšťanských) škol, které tvořily obecnou soustavu základního vzdělání. Zatímco v ústavech byly nanejvýš třídy obecné školy, - a to málokde všech pět - vidomí žáci měli možnost základní vzdělání dokončit, většina nevidomých dětí končila povinnou docházku na úrovni obecné školy. O maturitě se nedalo ani snít. Mezi řádky zmíněného článku můžeme vysledovat obavu, že by slepci mohli nakonec být vzdělanější než jejich učitelé! První sjezd ke Dni slepců se dokonce rozhodl prosazovat myšlenku, že sami slepci nejlépe vědí, co je třeba učinit v dobré přípravě pro samostatný život. Usnesení ukládá, aby taková setkání byla pravidelná každé tři roky. Na druhém sjezdu v r. 1912 v Braunschweigu, kladli účastníci velký důraz na vytváření možností spolupracovat s vidomými občany. V diskuzi zvláště vynikla otázka, jak přimět nemocenské pokladny, aby neodmítaly pojišťovat nevidomé řemeslníky. Svůj záporný vztah odůvodňují zvýšeným rizikem. Výrazně zaznělo projednávání problematiky života nevidomých žen, příprava ladičů klavírů a učitelů hudby. Sjezd doporučil na to, aby nevidomí učitelé hudby usilovali o přiměřenou kvalifikaci na konzervatořích. K tomu však je třeba vykonat zkoušky z učiva měšťanské školy. Sjezd dále doporučil věnovat pozornost přepisům knih do Braillova písma zaměřených na společenskou problematiku, cestopisy, odborné publikace apod. Sjezd dále Kritizuje, že knihovny v ústavech jsou přeplněny náboženskou tematikou. Je to příliš jednostranné zaměření literatury, která je slepcům přístupná v bodovém písmu. Zprávy o dalších tímto způsobem pořádaných Dnech slepců tím končí, pravděpodobně další nebyly. Válečné události let 1914-1918 přesunuly zájmy na dostatek chleba. Úsilí o vyšší cíle bylo zatím odloženo. Po válce došlo ke vzniku nových států, při jejichž stabilizaci nebyla zrovna otázka požadavků na zlepšení péče o slepce na prvním místě. Nová doba si vyžádala nové formy zviditelnění problematiky života slepců včetně slepců válečných. Byl to důraz na jejich materiální i kulturní úroveň. Prvním takovým projevem byl světový sjezd nevidomých esperantistů v Praze r. 1921. Na něm zazněly hlasy, které ukazovaly na touhu navázat na předchozí tradice a obohatit je o mezinárodní spolupráci prostřednictvím esperanta. V Československu byl první celostátní sjezd slepců (nikoliv cíleně ke Dni slepců) v r. 1927 v Praze s obdobnou tematikou. Zvýraznila se na něm činnost spolků, které sdružují samostatně pracující řemeslníky. Právě v této době se přípravě ke státním zkouškám z hudby hlásí stále více slepců. Bylo třeba řešit, jakým způsobem budou slepci dokončit základní všeobecné vzdělání. Mimořádně významnou akcí, která ve skutečnosti zastupovala myšlenku Dne slepců, byla celosvětová Výstava slepeckého tisku v Praze r. 1935. Bylo na ní shromážděno množství důkazů o trvalém postupu slepců v přibližování se lidské společnosti v oblasti vzdělání, práce i kultury. Opět zde nezněly prosby o almužnu. Osobnost slepce nebyla ponižována prosbami, nýbrž proklamacemi jejich snah. Se zajímavou informaci se setkáme v bulletinu Věstník českých slepců (1940 č. 63). Možná bude nejlépe, ocitujeme-li přepis textu: "Velkému slepci L. Braillemu, vynálezci slepeckého písma. Světový sjezd nevidomých esperantistů, konaný v srpnu 1939 v Barnu, přijal návrh holandského spolku nevidomých esperantistů, aby 4. leden, na který připadají narozeniny tvůrce slepeckého písma L. Brailleho, byl povýšen na Slepecký den, který by slepce celého světa spojil v uctívání památky jejich největšího dobrodince. Svaz slepeckých spolků v Čechách a na Moravě splnil tuto povinnost uspořádáním oslavné schůze, při kteréto příležitosti bylo mi uloženo promluviti o vynálezci písma slepců a jeho vývoji. Že také u nás došla tato výzva plného pochopení, o tom svědčí skutečnost, že k výzvě Svazu slepeckých spolků v Čechách a na Moravě sešli se všichni činitelé ze slepeckého hnutí, jakož i mnoho nevidomých, aby společně vzdali hold geniálnímu vynálezci slepeckého písma, kterým L. Braille položil základní kámen slepecké osvětě a slepecké kultuře vůbec." Den nevidomých, jak jej známe, vznikl jako československé specifikum v r. 1947 na podnět dvou učitelů brněnského ústavu pro nevidomé Rudolfa Krchňáka a Lubomíra Nopa. Snad také proto se většina akcí tohoto roku uskutečnila na Moravě a částečně i na Slovensku. V Čechách se s touto tradicí začíná později. O konání prvního Dne slepců u nás rozhodla porada učitelů, která se konala v březnu 1947. Projednala návrhy na termín konání. Mělo to být datum narození některého z významných tyflopedů, který měl pro komplexní výchovu a vzdělávání nevidomých dětí i pro rozvoj vzdělanosti slepců zásadní význam. Den narozenin Louise Brailla nebyl přijat. Z obecnějšího hlediska má podle usnesení porady významnější úlohu Valentin Haüy. 13. listopad byl zvolen proto, že je dnem narození prvního vychovatele a učitele nevidomých dětí Valentina Haüye (1745-1822) založením historicky prvního ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Paříži roku 1784. Tohoto dne uveřejnily všechny brněnské deníky články učitelů Vincence Krále, Rudolfa Krchňáka a Lubomíra Nopa. Večer vysílal Československý rozhlas půlhodinový pořad. Z dalších akcí to byla např. výstava speciálních učebních pomůcek a veřejná exkurze do ústavu v této době ještě provizorně umístěného v Chrlicích u Brna. Podpůrný spolek samostatných slepců v Brně vyzdobil výlohy své prodejny i výlohy jiných obchodů. S velkým úspěchem se setkala výstava fotografií o práci nevidomých řemeslníků apod. Podobné akce organizovalo vedení ústavu pro nevidomé na Slovensku v Levoči. Mimo ČSR pořádaly Den slepců rovněž některé severské evropské země, kde ovšem sloužil k intenzivnějším akcím pro získání finančních prostředků. Měl tedy charitativní náplň, což odporovalo cílům českých zakladatelů. Bylo krátce po válce, lidé plní ideálů o svobodě a sociální spravedlnosti, o nových možnostech nevidomých získat možnost pracovat. A skutečně, nevidomí zájemci nacházejí zaměstnání v továrnách, soukromí učitelé hudby v městských hudebních školách. Poválečná euforie žije v plné míře. Začínají vycházet kulturně propagační časopisy, které veřejnost informují o chystaných nových cestách v životě slepců. V současné době to jsou dokumenty, které mají pro historii výchovných úkolů a cílů nevidomých dětí i dospělých zásadní význam. Vedoucí ideou Dne slepců, jak jej koncipovali brněnští učitelé, bylo heslo: Bez pokladniček, bez žebrání. Mělo zvrátit dosavadní přístup veřejnosti k nevidomým občanům jako chudákům, kterým je nutno v první řadě poskytovat milodary, jak tomu bylo v době, kdy se potulovali bez cíle a almužna byla pro ně jediným příjmem nebo také později za tzv. první republiky, kdy bylo velmi těžké provozovat samostatnou živnost aj. Setrvačnost lidského vědomí člověka spoutává. Vždyť ještě v této době všechny slepecké spolky pořádaly -tzv. "akce" (na tisíce adres rozesílaly vánoční pohlednice, záložky do knih aj.) s cílem zaútočit na lidský soucit. Přiloženou poštovní poukázkou se měl tento cit realizovat. Oba zakladatelé Dne nevidomých pochopili, že nezmění-li se společenská úloha těžce zrakově těžce postižených lidí, nezmění se ani vztah společnosti k nim. Nevidomí občané by měli především svou prací dokazovat, jaké je jejich místo ve společnosti. Tuto produktivní práci je jim třeba nejdříve dát. Vzniklo proto další heslo: Dáváte-li slepcům práci, dáváte jim světlo. L. Nop ve svém článku Zavedeme u nás Den slepců (čas. Svět nevidomých 1947 č. 10 str. 6) píše: "A poněvadž akce (viz o akcích výše) dělají všechny slepecké spolky, není opravdu důvodu k tomu, aby se někdo uraženě pozastavil nad tím, že ještě dnes, v polovině dvacátého století, převládá o slepcích na veřejnosti mínění, že bez pomoci veřejnosti, respektive za těchto sociálních podmínek, které jsou zákonem určeny pro všechny občany republiky, nemohou opravdu žít. Tak znají, bohužel, lidi vidomí slepce více než z těch případů vskutku čítankových". A dále: "Den slepců bude paralysovat - pokud to bude možno - činnost všech podnikatelů "akcí". A ještě dále: "Snad už to, co jsem uvedl, by stačilo oprávnění žádat zavedení Dne slepců. Je však mnoho dalších důvodů, z nichž uvedu aspoň jeden. Zájmem slepců musí být, hledat vytrvale kontakty s lidmi vidomými. Nesmějí se od nich oddělovat a tvořit kastu sami pro sebe". Poznámka k současnosti.. Zdá se, že vyvíjíme právě největší úsilí zviditelnit nevidomé lidi kulturní žebrotou o korunky. Právě tato znovu se navrátivší praxe je může od běžné společnosti oddělovat. Jak se jinak mají dívat lidé na slepce, jestliže žádá většinou nad rámec svých potřeb všemožnou hmotnou podporu, a právě i tou nešťastnou formou veřejně umístěných pokladniček. Život nevidomého člověka je jistě po všech stránkách náročnější. Bez cílených dotací nemůže být. Ale vyrovnat tuto disproporci je povinností státu či hospodářských podniků, nikdy však občanů, se kterými si chce být rovný. Vraťme se však k tehdejším problémům. Po prvním nadšení, po prvních úspěších přišlo potom zvolna zklamání nad tím, že idea Dne slepců se mezinárodně neujala. Pro všechny okolní země nebyla přijatelná pro své odmítání převahy charitativní péče. Naše země neměla takový mezinárodní vliv, aby zapůsobila mocněji. Snad z nedostatku aktivity, snad z důvodů existenční jistoty se původně společensky zajímavé úkoly postupně mění v oslavy něčeho trapného. Oslavují se slepota. Děje se tak ve školách, ve Svazu invalidů, ve sdělovacích prostředcích, všude. Oslava slepoty se stává v padesátých letech trapnou náplní Dne nevidomých. Důvodem mohlo být, že přetrvávaly nejednotné cíle společenských organizací nevidomých v mezinárodním měřítku. A zvláště poté, kdy se u nás slepecké spolky staly součástí tzv. jednotné -organizace Svazu invalidů, byly na pořadu dne obecnější otázky, politické úlohy organizace, což celé slepecké hnutí zničilo a dalo mu jiný obsah. Sami členové různých skupin se pod ideou spolupráce všech invalidů snažili o vzájemnou spolupráci, ale konkrétní formu měla pouze v ojedinělých případech. Zájmová činnost byla nasměrována na tzv. národní frontu, kterou vedla KSČ. Na celou situaci určitě zapůsobily oslavy Dne horníků, Dne železničářů apod., tak proč tak nepojmout Den slepců? Bylo to trapné a dlouhé období. Mánie stále něco oslavovat se musela nutně promítnout i do slepeckého hnutí. Den slepců se tedy neoprávněně stává pouhým svátkem nevidomých dětí ve speciálních školách, dospělých v zaměstnání i doma s oslavami KSČ jako iniciátorky všeho blaha. K tomuto dni se vyžadovalo oficiální blahopřání vzájemně mezi učiteli a řediteli škol pro nevidomé. Všechny školy pro nevidomé si vyměnily písemná gratulace, kdy nechybělo ani to "díky straně a vládě". Dokonce se blahopřálo nevidomým žákům! Po nástupu do funkce ředitele základní školy pro nevidomé v Brně jsem tyto gratulovačky zastavil. Zpočátku si mimořádnou pozornost zasloužili těžce zrakově postižení dělníci v továrnách, kteří pracovali s nadšením, ale postupně všichni odešli, oslavy však zůstaly. Na tuto degradaci Dne nevidomých měly nepochybně vliv konkrétní společenské podmínky, především trvalým nadřazováním nových socialistických vztahů, které byly oficiálně tak mohutně idealizované, že se prosazovala myšlenka o neustálém poklesu počtu nevidomých i jinak zdravotně postižených dětí. Sama pouhá existence socialistických vztahů byla pokládána za všemocnou. Slepců bude vlivem socializmu ubývat, tak není třeba se starat o rozvoj pomoci rodičům, není potřeba zachovat např. mateřskou školu v Brně aj. Tak zákeřně vnikly ideje komunizmu do srdcí i mozků nejpoctivějších tyflopedů v praxi i teorii. Padesátá a šedesátá léta přinesla sice existenční jistoty, ale náplň Dne nevidomých se realizovala menšími či rozsáhlejšími relacemi v rozhlase a několika články v tisku. Tyto stereotypní chvalořečné formy měly alespoň ten klad, že každým rokem připomínaly práceschopnost nevidomých lidí a jejich intelektuální i jiné lidské vlastnosti. Navíc se oslavy Dne nevidomých dostávají i do odborných časopisů, a to bylo právě to zasažení mozků i srdcí odborníků. V polovině padesátých let zaměstnanost nevidomých dělníků směřuje do továren. Přechází se na otevřenou výzvu: "Přijímejte nevidomé pracovníky a pracovnice do zaměstnání." Nevidomí pracují jako baliči zboží, pomocní dělníci apod. Mnozí z nich jsou dokonce za své výkony vyznamenáváni. Do praxe přichází povolání telefonního manipulanta. Učitelé hudby se zapojují do lidových škol umění. V šedesátých letech se zdařilo prosadit nové zaměstnání telefonního manipulanta v závodních telefonních ústřednách v širším rozsahu. Brzy se stává masovým. U příležitosti Dne nevidomých se v denících píše, že "dělníci, ladiči klavírů, košikáři, kartáčníci, rohožkáři, maséři, telefonisté, hudebníci a učitelé hudby nabízejí své zdravé ruce a mozky k budování socializmu. A tak se konečně rýsuje splnění staletých snů o rovnocennosti v práci. V posledním roce šedesátých let byl pod novou politickou situací ustaven samostatný Svaz nevidomých a slabozrakých. Tzv. normalizační tlaky v sedmdesátých letech však znovu nevidomé členy vrátily do lůna nového Svazu invalidů jako jedné z pák Komunistické strany. Byl dán pokyn k sjednocení názorů. Aktivně v tomto smyslu působili: Jan Drtina, Rudolf Krchňák a Zdeněk Šarbach. Prosadili silný Svaz invalidů a nevadil jim politický nátlak. Tak skončilo úsilí nevidomých o samostatný svaz i snaha, aby nevidomí mohli znovu mluvit sami za sebe. Jenže už to asi zapomněli. V sedmdesátých letech přichází Svaz invalidů se svým sociálním programem a přebírá iniciativu náplně Dne nevidomých. Koncem tohoto období, po mém nástupu na místo ředitele, základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně (1977), dostávají Dny nevidomých na školách nový obsah ve snaze zachovat důstojnost nevidomého člověka, objevovat jeho kladné volní vlastnosti, ještě více se přiblížit rodinnému životu, osvobodit nevidomého žáka od nutnosti trávit dětství mimo rodinu aj., (viz založení poradny pro rodiče a Mateřské školy). V osmdesátých letech vznikají široce založené rehabilitační programy. Středoškolské vzdělání zakončené maturitou je všem těžce zrakově postiženým plně přístupné. V euforii se však zapomíná na to, že ne všichni lidé jsou připraveni k absolvování školy s maturitou. V nové koncepci se proto počítá i se zakončením střední školy bez maturity jako neúplné střední vzdělání. Podobně i vysokoškolské studium, kde ovšem více než jinde přetrvávají problémy s přiměřeným zaměstnáváním absolventů. Den nevidomých má novou náplň: Všichni těžce zrakově postižení hodnotí svůj podíl na společensky užitečné práci a koncipují programy pro novou etapu, která je příznačná úsilí o přizpůsobení a pracovní využití elektroniky. Naplňuje se dávné přání, aby se práce stala pro každého pramenem štěstí. V r. 1964 byl v USA zaveden Den bílé hole, který schválila Světová rada pro blaho slepců. V r. 1980 se na doporučení téhož orgánu stává 15. říjen Mezinárodním dnem bílé hole. Právě i tato iniciativa nakonec přesunula programy Dne nevidomých pouze na naši lokalitu. A tak se nevidomí připomínají dvakrát, jednou s bílou holí v ruce, podruhé jako pracující. Idea Mezinárodního dne bílé hole není vůbec totožná s náplní Dne nevidomých. Liší se zásadně v tom, že 15. říjen byl zaveden právě pro zviditelnění potřeb nevidomých především v akcích získat finanční prostředky od soukromníků. A tak se docela přirozeně Idea Dne nevidomých, s úkolem postavit slepce jako tvůrčí osobnost, u nás postupně víc a víc oslabuje a nemá již takovou sílu, s jakou se původně počítalo. Den bílé hole praktikují naše spolky a neuvědomují si, že tím vlastně nevidomým křivdí. Škodí jejich lidské podstatě. Proto také trvalo několik let než u nás zdomácněl. A vida! I v současné době praktikují nevyzrálí pracovníci i funkcionáři současné Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých na Den nevidomých přenést oslavy slepoty, nikoliv oslavy toho, že slepý člověk chce pracovat. Ne nepozorovaně, ale očividně se u nás usídlil defaitizmus, tj. přeměna převahy aktivně se zúčastňovat života formou účelné práce v život očekávání služeb všech možných společností a organizací, které se předhánějí získat na své pečovatelské akce peníze od státu a žebrotou od soukromých podnikatelů. Kladu si otázku: Může člověk, na kterého vybírají jeho spoluobčané peníze, aby se mu kompenzovala jeho slepota a možnost pracovat, být podle Maxima Gorkého hrdým člověkem? Bilance posledních více než 55 let nás přesvědčuje o tom, že zpočátku měli u nás nevidomí občané poměrně široké možnosti zapojit se do společensky užitečné práce, která jim zajišťovala uspokojivé společenské postavení. Vysokoškolská studia je možné absolvovat, avšak stále nejsou všichni absolventi zaměstnáni v odpovídajících profesích. Postupně se mění i zaměstnanost nevidomých lidí, malé soukromé firmy telefonisty nepotřebují. Kladu si další otázky: 1) nebývale vzrost počet vysokoškolských studentů. Zabývá se někdo tím, co s nimi bude, až dostudují? 2) Jednotlivým nevidomým dětem i dospělým se poskytují statisícové částky na nákup nejrůznějších přístrojů - údajně kompenzačních pomůcek. Zabývá se někdo tím, zda jsou všechny přístroje pro každého slepce potřebné a zda je užívá ke svému prospěchu, zda se zde nemrhá finančními prostředky? Ještě bychom se měli zmínit o jednom velmi závažném faktu, tj. o úloze učitelů a na druhé straně samotných slepeckých organizacích v přípravě pro harmonii s reálným společenským klimatem. Všeobecně se tento proces nazývá socializace. Jestliže v 19. století byla v tomto smyslu na prvním místě aktivita pedagogů, potom v první polovině století 20. se pozvolna přesunuje do řad nevidomých absolventů výchovných a vzdělávacích ústavů. Příčinou je zřejmě to, že jsou životu blíž, nikoliv proto, že sami vědí, čeho je jim potřeba, jak jsem popsal výše. Školy zůstávají poněkud za realitou. Zvláště internáty pro předškolní i školní děti se někdy dokonce ukájejí nereálnými ideami o odbornosti a specifiku výchovy. Přiměřená integrace nevidomých a slabozrakých žáků do běžných škol v místě bydliště však pokračuje až v letech devadesátých. Má své potíže, nelze ji chápat jako frontální. Přesto určitě přispěje mnoha nevidomým dětem ke svobodnému rozvoji jejich osobnosti, který ani v nejlepším internátě není možný. Jestliže jsme prosadili integraci dospělých, potom s ní musíme začít již u dětí, jinak ti dospělí na ni nebudou připraveni. Měli bychom se vrátit k dříve úspěšným formám zajišťování životních ideálů. Nevidomí by měli protestovat proti tomu, že jsou vyřazováni z lidského společenství novými způsoby žebroty např. rozmístěnými pokladničkami, prosbami u sponzorů, plošnými netematickými sbírkami aj. Tato praxe rozhodně nemůže přispět k sebevědomí člověka, který nevidí a usiluje o to, aby byl občanem jako ti ostatní. Protestovat by měly i děti, které se tak znovu dostávají do situace opečovávaných chudáčků. Vedení škol dělá dojem, že by bez pokladniček snad i uhynuly hladem. Není důvodu, proč by se nevidomé děti měly mít hmotně lépe než ostatní. Nepřispívá to rozvoji jejich osobnosti. Položme si další otázku: Jak se bude společnost dívat na dospělého slepce, jestliže byl jako dítě předmětem citového vydírání formou moderní žebroty? Den nevidomých tedy zachovejme, abychom zachovali důstojnost člověka a jeho rovnou páteř. Úvod V posledních letech byl u nás dobudován systém poradenství pro rodiče nevidomých a těžce slabozrakých dětí raného věku, dětí školního věku i starších osob. Znamená to, že a) existuje síť tyflopedických poraden pro rodiny, které vychovávají dítě s těžkou zrakovou vadou ve věku od narození do tří až čtyř let, b) dále to jsou poradenská centra při mateřských a základních školách pro nevidomé i školách pro slabozraké, která navazují a mají v evidenci děti do patnácti let, c) a konečně je to síť oblastních ambulantních středisek Tyfloservisu pro nevidomé a slabozraké občany nad patnáct let. Institucionálně je tato oblast zabezpečena projekty u příslušných ministerstev. d) TyfloCentra nejsou pedagogicky dotována, mají proto převážně pečovatelský, kulturní a zábavní charakter. Vzhledem k nedostačujícímu pokrytí mzdovými prostředky byly potíže s přijímáním plně kvalifikovaných pracovníků poradně tané péče i v Tyfloservisu. (Během několika málo let se situace zlepšila.) Pedagogická centra pracují jako součást škol. Pracovníci jsou placeni obdobně jako učitelé. TyfloCentra jsou budována jako obecně prospěšné společnosti. Za socialistické éry se sice studenti učili o komplexnosti péče o nevidomé a slabozraké (zdravotnictví, sociální péče a školská instituce), ale jednalo se o pouhé zastírání hlubokých nedostatků. V současné době je konstituováno dlouholeté úsilí jednotlivců. Protože tato knížečka vychází v období vzpomínek na první léta vzniku vůbec první poradny pro rodiče v Brně (1978), hodlám se věnovat i zmínce o péči o starší děti a dospělé osoby, protože toto téma nepřímo souvisí s činností tyflopedické poradny pro rodiče nevidomých dětí raného věku v Brně. Brněnská poradna působila v rámci základní školy pro nevidomé a slabozraké, při vzniku pedagogických center vyvíjel iniciativu dr. Michal Kuchař, na založení Tyfloservisu má významný podíl dr. Josef Cerha. Tyflopedické poradenství pro ranou péči o nevidomé a těžce slabozraké dítě V současné době je již dobudováno několik poradenských středisek pro rodiče kojenců a dětí batolivého věku. Pokrývají celou Českou republiku. Iniciátorem tohoto typu poraden byl autor předkládané studie. Jako ředitel základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně založil tyflopedickou poradnu v r. 1977, ve které dobrovolně a nad svou pracovní povinnost pracoval s tehdejší sociální pracovnicí Miluší Eliášovou. Realizovali to, o čem již několik let uvažovaly školské orgány, ale nenalezly cestu, jak na to. Školské orgány si vyhradily právo zřídit takovou instituci, ale samy měly zřejmě jiné problémy, vždyť vznikla idea, že za socializmu bude pouhou jeho funkcí ubývat zdravotně postižených dětí. Delší dobu se zabývaly otázkami, kam takovou evidenci - o kterou se jednalo především - legislativně zařadit. Ředitel brněnské školy Drahomír Hanák se v druhé polovině sedmdesátých let snažil převzít iniciativu, ale byl příliš závislý na souhlasu nadřízených úřadů. Později, kdy jsem po něm nastoupil do funkce, jsem na to nebral zřetel, viděl jsem pouze potřebnost takové poradny. Bezprostředním důvodem potřebnosti poradny byla nutnost založit (vlastně obnovit v r. 1950 v Brně zrušenou) mateřskou školu pro nevidomé děti. Nebylo již možné otálet, bylo nutné jednat samostatně i s určitými riziky, protože do základní školy nastupovali žáci ve věku deseti let i starší. Jejich vývoj byl takřka vždy opožděný nebo parciálně mimořádně nevyrovnaný, školsky nepřipravený. Poradna začala pracovat v rámci činnosti školy. Školské orgány jsem o povolení nepožádal, protože mi bylo jasné, jaké by nastaly legislativní překážky. Vyšší orgány se o činnosti poradny dovídaly potupně s tím, že předpokládaly souhlas s činností, který ovšem nebyl. Poradna proto nemohla čerpat žádné mzdové prostředky. Materiál pro administrativu i jiné prostředky a hračky jsme nakupovali z přidělovaných finančních prostředků školy. Oba jako pracovníci školy jsme působili v poradně mimo svou pracovní dobu i pracovní náplň především o sobotách. Na návštěvy v rodině dítěte nebyly finanční prostředky, rodiče s dětmi jsme zvali do prostor školy. Návštěvy v rodině se omezily na Brno a nejbližší okolí. Neměli jsme žádné zkušenosti ani s organizací ani s náplní činnosti. Mohli jsme jen čerpat z dosavadních zkušeností dřívějších tyflopedů, kteří o tomto úseku péče o nevidomé děti psali. Ani v tehdejší zahraniční literatuře jsme se nedověděli o podobných zařízeních. A nyní se mi zdá, jakoby se pracovníci nynější Rané péče bez ní neobešli. Nejobtížnějším úkolem bylo zajistit depistáž případů nevidomých a těžce slabozrakých dětí z oblasti Moravy a Slezska. Navázali jsme spolupráci s oftalmology vymezené oblasti. Musím si pochválit, že se až na výjimky dařila. Do nově založené mateřské školy*8) nastupovaly děti již připravené. Zkušenosti vlastní i jiné jsem popsal v první publikaci na odpovídající téma v r. 1980 s názvem Zrakově postižené dítě v rodině. Poradna se tak postupně stávala, sice dosud s dobrovolnou činností, stále zkušenější a radostnější zvláště proto, že jsme pozorovali výsledky své činnosti na připravenosti dětí pro vstup do mateřské školy. Později byly kladné výsledky působení mateřské školy evidentní při vstupu žáka do základní školy. Tato klidná práce byla přervána mým státními i stranickými orgány vynuceným odvoláním z funkce ředitele školy. Ve škole jsem zůstal pracovat jako učitel hudby. Nová ředitelka školy nevytvořila vhodné podmínky a nakonec po změně pracoviště sociální pracovnice mně zakázala vstup do budovy mateřské školy a vedení poradny mne zbavila. V poradně začaly pracovat nové pracovnice bez zkušeností i bez potřebných vědomostí. Teprve později jsem zjistil, že tyto problémy nastaly proto, že jsem se stýkal s Klementem Lukešem, nevidomým disidentem. Ještě v době, kdy jsem byl již v důchodu, mne obtěžoval jeden z jejích přátel, člen státní tajné bezpečnosti jménem Panáček. Pracovní podmínky se pro mne staly nesnesitelné pro neustálé pronásledování ze strany vedení školy. Toto období končilo pro mne velkým neštěstím, když jsem byl dotlačen k tomu, abych koncem června v r. 1985 ze školy odešel do invalidního důchodu. Neměl jsem ještě šedesát let a cítil jsem se v plné tělesné i dušení pohodě. Po krátkém zotavení jsem pro nedostatek jiných možností usiloval o založení podobné poradny při Svazu invalidů. Zdařilo se jen díky tehdejšímu předsedovi městského výboru Svazu invalidů Vl. Nejedlému. Od září 1986 jsem se stal vedoucím tyflopedické poradny, kterou zabezpečoval městský výbor Svazu invalidů se současně tvrdým a nekvalifikovaným odmítáním tehdejšího předsedy městské organizace nevidomých a slabozrakých Zd. Jelínka, který byl od začátku proti. Prosazoval názor, že takové poradny mají organizovat školy. Kladný postoj zaujala i tajemnice městského výboru Svazu invalidů v Brně Gallová. Svou práci jsem konal bez nároků na peněžitou odměnu. Sídlem poradny byly prostory klubu nevidomých, který jsme založili před lety s později osleplým učitelem Fr. Novozámským.*9) Práce se rozvinula do té míry, že jsme s mou spolupracovnicí, zdravotní sestrou v důchodu, zvali do nové poradny stále více rodičů s dětmi. Na cesty do rodin nebyly prostředky. Hračky a herní pomůcky jsme mohli nakoupit. Na popud Komise přátel nevidomých dětí při Svazu invalidů jsme pořádali několik týdenních setkání rodičů i s dětmi. Hlavním organizátorem byl dr. Josef Cerha, který zastupoval slepecké oddělení Svaz invalidů. Náplní byly jednak besedy, jednak práce v kroužcích, které vytvořily přítomné děti. Pomáhaly nám pracovnice mateřské školy i studentky. Vydal jsem další dvě publikace pro rodiče. Při jejich koncipování a obsahu mi nezištně pomáhal Igor Barvič tím, že mi předčítal cizojazyčnou literaturu. V r. 1990 došlo k významnému kroku, když zásluhou Terezie Hradilkové, pracovnice poradny v Praze, se konečně podařilo získat peněžitý dar a také zainteresovat Ministerstvo zdravotnictví, které pro rok 1991 přijalo projekt ze strany nové slepecké organizace České unie nevidomých a slabozrakých na profesionální poradnu nové koncepce. Nově jmenovaná ředitelka základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně, Hana Adamczyková projevila pochopení a poradnu přijala do prostor mateřské školy, kde se našly nadšené pracovnice, se kterými jsme vytvořili dobrý a pracovitý kolektiv. Školní i mou poradnu jsme administrativně sloučili a vytvořili databázi rodin, kterou jsme neustále doplňovali z evidence dětských lékařů. S nimi jsme udržovali pravidelný styk, a tak se naše klientela rozrostla. Po hospodářské stránce jsme byli závislí jednak na výši přidělených prostředků z ministerstva, jednak na přídělech zdravotnických od borů okresních úřadů. Mohli jsme proto začít zajišťovat některé speciální hračky a herní pomůcky. Pořádání speciálních seminářů se stalo tradicí. Bylo nám stále jasnější, že je nutné dojíždět do rodin. Nejdříve jsme používali soukromá auta pracovníků poradny, koncem r. 1991 jsem zajistil koupi nového vozu, který zaplatila poradna ze svých rozpočtovaných prostředků s podstatným přispěním ústředí České unie nevidomých a slabozrakých. Vše se stalo díky souhlasu tehdejšího prezidenta ČUNS Jiřího Stehna. Vzrostl počet pracovnic i evidovaných rodin. Mohu si pochválit, že jsem měl k dispozici spolupracovníky skutečné odborníky. Byly jimi zaměstnankyně mateřské školy pro nevidomé děti, v jejíž prostorách jsme pracovali a krátkou dobu i dr. Michael Kuchař, vedoucí poradenského centra při ZŠ pro nevidomé v Brně. Později s námi spolupracovaly i učitelky uvedené základní školy. To už jsme měli samostatnou pracovnu, kde jsme se scházeli a pořádali pravidelné semináře, na kterých jsme si vyměňovali zkušenosti získané ve styku s rodiči a studovali specifika nevidomého dítěte raného věku. Poradna postupně vyrostla do skutečného profesionálního formátu. Výsledky vývoje jednotlivých dětí jsme sledovali všichni, i když každá rodina měla svého odborného poradce. Postupně jsme poznali, že se rodí stále více dětí s kombinovaným postižením, kdy k vážné zrakové vadě přibyla dětská mozková obrna se svými trvalými důsledky na zhoršení pohyblivosti dítěte a mentální opožďování, při kterém bylo jen těžko rozeznat, co je získané a co je vrozené. To byly problémy, které jsem nedořešil, jelikož jsem svou funkci ukončil pro zaneprázdnění při budování Slepeckého muzea. Když jsem svou činnost v poradně koncem roku 1994 končil, měl jsem pocit štěstí ze zdařeného díla. Pro oblast Čechy vznikla obdobná poradna asi o deset let později než v Brně. Trvale jsme si vyměňovali své zkušenosti. Postupně byla vytvářena další střediska, která umožňují bližší a častější styk s rodiči. V současné době je síť poraden dobudovaná. Depistáž a vlastní evidence umožňují přímou spolupráci s lékaři i rodiči, kteří návštěvy v rodině přivítali. Naše návštěvy nepovažují ani za porušení rodičovských práv ani za porušení lékařského tajemství, jak se někteří oponenti domnívali. Naši pomoc vyhledávají. Jsou informováni o specifiku výchovy jejich dítěte. Poradna vždy pořádala setkání rodičů i speciální semináře za účasti jejich dětí. Zajišťuje výběr speciálních hraček a výrobu reliéfních obrázků, které podle mého návodu vytvářel František Ficián. Koncepce návodů pro rodiče obsahují pokyny, které jsme původně získávali z knihy J. B. Crattyho: Movement and Spatial Avaraness in blind Childern and Youth, starší české i německé literatury a vlastních zkušeností. Zdůrazňujeme tělesnou zdatnost dítěte, představy o vlastním těle a jeho místě v prostoru, určitou úroveň sebeobsluhy aj. Věnuje se pozornost specifickému rozboru výchovných metod, zásad a postupů, přičemž je přehodnocována úloha audiovizuálních gnozeologických (sluchově zrakových poznávacích vztahů jejich přesunem do vztahů audiotaktilních (sluchově hmatových). Bylo by však třeba propracovat např. psychiku hmatového vnímání i trojí funkci ruky nevidomého dítěte v kompenzačním procesu aj. Pro takové vyšší vědecké nároky je třeba vytvořit vhodné podmínky. Významným úkolem je připravit děti k návštěvě mateřské školy. Snahou by stále mělo být vyhnout se jejich umístění v internátě, zvláště nevhodné je to u těch nejmenších dětí a školáků. Internát již svým principem organizace a způsobu výchovy omezuje životní situace a tak zkresluje úlohu člověka ve společnosti. Navíc působí negativně na vývoj citové stránky osobnosti, mění vztahy k lidským hodnotám duchovním i materiálním. Ke škodě dětí jsou internátní školy stále plné. Mimořádnou úlohu připisujeme spolužití s vidomými dětmi. Je to kamarádství v okolí bydliště, členství v dětském kolektivu v mateřské i základní škole v místě bydliště. Máme-li úkol integrovat později člověka dospělého, nemůžeme jinak než začít už v dětství. Jeví se mi, že poradenská centra při základních školách neplní své povinnosti uceleně. Již v prvním roce existence Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých došlo k diferenci názorů na odbornou a organizační činnost Rané péče. 1. Ledna r. 1998 došlo proto k osamostatnění tohoto speciálního poradenství, které bylo prvním odborným projektem České unie nevidomých a slabozrakých a bylo její ozdobou. Tehdejší Tyflopedická poradna pomohla Unii, aby se prosadila jako moderní slepecká organizace. Centrum Rané péče se nachází v Praze na Haštalské ul. Č. 27. Při řešení budoucnosti tohoto druhu poradenství přišlo Ministerstvo zdravotnictví s návrhem přeměnit dosavadní způsob komunikace s rodiči na zřízení lůžkového způsobu. Přirozeně, že by tímto opatřením byl popřen smysl a úkoly rané péče o rodinu a těžce zrakově postižené dítě. Poradenská centra při školách Speciálně pedagogické centrum (SPC) při základní škole pro nevidomé a slabozraké v Brně (dále jen Centrum) vzniklo jako jedno z prvních experimentálních již v roce 1990. Činnost byla zahájena 1.9.1990. Nespornou výhodou v činnosti tohoto centra byl fakt, že jeho pracovnici měli k dispozici rozsáhlou databanku těžce zrakově postižených děti, neboť někteří pracovníci se již v minulosti podíleli na činnosti Tyflopedické poradny pro rodiče těžce zrakově postižených děti raného věku, později převzatou Unii nevidomých a slabozrakých. Další nespornou výhodou byla v té době velmi intenzivní spolupráce s Perkins School for the Blind v USA a ve spolupráci s Nadací pro pomoc těžce zrakově postiženým dětem v Brně. Předsedou nadace a vedoucím centra byl Michael Kuchař. Potřeba vzniku těchto center i při ostatních základních a mateřských školách pro nevidomé a slabozraké žáky byla přirozenou nutností zkvalitnit péči o tyto děti, vyvolaná jednak požadavky rodičů, snahou pracovníků škol a Ministerstva školství, jednak také společenskými změnami, které přinesly mimo jiné i odtabuizování některých společenských problémů, z nichž nejvážnějším byla dosavadní organizace škol internátních. Postupně se více a více aktualizovala snaha řešit umísťování těžce zrakově postižených dětí do běžných škol v místě jejich bydliště. V této souvislosti je třeba kladně zhodnotit postoje Ministerstva školství. Úkoly SPC jsou: doplnit systematické speciálně pedagogickou a psychoterapeutickou péči o zrakově těžce postižené děti, poradenská činnost pro rodiče dětí školního věku a učitele i ostatní pedagogické pracovníky běžných škol, včetně mateřských, které takové děti navštěvují v místě jejich bydliště. K tomu vytvořit podmínky organizační i personální. Formy činnosti je třeba volit takové, aby se pokud možno co nevíce dětí účastnilo vzdělávání ve škole svého bydliště a rodina aby zaujala pozici nejdůležitějšího výchovného činitele. Pracovníci SPC jsou povinni zajišťovat kvalifikovaná rozhodnutí. S žáky umístěnými do běžných škol i s jejich učiteli jsou povinni udržovat trvalé styky. Cílem pak je zhodnotit způsob vzdělávání dětí individuálně a zařazovat je do odpovídajícího vzdělávacího zařízení. Převést žáka je možné i v době povinné školní docházky. Vlastni činnost SPC zákonitě prošla vývojem, který je možné v důsledku označit jako pozitivní, i když se čas od času vedení odchylovalo od vytčeného cíle. V prvních letech SPC pečovalo asi o 60 dětí na Moravě a ve Slezsku. V pozdějších letech se postupně vytvářela taková centra na všech speciálních školách. Navštěvováno bylo také některými rodiči s dětmi z Čech a byly prováděny opakované konzultace se zájemci ze Slovenska i ze zahraničí. Již v roce 1991 byly prováděny několikadenní diagnostické pobyty rodičů s dětmi. Celkový profil centra se do současné doby příliš nezměnil. Poněkud se zmenšil územní prostor v souvislosti se vznikem ostatních SPC, přibyly však další významné činnosti a aktivity, z nichž nejvýše lze vyzvednout instruktáže pro orientaci v prostoru, které provádí kvalifikovaný pracovník. Prvními pracovníky SPC v Brně byli PaedDr. Michal Kuchař, MUDr. Vlastimil Nekůža, sociální pracovnice Marie Mikysková, administrativní pracovnice Ivana Kopliková. V letech 1993 až 1995 docházelo k odchodu původních pracovníků. Postupně byli nahrazeni Martou Trčalovou, PhDr. Michalem Trhlikem, Helenou Patočkovou a Josefem Patočkou. V r. 1998 odešel i PhDr. Michal Trhlík. Závažným problémem doposud zůstává poněkud antagonistický charakter SPC, spočívající v tom, že pracovníci centra jsou zaměstnanci školy, přesto však v době trvalého úbytku žáků podporují jejich integraci do škol běžného typu, což ve svém důsledku vede k dalšímu odlivu žáků speciální školy, snižováni dotací a tím i k snižování rozpočtu na provoz SPC. Tento problém není dosud řešen. Bylo by třeba organizačně, obsahově i personálně obě instituce oddělit, což zatím ke škodě věci není v plánu. Ten úbytek žáků není zase úměrný vynaloženým finančním prostředkům. Bylo by třeba šířeji rozvinout diagnostické prostředí v tom smyslu, aby i sami rodiče pochopili účinnost přeřazení jejich dítěte do místní školy. Úloha rodičů je mimořádně náročná především při spolupráci se školou a jejími učiteli. Osobnostně slabší děti je třeba vést jinak než děti, které zapadají do dětského a třídního kolektivu snadněji. Ukazuje se, že právě tyto okolnosti jsou rozhodující, nikoliv úbytek žáků ve speciálních školách. Právě tato okolnost by měla přimět vedení škol k omezení počtu učitelů na úkor zvýšení počtu pracovníků center. Školský systém v našem státě umožňuje v současné době integrovaný způsob výchovy a vzdělávání dětí se zrakovým postižením společnou výukou se žáky zdravými v běžných školách a nikoliv přijímáním vidomých žáků do škol speciálních. Takové pojetí, které se někde prosazuje, je integrací naruby a výsledky výchovy neguje. Podle zkušeností jiných zemí s rozvinutým trendem školní integrace, vyžaduje tento způsob kvalitní systém komplexního poradenství, neboť bez speciální péče zajišťované odborníky již od raného věku dítěte by tzv. integrované děti v běžných školách byly diskriminovány. Prvním důležitým článkem budovaného systému poradenství v našem školství jsou speciálně pedagogická centra zřizovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy od r. 1990 při mateřských a základních školách pro nevidomé a slabozraké žáky. Bez trvalé spolupráce se středisky Tané péče se výsledek mine vytčenému cíli. V rámci své působnosti poskytují SPC postiženým dětem a mládeži, jejich zákonným zástupcům i pedagogickým pracovníkům individuální pomoc v oblasti předškolní výchovy, výchovy a vzdělávání, volby k povolání aj. Na druhé straně je neméně důležitá spolupráce s Tyfloservisem, který při absenci návaznosti na SPC staví na zelené louce. Tato spolupráce by měla být dokumentována i předáváním osobních záznamů o dítěti. Speciálně pedagogická centra plní úkoly péče o děti a mládež se zrakovým postižením prostřednictvím diagnostických, poradenských činností a to především formou individuální péče, návštěvami v rodinách, návštěvami v integrovaných školách, přímou prací s nevidomými a slabozrakými žáky ve škole v místě bydliště, konzultací, seminářů pořádaných pro zákonné zástupce dítěte a učiteli těchto žáků. Činnost speciálně pedagogických center ve většině z nich zajišťují dva speciální pedagogové, sociální pracovník a psycholog. K zabezpečení vzdělávacích podpůrných služeb integrovaných dětí jsou nutné opakované výjezdy speciálních pedagogů do běžných škol proto, aby tito tyflopedové začali plnit funkci vyjíždějícího učitele. Protože v původní koncepci speciálně pedagogických center nebyla v personálním obsazení tato funkce uvedena, bylo nutné stanovit přibližnou náplň jejich činností, což bylo předmětem sledování ze strany Výzkumného pedagogického ústavu v Praze. Pro vlastní řešení bylo použito dotazníkového šetření, informací získaných ze zpráv ředitelů škol pro nevidomé a slabozraké žáky a pracovníků center přednesených na pracovních poradách a seminářích, informací získaných při konzultacích pracovníky center na jejich pracovištích a poznatků z hospitací v běžných školách, kde se učí a studují těžce zrakově postižení žáci. Ze získaných údajů vyplynulo, že takřka polovinu pracovní činnost speciálních pedagogů tvoří přímá práce s dětmi a konzultační činnost v integrovaných školách, 40 procent činí příprava pomůcek a administrativní činnost a konzultační činnost přímo v centru, 40 procent pracovní činnosti speciálních pedagogů zabírá strávená doba cestováním do škol mimo centrum. Neoddělitelnou je rovněž individuální trvalé vzdělávání pracovníků center a vzájemná výměny zkušeností. I před rokem 1990 navštěvovali žáci se zrakovým postižením základní školy běžného typu, byly to však případy ojedinělé a výsledky zařazení nebyly sledovány. V poslední době integračních snah v r. 1990 bylo obtížné získat informace o takových žácích, neboť neexistovala jejich evidence. Na základě získaných údajů byli u nás sledováni pouze dva integrovaní nevidomí žáci a tři žáci se zbytky zraku. Přesto, že se jednalo o nereprezentativní vzorek, již první poznatky ukázaly, že úspěch zařazení dětí s postižením do běžných škol v místě bydliště bude záviset především na osobnosti učitele, osobních vlastnostech žáka a zainteresovanosti rodičů. Rodiče těchto žáků přepisovali učební texty do braillského písma, zajišťovali speciální pomůcky a udržovali kontakt se speciálními školami. Důležitým prvkem školní integrace byly osobní vlastnosti žáků se zrakovým postižením. Extrovertní žáci našli mezi spolužáky brzy kamarády, se kterými trávili i volný čas. Vznik přátelských vztahů ovlivnily i školní výsledky schopných těžce zrakově postižených žáků. Po zahájení činnosti Center se počet integrovaných žáků zvýšil. Musíme však přiznat, že sami pracovníci speciálních center neměli vždy k této problematice kladně vymezený vztah. Byli náchylní při každém neúspěchu se vzdát myšlenky a také pravděpodobně nepůsobí zrovna motivačně, že centra jsou umístěna v prostorách škol a úzký vztah k vedení školy může vést k ještě větší zdrženlivosti při umísťování žáků do běžných škol, čemuž se někdy brání kolegové vyučující ve speciální škole v domnění, že přijdou o místo v případě, že žáků na speciálních školách bude ubývat. Jak jsem již uvedl, mohou se stát pedagogickými pracovníky centra. A nakonec, školy nejsou pro učitele, nýbrž pro žáky. Tyfloservis Myšlenka potřeby věnovat mimořádnou, soustavnou a hlavně odbornou péči později osleplým se vyvíjela od praxe v individuálních případech. Svaz invalidů se cítil zodpovědný za plnění tohoto úkolu, který státní orgány nedovedly zajistit jinak než důchodem. Jedním z prvních odborníků, který se začal o tuto oblast zajímat teoreticky i prakticky, byl Ján Jesenský. Uveřejnil množství článků v Tyflologických listech a napsal jednu z prvních prací s názvem Resocializace jako podstata rehabilitace. Píše: "Péče o později osleplé je velmi široký pojem. Obecně by se mohlo říci, že představuje zabezpečování dalšího rozvoje osobnosti postiženého a její společenské existence. Analýzu tohoto pojmu je možno provádět z několika hledisek. Velmi často se uplatňuje hledisko resortní příslušnosti péče (zdravotnictví, sociálnězabezpečovací, výchovně-vzdělávací apod.). Druhým častým hlediskem je provozování péče v příslušné instituci: klinika, škola, zájmová organizace, středisko základní nebo pracovní rehabilitace apod. Hledisko instituce může někdy splývat s hlediskem resortním. Zkušenosti ukazují, že při převládání těchto hledisek v péči o později osleplé se v zájmu řádného chodu práce příslušné instituce, nebo z resortně prestižních zájmů, zapomíná na vlastní potřeby postiženého jedince a jeho resocializaci. Zájem samotného postiženého je pak nejednou druhořadý. Přichází k paradoxní situaci, kdy se objekt péče (postižený jedinec) převážně přizpůsobuje formám a prostředkům péče místo toho, aby se formy a prostředky péče převážně přizpůsobovaly objektu péče. K této situaci dochází mimo jiné také proto, že není náležitě teoreticky vyjasněna a v praxi akceptována i respektována podstata péče o později osleplé. Podstatu péče o později osleplé je nutno hledat v osobnosti postižených jedinců, ve způsobu jejich existence, v jejich vztazích ke společnosti. Ztráta nebo těžké poškození zraku se postiženým člověkem přijímá zpravidla velmi sensitivně. Pouze výjimečně je schopen takový jedinec hned po svém postižení (přesněji po vyjasnění, že poškození zraku je trvalého charakteru) racionální analýzy svého stavu a možnosti dalšího rozvoje. Zpravidla nemá sám dosti vědomostí (tím méně zkušeností) o možnosti realizace své osobnosti bez použití zraku. Obyčejně nevidí možnost relativní samostatnosti a nezávislosti na pomoci jiných ani v elementární sebeobsluze, tím méně v oblasti širšího společenského styku a jednání, jakož i dalšího pracovního uplatnění. Tyto okolnosti působí na osobnost postiženého velmi tíživě, deprimují jej a nejednou vedou postiženého k demonstračním nebo skutečným pokusům o sebevraždu. Vhodným psychoterapeutickým a výchovným působením je možné pomáhat postiženým překonávat depresivní stavy a další výchovou, vzděláváním a činností upevňovat kladný postoj k životu jakož i reálný postoj k postižení a postupně učit později osleplého překonávat překážky v rozvoji osobnosti, v jejím společenském styku a v práci a normalizovat tak současně jak vývoj osobnosti zrakově postiženého, tak i jeho společenské uplatnění v jejich vzájemné jednotě. Jestliže po ztrátě zraku měl postižený jedinec tendenci nevěřit v potencionální síly své osobnosti a v možnosti společenského prosazení, což se prakticky projevuje v jeho tendenci k útěku od společnosti, případně i od sebe sama (pregnantně se to projevuje právě v sebevražedných pokusech) je prvořadou úlohou péče o později osleplé podle možnosti předcházet a když to nejde, tak zastavit tendenci izolovat se od společnosti i tendenci k rozpadu osobnosti a v dalším vytvářet takové podmínky existence postiženého jedince, které by nedovolily recidivu uváděných tendencí, ale naopak, které by umožňovaly rozvití všech uchovaných hodnot postiženého člověka a jeho společenskou realizaci. Pro označení tohoto procesu se velmi široce používá termínu rehabilitace. Rehabilitace je však zpravidla chápána velmi široce tak, že do ní spadá téměř veškerá péče. Proto se někdy dějí pokusy označovat proces jako psychorehabilitaci. Je však zřejmé, že toto pojetí je zužující. Nepovažujeme za správné použití termínu readaptace, protože tento postihuje pouze jednu stránku procesu, tj. přizpůsobení jedince k prostředí, ale neodráží přizpůsobování prostředí k jedinci. Termín revalidizace svádí k chápání daného procesu jako něčeho zásadně odlišného od normy. Z psychologického hlediska by bylo velmi vhodné použití termínu resocializace. Tento dostatečně zdůrazňuje společnost základních principů daného procesu s analogickými procesy (socializace) u nepostižených osob. Mimoto tento termín ukazuje na to nejpodstatnější, s čím máme co činit v péči o později osleplé, na jejich návrat do společnosti. Nevýhodou je, že tento termín (socializace) již označuje v zásadě již vymezený pojem spojený s problematikou filosofickou koncepcí, která vychází z předpokladu, že člověk je předem asociální a pouze postupně se vlivem různých společenských činitelů a institucí sociálním stává (socializuje se). To podle nás zcela neobstojí. Domníváme se, že je člověk ve své podstatě socializován. Otázka je jen ve stupni této socializace a jejího postupného zvyšování. Z hlediska sociologického by bylo zřejmě vhodné mluvit o tomto procesu jako o integraci (nebo v opačném případě segregaci). Nejkomplexněji podstatu péče o později osleplé může postihnout pojem speciální výchovy později osleplých. Pro její označení však nemáme vhodného termínu. Uvedené popisné označení je příliš neoperativní. Bylo by možno uvažovat o termínu reedukace. Tento termín je však již používán v užším smyslu fyziologickém, případně psychologickém, pro označení procesu rozvíjení porušeného analyzátoru nebo smyslu. Bylo by možno připustit termín reedukace v širším pojetí, ale to je již termín, který dělá z jasného nejasné. Ukazuje se tedy, že podstatu péče o později osleplé nejlépe vystihneme termínem resocializace, kterou chápeme jako pedagogický proces svého druhu a širší komplex péče o později osleplé bude možno označovat i jako rehabilitaci. Protože v dalším budeme mluvit převážně o podstatě péče o později osleplé, budeme v souladu s předcházejícím vysvětlením hovořit o ní, jako o resocializaci. Z charakteristiky podstaty resocializace plyne ještě jedna důležitá okolnost, jmenovitě stanovení míry podílu různých vědních oblastí (resp. Činností postavených na poznatcích jednotlivých věd) na průběh resocializace. To má podstatný význam jak pro vědecké bádání v oblasti resocializace, tak i pro vlastní uskutečňování resocializace v praxi, pro bližší vymezení charakteru kvalifikace resocializačních pracovníků pro správnou institucionalizaci daného jevu apod. Podíl poznatků různých vědních oblastí na resocializování později osleplých nebyl zatím zkoumán. Je to složitý úkol, protože resocializace má komplexní povahu a její realizace je záležitostí týmu specialistů z různých oblastí. I když je resocializace jev společenského charakteru, není možné upírat podíl poznatků medicíny, techniky, případně i jiných vědních oblastí nežli jsou jevy společenské na její efektivitě. Jaká je výše tohoto podílu není lehké stanovit. Jednodušší je odhadnout podíl činností (spojených s jednotlivými vědními oblastmi), které se bezprostředně podílejí na resocializaci." Jesenský dále píše: "Valná část činností spojených s resocializací je psychologického a pedagogického charakteru, a proto i resocializační pracovníci by měli být hlavně psychologové a pedagogové a resocializační instituce je povahou své práce hlavně instituce pedagogického typu." Potud jedna kapitola z uvedené publikace. I když pojem resocializace se v dalším vytratil a je nesprávně suplován pojmem rehabilitace, uvádíme tento výsek z Jesenského práce především proto, že upozorňuje na to, že speciálně pedagogické principy se opírají především o pedagogické kategorie a pojmy. To je sympatické. Zpočátku bylo velkým úspěchem, jestliže se postižený mohl dostat do rehabilitačního střediska. Jednalo se o ideu kolektivní péče. Zde budou soustředěni odborníci a mohou pomoci. Nadřazoval se tedy princip internátních pobytů nad spolupůsobením rodiny i součinnost s rodinou. Vycházelo se z nedostatku odborníků. Zpočátku byla péče o později osleplé v rukou dobrovolných funkcionářů. První otázkou, kterou se u nás Svaz invalidů zabýval, byla vlastní evidence později osleplých, která se nedařila. Jen málo z nich se proto mohlo zúčastňovat dlouhodobých psychorehabilitačních kurzů, pořádaných v letních měsících v Praze, nebo do kurzů bodového písma, pořádaných dobrovolníky v rámci činnosti místních organizací Svazu invalidů. Pracovníci si začínají uvědomovat nanejvýš svízelnou situaci postiženého člověka a jeho rodinných příslušníků, kteří považují vzniklou situace za trvalou izolaci osleplého člena rodiny a nemají tušení o jeho případných možnostech navrátit se do práce, obnovit své životní aktivity. Toto všechno nemohli dobrovolníci bez náležitého vzdělání zvládnout. První psychorehabilitaci měli provádět funkcionáři Svazu invalidů, kteří tohoto člověka budou navštěvovat a získají za člena organizace. První vědecké podklady pro tuto oblast péče o člověka zpracoval Ján Jesenský. Po vzniku rehabilitačního střediska v Levoči bylo dosti těžkým úkolem přesvědčit nevidomého a jeho členy rodiny, aby se tamních kurzů i dlouhodobých pobytů vůbec zúčastnil. Zásadní obrat nastává po vzniku České unie nevidomých a slabozrakých. Vybudování profesionálního projektu všestranné péče o později osleplého člověka se ujal Josef Cerha. V České republice tvoří počet nevidomých a slabozrakých občanů zhruba jedno procento populace, tj. sto tisíc těžce zrakově postižených. Organizace nevidomých a slabozrakých v České republice cca 12 lidí, z toho v Brně přibližně 600 nevidomých a slabozrakých členů zájmové organizace. Počet těžce zrakově postižených narůstá absolutně vlivem nejrůznějších onemocnění a úrazů, relativně zrušením některých pracovišť, která dříve obsazovali. Prvořadé místo mezi onemocněním s následnou ztrátou zraku zaujímá diabetes. I tato skutečnost se podílí na vyšším věkovém průměru skupiny lidí, kteří ztrácejí zrak v pozdějším věku. Ztráta zraku je vždy radikálním zásahem do života člověka. Zvládání běžných činností se stává problematickým. Je ohroženo zaměstnání, záliby a celková nezávislost na okolí. Vztahy v rodině a mezi nejbližšími přáteli jsou podrobeny zkoušce. V této situaci si postižený klade spoustu otázek: "Má život smysl? Budu závislý na pomoci jiných, mohu se i bez pomoci zraku vrátit k běžnému způsobu života?" Touha usnadnit těmto občanům návrat do života a řešit jejich problémy přímo v místě bydliště byla podnětem pro vznik Tyfloservisu. Základním cílem je proto umožnit postiženým ztrátou zraku návrat do běžného života a snížit jejich závislost na pomoci druhých. Bez pomoci se neobejdou ani ti nejzkušenější slepci. Lidé rádi pomohou člověku, který se snaží překonat všechny těžkosti a nepožaduje pomoc ve věcech, které může zvládnout sám. Problémem pro rodinu i společnost se mohou stát ti těžce zrakově postižení, kteří rezignovali a žijí v domnění, že jim druzí musí sloužit. Instruktoři Tyfloservisu hledají u každého jednotlivce jeho možnosti maximálního zapojení do života. K tomu slouží úkoly, které jsou programem všech oblastních ambulantních středisek. Služby, které Tyfloservis nabízí, zahrnují základní sociální rehabilitaci osobnosti člověka. Jak píše vedoucí brněnského střediska, jsou to: "1. Výuka orientace v prostoru Schopnost bezpečného pohybu v prostoru podmiňuje možnost vykonávat rozmanité činnosti na různých místech. Zahrnuje tyto oblasti: orientaci v domácnosti, ve známých budovách, kde nehrozí nečekaná nebezpečí. Součástí je také orientace na stole, hledání upadlého předmětu atd. Zdánlivě banální úkoly se mohou stát nepříjemnými pro člověka, který ztratil zrak a nedokáže vnést do své činnosti řád a systém. Mnoho starších lidí se potýká se špatnou orientací ve svém bytě a opakované neúspěchy snižují jejich celkovou sebejistotu. U nich zahrnuje výuka orientace v prostoru mnohdy jen orientaci ve vlastním bytě a chůzi s průvodcem. a) Mnozí lidé nevědí, jak nabídnout pomoc nevidomému, a tak v dobrém úmyslu mohou tohoto člověka poškodit. Úkolem výuky je zvládnout hlavní zásady chůze s průvodcem a naučit zrakově postiženého slušným způsobem uplatnit tyto zásady v kontaktu s veřejností. b) Samostatná orientace a schopnost bezpečně se pohybovat s bílou holí mimo dům, ve kterém postižený bydlí, je považována za vrcholné umění v prostorové orientaci. Úkolem výuky je zvládnout základní techniky práce s holí, schopnost využít veškeré kompenzační smysly při mapování terénu a bezpečně zvládnout určené trasy. Tyto trasy sestavují instruktoři na základě přání klienta (obchod, lékař aj.). U odvážnějších se může jednat i o přesuny z jednoho města do druhého města včetně návaznosti na další trasy. c) V životě každého nevidomého člověka jsou situace, ve kterých se neobejde bez pomoci. Je třeba umět o pomoc požádat a také ji dokázat laskavě odmítnout. Oslovení člověka, kterého nevidím, působí značné psychické potíže. Při výuce tras je řada příležitostí zvládnutí těchto situací cvičit. d) Hmatové plánky používají instruktoři prostorové orientace k vytvoření celkové představy o uspořádání prostředí v orientačně složitých místech. Vnímání trojrozměrného prostoru který klient nevidí a jeho obrazu převedeného do plochy není jednoduché a je třeba se mu učit. e) Ztráta zraku podmiňuje špatnou orientaci nejen na ulici, ale také ve vlastním bytě. Rady se týkají jednoduchých úprav v bytě i náročnějších úprav prostředí, ve kterém žijeme. Tyto úpravy se provádějí v místech, kde hrozí zrakově postiženému ztráta orientace nebo je v ohrožení jeho život. Zahrnují uměle vodicí linie, (hmatové chodníky a akustické informační a orientační zařízení, které ovládá nevidomý na dálku vysílačkou. Středisko v Brně se podílí na těchto úpravách celorepublikově. 2. Výuka čtení bodového písma U člověka, který ztratil zrak, je narušen způsob orientace s okolím. Nemůže číst dopisy od svých přátel a často sám podléhá falešné iluzi, že ani on není schopný něco napsat. Pokud umí psát, je třeba tuto dovednost neustále rozvíjet pomoci pomůcek k udržení řádku, napsaní adresy aj. Zároveň však výuka směřuje k novým způsobům komunikace. Jedním z nich je bodové písmo. a) Braillské písmo slouží k písemné komunikaci s těžce zrakově postiženými. V tomto písmu také vycházejí časopisy. Čtení nečiní člověka pasivním, jako poslech nahrávek na kazetách, procvičuje pozornost, která je nesmírně důležitá pro psychiku a vnímání. Úkolem je využít bodové písmo k běžné denní potřebě.) b) Psaní bodovým písmem na Pichtově psacím stroji a na pražské tabulce probíhá souběžně s výukou čtení. Úkolem je umožnit nevidomému psát dopisy i poznámky. Speciální Pichtův psací stroj slouží ke zpracovávání informací. Pražská tabulka (zvláště malá) je lépe přenosná a umožňuje zaznamenávat poznatky i na cestách. c) Zástupné přebírání důchodů a podpisování úředních dokumentů je pro mnohé nevidomé ponižující. Nevidomá paní, která se dokáže podepisovat, to vystihla slovy: "To, že si sama nemohu převzít důchod, je pro mne horší, než sama ztráta zraku." Připomněl bych, že se tento problém stává ještě větším, jestliže instruktoři trvají na čitelném podpisu. Rozhodně v praxi stačí určitý i nečitelný podpis např. s jasným začátečním písmenem. Praxe ukazuje, že některým později osleplým, ale zvláště nevidomým od narození, působí psaní čitelného podpisu mimořádné obtíže a většinou nezvládnutelný úkon, což může ještě prohloubit depresivní pocity. A cituji dále: "3. Výuka sebeobsluhy zahrnuje nácvik nejrůznějších postupů ke zvládnutí běžných denních činností bez zrakové kontroly. Uplatní se i dovednosti získané v jiných kurzech. U vaření si mohu zapisovat recepty braillským písmem a stejně tak mohu označovat nádobky s kořením atd. Při cestě za nákupy využiji znalosti z prostorové orientace. Lidé, kteří ztratili zrak v pozdějším věku, mají strach z běžných úkonů, jako např. Zapálení sporáku, nalévání vřelého čaje atp. Mnohdy vidí zbytečnou vědu ve věcech, které se mohou řešit zcela jednoduše. Úkolem výuky je umožnit člověku, aby se o sebe postaral vedl domácnost a zbytečně nezatěžoval okolí. 4. Optické a kompenzační pomůcky V brněnském středisku je instalována stálá výstava optických pomůcek a také jiných kompenzačních pomůcek užívaných často při výuce sebeobsluhy, čtení a psaní, prostorové orientace. Pomůcky si mohou zájemci vyzkoušet a pokud jim vyhovují i zakoupit ve specializovaných prodejnách. Zácvik v obsluze provedou instruktoři. Jsou zde lupy všeho druhu včetně elektronických. V této oblasti středisko spolupracuje s očními lékaři. Charakteristická je individuální práce s klientem v místě jeho bydliště. Individuální přístup umožňuje připravit výukový program podle reálných možností a schopností klienta. Tento přístup umožňuje uvádět ihned získané zkušenosti v praxi, a tak urychlit celkový proces realizace. Dalším přínosem je možnost zapojit příslušníky rodiny do výuky klienta a psychická podpora. Zásadní význam má spolupráce s oftalmology. Ideální je okamžitá návaznost mezi léčebnou a rehabilitační péčí. Ztráta zraku je prudkým šokem nejen pro samotného postiženého člověka, ale mnohdy ještě výrazněji projeveným u jeho příslušníků rodiny. Stává se, že jak postižený tak i ostatní členové rodiny nejsou někdy schopni přijmout nabízenou pomoc. K tomu, aby instruktoři našli cestu i k těmto lidem, je důležité odborné vzdělání pracovníka a jeho citlivost pro mimořádné situace. Stále více závažnějším problémem je pracovní uplatnění postižených. Pracovní místa nejsou pro nevidomé monopolizována ani jinak upřednostňována." Tolik vedoucí střediska Tyfloservisu v Brně. Na základě vlastního pozorování i jiných informací mohu otvrdit, že pokud se jedná o kvalitu pracovníků a jejich aprobaci, po této stránce udělala všechna střediska velký kus práce. Jistě má na tom svůj podíl ředitel centra Tyfloservisu v Praze Josef Cerha. Na druhé straně je prokazatelné, že se většina pracovníků zaměstnává vnitřní organizací a nevyvíjí dostatek aktivity při vyhledávání občanů, kteří přišli o zrak nebo se jejich zrak zhoršil natolik, že jsou vzhledem k této změněné situaci nuceni měnit i způsob svého života. To je konečně i názor prezidenta Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, který hledá možnosti, jak tuto službu vyčlenit jako samostatnou veřejně prospěšnou společnost se samostatným hospodařením. Jelikož však se údajně neprojevují vynaložené finanční prostředky v rozsahu péče o osleplé občany a počet vyhledaných případů je příliš nízký, jsou obavy o udržení této instituce. Daleko horší je to, že se pracovníci středisek neopírají o spolupráci s vybranými psychology, kteří by měli spolupracovat s rodinou i samotným postiženým v první řadě. Ne každý psycholog by se mohl zaměřit na tuto problematiku. Svou aprobaci by si měl doplnit základními poznatky z tyflopedie. Ukázalo se totiž, že pracovníci středisek své znalosti sice na celostátních seminářích doplňují, ale všeobecně zde schází návaznost na již dříve získané zkušenosti, které jsou popsány v literatuře. Málo se obracejí k minulosti a řekl bych, že znovu začínají tam, kde začínali tyflopedové před mnoha desítkami let. Absentuje rovněž spolupráce s poradenskými centry na speciálních školách, vždyť někteří absolventi těchto škol se později stávají tzv. klienty Tyfloservisu. Jak je to možné, že ani mnozí absolventi speciálních středních škol nejsou připraveni pro samostatný život? Závěr Zajisté je všeobecně známé heslo spolku Péče o nevidomé na Moravě a ve Slezsku: "Péče o nevidomé od kolébky do hrobu", kterým vyjádřil spolek svůj sociální program. Jak tato péče vypadala, to je již druhá stránka. Je rovněž známo, že byla realizována celoživotním umístěním slepců v ústavech, tedy v internátních zařízeních s minimálními nebo vůbec žádnými možnostmi zapojit se do života podle vlastních přání a možností slepce. (Dovolte, abych se odvolal na své vybrané publikace, ve kterých tato zařízení spolku popisuji.) Zcela jinou situaci popisuji ve výše uvedených tyflopedicky zaměřených poradnách. Je svým obsahem diametrálně rozdílná a nepochybně lidštější. K tomuto stavu jsme dospěli právě před koncem 20. Století, a proto bude možné i pro ta další připravit takové programy, které ještě kvalitněji rozvinou tak zdárně koncipovanou činnost v oblasti přípravy nevidomého dítěte pro samostatný život, poskytnout mu podmínky k adekvátnímu vzdělání a povolání, starat se o to, aby jej neztratil, zajistit mu možnost rodinného štěstí, spokojenost z výkonu svého pracovního zařazení, zábavy i spokojeného stáří. Bude to velmi obtížné vzhledem k probíhajícímu přetváření společenských a hospodářských vztahů a také vzhledem k vývoji vnitřních podmínek těžce zrakově postiženého člověka. Zřejmě by bylo zapotřebí se na tuto oblast zaměřit s propracovanými metodami a hlavně přiměřenou legislativou. V tomto smyslu může velmi kladně působit též Pobytové rehabilitační a rekondiční středisko Dědina v Praze, které by mělo zaujmout integrující pozici. *8) Činnost této mateřské školy jsme zahájili v r. 1978 s pochopením dvou pracovnic školy, které se dosud nevyzkoušené pedagogické práce ujaly s nadšením. S vděčností vzpomínám na Marii Pelouškovou a Miroslavu Pražákovou, které se s nadšením v nové mateřské škole ujaly výchovy a vzdělávání předškolních nevidomých dětí. Musím připomenout, že neměly vždy pochopení některých vychovatelek internátu. Přesto jsme byli brzy svědky prvních kladných výsledků. O své činnosti napsaly do odborného časopisu a později i diplomové práce. *9) Fr. Novozámský vybudoval první klub nevidomých v tehdejším Československu a staral se o náplň jeho činnosti. Byly to přednášky, poslech zvukové knihy, besedy, šachový kroužek, dětské akce, čaje o páté, kurz němčiny, kurzy bodového písma a mnoho jiných kulturních i zábavných akcí. Jeho práci současná vedoucí neuznala a klub nese jméno Rudolfa Krchňáka, který se nikdy nepřičinil o jeho činnost. Tato část byla uveřejněna v samostatné publikaci Vznik a vývoj Slepeckého muzea v Brně. [ zpět na seznam publikací | zpět na úvodní stránku ] |