Za své první setkání s brailleským (čti brajským) časopisem ZORA, který byl od roku 1917 vydáván pro nevidomé čtenáře, se vlastně mám stydět. Jak to?

V Zemském ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí a mládeže v Brně jsme měli mimořádně velkou verandu. Mimo jiné dětské hry jsme zde hrávali takzvaný paket. Na verandě byla hladká betonová podlaha, která se pro tuto dětskou hru výborně hodila. A co to vlastně paket byl?

Smotali jsme jedno číslo brailleské ZORY do pevného válce a převázali motouzem. Dva nevidomí hráči si stoupli proti sobě ve vzdálenosti asi 5–7 metrů a střídavě paketem směrem ke druhému hráči po zemi hodili. Roztočil se a vydával šustivý pro nevidomé děti dobře slyšitelný zvuk. Druhý hráč měl sluchem pozorovat směr rychle se pohybujícího paketu a chytit jej. Paket hodil co nejrychleji zpět. Nechytit znamenalo obdržet trestný bod.

Tak to bylo v letech 1937–1940. Potom náš Ústav přestěhovali do Chrlic u Brna. A na tuto dětskou hru se zapomnělo, protože zde nebyly vhodné podmínky.

Rád bych se jako pozdější už dospělý dlouholetý čtenář (s manželkou jsme začali odebírat časopis ZORA se všemi přílohami v roce 1953) malou knížkou připojil k oslavě stého výročí trvání tohoto periodika. Nehodlám se v ní věnovat hodnocení jednotlivých historických období, po které náš časopis přinášel svým nevidomým čtenářům zprávy o kulturním, sociálním i společenském dění ve slepeckém hnutí u nás. Nevyhýbal se ani zprávám z celého světa. Neinformuji v ní o kulturním ani společenském životě od prvopočátku ZORY. To ponechávám jeho současné redakci časopisu. V tomto ohledu mi nastaly překážky, jelikož o obsahu prvního ročníku mám jen informace nepřímé, zprostředkované, ba diskutabilní. První ročník z roku 1917 se totiž nedochoval.

Svou skromnou knížku věnuji tématům, která dosud nebyla kompletně zpracována. To je koneckonců zřejmé již z jejího obsahu. Přesto jsem se v Úvodu nehodlal vyhnout základním informacím o tom, co předcházelo vzniku Zory. Nemohu ale opakovat, co jsem již napsal dříve ve svých otištěných článcích v ZOŘE a podrobněji potom například ve svém Tyflopedickém lexikonu jmenném (Brno, 2011).

Obsah publikace Sto let časopisu ZORA:

• Úvod
• Redaktoři a šéfredaktoři
• ZORA a podobné zahraniční časopisy
• Závěrem

Tuto svou práci jsem opatřil patnácti obrázky, z nichž jsou tři historicky unikátní. Je to například nevidomá čtenářka ZORY (1917) z hradčanského Ústavu, první sazečka JITŘENKY a ZORY nevidomá paní Marie Polednová při sázení textu, dlouholetá spolupracovnice Karla Emanuela Macana a Hinzův sázecí stroj z roku 1895. Navíc jsou zde portréty všech redaktorů a šéfredaktorů časopisu včetně jejich životopisných medailonků.