• zpět na seznam publikací
• zpět na úvodní stránku

Josef Smýkal
~
Sto let časopisu ZORA

Brno, 2017

Fotografie:
archiv autora, PhDr. Jiří Reichel, Ivan Smýkal, Dagmar Vohradská

Obsah

Ke stému výročí časopisu Zora

Úvod

Redaktoři a šéfredaktoři

Zora a podobné zahraniční časopisy

Závěrem

Ke stému výročí časopisu Zora

Psal se rok 1916, kdy z iniciativy Zemského spolku pro zaopatřování slepců vychází první česká kniha v brailleském (vysl. brajském) písmu pro nevidomé čtenáře, almanach JITŘENKA. O tom čtěte na webových stránkách www.smykal.ecn.cz/aktuality.

Píše se rok 1917 a odbor tohoto Spolku pro český slepecký tisk začíná vydávat první číslo časopisu v brailleském písmu pro české nevidomé čtenáře ZORA.

Časopis ZORU jsem začal číst již v padesátých letech 20. století. Během doby se u mne projevil mimořádný zájem sbírat už nepoužívané slepecké učební pomůcky. Později jsem svůj zájem rozšířil i na sbírky všech předmětů, které byly ve školách i v domácnostech odloženy jako nepotřebné. Zaujala mne myšlenka, založit slepecké muzeum – díky tobě, ZORO!

I když jsem si myslel, že budu starým studentem, přihlásil jsem se rozvíjet své znalosti na Pedagogické fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Svá studia jsem zdárně dokončil a pokračoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem v nástavbovém studiu vykonal rigorózní zkoušky a napsal písemnou práci, kterou jsem úspěšně obhájil. Získal jsem diplom doktora filozofie.

Dosud jsem vyučoval na lidové škole umění. Na Základní škole pro nevidomé v Brně se uvolnilo místo učitele hudby, kam jsem v roce 1967 nastoupil.

Věnovat se hudebně-pedagogické činnosti bez dalšího sebevzdělávání jsem považoval za nenaplněné. Své vzdělání jsem zde plně uplatnil. Vytvořil jsem několik učebních pomůcek i teoretických prací.

Až v době důchodu jsem nastřádané vědomosti, znalosti a dovednosti konkretizoval vydáním dvou desítek samostatných písemných prací a kolem 250 časopiseckých příspěvků. To všechno, ZORO, tvou zásluhou!

A to všechno proč? Abych se učil pochopit podstatu slepoty, a mohl všem, kdo jí podlehli, pomoci.

Úvod

Současné redakci časopisu ZORA nemůže být následující text nabídnut, jelikož jeho šéfredaktorka, když se zmiňuje o tom, že upřednostňuje formu vyprávění, v úvodu 2. čísla 2016 čtenářům oznamuje: „…věřím, že vás tato forma zaujme více než encyklopedický výčet faktů…“ V současné době však už nemáme nikoho, kdo by nám o počátcích a vývoji časopisu ZORA vyprávěl. Nezbývá proto, než se uchýlit k encyklopedickému pojetí tohoto příspěvku.

Máme-li se dobrat toho, jak to bylo se založením časopisu ZORA, měli bychom se vrátit na počátek 20. století a připomenout si rozdílný cíl a tím i činností tří tehdy v Praze postupně vznikajících slepeckých spolků, jejich obsahové zaměření, a proto i vlivu na vznik almanachu JITŘENKA, zakládání výchovně-vzdělávacích ústavů a posléze i prvního českého časopisu pro nevidomé čtenáře ZORA. Obrátíme se tedy na to, co bylo v minulém příspěvku roku 2015 uvedeno o tematické orientaci těchto spolků. Podle dosavadních písemných materiálů bychom se mohli obávat, že v tomto tématu existují určité nejasnosti. A proto nejprve citace z příspěvku z minulého roku:

Tak tedy i prvopočátky českého slepeckého tisku časopisů a knih, jsou i pro informované překvapivě spjaty s aktivitami prvního českého slepeckého spolku, tehdy království Českého, Podpůrného spolku samostatných slepců (vznik PSSS roku 1902). Stalo se na koncertu nevidomých umělců v roce 1907, konaném v pražském Obecním domě, kde byl přítomen i bratr spisovatele Františka Ladislava Čelakovského, se kterým představitelé Spolku (PSSS), při poděkování za jeho účast, zapředli debatu o svých úkolech a právě zde vznikla myšlenka založit nový český spolek s názvem Zemský spolek pro zaopatřování slepců (založen v roce 1910),*1 který však (rovněž jako PSSS) neměl ve svých stanovách paragraf o vydávání časopisů a knih pro české nevidomé čtenáře. Zemský spolek byl založen proto, aby založil a staral se o ryze český výchovně-vzdělávací ústav pro české slepce, později zvaný Deylův. (Josef Zeman: Otázky slepecké výchovy, Praha, 1923.)

Zemský spolek rovněž neměl ve svých stanovách zmínku o vydávání tiskovin pro nevidomé čtenáře. Pro slepecký tisk bylo nutné založit nový spolek s názvem Slepecký tisk český. Než k tomu dojde, bylo zatím vytvořeno jen oddělení pro tisk s výhledem založit nový spolek s názvem Slepecký tisk český. V tu dobu se začali vracet z válečné fronty zranění a osleplí vojáci do civilu. Než bude založen spolek pro český tisk, rozhodl se výbor Zemského spolku vydat pro ně jedinou knihu. Vyšla s názvem JITŘENKA v roce 1916 v brailleském písmu.*2 Oddělení dokumentace slepecké historie TMB ji má ve svém depozitu.

Připomeneme si v tomto smyslu úlohu Karla Emanuela Macana. Byl totiž členem výboru Zemského spolku a jako přesvědčením český učitel měl zájem, aby jeho žáci české národnosti na Klarově ústavu (založen v roce 1832) měli k dispozici nejen českou beletrii, nýbrž také český časopis.

JITŘENKA i později ZORA jsou tištěny brailleským (čti brajským) reliéfním bodovým písmem. Obě tiskoviny vyšly nákladem Odboru pro slepecký tisk český v Praze III., Chotkova ulice 12 – číslo 1. JITŘENKA v květnu 1916, první číslo ZORY vyšlo dne 1. ledna 1917. Uvádí se: „Řídí Karel Emanuel Macan – za redakci odpovídá Jaroslav Svoboda.“

Psal se tedy už rok 1917. Vychází první český časopis pro nevidomé čtenáře. Byl očekáván netrpělivě a přijímán s velkou radostí a láskou. Byla to po JITŘENCE událost, která pozvedla hlavy a jejich srdce zaplála radostí. Vždyť bylo kolem plno rakousko-uherské němčiny, ve škole, na ulici i na úřadech. Jen doma se mluvilo česky. Podle všeho bude brzy konec války, český národ se osvobodí, bude mít svou republiku. To všechno se budou dovídat ze svého nového časopisu, který bude tištěný adaptací, tedy novou kodifikací Brailleova šestibodového reliéfního písma na český jazyk, proto českým písmem brailleským (brajským). Český nevidomý čtenář je bude vnímat taktilně (hmatově, nikoliv daktylně, jak napsala tehdy ještě neinformovaná redaktorka, později šéfredaktorka ZORY) svými prsty. Bude si moci kdykoliv sáhnout po sešitku plném hmatatelných (haptických) bodů.

Písmeno „ř“ už nebude „w“, písmeno „ť“ už nebude „ü“ a jiné. Českou abecedu zvládnou jakoby nic. Zdaleka ne všichni obdrželi JITŘENKU. Pro její rozsáhlost a finanční náklady byla vydána ve velmi omezeném nákladu. Od této chvíle může mít ZORU každý.

Byl právě čas, zuřila první světová válka a vrcholilo povědomí českého národa. Nevidomí již měli svou zájmovou organizaci Podpůrný spolek samostatných slepců (vznikl v roce 1902), který nejen v pražském ústředí, nýbrž i v oblastech českých zemí, mimo podpory českých nevidomých samostatně se živících řemeslníků i intelektuálních pracovníků, organizoval kulturní akce, sbírky a výstavy výrobků nevidomých řemeslníků i ručních prací nevidomých žen. Z výnosů těchto sbírek i jiných akcí jejich podnikání finančně podporoval a zřizoval společné dílny a s nimi i ubytovny. Možnost pracovat považovali za své štěstí z pocitu užitečné práce. Chudým a práce neschopným slepcům poskytoval Spolek peněžité podpory a bezúročné půjčky. Největší dílny byly tři. V Praze ve Vysočanech, v Brně na Chaloupkově ulici a na Slovensku v Báhoni. Měl celostátní působnost.

Zemský spolek pro opatřování slepců založil a staral se o provoz Ústavu na Maltézském náměstí v Praze, později pojmenovaném po očním lékaři, členu výboru, později jeho předsedy, Janu Deylovi. Měl proto pouze místní působnost.

Spolek pro tisk český vydával časopis ZORA. Zpočátku si zapůjčoval sázecí stroj v Klarově ústavu, později měl vlastní. Tiskárna byla rovněž ve Vysočanech. Svou časopiseckou produkci neustále rozšiřoval takzvanými přílohami.

Jakmile byly výchovně-vzdělávací ústavy zrušeny (1948), převzal stát péči o Deylův ústav. Z dílen vzniklo družstvo Drutěva. Výrobu ZORY zajišťoval stát.

Jak jsem již dříve jinde uvedl, měli nevidomí čtenáři už k dispozici i svou českou adaptaci francouzské abecedy Louise Braille (lujse braje) na český jazyk. Podíleli se na ní tři čeští pedagogové působící na výchovně-vzdělávacích ústavech v Praze a v Brně: Václav Malý (Praha-Hradčany, 1873), Jan Schwarz (Brno, 1888) a Václav Novák (Praha – Klarův ústav, 1891). Adaptace se rozvíjela ve školním prostředí těchto ústavů. Těžce se prosazovala, jelikož se na ústavech až do roku 1918 hovořilo převážně německy a používaly se německé knihy. Jen někteří učitelé vyučovali česky. Výjimkou byl pouze český později založený výchovně-vzdělávací ústav v Praze na Maltézském náměstí (1910) později zvaný Deylův. První rekodifikaci abecedy nařídilo Ministerstvo školství a národní osvěty v roce 1920. V roce 1995 byla provedena hluboká kodifikace, která zasáhla ve smyslu pravopisu i všech základních věd a komunikace s běžnou černotiskovou latinkou. Přes počáteční odmítání nevidomými čtenáři i učiteli ji zavedl časopis ZORA jako povinnou. S obtížemi ji přijali i vědečtí pracovníci. Já jsem byl pro přijetí a později jsem mínil tento přístup rozvinout, příjmení (Braille – braje), ovšem s nepochopením.

Pokud se týká obsahu časopisu ZORA, měnil se s nástupem každého nového redaktora, s poměry společnosti a specifickými problémy nevidomých vůbec. Tak i po nástupu šéfredaktorky Mgr. Taťány Králové. Dává přednost příspěvkům, které lze klasifikovat jako literární formu vyprávění, které nemusí být třeba na patřičné úrovni a vyskytnou se v nich i pravopisné chyby. Časopis se posunul někam jinam. Při tom se odvolává na souhlas čtenářů. Oznamuje, že nehodlá přijímat rukopisy encyklopedického zaměření. Je pochopitelné, že tak ovlivňuje i výběr dopisovatelů. I na to má právo. Reagování na připomínky či kritický obsah dopisů je jistě přinejmenším vhodné.

S nástupem každého nového šéfredaktora nastaly určité změny, ale takový požadavek se jeví více než diskutabilní a posunuje časopis někam jinam. Závadou je, že mnohé příspěvky jsou vzhledem k rozsahu časopisu příliš dlouhé. Neobvyklý je úvod šéfredaktorky v každém čísle, když rozebírá a komentuje jeho obsah. Ten je ovšem uveden na konci znovu. Nebylo by účelnější věnovat se některému z aktuálních témat? Musíme však dodat, že tento způsob převzala z některých běžných černotiskových časopisů. Proč ne! Zřejmě jsem až příliš svázán s minulostí.

Redaktoři a šéfredaktoři

MACAN, Karel Emanuel

Hudební skladatel, zakladatel časopisu ZORA, zakladatel české slepecké knihovny v Praze, buditel kultury českých slepců

Přesto, že byl osudem několikrát zaskočen, zanechal po sobě 207 hudebních skladeb, 178 písní a 25 instrumentálních děl. Přesto, že pro české nevidomé čtenáře založil časopis ZORA, slepeckou knihovnu, vytvořil i další hodnoty, které pozvedly kulturní úroveň českých slepců. Navíc byl u nás mezi nevidomými průkopníkem esperanta.

Narodil se v Pardubicích dne 25. prosince 1858 jako syn železničního inženýra, jeho rod je snad italského původu (Mazzani). Rodina se kvůli otci, který byl stavařem železnic, často stěhovala. Nejdříve do Litoměřic, později do Prahy. U Macanů se pěstoval čilý kulturní život. Za pomoci přátel si vybudovali domácí divadlo, kde herci se stali všichni členové rodiny. Byly udržovány styky s Josefem Bohuslavem Foerstrem, H. Trnečkem, Hanou Kvapilovou a jinými osobnostmi kultury.

Již v dětství projevoval Macan hudební nadání. Hrál dobře na klavír a skládal drobné písničky. V dětství mu další život změnila zápalná kapsle rozbušky pro odstřelování skal, která nešťastnému Emilovi (jak se mu v rodině říkalo) manipulací vybuchla a připravila o jedno oko.

V Praze navštěvoval reálku a českou polytechniku. Ke studiu hudby na pražské varhanické škole Zdeňka Skuherského a později u Zdeňka Fibicha se dostává až v době svých vysokoškolských studií chemie. Hudba ho mocně přitahovala zvláště po prvních studijních úspěších. Životní dráhu mu však změnil další dramatický okamžik. Jedno oko ztratil již při dětských hrách s výbušninou, druhé si v době svých vysokoškolských studií (v 19 letech) vážně poranil o vyčnívající hrot nešikovně na stůl postaveného počitadla mladší sestrou Gustýnkou (Pardubické noviny 13. 12. 1909).

Rodina i sám mladík Macan byli postaveni před volbu, jakým způsobem se bude brát a jak se bude živit. Návrh otce pořídit si ruční tkalcovský stav odmítl. Svou budoucnost spatřoval ve studiu hudby a v hudební tvořivosti. Při studiu ve varhanické škole u Zdeňka Skuherského vznikly první složitější vokální skladby. Pozdější soukromé studium u Zdeňka Fibicha mu zase prospělo v tvorbě skladeb instrumentálních.

Nadějný hudební skladatel zjistil, že se hudbou nemůže uživit, a proto byl nucen své tvůrčí činnosti zanechat. Vzdálený příbuzný radil, aby se stal učitelem v Klarově ústavu pro zaopatřování a zaměstnávání slepců v Praze. Také to bylo výslovné přání ředitele Rudolfa Klara, který si tuto podmínku kladl pro jeho přijetí do funkce učitele. Z toho důvodu absolvoval Macan v roce 1890 ve Vídni kurz pro učitele nevidomých žáků. Tak končí slibně započatá dráha českého nevidomého skladatele, který podle dosavadní tvorby mohl zaujmout v hudbě významné postavení. Nebyl by to Macan, aby i z této nové situace nevytěžil, co bylo možné.

Macan se vnořil do oblasti, která si ho vyvolila, stal se osobností nevidomým lidem neméně prospěšnou. V roce 1885 si nechal vyrobit dřevěnou jednořádkovou pomůcku pro psaní Brailleovým písmem.*3 Na vývoj pražské tabulky neměl Macan žádný vliv.*4

Konzervatizmus ředitele Rudolfa Klara a Macanova přílišná zaměstnanost v Ústavu zapříčinily, že nebylo dovoleno používat Kleinovy české stroje.*5 Podobné to bylo i se čtením a psaním. Klar nebyl pro to, aby bylo jeho chovancům umožněno více číst a psát s odůvodněním, že zde těžce pracují a pro upracované ruce nemají potřebný citlivý hmat.

Místo komponování opisuje Macan české knihy do českého brailleského písma a pro tuto činnost získává i své přátele z intelektuálních kruhů. Stává se tak zakladatelem české slepecké knihovny v Praze.

V roce 1917 zakládá pro nevidomé čtenáře první český časopis a nazval jej ZORA, který o rok dříve předcházel český almanach JITŘENKA. V té době rediguje také školní měsíčník ZVON. Tyto krátké věty zdaleka nemohou vystihnout hluboké úsilí se starostmi o technické vybavení, obsahovou náplň a všechno to, co se k tak závažným rozhodnutím a jejich realizaci vždy připojuje, finanční nároky nevyjímaje. Aby se vyhnul tlustospisům, jakým byla JITŘENKA, která má 168 stran velkého formátu, doplňuje hlavní sešit časopisu zájmovými přílohami.

Macanovi přátelé mu však stále připomínali jeho úlohu hudebního skladatele. V roce 1919 uspořádali z jeho skladeb slavnostní koncert ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Byl pozdní oslavou jeho šedesátin. Hráli a zpívali vynikající umělci za přítomnosti prezidenta republiky Tomáše Garriguea Masaryka. Na nové probuzení hudebního génia bylo však již pozdě.

Macan se stává učitelem (1891) a později (1919) i pedagogickým správcem teprve před deseti lety založené trojtřídní školy při Klarově ústavu (včetně mateřské školy s opatrovnou). Ve Výroční zprávě (1924) se uvádí: „K. Em. Macan, pedagogický správce, nyní v.v., učil literním předmětům v přípravce na českém oddělení a esperantu. 1. 4. 1923 vstoupil do výslužby“.

Mimořádné zásluhy měl Macan o rehabilitaci za první světové války osleplých českých vojáků, kteří byli za tím účelem umísťováni do Klarova ústavu. Učil je číst a psát brailleským písmem. Snad právě tato činnost byla posledním impulzem a vyburcovala ho k otevření cesty kultuře českých slepců, jejímž střediskem měla být slepecká knihovna a orgánem časopis ZORA. Tak se skutečně stalo. V obou institucích žije Macanovo jméno dosud.

Podobně i v činnosti spolku Český slepecký tisk, který se v roce 1918 oddělil od již existujícího Podpůrného spolku samostatných slepců, i od Zemského spolku pro zaopatřování slepců. Spolek Český slepecký tisk začal vydávat přílohy časopisu ZORA. Jednou z prvních Hudební přílohu, ve které vycházely opisy skladeb českých skladatelů do brailleské hudební notace, které sloužily nevidomým učitelům hudby. Málo je známá Macanova odborná písemná práce Klíč k Brailleovu notopisu, který zpracoval ve spolupráci s Aloisem Hrabou. Vznikla tak první česká pomůcka svého druhu. Je zpracovaná formou slovníku.

Macanův zájem o esperanto byl rovněž podnícen pardubickým časopisem Esperantista rondeto. V roce 1920 zakládá esperantský časopis v brailleském písmu Auroro. Je výrazem snahy, aby i čeští slepci vstoupili do mezinárodního povědomí. Hned v příštím roce zorganizoval první mezinárodní kongres nevidomých esperantistů. Konal se v Praze. Tradice se udržuje dodnes s tím, že se konají střídavě v různých městech Evropy. V roce 1922 založil Macan Spolek českých nevidomých esperantistů (SOČNE).

V následujícím roce dochází k otevření české slepecké knihovny v Praze. Zpočátku tvořily její fondy výhradně knihy ručně opsané samotným Macanem nebo jeho přáteli.

Obliba Macanovy tvorby je dokumentována v dochovaných programech koncertů nejen v Praze.

Na počest svého rodáka se městští radní usnesli nazvat Macanovým jménem jednu z ulic města Pardubic, a to právě blízko železničního nádraží, kde se narodil. Nejen tamní muzeum, nýbrž i spolek Klub přátel Pardubicka svému slepému rodákovi věnují trvale vzpomínku a seznamují své občany s jeho životem. Měli by tak trvale činit i sami nevidomí jednotlivci, jejich sdělovací prostředky i zájmové organizace.

Na Karla Emanuela Macana v jedné kapitole své knihy Poutník vzpomíná i hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. Hudební skladatel, odborný publicista a interpret Macanova díla Antonín Srba píše o jeho osudech (Praha 1936).

Macan se oženil až ve svých 38 letech se svou celoživotní družkou Libuší Heidelbergovou, dcerou sochaře. O jejich manželství se delikátně mlčí.

V roce 1973 byla na Pedagogické fakultě Královéhradecké univerzity, katedře hudební výchovy, obhájena diplomová práce Dagmar Hutlové, ve které diplomantka zpracovává kompletní seznam Macanova hudebního díla (Hutlová 1973).

V roce 1947 byla ve třech místnostech budovy na Krakovské ul. č. 21 v Praze instalována pozůstalost po Karlu Emanuelu Macanovi jako zárodek budoucího slepeckého muzea. V roce 1949–1950 bylo proponované muzeum zrušeno z důvodu uvolnit prostory pro činnost nově vznikající organizace zdravotně postižených osob ÚJI (Ústřední jednota invalidů), která vznikla příkazem ze strany politických orgánů. Mobiliář muzea byl rozkraden a zbytek uskladněn na půdě budovy, kde několik desetiletí chátral (Smýkal 1996, 1997).

Bylo by více co napsat, ale odvolávám se na literaturu.

Macan umírá dne 6. února 1925, kdy splnil své daleko rozsáhlejší dílo, než unese tento příspěvek. Je pohřben na vyšehradském Národním hřbitově.

RABANOVÁ, Ema (Pollandová)

Přesto, že nepatřila mezi redaktory časopisu ZORA, byla Macanovi tak blízkou spolupracovnicí, že bude vhodné se zmínit i o její roli

Povoláním učitelka hudby, pracovnice spolku Český slepecký tisk.

Narodila se v Praze dne 26. dubna 1893 v rodině obchodníka. O zrak přišla v útlém dětství. Ve svých osmi letech byla dána do pražského výchovně-vzdělávacího Ústavu pro nevidomé děti na Hradčanech. V Ústavu splnila základní školní docházku. Věnovala se hře na housle a na klavír. Navštěvovala interpretační kurzy Václava Štěpána. Z obou hudebních oborů vykonala státní zkoušky. Po vážném rozhodování opustila myšlenku studovat na učitelském ústavu. Stala se jako jedna z prvních nevidomých žen kvalifikovanou soukromou učitelkou hudby a příležitostně též koncertovala.

Od roku 1925 redigovala po celých padesát let přílohu časopisu ZORA, Nevidomá hospodyně. Od roku 1929 vedla navíc Notovou přílohu časopisu ZORA, ve které vycházely přepisy hudebnin v bodovém písmu.

Velmi obětavě byla činná ve slepeckých organizacích, zvláště v jejich kulturním životě. O této tématice i hojně publikovala. Byly to především příspěvky v časopisech, které vydávaly spolky nevidomých.

Spolupracovala s Karlem Emanuelem Macanem. Byla mu výbornou pomocnicí nejen pro svou inteligenci, ale i pro svůj pěkný zjev, vytříbené společenské chování a konečně i pro své rodinné prostředí. Po Macanově smrti pečovala o uplatňování jeho zásad ve spolku Český slepecký tisk. Stala se zakladatelkou hnutí nevidomých žen v ČSR. Pracovala rovněž v Podpůrném spolku samostatných slepců i ve spolku českých nevidomých esperantistů SOČNE (Slepecká organisace českých nevidomých esperantistů).

Ema Rabanová zasahovala všude, kde bylo její práce zapotřebí. Nevidomým hudebníkům dala do rukou značné množství notového materiálu v bodové notaci. Vydávala skladby pouze českých autorů, které nebylo možné zakoupit v zahraničí. Návštěvou několika mezinárodních kongresů nevidomých esperantistů získala mnoho zkušeností. Praktickými radami usnadňovala nevidomým ženám cestu do úspěšného manželství.

Po roce 1948, kdy z politických důvodů byla založena všeinvalidní organizace, byla Rabanová pro svůj buržoazní původ diskriminována. Odmítla spolupracovat ve slepecké organizaci okleštěné o svéprávnost, mající stále širší politický charakter. Nikdy nevidomým spolupracovníkům Rudolfa Tyla neodpustila, že nevidomé připravili o suverenitu a také o několik desítek milionů těžce nastřádaných úspor. Besedy s touto mimořádnou ženou jsou nezapomenutelné a potvrdily, že nevidomí jsou nejlépe integrovanými občany, když usilují o to, aby mluvili sami za sebe.

Publikovala nejen ve slepeckých časopisech. Psala i do odborných a propagačních periodik o problematice vzdělávání nevidomých, školství pro nevidomé a jiné. Z jejích časopiseckých příspěvků nebo příspěvků ve sbornících uvádím alespoň: Návrh českého zkratkopisu, Vzpomínáme Stanislava Sudy. Karel Emanuel Macan a Stanislav Suda ve vzpomínkách své přítelkyně, črty o Vuku Echtnerovi, Karlu Hájkovi, Ferdinandu Wildmanovi, Karlu Emanuelu Macanovi, Aloisi Permanovi a jiných. Svůj příspěvek napsala i do sborníku Josefa Zemana, Otci slepých.

Jelikož jí socialistický stát nedovedl dát slušný důchod, byla nucena do poslední chvíle vyučovat hře na klavír, aby si zajistila základní materiální podmínky života. Až do své smrti žila ve šťastném manželství. Zemřela dne 19. září 1980.

FRESZL, Rudolf

Publicista, redaktor českého časopisu ZORA

Narodil se v Praze dne 31. října 1878 v rodině celního úředníka. V Liberci, kam se rodina přestěhovala, studoval na německém gymnáziu. Rozhodl se pro vojenskou dráhu. Po studiu na kadetní škole odchází v roce 1897 do Haliče. Později si doplňuje své vojenské vzdělání a v roce 1906 začíná studovat na vysoké vojenské škole. Po jejím absolvování přichází do Prahy v hodnosti kapitána.

Příčina jeho oslepnutí není známá. Rozhodně to bylo těsně před první světovou válkou. V každém případě se Freszl projevil jako osobnost velké mravní síly, protože ho tato životní katastrofa nezlomila, i když se mu jeho představy o vojenské kariéře zhroutily. Začíná se proto s nadějí zajímat o možnosti kulturního a společenského života nevidomých, o bodové písmo i další možnosti. Tak se dostává do společenských kruhů blízkých Karlu Emanuelu Macanovi. V letech zakládání spolku Český slepecký tisk je již po jeho boku a vydatně mu pomáhá.

Po Macanově smrti bylo jasné, že převezme redakci ZORY. To již byl členem kuratoria Deylova výchovně-vzdělávacího ústavu pro nevidomé v Praze, funkcionářem v Družině válečných poškozenců i ve Svazu slepeckých spolků a ústavů. Nikde nebyl pouze formálně. Všude překypoval iniciativou.

Byl rovněž redaktorem propagačního a osvětového časopisu Svět nevidomých, který vydával Svaz slepeckých spolků a ústavů. V roce 1939 předává vedení časopisu ZORA do rukou Ferdinanda Wildmana. Redakci zůstává na blízku až do své smrti.

Zemřel v Praze dne 1. dubna 1949.

WILDMANN, Ferdinand

Učitel hudby, redaktor časopisu ZORA, ředitel slepecké tiskárny a knihovny Karla Emanuela Macana v Praze

Narodil se v Praze dne 22. listopadu 1895. V deseti letech po latentním zápalu mozkových blan oslepl. Byl přijat do Klarova výchovně-vzdělávacího ústavu pro nevidomé děti v Praze. Zde se mohlo rozvinout jeho všeobecné nadání i nadání hudební, které uplatnil později. Vyučil se kartáčníkem a v roce 1919 byl na vlastní žádost propuštěn. Dalším soukromým studiem hudby (hra na klavír a později sólový zpěv) dospěl v roce 1920 k vykonání státní zkoušky z hudby.

Vyučovat hudbě začíná soukromě. U Oldřicha Fuchse se připravil k další státní zkoušce ze sólového zpěvu. Existenčně byl zajištěn, žáků bylo dost, mohl se začít zajímat o společenské události kolem sebe. Soustředil se na kulturu slepců ze širšího úhlu. Od roku 1928 se ujal náročného úkolu sazby matric pro tisk brailleskou hudební notací. Byl velmi zručný. Dovedl opravit i porouchaný sázecí stroj typu Hinze. Nestál ani stranou takzvaného slepeckého hnutí, a tak se postupně stává čelným funkcionářem Podpůrného spolku samostatných slepců (PSSS).

V těžké době druhé světové války řídí časopis ZORA s přílohami. V roce 1944 přebírá i předsednictví spolku. Po vybombardování dosavadní budovy tiskárny v Praze-Vysočanech spolu s Karlem Hájkem zajistil přidělení náhradní budovy na Krakovské ul. č. 21 v Praze. V rámci nové všeinvalidní organizace ÚJI (Ústřední jednota invalidů) převzal také vedení slepecké knihovny a tiskárny. Postaral se o vybudování nového tiskařského zařízení. Kromě knihovny a tiskárny byly v budově i kanceláře PSSS včetně jeho dílen. Několikrát bylo třeba čelit úsilí ze strany Svazu invalidů, aby byly do budovy umístěny i provozovny a kanceláře tělesně a sluchově postižených skupin SČSI (Svaz československých invalidů).

Po šedesátce jeho aktivity náhle končí. Dotklo se to i opožděného zavedení zvukových knih. Přesto není pochyb o tom, že Wildmann patří mezi významné české nevidomé osobnosti.

Umírá dne 16. března 1980.

PhDr. ŠARBACH, Zdeněk

Odborný publicista, redaktor časopisu ZORA, pracovník Svazu invalidů, člen Vysokoškolské komise Svazu invalidů

Narodil se v Praze dne 25. července 1922 v rodině středoškolského profesora. Po absolvování základního vzdělání nastupuje ke studiu do reálky. Svůj zájem věnoval přírodním vědám, které se staly jeho studijním oborem.

Zrak ztratil po vleklé oční chorobě nedlouho po maturitě (1943). Vyvstává otázka, co nyní, kam se zaměří mladý inteligentní a pilný mladík, kterému osud zkřížil životní cestu? Od roku 1947 začal spolupracovat s přednáškovým oddělením Československého rozhlasu, kde mínil prezentovat své znalosti.

Po počátečním studiu hudby (hra na klavír) a cizích jazyků (francouzština, ruština) našel své uplatnění v oblasti slepeckého tisku. Od roku 1947 vedl Poučnou přílohu časopisu ZORA. Ve slepecké tiskárně začal pracovat jako sazeč (1949), později jako korektor, a konečně (1954) jako redaktor. S nedobrovolnou přestávkou jej úspěšně řídil necelých 20 roků. Po politických událostech v roce 1968 byl překvapivě (pro své přesvědčení) odvolán, nesměl být ani členem redakční rady a byl rovněž zbaven všech funkcí ve Svazu invalidů.

Jako první profesionální šéfredaktor vybudoval redakční radu se všemi obvyklými atributy. Studiem při zaměstnání oborů dějepis a český jazyk na PF UK získal titul promovaný pedagog, nástavbovým doktorandským studiem potom doktorát filozofie. Své znalosti ruštiny a francouzštiny uplatnil v řadě překladů časopiseckých článků. Literární činnost zahájil publicistickou formou.

Studoval v době, kdy ještě nevidomým studentům nesloužila zvuková technika. Pomohla mu rodina, která dovedla vytvořit optimální prostředí, ve kterém zvláště dominovala pomoc matky.

Srdce ho však stále vedlo na Krakovskou ulici, kde sídlí redakce. Byl šťastný, když se pro něho našla jakákoliv činnost, kterou pilně vyhledával. Za čas se mohl do redakce znovu vrátit. Není známo, za jakých okolností se tak mohlo stát. V důchodovém období pracoval jako referent ve slepeckém oddělení na ÚV Svazu invalidů.

V letech 1953–1959 externě vyučoval na Střední hudební škole internátní pro mládež s vadami zraku v Praze ruskému jazyku.

Studium historie a speciální pedagogiky ho přivedlo ke spolupráci s odbornými časopisy. Publikoval práce z historie Klarova (nesprávně užívá Klárova) i hradčanského Ústavu pro nevidomé v Praze. Zabýval se také historií českého slepeckého hnutí i slepeckého tisku. Byl členem komise, která připravila publikaci o metodice čtení slepeckého tisku později osleplými čtenáři. Ve spolupráci s doc. Janem Součkem připravil vydání Slabikáře pro později osleplé – 1982. Sepsal kroniku svého rodu.

Publicisticky i literárně byl velmi činný. Z literárních prací to je: Nezlomení lidé – 1952 a 1960, v níž poněkud idealizuje život nevidomých v Sovětském svazu. S Lubomírem Nopem a Ondrejem Čejkou se zúčastnil překladu výboru z díla Olgy Skorochodové Můj svět bez zvuků a světel – 1960.

Z dalších rozsáhlejších prací: Pedagogické působení nevidomých – 1975; Ve spolupráci s Janem Jesenským napsal Metodiku výuky bodového písma pro později osleplé – 1982; Dějiny Klárova ústavu – 1982; Z rukopisného odkazu doc. PhDr. Jana Součka sestavil sborník – 1992. U příležitosti 80. výročí vzniku časopisu ZORA napsal dějiny a vývoj tohoto pro nevidomé čtenáře významného periodika.

Souběžně publikoval množství článků v odborných i zájmových časopisech. Byly to informace o životě nevidomých občanů v SSSR, problémy středoškolského a vysokoškolského vzdělávání nevidomých studentů, sociální problematika, technické pomůcky, medailonky o životě významných nevidomých funkcionářů a umělců a jiné. Mezi jinými je to také článek Ludvík Bonaparte a hradčanský Ústav pro slepé děti – ZORA 1983; Pracovní uplatnění nevidomých a slabozrakých – tamtéž; 30 let pracovního uplatnění nevidomých v Československu – tamtéž; Významné výročí v našem speciálním školství – příloha časopisu ZORA; Za samostatný život nevidomých u nás – příloha časopisu ZORA a mnoho dalších.

Je spoluautorem nového vydání práce Světluše Solarové Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách – 1992.

Velmi účinná byla jeho práce ve vysokoškolské komisi Svazu invalidů. Vedl sbírky studijních magnetofonových nahrávek. Byl známým propagátorem vysokoškolského studia nevidomých.

Doktor Zdeněk Šarbach byl též dlouholetým funkcionářem slepeckých organizací, kde zastával stanovisko integrace s organizacemi sdružujícími členy jiného zdravotního postižení, byl zastáncem takzvaného Tylovského vedení Svazu.

Po odchodu do důchodu se věnuje problematice sociální politiky a péči o nejstarší členy slepecké organizace. I jako důchodce vyvíjí aktivity v práci se členy například vedením kurzů bodového písma pro instruktory a podobně. Své časopisecké publikace nezanechává.

Zemřel dne 15. prosince 2002.

Zdeněk Šarbach byl osobností, která byla a měla by zůstat trvalou součástí historie péče o nevidomé osoby u nás přesto, že lpěl na představách o společné organizaci všech zdravotně postižených občanů, a to i když v nich byla vedoucí silou KSČ. V sedmdesátých letech, v době takzvané normalizace, neodporoval zástupcům politických orgánů, kteří trvali na včlenění nově vzniklého Svazu nevidomých a slabozrakých (založil Jan Drtina) do nově organizovaného ideologicky angažovaného a sledovaného Svazu invalidů, ve kterém bude znovu mít KSČ vedoucí úlohu. Prioritou Zdeňka Šarbacha byly sociální jistoty všech zdravotně postižených osob. Z tohoto aspektu hodnotil i politické změny v ČR v devadesátých letech 20. století.

LACINA, Jaroslav

Telefonní manipulant. Český básník a šéfredaktor časopisu ZORA

Narodil se v Sázavce dne 23. listopadu 1920 v rodině zemědělského dělníka. V dětství ztratil zrak. Školní vzdělání získal v Deylově ústavu pro nevidomé v Praze. Zde se také od roku 1935 připravoval ke státní zkoušce z klavírní hry. V roce 1945, krátce před termínem zkoušky, onemocněl tuberkulózou. Po dlouhotrvajícím léčení a rekonvalescenci se již k hudbě nevrátil.

Nejdříve se stal prodavačem tabáku. V roce 1957 nastupuje jako telefonní manipulant. Odtud v roce 1960 přechází na telefonní ústřednu do Prahy. V letech 1969–1981 (při dočasném odvolání Zdeňka Šarbacha) nastupuje na jeho místo a vykonává práci šéfredaktora časopisu pro nevidomé ZORA, kam byl povolán pro svou úspěšnou literární činnost. Jeho tvorba byla uveřejňována i ve slepeckých časopisech. U příležitosti svého odchodu z redakce napsal báseň Srpen.

Upozornil na sebe zejména svým literárním zájmem. V publikovaných povídkách a básních námětově čerpá ze života nevidomých. V literárních soutěžích spolku ČST, ale i později, získává čestná umístění, zvláště za povídku Kdyby byl život takový a Mezi posledními.

Literárních soutěží se zúčastňoval pravidelně. Některé jeho básně byly otištěny v běžných černotiskových časopisech. Nadprůměru nedosahují.

Zemřel dne 5. prosince 1982.

LES, Pavel, rodné příjmení ABELES

Český učitel hudby a kulturní pracovník, redaktor časopisu ZORA

Narodil se v Králíkách dne 22. května 1904 jako syn obchodníka. Tam chodil do německé obecné školy. Na měšťanku přešel do české školy v Žamberku. Zajímal se o různá umění, ale nejvíce ho zaujala hudba a literatura, které se v průběhu dalších let staly pevnou oporou jeho duševních sil i nezdolné vůle.

Četl české i německé knihy, aby zvládl oba jazyky. U chlapce se tak vytvářely předpoklady budoucího kultivovaného intelektuála, jakým vpravdě po celý svůj život byl.

V mládí toužil být dirigentem, ale otec trval na praktičtějším povolání. Vystudoval tedy obchodní akademii, učil se anglicky a francouzsky. Ve dvaceti letech se stal zaměstnancem účtárny jedné pražské firmy. Volný čas věnoval četbě, návštěvám koncertů a památkám Prahy.

Nečekaně se začaly objevovat zrakové obtíže vyvolané poruchami sítnice. Bylo mu 25 let, když po marném léčení přestal vidět úplně. Uvědomil si, že z této situace vede pro něho jen jedna cesta, učit se znovu a zcela jinak. Otec ho odvezl do Ústavu pro nevidomé ve Vídni na Hohe Warte, kde se brzy naučil německému brailleskému písmu i hudební notaci. Začal se plně věnovat studiu klavírní hry. Její základy již měl z dětství. Učil se též ladění klavírů. Po třech letech přechází do Klarova ústavu pro nevidomé v Praze, kde se připravil ke státní zkoušce z hudby, kterou vykonal v roce 1935.

Začíná vyučovat hudbě a cizím jazykům. Přichází však rok 1939 s temnem okupace. V roce 1942 byl deportován do Terezína. V květnu 1945 se vrátil sice s podlomeným zdravím, ale duchem nezlomeným. Z celé rodiny zůstal sám, kromě nejstaršího bratra, který již řadu let žil v Brazílii. Útočiště nachází u dobrých přátel, později mu byla přidělena svobodárna, kde žil a pracoval až do své smrti.

Začal opět vyučovat hře na klavír. Za žáky docházel. Četbou odborných knih se připravoval na vlastní publikační činnost v oboru historie významných osobností. Kromě mnoha článků napsal větší práce: Josef Proksch – jeho život a dílo; Karel Emanuel Macan – buditel a vůdce českých slepců; Náš Mozart; Nevidomí v Terezínském ghettu. Mimoto vydal dvě praktické příručky pro nevidomé studující angličtinu a němčinu. Do tisku připravil přehled znaků anglického a německého zkratkopisu. Je spoluautorem knihy We Have Over Come (Překonali jsme), která obsahuje mimo jiné i životopisy několika nevidomých izraelitů.

Ze svých zahraničních cest dovážel vzorky kompenzačních pomůcek pro nevidomé, nebo alespoň informace o tom, co je nového. Například skládací bílá hůl vznikla u nás z jeho iniciativy. V té době bylo u nás slepecké hnutí zpolitizované, ohraničeno imaginární tlustou zdí.

V roce 1960 začal pracovat ve slepecké knihovně v Praze, kde pomáhal při založení studia zvukové knihy. Krátkou dobu působil v redakci časopisu ZORA a v hudební knihovně. Každé profesi věnoval všechnu svou energii a zaujatost. Spolupracovníkem knihovny a tiskárny zůstal i po odchodu do důchodu.

Zemřel dne 9. února 1980. Pohřbený je rozptýlen na louce Olšanského hřbitova.

Po celý život usiloval o plné zhodnocení osobnosti nevidomých s jejími lidskými vlastnostmi i kulturními nároky. Nevidomého představuje jako člověka se vším všudy. Sám svůj život slepce naplnil až po okraj.

JUDr. DONÁT, Přemysl

Jsou lidé, které nezlomí ani nejtěžší ztráta zdraví. K nim patřil i tento český podnikatel. Je lidské hrdinství v člověku někde ukryto, nebo vznikne mimořádným otřesem?

Narodil se v Městci Králové dne 6. března 1954 v rodině rolníka. V roce 1962 utrpěl těžký úraz způsobený výbuchem rozbušky. Přišel o zrak, levou ruku v zápěstí, na pravé ruce mu zůstal nepoškozený palec a malík a částečně funkční prsteník. V roce 1964 nastoupil do školy pro nevidomé žáky v Praze na Hradčanech, kde dokončil základní vzdělání.

Poté navštěvoval gymnázium pro mládež s vadami zraku v Praze, kde v roce 1974 maturoval. Absolvoval odborný kurz pro nevidomé telefonisty, ale po tříměsíční zkušenosti práce v telefonní ústředně skončil. Rozhodl se pokračovat ve studiu na Právnické fakultě UK v Praze, kde absolvoval v roce 1981 a po úspěšně zvládnutých rigorózních zkouškách získal titul JUDr.

Praxi v oboru práv nevykonával. Pracoval znovu jako telefonní manipulant. Zajímal se o práci u soudu, neuspěl. Rozhodl se opatřit si potřebnou techniku k tomu, aby mohl zvládnout práci s digitálním textem. Od té doby se změnilo jeho pracovní zaměření, kdy ho více než právo začaly zajímat počítače.

Pokoušel se najít práci ve Svazu invalidů. Dopisoval do slepeckého tisku o různých technických a sportovních tématech. Na uvolněné místo šéfredaktora časopisu ZORA nebyl přijat pro svou snahu o demokratizaci činnosti mládežnické organizace Svazu invalidů.

Bez trvalého zaměstnání si nedovedl život představit. Napsal i prezidentu republiky, ale byla mu znovu doporučena práce v telefonní ústředně. Odmítl.

Uvažoval o emigraci do Německé spolkové republiky, ale našel si svou budoucí manželku a od úmyslu upustil. Konečně získal zaměstnání ve Svazu invalidů, kde měl na starosti technické pomůcky. Spolu s přítelem založil v roce 1984 výrobní družstvo invalidů Spektra, které dodnes vyrábí a prodává slepecké pomůcky pro digitální techniku.

V roce 1989 se stává jedním ze zakladatelů České unie nevidomých a slabozrakých. Na digitální techniku pro nevidomé si zakládá soukromou firmu. I s dětmi se rodina odstěhovala na venkov, kde dostal srdeční infarkt. Ke smrtelnému úrazu přišlo, když opravoval střechu jejich domku, ze které se zřítil. Smrtelnému úrazu podlehl dne 5. července 2010. Dnes je k naší lítosti zapomenut. Svět je jiný a to i ten slepecký.

PhDr. REICHEL, Jiří

Šéfredaktor českého časopisu Zora.

Narodil se ve Zlíně dne 18. dubna 1947. Rodina se později přestěhovala do Hutiska Solance na Valašsku. Zde Reichel absolvoval prvních šest tříd základní školy. V té době se mu začal zhoršovat zrak. Poslední tři roky povinné školní docházky dokončil proto v Základní škole pro slabozraké žáky v Litovli. Brailleskému písmu se zde žáci neučili.

Při rozmísťovacím řízení na konci 9. třídy rozhodla oční lékařka nedoporučit mu středoškolské studium. Musel proto nastoupit v Učňovské škole pro mládež s vadami zraku v Praze pouze do kurzu pro přípravu telefonních manipulantů. Tam se teprve seznamuje s brailleským písmem.

Jelikož po absolvování kurzu nemohl nalézt ve svém bydlišti odpovídající zaměstnání, odchází hledat do Prahy, kde nastoupil do telefonní ústředny jako telefonní manipulant (1964). V roce 1965 začíná studovat večerní formou na Gymnáziu pro mládež s vadami zraku v Praze. Po dokončení studia maturitou, přechází v roce 1968 pracovat do Slepecké tiskárny v Praze jako sazeč brailleským písmem (postupně pak jako korektor a knihovník). Konečně má práci, v níž se může realizovat a především získávat další nové poznatky a rozhledy. Byla mu svěřována sazba náročných textů – učebnice, cizojazyčné publikace a časopis ZORA. Tím se postupně dostává do dění slepeckého hnutí.

Od roku 1969 se Reichel věnuje práci ve slepeckých organizacích Svazu invalidů. V roce 1970 mu bylo svěřeno vedení přílohy časopisu Zora Junior. V témže roce je zvolen do komise zdravotně postižených sportovců, kde vyvíjí organizační i sportovní činnost dodnes. V roce 1976 startuje na první zimní paralympiádě ve Švédsku. Sportu se potom věnuje trvale a to i v době svého důchodu.

V roce 1975 se zapsal ke studiu na FF UK, kde studoval na katedře výchovy a vzdělávání dospělých. Po čase se přihlásil k doktorandskému studiu. Pro rigorózní práci si vybral téma Úloha společenských organizací při výchově a vzdělávání dospělých. V roce 1981 opouští místo sazeče a přechází do výrobního podniku Svazu invalidů Meta jako sociolog. V roce 1982 nastupuje jako šéfredaktor časopisu ZORA.

Delší čas se věnuje dopisování do časopisu Mladý svět, hlavně o nevidomých sportovcích.

Byl vedoucím digitální knihovny (na BBS), která slouží nevidomým studentům i jiným zájemcům. Postupně, jak se Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) rozvíjela, funkci opustil a cele se věnuje organizování sportu nevidomých a slabozrakých. Časopis ZORA těmito informacemi většinou bez diskuze přeplňoval. Jejich rozsah zabíral až jednu čtvrtinu počtu stránek čísla.

Počátkem roku 2015 oznamuje, že dne 30. června téhož roku odchází do důchodu. Z osmi zájemců, především vidomých, byla Republikovou radou SONS zvolena jeho nástupkyně. Dne 1. září 2015 nastoupila Mgr. Taťána Králová, od 1. ledna 2016 se stává šéfredaktorkou ZORY. PhDr. Jiří Reichel zůstal do konce prosince 2015 na částečný úvazek, aby novou pracovnici zapracoval.

Zora a podobné zahraniční časopisy

Brailleovo písmo, mimo svého zásadního vlivu na rozvoj vzdělanosti slepců, umožnilo netušený rozvoj taktilní (hmatové) časopisecké produkce. V tomto ohledu sehrály důležitou úlohu zájmové organizace nevidomých lidí i organizace, které pečovaly o jejich kulturu. Vznik a vývoj slepeckého tisku byl ovšem závislý i na stavu technických výrobních prostředků, které ovlivňovaly výrobu a umožnily stále jejich rozsáhlejší produkci. Vývoj od ručního přepisování spěl k mechanickým, elektrickým, elektronickým, a nakonec k počítači řízeným tiskařským strojům. Tento poslední stupeň je současností. Jeho miniaturizace umožňuje konstrukci domácích zařízení a vznik lokálních periodik v brailleském písmu.

České časopisy se oproti většině zahraničních do devadesátých let 20. století vyhýbaly tlustospisům. Mnohostránkové sešity (Rusko i jinde) nahradila redakce ZORY již od svého počátku několika méně objemnými zájmovými přílohami. Počítači řízené tiskařské stroje si však vyžádaly změnu nejen techniky tisku, ale též přizpůsobení i formát papíru a vazby.

Jistě dobře víme, že první časopis pro nevidomé čtenáře v české adaptaci Brailleova písma vznikl v roce 1917. V rámci toho výročí si připomeňme, jak se ZORA tímto výročím historicky zařadila mezi ostatní evropská a rámcově i světová taktilní periodika. Zde níže podávaný přehled produkcí zahraničních časopisů pro nevidomé čtenáře nebude jistě úplný. Přesto je zajímavý a upřesňuje historické zařazení jubilujícího českého časopisu ZORA.

Vypadá to tak, že nejstarší zahraniční časopis pro nevidomé čtenáře pochází překvapivě už z roku 1847. Byl jím anglický časopis Moon, který vycházel v Londýně. Svůj název obdržel podle tvůrce reliéfního písma (Williama Moona), kterým byl tištěn. (Nemá zde tedy primát písmo brailleské, které, i když vzniklo už v roce 1825, bylo zatím, a to jen ve Francii, oficiálně schváleno až v roce 1850). V Anglii je produkce slepeckých periodik vůbec zajímavá. Do nedávné doby vycházelo ve Velké Británii dokonce několik dalších časopisů tištěných tímto liniovým (nikoliv bodovým) písmem připomínajícím tištěnou latinku. A navíc, také Londýnská slepecká knihovna obsahovala více titulů tištěných Moonovým písmem než písmem Brailleovým. V současné době brailleské (anglickou abecedou) písmo převažuje.

Mezi nejstarší periodika v německém jazyce, která jsou již tištěna adaptací Brailleova písma na německý jazyk, patří časopis Raststunden (1880). Z dalších evropských časopisů uveďme následující výběr:

1868 Progress (Anglie)

1883 Louis Braille (Francie)

1886 Russkij slepec (Petrohrad)

1889 Prijatelj slepych (Srbsko)

Poměrně brzy se některé časopisy specializují na odbornou nebo jinak zájmovou tematiku. Například v Německu to byl Musikzeitschrift (1879) a jiné. Redakce měla podíl na pozdějším vzniku první německé učebnice brailleského notopisu (Brandstaeter: Die Musikschrift-Fibel).

Příklady vzniku dalších slepeckých časopisů:

1880 Hour Reporter (Concord, USA)

1888 Der Blinde zu haüse (Berlín) 1888 Rainbow (Londýn, v Moonově písmu)

1889 Für selbstständig Blinden (Drážďany)

1891 Playtimes (zkratkopisně, Londýn)

1893 Der Blindenfreund (Holandsko)

1893 Musikzeitschrift (Berlín)

1894 Norsk Tidskrift for Blinde (Norsko)

1894 Weekly Summary (Anglie)

1895 Recreation (Anglie)

1898 Dlja slepych (Petrohrad)

1903 The New Beacon (Anglie)

1903 Jam Magazine (neznámo)

1904 Klein (Vídeň)

1907 The Braille Maill (Anglie)

1909 Braille Musical Magazine (Londýn)

1910 Die Woche (Německo)

1915 The Teacher of the Blind (Anglie)

1922 Tenji Osaka (Japonsko)

1922 The Moon Newspaper (Londýn)

1924 Brailleova riznica (Srbsko)

1924 Der Kinderfreund (Německo)

1924 Žizň slepych (Moskva). V roce 1969 změnil název na Naša žizň

1924 Die Gegenwart (Německo)

1924 Der Klavierstimmer (Německo)

1926 Braillea zbior (Polsko)

1926 Revista Braillea (Rumunsko)

1927 For Blind Radio Amateur (Anglie)

1927 Glas Nedužnyh (Chorvatsko)

1929 Sadba (Bulharsko)

1930 Finlands Blindorgan (Finsko)

1931 Rainbow (Anglie, v adaptaci Brailleova písma)

1931 Vestitel (ručně psaný časopis, vydávali žáci Ústavu pro nevidomé v Sofii)

1933 Haandarsbejetbladet (Dánsko)

1935 Prizyv (Moskva). Po dobu druhé světové války nevycházel. V roce 1962 byl přejmenován na Trud slepych

1933 Vakokujság (Maďarsko)

1936 Věstník československých slepců

1936 Vakokvilága (Maďarsko)

1938 Der blinde Nacionalsocialist. Jeho obsahem bylo seznámit nevidomé Němce s obsahem nacizmu. Velmi se snažil o znepřátelení českých a německých nevidomých přátel. (Podobně i černotiskový časopis Die Blindenwelt)

1938 Slovenský slepec, vydával spolek Český slepecký tisk v Praze. Spolek vydával též časopis pro ukrajinské nevidomé děti na tehdejší Podkarpatské Rusi.

Příklady časopisecké produkce po druhé světové válce:

1947 Die Gegenwart (Německo, nová edice)

1947 Pochodnia (Polsko)

1948 byl z USA do Sofie dodán sázecí stroj a lis i jiná zařízení včetně několika tun speciálního papíru. Bulharskému svazu nevidomých bylo tak umožněno vybudovat slepeckou tiskárnu. Mohl proto v roce 1950 začít vycházet časopis Žizň na slepite. V roce 1973 byl přejmenován na Zari

1949 Nový život (Slovensko). Je zajímavé, že zpočátku začal vycházet jako příloha časopisu Za svetlom

1949 Prizyv (SSSR)

1953 Vakokvilága (Maďarsko)

1954 Viata noua (Rumunsko)

1956 Die Freundschaft (NDR)

1957 Nevidomý masér změnil název na Fyzioterapie (Polsko)

1973 Sporten (Bulharsko)

1978 Transparent (Francie)

1985 Japan Braille News (Japonsko)

1986 America Latina (místo neznámé)

1987 Zvězda (Ázerbájdžán)

1988 Promyn, vydávaný Ukrajinským svazem nevidomých

1888 Na Balkáně vychází slepecký časopis High light, který je vydáván mezinárodním klubem Novináři periodik pro nevidomé balkánských států. Vyvíjí i širší ediční činnost. Datum vzniku časopisu mi není známé.

Tímto jsme zajisté nevyčerpali evropskou produkci speciálních časopisů pro nevidomé čtenáře. Je to ale vše, co jsem ve své rozsáhlé kartotéce mohl najít.

…a tak je na tom z historického pohledu naše ZORA. Ale proč nemůžeme najít ani jeden výtisk prvního ročníku, když v archivu se dochovaly sešity od roku 1918? Na první otázku jsme odpověděli. Na tuto druhou nemůžeme odpovědět s jistotou – pokusíme se.

Český časopis ZORA vznikl v roce 1917; dovídáme se to ze spolehlivých pramenů tehdejších současníků. ZORU začal vydávat Zemský spolek pro opatřování slepců v oddělení pro český slepecký tisk. Spolek vydal první ročník v roce 1917. Pro další vydávání časopisu byl v roce 1918 založen spolek Český slepecký tisk. Na vzniku tohoto prvního českého časopisu pro české nevidomé čtenáře se nejvíce podílel především Karel Emanuel Macan, jehož významné 150. výročí narození jsme si připomněli v roce 2008. Nikde jsme však nenalezli informaci, co se stalo s dvanácti vydanými sešity ZORY při ukončení činnosti oddělení pro český slepecký tisk Zemského spolku. Jestliže tyto svazky byly předány, potom si připomeňme událost s vybombardovanou budovou ve Vysočanech koncem války v roce 1945. Tuto katastrofu nepřečkala spousta Macanových ručně opsaných knih a zřejmě i ten první ročník ZORY. Jestliže ani tehdy nebyly zničeny, potom se tak stalo při zrušení spolku Český slepecký tisk a vznikem Ústřední jednoty invalidů (ÚJI 1948), později transformované na Svaz československých invalidů (SČSI 1952).

Aby bylo zabráněno vydávání „tlustospisů“, vzápětí, či spíše současně, začínají již v roce 1918 vycházet zájmové přílohy:

1917 Notová příloha začala zpočátku vycházet čtvrtletně, později měsíčně. Čtyři ročníky řídil Oldřich Nepomucký, potom Ema Pollandová. Edice skončila v roce 1946.

1917 Zábavná příloha

1919 Válečný slepec

1920 Zpravodaj, zajímavosti a politika

1921 Esperantská příloha Auroro

1922 Poučná příloha. V roce 1997 byla pro omezené finanční prostředky sloučena se Zeměpisnou přílohou a přílohou Junior do přílohy Svět, příroda a společnost.

1925 Nevidomá hospodyňka. Od jejího vzniku až do roku 1977 ji řídila Ema Pollandová-Rabanová. Později změnila název na Příloha pro ženy. Od roku 1978 je redakcí pověřena Eva Reinwaldová. Od roku 1976 nese název Ema. Od 1. ledna 2016 ji vede Taťána Králová.

1926 Hudebně teoretická příloha. Popud k jejímu založení vyšel z usnesení sjezdu českých slepců konaném v roce 1924. Zpočátku ji vydávalo hudební oddělení Podpůrného spolku samostatných slepců. Redakcí byl pověřen Ferdinand Wildmann, od roku 1928 převzal Rudolf Krchňák. Příloha vycházela nepravidelně, po třech letech její redakci znovu převzal Ferdinand Wildmann, od roku 1937 Ivan Tylňak. Příloha se nyní nazývá Nevidomý hudebník. Po válce bylo načas jeho vydávání zastaveno. V roce 1946 bylo zásluhou Jana Drtiny obnoveno. Vydával jej Český slepecký tisk. Po tři roky redigoval Jan Drtina. V letech 1949–1975 převzala redakci Anna Prášilová. V roce 1962 se Nevidomý hudebník stal Hudební přílohou ZORY. Od roku 1975 tuto přílohu řídí Jan Budín. Vychází dodnes.

1931 Naše beseda. Jejím obsahem byly literární práce nevidomých autorů

1933 Slepecká korespondence. Vydával Podpůrný spolek samostatných slepců. Později byl vydavatelem Svaz slepeckých spolků a ústavů. Od roku 1936 mění název na Věstník československých slepců.

1938 Slovenský slepec (tištěný v Praze pro Slovensko), kde v této době nebyla slepecká tiskárna.

1946 vyšel v Ústí nad Labem ručně psaný časopis Nevidomý hraničář. Rozmnožovaný byl na Pražské tabulce, redigoval Miroslav Brabec. Vycházel pouze v jediném sešitu, čtenáři si jej půjčovali.

1989 Svět kolem nás. Obrazová příloha. Vedl ji František Ficián.

V roce 1990 vznikl v Brně první soukromý nezávislý regionální časopis v brailleském písmu Brněnský občasník. Založil a na historických strojích jej tiskl autor tohoto příspěvku. O tři roky později se stal periodikem brněnského Slepeckého muzea. Od roku 1997 jej řídila Eliška Hluší, která se koncem roku 2006 redakce vzdala a brailleský časopis přestal vycházet. Souběžně jej zpracovával pro internet Jan Pokorný.

Počátky časopisů pro nevidomé děti:

1923 Přítel dětí (později přejmenovaný na Našim poupatům)

1924 Slovenský kútik (tištěný v Praze pro Slovensko)

1926 Besiedka (tištěná v Praze pro Slovensko)

1928 Pro naše nejmenší (1992 přejmenovaný na Světlušky a Záškolák)

1928 Na úsvitě (v roce 1991 přejmenovaný na Kontakty)

1946 Naše svetlo (tištěné v Praze pro Slovensko. V roce 1948 se mění na Náš život a stává se časopisem pro dospělé).

1949 Středoškolák (později přejmenovaný na Náš svět)

1951 Naše ráno (tištěné v Praze pro Slovensko)

1951 Za svetlom (tištěný v Praze pro Slovensko)

1972 Junior

Časopisy esperantské:

V současné době nemá už tento umělý jazyk zdaleka takový mezinárodní ohlas jako ve svých počátcích. Hromadně ubylo i nevidomých esperantistů. Útlejší jsou i náklady časopisů. Připomeňme si je:

1904 Esperanta ligilo, založil T. Cart, pařížský profesor, redigoval Harald Thilander, Švédsko (postupně vydávaný ve Francii, Švédsku a v Holandsku i v České republice). Časopis je orgánem Mezinárodního svazu nevidomých esperantistů.

1920 Auroro (Československo.) Redigoval Stanislav Stejskal, od roku 1929 Vuk Echtner. Během druhé světové války nevycházel. Později redigoval Jiří Vychodil. V roce 1997 bylo jeho vydávání omezeno na tři čísla ročně)

1922 La Contakto (Holandsko)

1933 La blindno e la contakto (Španělsko)

1933 začali žáci Státního ústavu pro nevidomé v Sofii vydávat ve třech ručně psaných opisech esperantský časopis Fajrero, který však vyšel jen třikrát.

1958 Pola stelo (Polsko)

1985 Esperanta fajrero (Bulharsko)

1922 La blinda esperantisto (Německo).

1990 Sunapero (Srbsko)

1997 Orienta blindularo (Čína)

V Číně vychází El Popolo cinio, rok jeho vzniku není známý. U časopisů Itala ligilo (Itálie), Amica vodo (Švýcarsko) a Herolde El Austrio (Rakousko) datum jejich vzniku není známé. Rovněž neznáme datum založení časopisu Hlas svědomí, který je tištěný Brailleským písmem (Indie).

Závěrem

Jak se má člověk loučit s časopisem, který odebíral kolem 65 roků? Pokud jsem na to viděl, četl jsem jej ve zvětšeném písmu, vydání pro slabozraké čtenáře, manželka v brailleském písmu. Nyní už mi moje žena předčítá z brailleského vydání. Čteme poctivě, a tak víme o kladech i záporech několika šéfredaktorů. To znamená Wildmanem počínaje. Všechny změny jsme hluboce prožívali, ZORA byla asi od roku 1952 neodmyslitelnou součástí našeho společného života; a je dosud, i když nová šéfredaktorka, aniž se optala čtenářů, změnila její pojetí. Nepřeje si žádné „encyklopedické“ příspěvky. (Míní tím mne? Nevím.) Myslím si: „Dobrá, tedy zábava.“ A tážu se: „Kde se nevidomí čtenáři dovědí něco z bohaté tyflopedické historie?“ Přílohy chápe jako magazíny a také je po desítkách let zájmově utříděné změnila. Nepřeorientovali jsme se ani na její neobvyklé úvodníky, kde v každém čísle komentuje jeho obsah, i když bývá uváděn na konci znovu.

Tím ovšem netvrdím, že by nebylo co připomenout k obsahu ZORY, kterou vedl Jiří Reichel. Přeplňoval ji zprávami ze sportu a byl, hlavně v posledních letech, velmi konzervativní. Každý návrh na změnu mu působil problémy. Měl však svou normu na délku příspěvků, což nová šéfredaktorka nemá a časopis je formálně nevyrovnaný.

Již před lety jsem se rozhodl shromáždit materiál, který by zachytil vývoj ZORY. Jistě je neúplný, jistě by jej mnozí jiní napsali lépe, jako například Zdeněk Šarbach. Ale mně to nedalo. Jak je z obsahu patrné, vyhýbal jsem se hodnocení jejího obsahu (až na poslední), který byl vždy poplatný společenské situaci a osobě šéfredaktora; poznali jsme jich pět.

Své příspěvky do ZORY jsem nepočítal, ale bylo jich na dvě stě. Vzpomínám si na první, asi kolem roku 1955, ve kterém jsem popisoval naši rodnou „chalupu“, jak se jí bortí zeď a jak ji naši tatinek opravujú.

Jsem rád, že mi bylo poskytnuto těch několik set, snad tisíce stran ZORY, ve které jsem se mohl realizovat svým zájmem o život slepců v minulosti i současnosti. To mne inspirovalo k napsání Tyflopedického lexikonu a později i rozsáhlé práce Studie a statě. Mohl jsem psát o historii slepeckých písem, i spolcích, školách a o všem, co jsem považoval za aktuální, o čem jsem si myslel, že bude čtenáře nejen zajímat, ale že se i poučí. Ohlasy čtenářů byly pro mne potěšující. Nebylo nás mnoho, kdo se historii slepectví věnovali, nakonec jsem zůstal sám. A není to zrovna bezbolestné, že redakce ZORY to odmítá a stává se, že uveřejní článek s hrubými pravopisnými chybami, špatným pochopením cizích odborných výrazů a jiné.

Svět je jiný, už sem patřím jen fyzicky. Mám však štěstí, že jsem byl učitelem, mnozí žáci se ozývají. Všem děkuji. Děkuji i těm, které jsem poznal prostřednictvím své poradny v jejich kojeneckém i pozdějším věku. Dnes jsou to dávno už dospělí lidé. No, není to krásná odměna? Děkuji svým spolužákům z Vlčnova i z bývalého Zemského ústavu pro nevidomé v Brně. Děkuji, byť nikoliv už osobně, všem svým bývalým učitelům z Vlčnova i z Ústavu, že mne připravili pro aktivní život. Všechny vás uvádím ve své „vlčnovské“ knížce „Jak je ti, chlapče?“ i jinde.

Poznámky

1) V almanachu JITŘENKA se uvádí rok vzniku Spolku 1905.

2) Kodifikace původního Brailleova písma nebyla jednotná. Každý Ústav používal jinou. Například v JITŘENCE: w jako vv, přehlasovaná písmena německé abecedy se zapisovala s předřazenou dvojtečkou a jiné.

3) V roce 1886. Zato však v těsné spolupráci s tehdejším ředitelem vídeňského ústavu navrhl uspořádání kovových typů písmem Kleinova psacího stroje do desetinné soustavy, což umožňovalo lepší orientaci hmatem při vyhledávání štočků.

4) Pražskou tabulku vynalezl učitel Klarova ústavu pro nevidomé Václav Malý již v roce 1880.

5) Dosud se používaly německé psací stroje na propichovanou latinku. Macan navrhl české s hmatově příznivějším rozmísťováním štočků.

O autorovi

PhDr. Josef Smýkal se narodil dne 19. září 1926 ve Vlčnově. Učitel hudby (státní zkouška na Konzervatoři Brno. Pedagogická fakulta Palackého univerzity v Olomouci, katedra speciální pedagogiky a katedra hudební výchovy. Diplomová písemná práce: Hudebnost nevidomé mládeže ve světle jejích zvláštností poznávacích činností. Doktorandské studium a rigoróza na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, katedra speciální pedagogiky a katedra hudební výchovy. Rigorózní písemná práce: Gnóze nevidomých v umění.

Učitel hudby na lidových školách umění, následně na Základní škole pro nevidomé a slabozraké žáky v Brně, později ředitel. Souběžně 15 let smluvní učitel a examinátor na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Palackého univerzity v Olomouci, dva roky smluvní učitel na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Autor speciálních učebních pomůcek a několika pedagogických čtení, Dny J. A. Komenského ve Fulneku. Jedno pedagogické čtení zvítězilo v ústředním kole celostátní soutěže. Autor speciálních učebnic pro nevidomé žáky, autor učebnice speciální hudební notace pro nevidomé žáky. Zpracoval a tiskem vydal kolem 250 článků a statí v odborných i jiných časopisech. Vydal kolem dvaceti knižních historicky, gnozeologicky a speciálně-pedagogicky zaměřených menších i rozsáhlejších samostatných písemných prací. Vydal první český Tyflopedický lexikon jmenný.

• zpět na seznam publikací
• zpět na úvodní stránku