|
~ Gnóze nevidomých v umění Rukopis (Sylabus - výběr z textu) Brno, 1967 OBSAH Část první 1. Nezbytné poznámky
Estetické K fyziologii VNČ Ke gnozeologii Defektologické aj.
Malířství Sochařství Architektura Jakou krásu vnímá hmat
Televize Rozhlasová hra Divadlo
Zvuková kniha Kniha Literární činnost nevidomých
Hudební gnóze Kompenzační význam sluchu Část druhá 1. Zvláštnosti hudebního nadání
Zvláštnosti u nevidomých
Pohledy kolem sebe Vnitřní a vnější podmínky
Rozsah výzkumu
Vyšší ročníky Další úkoly
Zvláštnosti u nevidomého dítěte Vlivy řeči Rozvoj citlivosti k tónům
Předběžné hodnocení
Regrese
Improvizace Orientace na klávesnici
Braillská notace a grafické znázornění Hudební představy
Nevidomí a tyflopedie Frustrace Spolupracovníci nevidomého Část třetí 1. Uplatnění ve škole
Pokus o typologii nevidomých
Hudební rytmika Pantomima Kreslení Modelování Film a televize
Příroda
Divadlo Literatura
Hudba - součást estetické výchovy Orffův Schulwerk Další poznámky Žákovská organizace
První otázka Druhá otázka Třetí otázka
Literatura 1. Nezbytné poznámky Úvodní poznámky se vztahují obecně k osobnosti nevidomého. Hovořím o možnostech vzniku představ, které souvisejí s poznáváním světa. Nejedná se pouze o představy konkrétní. Představy estetického ztvárnění jako nejvyšší činnosti ústřední nervové soustavy jsou pokládány za nanejvýš potřebné, jelikož nevidomí mají předpoklady vnímat svět z pozice estetiky a v některých okamžicích jsou schopni tvorby představ uměleckých. Síla, mohutnost a plnost životních ideálů je krása života. Naplnění života není v pasivitě. Výchova těžce zrakově postiženého člověka je snad ještě významnější než u vidomých lidí, kteří jsou vybaveni všemi smysly. Nemá být jednostranná. Výchova má být pravdivá i např. v tom, že nevidomý by měl vědět, co ztratil a nakonec umět to nahradit. V tom je jeho život nesmírně těžký. Máme se ještě mnoho co učit, abychom dovedli v estetické výchově kompenzovat ztrátu zraku využitím jiných smyslů a nikoliv je vést k nepravdě a iluzím. Chceme-li klást důraz na estetickou výchovu nevidomých, je třeba, abychom nejdříve poznali to, co je v tomto okruhu odlišuje od vidomých. Těmito otázkami se budeme zabývat ještě dříve, než přikročíme k závěrům. V tomto pojednání půjde o elementární poznatky. Poznávání umění se řídí zvláštními zákony, které jsou podmíněny základními procesy a podmínkami naší gnóze. Smyslové vnímání je zde prvním nezbytným stupněm. Nevyhnu se ani zákonitostem vyšší nervové činnosti jako stupněm druhým a nakonec si uvědomujeme, že třetím stupněm jsou podmínky v možnostech umění provozovat, či posuzovat. Je nesporné, že hmatové prostředí je diametrálně rozdílné od zrakového, proto nelze hovořit o tom, že v estetické a dokonce umělecké oblasti muže hmat zastoupit zrak. Vnímat umění se každý z nás učí, a nelze srovnat, do jaké míry se naše estetické a umělecké poznatky srovnávají. Postavil jsem se tedy před otázku, jak je to s nevidomými, jak a která umění mohou obohatit jeho život skutečně a ne jen proklamativně. Než se budeme zabývat tím, jak a které umění nevidomí poznávají jako umění uvědomme si některá základní fakta o vztazích člověka k umění vůbec. Teprve potom můžeme přistoupit ke specifickému problému, jakým se nám jeví zvláštnosti poznávacích činností v umění, které vznikají v podmínkách, kdy nelze použít zraku. Předem si rozčleníme základní procesy a děje, v nichž záleží onen tvořivý odraz skutečnosti, jakým je každé umění. Umění neexistuje mimo člověka. Máme-li na mysli úlohu zraku v tomto složitém ději, měli bychom zkoumat podmínky především nevidomých dětí školního věku. Nezdá se totiž, že zrovna výchova k umění patří mezi silné stránky školního prostoru. Chceme-li hodnotit možnosti nevidomého, uvědomíme si to, co vlastně umění vyjadřuje. Není přece pouhým popisem skutečnosti. Je zvláštním druhem poznání. Otázkou je, jak se vyrovnáme se skutečností, že některá umění jsou tvořena a určena pro vnímání v prostředí zrakovém.O kráse věci, o jejím estetickém významu, můžeme hovořit tehdy, když věc neposuzujeme jen co do jejího užitku. Někdy věc k materiálnímu užitku vůbec není a přece nás láká. Líbí se nám, nebo máme k ní odpor. Kde hledat příčinu tohoto citového odrazu? Vidíme ji v tom, jak lahodí našim smyslům. Smyslovými podněty jsou uvedeny do pohybu emoce osobní i společenské. Estetické vjemy jsou tedy odděleny od materiálního užitku věci. V pozorování a výzkumu přístupnosti jednotlivých umění nesmíme zapomínat, že krása i účelnost může být tvořena samou přírodou. Je-li z poznávání umění vyřazeno zrakové vnímání, naskytá se otázka, do jaké míry lze tuto mezeru vyplnit posunutím do oblasti možností v kompenzaci. Dnes je člověk tak úzce svázán se společností, že se vlivům umění nemůže vyhnout nikdo. Nedostatek zrakového vnímání se běžně nahrazuje jinými možnostmi. Určí to sama povaha poznávaného. Poznání je povahy reflexivní. Kompenzační proces je zvláštním druhem poznání. Týká se jednak poznání smyslového, jednak kompenzace osobností s jejími volními, charakterovými, citovými a jinými vlastnostmi. Nezanedbatelnou roli hrají vlohy pro vnímání věcí jako esteticky či umělecky ztvárněných. Zvláštnosti gnóze se neprojevují jen v prvním stupni poznání. Jestliže VNČ je zásobena určitými a třeba i nesprávnými vnějšími informacemi, potom její proces nemůže mít přiměřené výsledky, i když její činnost není anomální. Totéž se objeví i v poslední fázi poznání. Zjišťujeme, že nahrazení zrakového poznávání v oblasti estetické a umělecké hmatem, může mít dalekosáhlé důsledky v konečné fázi vytvoření názoru. Ale uveďme, že rozhodující jsou subjektivní pocity, jako spokojenost s dosaženým poznatkem, radost z toho, že jsem překonal svou slepotu aj. To vše může být součástí zpětných aferentací neobjektivních, ale zato uspokojujících. Tři stupně poznání tvoří jeden, a to nerozdělitelný celek. Smyslové vjemy jsou zpracovávány myšlením, které je kontrolováno praxí. Takové strohé vyjádření se nám může jevit naivní, ale ve skutečnosti tak probíhá i v oblasti, o které zde jednáme. Rozeznat umění od skutečnosti ještě neznamená umění poznat. Samo rozeznání je pouze elementárním stupněm. Specifická situace je u nevidomých, kteří ve svém poznání nemohou užít všech smyslů, a proto mohou jejich zkušenosti někdy selhávat. To v oblasti konkrétního poznání je velice vážné. Naproti tomu v oblasti estetické a umělecké to neplatí. Umělecké prostředí si nevidomý vytváří jako specifický prostor. S rozpaky vlastně potom stojíme nad tím, co je pravdivé a co je naopak lží do vlastní kapsy. Mohu dát příklad: nevidomí žáci jedné základní školy na popud vychovatele založili kroužek fotografování a kroužek malování. Již na první pohled vidíme rozdíl mezi pravdou a lží, či ještě jasněji atrakcí, která ovšem vytváří u nevidomých dětí falešné ideály. I umění vnímáme všemi smysly, vždy některý převládá. Každý z nich má svůj specifický úkol, který se vyvinul filogeneticky. Zvrátit jej v ontogenetických podmínkách je zkrátka nemožné. Chtěl bych ovšem uvést příklad nepřiměřeného náhradního poznání, i když je subjektivně pro postiženého velmi uspokojující. Jistě nelze bez podivu hovořit o tom, že hluchoslepý vnímá hudbu. Vůbec odmítneme tvrzení, že ji poznává. Hudba je zvukové vlnění, které může dokonale vnímat jen sluch. A přece jedna hluchoslepá žena velmi rády kladla ruce na desku klavíru, jestliže na něj někdo hrál. Vnímala hudbu rychlou, pomalou, silnou i slabou. Měla z těchto vjemů radost. Lze jí ji brát? Zprostředkované poznání obsahu obrazu jistě nemůže vyvolat umělecký zážitek. Přesto nevidomí lidé rádi navštíví obrazárnu, aby se vnořili do prostředí, aby si uvědomili např. pohlazení historií. Můžeme se tomu divit, ale kulturně vyspělý nevidomý člověk má na tento zážitek právo. Poznal malířské umění? Jeden kulturně vyspělý můj nevidomý přítel se na mne obořil, když jsem mu dokazoval, že filmové umění nelze poznat bez toho, aniž bychom hodnotili scénu, kameru aj. rád chodil na filmová představení se svou ženou, která mu mimozvukové projevy filmu vysvětlovala. Byl v domnění, že k poznání filmu postačí poznat děj hry. Můžeme mu tuto radost upřít? Můžeme naopak souhlasit s nevidomým, který si odmítá prohlédnout např. sochu vytvořenou z vápence. Na sochu z mramoru si rád sáhne. Divadlo je radost snad ještě větší než krásná kniha. K hudbě mají kladný vztah prakticky všichni nevidomí. Co všechno je vlastně potřeba k tomu, abychom poznali, že předměty mají svou estetickou hodnotu, že je vychovatelovou věcí, jak přivést dítě k uměleckého zážitku? Způsob zastupování zraku je možno ovlivňovat výchovou. Tím se zabývá speciální pedagogika. Nakolik však věnuje prostor k výzkumům estetického a uměleckého poznání, to je otázka dosud nezodpovězená. Podle všeho méně než více. Biologizace výchovy narušuje vztahy pedagogické. Zmiňuji se ponejvíce o kompenzaci smysly. Z intelektuálních vlastností jsou to především schopnosti abstrakce,pohotovost, schopnost logického myšlení apod. Z volních vlastností cílevědomost, soustavnost, trpělivost, pilnost a také schopnost být otevřený k vnějším informacím. Kompenzačně se uplatňují znalosti z nejrůznějších oborů, zvláštní dovednosti aj. Abychom si ještě jednou ujasnili: nadání je souhrn anatomicko-biologických podmínek osobnosti, tedy určité potence. Schopnosti vznikají, jestliže se nadání může projevit, tedy vnějšími podmínkami. Hudební dovednosti jsou výsledkem cvičení, učení a prohlubování. Byl jsem nařčen, že nevidomé odsuzuji do abnormalit a neschopností. Mohu jen opakovat, že slepota sama je abnormalita. Všechny vnitřní i vnější podmínky jsou změněny. My však budeme hledat možnosti, jak i za těchto okolností vychovat plnohodnotnou osobnost člověka toužícího po krásnu. Znám velké množství nevidomých rozdílných životních postojů. Jsou mezi nimi lidé nejrůznějších zájmů. Např. K. L., milovník divadla a literatury. Jeho překvapující znalosti v oboru umění jsou převážně založeny na jeho výjimečné paměti. Tak kompenzuje jeho veškeré vzdálenější oblasti. Vyniknout v obou jmenovaných oborech může proto, že si je vědom svého nejspolehlivějšího a nejúčinnějšího kompenzačního činitele, užívá jej uvědoměle. Sám říká, že v literatuře i v divadle přesto, že je nesmírně miluje - se musí smířit s tím, že se jeho představy někdy neshodují se záměrem autora. Také Rudolf Krchňák, autor menších literárních prací i hudebních skladeb, je sám podle vlastního sdělení přesvědčen o tom, že literaturu může nevidomý poznat cele, a přece z jeho nejpůsobivějších literárních prací jsou nejpůsobivější právě ty pasáže, které nejsou kopiemi cizích vjemů a představ , kde neopisuje zrakové představy jiných, kde se umělecky zabývá právě svým specifickým poznáním např. přírody aj. Tento rozpor necítil, ale jsem přesvědčen, že ho spíše nepřiznal. Lidé nemají stejné schopnosti vnímat umění jako umění. Člověk je tak mnohotvárný, že vyžadovat stejné reakce na stejný umělecký podnět je nemyslitelné. Hlavním znakem této mnohotvárnosti jsou nekonečné variace subjektivního dotváření vnímaného, bez kterého není umění uměním. Poznání neodráží realitu fotograficky, je zvláštním signálem. Vnímání umění není ovlivněno jen osobností jako takovou, ale také vlivy způsobenými anomálními změnami v poznávacím procesu. To není ponižující. Při ztrátě zraku jde dokonce i o znemožnění vnímání některých umění, což se nutně odrazí v tvořící se osobnosti dítěte. Proto jsou u nevidomých rozdílně interpretované některé výchovné a vyučovací metody i zásady. Na druhé straně je nutné vědět, že se v předpokladu u nich zvýší význam některých umění. Budou to taková, kde se mohou uplatnit některé jejich schopnosti, jako je zvláštní citlivost pro vnímání zvuků, citlivost k modulačním faktorům řeči, výborná citlivost k tónům, zvláštnosti abstrahovacích činností apod. P. Villex napsal výstižně: "Vidím v tom (oslepnutí - pozn. autora) obraz dílny, z níž právě odešel dělník nejobratnější, nejsilnější a nejuvědomělejší, jeden z oněch pracovníků, kteří prostou převahou svých schopností uvádějí skoro v nulu popudy svých druhů a zmocňují se vskutku řízení závodu. Zbylí dělníci ocitají se tváři v tvář ohromnému přírůstku práce, jež jim jest uložena a mohou snad vykonat méně práce než dříve a snížiti tím mzdu každého jednotlivce, ale jsou-li stateční, mohou naopak zdvojiti svoje úsilí a využít potřeby svého zaměstnavatele i své vlastní, aby zlepšili své hmotné postavení." Rudolf Krchňák píše: "Hmat je slepci právě tak, jako je berla chromému nohou." Shrneme-li naši dosavadní diskuzi, můžeme postavit hypotézu, že bez zraku je možné některá umění poznat, jiná jen částečně a některá vůbec ne. Chceme se proto zamyslet nad tím, jak a která umění mohou na nevidomého působit jako umění a která umění mají v jeho životě jiný význam než estetický. Neměli bychom opomenout výchovnou stránku umění. 2. První skupina umění Rytmika, balet, kresba, malba Snad nejvzdálenější a nejméně pochopitelná umění pro nevidomého jsou rytmika, balet, a dvojrozměrná výtvarná umění. Jejich poznání se neobejde bez přímých zrakových vjemů. V těchto uměních nelze zrak plně nahradit. Jestliže nevidomý nemůže vnímat jejich jevy, nemůže poznat ani jejich podstatu. Zprostředkování poznání těchto umění popisem vytváří jen mlhavé představy, které mají jen nepatrný estetický význam. Pohybové umění je organizovanou krásou pohybových kreací v prostoru. Jde o zrakovou analýzu. Přitom se nejedná o určité pohyby, které by bylo možné nevidomému ukázat. Je to architektonika, kterou vytváří lidské tělo. Tak, jak jsou pohybová umění pro nevidomého člověka nepoznatelná, mají neocenitelný význam ve výchově narušené pohybové koordinace. O tom viz níže. Malba, kresba, grafika, to jsou umění bez zraku rovněž nepoznatelná a to ani v případě, že obraz nevyjadřuje žádný děj. Toto umění zpracovává rovněž prostor, i kdyt stacionárně. Nelze jej hmatat, ani nemá zvukové projevy. Konkrétní situaci lze nevidomému vypodobnit. To však má jen nepatrný význam v poznání těchto umění. Jiná je ovšem situace, a to i u umění pohybových, že totiž samo prostředí je pro mimořádně vnímavého a poučeného člověka obohacením. Abstraktní umění je velmi vzdálené. Nemáme přitom na mysli pouze barvy. Jsou to např. oba druhy perspektivy, vzájemné prostorové vztahy aj. Velmi falešně zní slova nevidomého, který se rozplývá nadšením pro malířství. Na tomto místě považuji za mimořádně důležité upozornit na skutečnost, že již nyní je třeba vzít v úvahu dobu, kdy přišel člověk o zrak. Vše, co jsem až dosud uváděl, se vztahuje k případům, kdy se jedná o slepotu od narození. Nyní je čas, abych upozornil na skutečnost, že pro nevidomého, který ztratil zrak v pozdějším svém věku, hrají jeho dřívější zrakové zkušenosti mimořádnou úlohu a to kladnou. Proto v obou uměních může takový nevidomý dosáhnout poměrně dobré poznávací výsledky. Nevidomý může také vyobrazit některé předměty. Tomu se učí již ve škole. K tomu jsou zapotřebí speciální pomůcky, které umožňují reliéfní čáru. V poslední době se rozvinula oblast tzv. tyflografiky, která může za jistých okolností obohatit vyjadřovací možnosti nevidomého. Vytváření obrázků technikou koláže je velmi vhodnou formou poznávání světa. Nákresy i jiná technika jsou však natolik problematické, že je třeba zcala individuálního přístupu k věci. Sochařství, architektura Nevidomým je třeba svět líčit krásný, mnohotvárný a barevný. Je jim třeba dát co možná nejvíce obrazů s využitím všech možností. Jinak je ochuzujeme. Setkáváme se přitom s některými problémy, které nedovolí toho heslo realizovat jednoduše. Zvláště, pokud se jedná o výtvarnou složku světa. Výtvarné umění je trojrozměrné, sochy lze ohmatat. Soudím, že je nevidomý nemůže poznat jako umění. Uvažme fyziologické i psychické rozdíly ve vnímání zrakem a hmatem. Ani později osleplému není hmat s to zprostředkovat umělecké zrakové představy, nejedná-li se o zvláštní nadání, což nevylučujeme. R. Krchňák píše: "Ruce, to nejsou ptáci ohniváci. Ruce nelétají, rychlost a dálka jsou pro ně ztraceným rájem. Jsou těžkopádné a příliš hmotné. Nezachytíš jimi skřivana v oblacích, ani motýla tančícího nad kvetoucí loukou. Zachytíš je jen zajaté, nebo mrtvé. Ani modř oblohy, ani červeň vlčího máku, ani krásu dívčí tváře jimi nezachytíš." A dále: "Ó, vy šťastni, všechny dívčí tváře jsou přístupny beztrestně vašim pohledům. Tato beztrestnost však neplatí pro dotek rukou. A i kdyby platila - odpusťte mi, dámy, tu smělost fantazie - zdály by se prstům stejně hezké vaše tváře vy, všemi obletované krasavice, právě tak, jako tváře těch všedních žen. Za nimiž se nikdo neohlédne." To je důležité svědectví nevidomého intelektuála. Trojrozměrnost lze hmatat. Hmatat rukou, která má svou morfologickou formu. Tvar předmětu není totožný s jeho estetickou hodnotou. A nyní jsme u toho: jakou estetickou hodnotou? Je stejná jako u zraku? Jestliže se zrakové a hmatové vnímání diametrálně liší, potom by se měly lišit i estetické a umělecké hodnoty. Připomeňme si, že estetický zážitek je subjektivně podmíněný efekt. Jaké jsou tedy překážky? Výše zmíněná rozdílnost hmatu a zraku tkví především v jejich rozdílnostech poznávacího procesu. U zraku se jedná o analýzu plochy a prostoru, u hmatu o jejich syntézu. Zrak vidí komplexně, hmat ohledává plochu i předmět postupně bod po bodu. Jestliže zrak pozoruje komplexní plochu, vymezený prostor, hmat si o nich vytváří představy slučováním jednotlivých bodů, které vznikly při ohmatávání. Mohou být představy o jednom a tomtéž předmětu u obou smyslů stejné? Lze provést mnoho pokusů s jejich abstrahováním, tedy nákresy. Ukáže se, že hmataný předmět nelze jednoduchým způsobem převést do představ na ploše. Tyto specifické otázky psychologické můžeme doplnit rozborem činnosti ruky slepce. Hmatové vyšší reflexy mohou vrcholit estetickým poznáním, jelikož ruka tyto vlastnosti má. Již výše jsme se zmínili, že podává libé i nelibé pocity. Je otázka, zda právě jen tyto pocity můžeme nazvat estetickými znaky. Jestliže ano, tedy jen některými znaky, rozhodně nikoliv všemi. Výtvarné umění, i přes svou trojrozměrnost, je určeno pro zrakové vnímání, počítá s jeho psychikou, tj. analytickou činností. Hmat může vnímat jen omezené úseky předmětu, je tedy syntetický při vytváření představ o něm. V tomto případě mohou vznikat i chyby elementární, tj. jak si nevidomý zapamatoval to, co hmatal, jak dovede tyto body sloučit apod. A nyní nastává okamžik, kdy se ptáme, poznává tedy hmat krásu? Ano, ale svou, a specifickou. Libuje si v předmětech teplejších, hladkých menších aj. U velkých je výhodná jejich členitost, u malých je naopak na závadu. Nejednou pozorujeme, jak si nevidomý libuje při prohlížení některého předmětu, jiný, který se nám jeví jako vysoce umělecký, odmítne. Je třeba se s tím smířit? Ano, je. Jiná je však otázka, máme-li nevidomé děti poučovat o obecných pohledech na hodnocení estetiky jednotlivin. To jsou však naučené vztahy, které ovšem jsou nezbytné. Poznávat architekturu prostřednictvím modelů, což je vlastně jediná metoda, vyžaduje schopnosti umět si je přetvářet do skutečných velikostí. To je ovšem velmi obtížné. I kdyby to bylo možné, jsou zde hlavní znaky architektury, tj. vzájemný soulad zúčastněných výtvarných prvků. Stojí ovšem za úvahu připravit pro žáky modely charakteristických prvků např. stavebních slohů aj. Musíme však upozornit, že praktický význam obou umění má jejich praktické uplatňování v běžném životě nevidomého. Jedná se o tvorbu prostředí, ve kterém pracuje, ve kterém bydlí, o důraz na styl odívání apod. Nedostatek místa na naší internetové stránce nás nutí k velmi omezenému textu, jehož originál můžeme poskytnout. Rukopis se zabývá i výchovnými stránkami, které jsou předmětem poslední jeho části. 3. Druhá skupina umění Film, televize a divadlo Filmové umění je převážně vizuální. Proto je jeho poznání bez účasti zraku omezeno. Je však nevidomým bližší proti předcházejícím uměním proto, že obsahuje námět, který bývá vyjadřován zvuky a slovem. Všechny složky filmu nejsou podmíněny zrakovou účastí. Nevidomý v kině potřebuje komentář. Avšak vyrábět filmy pro nevidomé je plýtvání finančními prostředky. Podobná situace je s televizí. V domácím prostředí mohou ovšem vznikat lepší zprostředkované představy komentářem blízké osoby. Umění kamery je ovšem za hranicí poznání, jelikož se jedná o specificky upravený obraz. A ještě jeden rozdíl oproti filmu, televize je aktuálním informátorem, který své zprávy sděluje poněkud jiným způsobem než rozhlas. V rodinách je běžné, že těžce zrakově postižený člen rodiny sleduje pořady společně. Ještě bližší je rozhlasová hra, kterých bohužel je v posledních letech velmi málo. Toto prostředí sice nepočítá se zrakovými vjemy, ale pracuje na základě zrakových představ posluchače. Tato skutečnost jen velmi málo působí negativně. Nevidomí byli vždycky náruživými posluchači rozhlasových her. Pantomimu nevidomý vůbec nevnímá. Nebude tomu tak ve výchovné práci, kde je třeba věnovat mimořádnou pozornost výrazu a pohybu nevidomých dětí i dospělých. Jiná je situace v divadle. Zde, podobně jako v rozhlasové hře, mají zvukové projevy primární úlohu. Divadlo je rovněž pohyb, který nelze sledovat bez zraku. Má jednu mimořádnou vlastnost, tj. společenské prostředí, ve kterém se nevidomý učí být součástí většího počtu lidí v prostředí kultury. Pro umění, která se projevují slovem a jiným zvukem, jsou významná proto, že se nevidomý soustřeďuje na umělecké slovo, které vnímá velmi citlivě. Projevuje se i zde zvýšená citlivost ke zvukům a intonaci řeči. U nevidomého vzniká pocit libosti a blaha, nebo nelibosti a kritiky. Estetické zážitky jsou na vysoké úrovni a můžeme je hodnotit jako zážitky umělecké. V oblasti výchovy je možné využít této oblasti proto, že mnoho nevidomých, vzhledem k nemožnosti odezírání řeči, nemluví zrovna správně. Ještě jednu důležitou poznámku. V textovém obsahu se vyskytují obraty, pojmy a kategorie, o kterých nevidomý od narození nemá správné, a to už vůbec ne přímé představy. Např. zrcadlo studánky, kvetoucí strom, krajina ve stínu aj. Je vhodné o tom s nevidomými hovořit a popisem jim obsah pojmů přiblížit. V tomto směru pomáhají i údaje v kontextu. 4. Literatura Má absence zrakových představ vliv na poznávání literatury, která je u nevidomých oblíbena? Bez zrakových vjemů je vyloučen vznik představ o těch předmětech a jevech, které jsou na zraku přímo závislé. Asociace tam získávají jiný charakter. Je narušeno přímé poznání. Uznávám, že je to pro nevidomé i jiné čtenáře přinejmenším překvapující. Mají právo se znepokojovat, že jim chci upřít jednu krásu života. Rozhodně tomu tak není, mám v úmyslu pouze upozornit, že literatura pracuje s mnoha pojmy a kategoriemi, které obsahují převážnou míru zrakových představ. Je to oprávněné, je to z našeho tématu nutné a rozhodně pravdivé. Nikoliv však zdrcující. Nejedná se o to, že bychom měli spolehnout na zvukomalebný charakter slov, což je také v určitých situacích možné. Nevidomý se k vlastnímu požitku dopracuje, má-li nadání pro vnímání literatury jako umění. Objektivně tato možnost existuje. Je jisté, že později osleplí mají zachovánu obrazivost zrakových představ aniž si to uvědomují a této věci nevěnují pozornost. P. Villey píše: "mnohdy se slepec spokojí s tím, že opakuje slova, která slyší a která se nekryjí s žádnou přesnou představou vyskytující se v omezeném okruhu jeho zkušenosti." A dále: "Uchyluje se k náhradním představám, aby obnovil rovnováhu mezi svou krátkou zkušeností a příliš bohatou řečí. Snaží se nalézti pro každý pojem konkrétní tvary, více nebo méně zjednodušené." A konečně již výše jsem uvedl příklad R. Krchňáka. Může se stát, že nevidomý své nepřímo získané představy pokládá za přímé. Ve skutečnosti u něho vznikly kompenzačním pochodem. Není to nic zvláštního, stává se to i jiným čtenářům. Literatura je sugestivní umění. Zní pravdivě následující popis od nevidomého literáta? "Nevelký, do čtverhranu stavěný dvorec, krytý šindelem a došky, byl ještě ve stínu ranního šera. Navlhlé listí dvou starých košatých lip opodál hlavních vrat zachvívalo se ve svěžím větříku. Hojná rosa leskla se na trávě i na bujném obilí, na širých kolem lánech. Za dvorcem však Dobenínskou výšinou rozlévalo se již zlatozářivé světlo vycházejícího slunce... Vrcholy staletých dubů rozlehlé doubravy nalevo opodál stezníku, kterým se brál Ondřej, zaskvěly se v té zátopě světla a hladina velkého rybníka napravo zahořela zlatem." Kolik zrakových obrazů, které slepec pouze opisuje. Barevnost je nezbytný pojem i v životě nevidomého. V literatuře jsou nezbytné a vnímavý nevidomý si jednotlivé barvy spojí s určitými předměty nebo ději. A právě toto spojení působí někdy potíže. Přímé představy nahrazuje popis. Ten zůstane vždy jen popisem. Rozdíl je v tom, kdo toto sdělení vnímá a kolik je v něm zrakových obrazů. Přesto mohou nadaní nevidomí literaturu tvořit. Zrakové představy se v tomto případě jeví jako falešné, i když jsou sdělovány literárně vytříbeným slohem. Nejpravdivěji zní díla, která jsou koncipována pravdivě, tj. opírají se o vlastní svět. U literárního umění není rozhodující jeho forma projevu. Může být vnímáno přímo nebo zprostředkovaně. Z gnozeologického stanoviska je určitý rozdíl mezi tím, zda si nevidomý čte sám nebo si nechává předčítat jinou osobou. Proto si někteří nevidomí čtou raději sami. Je zde ovšem také tzv. zvuková kniha. Jsou to knihy načtené na magnetofonových páscích.V poslední době i na disketách. Stále více účastníkům je přístupný i internet. Zjišťujeme, že umělecký přednes slova má v tomto případě jen nepatrný vliv na hloubku poznání. Ustálil se způsob, který vyhovuje. Čtou profesionálové, avšak text nedramatizují. Nevidomým již několik desítek let slouží Macanova knihovna, kde se stále objevují zájemci o čtení knih tištěných v braillském písmu. V současné době se dokonce objevilo více středisek, které takové knihy vyrábějí. Nakonec ještě učiňme závěr o literární tvořivosti nevidomých spisovatelů. Helena Kellerová, hluchoslepá americká žena píše ve svých pamětech: "Když napadly první sněhové vločky, spěchaly jsme ven. Po celé hodiny bylo lze je sledovati, jak padají klidně a velebně s výšin ovzduší a kladou se neslyšně na zem, tvoříce jednolitou plochu. Noc se snášela nad tímto bělostným příkrovem. Příštího jitra byl vzduch celé krajiny zcela změněn; cesty úplně zmizely, nebylo vidět mezníky polí. Sněhová pláň se prostírala jednotvárně až k obzoru. Z ní trčely stromy jako bílé přízraky." Toto líčení nás přivádí v úžas nad tím, kde vzala tato žena tolik zrakových a sluchových představ, které popisuje těm, kteří vidí? Již zde padla zmínka o opisování. Další úryvek je zajímavý právě tím, jak i se změněnými představami vytváří působivou a umělecky zabarvenou situaci: "Les voněl a ´hafery´zrály do sladkosti. Pasáci na kopcích volali na krávy a ozvěna jim vracela útržky jejich volání. Volal bych nejraději snimi z plných plic ´Maleno, kaj iděš?!´jen abych uslyšel svůj hlas zde mezi kopci a lesy a abych se mohl v zrcadle ozvěny v něm pozorovat jako vy ve stříbrném zrcadle studánky. Čert vezmi ty rozmanité tvary hor a barevná kouzla pestře květovaných šátků pastvin. Těšte se s nim, mazlete se s nimi pohledem! Moje Beskydy jsou ty vonící lesy, zrající ´hafery´, ti halékající pasáci, ty travnaté cesty, které ti kradou dech z plic, vedou-li vzhůru, a kterým tvé nohy nestačí, vedou-li dolů. To jsou moje Beskydy. Malíř je tak nenamaluje, čočka fotografického aparátu je tak nezachytí. Ty je nutno prochodit nohama poutníka, vyposlechnout zbystřelým sluchem slepce a vycítit pokorným srdcem milujícího člověka." V ukázce z Krchňákových Črt z Beskyd je rovněž několik zrakových představ, ale připisuje je jiným lidem. Své nám předkládá a my z nich máme radost. Jsou působivé, protože nejsou ani pro nás cizí a nezní falešně. Pro doplnění ještě jednu krátkou ukázku, kterou uvádí P. Villey ve svém Světě slepých: "Prošel jsem středem vesnice, který tvoří ulice s pravidelnou řadou domků, jejichž zdi vysílají ke mně stále proudy tepla, jimiž žhly sluneční paprsky po celý den. Neděle je pro dědinu skutečným dnem odpočinku. Nikde není slyšet hřmotu strojů a nářadí. Tu a tam zaznívá hovor mužů a žen, jež tvoří hloučky přede dveřmi stavení. Hovoří volně, jako lidé, kteří mají dost času. Už bych rád byl venku z toho dusného a omezeného ovzduší. Když jsem přešel poslední domek, ovanul mne volný a svěží vzduch, který proudil bez překážky s výše a přinášel čistotu horských vrcholů. Cesta vede lučinami, jež jsou místy zastíněny skupinami ovocných stromů. Jejich druhy snadno rozeznávám podle vůně ovoce. Jdu po trávníku již požatém, který vydechuje teplou vůni. Zvadlé listí již tu a tam leží na zemi. Blíží se podzim, vše je měkce zladěno. Docházíme k vinici, Cesta se stáčí a stoupá vzhůru. Již nejsme ve stínu, naopak, vystavuji se blahodárným paprskům, které jsou tak čisté. Jdeme podle zdi, po níž se pne réva a dostáváme se k cíli své cesty na pahorek. Zde se usadím, a naslouchám líbezné řeči, kterou mluví příroda k nám, kdož jí rozumějí." 5. Hudba Postupme ve své diskuzi dál a povšimneme si hudebních kompozic zmíněného autora literární ukázky R. Krchňáka. Mimo literární práce se příležitostně věnoval skladbě malých forem. Byl to tedy amatér. Uslyšíte-li jeho některé písně, nepodaří se vám v nich najít tak výrazné zvláštnosti, které by signalizovaly změnu poznávacích činností. Že by hudební dílo nebylo poznamenáno autorovou slepotou? Jestliže není, můžeme to také tvrdit o vnímání hudebního umění? Vnímání i provozování a dokonce i tvoření hudby má svá výrazná specifika, která však ustupují, je-li hudebník dosti nadán, a to především intelektem a nezdolnou pílí. Může hudbu tvořit na běžné úrovni, což dokazuje množství významných skladatelů. Může být hudebním pedagogem, pro což existuje v dějinách hudby rovněž množství důkazů. Rovněž nacházíme mnoho vynikajících nevidomých hudebních interpretů.Co všechno však k tomu je podmínkou? Na jiných místech se zevrubně zabývám některými hudebními schopnostmi, jako je např. citlivost k tónům. Aby však mohl nevidomý hudbu provozovat, vystoupí do popředí mnohé jiné předpoklady spíše obecnějšího charakteru. Je to cílevědomost, vytrvalost apod. Do cesty se mu však staví takové překážky jako je např. ztížená orientace na klávesnici hudebního nástroje a především překážky v tvorbě vertikálních hudebních představ. Jednou z příčin je specifický charakter braillské bodové hudební notace, která je vlastně pouhou notací písmennou, tj. vše, co je třeba napsat v notách, jsou písmena a navíc řazená horizontálně, tzn., že nevidomý nezná notový zápis, který by graficky zaznamenal vícehlas. Ve svých některých pracích se touto problematikou zabývám velmi podrobně, a proto nepovažuji za nutné tyto statě opisovat. Na co však chci ještě upozornit je skutečnost, že nevidomý spíše poznává hudbu absolutná, protože v některých skladbách programních naráží na poznávací potíže konkrétního prostředí, které programní skladby popisují. Jednoduchým příkladem může být Smetanova Vltava. Proč je mezi nevidomými poměrně značné procento hudebních amatérů a dokonce profesionálů: Vidím v tom specifikum výpadku uplatnění se zájmově i profesionálně v jiných uměleckých prostředích. Navíc - a to je rozhodující - se hudbě ve speciálních školách pro nevidomé věnuje mimořádná pozornost již od počátku jejich kolektivní výchovy. Mohl bych zde uvádět desítky významných nevidomých hudebníků, avšak ty najde pilný čtenář v mém Tyflopedickém lexikonu jmenném. Může se seznámit i s těžkostmi, které provázejí nevidomého skladatele (zápis skladby aj.) nebo práce s notovým zápisem. Hudební dílo snad jako první vyvolává již u malých nevidomých dětí umělecké zážitky a zprostředkovává jim, co je realita a co estetika či umění. Hudba kultivuje osobnost a podává ruku všem nevidomým, kteří ji přijmou. Může být jejich nejlepší přítelkyní, která je nikdy nezklame. V oblasti profese se prosadilo mnoho hudebních skladatelů, které bychom mohli začít jmenovat již od středověku (viz můj Tyflopedický lexikon jmenný). Pokud se jedná o české tvůrce, jistě si každý povšimne díla Dudova, Macanova, Tomanova, Tylňakova aj. Mimo mnoha vynikajících výkonných umělců, na které se postupně zapomíná, můžeme se pozastavit nad výjimečnými interpretačními výsledky Jana Budína nebo vynikající pedagožky Aleny Vlasákové. Oba jsou v současné hudební kultuře významnými osobnostmi. A kdybychom chtěli jmenovat ty desítky učitelů v základních uměleckých školách, možná by to byla velká řada jmen, ale na tomto zkráceném textu se jimi více nemůžeme zabývat. Vnímat umění znamená schopnost jej vnitřně dotvářet. Tento proces je nemyslitelný bez aktivity, bez citových a intelektuálních vztahů. První podmínkou však vždy zůstává smyslové poznání. Jsou předpoklady, že všechny tyto požadavky může nevidomý plnit. Snad je nutné připomenout, že - a znovu to budu opakovat - nevidomí nejsou obdařeni mimořádným hudebním sluchem a už vůbec ne hudebním nadáním jako takovým. Všechno je to výsledek vytrvalé práce. 6. Závěr první části Naznačili jsme si, jak se nevidomý orientuje v umění. Rozebrali jsme jednotlivá umění a snažili vymezit některé zvláštnosti, o kterých lze soudit, že ovlivňují poznání umění. Vymezili jsme si úlohu přímých a zprostředkovaných představ a vymezili jejich úlohu. Nevidomého jsme se snažili představit jako člověka v plném obsahu toho slova. Oprostili jsme ho od legend, které mu někdy připisují schopnosti, které nemá. Na druhé straně jsme si uvědomili, co má. Zavrhli jsme nevěcné idealizace, které jim více škodí než prospívají. V oblasti umění jsme ho postavili mezi ostatní umělce. Závěr Obsah obou následujících částí této původní práce jsem postupně rozpracoval v několika pojednáních i časopiseckých příspěvcích. Nepovažuji proto za vhodné digitalizovat texty, které může zájemce získat jinde, případně si o ně napíše na mou elektronickou adresu. Další poznámky k diskuzi obsahuje moje rigorózní práce Hudební výchova nevidomých dětí. Pokud se týká jiných oblastí estetické a umělecké výchovy, mohly by mé některé texty být zastaralé, jsou proto vhodné a na požádání přístupné jen pro úzký okruh zájemců. [ zpět na seznam publikací | zpět na úvodní stránku ] |