Redaktoři a šéfredaktoři prvního českého brailleského časopisu pro nevidomé čtenáře. Ani do dnešního dne nebyl nalezen výtisk prvního ročníku z roku 1917. Panují zde různé názory.

Karel Emanuel Macan (1858–1925), hudební skladatel, zakladatel slepecké knihovny v Praze a časopisu pro nevidomé ZORA. Pro svou kulturní činnost je považován za buditele české slepecké kultury.

U Macanů se pěstoval čilý hudební život. S pomocí přátel si vybudovali domácí divadlo, kde herci se stali všichni členové rodiny a Žanynka Kvapilová, později slavná herečka; a Emilova hudba! Tyto radostné chvíle mu v dětství další život změnila zápalná kapsle rozbušky pro odstřelování skal, která ho připravila o jedno oko.

Ke studiu hudby na pražské Varhanické škole se dostává až v době svých vysokoškolských studií chemie. Životní dráhu mu však vážně změnil další dramatický okamžik. Jedno oko ztratil již při dětských hrách s výbušninou, druhé si v době svých vysokoškolských studií vážně s dramatickými důsledky poranil o vyčnívající hrot nešikovně postaveného sestřina počitadla.

Nastal problém, jak se dále bude Emil realizovat a jak se bude živit. Svou budoucnost již od dětství spatřoval ve studiu hudby a v hudební tvořivosti. Začal ji studovat na Varhanické škole. Hudbou se však uživit nemohl. Ale je zde Klarův ústav. Jestliže v něm chtěl vyučovat, musel souhlasit s podmínkou ředitele Ústavu Rudolfa Klara, který si nepřeje, aby se ze zájmových i časových důvodů zabýval skladatelskou činností. Z toho důvodu hudby zanechal a absolvoval v roce 1890 ve Vídni kurz pro učitele nevidomých žáků. V následujícím roce nastupuje v Klarově ústavu jako učitel.

Jedním z jeho prvních činů bylo, že navrhl uspořádání typů Kleinova psacího stroje pro český jazyk. Ředitel trval na německém uspořádání. Podobné to bylo i se čtením a psaním. Klar nebyl pro to, aby bylo jeho chovancům umožněno více číst a psát s odůvodněním, že zde těžce pracují a pro upracované ruce nemají potřebně citlivý hmat.

V roce 1919 je jmenován pedagogickým správcem školy při Klarově ústavu. Z žáků zakládá esperantský kroužek. V roce 1922 zakládá Spolek českých nevidomých esperantistů SOČNE. Plně se věnuje oslepeným vojákům první světové války.

Současně je činný i ve spolku Český slepecký tisk, který začíná vydávat přílohy k časopisu ZORA. Jedna z prvních byla hudební. Málo je známá Macanova práce Klíč k Brailleovu notopisu.

Skladatelsky se Macan uplatnil zvláště v písňovém oboru, i když neopomíjí tvorbu komorní a symfonickou. Jeho skladby byly málem zapomenuty. V poslední době se na koncertech objevuje i jeho dílo.

Na K . Em. Macana v jedné kapitole své knihy Poutník vzpomíná i hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. Hudební skladatel, odborný publicista a interpret Macanova díla Antonín Srba píše o jeho osudech v knížce Karel Emanuel Macan, slepý Palestrina.

Rudolf Freszl (1878–1949), později osleplý kapitán, publicista. Byl činný v kulturním a společenském životě nevidomých. Jako zkušený publicista v redakci brailleského (brajského) časopisu ZORA, mimo Emu Rabanovou, spolupracoval s Karlem Emanuelem Macanem při koncipování jeho obsahu, který po Macanově smrti od roku 1925 redakčně vede. Úzce spolupracoval i s časopisem Svět nevidomých, který svým pojetím a obsahem byl zaměřený spíše pro veřejnost. V roce 1939 předává redakci Zory Ferdinandu Wildmannovi. Rudolf Freszl byl také členem kuratoria Deylova ústavu.

Ferdinand Wildmann (1895–1980), učitel hudby, funkcionář slepeckého spolku, ředitel knihovny a tiskárny Karla Emanuela Macana.

Vyučil se kartáčníkem. Soukromě studoval hudbu. V roce 1920 vykonal státní zkoušky na pražské Konzervatoři. Stal se jedním z prvních plně kvalifikovaných nevidomých učitelů hudby. Začíná se zajímat o společenský život nevidomých. Stává se jedním z čelných funkcionářů Podpůrného spolku samostatných slepců (PSSS). Od roku 1939 vede redakci brailleského časopisu ZORA i jejích příloh. Po vybombardování slepecké knihovny a tiskárny v Praze-Vysočanech v roce 1945 se mu ve spolupráci s předsedou PSSS Karlem Hájkem zdařilo získat budovu na Krakovské ulici č. 21. Zde se stává ředitelem knihovny i tiskárny.

Zdeněk Šarbach (1922–2002), šéfredaktor brailleského časopisu Zora, odborný publicista, spisovatel, speciální pedagog, pracovník Svazu invalidů (SI).

Zrak ztratil po vleklé oční chorobě nedlouho po maturitě (1943). Vyvstává otázka, co nyní, kam se zaměří inteligentní a pilný mladík? Od roku 1947 začíná spolupracovat s přednáškovým oddělením Československého rozhlasu.

Po počátečním studiu hudby a cizích jazyků našel své uplatnění v oblasti brailleského tisku. Ve Slepecké tiskárně začal pracovat jako sazeč (1949), později jako korektor brailleského časopisu Zora, a konečně (1954) jako jeho šéfredaktor. S nedobrovolnou přestávkou (po zásahu StB) jej úspěšně řídil necelých 20 roků. Po událostech v roce 1968 byl odvolán, nesměl být ani členem redakční rady a byl rovněž zbaven všech funkcí v SI. Studiem při zaměstnání, dějepis a český jazyk, na PF UK získal titul promovaný pedagog, Nástavbovým doktorandským studiem potom doktorát filozofie (PhDr).

Srdce ho stále vedlo na Krakovskou ulici, kde sídlí redakce ZORY, kam se po dvou letech mohl vrátit. Vrátit se mohl i jako funkcionář Svazu invalidů (SI).

V letech 1953–1959 externě vyučoval ve Střední hudební škole internátní (SHŠI) pro mládež s vadami zraku v Praze ruskému jazyku.

Publikoval práce z historie Klarova (nesprávně užívá Klárova) i hradčanského Ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí i mládeže v Praze. Zabýval se také historií českého slepeckého hnutí i slepeckého tisku. Byl členem komise, která připravila publikaci o metodice čtení slepeckého tisku později osleplými čtenáři. Ve spolupráci s doc. Janem Součkem připravil vydání Slabikáře pro později osleplé (1982).

Publicisticky i literárně byl velmi činný. Z literárních prací je to například Nezlomení lidé (1952 a 1960). S Lubomírem Nopem se zúčastnil překladu výboru z díla Olgy Skorochodové Můj svět bez zvuků a světel (1960), 80 let časopisu Zora, je spoluautorem nového vydání práce Světluše Solarové Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách (1992) a jiné.

Napsal více než sto časopiseckých článků, ve kterých se zabývá prakticky všemi oblastmi života nevidomých i jejich vysokoškolským vzděláváním.

Velmi účinná byla jeho činnost ve vysokoškolské komisi SI. Vedl sbírky studijních magnetofonových nahrávek. Byl známým propagátorem vysokoškolského studia nevidomých.

Zdeněk Šarbach byl též dlouholetým funkcionářem Svazu invalidů, kde zdůrazňoval jeho praktickou činnost, která se odbývala v odborných komisích. Byl osobností, která byla a zůstane trvalou součástí historie péče o nevidomé osoby u nás přesto, že lpěl na představách o společné organizaci všech zdravotně postižených občanů.

Pavel Les (1904–1980) (Rodné jméno Abeles, Pavel), nevidomý učitel hudby a kulturní činovník. V době, kdy byl Zdeněk Šarbach odvolán z redakce časopisu zora ho zastupoval.

Již jako mladík se zajímal o různá umění, ale nejvíce ho zaujala hudba a literatura, které se v průběhu dalších let staly pevnou oporou jeho osobnostních sil i nezdolné vůle. Hudba se stala jeho povoláním.

Četl české i německé knihy, aby zvládl oba jazyky. U chlapce se tak vytvářely předpoklady budoucího kultivovaného intelektuála, jakým vpravdě po celý svůj život byl.

V mládí toužil být dirigentem, ale otec trval na praktičtějším povolání. Vystudoval tedy obchodní akademii, učil se anglicky a francouzsky. Ve dvaceti letech se stal zaměstnancem účtárny jedné pražské firmy. Volný čas věnoval četbě, návštěvám koncertů a památkám Prahy.

Nastaly zrakové problémy. Bylo mu 25 let, kdy oslepl. Otec ho odvezl do Ústavu pro nevidomé ve Vídni na Hohe Warte, kde se brzy naučil číst brailleské písmo a brailleskou hudební notaci. Začal se plně věnovat studiu klavírní hry. Učil se též ladění klavírů. Po třech letech přešel do Klarova ústavu pro nevidomé v Praze, kde se připravil ke státní zkoušce z hudby (1935).

Začal vyučovat hudbě a cizím jazykům. Přišel však rok 1939 s temnem německé okupace. V roce 1942 byl deportován do Terezína. V květnu 1945 se vrací s podlomeným zdravím, ale duchem nezlomeným. Z celé rodiny zůstal sám – nevidomý mladý člověk. Bratr žil již dlouhá léta v cizině. Útočiště našel Pavel u dobrých přátel, později mu byla přidělena svobodárna, kde žil a pracoval až do své smrti.

Začíná vyučovat hře na klavír. Četbou odborných knih se připravoval na vlastní publikační činnost v oboru historie významných osobností. Kromě mnoha článků napsal větší práce: Josef Proksch – jeho život a dílo; Karel Emanuel Macan – buditel a vůdce českých slepců; Náš Mozart; Nevidomí v Terezínském ghettu. Mimoto vydal dvě praktické příručky pro nevidomé studující angličtinu a němčinu. Do tisku připravil přehled znaků anglického a německého zkratkopisu (nikoliv těsnopisu). Je spoluautorem knihy We Have Over Come (Překonali jsme), která obsahuje mimo jiné i životopisy několika nevidomých izraelitů.

Ze svých zahraničních cest dovážel vzorky kompenzačních pomůcek pro nevidomé, nebo alespoň informace o tom, co je nového. Skládací bílá hůl vznikla u nás z jeho podnětu.

V roce 1960 začal pracovat ve Slepecké knihovně v Praze, kde pomáhal při založení zvukové knihy. Krátkou dobu působil v redakci časopisu Zora jako redaktor a v knihovně hudebnin. Každé profesi věnoval všechnu svou energii a zaujatost.

Po celý život usiloval o plné zhodnocení osobnosti nevidomých s jejími lidskými vlastnostmi i kulturními nároky. Nevidomého představuje jako člověka se vším všudy. Sám svůj skromný život slepce naplnil až po okraj.

Jaroslav Lacina (1920–1982), prodavač tabáku, telefonní manipulant, básník a redaktor.

V dětství ztratil zrak. Školní vzdělání získal v Deylově ústavu pro nevidomé v Praze. Zde se také od roku 1935 připravoval ke státní zkoušce z klavírní hry. V roce 1945, krátce před termínem zkoušky onemocněl tuberkulózou. Po dlouhotrvajícím léčení a rekonvalescenci se již k hudbě nevrátil.

Nejdříve se stal prodavačem tabáku. V roce 1957 nastupuje jako telefonní manipulant. Odtud v roce 1960 přechází na telefonní ústřednu do Prahy. Od roku 1969 až do roku 1981, kdy odešel do důchodu, vykonával práci redaktora časopisu pro nevidomé Zora, kam byl povolán pro svou úspěšnou literární činnost. Jeho tvorba byla uveřejňována i ve slepeckých časopisech. Jako redaktor však zklamal. U příležitosti svého odchodu z redakce napsal báseň Srpen.

Upozornil na sebe zejména svým literárním zájmem. V publikovaných povídkách a básních námětově čerpá ze života nevidomých. V literárních soutěžích spolku Český slepecký tisk, ale i později, získával čestná umístění. Zvláště za povídku Kdyby byl život takový a Mezi posledními. Literárních soutěží se zúčastňoval pravidelně. Některé jeho básně byly otištěny v běžných časopisech. „Nadprůměru nedosahují“, píše Zdeněk Šarbach.

Jiří Reichel (1947), telefonní manipulant, sazeč, šéfredaktor časopisu Zora.

Na Základní škole v Hutisku-Solanci na Valašsku absolvoval jen prvních šest tříd. Poslední roky povinné školní docházky po náhlém zhoršení zraku ukončil proto v ZŠ pro slabozraké žáky v Litovli.

Při rozmísťovacím řízení na konci 9. třídy rozhodla oční lékařka nedoporučit mu ze zrakových důvodů studium na gymnáziu pro zrakově postiženou mládež v Praze. Musel proto nastoupit v Učňovské škole pro mládež s vadami zraku v Praze pouze do kurzu pro přípravu telefonních manipulantů. Rozhodnutí lékařky cítil jako velkou křivdu. Teprve na kurzu se seznamuje s brailleským písmem. Na škole pro slabozraké žáky v Litovli se tomuto písmu nevěnovala žádná pozornost.

Jelikož po absolvování kurzu nemohl ve svém bydlišti nalézt přiměřené zaměstnání, hledal proto pracovní uplatnění v Praze, kde nalezl práci v telefonní ústředně jako telefonní manipulant (1964). V roce 1965 začal studovat večerní formou na gymnáziu běžného typu. Po dokončení studia přechází v roce 1968 pracovat do Slepecké tiskárny v Praze jako sazeč brailleským písmem (postupně pak jako korektor a knihovník). Konečně má práci, v níž se může realizovat a především získávat další nové poznatky a rozhledy. Byla mu svěřována sazba náročných textů – učebnice, cizojazyčné publikace a časopis Zora. Tím se postupně dostává do dění slepeckého hnutí.

Od roku 1965 se Reichel věnuje práci ve slepeckých organizacích Svazu invalidů. V roce 1968 zakládá celopražskou základní organizaci nevidomé a slabozraké mládeže, v roce 1969 je zvolen členem ÚV Českého svazu nevidomých a slabozrakých. V roce 1970 se stává členem redakční rady časopisu Zora a bylo mu svěřeno vedení přílohy časopisu Zora Junior. V témže roce je zvolen do Svazu invalidních sportovců při ÚV Československého svazu tělesné výchovy, kde vyvíjí organizační činnost dodnes. V roce 1976 startuje jako první český nevidomý sportovec na první zimní paralympiádě ve Švédsku. Sportu se věnuje i v důchodu.

Vzhledem ke svým celoživotním cílům se v roce 1975 zapsal ke studiu na FF UK v Praze, kde studoval na katedře výchovy a vzdělávání dospělých. Po čase se přihlásil k doktorandskému studiu. Pro rigorózní práci si vybírá téma Úloha společenských organizací při výchově a vzdělávání dospělých. V roce 1981 opouští místo sazeče a přechází do výrobního podniku Svazu invalidů Meta jako sociolog. V roce 1982 se vrací, aby zde po Jaroslavu Lacinovi nastoupil jako šéfredaktor časopisu Zora, odkud odchází do důchodu až v roce 2015.

Psal do časopisu Mladý svět, hlavně o nevidomých sportovcích. Zasloužil se o rozšíření dalších dostupných forem záznamu z hlediska zrakově postižených čtenářů.

Zpočátku je vedoucím digitální knihovny (na BBS), která slouží nevidomým studentům i jiným zájemcům. Později toto místo opouští a plně se věnuje aktivnímu sportu a ZORU často až přeplňuje zprávami o sportovním dění nevidomých a slabozrakých sportovců.

Taťána Králová (1961)
Narodila se 28. listopadu 1961 v Brně. Po dosažení VŠ vzdělání na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala několik let jako překladatelka a lektorka ruského jazyka. V roce 1991 nastoupila na své první redaktorské místo v brněnské firmě Zetor a od té doby se nepřetržitě věnuje redakční a editorské práci. V 90. letech absolvovala postgraduální studium autorského práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a působila v brněnské pobočce Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním. Současně se věnovala publicistice a vydavatelské činnosti v nakladatelství Onufrius, kde dohlížela na vydávání titulů se zaměřením zejména na literaturu faktu a beletrii.

V roce 2003 jí v nakladatelství Sursum vyšla první básnická sbírka. Dosud vydala 4 autorské sbírky a 2 výbory básní, její tvorba byla publikována v řadě periodik a je zastoupena v několika sbornících. Ilustrátorkou její prozatím poslední sbírky z roku 2012, pro kterou zvolila název Oči za očima, se stala zrakově postižená výtvarnice Jaroslava Bendová.

Od roku 2005 pracovala pro brněnského vydavatele měsíčníku Brněnský Metropolitan. Jako vedoucí redaktorka vydavatelské poloviny obsáhlých magistrátních novin připravovala kontaktní strany s informacemi o životním stylu, soutěžemi a zajímavostmi z historie a současnosti Brna.

Od roku 2009 žije s rodinou v Praze. Pro časopisy vydávané firmou Bauermedia připravovala stránky věnované zdraví, životnímu stylu či ekonomickému a právnímu servisu. Současně pokračovala až do roku 2015 v přípravě textů pro Brněnský Metropolitan, tentokrát pro nového pražského vydavatele.

V roce 2012 se úspěšně zúčastnila výběrového řízení na pozici redaktorky časopisu Zora. Toto místo předtím dlouhodobě zastávala redaktorka Danuše Kudlová, jejíž svědomitost, invence a nápaditost zasluhuje, podle mínění Taťány Králové, samostatné připomenutí a ocenění.

Jako redaktorka se Taťána Králová poté 3 roky věnovala přípravě vlastních textů, editování, korekturám, zpracování několika příloh Zory i publikování příspěvků se zaměřením na zrakově těžce postižené na sociálních sítích. Pracovala v malém redakčním týmu vedeném PhDr. Jiřím Reichelem. V práci pro nevidomé a slabozraké čtenáře nalezla hluboký smysl a získala mnoho přátel.

V roce 2015 oznámil dosavadní šéfredaktor úmysl odejít do penze a na tuto pozici byl vyhlášen konkurz. Do nejužšího výběru postoupili 4 kandidáti, z nichž vybral vydavatel – SONS ČR – Taťánu Královou. Předpokladem pro práci šéfredaktorky bylo mimo jiné zvládnutí čtení a psaní brailleského písma. Od července 2015 ji zřizovatel pověřil vedením časopisu Zora.

S vědomím závazku vůči zaměstnavateli považovala nová šéfredaktorka za prioritu zaměstnávání osob se zrakovým postižením, proto pokračovala sama ve veškeré práci vyžadující zrakovou kontrolu a zvolila za spolupracovníky dva nevidomé redaktory. Služebně starší Petr Mašek působil jako redaktor přílohy Naše šance již od roku 2013, Bc. Jiří Hubáček nastoupil na výzvu šéfredaktorky v létě 2015.

Pro přípravu podkladů pro časopisy vycházející jako přílohy Zory získala Taťána Králová několik nových spolupracovníků, kterým poskytovala náměty pro přípravu čtenářsky přitažlivých témat. V září 2015 zapracovala do nabídkového listu časopisů připravovaných v redakci Zory několik změn. Zavedla např. vydávání zvukových měsíčníků s názvem Obzor, které částečně převzaly tematické zaměření dřívějších příloh Masér a Vstupte. Časopis Obzor začala připravovat také v černotiskové verzi, aby se stal po Zoře a Emě třetím periodikem tištěným zvětšeným písmem. Nová šéfredaktorka tak při zachování dosavadní tradice vydávání časopisů v bodovém písmu, ve zvukové podobě i v elektronické verzi rozšířila zaměření redakční práce ve smyslu propojování světů zrakově postižených i vidících čtenářů.

Další změnou se stalo sloučení příloh Disk a Technická revue do měsíčníku s názvem Téčko, který je plně věnován technice pro zrakově postižené. Za jeho přípravu si podle mínění šéfredaktorky zaslouží mimořádné uznání Ing. Jan Šnyrych.

V časopise Zora pokračovala šéfredaktorka v respektování zásady výhradního zaměření na témata související se zrakovým postižením a nově se zaměřila na převažující zastoupení původních, nepřevzatých textů. Soustředila se např., ve stejnojmenné rubrice, na zpravodajství Ze života odboček a klubů, představující aktivity zrakově postižených ve všech regionech. Začala do časopisů Zora, Ema i Obzor zařazovat více rozhovorů, a přibližovat tak zejména individuální příběhy, názory a vhled do života jednotlivců se zrakovým postižením. Zavedla vydávání několika nových původních seriálů, např. o přístupu různých civilizací k nevidomým, který připravuje Jiří Hubáček, nebo medailonky načitatelů zvukových knih, které zpracovává Petr Mašek.

Šéfredaktorka si velice cení spolupráce s PhDr. Josefem Smýkalem, který do Zory přispívá fundovanými historickými reminiscencemi. Životní dílo dr. Smýkala ve prospěch zrakově postižených považuje Taťána Králová za naprosto unikátní a bezmezně obětavé.

Přípravu časopisů pokládá šéfredaktorka za práci celého týmu redaktorů a spolupracovníků. Z autorů jednotlivých příspěvků, kteří jsou v časopise zastoupeni nejčastěji, považuje za nutné s díky jmenovat alespoň Mgr. Luboše Zajíce, PhDr. Jaroslavu Novotnou, Jana Příborského či editora přílohy Hudebník Jana Budína.

Na podzim roku 2015 zastihla Taťánu Královou varovná diagnóza a následující rok se musela soustředit na boj s těžkou nemocí. Přitom stále pracovala s plným nasazením v redakci Zory a kromě přípravy časopisů se soustředila i na posílení ekonomické bilance redakce a na započetí příprav akcí spojených se stým výročím časopisu.

Následky radikální léčby si však vyžádaly dočasnou zdravotní pauzu, kterou šéfredaktorka započala koncem září 2016. Na sklonku roku 2016 je jejím velkým přáním v práci pro Zoru a její čtenáře co nejdříve pokračovat.

Taťánu Královou střídá v říjnu roku 2016 na nezbytnou dobu opět Republikovou radou SONS ČR, vybraný PhDr. Václav Senjukjako dočasně zastupující šéfredaktor časopisu Zora.