Připomeňme si tohoto nevidomého klavírního virtuosa a hudebního skladatele, po desítky let neprávem zapomínaného českého nevidomého klavíristu Václava Zeleného. Snad to zavinila předčasná smrt, která mu ukrátila život již v jeho třiceti letech. Kdo z nás starých si v posledních desetiletích vzpomněl na tohoto skromného umělce? Právě jen naší vinou, že ho ti mladší ani starší kolegové vůbec neznají. Mimo mnohdy nespolehlivé lidské paměti existují však soudobé dokumenty, které se mi díky jeho mladší sestře podařilo objevit až v nedávné době. S nadšením jsem před lety přijal zprávu nevidomého učitele hudby Ladislava Dohnala, že se v Českém rozhlase dochovalo několik jeho nahrávek a navíc v poslední době i důkaz o jeho hudební tvořivosti. Nevidomá učitelka Naděžda Doksanská darovala Slepeckému muzeu v Brně rukopis koncertní etudy Václava Zeleného, psaný brailleskou (brajskou) hudební notací. A tak, protože mám problémy s redakcí časopisu pro nevidomé čtenáře ZORA, využívám možností svého webu zvláště proto, že se ozvala Zeleného mladší sestra Miloslava, které děkuji za její vzpomínky, za spoustu fotografií i jiných dokumentů. Vzpomeňme na člověka, kterému předčasná smrt zabránila, abychom se mohli dodnes těšit z jeho umění.

Už to nejsou jen legendy. Máme důkazy o jeho vynikajícím interpretačním umění. Je to několik dochovaných rozhlasových nahrávek. Podle nich můžeme bez nadsázky připomenout, že se jednalo o jednoho z českých nevidomých klavíristů, umělce, aspiranta AMU v Praze. Měl jsem to štěstí, že jsem ho slyšel hrát na koncertě v Besedním domě v Brně. Krátce na to zemřel. Jeho smrt zabránila tomu, abych se s ním, mimo blahopřání podáním ruky v zákulisí, blíže seznámil.

A tak k jeho krátkému životu jen to základní.

Václav Zelený se narodil dne 7. srpna 1936 v Šonově u Náchoda v rodině chalupníka a malorolníka. Měl dva bratry a mladší sestru. Ve dvou letech se mu na pravém oku formou bílé skvrny objevil nádor (sarkom), který bylo nutné vyoperovat a ozařovat. Oko muselo být enukleováno. V dospělosti nosil protézu.

Základní školu začal navštěvovat ve svém rodišti v roce 1942. Na vyoperované oko neviděl a na druhé viděl pouze obrysy. Matka ho proto přihlásila do tehdejšího Deylova ústavu pro nevidomé děti a mládež v Praze (1943) snad proto, že se zde vyučovalo pouze česky. Absolvoval pět tříd obecné školy. Hře na klavír ho učil Ladislav Korunka (1944–48).

V roce 1948 byl Deylův ústav zrušen a vznikla zde Hudební škola, Václav Zelený, stejně jako ostatní žáci, byl po této diferenciaci nově instalovaných osmiletých národních škol (Školský zákon z roku 1948) pro dosud nedokončené všeobecné základní vzdělání převeden do Nově ustavené Národní osmileté škol pro nevidomé děti v Praze na Hradčanech, kde v roce 1952 absolvoval základní všeobecné vzdělání s vynikajícím prospěchem.

Po celou dobu projevoval mimořádnou inteligenci a zájem o všeobecné vzdělání. Nejvíce se však věnoval hudbě (1948–52). Hře na jeho oblíbený klavír ho učil Josef Podzimek, později Otakar Heindl. Věnoval se též hře na housle. Spolu se slabozrakým Antonínem Kubálkem hrávali veřejně čtyřručně, především Dvořákovy Slovanské tance. Jako mimořádně hudebně talentovaný a v dovednostech klavírní hry technicky vyspělý byl v roce 1952 přijat na pražskou Konzervatoř, kde studium ukončil s vyznamenáním (1957). Po celou dobu studoval hru na klavír u autorky známé klavírní školy Arnoštky (Erny) Grünfeldové, která jen s obtížemi chápala jeho zrakový nedostatek. V tomto smyslu si proto dobře nerozuměli. Snad se tomu mohu divit, protože paní profesorka byla několikanásobně lektorkou na vzdělávacích kurzech nevidomých učitelů hudby jako metodička hry na klavír, které pořádal ředitel Střední hudební školy pro mládež s vadami zraku v Praze PhDr. Jan Drtina.

Po mimořádně úspěšném absolventském koncertu a před vstupem na Akademii múzických umění v Praze (1957) nastaly problémy. Chudá matka s dalšími třemi dětmi ho při studiu nestačila podporovat. Požádala ředitele nedávno (1948) založené Hudební školy internátní pro mládež s vadami zraku v Praze Jana Drtinu o pomoc. Václavu Zelenému bylo povoleno ve školním internátu bydlet, stravovat se a hlavně měl k dispozici školní klavír. Ředitel školy, sám nevidomý, doktor Jan Drtina, mu na tyto služby zajistil snížení a často i prominutí poplatků. Na AMU ukončil Zelený studium s vyznamenáním ve třídě profesorky Ilony Štěpánové-Kurzové, která ho později dovedla až k aspirantskému koncertu (1966). V této době, mimo školní rok, kdy využíval Drtinovy laskavosti, sociálního cítění a poznání výjimečného talentu, píli a úsilí tohoto mladíka, bydlel Václav Zelený v internátu školy, prázdniny trávíval u bratra v Liberci, který na tuto dobu vypůjčoval klavír, aby Václav mohl cvičit.

Václav Zelený měl hodně přátel mezi nevidomými (Otakara Heindla, Ivana Sokola, Ladislava Dohnala a další). Přátelsky se stýkal i s profesorem Václavem Holzknechtem a jinými. Nejbližším mu ovšem byl profesor Ilja Hurník.

Zelený patřil mezi nejnadějnější české nevidomé klavíristy. Jestliže by se dožil, jistě by nezůstal pozadu za Antonínem Kubálkem.

Náhlé horečnaté onemocnění ho přepadlo před Chopinovskou soutěží festivalu mládeže ve Varšavě (1955), kde přesto získal diplom čestného uznání. V roce 1957 se zúčastnil klavírní soutěže festivalu mládeže v Moskvě (Mladá fronta 8. 6. 1957). Na cestě autem mu řidič dvířky přirazil zápěstí. Toto zranění mělo vliv na jeho výkon. Přesto získal čestné uznání.

V této souvislosti jeho sestra píše: „Všechen materiál zachycující jeho úspěchy i jiné údaje pozorně maminka, která pro Vášu hodně znamenala, odkládala. Měla na to velké desky, ale protože jsem se nemohla zúčastnit vyklízení bytu po její smrti, nic jsem nezískala a nikdo to jistě dnes už nemá. Ale věděla jsem to, že se Chopinovy soutěže zúčastnil a vyhrál 1. cenu v Mariánských Lázních v roce 1962, za nejlepší interpretaci skladeb Fryderyka Chopina, proto jsem ráda, že to je potvrzené právě při jeho účinkování v hořovickém zámku. (Byla to soutěž zrakově postižených hudebních interpretů, kterou pořádal Svaz invalidů, iniciátorem byl Jan Drtina – pozn. J. S.) Podruhé byla zase podobná soutěž, to získal čestné uznání a přišel za ním polský konzul s kyticí květů, to si pamatuji.“ U sestry, ke které měl Václav zvláště hluboké citové vztahy, se dochovala jejich vzájemná korespondence. Nezřídka Václav svou sestru v Bratislavě navštěvoval.

Šťastně se oženil. Krátce po jeho smrti se jim narodil syn jako pohrobek.

V roce 1963 získal Zelený druhou cenu smetanovské soutěže Pražského jara, kde jeho výkon patřil k nejsilnějším dojmům z celého večera. Následovala spirála úspěchů. Jeho koncerty měly vždy velký úspěch, obecenstvo při potlesku vstávalo nadšením. To mohu potvrdit, stalo se i při výše zmíněném koncertu v Brně.

Soutěže na festivalu mládeže v roce 1962 se pro těžké onemocnění nemohl zúčastnit. Po vyléčení následovalo několik koncertů, ve kterých se jeho interpretační úroveň neustále prohlubovala. Jeden z posledních koncertů (a to jediný v lednu 1966) pořádal krátce před svou smrtí v Brně. Autor tohoto příspěvku měl čest se ho zúčastnit a o přestávce Václavovi Zelenému osobně blahopřát.

Umělec byl velmi skromný člověk. Často po úspěšném koncertu odcházel zadním vchodem. Jeho aspirantský koncert v únoru 1966 přednesl jako vždy, s velkým úspěchem, žel, byl to jeho koncert poslední. Po celý svůj až příliš krátký život zápasil se svou slepotou, chatrným zdravím a finančními potížemi. Znovu se ozval zhoubný nádor. Následná operace neměla kladný výsledek. 4. června 1966 umírá.

Václav se svou setřičkou

Václav studentem AMU

Václav u klavíru

Václav s prof. Ilonou Štěpánovou-Kurzovou