Píše se, že nejstarší dochované brýle pocházejí údajně z roku 1316. Skla jsou vsazena do kostěné obruby. Jejich vynálezcem by měl být Ital Salvino degli D‘Armata (z rodů Armatů), u něhož se uvádí jen úmrtí 1317.

Toto se píše. Ale když jsem před lety navštívil Florencii, učinil jsem vše, abych uviděl alespoň pamětní desku. V dostupných pramenech se také píše o tom, že by Salvino mohl mít náhrobek v jednom z hlavních chrámů Florencie (Rudolf Krchňák, 1992). Nenašli jsme žádný náhrobek, ale ani pamětní desku. K tomu však nejdříve trochu historie, potom se k Salvinovi znovu vrátíme a pokusíme se s pomocí italského profesora Dr. Alberta Baldasseroniho z Florencie „otevřít“ několik italských dokumentů a snad i archivů a možná se přiblížit k pravdě, která nám stále uniká.

Ve starověku brýle ještě známé nebyly. V 1. století našeho letopočtu uvádí Plinius Starší (23–79), římský spisovatel. Autor v nejrozsáhlejší soudobé encyklopedii uvádí, že císař Nero sledoval zápasy gladiátorů přes smaragd ve svém prstenu. Dodává, že barva drahokamu byla velmi příjemná a zbavovala oči únavy. Z tohoto tvrzení lze vyvodit, že Nero byl krátkozraký a broušený průhledný kámen zvyšoval jeho zrakovou ostrost.

Počátkem našeho letopočtu údajně znali funkci čočky Číňané. Avšak existuje domněnka, že jim skleněné čočky nesloužily svému účelu, nýbrž tmavé byly používány pro ochranu před slunečními paprsky nebo jako talismany pro štěstí.

Až do 11. století se o brýlích nedochovala žádná zpráva, spíše se mi žádnou nepodařilo nalézt. Potom se vynořila zmínka o zrakové pomůcce, předchůdci dnešních brýlí, kterou snad používali mniši v klášterech ke čtení a při přepisování rukopisů. Jednalo se o čočku ve tvaru polokoule vyrobenou z polodrahokamu berylu (odtud pozdější název brýle, brejle), která byla nazývána čtecím kamenem. Tento čtecí kámen se nepřidržoval před okem, ale spíše se pokládal na text a po něm posunoval jako čtečka.

Neznáme přesné datum, kdy se začala nosit skla, nebo dvě vypouklé čočky, které by byly vsazeny do napodobeniny dnešních obrouček.

Kolem roku 1300 začali vyrábět brýle z broušeného skla Italové, především Benátčané. Z údajného původního nápisu na náhrobku Salvina degli D‘Armata z Florencie z roku 1314 bychom se mohli dovědět, že zde pohřbený je „vynálezcem“ brýlí. Z roku 1316 se údajně dochoval účet první svého druhu, který byl vystaven v Benátkách za zhotovení brýlí s pouzdrem. Můžeme se tedy domnívat, že první brýle pocházely z Benátek. Ostatně, sklo bylo vyráběno v nedalekém Muranu.

Od 14. století se v malířství a sochařství setkáváme s vyobrazením osob v brýlích. Až do 17. století patřily brýle ke slavnostnímu oděvu učenců a zámožných lidí a byly považovány za velmi cenný předmět. Zajímavé je zjištění, že ve středověku byl často v brýlích zobrazován i čert.

Brýle, které byly přidržovány rukama, nebyly zrovna praktické a také tlak na nos byl dosti nepohodlný. K odstranění tohoto nedostatku byly vynalezeny různé systémy: Brýle, které se připevňovaly k čepici, brýle s kloubem a nakonec brýle s drátem za uši a brýle s držadly a jiné.

Je třeba se také zmínit o monoklu, který se koncem 17. století objevil v Německu. Lorněty používaly především dámy. Byly opatřeny ozdobnou rukojetí. Dále lorňony, skřipce a divadelní kukátka. Brýle v dnešní podobě pocházejí ze 17. století. V 18. století se hojně rozšířily a od 19. století se nosí běžně.

Skla byla zpočátku vyráběna v malých dílnách, později v manufakturách. Prodávali je obchodníci při svých cestách nebo sami výrobci. Průmyslová výroba brýlí se prosadila začátkem 19. století v malých dílnách i manufakturách. Vznikla profese optik a od poloviny 19. století začala výroba brýlí výborné kvality, jejichž parametry čoček i velikost obrouček byly stanoveny odborně. Kvalita skel se stále zlepšuje a obroučky i stranice jsou elegantní a praktické.

Pokud navštívíte Brusel, poptejte se po Muzeu brýlí. Podrobnosti neznám, nestihl jsem je navštívit. Bohaté sbírky jsou snad pěkně uspořádané.

Jestliže jsme se výše jen krátce zmínili o Salvinovi, bylo to proto, abychom nenarušili běh informací. Vracíme se proto k jeho osobě i jiným vynálezcům i informátorům podrobněji.

Salvino degli D‘Armata (též Armato) byl a je snad pokládán za vynálezce brýlí dnešního typu. Mnoho toho o něm nevíme, ale přece.

Salvino degli D‘Armati (též Armato). Bližší data jeho narození neznáme jen, že zemřel pravděpodobně v roce 1317. Podle Historického italského archivu z roku 1848, str. 397–633, se o vynález brýlí přou dva muži z let 1300, Alessandro della Spina a Savino degli D‘Armati. Oba kněží působili v Pise. Třetí kněz Giordano da Rivelto, působící v basilice sv. Marie Novelly, se již v roce 1305 při svém kázání snad zmínil, že zná, kdo se chystá zkonstruovat brýle, ale jeho jméno neuvádí. Na základě tohoto tvrzení Carlo Dati v 17. století vyvozuje, že tvůrce brýlí musel být z Pisy.

Co se týče Salvina, traduje se, že v kostele Santa Maria Maggiore ve Florencii existoval i pohřební nápis z roku 1318, jemu věnovaný, který upřesňoval, že je „vynálezcem“ brýlí. (Podle Del Lungo Isidoro, Florencie citta nobilissima illustrata, Florencie 1684 nápis hlásal: „Zde leží Florenťan Salvino degli D‘Armati (z rodiny Armatů), vynálezce brýlí. Odpustiž mu Bůh jeho hříchy. Léta páně 1317.“ (Nová italská encyklopedie, šesté vydání.) Zachoval se i náčrt pomníku Armatiho, pořízený před rokem 1950, nyní je snad v muzeu BOA Museum, dříve část Hamblinovy sbírky.

Salvino měl brýle sestrojit v roce 1316, když takzvaný čtecí kámen upravil do kostěné obruby. Z roku 1316 se však údajně dochoval i účet první svého druhu, který byl vystaven v Benátkách za zhotovení brýlí s pouzdrem. Můžeme se vlastně domnívat, že první brýle pocházely z Benátek. Ostatně, sklo bylo, jak jsem již výše uvedl, vyráběno v nedalekém Muranu.

Krchňák (Praha, 1992) uvádí, že „vynálezcem“ brýlí mohl být i anglický filozof Roger Bacon (1214–1296).¹ Armato údajně využil funkce čočky snad již kolem roku 1270, kterou umístil do kostěné obruby pro uchycení na obličeji. Existuje prý o tom důkaz v jednom rukopise z roku 1292, v němž autor napsal, že „nemůže číst bez těch skel, která byla nedávno vynalezena“.

Již od roku 1684 vědí historici o výše citovaném epitafu. Jazykozpytci posléze přišli na to, že použití slova vynálezce je pro Itálii i obecně pro dobu daného historického období naprosto nepřípadné; navíc znalcům rodokmenů (genealogům) se nepodařilo vystopovat právě tohoto konkrétního člena rodiny. Dnes se soudí, že epitaf představuje úmyslný rodinný podvrh neznámého časového původu. Pamětní deska je nyní z vnější stěny chrámu odstraněna a je snad uložena hodně vzadu v rohu jedné z postranních kaplí.

Ferdinando Leopoldo Del Migliore, vášnivý patriot z Pisy, využil nejasnosti kolem jména vynálezce, aby připsal vynález brýlí Salvinovi degli Armati, občanovi z Pisy ze 13. století. Až v roce 1920 filolog Isidoro del Lungo odhálil falsifikát a vynález brýlí byl znovu připsán Alessandru della Spinovi.²

¹ Objevil zákony lomu a odrazu světla, zabýval se využitím čočky. (Všeobecná encyklopedie, Denis Diderot (1713–1784), Praha, 1999)

² Podrobněji viz https://it.wikipedia.org/wiki/Alessandro_della_Spina.