Vznik časopisu ZORA je nepřímo vázán na aktivity prvního českého slepeckého spolku s názvem Podpůrný spolek samostatných slepců (PSSS, 1902), který v rámci své činnosti pořádal koncerty nevidomých umělců, přednášky, propagační výstavy výrobků nevidomých řemeslníků, ženských ručních prací a také sbírky. Na koncertě v roce 1907 v pražském Obecním domě byl přítomen i bratr básníka Františka Ladislava Čelakovského, se kterým představitelé Spolku (PSSS) zapředli debatu o svých úkolech a mimochodem právě zde mimo jiných vznikla myšlenka založit nový, skutečně český výchovně-vzdělávací ústav se sídlem na Maltézském náměstí v Praze. Slovo dalo slovo a tento koncert mohl nepřímo ovlivnit i založení prvního českého časopisu pro nevidomé čtenáře.

Jak to bylo? Bratr básníka Jaromír Čelakovský zprostředkoval styk s tehdy významnými pražskými osobnostmi, hlavně lékaři, mezi nimiž byl i oční lékař Jan Deyl. PSSS neměl totiž ve svých stanovách klauzuli o zakládání institucí pro vzdělávání nevidomých dětí, proto o dva roky později inicioval vznik Zemského spolku pro výchovu a zaopatřování slepců. Ten pak v následujícím roce 1910 Ústav skutečně založil.

Členem výboru Zemského spolku byl i Karel Emanuel Macan, který prosadil myšlenku založit pro české slepce český časopis tištěný brailleským (čti brajským) písmem s názvem ZORA (1917). Karel Emanuel Macan jej potom redigoval až do své smrti (1925). Avšak i pro jeho založení bylo třeba utvořit nový spolek s názvem Český slepecký tisk (1918). Bylo to snadnější také proto, že v této době již existovala česká adaptace francouzské Brailleovy (čti brajovy) bodové abcecedy na český jazyk (Václav Malý (1873), Jan Schwarz (1888, Václav Novák (1891).

Po smrti Karla Emanuela Macana se redakce ZORY ujímá kpt. Rudolf Freszl. Byl již dlouholetým Macanovým spolupracovníkem. Usiloval o přísnou apolitičnost časopisu. V roce 1939 předává vedení ZORY nevidomému učiteli hudby Ferdinandu Wildmannovi. Časopis i s přílohami převedl ze Spolku do Svazu invalidů, jelikož všechny spolky byly z politických důvodů zrušeny. Časopis ZORA řídil 14 roků a potom byl deset let ředitelem Slepecké tiskárny a knihovny v Praze. Dalšího redaktora, nevidomého PhDr. Zdeňka Šarbacha, k spolupráci s redakcí časopisu ZORA přivedl zájem o populárně vědeckou literaturu a přátelské vztahy s Ferdinandem Wildmannem. Nejdříve vedl Poučnou přílohu, v roce 1954 se stává prvním profesionálním redaktorem ZORY. V roce 1974 nastupuje další nevidomý redaktor Jaroslav Lacina, dosud telefonista. Věnoval se poezii a psal také povídky. Pro vážné onemocnění odchází z redakce v roce 1981. V roce 1982 nastupuje první těžce slabozraký redaktor Jiří Reichel. Původně telefonista, později sazeč v pražské Slepecké tiskárně a knihovně. Při zaměstnání maturoval, dalším studiem získává vysokoškolské vzdělání a později doktorát. Dne 30. června 2015 se postu šéfredaktora vzdává. Byl prvním redaktorem, který má plnou kvalifikaci novináře. Po vypsaném konkurzu nastupuje Taťána Králová, speciální pedagožka. V redakci působí již několik let.

Dovolte, abych krátce vypsal životopis nejdéle působícího šéfredaktora časopisu ZORA.

Jiří Reichel se narodil dne 18. dubna 1947 ve Zlíně. Rodina se později přestěhovala do Hutiska-Solance na Valašsku. Zde Jirka absolvoval prvních šest tříd základní školy. O prázdninách mezi šestou a sedmou třídou se mu náhle z neznámých příčin zhoršil zrak na úroveň praktické slepoty. Poslední tři roky povinné školní docházky dokončuje proto v Základní škole internátní pro slabozraké žáky v Litovli (v současné době Olomouc). Brailleskému (brajskému) písmu se zde žáci k jejich škodě neučili.

Při rozmísťovacím řízení na konci 9. třídy rozhodla oční lékařka(!) Marie Vašková nedoporučit tomuto žákovi středoškolské studium na Gymnáziu pro zrakově postiženou mládež v Praze. Musel tedy nastoupit v Učňovské škole internátní pro mládež s vadami zraku v Praze, a to pouze do kurzu pro přípravu telefonních manipulantů. Až tam se poprvé setkává s brailleským písmem. Zde máme klasický příklad toho, jak mnozí oční lékaři, profesorů nevyjímaje, bez odborné pedagogické odpovědnosti pojímají potřebu vzdělávání dětí s těžkým zrakovým postižením. Vidí pouze do jejich oka, jejich budoucnost je jim cizí. Osobnost dítěte je nezajímá. Z pedagogické psychologie víme, v praxi jsme poznali, že každé těžké zrakové postižení dítěte může za určitých okolností působit na rozvoj osobnosti retardačně. V postpubertálním období se vlivem vyšších psychických a volních vlastností jeho praktické i jiné dovednosti vyrovnávají.

Jelikož po absolvování kurzu nemohl (k jeho prospěchu – dodávám) ve svém bydlišti nalézt odpovídající zaměstnání, odchází hledat do Prahy, kde nalezl práci v telefonní ústředně jako telefonní manipulant (1964). Při tomto povolání však Jiří svou budoucnost nevidí. A rozhoduje se!

V roce 1965 začal proto studovat večerní formou na běžném gymnáziu v Praze. Po dokončení studia a po maturitě přechází v roce 1968 pracovat do Slepecké tiskárny a knihovny v Praze jako sazeč brailleského písma. Postupně mu byla svěřována sazba náročných textů – učebnice, cizojazyčné publikace a časopis ZORA. Ani při této náročné činnosti trávit svůj další život nehodlá.

Začíná tušit, že úkol vniknout do problematiky nevidomých osob zvládl a usiluje o další vzdělání.

Ve svém zaměstnání je spokojený, ale touží vykonávat práci, která by mu přinášela možnost tvořit. S radostí přijal postupně uvolněná místa korektora a knihovníka. Stává se vedoucím přílohy ZORY Junior. Konečně má práci, v níž se může realizovat a především získávat další nové poznatky a rozhledy. Tím se postupně dostává do dění ve slepeckém hnutí. Poznává jeho smysl, účel a cíl. Jako redaktor má možnost se stýkat s mnoha lidmi, kteří organizaci vedou.

Od roku 1965 se Reichel věnuje práci ve slepeckých organizacích Svazu invalidů a je svědkem všech jeho následujících historických změn, jak je přinášejí měnící se ekonomické a společenské podmínky a vztahy. V roce 1970 je zvolen do ÚV Svazu invalidních sportovců, později Český svaz tělesně a zrakově postižených sportovců ČSTV, kde vyvíjí organizační činnost dodnes. V roce 1976 startuje na první zimní paralympiádě ve Švédsku.

Sport je sice Jiřímu Reichlovi celoživotní láskou, avšak je pouhým volnočasovým zájmem. Je třeba postoupit v poznávání vyšších sfér vědy, v jeho případě především pedagogiky, psychologie a sociologie.

Neváhá a v roce 1975 se zapisuje ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde pilně studuje na katedře výchovy a vzdělávání dospělých. Zde také po závěrečných státních zkouškách a úspěšně obhájené diplomové práci studium ukončuje. Postupně tedy přetváří své životní cíle na úkoly pro studijní cíl ten nejvyšší.

Pozoruje úspěchy svých známých a nevidomých přátel, kteří dosahují akademických titulů. A jistě by i on také mohl. Ne pro ten samotný akademický titul, nýbrž pro rozšíření spektra svého intelektu. A tak se po čase přihlašuje k doktorandskému studiu. Pro rigorózní práci si vybral téma: Úloha společenských organizací při výchově a vzdělávání dospělých. Dosahuje akademického titulu doktor filozofie – PhDr.

V roce 1981 působí ve výrobním podniku Svazu invalidů Meta jako sociolog. V roce 1982 se vrací a nastupuje jako šéfredaktor časopisu ZORA i jejích příloh. Sám vede přílohy: Koření a pro později osleplé čtenáře První čtení. Píše i do časopisu Mladý svět, hlavně o nevidomých sportovcích.

Doktor Jiří Reichel je příkladem, jak je ošidné v patnácti letech „zlomit nad člověkem hůl“. Mělo by to také něco říct i pedagogům, kteří „tuto hůl“ lámou už v předškolním (dokonce v raném) období dítěte. Děkuji, pane doktore Jiří Reichle, za to, že jste potvrdil psychologický závěr, že člověk se vyvíjí po celý život. A nelze poznat v patnácti, tím méně ve třech či šesti letech, čeho je těžce zrakově postižený člověk schopen dosáhnout.

Dne 30. června 2015 odchází doktor Reichel na vlastní žádost do důchodu. Zůstává však ještě několik měsíců, aby zapracoval svého nástupce. A tak se budeme těšit na to, co nám napíše u blížícího se stého výročí založení naší milé ZORy, která svým obsahem zachycovala, ale také vytvářela historii českého slepectví.

Při této příležitosti mu já i moje manželka jako dlouholetí (od roku 1950) poctiví čtenáři, děkujeme a přejeme dobrý pocit z vykonané práce, spokojenost, plné zdraví i jeho paní, rovněž mnoho hezkých, snad také tvořivých chvil, protože přes mimořádně dlouhé působení v redakci o jeho životě čtenáři toho mnoho nevědí. Ne, nevzpomínáme si, že by mu některý z nich (ani my) veřejně písemně poděkoval, a při životních jubileích mu pogratuloval. A těch kulatých životních předělů za dobu působení ve funkci šéfredaktora bylo dost. Osobně se omlouvám, že jsem mu působil spíše mnoho problémů.

Jirko, díky!