|
Zmatky v pojmosloví Dřívější propracovaná soustava kategorií a pojmů Speciální pedagogiky Tyflopedické (pedagogika zrakově těžce postižených) se v devadesátých letech 20. století pokládá apriori za komunistickou, a tedy pro vznikající novou společnost nepřijatelnou. Za socialistické jsou pokládány i její obecně platné pedagogické kategorie a pojmy, rovněž apriori špatné. Celý systém tyflopedie byl bezmyšlenkovitě a bez vědecké erudice několika mladými lidmi odhozen. V devadesátých letech 20. století byla proto tyflopedie některými jedinci zavržena jako směřující ke komunizmu. Tato pedagogická disciplína se stává nepřátelskou! Někteří lidé začínají kopat základy nové, ale ujmuli se toho ti, kteří se cítili být povoláni; nerozvážní mladí lidé bez zkušeností a nezbytně odpovídajícího vzdělání začínají koncipovat nový vědní obor a prostor zaplnili oftalmopedií. Pro svou nezkušenost a nedostatek obecnějšího pohledu nebyli schopni si uvědomit, že taková disciplína nemůže zapadnout do žádného vědního systému pedagogických věd. O to se nestarali. Je to pro ně „sametová revoluce“ i v pedagogice. V devadesátých letech bylo jimi šmahem odmítnuto vše, co souviselo s dosavadní vědní disciplínou, zvanou Tyflopedie. Ani do této chvíle, kdy píšu tento text, oficiálně nevznikl vědní obor, který by odpovídal soustavě současné společnosti a měl charakter vědy. Vypadá to tak, že jej pro ně není zapotřebí. Ale je, a jak!! Vždyť si každý vymýšlí pojmy a kategorie, které jsou tak obecné, že pomalu přestávají být srozumitelné, koho se vlastně konkrétně týkají. Například termínem hendikepovaní, a jsou to všichni nejrůzněji zdravotně postižení lidé a pomalu i ti, které voda vytopila a zničila jim obydlí. Oni jsou rovněž touto katastrofou hendikepovaní. A tak se dostáváme k tomu, že mizí specifika poznávacích činností různě smyslově a tělesně postižených lidí. Tak vzniká Raná péče a neinformovaný člověk honem neví o koho, zda o lidi či vodicí pejsky. U budoucích vodicích psů je jejich včasná výchova, raná péče, rovněž rozhodující. Všelijací dobří lidé vytvářejí například reliéfní zeměpisné mapy a obrázkové knížky pro nevidomé děti, a to úplně bez základních znalostí zákonů psychiky vnímání hmatem, neznají stupně hmatových abstrakcí a neví nic o diametrálním rozdílu vnímání zrakem a hmatem (například: v analyticko-syntetické činnosti, zrak je dálkový, hmat kontaktní smysl) a jiné neporovnatelné rozdíly a jiné fyziologické či psychické zvláštnosti. A tak improvizují – svobodně. Lidé chtějí pomoci, ale kdo je poučí o těchto zákonitostech, kde se skrývají ti novátoři, aby poučili? Celý tento svět je jediná improvizace. Jedním z prvních pokusů bylo vytvoření nové vědní disciplíny na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, nazvané Oftalmopedie. Pokusila se o to mladičká, právě nastupující pracovnice této katedry a hned publikovala. Ráda by, bohužel při svých mizivých zkušenostech i vybavení potřebnými znalostmi, vydala knížečku s odpovídajícím názvem a rovněž bohužel i s obsahem odpovídajícím této „nové vědní disciplíně“. Žádné hledání hlavní kategorie, která by tvořila pilíř vědy, žádné vymezování podstatných kategorií a pojmů, ale hlavní je to nové. Tak například jeden podnadpis zní: „Písmo pro zrakově postižené“. Takové písmo nemůže totiž vůbec existovat, protože tato kategorie zrakově postižený nevymezuje ani stupeň ani druh zrakového postižení. Vůbec neovládala, jak se v oboru projevují vztahy obecného, zvláštního a jedinečného, že zrakově postižený je v pojetí pojmu nadřazený pojmu nevidomý. Přitom se zúčastnila několika seminářů, které jsem konal v rámci činnosti Slepeckého muzea v Brně. Možná se chtěla vyhnout tomu, že existují nevidomí či slepci. Ale taková naivita do vědecké oblasti nepatří. Snad do sociologie. Písmo pro nevidomé se čte hmatem, písmo pro slabozraké očima. Tak to vidíte, a mladičká „vědkyně“ to považovala za shodné! A čím to je? Tím, že hlavní kategorií nejsou pro ni nevidomí ani slabozrací lidé, ale to obecnější, o jeden stupeň výše – zrakově postižení. Tato kategorie je nadřazena pojmům nevidomý či slabozraký, které jsou v podřízenosti její součástí. Dále sem mohou patřit lidé tupozrací, šilhaví, jednoocí, s ptosou, vetchozrakostí a možná i jiní. A naše tehdy mladičká „vědkyně“ pro tyto všechny určila jeden typ písma! Nevím, že by toto své tvrzení někdy opravila. Takto vymyšlenou Oftalmopedii, na protest proti „komunistické“ Tyflopedii nelze už jen z těchto důvodů považovat za vědu, začíná zmatečně. A za druhé, nelze zde stanovit úkoly nadřazené a podřazené, nelze konkretizovat vztahy obecného, zvláštního a jedinečného. Bez těchto přímo zákonitostí nemůže vzniknout žádná „nová“ vědní disciplína. Oftalmopedie také nakonec zahynula na úbytě. Je to jistě problém, který já už pro svůj věk řešit nehodlám. Dovolte mi alespoň, abych mimo již na jiných místech mnou uvedených poznámek, připojil ještě další, i když s Tyflopedií souvisejí jen vzdáleně. Jsou spíše kategoriemi a pojmy nápomocných vědních oborů. Nejde jen o to, že se autoři ve svých textech vyhýbají pojmům nevidomý a slabozraký, jak se poradna pro rodiče nazývá Raná péče, i když se až později dovídáme, že se jedná o zrakově těžce postižené děti raného období. A zase stejně se nedovíme, o které z nich. Do oboru mimo nevidomých a slabozrakých osob přece patří i shora uvedení. Jde spíše o to, že i časopisy si se systematičností ani s obsahem některých pojmů nevědí v současné době rady, nebo jim přisuzují nesprávný obsah. Hlavy si s tím nelámou. A přece, každou vědní disciplínu tvoří její základní kategorie a pojmy. Nebo ani to v současné době neplatí? Uvedu vybrané příklady, které se týkaly mne. Dovolte, abych se nejdříve dotkl děl Jána Jesenského, který píše například o tyflografice pro zrakově postižené. Specifikace, zda pro nevidomé či slabozraké, není u něho vždy jasná, a přitom se jedná o diametrální rozdíly. A tak se i u něho neustále objevují zmatky a porušování a pomíjení nadřazeností a podřazeností vztahů obecného, zvláštního a jedinečného. Protože Jesenský byl považován za kapacitu, ti vědecky nezralí to od něho opisují. Abychom svět poznávali, existují jeho jednotliviny/objekty a na druhé straně naše smysly, kterými je identifikujeme. Objekt, jako hmotná část světa má své na nás nezávislé vlastnosti, které chápeme jako jeho haptické (hmatatelné) jevy. Nevidomý člověk (subjekt) je vnímá svými smysly (hmatem), který má vlastnosti taktilní, hmatové. Smysl pro dotek. Vlivem dvou odborníků, kteří nepochopili rozdíl obsahu dvou pojmů, se stalo, že pojmům haptický a taktilní (ten druhý vůbec neznají), se u nás dává opačný obsah. Je třeba nastudovat odborné slovníky, a nedat na lidové podání (jak na jiném místě doporučuje šéfredaktor časopisu Zora), z nichž nejnovější Všeobecná encyklopedie (1999), svazek 8. na straně 48 uvádí, cituji: „Taktilní, dotykový, hmatový, taktilní počitky, vnímání a představy (probíhají jako pasivní dotyk i jako aktivní hmat).“ – Subjekt. Objekt (hmotné předměty, které lze taktilně identifikovat) můžeme tedy považovat za haptické/hmatatelné objekty. Upozorňuji na diametrální rozdíl obsahu pojmů hmatatelný a hmatový – haptický a taktilní. A představte si, že i ty „chytré hlavy“ mlčí! Nyní ještě k těm mým avizovaným problémům. Redakce časopisu Zora, přes má vícenásobná upozorňování, se svými redakčními zásahy do mých příspěvků, dopouštěla a dosud dopouští pravopisných, obsahových i terminologických chyb, což se mi v jiných časopisech nestávalo. Redakční úpravy byly u autora ověřovány. U časopisu Zora nikoliv (jen výjimečně). Nejdříve to byla záměna autorova termínu například původní tyflofakty změnila na tyfloakty.(!) Dále, místo odkazu na běžný kancelářský psací stroj jej změnila na Pichtův slepecký psací stroj a jiné. Další z těch vážných chyb; původní autorův termín taktilní (hmatový) změnila na daktylní (otisky prstů). Dále. I když jsou k dispozici dobové dokumenty, například vlastnoruční podpis Aloyse Klara (Němec), redakce Zory jeho (prý v rámci tradice!) jméno tvrdošíjně a zase proti pravopisným pravidlům mění a počešťuje na Alois Klár – a jiné. Pod úroveň je například to, že na moje upozornění redakce nereaguje, neodpovídá. S autorem článků nemíní diskutovat. Stalo se, že redaktorka konečně napsala jméno Aloyse Klara pravopisně správně. Napsal jsem jí pochvalu. Neodpověděla, nepoděkovala! Mé připomínky redakce neakceptuje, „hází je do koše“. Redakce stále neví, jaký je rozdíl mezi mluvicí lupou a mluvící lupou. Poslední zkomolenina byla: „Braillský“ (znovu bez písmene „e“). Podívejte se na internet, takovými zkomoleninami se jen hemží (braillský řádek a podobně). Každý autor si tedy přídavné odvozeniny od příjmení Braille může (i v časopise Zora) psát, jak ho právě napadne, jak se mu zlíbí. Každý si v této vědní disciplíně píše a říká, co chce. Někdy se šéfredaktor časopisu Zora obhajoval lidovou tradicí výslovností Brailleova příjmení. Co na to říkáte, že šéfredaktor v pravopise upřednostňuje lidové podání? Také je uvedené redakci třeba připomenout, že euro je podstatné jméno, nikoliv nesklonná zkratka EURO. Skloňuje se podle vzoru město (nikoliv například pět euro, nýbrž pět eur – viz Zora 2014/5). Nabízí se otázka, proč do mých příspěvků bezostyšně redakce zasahovala (zkomoleninami), do jiných nikoliv, tam je ponechá? Nejvážnější však je, že nebezpečně ignoruje autorská práva (viz článek Za Miroslavem Borisem – Zora (brailleská) 2014/7). Šéfredaktor totiž rázně vymazal jméno původního autora citace, z jehož publikace autorka článku citovala a označila uvozovkami, (a podle předpisů uvedla autora citovaného textu) několik odstavců. Bylo by zde třeba otisknout celý článek, nedostatků je mnoho. Tak potom do takového časopisu pište! Nikdy nevíte, co z toho vznikne. Jelikož se stále ozývají dotazy, jak je to s tím psaním a čtením Brailleova (Brajova) či brailleského (braajského) písma, ještě jednou se ke zdánlivým nejasnostem vracím. Louis Braille (luj braj) je autorem francouzského šestibodového reliéfního písma pro nevidomé čtenáře – děti i dospělé. Je to abeceda Louise Braille (lujse braje). Jeho původní francouzskou abecedu nazýváme Brailleovým (brajovým) (vynechávání písmene „e“ se pravopisně nepřipouští) písmem, nikoliv Braillovým. Adaptace však na jiné jazyky už Braille neučinil. Proto abecedy jinojazyčné, které používají Brailleův kód, nazýváme písmem brailleským (brajským). (Vyslovujeme: braj, brajovo, brajské.) Ve všech třech slovech se slabika „ille“ čte jako hláska „j“. Že by právě u Braille nikoliv? Mohu připomenout například: Versailles (čteme versaj), Versailleská mírová smlouva (versajská…). Těch francouzských příkladů bychom mohli najít více. Například: Marseille (marsej), marseilleský přístav (marsejský) a jiné. Analogicky: Beethovenovo hudební dílo, ale beethovenovský hudební styl. Souhrn: Braille (braj), Brailleovo (brajovo), brailleské (brajské). Je nutné rázně odmítnout formulaci „písmo Louise Brailla“. Správně: písmo Louise Braille (Braje). Před časem jsem obdržel od doktora Rudolfa Volejníka usnesení Republikové rady Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR k návrhu Jak psát a číst Brailleovo písmo. Zamítá se. Moje replika: Republiková rada SONS si nemůže přisvojovat práva, která nemá. Nemá a nemůže to mít vliv na jazykovou zákonitost. Úsměvné (s vykřičníkem) je, že právě tento člověk je autorem převratných změn psaní a čtení Brailleova písma, viz usnesení Ministerstva školství z roku 1995. [ zpět na aktuální sdělení | zpět na úvodní stránku ] |