K životnímu jubileu Ladislava Dohnala, nevidomého, dlouholetého učitele hudby a varhaníka, aktivního hudebníka a hlavně skvělého člověka, mého přítele, se kterým jsme se dlouhé desítky let osobně nesetkali, avšak víme o sobě ze vzájemné korespondence, bych rád tímto vyjádřil svůj obdiv. Dobře znám překážky, které nevidomý hudebník musí překonávat, aby byl společensky užitečný. Čím dál, tím hlouběji se poznáváme, abych mohl ocenit jeho osobnost. Nad osmdesátkou člověka je třeba se pozastavit. Rád bych mu sám pogratuloval k tomuto jeho životnímu jubileu i zaslouženě vysokému ocenění Cenou Nadace Olgy Havlové v roce 2014. Obdržel ji jako vůbec první český nevidomý hudební pedagog.

Následující rozhovor je přepisem záznamu Českého rozhlasu.

Ladislav Dohnal se narodil dne 29. října 1934 v Mitrovicích u Prahy. Je jako jediný nevidomý učitel hudby laureátem Ceny Olgy Havlové 2014. Mimořádně skromný až do té míry, že rozhovor s ním byla novinářka Irena Šatavová nucena vést pomocí telefonu.

Šatavová: „…v telefonu zněl jeho hlas velice mladě. Přitom letos na podzim oslaví krásných osmdesáti let. Jeho věk byste mu ale nehádali ani náhodou! Živý, čiperný muž, nabitý energií a prýštící kolem sebe pozitivnem ve velkých dávkách. Jenom na očích má tmavé brýle, neboť od dětství nevidí. Před několika dny,“ pokračuje reportérka, „jsem dostala pohled, kde bylo napsáno: ‚Přeji hodně světla do života, neboť není dobré tápat ve tmě.‘“ A pokračuje otázkami:

„Jaký je váš život bez zraku, pane Dohnale?“

„Určitě není tápáním,“ reaguje náš jubilant.

Šatavová: „O zrak jste přišel v prvním roce svého života. Jak se to stalo?“

Dohnal: „Narodil jsem se jako zdravé dítě. V roce jsem však onemocněl spalničkami, a jelikož léky tenkrát nebyly na takové úrovni jako dnes, dostal jsem vysoké horečky a oslepl jsem.“

Šatavová: „Nepamatujete si ani náznakem, jaké to bylo ‚vidět‘? Dokážete si představit tváře lidí, nebe, louky a pole… To, co lidé vidoucí ‚osahávají‘ zrakem?“

Dohnal: „Ne, nepamatuji si z toho vůbec nic. Ani barvy mi nic neříkají. Všechno dnes vnímám jenom sluchem, hmatem, čichem a chutí (jsem gurmán).“

Šatavová: „Stačí to k poznání světa kolem vás?“

Dohnal: Samozřejmě že to není zcela stoprocentní, ale nezbývá mi nic jiného, než se spoléhat hlavně na sluch. Děkuji Bohu, že mám absolutní sluch. To mi pomáhalo při učení hudby, kde jsem se opíral vždy o Brailleův (brailleský, čti brajský – poznámka J. S.) notopis.“

Šatavová: „Když dítě odmalička nevidí, vnímá to jako jinakost, nebo mu to přijde normální?“

Dohnal: „Určitě. Když přijde o zrak někdo později, je to složitější, těžko se adaptuje.“

Šatavová: „Vyrůstal jste v rodině?“

Dohnal: „Už jako malého mě vychovávali v internátní školce pro nevidomé. Speciální základní školu jsem vychodil v Praze na Hradčanech, kde tehdy byly řádové sestry Boromejky. Kromě základního vzdělání jsem tam získal i solidní základy hudebního vzdělání, a protože mě hudba šla a bavila, kráčel jsem tímto směrem dál. Udělal jsem zkoušky na Střední pedagogickou školu pro nevidomé hudebníky.“

Šatavová: „Muselo být asi těžké žít tak dlouho odloučený od rodiny.“

Dohnal: „Na jedné straně ano, na druhé mě to naučilo samostatnosti.“

Návrat do rodného kraje…

Šatavová: „Co vám připravil osud po dokončení konzervatoře?“

Dohnal: „Po jejím zdárném absolvování jsem se vrátil do rodného kraje. V Táboře jsem nastoupil do Lidové školy umění (dnes Základní umělecká škola) a hudbu jsem tam pak učil padesát let. Když jsem měl později už menší úvazek, doplnil jsem si ho korepeticí tanečního oddělení Lidové školy umění tady v Sezimově Ústí.“

Šatavová: „Proč jste se vracel do jižních Čech? Lidé tíhnou k rodnému kraji, neboť z dětství znají všechna jeho zákoutí. Vy jste však zdejší krajinu nikdy nespatřil…“

Dohnal: „Nesu si odtud určité vzpomínky na dětství.“

Šatavová: „‚Cítíte‘, že je to váš rodný kraj?“

Dohnal: „Ano, má pro mě takovou zvláštní atmosféru.“

Kde vládne hudba

Šatavová: „Domů jste se vrátil už ženatý. Jak jste se s paní Marií poznali?“

Dohnal: „Už během mých studií v Praze. Když ředitel naší střední školy viděl, že někteří pražští studenti hudby (vidoucí) nemají internát, vzal jich několik na bydlení k nám do Ústavu. No a tam jsme se na taneční zábavě seznámili – a hned po mém absolutoriu jsme se vzali.“

Šatavová: „Vaše paní má k hudbě také vztah?“

Dohnal: „Ano, i ona vystudovala konzervatoř a hudbu celý život učila. Hudba je u nás na denním pořádku.“

Šatavová: „Vaše děti též na něco hrají?“

Dohnal: „Obě jsou hudebně nadané. Dcera Jitka hraje na flétnu a učí hudbu v Praze. Syn Jiří vystudoval hru na tubu a teď pracuje v Hudebním fondu pražského Českého rozhlasu.“

Šatavová: „Zahrajete si někdy spolu?“

Dohnal: „Teď už jen zřídka. Dřív jsme ale s manželkou hrávali na klavír, také čtyřručně.“

Šatavová: „Hrajete i na jiné hudební nástroje?“

Dohnal: „Ano, na varhany. Jako varhaník působím od roku 1982 v kostele sv. Václava v Plané nad Lužnicí. Hrával jsem také na trumpetu, housle, dokonce i na dudy. Housle dají fušku, na nich musíte tón vytvořit, zatímco klavír už ho má v sobě zabudovaný. Snad i proto mě víc uchvátil.“

Sbormistr nevidomých, dětí i kostelního fóru

Šatavová: „V Plané nad Lužnicí nejen hrajete na varhany, ale také vedete sbor. Jak jste se stal sbormistrem?“

Dohnal: „Když to vezmu od počátku, tak nejdříve jsme s manželkou jezdili do Prahy, kde jsem založil vůbec první pěvecký sbor nevidomých Ave. Po třech letech dojíždění to už bylo hodně náročné, tak jsme sbor předali a založili jsme s manželkou sbor Harmonie v nedaleké Plané. Ten jsme vedli čtyři roky a pak jsme ho opět předali. Teď vedu v kostele sv. Václava, kde hraji na varhany, chrámový sbor.“

Šatavová: „Co je pro vás z hudebního světa tím nejkrásnějším?“

Dohnal: „Řekl bych, že hudba na varhany. V Plané máme jenom jednomanuálové varhany, což je škoda. Dva manuály by byly určitě lepší, na nich by se dal odlišit doprovod a různé rejstříky melodií. Ale nedá se nic dělat, tak to prostě je!“
(Malé varhany má pan Dohnal, stejně jako klavír, doma v bytě v Sezimově Ústí.)

Šatavová: „Dokázal byste vyjádřit, čím je pro vás hudba?“

Dohnal: „Je to pro mě zdroj kultury a byl to i můj zdroj obživy. A hlavně – velká radost! Hudbou se dá vyjádřit tolik krásných dojmů, až je to s podivem.“

Hlavní sílu musí člověk čerpat sám v sobě

Šatavová: „Co dalšího hezkého kromě hudby vám život přinesl?“

Dohnal: „Určitě rodinu, která je mým zázemím. Především manželka – celý život mě podporuje, stará se o mne, rozepisuje noty pro naše sbory, vozí mne autem… I děti jsou pro mě velkým povzbuzením, protože se dobře uplatnily.“

Šatavová: „A vaše koníčky?“

Dohnal: „Mým koníčkem je sbírání hracích strojků. Mám jich asi patnáct, možná víc. Jsou hlavně s vánoční tematikou. Tamhle na klavíru je nejstarší a nejkvalitnější, hraje dvě melodie.“ (Pan Dohnal nám ho jde pustit, mile se usmívá. Když ukazujeme na globus vedle, přitakává, že jde také o hrací strojek, ale hraje prý falešně.) „Pak mám rád knihy, buď na MP3, nebo si je stahuji z digitálních knihoven. S manželkou chodíme často na koncerty a to všechno mě naplňuje.“

Šatavová: „Jste věřící? Je víra tím, co člověka drží, když musí žít s hendikepem?“

Dohnal: „Určitě je. U mne to bylo dáno tím, že jsem byl vychován řádovými sestrami. Tam se na to dost dbalo a já toho nelituji.“

Šatavová: „V roce 2010 jste převzal z rukou ministra zdravotnictví a kardinála Cenu za celoživotní práci v oblasti rozvoje zdravotně sociální péče a za pedagogickou a uměleckou činnost. Co to pro vás znamenalo?“

Dohnal: „Odehrávalo se to na Hradě ve Španělském sále, a už to prostředí bylo slavnostní. I vlastní předání a setkání s kardinálem bylo pro mne velkým zážitkem.“

Šatavová: „Na Cenu Olgy Havlové vás navrhlo nejen město Sezimovo Ústí, ale také Tábor a Planá nad Lužnicí. To nebývá obvyklé – proč myslíte, že tak učinili?“

Dohnal: „To je mi záhadou!“

Šatavová: „Ne, s touto odpovědí se nespokojím.“

Dohnal: „Asi to bylo tím, že se blíží moje kulaté životní jubileum,“ (80 let bude panu Dohnalovi 29. října 2014) „a tak chtěli ohodnotit moji dosavadní práci.“

Dohnal: „Člověk musí mít ještě jinou činnost než poslouchat hudbu a odpočívat. Já například už více než dvacet let hraji každý měsíc seniorům ve zdejším Ge-centru k jejich narozeninám.“

Šatavová: „No vidíte, to, že pomáháte seniorům nehledě na vaše postižení, jako záslužný čin vůbec nevnímáte! A přitom pro ně je důležité, že jim k narozeninám zahrajete právě tu ‚jejich‘! Hrajete i jinde?“

Dohnal: „Ano, s naší kapelou hrajeme v Senior klubu. Dříve to bylo jednou za čtrnáct dnů, teď jednou měsíčně. Rádi tam chodí i lidé středního věku a je tam opravdu veselo a dobrá zábava. Také hraji na svatbách – buď při obřadu v kostele, nebo v obřadní síni v Plané nad Labem. Z toho mají opravdu radost. A vůbec je tam dobrá zábava. Pro ty mladší zase hraju na svatbách.“

Šatavová: „Jaké moudro jste v sobě za prožitá léta shromáždil?“

Dohnal: „Hlavní je vážit si zdraví. Pokud má člověk nějaký smutek, stačí si vzpomenout na někoho, kdo je na tom hůře. Já to dělám stejně a jako optimista tvrdím, že život je krásný!“

Šatavová: „Co byste vzkázal ostatním hendikepovaným, kteří si svůj osud nevybrali, a přesto ho musí žít?“

Dohnal: „Myslím, že život se dá vždycky nějak upravit, že vždycky se s tím dá ještě něco dělat. Podívejte se například na těžce postiženého Jana Potměšila, který je mým vzorem. Jak se s tím vypořádal! Dokonce hraje i na vozíku divadlo. Samozřejmě že také okolí hendikepovaným pomáhá, ale to hlavní, myslím, musí čerpat člověk sám v sobě, aby se dal dohromady.“