V letošním roce si připomínáme nedožitých 75. narozenin tohoto neprávem zapomínaného českého nevidomého klavíristy. Kdo z nás starších si v posledních desetiletích vzpomněl na skromného nevidomého umělce Václava Zeleného? Právě naší vinou ho ti mladší kolegové vůbec neznají. Mimo mnohdy nespolehlivé lidské paměti existují však soudobé dokumenty. A tak, protože mám problémy s redakcí časopisu Zora, využívám možností svého webu zvláště proto, že se ozvala Zeleného mladší sestra Miloslava, které děkuji za její vzpomínky, spoustu fotografií i jiných dokumentů. Vzpomeňme na člověka, kterému však předčasná smrt zabránila, abychom se mohli dodnes těšit z jeho umění.
Nejsou to legendy, jaký máme důkaz o jeho vynikajícím interpretačním umění? Je to několik dochovaných rozhlasových nahrávek. Podle nich můžeme bez nadsázky připomenout, že se jednalo o jednoho z českých nevidomých klavíristů, umělce, aspiranta AMU v Praze.
Václav Zelený se narodil dne 7. srpna 1936 v Šonově u Náchoda v rodině chalupníka a malorolníka. Měl dva bratry a mladší sestru. Ve dvou letech se mu na pravém oku formou bílé skvrny objevil nádor (sarkom), který bylo nutné vyoperovat a ozařovat. Oko muselo být enukleováno. V dospělosti nosil protézu. Základní školu začal navštěvovat ve svém rodišti v roce 1942. Na vyoperované oko neviděl a na druhé viděl pouze obrysy. Matka ho proto přihlásila do Deylova ústavu pro nevidomé děti a mládež v Praze (1943) snad proto, že se zde vyučovalo pouze česky. Absolvoval pět tříd obecné školy. Hře na klavír ho učil Ladislav Korunka (1944–48). V roce 1948 byl z organizačních důvodů převeden do Ústavu pro nevidomé děti v Praze na Hradčanech, kde v roce 1952 absolvoval základní všeobecné vzdělání s vynikajícím prospěchem. Po celou dobu projevoval mimořádnou inteligenci a zájem o všeobecné vzdělání. Nejvíce se však věnoval hudbě (1948–52). Hře na jeho oblíbený klavír ho učil Josef Podzimek, později Otakar Heindl. Věnoval se též hře na housle. Spolu s Antonínem Kubálkem hrávali veřejně čtyřručně, především Dvořákovy Slovanské tance. Jako mimořádně hudebně talentovaný a v dovednostech klavírní hry technicky vyspělý byl v roce 1952 přijat na pražskou Konzervatoř, kde studium ukončil s vyznamenáním (1957). Po celou dobu studoval hru na klavír u autorky známé klavírní školy Arnoštky (Erny) Grünfeldové, která jen s obtížemi chápala jeho zrakový nedostatek, proto si dobře nerozuměli.
Po mimořádně úspěšném absolventském koncertu a před vstupem na Akademii múzických umění v Praze (1957) nastaly problémy. Chudá matka s dalšími třemi dětmi ho při studiu nestačila podporovat. Požádala ředitele Střední hudební školy internátní pro mládež s vadami zraku v Praze Jana Drtinu o pomoc. V. Zelenému bylo povoleno ve školním internátu bydlet, stravovat se a hlavně měl k dispozici klavír. Ředitel školy Jan Drtina mu na tyto služby zajistil snížení a často i prominutí poplatků. Na AMU ukončil studium s vyznamenáním ve třídě prof. Ilony Štěpánové-Kurzové, která ho později dovedla až k aspirantskému koncertu (1966). V této době, mino školní rok, kdy využíval Drtinovy laskavosti, sociálního cítění a poznání výjimečného talentu, píli a úsilí tohoto mladíka, bydlel V. Zelený v internátu školy, prázdniny trávíval u bratra v Liberci, který na tuto dobu vypůjčoval klavír, aby Václav mohl cvičit.
V. Zelený měl hodně přátel mezi nevidomými (Otakar Heindl, Ivan Sokol, Ladislav Dohnal aj.). Přátelsky se stýkal i s prof. Václavem Holzknechtem aj. Nejbližším mu ovšem byl prof. Ilja Hurník.
Zelený patřil mezi nejnadějnější české nevidomé klavíristy. Jestliže by se dožil, jistě by nezůstal pozadu za Antonínem Kubálkem.
Náhlé horečnaté onemocnění ho přepadlo před Chopinovskou soutěží festivalu mládeže ve Varšavě (1955), kde přesto získal diplom čestného uznání. V roce 1957 se zúčastnil klavírní soutěže festivalu mládeže v Moskvě (Mladá fronta 8. 6. 1957). Na cestě autem mu řidič dvířky přirazil zápěstí. Toto zranění mělo vliv na jeho výkon. Přesto získal čestné uznání.
V této souvislosti jeho sestra píše: „Všechen materiál zachycující jeho úspěchy a pod. pozorně maminka, která pro Vášu hodně znamenala, odkládala. Měla na to velké desky, ale protože jsem se nemohla zúčastnit vyklízení bytu po její smrti, nic jsem nezískala a nikdo to jistě dnes už nemá. Ale věděla jsem to, že se Chopinovy soutěže zúčastnil a vyhrál 1. cenu v Mariánských lázních v r. 1962, za nejlepší interpretaci skladeb F. Chopina, proto jsem ráda, že to je potvrzené právě při jeho účinkování v hořovickém zámku. (Byla to soutěž zrakově postižených hudebních interpretů, kterou pořádal Svaz invalidů, iniciátorem byl Jan Drtina  – pozn. J.S.) Podruhé byla zase podobná soutěž, to získal Čestné uznání a přišel za ním polský konzul s kyticí květů, to si pamatuji.“ U sestry, ke které měl Václav zvláště hluboké citové vztahy, se dochovala jejich vzájemná korespondence. Nezřídka ji v Bratislavě navštěvoval.
V roce 1963 získal druhou cenu Smetanovské soutěže Pražského jara, kde jeho výkon patřil k nejsilnějším dojmům z celého večera. Následovala spirála úspěchů. Jeho koncerty měly vždy velký úspěch, obecenstvo při potlesku vstávalo nadšením.
Soutěže na festivalu mládeže v roce 1962 se pro těžké onemocnění nemohl zúčastnit. Po vyléčení následovalo několik koncertů, ve kterých se jeho interpretační úroveň neustále prohlubovala. Jeden z posledních koncertů (a to jediný v lednu 1966) pořádal krátce před svou smrtí v Brně. Autor tohoto příspěvku měl čest se ho zúčastnit a o přestávce V. Zelenému osobně blahopřát.
Umělec byl velmi skromný člověk. Často po úspěšném koncertu odcházel zadním vchodem. Jeho aspirantský koncert v únoru 1966 přednesl jako vždy, s velkým úspěchem, žel, byl to jeho koncert poslední. Po celý svůj až příliš krátký život zápasil Václav Zelený se svou slepotou, chatrným zdravím a finančními potížemi. Znovu se ozval zhoubný nádor. Následná operace neměla kladný výsledek. 4. června 1966 umírá.
V srpnu 1965 se oženil, jeho syn se narodil jako pohrobek.