Jeho dílo bude navždy svědectvím usilovné, po desítky let trvající práce pro zhodnocení osobnosti nevidomého a slabozrakého hudebního pedagoga a výkonného umělce. Věnoval se též tvorbě příležitostných skladeb, např. ke sportovním hrám zrakově těžce postižených žáků aj. Mimořádnou zásluhu má i v evidenci a propagaci skladeb nevidomých autorů. Uvědomujeme si přitom, že osobnost člověka je nekonečně mnohotvárná, a tak i životní situace a z ní vyplývající společenská orientace jedince.

Jan Drtina je zakladatelem a dlouholetým ředitelem Konzervatoře pro mládež s vadami zraku v Praze. Z hudebního oddělení Deylova ústavu pro nevidomé v Praze ve spolupráci s jinými nevidomými kolegy, kteří na tomto zařízení působili, s neutuchajícím úsilím vybudoval jedinečnou instituci, která jejím absolventům zajišťuje společensky uspokojivé zaměstnání. Dnes jsou to již stovky zrakově těžce postižených hudebních pedagogů i výkonných umělců. Je to gigantické dílo, které zůstává vysoko čnít nad každou jinou jeho činností. Tu, která se týká utkvělého sjednocování všech invalidů pod jedinou střechu, zhodnotí budoucnost. Jako první a jediný se pokusil vytvořit přehled hudebních děl českých nevidomých hudebních skladatelů a zajistit jejich roztroušené skladby pro evidenci v Českém hudebním fondu. Jsou to například díla Jaroslava Ježka, Jaroslava Rybáře, Stanislava Sudy, Josefa Tomana a Ivana Tylňaka. Dílo Karla Emanuela Macana ani Aloise Permana není podchyceno. (Viz archiv autora této studie.)

Člověk zemře, ale jeho dílo zůstává. A Drtinovo dílo má pro nevidomé a těžce slabozraké hudebníky v České republice i na Slovensku mimořádnou a ve světě ojedinělou hodnotu. Snad nikdo jiný nemohl tuto školu přivést na takový stupeň, protože nebylo nikoho, kdo by měl odvahu s dovedl úspěšně operovat na odpovědných úřadech. Vždyť byla dokonce období, kdy hrozilo zrušení této střední hudební školy, a právě v takových mezních situacích vynaložil Drtina veškerou energii a vsadil i svou osobu, aby dosavadní nižší typ střední hudební školy pozvedl k vytčenému cíli, tj. Konzervatoři pro zrakově postiženou mládež.

Jan Drtina patřil do skupiny nevidomých (Rudolf Krchňák, PhDr. Zdeněk Šarbach), jejíž členové byli přesvědčeni o tom, že se nevidomí neobejdou bez společné organizace s ostatními invalidy. Zapomněli, nebo nebrali v úvahu, že se jejich pojetí péče o nevidomé a slabozraké vzdaluje úspěšné společenské integraci.

Jan Drtina se narodil dne 22. února 1918 v malé západočeské vesnici Vranovice v rokycanském okrese. Rodina patřila k jejím nejchudším obyvatelům. Zde také začal chodit do školy, ovšem brzy učitelé zjistili jeho těžkou zrakovou vadu. Bylo jim zřejmé, že se ve výuce nemůže vyrovnat svým spolužákům. Přesto zde vydržel pět let.

V srpnu roku 1922, na doporučení známých svých rodičů, odjel do Prahy za svou matkou, která byla v té době posluhovačkou v Jedličkově ústavu. Poprvé cestoval vlakem, a protože měl ještě zbytky zraku, mohl vnímat krajinu, kterou projížděl. V Praze žil u své pratety. Matka ho denně vodila do školy Jedličkova ústavu. Ukázalo se, že tento ústav pro něho není vhodný.

Po všech možných jednáních nakonec roku 1929 nastupuje do Deylova ústavu pro slepé. O dva roky později ukončil školu s výborným prospěchem. Během pobytu v ústavu slyšel kolem sebe mnoho hudby. Zatoužil, aby také mohl hrát. V roce 1930 se mu touha splnila a začal se u Karla Hejdy učit hře na klavír. Velmi brzy patřil mezi ty nejlepší. Svými výkony školu reprezentoval na četných veřejných vystoupeních.

Po dokončení povinné školní docházky se učil kartáčnickému řemeslu a vyplétání židlí a navštěvoval dvouletou pokračovací školu v Deylově ústavu stejně povinně jako jiní chovanci. Velmi vážně se už v této době zabýval hudbou, i když měl původně v úmyslu odejít studovat na gymnázium. Vedení ústavu však neprojevilo porozumění (viz původní Deylovu obavu o škodlivosti vyššího vzdělání slepců). Měl velký zájem o studium práv. Ještě několikrát se k této myšlence vrací, ale hudba se stala jeho údělem.

V roce 1935 byl přijat na konzervatoř do klavírní třídy Růženy Kurzové. Po její smrti (1938) se dostal do třídy Albína Šímy, který vychoval i Jaroslava Ježka. Zde dokončil studium a začal navštěvovat pražskou Mistrovskou školu (1943), kterou absolvoval roku 1946 veřejným provedením Čajkovského klavírního koncertu G dur za doprovodu symfonického orchestru FOK. Během studia vystupoval veřejně, pořádal celovečerní koncerty. Počítal s tím, že se bude uplatňovat jako pianista. Zvláštní důraz kladl na provádění klavírních skladeb nevidomých autorů. Ani to se mu však plně nepodařilo, protože začal mít tvrdošíjné problémy s ubývajícím zrakem. Rozhodl se tedy pro hudebně pedagogickou dráhu.

V roce 1948, kdy byl Drtina předsedou Akčního výboru Národní fronty, a proto v mimořádně silné pozici, byl ministerstvem školství jmenován ředitelem nově vzniklé hudební školy při Deylově ústavu, která měla později mít působnost pro celou republiku. Dosavadní dočasný správce hudební školy Karel Hejda zůstává ve škole jako učitel. Ministerstvo sociálních věcí ho jmenovalo ředitelem internátu tohoto zařízení. Spolu s devíti nevidomými a slabozrakými kolegy začíná Drtina budovat školu, která zpočátku byla doprovázena určitou nedůvěrou odborné veřejnosti. Nejprve byli přijímáni i vidomí studenti. Tato nová škola procházela během let složitými reorganizacemi, které však Drtina vždy nakonec zvládl, i když v mezních situací na odpovědných úřadech použil krajních metod citového vydírání. Po roce 1950 přicházejí stále častěji žáci z brněnské i levočské školy pro nevidomé, aby se zde připravili ke státním zkouškám z hudby, které byly později celostátně zrušeny.

V roce 1961 získává škola statut běžné hudební školy (tehdy hudebního ústavu) s pedagogickým oddělením a roku 1976 se novou vyhláškou mění na Konzervatoř pro mládež s vadami zraku. Od roku 1990 nese konzervatoř, bez vědomí jejího zakladatele a z nadhodnocení tradičních důvodů jméno Jana Deyla, který však žádným hudebníkem nebyl a podle historicky doložených pramenů vzdělávání nevidomých dětí ani nepřál. Tím ovšem byla Drtinovi zasazena velká rána, protože chystal čestné pojmenování po Stanislavu Sudovi, kterého právem považoval za největšího českého nevidomého hudebního skladatele.

Jan Drtina se staral nejen o úroveň školy, dával přednost nevidomým uchazečům o studium, ale také se stalo tradicí, že absolventům zajišťoval umístění v lidových školách umění (nyní základních uměleckých školách), přičemž vyvíjel mimořádnou aktivitu. Tuto svou starost o absolventy školy pokládal za neoddělitelnou od své ředitelské funkce.

Současně při této škole vznikla Odborná ladičská škola pro zrakově postiženou mládež. Je jediná svého druhu. I na ní působili a působí zdatní nevidomí učitelé ladění, počínaje brněnským Františkem Podluckým.

Při nástupu na místo ředitele školy měl Drtina odpovídající ucelené hudební vzdělání, byl jako hudebník plně kvalifikovaný a vzhledem k tehdejší politické situaci vhodný pro to, aby mu byla tato funkce svěřena. Uvědomil si však, že mu chybí vysokoškolské pedagogické vzdělání. Proto pro doplnění speciálně-pedagogického vzdělání nastupuje na vysokou školu pedagogickou (1956), kterou absolvoval roku 1960. Potom se připravil k rigorózní zkoušce a získal doktorát z pedagogiky, defektologie a sociální psychologie (PhDr.).

Asi v roce 1950 ministerstvo školství poskytlo škole právo vychovávat učitele hudby. Bylo zřízeno tzv. pedagogické oddělení. Závěrečnou zkoušku bylo nutné vykonat na konzervatoři. V roce 1953 vypracoval Drtina návrh na třináctiletou hudební školu, ve kterém počítal s tím, že bude spojeno všeobecné povinné i hudební vzdělání podobně, jak tomu bylo v té době v Sovětském svazu.

V roce 1956 mínilo ministerstvo kultury školu zrušit. Nakonec bylo samo zrušeno a škola automaticky přešla do správy ministerstva školství v tehdejším oddělení pro mládež vyžadující zvláštní péče. Ve statutu však nebyly zdůrazněny tak podstatné otázky jako maturita a uplatnění. Trvalo dalších pět let než se, konečně, jako na jiných konzervatořích, poměry upravily.

V roce 1961 žádá Drtina o povolení maturit. Obdržel je jak pro Hudební, tak pro Ladičskou školu. V té době Ministerstvo školství změnilo název školy. Ustanovilo Střední hudební školu internátní a Odbornou ladičskou školu internátní. Roku 1976, na základě dosažených výsledků, změnilo Ministerstvo školu na konzervatoř. Bylo to bezesporu velkým úspěchem ředitele dr. Jana Drtiny.

Jan Drtina zde pracoval jako ředitel až do roku 1982. Byl členem mezinárodní komise pro Brailleovu bodovou hudební notaci. Zabýval se problémy metod výuky bodové notaci, která umožňuje nevidomým učitelům hudby podrobné znalosti běžné notace. Vypracoval návrhy jejího reliéfního znázornění ve zvětšené podobě.

Jeho publikační činnost není zanedbatelná. Je to několik desítek pojednání o historii a stavu školy, se kterou srostl od dětství, o obecných problémech výchovy, Brailleově bodové hudební notaci, zprávy z mezinárodních komisí apod. Napsal mnoho črt o nevidomých hudebnících z celého světa. Zajímavá je jeho rigorózní práce na téma Příspěvek k otázce vnímání slepých, spolu s Ivanem Tylňakem připravil Přehled znaků Braillova mezinárodního notopisu, 1956; Otakar Heindl šedesátiletý, 1975; Dějiny slepeckého hnutí po 2. světové válce, 1983; Mimořádná moskevská konference o unifikaci bodového notopisu, 1983; K jubileu Deylova ústavu, 1950; Mezinárodní konference k otázce sjednocení Braillova notopisu, 1965; Konference o unifikaci slepeckého notopisu, 1967; Hlavní problémy škol II. cyklu v přípravě zrakově postižených pro povolání intelektuálního charakteru, 1968; Nevidomí a socialistická společnost, 1970; 10 let přátelství a spolupráce, 1957; Invalidé ve výstavbě hospodářství, 1954; Výchova mládeže s vadami zraku k povolání, 1962; XI. vzdělávací kurs nevidomých a slabozrakých učitelů hudby, 1970; 20 let hudební přípravy nevidomých a slabozrakých, 1968; Suda Stanislav, 1986 aj. Zajímavý je jeho příspěvek Vývoj konzervatoře pro mládež s vadami zraku, který zůstal v rukopise.

Jan Drtina je osobností, která byla a zůstane trvalou součástí historie péče o nevidomé u nás. V sedmdesátých letech, v době tzv. normalizace, nedovedl odporovat zástupcům politických orgánů, kteří trvali na včlenění nově vzniklého Svazu nevidomých a slabozrakých do společně organizovaného ideologicky angažovaného SI. To však byly problémy všech vedoucích tehdejší svazů zdravotně postižených občanů. Trvalý a hlavní jeho význam je v oblasti hudebně organizátorské. Bez jeho přičinění by Konzervatoř nemohla vzniknout. Měla by proto nést jeho jméno. Nevidomí sami nesou za to odpovědnost.

Dne 4. září 1994 opustil Jan Drtina navždy své dlouhé trápení s nevyléčitelnou chorobou i problémy se společenskou izolací, které ho v posledních letech potkaly. Odborná i společenská osamocenost ho velice trápila. Lidé zapomněli, stejně jako na jiné významné nevidomé hudebníky, všichni kolegové se odmlčeli, vedení školy, kterou vybudoval, se neozývalo. Bylo to přetěžkých dvanáct let.

Svou hudebně organizátorskou činností patří Drtina bezesporu k těm nejvýznamnějším nevidomým hudebním zjevům v oblasti tyflopedie a je nepochopitelné, proč nebyl jedním z kandidátů, po kterých by měla být nazvána speciální Konzervatoř pro mládež s vadami zraku v Praze. Nadřazování deylovských tradic při výběru jmen pro úplně jinou instituci, než na které se Deyl podílel, je jednou z příčin nespravedlivého zapomnění nevidomých hudebních velikánů, v tomto případě na Jana Drtiny.

PhDr. Josef Smýkal