K založení ryze českého výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé děti v Praze došlo především proto, že oba v Praze již existující ústavy (na Hradčanech a Klarův ústav) byly převážně německé. Snahou Zemského spolku pro výchovu a opatřování nevidomých v Království českém byla českým nevidomým dětem poskytnuta možnost vzdělávat se pouze v českém jazyce.
Počátky Deylova¹⁾ ústavu jsou spojeny také s aktivitami Podpůrného spolku samostatných slepců, který pořádal koncerty nevidomých umělců, přednášky, propagační výstavy výrobků nevidomých řemeslníků, ženských ručních prací a také sbírky. Na koncertě v r. 1907 v Praze byl přítomen i bratr spisovatele Fr. Čelakovského, se kterým představitelé spolku zapředli debatu o svých úkolech a právě zde vznikla myšlenka založit nový, skutečně český ústav. Jaromír Čelakovský zprostředkoval styk s tehdy významným očním lékařem Janem Deylem. O dva roky později vznikl Zemský spolek pro výchovu a zaopatřování slepců. Ten pak v následujícím roce 1910 ústav skutečně založil. Předsedou spolku se stal opat Zavoral (nikoliv Jan Deyl, jak se traduje), místopředsedou Jan Deyl. Členem výboru byl i Karel Emanuel Macan, který prosadil myšlenku založit pro nevidomé i český časopis Zora.
Jan Deyl nebyl pedagogem z profese, a tak koncepce školního vzdělávání byla závislá na učiteli, který byl pověřen vedením školy (jednotřídky). Deyl se proto – i přes své mimořádné sociální cítění – v tomto ohledu dostával do sporu s tehdejším ústředním inspektorem ministerstva školství Josefem Zemanem, který mu vyčítal, že svým chovancům neumožňuje vyšší vzdělání než jediné třídy obecné školy (později dvou, nakonec trojtřídní), že jedna třída pro žáky všech věkových skupin v ústavu neplní svou všeobecně vzdělávací funkci.²⁾ Deyl oponoval tehdy namnoze rozšiřovaným názorem, že jakékoliv vyšší (míní se úroveň současné základní školy) vzdělání nevidomým neprospívá, protože se vzděláním roste uvědomění si vlastní bezmocnosti ze slepoty. Naštěstí se zásluhou učitelů vzdělávání nevidomých i na tomto ústavu věnovala dostatečná péče. Nikoliv vlivem Jana Deyla vyrostli i takoví muzikanti jako Karel Hejda, Jan Drtina, Ivan Tylňak a jiní.³⁾ Neopodstatněnost Deylovy regresivní teze, která nevidomé děti odsuzovala do neschopnosti, vyřešili sami žáci vlastním úsilím.
Dnem 1. ledna 1951 byly výnosem ministerstva školství všechny výchovné a vzdělávací ústavy pro nevidomé zrušeny. Vznikly však speciální národní (základní) a střední školy pro nevidomé studenty (gymnázium s učňovskou školou), vyčleňuje se škola ladičská. Tak vzniká i hudební škola pro nevidomé studenty na úrovni jiných hudebních škol – hudebních ústavů.
V současné době je v budově bývalého ústavu Konzervatoř pro zrakově postiženou mládež. Je nazvána jménem Jana Deyla – pouze jednoho ze zakladatelů ústavu. Při využití Deylova jména se nebral v potaz mimořádný význam nevidomých hudebních skladatelů ani výkonných umělců a pedagogů, kteří se o hudební vzdělávání nevidomých nejvíce zasloužili. Tehdejší vedení školy dalo z neznalosti historických faktů nepromyšleně a nezodpovědně přednost naivní tradici slangového názvu „Deylák“, a tím odsunulo do pozadí význam osobnosti významných nevidomých hudebních umělců. Tímto nanejvýš nezodpovědným činem byla přervána hudební tradice, byla snad dokonce spáchána křivda na těch, kteří tuto jedinečnou střední hudební školu s nasazením všech sil vybudovali. Rozhodně mezi ně při vší úctě nepatří prof. Jan Deyl. Jeho historické postavení bylo po několik desetiletí oceněno názvem Deylův ústav pro slepce. Nazvat speciální hudební konzervatoř Deylovým jménem bylo nepřiměřené, narušilo povědomí o hudebních tradicích. A nutně se objevuje otázka: Proč tehdy nevidomí mlčeli?