Je tomu už deset let, kdy jsme se rozloučili s osobností, která byla ve své době skutečně nepostradatelnou nejen v oblasti výchovy a vzdělávání nevidomých a slabozrakých dětí, nýbrž i při koncipování praktických aplikací tyflopedických poznatků. Nejvíce těch, které souvisely s organizací speciálního školství. Mohli jsme se s ním setkávat takřka na všech moravských i celostátních konferencích jednajících o oboru, pro který žil. Jednou z jeho základních vlastností bylo, že jako ředitel Základní školy pro nevidomé a slabozraké žáky v Brně svým učitelům, vychovatelům, správním zaměstnancům i žákům věřil. K zaměstnancům i žákům měl vpravdě otcovský vztah. Byl pedagogickým optimistou, tj. byl přesvědčený o síle výchovných a vzdělávacích prostředků intencionálních i funkcionálních.
A tak vzpomeňme ve vší úctě člověka, který ve své době znamenal hodně především pro své krásné lidské vztahy nejen k těm, kteří se v tyflopedii pohybovali na předních místech. Sám zaměřený na humanitní školní vyučovací předměty dovedl ocenit každou iniciativu v oblasti technické i humanitní. Jestliže měl ke škodě věci rád školní budovu takovou, do jaké kdysi jako mladý učitel nastoupil, potom ve výzkumu a vývoje speciálních učebních kompenzačních pomůcek pro žáky vyvíjel mimořádné organizační úsilí. Tvorba speciálních učebnic pro nevidomé žáky ho osobně zaujala z profesního hlediska nejvíce. Mimořádně mu záleželo na jejich vybavení reliéfními obrázky fyzického formátu. Pro mne osobně vytvářel prostředí, ve kterém jsem mohl volně uplatňovat výsledky svých výzkumů, a realizovat nové formy pedagogické činnosti.

Životopis