Packal jsem o ně na každém kroku. Jak ti madridští slepci zde vlastně mezi nimi chodí, to jsem se bohužel nedověděl, ale zřejmě to znají jejich vodicí psi. Ocelové patníky jsou všude v ulicích a mají zabraňovat neukázněným řidičům, aby si nejezdili po chodnících, když na vozovce je plno. Mně ovšem zabraňovaly, abych se mohl pokochat tím, co je kolem nich a hlavně nad nimi. Marně se však snažily zabránit mi v uskutečnění mého záměrů, proč jsem do tohoto více než třímilionového města se svou průvodkyní a vedoucí slepeckého oddělení Technického muzea v Brně přijel. Patníky se skrývaly do stínů rozpálených chodníků. Mé záměry se jim překazit nepodařilo.

Mým cílem bylo navštívit madridské slepecké muzeum, které patří mezi nejrozsáhlejší a svými sbírkami nejzajímavější. Mimo slepeckých pomůcek je ve fondech muzea velké množství modelů světoznámých staveb a soch. Financováno je slepeckou organizací ONCE podobně, jako vlastně skoro všechno, co se týká španělských nevidomých. Navštívili jsme rovněž její zahraniční oddělení.

Nemohli jsme vynechat návštěvu alespoň jednoho výchovného centra, které má za úkol pečovat o vzdělání nevidomých dětí raného i školního věku. Pomáhá středoškolským i vysokoškolským nevidomým studentům. Velkorysost je zde charakteristická. Přitom je tato péče směrována k utváření takových vlastností, schopností a dovedností nevidomého dítěte, které jsou předpokladem pro hrdý život člověka zbaveného závislosti na jiných v těch okruzích potřeb, které může nevidomý zvládnout sám. Takové úkoly a cíl výchovy nevidomých dětí a mládeže je předpokladem růstu silných a vzdělaných osobností, které mohou zastávat i nejnáročnější společenské činnosti.

Inspirující je skutečnost, že vlastně všechny tyto instituce vedou nevidomí.