Klement Lukeš, disident a signatář Charty 77, zemřel ve čtvrtek v den svých 74. narozenin v Praze na selhání srdce. Před pěti dny převzal z rukou prezidenta Václava Havla vyznamenání za zásluhy o stát. Ačkoliv byl nevidomý, byl od sedmdesátých let jedním z nejaktivnějších bojovníků proti totalitnímu režimu. Organizoval distribuci samizdatové literatury, kterou pro nevidomé důvěryhodné osoby natáčel též na magnetofonový pásek a mezi prvním podepsal Chartu 77.

Po absolvování základní školy pro nevidomé v Brně se vyučil košikářskému řemeslu. Vystudoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze. V roce 1961 byl zatčen a vyšetřován v souvislosti s připravovaným procesem se skupinou Lukeš a spol., následně byl vyloučen z KSČ. Potom byl zaměstnán ve výrobním družstvu invalidů, jakákoliv kulturní a politická činnost mu byla zakázána, byl vypovězen z Prahy. V posledních letech aktivně působil ve Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové.

Klement Lukeš, můj spolužák a celoživotní nejbližší přítel, byl bezesporu nejvýznamnější nevidomou osobností druhé poloviny 20. století. Slepecké veřejnosti nebyl tak známý jako veřejnosti kulturní a politické. Nebylo snad významnějšího spisovatele, výtvarníka, hudebního skladatele, ale především herce, se kterým by se neznal osobně. Od padesátých let působil jako tajemník Divadelního klubu, potom pracoval na Ústavu pro výzkum veřejného mínění. Po celou dobu byl úzkým spolupracovníkem Československého, později Českého rozhlasu. Byl negraduovaným znalcem české i světové krásné ale rovněž odborné literatury. Byl živou encyklopedií. Své aktivity nepřerušil ani po ztrátě sluchu, který se mu později částečně vrátil. Tehdy to bylo tak krušné, že jsme se s manželkou připravovali na to, že ho naučíme Lormově prstové abecedě. Naštěstí k tomu nemuselo dojít. působil jako starosta neformálního klubu, ve kterém byl členem i prezident republiky Václav Havel.

Dne 13. listopadu 2000 se s ním přišlo rozloučit více než dvě stovky výkvětu osobností české kultury i politiky. Potkávali jsme ty, které známe z české literatury, i divadelního umění, reprezentanty české hudby i výtvarného umění, kteří se scházejí jen v těch nejvýznamnějších okamžicích. A rozloučená s Klementem Lukešem takový okamžik zřejmě byl. Byli jsme svědky toho, čím a kým můj přítel byl. Např. pan Škvorecký přijel až z Ameriky. Mezi slepci neznámý a nedoceněný. Přesto mne udivilo, že jsem se zde nesetkal s oficiálním reprezentantem současné společenské organizace nevidomých a slabozrakých.