To jedete do Paříže, odtud vlakem a přibližně tři kilometry po svých. Potom jste na místě. Dorazili jste do městečka, ve kterém se snadno doptáte. A jestli si myslíte, že jsme sem přijeli trávit dovolenou, jestli ještě ani nyní nevíte, co zde vlastně v této neznámé krajině, malém městečku, pohledáváme, potom jsem na rozpacích, zda mám vůbec o svých silných zážitcích psát, abych vás snad neobtěžoval. To už znovu váhám - ale přece. Vy ostatní, kteří už víte, vy mi rozumíte.

Cesta za poznáním je klikatá a trnitá. Je plná překážek nečekaných i těch, o kterých předem víte. O tom, že taková daleká pouť není zadarmo, to všechny napadne, o tom, že je obtížné zajistit si schopného průvodce, to znáte. A přesto si člověk splní dávný sen, všechno překoná, je-li cílem legenda, máte-li touhu ji naplnit konkrétním poznáním. Co je to vlastně štěstí? Myslím, že je v možnostech usilovat o plnění životních ideálů. A jednou z takových mých tužeb byla cesta do kolébky vzdělanosti slepců celého světa, a to právě v roce 175. výročí vzniku Braillova písma. V roce 150. výročí to bylo pro mne nedosažitelné. Tak, už to víte.

Než navštívíte rodný dům Louise Brailla, doporučuji Vám nejdříve v samotné Paříži zajít do Asociace Valentina Haüye (Maurice de la Sizeranne). Jelikož moje cesta nevedla za poznáním spolkové činnosti, i když zrovna tato organizace by vás mohla zajímat, my jsme tak neučinili. Ze všeho nejdříve jsme toužili prohlédnout si její oddělení slepeckého muzea. Tam jsme se postupně vklínili do specifického prostoru, kvůli kterému sem jedeme. Paní ředitelka Roy nám věnovala mimořádnou pozornost a k prohlídce poskytla i předměty, které nejsou běžnému návštěvníku dostupné. Měla obdivuhodnou trpělivost, které bylo skutečně zapotřebí, protože nevyhmatat, nevyčichat všechno to, co zde reprezentuje odkaz Louise Brailla, by bylo ochuzením. Sbírka je obrovská. Obsahuje dobové dokumenty z časů, kdy se Braillovo písmo - původně odmítané - postupně prosazovalo. Původní tisky Haüyovy i Braillovy jsme mohli prolistovat, mohli jsme se s nimi pomazlit. Představují se zde i některé předměty, které údajně vlastnil sám Braille. Jsou to především psací potřeby, které jsou mnohem bohatší, než tušíte. Konečně jsem se mohl vlastníma rukama, vlastními smysly i srdcem dotýkat těch němých svědků Haüyovy, Barbierovy a Braillovy snahy zpřístupnit vzdělání i těm nejubožejším z ubohých, za jaké byli slepci považováni.

Muzeum uchovává i spoustu pozdějších zařízení pro psaní Braillovým i Zeunovým písmem. Při návštěvě tohoto typu nelze ovšem všechny předměty poznat a popsat. To bych zde rád bydlel; neodpustil jsem si tuto touhu paní ředitelce sdělit. Navíc k mému překvapení zdejší muzeum nevydalo vlastní katalog sbírek. Osobně jsem si mohl ověřit informace, které podávám ve své knížce.

My jsme byli připraveni a do muzea jsme přispěli Kleinovým psacím strojem, který ve zdejších sbírkách scházel. Paní ředitelka s díky od nás přijala i několik mých publikací zabývajících se problematikou života a kultury nevidomých dětí i dospělých. Radost paní ředitelky byla očividná. Odcházíme plni nových dojmů a poznání. V tomto duchu je i náš zápis do pamětní knihy.

Podobně na vás zapůsobí i sbírka Braillových dopisů, jejichž kopie vydal zdejší Národní ústav pro mladé slepce jako slavnostní publikaci ke 175. výročí vzniku Braillova písma. Přijedete-li do Paříže, nemůžete vynechat návštěvu tohoto historicky významného zařízení. My jsme si vyměnili informace s panem ředitelem G. Gonzalezem, odevzdali mu české knížky a přijali slavnostní publikaci, jejímž obsahem je několik typograficky upravených Braillových dopisů z třicátých a čtyřicátých let. Jsou psány latinkou technikou kopírovacího papíru s použitím tupého rydla, o kterém jsem počátkem tohoto roku psal v časopise Zora. Osobně jsem měl jedinečnou příležitost ověřit si některé své poznatky z historie tohoto ústavu, která byla od jeho založení, zvláště v prvních dvou desetiletích 19. století, mimořádně dramatická. Viděli jsme především braillskou a zvukovou knihovnu. Pracovník tiskárny nám ukázal moderní tiskařské zařízení.

Dovolte, abych vám na závěr sdělil hrstičku svých dojmů z návštěvy rodného domu Louise Brailla. Ale nečekejte, že budu popisovat všechno, co se zde nachází. Ten půlden byl příliš krátký. Není to možné také proto, že k mému překvapení ani zde nemají k dispozici katalog, ačkoliv podle sdělení paní ředitelky Calvarinové přichází do muzea několik tisíc návštěvníků ročně. A potom, o to mi vlastně v tomto okamžiku ani nejde.

Traduje se, že se jedná o rodný domek. Je to dům jak se patří. Má velkou zahradu se studnou a vinnou révou pnoucí se po zdi. Vždyť jsme ve Francii. Středně zámožná rodina řemeslníka a vinohradníka obývala dům postavený v polovině 18. století. Pravda, v některých dveřích se musíte sklonit, avšak to patří k věci, protože v každé místnosti je čemu se klanět. Nejvíc ale, chcete-li do vinného sklepu, to musíte vlastně po čtyřech. Snad není moje chlouba nemístná, ale právě zde jsem byl paní ředitelkou obdarován stylovou lahví na víno z poloviny 19. století, která pochází z majetku Braillovy rodiny.

S rozechvěním vstupujete do hlavní místnosti. Vy jistě znáte rodinné domky, které si člověk nedovede představit bez vstupní chodby. Tak ta zde není. Je to obývací místnost, ve které rodina žila. Vybavená je krbem, ohřívadlem a nezbytnou pecí. Ta pec, ta znala malého Louise, ona ho znala šťastného, slyšela i pláč slepého dítěte, které doplatilo na svou zdravou dětskou touhu po činnosti. Však přišla i chvíle, kdy jsme se seznámili s tím sedlářským šídlem. Podobné tehdy vniklo do pravého oka tříletého hošíčka. Tak tedy, první místnost je právě ta, ve které se Louis narodil, ve které prožíval dětství se svým bratrem. Uvidíte tu dobové nádobí a jiné předměty nezbytné pro život rodiny.

Do dílny otce, místního sedláře, ve které se ozval tehdy ten bolestný výkřik a pláč, vstoupíte dveřmi, jež najdete za rohem. A zase těkáte vzpomínkami, protože už ve vás mizí legenda, zdají se vám zbytečnými naivní básničky, jsme na místě. Sáhneme po všem, co zde připomíná život dovedného řemeslníka. S úctou sedáme na původní židli abychom se s rozechvěním dali fotografovat se šídlem i řemeny. Přilehlá místnost sloužila jako přípravna materiálu. Tak tady je to místo, zde těmito dveřmi odnášeli malého chlapce, který byl svým utrpením připraven poskytnout nevidomým celého světa dar nejcennější.

Vinný sklep nemůžete vynechat. Ale musíte po čtyřech. Prastaré sudy na víno, které byly svědky Louisova dětství. Zde mi paní ředitelka věnovala tu dobovou vinnou láhev. Vůbec ji neumyji, proč smazávat stopy zašlých časů? Zdá se mi, že s tím bude souhlasit i moje paní!

Když budete mít trpělivost, můžete po nově vybudovaných schodech vejít do prvního poschodí, kde leží praví svědkové Braillova odkazu. Můžete se jimi dokonce pokochat všemi smysly, které máte. Je tu chrám slepecké kultury, do kterého, jak říká paní ředitelka, francouzští slepci ani jejich učitelé či vědečtí pracovníci nechodí, o kterém údajně ani mnozí neví. To vás přejde po zádech mrazení a dlouho neopustí. Chce se vám klečet, jak jinak vzdát díky? Ne, nemohu popsat vůbec nic, co jsem zde viděl, srdce zarosené, mysl tichá, co jste si mysleli, že znáte, za to se sami před sebou zastydíte, uši hluché, oči mrtvé, jen čich vás vede od předmětu k předmětu, protože voní tu historie; nejen slovy, ale hmatatelnými předměty, o kterých jste jen četli. Vy se jí dotýkáte. Maně si vzpomenete na všechny ředitele tehdejšího ústavu, kde Braille prožíval své dětství, jinošství i zralý věk, který byl tak předčasně nemilosrdným osudem přerván. Vzpomenete jednoho ředitele po druhém, v tu chvíli si pletete jejich posloupnost a chtělo by se jim napovědět, chtělo by se dokonce křičet, že: pane řediteli D. Guillié, M. Gueite, J. Guadete, A. Fourniere a P. F. Dufaue, nemusíte přece tak tvrdošíjně horečně hledat stále nová a nová písma, to pravé je již nedaleko od vás! Věřte slepci! Konečně přichází ředitel Dufau se svým slavnostním projevem, ve kterém dává přednost bodům a Braille vítězí. Je tomu právě 150 let. Prožívali jsme chvíle ve stánku slepecké gramotnosti, který vás zve.

To všechno bychom chtěli vzkázat mrtvému na místním hřbitovu, kde najdete prostý hrob, ve kterém už dnes leží symbolicky pouze Braillovy ruce - a my stojíme tak blízko u nich! Zbývající ostatky jsou uloženy v pařížském Pantheonu. Žasneme nad prostotou místa posledního odpočinku. Ale tak vás možná napadne, že je to vlastně zobrazení Braillova života. To prosté přece jenom zvítězilo a šestibodové písmo vyneslo jeho jeho autora do věčné slávy na místo v Paříži nejvýznamnější, tam kde odpočívají francouzští velikáni, tam kde J. J. Rouseau k vám vztahuje ruku s hořící pochodní.