13. listopad je již po dvaatřicáté věnován problematice života nevidomých dětí i dospělých osob. Vznikl z podnětu dvou učitelů působících ve škole brněnského ústavu pro nevidomé Rudolfa Krchňíáka a Lubomíra Nopa pod heslem "pryč s pokladničkami, pryč s žebráním". Úkolem bylo seznamovat občany s tím, že slepec je jim rovnocenným člověkem. Cílem potom byla integrace především metodou společného pracovního úsilí. Později však se Dne slepců stal příležitostí k oslavám podobně, jako např. Den horníků. Proč také se neradovat, když každý slepec, který chtěl pracovat, práci našel. Postupně jim bylo umožněno studovat na speciálních středních školách a těm nejschopnějším i na školách vysokých. Oslavy, vzájemná blahopřání ředitelů škol pro nevidomé žáky, učitelů a žáků byla příležitostí k hostinám a slavnostním projevům. Za jakou cenu?
Jako učitel a později i jako ředitel brněnské školy pro nevidomé jsem poznal, že tato cena je netušeně vysoká. Platilo se podřizováním osobnosti slepce ideologickému nátlaku, který křivil jejich vztahy k základním lidským hodnotám. Platilo se také tím, že osobní aktivita byla považována za kverulantství. Úsilí o sjednocení lidských duší pod jeden ochranný ideologický deštník zapůsobilo. Ta desetiletí postupně ničila aktivitu žáků, vychovávala je k očekávání, že se někdo o ně postará. Vždyť projevy i články v novinách, věecké práce nevyjímaje, byly plny "díků straně a vládě, díky dělnické třídě", kde se konkrétní člověk ztrácel. Z hlediska dítěte vyvstalo přesvědčení, že tato strana a vláda si to zaslouží.
Co však bylo nejhorší? Většina učitelů dávala najevo, že tomu tak nemusí být. Učitel působil jako ideologický prostředek komunizmu a zároveň jako jeho opatrný kritik. To žáci poznali a nemusíme opakovat, jakého jsme se dočkali výsledku.
Pozoruji dnešní styl výchovy nevidomých žáků. Stydím se za to, že většina vedení základních škol pro nevidomé se veřejně prezentuje "s nastavenou dlaní". Obecně to působí tak, že nevidomým dětem je třeba především darů a potom zase darů. Jsem na silných pochybách, že tento "moderní způsob žebrání" bude mít společensky kladnou odezvu. Upadám do zamyšlení nad důsledky, které nutně tento přístup vyvolá v každém občanovi. Trápí mne otázka, kdy se vlastně a za jakých okolností bude dívat občan na slepce jako na člověka, který dovede zaujmout důstojné místo ve společnosti? Na jedné straně usilujeme o slepcovu integraci do společnosti, na druhé straně vidíme, jak se chodí "ode dveří ke dveřím" a hledají se sponzoři, jak se staví pokladničky na rušná místa měst. Získané prostředky jsou jen výjimečně vynaloženy k podpoře kladné výchovy, spíše jsou vynakládány s tím, že jsou dětem poskytovány dary, které jiné - řekněme zdravé - děti nemají. A je tu další otázka: z jakého důvodu by měly být nevidomé děti obklopeny přepychem, proč by měly mít něco navíc? A znovu jsme u toho, že se nedaří výchova úcty k lidským hodnotám materiálním i duchovním.
Marná byla snaha výše jmenovaných zakladatelů Dne slepců? Kéž by tomu tak nebylo! Apeluji na vedení všech speciálních škol, že je čas, aby se na veřejnosti i uvnitř prezentovaly tím, jaké jim bylo přiděleno společenské místo. Připravit svého žáka ke spokojenému životu, který lze najít jen ve společensky užitečné práci. A tak i já chci oslavovat, oslavoat naše bývalé žáky, kteří se vymkli a úspěšně pracují i studují, aby ukázali, že slepec je rovnocenný alespoň v tom, že je člověkem se stejnými racionálními i emocionálními, morálními i pracovními hodnotami jako jiní. Těm u příležitosti Dne nevidomých blahopřeji.

Na tuto internetovou stránku připojuji několik výroků významných vědců o slepcích.

Když tak člověk bloudí minulostí, setkává se s mnoha dobrodružstvími. Setkává se rovněž s mnohými historickými osobnostmi, a tak jsem shromáždil něco z toho, co o slepcích soudili učenci, kteří se jejich výchovou vlastně nikdy nezabývali, kteří však vytvářeli společenské klima a filozofické vědomí o stále neodbytném problému, jakým byl vztah k slepým dětem i dospělým osobám v každé historické etapě zvlášť. Svým dílem připravovali společenské klima, ve kterém se slepci stali nakonec lidmi a koncem 18. stol. mohlo vzniknout historicky první zařízení pro výchovu a vzdělávání slepců, a to i těch chudých. Bylo to v období vyvrcholení dlouhodobého působení vlivů renezančních přístupů k úloze člověka. Ubožáci z nejubožejších, špinaví a svým neštěstím společensky obtížní tvorové, se zásluhou těchto osobností stali lidmi. První vychovatelé slepců mohli začít pracovat až ve chvíli, kdy to umožňovalo společenské prostředí. Přináším tedy výroky několika z nich.

Marcus Fabius Quintilianus (25-95), rétor ve Starém Římě, ve své učebnici řečnictví Institutio oratoria upozorňuje na to, že slepci by mohli užívat svůj hmat také ke čtení rytého a tesaného písma. Vypracoval tzv. Tabellu norem pro tvary písma (tzv. černotiskového), která později sloužila jako předloha i některým autorům reliéfního písma pro slepce.

Rudolf Agricola (1443-1485), nizozemský filozof, na základě pozorování slepců tvrdil, že nedostatek zraku se u nich vyvažuje bystrostí ostatních smyslů. Nevěděl ovšem nic o činnosti vyšší nervové soustavy a její schopnosti částečné kompenzace nacházet náhradní nervová spojení. Později byla Agricolova teze znehodnocena tvrzením, že nevidomý člověk má automaticky lepší sluch i hmat, že se s těmito schopnostmi i rodí, jedná-li se o nevidomé dítě od narození, a že je samovolně získá v okamžiku, kdy ztratí zrak v pozdějším věku.

Martin Luther (1483-1546), německý filozof a náboženský reformátor, pronesl výrok, že slepec je zplozenec ďábla. Odtud snad zastánci viny člověka za spáchané nepravosti minulých generací čerpali prameny, že slepota je trestem za zločiny spáchané rodinnými předky. Jedná se o aplikovanou náboženskou ideu zděděného hříchu.

Juan Luis Vives (1492-1540), španělský humanista, filozof a pedagog, je autorem spisu O almužně (1525), ve kterém se zmiňuje o tom, že slepce by bylo možné místo almužny zaměstnat užitečnou prací. Španělský originál byl o pět let později přeložen do francouzštiny. Osvícenost tohoto tvrzení lépe zhodnotíme, když si uvědomíme, že v jeho době i o 200-250 let později, byli chudí slepci všeobecně pokládáni za nevzdělavatelné.

Girolamo Cardano (1501-1576), italský matematik, lékař a filozof, ve svém spisu De subtilitate (1552) píše o možnostech výchovy a vzdělávání slepců. Slepce je třeba pokládat za člověka se vším všudy a nehnat ho do bídy, žebroty a utrpení a tím ho vyřazovat z lidské společnosti. Jakým způsobem by se toho mělo dosahovat, to neuvádí.

Karaccioli v r. 1523 vydal samostatné pojednání o možnostech výchovy a vzdělávání slepců. Název knihy: Dialog tří slepců. Formou a obsahem této diskuze se lidé měli dovědět, o jejich potřebách i snech. Možnost výchovy se i u Karaccioliho chápe především v pojetí slepce jako člověka.

L. Luisini, italský vědec, v r. 1569 vydal spis Dialog de la cecita. Je to další podobné monotematické pojednání o slepcích jako sociálním problému. I když výsledek výchovy se nejevil úplně jasně, největší duchové této doby upozorňovali na lidská práva tělesná i duševní k důstojnému přežití těžce postiženého člověka.

O. Kraus, německý vědec, v r. 1587 vyšla jedna z dalších publikací o slepotě, jejímž autorem je Němec O. Kraus. Její obsah snad nevybočuje z tehdejšího pojetí slepce. Avšak má význam historický právě proto, že se tomuto tématu rozhodl věnovat celou knihu. O filozofické podstatě díla nevíme nic. V každém případě však je také jedním ze sloupů, které podepřely kladný historický vývoj přijetí slepce jako člověka.

Jan Amos Komenský (1592-1670), český filozof, pedagog a humanista. Ve svém díle vyslovil názor, že z výchovně vzdělávacího procesu nemá být nikdo vylučován, že každý má přirozené, nezadatelné právo na výchovu a vzdělání. Ve své Vševýchově píše: "Od učení moudrosti a od vzdělávání ducha nemá být nikdo vyjímán, neřku-li vzdalován. Leč bychom chtěli dělat křivdu nejen tomu jednotlivci, nýbrž i celé podstatě lidství." A na jiném místě: "Je otázka, zda tedy i slepí, hluší a zaostalí (jimž se totiž pro ústrojný nedostatek nemůže něco vštípiti), mají být přibráni ke vzdělávání. Odpovídám: Z lidského vzdělání se nevyjímá nic, leč nečlověk. Pokud tedy mají účast na lidské přirozenosti, potud mají mít účast na vzdělání. Ba spíš tím více pro větší nutnost vnější pomoci, i když si příroda pro vnější nedostatek nemůže dosti pomoci sama." Dokonce navázal na Quintilianovu Tabellu a zabývá se tím, jak mohou slepci psát. Ve Vševýchově upozorňuje rovněž na význam sluchu u slepců a vypočítává oblasti, ve kterých činnostech někteří vynikli. Jak z jiných citátů poznáváme, nebyl v tomto osamocený. Navazoval na velké renezanční osobnosti, viz např. zmíněné Girolama Cardana, Karaccioliho aj.

V. Amanni, italský vědec, v r. 1646 vydal knihu O slepých. Považuje je za schopné mnohých činností, avšak za určitých vnějších okolností, které jim mají poskytnout ostatní lidé.

Denis Diderot (1713-1784), francouzský encyklopedista, je autorem spisu Lettre sur les aveugles a l´usage de ceux qui voisnt (1749), ve kterém na rozdíl od J. A. Komenského klade důraz na slepcovu psychiku hmatového vnímání a na základní poznatky z jeho života. Na praktickém příkladu ukazuje problémy inteligentního slepce. Jeho hmat pokládá za podstatu poznání. Do této kategorie řadí zručnost manuální i intelektuální. Ve svém Dopisu o slepých poprvé uvádí řadu intelektuálních schopností slepců a jejich fyziologických předpokladů, které uplatňují ve svých poznávacích činnostech. Obdivuhodným závěrem je, že okolní svět je dostupný poznání i bez zraku, slepci si mohou vytvářet správné představy o předmětech, které objektivně existují a je obklopují. Stanovuje si otázku: jestliže mohou, jakou cestou? Člověk poznává svět prostřednictvím svých smyslů. U slepých lidí přikládá hlavní význam hmatu. Předpokládá, že slepec si může prostřednictvím hmatu vytvořit správnou představu o prostorových vlastnostech věcí, o jejich formě a rozměrech. Zdůrazňuje význam sluchu v tom, že lidé, kteří ztratili zrak, mají rozvíjet paměť pro různé zvuky a že ve zvucích nacházejí množství odstínů, které si mnohdy ani jiní lidé neuvědomují. Zdůrazňuje, že hmat i sluch je nutné rozvíjet, aby se oba staly v životě slepců průvodci v prostoru. Nepředpokládá tedy vyšší vrozené nadání hmatu ani sluchu. V tom je první jeho objev.