Slepecké muzeum v Brně nemá (pokud jsem mohl zjistit) ve světě obdoby svým širokým pojetím sbírek, které zachycují vývoj českého i světového slepectví od třicátých let 19. století. Jsou jistě muzea, která mají vzácnější tyflofakty (Vídeň, Paříž), ale schází jim kompletace sbírek dvacátého století. Doplňování sbírek v brněnském muzeu pokračuje díky pochopení některých jednotlivců. Tak kompletní sbírky např. pražských tabulek, psacích strojů, zeměpisných map aj., jinde nenajdete.
Původní výstavní prostory donedávna dostačovaly, avšak pro stále se rozrůstající počet předmětů není místa. A tak ty nové jsme nuceni pouze uskladňovat pod stoly apod. K dalšímu rozvoji muzea jsou potřebné rozsáhlejší výstavní prostory. To se ukázalo v poslední době zvláště poté, kdy jsme obdrželi větší množství vyřazených, ale historicky významných elektronických pomůcek. Společně s jinými exponáty leží pod stolem, narušují vzhled výstavních prostor, jinde pro ně není místo stejně jako pro japonské origamy aj. Muzeu hrozí, že se stane pouhým skladištěm.
V prosinci r. 1998 navštívil Slepecké muzeum ředitel Technického muzea v Brně. Při této příležitosti podal návrh, aby toto specializované muzeum bylo včleněno jako jedno z oddělení Technického muzea. Podmínky byly tak lákavé, že vedoucí Slepeckého muzea je akceptovala a zahájila jednání. Navštívila Technické muzeum a od jeho vedení získala potřebné písemné podklady. Věc oznámila vedení Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, ale byla odmítnuta. Nepřístupnost členů Republikové rady SONS se změnila, když vedoucí muzea navrhla přestěhování Slepeckého muzea s tím, že zůstane i potom jedním ze středisek organizace.
Nabídka ze strany Technického muzea je lákavá především pro několik důvodů. Je to dosavadní katastrofální nedostatek výstavních ploch na Chaloupkově ul., schází trvalý technický dozor nad stavem exponátů, opakující se potíže při získávání administrativní pracovnice, finanční nákladnost ve styku s pražským ekonomickým oddělením, nedostatek mzdových fondů pro zajištění úklidu a v neposlední řadě trvalá nejistota finančního zajištění provozu muzea.
Se zástupci Technického muzea byla již dvě zásadní jednání. Jeho vedení přistoupilo na nové podmínky a souhlasí s tím, aby Slepecké muzeum zůstalo při SONS. Na zasedání Republikové rady SONS dne 20. 2. 1999, za přítomnosti vedoucí Slepeckého muzea, bylo zaujato záporné stanovisko. Podle mého názoru byla tak zatím promarněna šance, aby Slepecké muzeum mohlo rozvíjet svou veřejnou úlohu v úsilí o rehabilitaci osobnosti nevidomého člověka.
Dne 29. května t. r. se vedoucí Slepeckého muzea zúčastnila druhého jednání Republikové rady SONS, na kterém předložila písemný návrh Technického muzea a rozklad stavu Slepeckého muzea. Republiková rada měla k dispozici doporučující zprávu svého člena. Výsledek jednání: bude se jednat. Technické muzeum připraví návrh smlouvy o smlouvě. Jedním z hlavním důvodů, proč jsou činěny překážky v odstěhování Slepeckého muzea, je otázka, k čemu budou sloužit místnosti, které by na Chaloupkově ulici zůstaly prázdné?
Dne 25. 9. 1999 Republiková rada po předložení návrhu mimořádně výhodné smlouvy ze strany Technického muzea odsouhlasila přestěhování Slepeckého muzea do prostor Technického muzea v Brně až v r. 2001.
S napětím jsem sledoval poslední události, kdy laici rozhodovali o budoucnosti tak odborné otázky budoucnosti jedinečného muzea s nejširším záběrem dokumentů i tyflofaktů. Vybudoval jsem rozsáhlou odbornou knihovnu a váhám ji vložit do rukou funkcionářů, kteří chtěli původně řešit prostorové problémy muzea tím, že sami vyřadí exponáty, které budou považovat za staré krámy(!) K tomu naštěstí nedošlo, ale naopak, prezident SONS zahájil s vedením Technického muzea osobní jednání.
Jestliže se bude realizovat poslední usnesení Republikové rady SONS, byl učiněn základní krok k odbornému dozoru nad sbírkami, které jsem s láskou a porozuměním své manželky shromažďoval po celý život a které muzeum získalo později. Pokud budou o tak odborných otázkách rozhodovat pouze funkcionáři slepecké organizace, vyvstalo by reálné nebezpečí, že sbírku ovládnou laici, kteří nechápou její historickou cenu, jak ji vyjádřily všechny zahraniční delegace. Děkuji tímto těm členům Republikové rady SONS, kteří situaci pochopili a svým postojem přispěli k dalšímu rozvoji muzea, které usiluje svými specifickými prostředky o podobné cíle, jaké má organizace SONS.