|
~ Pohled do dějin slepeckých spolků Brno, 2000 Knižnice Slepeckého muzea v Brně - 8 Vydává Slepecké muzeum SONS v Brně © 2000 PhDr. Josef Smýkal OBSAH 1. Úvod 2. V hlubinách času 3. Na hladině snů 4. Quinze-Vingts 5. Sny a skutečnost 6. Společnosti 7. Spolky pečující o nevidomé osoby 8. Spolky svépomocné 9. Významné české organizace 20. století
9.2 Spolek Český slepecký tisk 9.3 Spolek péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku 9.4 Ústřední jednota invalidů 9.5 Svaz československých invalidů 9.6 Federace československých invalidů 9.7 Svaz invalidů 9.8 Česká unie nevidomých a slabozrakých 9.9 Společnost nevidomých a slabozrakých ČR 9.10 Asociace nevidomých a slabozrakých 9.11 Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR * Dokumenty * Časopisy Máme-li poznat dlouhou a klikatou cestu rehabilitace osobnosti nevidomého a těžce slabozrakého člověka, nelze jinak, než opřít se o poznání konkrétních společenských zvláštností vztahů jednotlivých historických epoch s charakteristickými soustavami a jejich vlivem na život slepců. V tomto prostředí se pohybovala i aktivita či pasivita postižených jednotlivců, později i jejich sdružení, cechů, spolků a svazů. Čím vzdáleněji od současnosti, tím více osobnost postiženého hodnocena jako specifická, a proto byl slepec různým způsobem intencionálně´i funkcionálně společensky izolován. Tyto způsoby izolace byly zpočátku regresivní, později utilitní, rehabilitační, nejnověji socializační. Působilo obrovské potíže hlásit se k názoru, že i slepec je člověk se všemi lidskými vlastnostmi, přáními a láskami. Hodnocení těchto kvalit osobnosti souviselo se stavem společenské morálky jako součásti situace jednotlivých epoch. Z tohoto hlediska je třeba hodnotit i rozvoj organizací zabývajících se problematikou určování úkolů a cílů života slepce v každé historické etapě i územní lokalitě zvlášť. Chránit postiženého člověka před společenskou izolací nebylo vždy morální. Někdy právě naopak bylo morální chránit společnost před traumatem, který by prožívala v soužití s postiženým. Lidé vždy neměli útrpnost nad mrzákem, hnali ho pryč, aby nebyli svědky neštěstí jiného, které jim mohlo připomínat, že i oni by se mohli případně ocitnout na této cestě. Pamatujeme si na teorie, které ještě donedávna tvrdily, že internáty jsou jediným odborným prostředím pro úspěšnou výchovu nevidomého dítěte. Ještě v současné době se prakticky všechny internátní školy skrytě brání vytvářet podmínky pro umožnění zrakově těžce postiženým žákům navštěvovat školu ve svém bydlišti. Internátní výchova, především v mateřských a základních školách, má negativní vliv na vývoj osobnosti dítěte a zkresluje vztah dítěte ke společnosti a společnosti k dítěti. Nejdříve rozhodovala hmotná situace společnosti, později rozdílnost náboženských idejí. A tu je třeba připomenout i jiné názory, které vycházely z úvahy, že slepec těžkým postižením trpí za hříchy svých předků. Martin Luther pokládá slepce za "zplozence ďábla". V takovém prostředí bylo nemožné stavět nevidomého člověka do jedné řady s ostatními lidmi. Ve svém pojednání se pokouším hledat uzlové body příčin vzniku a podmínek vývoje i praktického významu organizací samotných slepců i organizací o ně pečujících v kladném i záporném smyslu. Sociální principy vztahů uvnitř společnosti nejsou zde předmětem zkoumání, mohou být pouze prostředím, ve kterém se budeme pohybovat. Přístup k některým rozhodujícím materiálům je už dnes nesnadný a mnohdy i znemožněný jejich ztrátou nebo nepřístupností z jiných důvodů. A co problematičtějšího, některé prameny jsou poznamenané společenskou objednávkou, tj. do jaké míry byli autoři nuceni nebo ochotni opustit svobodné přístupy. Učinil jsem vše, abych nalezl prameny dosud u nás neznámé a neuveřejněné, i ty, které mají na rozvoj slepeckých organizací i organizací o nevidomé osoby pečujících jen nepřímý vliv. Rovněž zpracovávám informace, které byly některými autory podchyceny v nejrůznějších souvislostech i pod různými společenskými tlaky a zařazuji je. Kriticky zpracovávám také informace získané ústním podáním s jejich nutným následným ověřením v dostupné literatuře. V neposlední řadě se snažím odhalit názory, které v určitých společenských etapách nemohly být oficiálně sdělovány. V historii byla období, kdy ideologické, či jinak vyhraněné prostředí, tak mocně ovlivňovalo všeobecné mínění, že musíme číst tzv. mezi řádky. Nebylo to pouze období socializmu, nýbrž také např. nátlak církví na způsoby myšlení a tedy i hodnocení lidských vztahů, o kterých bylo nutné psát v nábožensky vytyčeném duchu. Pravda může být utajená. V určitých obdobích si římskokatolická církev činila nároky na koncepci péče o slepce v souvislosti s přípravou posmrtného života obou stran. To přirozeně zkreslovalo úkoly života na zemi. V období, kdy schopnosti slepců byly zkreslovány idealizováním jejich možností, nebylo přijatelné jiné mínění. V období, kdy chovanci ústavů byli povinni díkem svým chlebodárcům, bylo proviněním kritizovat poměry v ústavu, které se i nemilosrdně trestalo. Společenské prostředí vymezuje práva jednotlivých lidí i skupin. Mé rozhodnutí, že přispěji k sumování znalostí o jedné skupině zdravotně postižených, mne přivedlo k tomu, abych vyvinul co největší úsilí nalézt a zpracovat všechny písemné poznatky i jiné informace. Setkával jsem se s těžkostmi pramenícími z tendenčnosti některých dokumentů. Upozorňuji na ně na příslušných místech. Práce na této knížce byla o to obtížnější, že je u nás svého druhu a rozsahu vlastně první. Zajisté jsem se nevyhnul chybám a omylům, za které se omlouvám. Rozhodl jsem se, že vymezené téma rozšířím také o vztahy k jiným okruhům, které podle mého názoru nelze dost dobře opomenout. Jedná se o vývoj nároků nevidomého člověka na vzdělávání, práci, kulturní i jiné informace, vztah k azylům i výchovným institucím aj. Recenzentům, kteří přispěli k upřesnění textové i obsahové stránky mé práce, vřele děkuji. Autor Je dostatečně známé, že skupiny nejstarších lidských společenství byly nuceny o přežití doslova bojovat po celý svůj život. Nikdy nebylo potravy nazbyt, nebylo myslitelné, aby některý člen tlupy žil na úkor jiných. Byli proto její neduživí a tedy i slepí příslušníci utráceni hned jako novorozenci, nebo sami dříve či později zahynuli. Potkalo-li neštěstí člověka v pozdějším jeho věku, většinou rovněž zahynul. Morálka směřovala k přežití člověka jako druhu. Situace slepců starověkých kulturních národů nebyla rovněž příznivá. Obecně platilo, že nejsou usmrcováni staří a nemocní lidé. Na této změně mnoho nezměnilo ani to, že zde již nacházíme prvky neorganizované péče o slepce a že se dokonce postupně setkáváme i se zákonnými opatřeními, která se slepých týkají a mají je chránit. Přece však o životě neduživého novorozence rozhodovala vůle otce, a to i bohatého. Ke smrti zdravotně postiženého novorozence z chudé rodiny docházelo z podvýživy a také vinou nehygienického i jinak zanedbaného prostředí. Konkrétní situace se odrazila rovněž v mnohých antických básních, ve kterých se vyskytují zmínky o slepých pěvcích a také věštcích, na druhé straně např. řecké zákony umožňovaly odstranit neduživé novorozence, kteří byli házeni do roklí, jiní byli ponecháváni v hliněných nádobách na odlehlých místech. Aristoteles povoluje tento zvyk tam, kde byl běžný za "starých časů". V Aténách na tom byly rodiny lépe, protože na postižené dítě obdržely státní příspěvek ve výši výdělku špatně placeného dělníka. V této souvislosti si připomeňme nevidomého Didymose z Alexandrie. Je považován za nejvýznamnějšího a nejplodnějšího gramatika, který jako učitel na vysoké škole v Alexandrii používal vyřezávaná písmena k označování knih. Byl zvaný Chalkenteros (Železný) a Bibliolathas. Nevidomý vědec se mohl rozvinout pouze v důsledku uplatňování zákonů z dřívějšího období. Tato osobnost však byla výjimkou. Někteří slepci se věnovali věštectví a někdy jim byla připisována i schopnost jasnovidce. Jen minimální množství chudých slepců se dožilo dospělosti. Poněkud lépe na tom byly těžce postižené děti ve Starém Římě, kde podle římského souboru zákonů XII desek (451 př.n.l.), bylo nutné, aby utracení novorozence schválilo pět sousedů. Později však bylo takové rozhodnutí ponecháno pouze na vůli otce. Dítě bylo možné svěřit vlnám Tibery. Pro tento účel se snad dokonce prodávaly vhodné košíky. Skrytě se očekávalo, že dítě někdo nalezne a zachrání. V Římě nebyla almužna považována za dobrý skutek. Dávat almužnu bylo podle toho jen prodlužováním utrpení obdarovávaného. Později osleplí mohli vykonávat svou původní práci, nebo je někdo byl povinen živit. Jako důkaz reálné situace mohou sloužit následující příklady: známý je výrok Appia Claudia Caecuse, římského státníka, censora, který r. 280 př.n.l. jako nevidomý pronesl v senátě slavnostní řeč, ve které nesouhlasil uzavřít potupný mír s epirským králem Pyrrhem po jeho vítězství u Auscula. Známé je rovněž jméno římského nevidomého stoického filozofa Diodota, který byl vychovatelem a učitelem římského spisovatele M. T. Cicera. Na tomto místě je vhodně připomenout i jednoho z římských rétorů. Byl jím Marcus Fabius Quintilianus, který ve své učebnici řečnictví Institutio oratoria upozorňuje na to, že ryté a tesané písmo mohou hmatem číst i slepci. I když Seneca pláče nad osudy nebohých slepců, jejich "hubení" v novorozeneckém věku schvaluje podobně jako utrácení vzteklých psů a koček. V r. 528, nechal Justinián I., zvaný Veliký, sepsat doplněný svod Corpus juris civili, ve kterém zakázal zabíjet slepé novorozence. Ve druhé části svodu, vydané v r. 534, nese název Codex Justinianus, se slepcům dokonce připisují stejná práva jako ostatním lidem. Jsme nuceni přiznat, že splnění této ideje se prosazovalo dalších více než tisíc let. Zcela jiná situace byla ve Starém Egyptě. Utrácení neduživých dětí nebylo povoleno. Píše se, že za tento čin musel vrah držet mrtvolku dítěte v náručí po tři dny. Dále se uvádí, že některým slepcům bylo umožněno pracovat. Není nezajímavé, že ve středověku od r. 970 mohli slepci dokonce studovat na univerzitě Al-Ashár. Na tomto místě si připomeňme Zeinuddína Al-Amidího, nevidomého profesora na univerzitě v Bagdádu. Vyučoval na druhé bagdádské univerzitě zvané Al Moustanrieh. Bagdádský vládce si velmi přál poznat slavného slepého básníka. Určil mu pravidelný plat a obdaroval ho Čestným kožichem. Názvy spisů si Amidi označoval různě tvarovanými měkkými materiály. Podobně tomu bylo u Židů. Vražda novorozence nebyla povolena. Vycházelo se z toho, že rodiče své dítě považují za dar boží. I když bylo slepcům povoleno pracovat, bylo přísně zakázáno, aby vykonávali kněžskou činnost. Oslepnutí jednoho z manželů bylo považováno za vážný důvod k rozchodu. Z později osleplých významnějších osobností se z této doby dochovalo jméno Rabiho Josefa, který žil v Babylónii, údajně byl znalcem zákonů. Dostalo se mu příjmení Sinaj. U křesťanů se v některých ustanoveních Bible setkáváme s ochranou slepců. Nebyli utlačováni ani nuceni k práci. Bylo tomu tak i v obdobích, kdy se křesťané museli ukrývat před pronásledováním a postižení lidé jim tuto situaci ještě více ztěžovali. Později se křesťané za svá provinění vykupovali modlitbami, kterým byla připisována mocná síla. Modlitby slepců byly považovány za nejvzácnější a nejúčinnější. Lidé slepce navštěvovali, aby se s nimi modlili. Věřili, že hlas slepce vyslyší Bůh nejlépe. Buddhizmus vedl Indy k péči o všechny neschopné, kteří se nedovedli sami uživit. Buddha přikázal chránit všechny trpící. V tomto smyslu vydal šiřitel buddhizmu Acoka čtrnáct zákonů. Čínský slepec Wajo Zo začal v r. 754 mezi prvními hlásat buddhizmus v Číně. Jako slepec byl věřícími zvláště laskavě přijímán. Hluboce se mu při jeho kázáních klaněli. Neodvažovali se potom hrubě zacházet s jinými slepci. Připisovali jim vnitřní zrak. U Germánů bylo utrácení novorozenců dovoleno, jestliže svolil otec dítěte. Rozhodující slovo měla však matka, která i přes příkaz otce mohla zachránit dítě tím, jestliže mu podala prs nebo je nakrmila medem, který byl považován za posvátný pokrm. Otec byl nucen se v takovém případě podrobit vůli matky bez dalších represí. O organizovaném sdružování slepců v uvedených obdobích a oblastech se nedovídáme. Nenašel jsem ani zmínku o organizacích, které by je podporovaly a chránily. Mimo již zmíněné může být výjimkou Japonsko, o kterém se zmíním později. Měřítkem vztahu společnosti ke slepcům ve středověké Evropě bylo stanovisko církve římskokatolické, která sama nedovolovala likvidovat slepé novorozence. Cílem jí bylo zachránit je před smrtí hladem a před tělesným utrpením a fyzickým násilím. Bylo vhodné poskytovat almužnu s vidinou, že po smrti získá dárce království nebeské. Také bylo možné si almužnou vykoupit odpustky za hříchy. Setkáváme se již s prvními formami organizované péče zřizováním azylů. O vyšších cílech než je uchovat život nemohlo být v širším měřítku ani řeči. Tak jak tak byla podchycena pouze nepatrná část slepců, kteří byli zachráněni před bídou, tělesným utrpením a v některých případech i před smrtí hladem. Z náboženské teorie i praktické činnosti církve vznikly pojmy: almužna, milosrdenství, odpuštění a kategorie: bůh zná tvé počínání, dobrý skutek bude odměněn na nebesích aj. V praxi znamenaly záchranu nuzáka, i když především z důvodu zalíbit se křesťanskému bohu a připravit si místo v posmrtném životě na nebesích. Takto pojatá dobročinnost se postupně zbavovala boží odměny, až ve 20. stol. prakticky mizí tyto vlivy úplně, když již dříve byly postupně nahrazovány nově vzniklými oblastmi humánních věd nezávislých na jakékoliv náboženské víře. Konat dobro je možné i nezávisle na víře v boha. Prvním azylem, zřízeným římskokatolickou církví, bylo tzv. Xenodochium v Caesarei (Kapadocie), které založil sv. Basilius r. 350 (někde se uvádí r. 369). Sloužilo starým a nemocným, přijímáni byli i slepci. Fabiola z rodu Fabiů založila v Římě podle tohoto vzoru další takové zařízení. Údajně se nějak provinila, a tento čin měl být jejím pokáním.*1) Kolem r. 630 bylo v Jeruzalémě založeno Typhlodochium, které sloužilo jako azyl jen slepcům. V r. 1178 byl v memminghemském klášteře (úajně Welfem VI.) založen azyl pro slepce. Byli sem přijímáni ti, kteří se ocitli na hranici mezi životem a smrtí. V druhé polovině 12. stol. bylo ve Vicenze založeno další takové zařízení. V r. 1331 (někdy se uvádí r. 1333) byl v Londýně založen azyl zvaný Elsing-Hospital, který sloužil především slepcům. V r. 1350 založil král Jan v Londýně azyl pro 120 slepců. Nesl název Charty. V r. 1356 vznikl v městečku Meaux (Francie) zaopatřovací ústav pro choré slepce. Slepí obyvatelé všech takových zařízení měli dva úkoly: přispívat na svou obživu žebrotou a hodně se za své chlebodárce modlit. Na tzv. Stohlavém sněmu, konaném v Rusku r. 1550, se uvažovalo o zřizování chudobinců, kam by měli být umísťováni i slepci. O deset let později bylo dáno do provozu první zařízení v Kijevě. Jaká byla další činnost tohoto sněmu, není známo. Někteří slepci dávali naopak přednost svobodnému a potulnému způsobu života se všemi jeho riziky. Svoboda pohybu a myšlení byly pro ně nejcennější hodnotou. Odmítali režim církevních azylů. Možnost svobody jim byla přednější než jistý chléb v područí mnichů. Jiní slepci se zase chtěli modlit jenom sami za sebe, někteří účinnosti modliteb nevěřili, jiní zase prosili boha o navrácení zraku, mnozí mu nehodlali odpustit, že dopustil jejich neštěstí. Na svých cestách se setkávali, později se i vyhledávali, aby spojili své síly, aby se spolčovali, a tak kolektivně bránili proti lidskému nepochopení a začasté i násilí. Vznikala první bratrstva. Byly to kongregace, v nichž si organizovali elementární formy svépomoci pokud možno bez omezování svobody svých členů. Rvačky o vyžebrané sousto byly ve většině bratrstev zakázány. Jiný účel v pojetí sdružování měla volná bratrstva, která měla charakter středověkých řemeslnických cechů. Z našeho hlediska organizovala nejrůznější způsoby místní žebroty bez potulky. Mimo to vznikala sdružení potulných vypravěčů, zpěváků a muzikantů. Jednoho z nich např. idealizuje Fr. Škroup ve své zpěvohře Fidlovačka. Počátkem druhého tisíciletí působila také jiná seskupení slepců, která vznikala za nanejvýš dramatických a tragických událostí. Bylo to módní oslepování rebelů, lupičů a zlodějů. Nejkrutější však bylo hromadné oslepování válečných zajatců. Do historie se zapsalo mimořádně hrůzné násilné oslepení patnácti tisíc bulharských vojáků, které r. 1041 zajal v bitvě u Bělasice byzantský císař Basilius II. Uvádí se, že pouze každému stému ponechal jedno oko, aby mohl do Bulharska převést svých 99 oslepených spolubojovníků. Traduje se, že když tyto své zubožené vojáky uviděl car Samuil, ranila ho mrtvice. Oslepování zajatců připravilo o zrak velké množství vojáků. Dá se hovořit o celých slepých armádách. Jedním z takových masakrů bylo i oslepení 800 ruských zajatců, které po bitvě pod Varnou (1043) nařídil byzantský Konstantin IX. kde porazil vojska Kijevské Rusi. Z nich potom na cestě domů většina zemřela hlady. Ve středověku existovalo několik bratrstev, o kterých prakticky nic nevíme. Z nich uvádím: bratrstvo slepců v Chalons sur Marne, bratrstvo slepců v Rouenu, bratrstvo slepců v Caenu, v Bayeux, Brůgách a Padově. V Palermu, Štrasburku a Frankfurtu si ustavili sami slepci svépomocnou péči, která se navenek projevovala většinou organizovanou žebrotou. Někdy se spolčovali slepí podomní obchodníci, muzikanti, kteří putovali od vesnice k vesnici apod. Z té bídy vyrostly však na Ukrajině a u balkánských Slovanů svérázné osobnosti, které pomáhaly udržovat ujařmené národy v naději na svobodu. Ukrajinští kobzaři či banduristé a jihoslovanští guslaři, kteří se potulovali z místa na místo, opěvovali hrdinské činy bývalých vojevůdců i jiných hrdinů a udržovali v lidu národní vědomí. Své dumy a improvizované písně doprovázeli lyrou a guslemi. Byli nesporně účastni i na národní poezii. Nejdéle se v paměti lidu udržovala jména guslarů: Těšan Podrugovič, Obranovič Jeremija Karadžič, Starac Milija, Stefan Karadžič, Andělko Vukovič ze Sabanty, zpěvačky Živana a Stěpánka. Nejproslulejší byl Filip Višnič Vuk. Srbský vědec Vuk Štefanovič Karadžič sebral a vydal jejich písně v r. 1814. V litertuře se tradovalo hrdinství údajně slepého vojevůdce Belisara. Slepí panovníci tvořili zvláštní skupinu. Podobně jiné postavení měl i např. kontroverzní Jan Žižka. Významnou postavou na Slovensku byl národní a kulturní buditel Matěj Hrebenda. I tyto a jiné postavy měly vliv na pozvolné změny v názorech na slepce, a to i v případě, že se jedná o legendy. Některá bratrstva, jež se scházela v kostelech a společnou účastí na bohoslužbách a společných modlitbách, získávala od majetných jednotlivců nejen milodary, ale výjimečně i odkazy, které sloužily bratrstvu jako hospodářský základ. Takové sdružení muselo mít ovšem lokálně vymezený prostor a cílevědomé vedení. Pravomoci a povinnosti byly dávány ústně nebo písemnou úmluvou. Nejznámějším a výjimečným takovým bratrstvem byla Kongregace tří set, která v Paříži udržovala útulek zvaný Quinze-Vingts (viz níže). Pro úplnost uvádím založení několika dalších ústavů azylového typu. Z velkého množství světových azylů je to jen malý zlomek evropských:
Sumarizujeme-li to, o čem jsem psal v této kapitole, zjišťujeme, že již ve středověku se utvářely předpoklady pro vznik pozdějších spolků dvojího typu, tj. spolků samostatných slepců a spolků, které měly úmysl o ně pečovat např. v rámci azylů nebo pracovních ústavů či poskytování kulturní a vzdělávací podpory. *1) Pokání a rozhřešení, to jsou další nové kategorie, kterými křesťanství působí na své vyznavače. V r. 1260 (někdy je uváděn r. 1254) tento azyl založil francouzský král Ludvík IX., zvaný Pobožný, pro 300 násilně oslepených křižáků. Oslepit je dal turecký sultán postupně v patnácti dnech po dvaceti vojácích (odtud také název útulku), když je zajal na jejich křižácké výpravě do tzv. "svaté země". Majetek azylu byl společný. Kostel při tomto ústavu byl vybaven zvláštními pravomocemi při udílení odpustků, z jejichž prodeje plynuly značné finanční prostředky. Z toho důvodu byl navštěvován bohatou šlechtou i francouzskými králi, kteří se vypláceli ze svých hříchů. Na hřbitově při tomto kostele byli pochováváni bohatí Pařížané za vysoké poplatky. Věřilo se, že právě odtud je nejkratší cesta do nebe právě pro bohaté hříšníky. Tak se azyl stal výnosným podnikem. S touto činností i názvem ústavu přežíval staletí. Zajímavá je informace, že v r. 1780 se zde údajně začalo s využíváním vodicích psů. Tato činnost byla spíše individuální, nahodilá a nesoustavná podobně, jako používání jakékoliv hole. Král Ludvík XIV. tento azyl zabral a slepcům dal v náhradu malou budovu starých kasáren. V nevhodném prostředí klesla morálka jeho obyvatel. Později byla původní budova navrácena. Bylo to v době, kdy Valentin Haüy se setkává s obyvateli azylu a zabývá se myšlenkou jejich vzdělávání. Slepí obyvatelé tohoto ústavu vidí v tom dobrou zábavu. Jsou ochotni si přivydělat jakýmkoliv způsobem. Vedení azylu dokonce podporuje každou výdělečnou činnost svých chovanců. Protože nevidomí příslušníci bohatých rodin jsou doma zaopatřeni, spojuje se představa slepce s krutou chudobou. Ti šťastnější z chudých měli v tomto azylu alespoň střechu nad hlavou a vlastně úplnou svobodu. U příležitosti mezinárodní výstavy, která byla v Paříži r. 1771, byl Haüy svědkem hrubého ponížení slepců v jedné pařížské kavárně, kde pro větší obveselení přítomných hostů a vyšší zisky majitele podniku, vystupovalo deset slepců z Quinze-Vingts v ponižujících rolích. Nevidomí herci připravili maškarádu jako protest proti své společenské izolaci. Hosté se smáli, V. Haüy byl pobouřen.*1) V období francouzské revoluce se několik Haüyových žáků spojilo s chovanci azylu Quinze-Vingts a přidalo se na stranu revolucionářů. Pro demonstrace psali dokonce hry a básně, které v průvodech občanů sami provozovali. Revoluční doba však na druhé straně uvolnila kázeň chovanců (i žáků Haüyova ústavu) natolik, že zvláště vynikli jako skladatelé a zpěváci tehdy mravně závadných písní. V r. 1797 byl V. Haüy dokonce zatčen a uvězněn za slepci veřejně zpívané písně s amorálními texty chovance Avisse, které zpívala skupina slepců vezená na vysoké popravní káře. Vyvrcholením těchto tzv. uvolněných mravů bylo veřejné prozpěvování písně sanscoullotů. *2) Francouzská vláda se rozhodla Haüyův ústav přeměnit na slepecké dílny a spojila obě existující pařížská slepecká zařízení. Haüy nesouhlasil a založil nový výchovný ústav zvaný Museum. Později se Napoleon rozhodl znovu spojit jeho nový ústav s azylem Quinze-Vingts. Takovým opakovaným neodborným rozhodnutím byl ovšem Haüy oprávněně zklamán. Azylové zařízení mu neumožňovalo realizovat výchovné a vzdělávací programy. Aby obě skupiny slepců byly odlišeny, původních sedm chovanců azylu bylo nazýváno slepci první třídy, Haüyovi žáci patřili do skupiny druhé třídy.*3) To V. Haüy nepřijal a nanejvýš roztrpčený odjel do Petrohradu, kam ho pozval car, aby pokračoval ve svém díle v Rusku. *1) Pro založení svého vzdělávacího ústavu se proto obrátil ke slepcům, kteří žili ve svých rodinách. Vybral si jednoho, u kterého obdivoval, jak dobře poznává vyžebrané peníze. Se vzděláváním začali v r. 1784. *2) Revoluční proletáři a drobní měšťané se oblékali do dlouhých kalhot. Jelikož panstvo nosilo krátké kalhoty a punčochy, byli lidem nazýváni bezkalhotníky. V tom smyslu také vyzněly texty posměšných písní. *3) Pro doplnění uvádím, že v r. 1817 byl bez Haüyovy účasti v Paříži otevřen nový výchovně vzdělávací ústav nazvaný Národní ústav pro mladé slepce. Vybral jsem zajímavé výroky několika významných osobností, které se počátkem tzv. novověku vyjádřily ke společenskému postavení slepců své doby: Marcus Fabius Quintilianus, rétor ve Starém Římě, ve své učebnici řečnictví Institutio oratoria upozorňuje na to, že slepci mohou užívat svůj hmat také ke čtení rytého a tesaného písma. Vypracoval tzv. Tabellu norem pro tvary písmen, která sloužila některým autorům reliéfního písma pro slepce jako vzor. Rudolf Agricola, nizozemský filozof, na základě pozorování slepců tvrdil, že nedostatek zraku se u slepců vyvažuje bystrostí ostatních smyslů. Později, již bez účasti Agricoly, byla tato teze znehodnocena tvrzením, že slepec má od přirozenosti lepší sluch i hmat, že se s těmito schopnostmi i rodí, jedná-li se o slepého od narození, a že je samovolně získá v okamžiku, kdy ztratí zrak v pozdějším svém věku. Martin Luther, německý filozof a náboženský reformátor, pronesl výrok, že slepec je zplozenec ďábla. Odtud snad zastánci viny člověka za nepravosti v minulých generacích čerpali prameny, že slepota je trestem za spáchané zločiny rodinnými předky slepce. Juan Luis Vives, španělský humanista, filozof a pedagog, je autorem spisu O almužně (1525), ve kterém se zmiňuje o tom, že slepce by bylo možné zaměstnat užitečnou prací. Španělský originál byl o pět let později přeložen do francouzštiny. Osvícenost tohoto tvrzení lépe zhodnotíme, když si uvědomíme, že v jeho době i o 200-250 let později byli chudí slepci všeobecně pokládáni za nevzdělavatelné. Girolamo Cardano, italský matematik, lékař a filozof. Ve svém spisu De subtilitate (1552) píše o možnostech výchovy a vzdělávání slepců. Slepce je třeba pokládat za člověka se vším všudy a nehnat ho do bídy, žebroty a utrpení. Především ho nevyřazovat z lidské společnosti. Karaccioli v r. 1523 vydal samostatné pojednání o možnostech výchovy a vzdělávání slepců. Název knihy: Dialog tří slepců. Formou jejich diskuze se lidé měli dovědět, o potřebách i snech slepců. Možnost výchovy se i u Karaccioliho chápe především v přijetí slepce jako člověka. L. Luisini, italský vědec, v r. 1569 vydal spis Dialog de la cecita. Je to další podobné monotematické pojednání o slepotě jako sociálním problému. I když výsledek výchovy se nejevil úplně jasně, největší duchové této doby upozorňovali na lidská práva tělesná i duševní k přežití člověka. O. Kraus, německý vědec. V r. 1587 vyšla jeho kniha O slepotě. Její obsah snad nevybočuje z tehdejšího pojetí slepce. Avšak má význam historický právě proto, že se tomuto tématu rozhodl věnovat celou knihu. O filozofické podstatě díla nevíme nic. Jan Amos Komenský, český filozof, pedagog a humanista. Ve své Vševýchově píše: "Od učení moudrosti a od vzdělávání ducha nemá být nikdo vyjímán, neřku-li vzdalován. Leč bychom chtěli dělat křivdu nejen jednotlivci, nýbrž i celé podstatě lidství." A na jiném místě: "Je otázka, zda tedy i slepí, hluší a zaostalí (jimž se totiž pro ústrojný nedostatek nemůže něco vštípit), mají být přibráni ke vzdělávání. Odpovídám: Z lidského vzdělání se nevyjímá nic, leč nečlověk. Pokud tedy mají účast na lidské přirozenosti, potud mají mít účast na vzdělání. Ba spíš tím více pro větší nutnost vnější pomoci, i když si příroda pro vnější nedostatek nemůže dosti pomoci sama." Dokonce v dalším textu navazuje na Quintilianovu Tabellu a zabývá se tím, jak mohou slepci psát. Ve Vševýchově upozorňuje rovněž na význam sluchu u slepců a vypočítává oblasti, ve kterých někteří vynikli. Jak z jiných citátů poznáváme, nebyl v tomto osamocený. V. Amanni, italský vědec, v r. 1646 vydal knihu O slepých. Její obsah není známý. Denis Diderot, francouzský encyklopedista, je autorem spisu Lettre sur les aveugles a l´usage de ceux qui voisant (1749 - překládá se jako Dopis o slepých k potřebám těch, kteří vidí), v kterém klade důraz na psychiku hmatového vnímání slepců a na základní poznatky z jejich života. Na praktickém příkladu ukazuje problémy inteligentního slepce. Jeho hmat pokládá za podstatu poznání. Do této kategorie řadí zručnost manuální i intelektuální. Ve svém Dopisu o slepých poprvé uvádí řadu intelektuálních schopností nevidomých dětí i dospěch a jejich fyziologických předpokladů, které uplatňují ve svých poznávacích činnostech. Obdivuhodným závěrem je, že okolní svět je dostupný poznání i bez zraku, slepí lidé si mohou vytvářet správné představy o předmětech, které objektivně existují a je obklopují. Stanovuje si otázku: jestliže mohou, jakou cestou? Člověk poznává svět prostřednictvím svých smyslů. U slepců přikládá hlavní význam hmatu. Předpokládá, že si mohou prostřednictvím hmatu vytvořit správnou představu o prostorových vlastnostech věcí, o jejich formě a rozměrech. Zdůrazňuje význam sluchu v tom, že lidé, kteří ztratili zrak, mají rozvíjet paměť pro různé zvuky a že ve zvucích nacházejí množství odstínů, které si mnohdy ani jiní lidé neuvědomují. Zdůrazňuje, že hmat i sluch je nutné rozvíjet, aby se oba staly v životě slepců průvodci v prostoru. Nepředpokládá u nich vyšší vrozené nadání hmatu ani sluchu. V tom je první jeho objev. Ve vztazích ke slepcům se Diderot řídí vysokou etikou a úctou. Ta vychází z jeho úcty k lidem vůbec. Při setkávání s nimi se snaží objevit jejich schopnosti k užitečné činnosti, možnosti realizovat se v některých profesích. S velikou láskou vypráví o nevidomém vinaři z městečka Dilso, který byl znalcem botaniky. "Nic mě tak nepřekvapuje," uvádí, "jako jeho neuvěřitelná schopnost dělat mnoho různých věcí. Mistrně odvádí některé soustružnické a krejčovské práce, dovede rozebírat a skládat jednoduché mechanizmy, naučil se měřit, navlékat nit do jehly." Diderot věří, že by slepí lidé mohli vyrábět sochy. V tom, že zhodnotil, jak mohou být slepci pro společnost užiteční, je Diderotův druhý objev. Zmiňuje se rovněž o možnosti vytvořit speciální písmo, jehož prostřednictvím by mohli číst knihy a pořizovat si zápisky. Tyto jeho myšlenky však nevyústí do praktického návrhu písma. Usiluje o pohled na slepce jako na člověka se vším všudy, co k člověku patří. To je třetí význam jeho díla v oblasti tyflopedie. Až do 17. století bylo vlastně nejasné, co mohou slepci dělat, jací vlastně jsou, zdali jsou vůbec ve své většině vzdělavatelní a zda se mohou zaučit k výkonu některých prací. V této době se objevují první osvícenci, kteří ve svých dílech upozorňují na možnost zaměstnat je nikoliv již pouhou žebrotou nebo najmout je jako profesionální modliče. I slepci sami pociťují stále užší vztahy mezi sebou a ostatní společností. V tomto ovzduší potom vznikají dobročinné organizace i organizace slepců - slabozrakých až mnohem, mnohem později. Bylo tomu tak proto, že slabozraký člověk se mohl dříve a lépe integrovat, bylo pro něho dost pracovních možností (pasáci dobytka, pomocníci řemeslníků, poslíčci aj.). S postupující industrializací se obě skupiny těžce zrakově postižených lidí sblížily a našly k sobě schůdnou cestu. Jedním z nezbytných prostředků, kterými se slepci stávají v myslích jiných lidmi, je práce. Jakmile měli možnost přispět na svou obživu manuální nebo jakoukoliv jinou prací, začala společnost kolem nich pomalu chápat, že propast mezi nimi není zase tak veliká. Přípravou slepců k práci se zabývaly výchovně vzdělávací ústavy. Jen pouhý jejich seznam by zabral velkou plochu. Ve svém Tyflopedickém kalendáriu jich uvádím více než 150. A bez podrobnější charakteristiky každého z nich nemá samotný chronologickký rejstřík smysl. Přece však je nutné se u této instituce pozastavit, jelikož právě z výsledku spolupráce učitelů i chovanců-žáků vycházela nejprogresivnější iniciativa pro zařazení absolventa do pracovní činnosti. Tento, v té době cíl výchovy, nemohl být realizován bez spolků, které ve výše zmíněné publikaci uvádím takto: a) společností 36; b) spolky pečujících o nevidomé 62; c) spolky samotných nevidomých občanů 110. V tomto rámci existovaly spolky se specifickým zaměřením. U nás např. Český slepecký tisk, SOČNE (slepecká organizace českých nevidomých esperantistů), spolky pro povznesení kultury, sportovní, hudební aj. V druhé polovině 20. století se potom tyto spolky sdružovaly se spolky jiných zdravotně postižených. Mimo výchovně vzdělávacích ústavů a později speciálních škol pro nevidomé děti mají ve smyslu jejich resocializace význam různé charitativní, vzdělávací i vědecké společnosti, ve kterých působili slepci jen sporadicky. Spolky pečující o nevidomé, měly převážně charitativní a sociální cíle, které mohly slepce jako skupinu nedoceňovat. Bylo to zakládání azylů, zaměstnávacích zařízení, útulen apod. Nevidomé děti i dospělí byli objektem pasivní i aktivní péče. V neposlední řadě to jsou podpůrné spolky samostatných slepců. Sdružují nevidomé řemeslníky, hudebníky i jiné samostatně se živící slepce různých profesí. V posledním období se tyto spolky v mnohých zemích mění na svazy invalidů, které se tvoří většinou z důvodů společenských a zvláště politických. Při ústavech a školách vznikaly spolky učitelů a ústavů. V následujících kapitolách se pokusím jednotlivá seskupení charakterizovat a popsat jejich činnost. V českých zemích působily většinou společnosti, které měly kulturní cíle. Z nich několik příkladů: Společnost slepeckého muzea - Praha 1932. Po smrti K. Em. Macana uspořádala za vedení Josefa Zemana sbírku z jeho pozůstalosti s úmyslem založit slepecké muzeum. V roce 1935 iniciovala první světovou výstavu slepeckého tisku v Praze. Bohaté sbírky se stěhovaly z místa na místo. Po druhé světové válce byly uskladněny ve skříních v nově získané budově na Krakovské ul. Pro nedostatek místa byly deponovány na půdu. Mnoho se jich ztratilo, malý zlomek jsem koncem osmdesátých let získal pro chystané slepecké muzeum v Brně. Tyflopedická sekce při Československé logopedické společnosti - Praha 1987. Zpočátku nebyla ustavena samostatná tyflopedická společnost, jelikož v této době bylo z politických důvodů nutné, aby se menší organizace a zájmové skupiny včleňovaly do větších celků; Tyflopedická společnost jako samostatný subjek vznikla v Praze až v r. 1991; Společnost pro pomoc hluchoslepým Lorm, Praha 1991; Mimo to vznikla též Oftalmopedická společnost - 1991. Obě posledně uvedené jsou zaměřeny k podpoře a rozvoji speciální pedagogiky tyflopedické. Austrálie V Austrálii vznikla v r. 1877 Společnost pro domácké vyučování slepých. Založil ji Harry Shoobridge Prescot (1850), sám nevidomý samouk. Po celé jižní Austrálii vyhledával nevidomé děti i dospělé a učil je číst, a to Braillovým i Moonovým písmem. Byly to reliéfně tištěné knihy, které obdržel z Anglie. Svým žákům zajišťoval i práci. 1976 vznikla v Sydney Společnost pro výchovu a vzdělávání hluchoslepých. Dánsko Společnost s názvem Řetěz byla založena r. 1811. Hlavním jejím cílem bylo zajišťovat slepcům práci. Bylo to pro ni velmi obtížné, jelikož v této době ještě takřka nebylo vlastně o koho se starat, vždyť ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Kodani vznikl až v r. 1858. Společnost proto slepce vyhledávala a zkoumala jejich pracovní schopnosti. Podle místních možností a jejich dovedností jim zajistila vhodnou činnost. Francie Jako historicky první se uvádí pařížská Société philantropique (1780), která při zakládání a později i při rozvoji historicky prvního výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé děti v Paříži sehrála významnou úlohu. Zakladatele Valentina Haüye morálně i hmotně podporovala. V r. 1784 přijala Regnierovy návrhy několika zaměstnání, která mohou provozovat i slepci. Autor nevylučoval ani jejich vysokoškolské vzdělání. V r. 1819 dala Společnost podnět k vyzkoušení Barbierova dvanáctibodového písma v Národním ústavu pro mladé slepce v Paříži. Společnost (asociace) Valentin Haüy vznikla v Paříži r 1889. Zakladatelem byl Louis Maurice Monier de la Sizeranne (1857), druhý nejvýznamnější slepec Francie. Tuto Společnost založil člověk, který byl schopný vytvořit struktury tak pevné, že přežily celé století a současně tak volné, že se dovedly přizpůsobovat stále se měnícím potřebám péče o nevidomé osoby. Proti tehdejšímu společenskému mínění se snažil omezit vliv státu na veřejnou dobročinnost. Hledal možnosti společenského uplatnění nevidomých osob v rámci rodiny. Cenil si Společnosti pro pracovní uplatnění a podporu bývalých chovanců Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži, založené v r. 1849. Litoval však, že její působení bylo omezeno jen na místní skupinu. Sizanne se jednak snažil obrátit pozornosti k problematice slepců a na druhé straně se snažil zlepšit komunikaci mezi nimi. Po dvou letech začala Společnost vydávat časopis s názvem Valentin Haüy, který vycházel v běžném písmu. Společnost udělovala studijní stipendia, obstarávala učební místa, zajišťovala bydlení a odívání, založila malou dílnu na výrobu papírových sáčků a krejčovskou dílnu. V r. 1900 otevřela opatrovnu pro slepé dívky s opožděným vývojem v Chilly-Mazarinu. Tři další podniky charakterizovaly činnost M. de la Sizeranne, než jej z práce ke konci první světové války vyřadila mozková příhoda. V r. 1906 založila Společnost tiskárnu a v témže roce ještě školu pro maséry a v r. 1917 školu pro telefonisty. Počátky Společnosti byly skromné, ale již koncem prvního čtvrtstoletí byly její výsledky v péči o nevidomé děti i dospělé nepostradatelné. Od státu nedostávala žádné příspěvky, také o ně nežádala, hospodařila z příspěvků svých členů a darů. V té době mohla nejen vydržovat zařízení v Chilly-Mazarinu, ale také vybudovala tři domy v Rue Duroc, kam v r. 1908 přesídlila. Následovníci Sizerannovy pokračovali v jeho intencích. Společnost vybudovala slepeckou knihovnu, zavedla půjčování zasíláním do bydliště vypůjčovatele. Mezi oběma válkami byla tiskárna vybavena novými stroji. Dnes Společnost vydává 8 časopisů v bodovém písmu. V r. 1938 vzniklo oddělení zvukové knihy na gramofonových deskách. V r. 1956 byla založena pokladna, z níž se poskytují bezúročné půjčky na zakoupení moderních elektronických pomůcek, pomůcek pro živnostenskou činnost apod. V r. 1975 byl na památku svého zakladatele založen klub Maurice de la Sizeranne. V paříži má Společnost středisko pro přípravu masérů, telefonistů a stenotypistů. V těchto intencích pracovalo mnoho tzv. služeben po celé Francii. Byla zřízena speciální oddělení. Tak odd. duševní práce slučuje knihovnu, její oddělení hudebnin, kanceláře přepisovačů, tiskárnu s knihaři, předčítárnu a vydavatelství. Společnost provozuje i slepecké dílny, školí telefonní manipulanty a připravuje je i pro jiná povolání. Jako doplňující služba byla zavedena poradna pro vyšetření zraku. Starým a nemocným členům vyplácí podpory. Asociace má i sekci hluchoslepých. Společnost založila i další časopis s názvem Louis Braille, při kterém vznikla později nová společnost se stejným názvem. Oba časopisy jsou obsahově mimořádně bohaté a poskytují mnoho informací z Francie a celého světa i dnes. Island Přátelé slepých Islandu - 1932. Byla to organizace, která nevidomé podporovala spíše svou charitativní činností. Jiné možnosti v této době neměla. Itálie Působily zde následující společnosti: Italská společnost Ente nazionale di lavoro per ciechi - 1936; Romasova společnost pro výchovu slepých ve Florencii - 1875; Barbi-Adrianova společnost pro styk mezi ústavy pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí - 1875. Kuvajt Společnost nevidomých - 1972. Víceméně dobročinná, i když usiluje o zaměstnávání, pro které zde v době jejího vzniku nebyly vytvořeny podmínky. Maďarsko Velmi aktivně působící organizace odborníků Společnost léčebných pedagogů - 1970. Mezinárodní Sdružení pro podporu Braillova písma - 1955; Světová unie nevidomých vznikla sloučením Světové rady pro blaho slepců a Světové federace nevidomých - 1984; Mezinárodní sdružení pro otázky čtení slepeckého písma - 1955. Německo Společnost Moon, která vznikla v Berlíně r. 1848, starala se o rozšíření Moonova reliéfního písma. William Moon (Londýn) je vytvořil na základě zkušeností z výsledků soutěže edinburské Společnosti pro umění. Portugalsko Asociacio promoton de ausino dos coegos - 1888. Zabývala se i problematikou základní péče o osamocené slepce. Rakousko Společnost léčebných pedagogů - 1872 je odbornou organizací. Rusko Společnost s charitativní činností pro péči o válečné sirotky a nevidomé děti vyvíjela činnost v Petrohradě od r. 1877; Společnost pro péči o válečné invalidvy v Petrohradě - 1877; Slovensko (ČSR) Spoločnosť pre špeciálnu a liečebnú výchovu v SSR - 1980. Je vědeckou společností se sekcemi pro jednotlivé speciálně pedagogické disciplíny. Vydává odborný časopis. Úzce navázala na podobnou Společnost maďarskou. Švýcarsko Společnost pro péči o hluchoslepé - 1968. USA Dnes už pravděpodobně není možné zpracovat přehled nejrůznějších společností, které vznikaly v USA. Z těch snad nejdůležitějších to jsou: Společnost ve prospěch slepců - 1896; Společnost pro péči o slepé, New York - 1905; Společnost pro podporu Braillova písma (Braille Revival V. Rue) - 1981; Společnost pro péči o slepce, která pořádala první lehkoatletické závody nevidomých sportovců v r. 1905; Sdružení pro výchovu nevidomých a slabozrakých dětí 1984; The Greater Pittsburgh Guild for the Blind - 1986. Velká Británie V r. 1797 vznikla v Londýně Rasdalesova charita. Není známo, zda již dříve založený azyl Elsing Hospital, Charty a Graingersova charita neskončily svou činnost. 1811 byla založena Národní společnost pro podporu nevidomých izraelitů; 1836 to byla Společnost pro pěstování péče o slepce; 1838 vzdělávací Společnost pro čtení a psaní Lucasovým reliéfním písmem, starala se o elementární vzdělávání londýnských nevidomých dětí i dospělých docházkou do jejich domovů. Zůstaneme-li ještě v této oblasti, je nezbytné zmínit se o Společnosti pro umění, jejíž sídlo bylo ve skotském Edinburku. V r. 1825 vypsala soutěž na vytvoření slepeckého písma. Výzva měla obrovský ohlas i ve všech ústavech pro výchovu nevidomých dětí v Anglii a Irsku. Postupně byly přijaty desítky návrhů, z nichž jich bylo zaevidována dvacítka. Soutěže se zúčastnili i tři slepci. Pro vítěze byla připravena zlatá (skutečně ze zlata) medaile. Žádné z navržených písem se nakonec v praxi neuplatnilo. Přesto tento čin napovídá velmi mnoho o tehdejším stavu v oblasti výchovy a vzdělávání nevidomých dětí. Počátkem 19. stol. působilo v této oblasti nejvíce výchovných institucí. Podobně jako charitativní společnosti, které chtějí slepcům pomáhat, jelikož jim nedůvěřují, že se dovedou postarat sami o sebe, jsou spolky, které vytvářejí programy péče bez aktivní účasti nevidomých osob. Podobně jako vědecky orientované společnosti působí i některé spolky, které pečují o kulturu nevidomých lidí. V jejich představenstvech jen výjimečně působí zdatní zrakově těžce postižení funkcionáři. Týká se to převážně spolků, které si vytkly kulturní nebo vzdělávací činnost. Ve spolcích, které si vzaly za cíl starat se o umísťování slepců do azylů, zrakově těžce postižení funkcionáři nepracují vůbec. Mohlo se tak stát jen zcela výjimečně, a to především v situacích, kdy je hospodářská úroveň státu velmi nízká nebo probíhá hospodářská krize. V určitých situacích nebylo vyhnutí a výchovně vzdělávací ústavy samy iniciovaly zakládání takových spolků, ve kterých většinou působili učitelé. Jejich iniciativa však mnohdy z nedostatku jiných možností končila podporou charitativních akcí, zakládáním zaopatřovacích ústavů a zajišťováním podpory ze strany domovské obce. Vedení ústavů k tomuto přístupu vedla zpočátku bezvýchodná situace některých chovanců, kteří opustili ústav a nebyli schopní se uživit, nebylo, kdo by se o ně alespoň v počátcích postaral. Nejčastěji tak vznikaly útulny pro nevidomé ženy, protože měly svízelnější podmínky k samostatnému životu. Předkládaný seznam a charakteristiky vybraných spolků, které si vytkly cíl pečovat o nevidomé občany, je neúplný, jelikož není v lidských silách zajistit přehled z celého světa. Níže uvedené spolky jsou proto pouze výběrem těch nejznámějších a tematicky zabírajících jednak spektrum péče o pozvednutí člověka, jednak oblast péče o jeho odstranění z očí veřejnosti do segregačního útulku, ve kterém může případně i pracovat. České země V r. 1898 vznikly u nás hned dva spolky: Spolek Útulna císaře Františka Josefa - Praha 1898; V Brně byl v témže roce založen Spolek pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku. V první výroční zprávě čteme: "Rok 1898 zůstal v blahé paměti každému, jenž slavností padesátiletého jubilea J. M. vévody a krále Františka Josefa se súčastnil; v tento památný rok založeno bylo mnoho dobročinných zařízení, jež mají potomkům hlásati lásku lidstva ku nešťastným bližním dle přání našeho nejjasnějšího mocnáře. Čestné místo mezi všemi zařízeními zaujímá i "Spolek pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku", který v jubilejním roce 1898 v život vzešel." K jeho založení dal podnět ředitel brněnského ústavu pro nevidomé František Pavlík. V preambuli čteme: "Spolek pro podporu slepých jest dobročinný a výpomocný spolek, jenž všech politických a národnostních zájmů prost, v hlavním městě Brně sídlo své má a s ohledem na ústav pro slepé, jenž pro Moravu a Slezsko jest, také v těchto zemích činnost svoji prováděti si za úkol obral, šetře rovnoprávnosti obou národností. Spolek podnítil činnost brněnských žen, které se přičinily o zvelebení Útulny pro dívky německé národnosti. Nejdříve v nájemních prostorách později v účelově postavené budově."; Spolek pro podporu slepých ve Slezsku - 1903. Jednalo se o odbočku spolku brněnského. S jeho založením je rovněž spojeno jméno Fr. Pavlíka. Činnost spolku se však nerozvinula, nenašla se vhodná osobnost pro jeho vedení a jeho zakladatel sídlil v Brně; Spolek Seywalterovy útulny - 1905, který otevřel v Praze na Kampě útulnu pro nevidomé ženy; Spolek pro podporu německých slepců v Čechách - 1908; Zemský spolek pro výchovu a opatrování slepých v Království Českém - 1909. Spolek byl český, členové jeho představenstva byli všichni Češi. O rok později otevřel v Praze Deylův ústav pro slepé, český výchovně vzdělávací ústav, který měl své hudební oddělení, jež se postupem doby specializovalo na přípravu zrakově těžce postižených učitelů hudby. V r. 1948 se toto oddělení stalo hudební školou, která o dva roky později získala celostátní charakter. Potom se tato střední hudební škola přeměnila na konzervatoř pro mládež s vadami zraku a v poslední době převzala jméno původního zakladatele ústavu Jana Deyla. Někdo by mohl diskutovat o tom, proč je hudební konzervatoř nazvána jménem očního lékaře a mohl by navrhnout jméno některého vynikajícího českého nevidomého hudebního pedagoga či skladatele, který na škole působil, nebo tuto konzervatoř založil; Jubilejní spolek císaře Františka Josefa na zaopatření mužských slepců na Moravě a ve Slezsku - 1910. Ve stanovách čteme: "Úkolem spolku jest, zaopatřovati doživotně a bezplatně slepé muže starší 20ti let, ke práci neschopné, bez ohledu na jejich národnost neb náboženství." Spolek navazoval na činnost Spolku pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku. Funkcionáři obou spolků byli především učitelé Zemského ústavu pro výchovu slepců v Brně. Jeho činnost se pro nedostatek finančních prostředků nerozvinula, navíc se zhoršovala i politická situace a v r. 1914 propukla první světová válka. Spolek péče o slepce německé národnosti v Čechách, Ústí n/L. - 1913. Později zde byly otevřeny detašované německé třídy pražského Klarova ústavu. Po jejich zrušení vznikly dílny pro nevidomé dělníky a posléze výrobní družstvo Karko; Spolek Český slepecký tisk vznikl v r. 1918. Působil 31 roků. Za tuto dobu vykonal neuvěřitelný kus práce v oblasti vzdělávání a kultury českých slepců (podrobněji viz níže). Česká ústřední péče o slepé - 1919. Ustavilo ji Ministerstvo sociální péče jako svůj pomocný orgán. Úkoly: evidence a celkový stav péče a poskytovat menší finanční příspěvky. Tento orgán se pokusil rozvinout také iniciativu pro zaměstnávání zrakově těžce postižených občanů, ale výsledky byly mizivé. Podařilo se zaměstnat několik nevidomých u firmy Baťa, v Tabákové režii aj. Ústředí vydávalo i vlastní bulletin Zprávy. Jeho činnost ustala počátkem druhé světové války, kdy bylo nahrazeno Národním souručenstvím; Mezinárodní informační kancelář v Praze - 1922. Soustřeďovala informace z celého světa a zprostředkovávala styk se zahraničím; Spolek Péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku byl svou rozsáhlou činností nejvýznamnější v oblasti pasivní péče o slepce, kteří se nemohli uplatnit v samostatném životě. Pečoval i o malé děti. Působil 27 roků (podrobněji viz níže). Spolek učitelů slepeckých ústavů - 1926. V r. 1934 se transformoval na Svaz slepeckých spolků a ústavů. Členstvem byli učitelé škol při ústavech pro nevidomé. Tento spolek zajistil překlad a vydání dvou Villeyových spisů: Svět slepých a Pedagogika slepých. Obě díla u nás zaujala významné postavení jako vysokoškolské učebnice. Anglie Spolek pro pěstování a péči o slepce - 1836; Spolek pro vzdělávání slepých v jejich domácnostech, Londýn - 1855. Na jeho podnět potom vzniklo podobných spolků asi 60. Národní institut pro slepce, Londýn - 1868. V současné době oceňujeme jeho doslova gigantický rozvoj. Postupem doby se činnost rozrostla do té míry, že v současné době je nejvýznamnější organizací v Anglii. Ze skromných počátků se vypracoval na nejdůležitější organizaci a instituci, která dodnes slouží nevidomým v celé anglosaské oblasti v plném rozsahu. Některými opatřeními připomíná původně proponovanou Českou unii nevidomých a slabozrakých, ovšem v rozsahu, o kterém nebylo možné zpočátku ani snít. Projekty Institutu zahrnují péči o školy (kterých bylo i více než sto, ale postupem tzv. integrace nevidomých a těžce slabozrakých dětí do běžných škol jich je v současné době do desítky), pracovní možnosti, rehabilitaci, pomůcky, výuku písma aj. Stará se o obrovskou knihovnu, ve které ještě do nedávné doby bylo mnoho knižních fondů v Moonově písmu. Zvuková knihovna vznikla v r. 1935 nahrávkami na gramofonových deskách, koncem padesátých let na magnetofonových páscích (kotouče) a v šedesátých letech na magnetofonových kazetách s automatickým přehravačem. Institut má ve své kompetenci rovněž výcvik vodicích psů. Bangladéš Spolek pro pomoc nevidomým dětem - 1978. Pomoc spočívá v evidenci a převážně v oblasti péče o zdraví nevidomých dětí a péči o jejich rodiny. Čína Čínský svaz pro dobro slepců - 1953; Čínské sdružení nevidomých a neslyšících - 1960. Finsko Spolek péče o slepce - 1887. Francie Podpůrný spolek pro slepé - Paříž 1941. Ghana Společnost pro podporu slepců - GBS, poskytuje služby, které lze v těchto podmínkách uskutečnit. Holandsko Spolek pro zabránění vzniku slepoty - Amsterodam 1929. Chorvatsko Spolek sv. Víta - Záhřeb 1898. Maďarsko Zemská jednota pro péči o slepce v Maďarsku - 1882; Na pomoc slepým - 1882; Spolek pro péči o slepce - Budapešť 1897; Podpůrný spolek řemeslnické školy v Segedu - 1902. Mezinárodní Světová rada pro blaho slepců - 1951. Došlo ke sloučení Světové rady pro blaho slepců a Světové federace nevidomých s názvem Světová unie nevidomých - 1984. Německo Spolek pro podporu chudých slepců - 1818; Moonův spolek pro péči o slepé - Berlín 1860; Spolek pro podporu a vzdělávání slepců - Hamburk 1876; Spolek pro vzdělávání a podporu slepých - Frankfurt n. M. 1879; Spolek paní a dívek pro pomoc slepým v Číně - 1880; Spolek péče o slepce v Düren - 1887; Komora péče o slepce - 1922. Pákistán Spolek Pomoc slepým dětem - 1979. Podkarpatská Rus (ČSR) Spolek péče o nevidomé - 1928; Spolek pro péči o slepé v Mukačevě - 1928. Polsko Německý spolek pro podporu osleplých vojínů s názvem Spolek pro zajištění osudů slepých - Vratislav 1877. Rakousko Spolek pro péči o slepé ve Vídni - 1895; Spolek učitelů a přátel slepců - Vídeň 1902. Rumunsko Rumunský spolek pro péči o nevidomé - 1912. Rusko Mariánský spolek v Petrohradě - 1881. Měl významnou roli při organizování tamního ústavu pro výchovu vzdělávání nevidomých dětí i pro vyhledávání možnosti jejich pozdějšího zaměstnání. Významnou postavou spolku byl Konstantin Kirilovič Grot, ruský tyfloped, budovatel ústavu pro nevidomé v Petrohradě; Dobročinný spolek pro dobro slepeckého ústavu - Petrohrad 1882. Řecko Spolek pro řízení ústavu slepých - 1905; Slovensko (ČSR) Zemský spolok pre starostlivosť o nevidiacich, Bratislava - 1925; Zemský spolok pre starostlivoť o nevidiacich - Báhoň 1926; Spolok pre starostlivosť o nevidomých na Slovensku - 1947. Sídlem spolku byla Bratislava, avšak úřadoval v Báhoni. V preambuli stanov čteme: "Spolok je nepolitický. Účeĺom spolku je sústavne organizovať a pevádzať starostlivosť o nevidomých na Slovensku bez zreteĺu náboženstva a národnosti."; Spolok pre blaho nevidomých v Bratislavě - ? Odbor učitelstva pro mládež vyžadující zvláštní péče - 1957. Srbsko Slovanský svaz pro péči o nevidomé, Bělehrad - 1937; Švýcarsko Spolek pro podporu slepců - 1899; Svaz pro péči o slepé - 1904; Sdružení spolků nemocných a invalidních občanů - 1951. USA Americké sdružení ve prospěch nevidomých - 1895; Velký Pitsburský cech nevidomých - 1959; Sdružení učitelů nevidomých v USA - 1971; Národní centrum pro pomoc nevidomým - 1978. Již jsem výše naznačil, které podmínky vedly k jejich zakládání. Určitá skupina slepců vždy inklinovala k samostatnosti a nezávislosti i přesto, že to přinášelo mnoho starostí a vyžadovalo mimořádnou vitalitu. Nechtěli sbírat drobty, které, obrazně řečeno, padaly z plných stolů boháčů. Postupně z praxe vyplynulo, že spojí-li síly, bude se jim dařit lépe. Budou-li se setkávat, mohou si zkušenosti vyměňovat, mohou si případně i vzájemně pomáhat, umožní alespoň částečně samostatný život těm slabším. Postupně přišli i na to, že tyto spolky je mohou chránit před silnou konkurencí v podnikání. Svépomocné spolky jsou třetí institucí nastupující v rozvoji péče o společenskou rehabilitaci nevidomého člověka. Vznikají historicky souběžně s jinými formami sdružení ve prospěch slepců. Hnacím momentem vzniku byla bída u širokých vrstev slepeckého obyvatelstva. Nesmíme zapomínat, že se svépomocí přicházela myšlenka odpoutat se od poručnictví, později odmítnout "péči od kolébky do hrobu". Myšlenka svépomoci se prakticky prosadila bez ohledu na potíže, jejichž kořeny byly v pramalé důvěře v sociální a lidskou hodnotu slepce. O tuto svépomoc se sváděly těžké spory, které může plně pochopit jen ten, kdo je aktivně prožíval. Představitelé spolků, které chtěly pečovat o slepce v rámci azylů, nechtěli a vlastně ani nemohli pochopit, že pro nevidícího člověka by měly být plně otevřené dveře k různým druhům povolání a do sociálních společenství, že právě práceschopnost je učiní šťastnými. Většina slepců se nechce oddělovat od společnosti. Pokud mají být integrální součástí společnosti, je třeba hledat reálně odpovídající formy. Jakákoliv jednostranná závislost tuto integritu narušuje. Do tohoto ovzduší zaznívaly skeptické hlasy některých učitelů a tzv. pečovatelů, které např. varovaly před riziky samostatného povolání i před vyšším vzděláním bývalých žáků ústavů. Podle některých učitelů i některých představitelů pečovatelských spolků si vzdělaný slepec svůj osud uvědomuje hlouběji a může být proto nešťastnější než slepec, o kterého je pečováno od kolébky do hrobu. Paradoxní je, že vůbec neměli na mysli ani úplné středoškolské vzdělání, tím méně vzdělání vysokoškolské. Součástí ústavů byla pouze neúplně organizovaná základní škola různého typu a názvu. Tyto poměry převládaly přibližně do poloviny 20. století. Avšak i v jeho druhé polovině bylo třeba ze strany nevidomého zájemce o studium vyvinout mimořádné úsilí nikoliv jen při studiu, toho jsou si všichni vědomi, nýbrž také při přesvědčování odborné veřejnosti. Je zajímavé, že koncem druhého tisíciletí důvěřují schopnostem nevidomého člověka nejvíce běžní spoluobčané. Samostatně a nezávisle se sdružovala již středověká bratrstva a cechy. Ta chránila své členy pouze souhlasem s jejich profesním zaměřením, tj. sdružení modlitební, žebráků, hudebníků a zpěváků i jiná. Ostatní společnost je v obecných společenských vztazích chápala jako jedno z nutných východisek. Postupně, jak se jednotlivci oddělovali od uzavřené skupiny a živili se na vlastní pěst, cítili novou potřebu se sdružovat. Usilovali o to, aby některé pracovní činnosti byly vyhrazeny pouze jim, chtěli, aby jejich výdělečná činnost byla společností oceněna jako projev vyšších snah vyrovnat se nárokům života, aby hodnota jejich práce byla společensky užitečná. Vznikal nový typ novodobého sdružování, tj. podle obdobně, jak tomu bylo u jiných zájmových skupin obyvatelstva. Vznikala sdružení nevidomých zaměstnanců a podnikatelů s profesním zaměřením. Později se přidali i bývalí slabozrací spolužáci. Zdá se, že historicky první organizací samotných nevidomých bylo sdružení v Pekingu, které vzniklo v r. 206 př.n.l. Jeho členy byli nevidomí hudebníci. Byl to vlastně cech, který sdružoval nejen muzikanty a zpěváky, ale i vypravěče a básníky. Kromě uchovávání své profesní existence příslušela této organizaci výchovná role mládeže. Scházeli se v chrámu Ching Chung Miaro v jižním Pekingu. Toto nebo podobné sdružení existovalo v Číně do první poloviny 20. století. V Japonsku se začala věnovat pozornost slepcům s rozšířením buddhizmu. Přinesl jej sem i nevidomý kněz Gajin Wajo Zo v r. 754 n.l. z Číny. Je pochopitelné, že k učení slepého kazatele se připojilo především mnoho slepců. Naproti tomu je také přirozené, že slepý myslitel na své druhy se stejným osudem spoléhal do té míry, že jim v rituálu nového náboženství zajistil vedoucí úlohu hudebníků. Kolem r. 850 dovolil 55. císař Koko svému bratru Hito Yasimu, aby zůstal guvernérem provincie přesto, že oslepl. Na jeho počest obdrželi slepci dokonce zvláštní privilegia. Měli monopol na dvě profese, vyučování hudbě a masáže. Taková situace se mohla uchránit vzájemnou podporou a sdružováním. Nevidomí japonští buddhisté se dělili na dvě skupiny: na mnichy a laiky. Mniši, zvaní moso, měli za úkol recitovat dlouhé náboženské epopeje a hrát v chrámech na strunný hudební nástroj zvaný biva. Druhou skupinu tvořili slepci zvaní todo, kteří se živili jako potulní hudebníci, recitátoři nebo maséři. Obě skupiny měly právo vychovávat své následovníky. Pochopitelně, že k takové činnosti byla nutná pevná svéprávná organizace. Tento stav se udržel až do poloviny 20. stol. Prvním známým sdružením v Evropě je tzv. Benátské bratrstvo Schola coecorum (1315), jehož členy byli i slepci. Sdružovalo a chránilo všechny potulné vypravěče, hudebníky i jiné artisty. Nevidomí členové měli stejná práva jako ostatní. Nevidomí, kteří byli církví přijati do klášterů, nemohli být členy tohoto spolku. Benátské bratrstvo se prezentovalo jako přísně nezávislé. V rámci své činnosti se Schola coecorum starala i o přípravu mladých členů. V r. 1414 bylo založeno tzv. Strasburské bratrstvo chudých slepců. Organizovalo nevidomé žebráky i jejich průvodce. Chránilo je v jejich oblastech působení a dbalo, aby si jednotliví žebráci nekonkurovali a aby z tohoto důvodu nedocházelo ke rvačkám. Pro větší produktivitu se mnozí členové později pokusili i o zpěv, hru na hudební nástroj nebo vyprávění módních hrůzostrašných příběhů. V r. 1661 byla v Palermu založena Akademie slepých hudebníků a básníků. Sdružovala slepce, aby jim pomáhala v jejich profesi tím, že radila, co je právě aktuální, jaké příhody a neštěstí se staly a je vhodné je zpracovat do textů vyprávění nebo písní a popěvků. Pravděpodobně se její členové i informovali o oblastech, kde je možné působit. Mladí příslušníci se podle regulí sdružení měli stát nejen charakterními lidmi, ale především vysoce váženými hudebníky. Akademie působila několik století. V r. 1780 zanikla srbská škola pro nevidomé guslary. Její založení není pravděpodobně dokumentováno. Bylo to vysoce organizované sdružení nevidomých hudebníků, které povzneslo činnost svých členů na vysokou úroveň. Již výše jsem uvedl několik jmen významných guslarů. Spolky pracujících slepců nového typu začínají vznikat v 19. století. V této době vycházejí z výchovně vzdělávacích ústavů již první absolventi, kteří prošli zapracováním do některých výrobních prací a mají v úmyslu co nejvíce přispět na svou obživu. Zatím však jim společnost nedůvěřuje, protože až donedávna byli považovaní za nevychovatelné a hlavně za nevzdělavatelné. Je tedy vhodné své budoucí zákazníky přesvědčit. Bylo to možné pouze výsledky práce. Bylo třeba opustit potulná zaměstnání. Vždyť v ústavu nabyli určité vzdělání a sebedůvěru. Bylo obtížné začít samostatnou prací si přivydělávat ve svém bydlišti se stálými zákazníky, což vyžadovalo velkou odvahu a v počátcích i podporu rodičů a sousedů. Mnozí zákazníci si výrobky kupovali především ze solidárních důvodů. Výrobky šly od ruky k ruce a samy byly reklamou. Radost z očekávání byla však v mnohých případech zkalena zklamáním. Lidé slepci dlouho nevěřili, výrobky se hromadily a v chalupě nastal smutek a beznaděje. Šlo se tedy na trh. Zboží slepého bylo nakonec atraktivitou a kupovalo se. Člověk nesměl zůstat za pecí, musel vyvinout i obchodní aktivity. A to zdaleka nebylo všechno. Aby řemeslník mohl vyrábět, potřeboval materiál. To byla svízel. Materiál nepřišel do domu sám, jak na to byli zvyklí v ústavu. A tak se ukázalo, že nejen zručnost, ale i jiné aktivity jsou nutné k tomu, aby slepec mohl být produktivní, aby mu bylo umožněno usilovat o lidské štěstí. Je třeba si připomenout, že podíl státu na zabezpečování samostatné existence slepce byl mizivý, spíše žádný. Vše se odbývalo v místě rodné obce nebo bydliště. V tomto ohledu byl významný institut domovské obce. Nevidomý řemeslník usiloval o zařazení do řady spoluobčanů většinou za dramatických okolností. Tato osobní dramata ovšem nekončila vždy úspěchem. Mnoho nešťastníků si vzalo i život, mnoho jich v lepším případě bylo přijato do azylu. Setkával jsem se však s řemeslníky, kteří byli na své řemeslo hrdí. Láskyplně ošetřovali všechno, co jim pomáhalo se uživit. Setkání např. s Arnoštem Haverlantem, kterého ještě dnes po několika desetiletích vidím v představě, jak pyšně sedí před domkem vybudovaným z prostředků vlastní práce, Tomášem Kučerou, hrdinou, který jednou zachránil svůj domek před požárem, když vlastníma rukama uhasil plápolající plameny, Josefem Jakubíkem, jehož prsty láskyplně ohmatávaly kvalitu kartáčnických dřívek. Znal jsem těchto krásných slepých lidí několik desítek. A co nevidomé matky, které dovedly vychovat své děti jako ty ostatní. Jedna z nich je mou ženou. Možnost činnosti byla vždy projevem jejich štěstí, které pramenilo z oprávněného pocitu společenské užitečnosti. Stejně oprávněné zdravé sebevědomí nevidomých soukromých učitelů hudby a ladičů klavírů bylo výsledkem jejich celoživotního pracovního úsilí, ve kterém žili a radovali se. Mohl bych jich jmenovat desítky, jejichž život jsem poznal zblízka. Mnozí byli mými přáteli, jim jsem věřil. Později přibyla povolání, která byla provozována mimo domov. Z ústavů vycházeli hudebníci, varhaníci i ladiči klavírů. Nastal jiný problém, jak se na místo pracoviště dostat. Přibyly proto nároky na pedagogy, naučit své žáky pohybovat se v širším prostoru. Nejvíce se spoléhalo na odvahu samotného slepce. Jiné metody neznali. Běžně se o tento problém v ústavech nikdo nestaral. O bílé holi nebo o vodicím psu nebylo ani řeči. Někteří nevidomí však chodili s běžnou holí, orientovali se pomocí zvuků, které kolem slyšeli, psa si vycvičili sami. Na delší cesty brali s sebou vesnické žebráky a jiné osoby, které neměly trvalé zaměstnání a mohly jim být průvodci. V lepších případech se ohlíželi po zdravém partnerovi do manželství. Tu bylo jasné, že slepec může dosáhnout životního úspěchu především svými dovednostmi manuálními, orientačními a tělesnou vyspělostí i plným zdravím. To všichni neměli. Obraceli se tedy o pomoc na spolky či azyly. S hudbou souviselo vyučování hře na hudební nástroje, žádný varhaník nemohl pracovat bez malého instrumentálního souboru a pěveckého sboru. V těchto oblastech bylo třeba, aby nevidomý vyrostl do takové úrovně, že mohl jiné odborně vést. Nestačilo již ve škole připravit nevidomého žáka k dovednostech, odvaze aj., bylo nutné zvýšit úroveň všeobecného vzdělání. To jsem jen na okraj naznačil, jaké nové podmínky vznikly působením výchovně vzdělávacích ústavů, které v přípravě svých absolventů pro samostatný život musely reagovat na současné společenské požadavky a vztahy. V tomto smyslu se jednotlivé instituce diferencovaly a vznikala tradice. Toto všechno by nemohlo probíhat samovolně, živelně. Organizovaně vznikala sdružení, která samostatně se živícím svým členům pomáhala. Zpočátku to byla především finanční a hlavně materiálová pomoc. Na společných schůzkách bylo možné zjistit, kde a kdo prodává nejlevnější suroviny. Představenstvo spolku potřebnou surovinu nakoupilo a zlevněně ji poskytlo řemeslníkovi. Přirozeně, že k tomu bylo třeba mnoho peněz. Spolky je získávaly členskými příspěvky a od dobrovolných dárců, prodejem výrobků, postupně zřizováním vlastních dílen a prodejen. Nevidomí samostatní pracovníci se sdružovali, aby poznali problémy těch druhých. Vznikala solidarita, vznikala skupina obyvatelstva se specifickým zaměřením. A hlavně vznikala pevná přátelství, která utužovala chuť žít. 19. století je stoletím vzniku a rozvoje spolkaření, je charakterické, že si nevidomí členové spolků pomáhají, vždyť samostatný život přináší tolik dříve netušených překážek, ale i radosti. Člověk měl být na co hrdý. První takový spolek vznikl ve Švýcarsku r. 1811. Byl prvním spolkem pro podporu samostatně se živících slepců, ve kterém se teprve formovaly základy spolkaření. V Rakousku se stal průkopníkem takových spolků nevidomý vídeňský skladatel populární hudby Thomas Zakreis. Hudbu neprovozoval sólově, nýbrž sestavil ze svých bývalých spolužáků malý hudební soubor. Tu poznal, jakou sílu má sdružování. Propagoval proto taková zájmová seskupení i v jiných profesích. V r. 1834 vznikl v Londýně spolek Pomoc nevidomých nevidomým. Dal si úkol navštěvovat osamocené slepce v domácnostech a podporovat jejich snahu nebýt na obtíž příslušníkům rodiny. V r. 1841 vznikl v Paříži podpůrný spolek pro nevidomé řemeslníky, který zanedlouho otevřel i společné dílny. Toto byla realizace nové myšlenky, soustředit nevidomé řemeslníky v dílnách, kde se mohli uplatnit i ti, kteří nebyli zrovna mimořádně zruční. Takové dílny přinášely možnosti nových seskupení v rámci pracovního kolektivu. Byly to zájmové činnosti, jako je pěstování hudby, čtenářské kroužky aj. Příklady dalších spolků: Afrika Arabský svaz slepců - 1932; Alžírsko Asociace slepců - 1963. Anglie Liga slepých invalidů, Londýn - 1899. Bulharsko Svaz slepých Bulharska - 1921; Svaz nevidomých Bulharska vznikl spojením Svazu slepých Bulharska a Spolku válečných slepců - 1951. České země Spolek pro podporu slepých v českých zemích - Praha 1898; Spolek pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku - Brno 1899; Podpůrný spolek samostatných slepců - 1902. Byl prvním českým slepeckým spolkem, ve kterém se soustředili nejlepší čestí slepci, jejichž aktivita byla sice narušena dvěma světovými válkami, ale přesto spolek vytvořil pro české slepce tradici a realizoval ideu o tom, že slepci mohou mluvit sami za sebe a mohou se samostatně uživit svou prací. Působil 47 let (podrobněji viz níže). Další spolky: Česká ústřední péče o slepé - Praha 1919; Družina osleplých vojáků - Praha 1919; Spolek válečných slepců Moravy a Slezska - 1919; Sdružení samostatných nevidomých Moravy - 1919. V r. 1928 se přeměnilo na pobočkou pražského ústředí Podpůrného spolku samostatných slepců; Svaz invalidů československých legií - 1919; Svaz slepeckých spolků - Praha 1923; Pracovní spolek německých slepců - 1921; Slepecká organizace českých nevidomých esperantistů (SOČNE) -1922. Spolek českých nevidomých esperantistů vznikl na popud K. Em Macana. V přecházejícím roce byl v Praze první Mezinárodní sjezd nevidomých esperantistů, který inicioval rovněž K. Em. Macan. Byl přesvědčený, že se nevidomí celého světa sjednotí právě pomocí esperanta. Zájem nevidomých o tento uměle vytvoření jazyk vzrůstal. V r. 1922 byla konečně dovršena adaptace Braillova písma pro esperanto. V r. 1924 došlo ke sjednocení kodifikace Braillova bodového písma pro tento umělý jazykv mezinárodním měřítku. Časopisy pro nevidomé esperantisty vycházely nezávisle na spolcích esperantistů; 1904 mezinárodní Esperanta ligilo, v Praze 1920 Auroro, 1958 Pola stelo, 1985 bulharský Esperanta fajrero aj. Sdružení samostatných slepců v Brně - 1923; Svaz slepeckých spolků - 1923; Ústředí spolků a ústavů v ČSR - Praha 1923; Svaz osleplých vojínů - Brno 1924 V r. 1931 začal vydávat časopis Maják; Spolek nevidomých intelektuálů Macan - Praha 1926; V r. 1939 byl rozpuštěn německými nacisty; Slepecké svépomocné sdružení - Praha 1926. Byl to malý spolek, který spíše kryl zájmy jedné firmy; Podpůrný spolekek samostatných slepců, odbočka v Brně - 1928. V třicátých letech převzal nadační budovu na tehdejší Třebízského ul, dnešní Chaloupkova; Německá odbočka Podpůrného spolku samostatných slepců - Ústí n/L. - 1928; Spolek válečných slepců - Praha 1929; V Ústí n. L. vznikl Verband der deutschen arbeitstatigen Blinden in der ČSR a začal vydávat čas. Verbandnachrichteen - 1932; Svaz čs. osleplých vojínů, začal vydávat čas. Metropol - 1932; Mimo tyto spolky existovalo ještě několik drobných spolků, u nichž není zjištěn rok vzniku. Naše republika byla těmito spolky a společky přeplněná. Několik pokusů vytvořit jediný svépomocný spolek selhalo. Jestliže však nevidomí členové v některém regionu nebo určité profese cítili potřebu se sdružovat, potom jakékoliv pozdější násilné spojování nemohlo mít úspěch. Národní správa nad spolky a ústavy - 1948. Byla aktem nového politického režimu. Tzv. Akční výbor Národní fronty, který vedl Jan Drtina, ke hromadnému dohledu využil i právě toho, že velký počet slepeckých spolků údajně tříští jejich síly. Všechno spělo ke sjednocení všech invalidů pod jednu organizaci. Výsledkem bylo ustavení Ústřední jednoty invalidů - 1949 (viz níže). Čína Organizace nevidomých Číny - 1950; Společnost nevidomých a slabozrakých Číny - 1960. Dánsko Spolek pro samostatně výdělečné nevidomé - Kodaň 1862; Dánský svaz nevidomých - 1911. Estonsko Estonský svaz nevidomých - 1951. Etiopie Etiopský svaz nevidomých - 1955; Svaz nevidomých socialistické Etiopie - 1974; Etiopský spolek nevidomých - 1979. Finsko Ústřední organizace nevidomých - 1928. Francie Spolek nevidomých intelektuálů - Paříž 1919; Spolek hluchoslepých - 1978. Ghana Sdružení nevidomých - GAK. Holandsko Organizace nevidomých Holandska - 1909. Indie Národní asociace nevidomých Indie - 1952. Island Islandský spolek nevidomých a slabozrakých - 1939; Společnost starších nevidomých Islandu - 1973. Itálie Spolek Ente zajišťoval nevidomým práci - 1936. Jugoslávie Ústřední svaz nevidomých Jugoslávie - 1937; Svaz nevidomých Jugoslávie vznikl spojením všech dosavadních spolků - 1946. Kuba Národní asociace nevidomých - 1978. Lucembursko Svépomocné sdružení nevidomých - 1964. Maďarsko Podpůrný spolek řemeslnické školy v Segeďi - 1902; Podpůrný spolek nevidomých - Miškolc 1905; Zadunajský podpůrný spolek slepců se školou - 1904; Svépomocná jednota slepých - 1918; Podpůrný spolek slepých v Ujpešti - 1904. Mezinárodní UABO - Universala Asocio de Blindulorganizatoj (Světová společnost slepeckých organizací) - 1931. Ještě v témže roce sdružovala 12 organizací z různých zemí včetně jedné neesperantské - Polské jednoty válečných slepců. Organizace byla donucena ukončit svou činnost počátkem druhé světové války. Světová rada pro blaho slepců - 1950; LIBE - Ligo internacia de Blindaj Esperantistoj - založená 1950 nebo 1951. Tato organizace sdružuje jednotlivce i národní organizace nevidomých esperantistů. Světová rada pro ochranu slepců - 1959; Mezinárodní federace nevidomých - 1964; Světová rada pro blaho slepců zakládá regionální výbory - 1967; Evropský výbor Mezinárodní federace nevidomých - 1974; V r. 1984 Světová Federace nevidomých a Světová rada pro blaho slepců se spojily ve Světovou unii nevidomých a slabozrakých se svými regionálními výbory. Mongolsko Organizace nevidomých a neslyšících - 1978. Německo V r. 1860 založil W. Moon v Berlíně Spolek pro péči o slepé. Jednalo se však především o to, aby se zde rozšířilo jeho písmo; V severním Německu vznikl první spolek pro podporu slepých - 1851; Svépomocné výrobní sdružení nevidomých - Hamburk 1872; Svépomocný spolek nevidomých - Berlín 1874; Spolek samostatných slepců ve Steglicích u Berlína - 1886; Spolek německých slepců - 1892; Spolek pro podporu pracujících slepců - Výmar 1894; Spolek slepců pro Drážďany a okolí - 1901; Ústřední spolek pro podporu výdělečně činných slepců - 1905; Spolek slepců ve Wüttenberku - 1909; Spolek německých židovských slepců - 1911; Říšskoněmecký svaz nevidomých vznikl na 2. Dnu nevidomých - 1912; Spolek německých nevidomých akademiků - Marburk 1916; Arbeitungsblindenverein - 1921; Svaz německých spolků a ústavů - 1924; Spolek nevidomých sportovců - Berlín 1928; Svaz nevidomých a slabozrakých NDR - 1957. Do této doby se v Německu nesměly organizovat žádné spolky, a proto nebyla povolena ani žádná slepecká organizace. Nikaragua Svaz nevidomých - 1981. Norsko Norský svaz nevidomých a slabozrakých - 1900. Nikaragua Národní ústředí pro nevidomé - 1980. Pákistán Sdružení nevidomých Pákistánu - 1960. Polsko Jednota nevidomých - Vratislav 1876; Spolek Slepecká jednota - Vratislav 1896; Polský svaz nevidomých - 1951. Portugalsko Svaz nevidomých hudebníků - 1927. Rakousko Podpůrný spolek slepců - 1897; Svépomocný spolek slepců - Vídeň 1898; Ústředí svazů rakouských slepců - 1903; Spolek pro podporu slepců - Vídeň 1929. Rumunsko Svaz rumunských slepců - 1955. Rusko Všeruské ústředí svazů slepců - Petrohrad 1916; Moskevský svaz slepých - 1918. Všeruská organizace slepých (VOS) - Moskva 1925; Organizace nevidomých Běloruska - 1928; Organizace nevidomých Uzbekistánu - 1932; Organizace nevidomých Ukrajiny UTOZ - 1933; Rada pro práci hluchoslepých - 1978. Řecko Svépomocný svaz nevidomých Řecka - 1932. Slovensko (ČSR) Jednota válečných slepců - 1919; Zemský spolek nevidomých - 1926; Svaz slovenských slepců ze Slovenska - 1927; Odbočka Podpůrného spolku samostatných slepců v Levoči - 1946; Spolok pre starostlivoť o nevidiacich - 1947; Sdružení slepců v Báhoni - ? Únia nevidiacich a slabozrakých Slovenska - 1990; Slepecký spolok Slovenska - 1990. Sudán Asociace nevidomých - 1980. Španělsko Národní organizace nevidomých Španělska ONCE - 1938; Svaz nevidomých Španělska - 1940; Švédsko Svépomocný spolek nevidomých Švédska - 1889. Švýcarsko Spolek slepých studentů - 1896; Spolek pro podporu slepých - Lausanne 1899; Švýcarský ústřední spolek - 1903; Švýcarský svaz nevidomých a slabozrakých - 1911. Thajsko Spolek nevidomých - 1969. Tunis Národní svaz nevidomých Tunisu - 1955. USA Národní federace nevidomých USA - 1960. Uzbekistán Svaz nevidomých Uzbekistánu - 1935. Vietnam Svaz nevidomých Vietnamu - 1969. Vracím se k podrobnějším informacím o českých spolcích a svazech zrakově těžce postižených občanů, které měly a mají významnou společenskou úlohu v úsilí o zmírňování informačního deficitu nevidomých osob, jejich účasti na budování společenských vztahů, v oblasti vzdělávání a jejich integraci s těžce slabozrakými, v mezinárodních vztazích aj. I když stupeň integrace zrakové těžce postiženého jedince je v současnosti závislý na stupni jeho adaptability, přece jenom je zde velký prostor pro většinu nevidomých občanů, které je třeba v této oblasti informovat i vést je. To jsou úkoly všech jejich společenských organizací. 9.1 Podpůrný spolek samostatných slepců Popud k jeho založení vycházel ze zkušenosti, že absolventi, kteří se v ústavu vyučili řemeslu nebo ladění klavírů či se profesionálně věnují hudbě, nemohli se v životě uplatnit pro velkou konkurenci. Bezprostřední podnět proto dal nevidomý ladič klavírů Antonín Růžička. S několika přáteli utvořil přípravný výbor, který zpracoval stanovy spolku. Ustavující schůze byla 18. 6. 1902 za účasti 15 zakládajících členů a ihned přijala stanovy, které zdůrazňovaly nepolitický charakter spolku. Předsedou byl zvolen iniciátor Antonín Růžička. Spolek si dal úkol dokázat, že nevidomí občané mohou v životě obstát samostatně, že životní neúspěchy některých není třeba vždy řešit zřizováním azylů. Dobrodinci, kteří tyto azyly vedli, nebyli zrovna založením spolku nadšení. Nový český spolek neměl rovněž stoprocentní podporu ústavů pro nevidomé. Někdy dokonce svým chovancům zakazovaly stát se členy PSSS. Tzv. dobrodinci jej chápali jako utopii. Jedinou výjimku spolek připouštěl, tj. podporu ze strany tzv. stolních společností, jejímiž členy ovšem byli i nevidomí. Nejznámější z nich byli pražští Koštováci, kteří zakoupili pianino. Spolek spoléhal na skromné podmínky své existence a nechtěl dávat získané finanční prostředky na vydávání slavnostních spisů a drahou výzdobu svých provozoven. Nakonec musel také zápasit s vedením výchovných a vzdělávacích ústavů, které doposud své absolventy cílily většinou do azylů. Ve spolku panovalo přesvědčení, že stačí nevidomým dělníkům práci zajišťovat a starat se o její plynulý chod. Chtěl pomáhat nikoliv soucitem a ponižujícím darem z milosti. "Péče od kolébky do hrou" mu byla cizí, hlavní svůj úkol definoval poskytnutím příležitosti k práci. PSSS od svého začátku zápasil s nedostatkem finančních prostředků. Bez nich nebylo možné uvažovat o otevření vlastních dílen. Jsou proto pořádány koncerty nevidomých hudebníků, přednášky, propagační výstavy výrobků nevidomých řemeslníků, ženských ručních prací a také sbírky. Na koncertě v r. 1907 byl přítomen i Jaromír Čelakovský, první profesor dějin práva na české pražské univerzitě, se kterým představitelé spolku zapředli debatu o svých úkolech a právě zde vznikla myšlenka založit nový, skutečně český ústav, který by mohl připravovat své absolventy pro samostatný život. Čelakovský zprostředkoval styk s tehdy významným očním lékařem Janem Deylem. O dva roky později vznikl Zemský spolek pro výchovu a zaopatřování slepců. Ten pak v následujícím roce ústav skutečně založil. První nákupna a prodejna výrobků nevidomých řemeslníků byla otevřena v Praze r. 1917. Brzy po skončení první světové války zřídil spolek vlastní dílny. Po roce 1918 bylo středisko přemístěno do Moravské Třebové. PSSS začal pro své členy rozšiřovat služby v první řadě potřebné pro samostatné podnikatele. Byla to právní poradenská služba, podpory v nemoci, podpora rodině při úmrtí člena, při narození dítěte, příspěvek starobním důchodcům, příspěvek na léčení, na ambulantní péči o chrup aj. Mimořádnou vymožeností pro členy byly bezúročné půjčky. Je nutné zdůraznit, že tyto služby byly podloženy produktivní činností členstva. Veliké a nečekané komplikace přinesla první světová válka. Nebyly suroviny, poklesl i zájem o zboží, změnil se také zájem veřejnosti o starosti slepců. Vedení spolku se však nevzdalo a zvýšilo své podnikatelské úsilí. Ihned po skončení války svolává vedení spolku jubilejní valnou hromadu do Prahy, na které schválili proklamaci směřující ke všem slepcům a k vládě. Provolání obsahovalo požadavek o společném organizování tzv. civilních a válečných slepců, o nových povoláních pro nevidomou mládež a jejich přípravu v ústavech. V r. 1921 otevřel spolek dílny v Mor. Třebové, v r. 1926 Domovinu ve Vysočanech, pro kterou zakoupil budovu staré školy. Tu stavebně adaptoval vysokými náklady. Byly zde dílny, sklady i byty. Tak završil první etapu své činnosti. Působení spolku mělo velký vliv na sebevědomí a hrdost nevidomých řemeslníků, se kterými jsme se setkávali ještě donedávna. Jakmile však se dílny v rámci pozdější jejich původně nezamýšlené likvidace staly součástí Drutěvy, práce dělníků počala mít charitativní smysl, což se odrazilo i v jejich myšlení. V r. 1927 uspořádal spolek první celostátní sjezd nevidomých občanů v Praze s mezinárodní účastí. Výsledkem byla mimo jiné i rezoluce, která žádá pro zrakově těžce postižené právo na práci. Toto je obrovský společenský úspěch spolku s novou lidskou náplní. O rok později byla založena odbočka spolku v Brně, později v Ústí n. L. a v Báhoni na Slovensku (1946). Ve třicátých letech získala brněnská odbočka odkazem nadační budovu pro brněnském básníkovi Josefu Chaloupkovi, kde zřídila kartáčnické a košíkářské dílny a ubytovnu pro osamělé dělníky. V krátké době potom odbočka otevřela v Brně prodejnu slepeckých výrobků. V r. 1930 byl ustaven tzv. Ženský odbor, který organizoval výstavy a prodej výrobků ručních prací. Při takových příležitostech byly vždy konány koncerty nebo jiné kulturní akce, na kterých účinkovali nevidomí učitelé hudby a nevidomí recitovali své básně. Ustaven byl též odbor ladičů, učitelů hudby a odbor tiskový. Činnost spolku si nebylo možné představit bez možností informovat své členy v obdobích mezi schůzkami. V r. 1930 proto začal vydávat cyklostylem rozmnožovaný zpravodaj nazvaný Zprávy. Protože mám několik čísel, můžeme nahlédnout do redakce. Nebyly to pouze zprávy týkající se činnosti spolku, nýbrž zprávy ze světa, ve kterých se objevují dnes vzácné údaje i o kulturním životě slepců. Pro německé členy vydával spolek bulletin Mitteilungen. V r. 1938 podal Spolek vládě návrh zákona na tzv. slepeckou rentu. Návrh byl přijat příznivě. Blížila se však válka, nebyl proto projednán a zůstal nevyřízený. Roky druhé světové války byly pro spolek těžké. Již v r. 1938 došlo ze strany německých členů v Ústí n/L. k rozkolu, když se tamní odbočka převážně z vyhrocených nacionálních tlaků osamostatnila. Znovu musel spolek zápasit s nedostatkem materiálu, výrobu přizpůsobit novým náhradním materiálům pro výrobu kartářů i košů atd. Vznikl nedostatek přírodních materiálů jako žíní, loupaného proutí aj. Spolek se i nadále soustřeďoval na zvýšení kulturní úrovně svých členů a veřejnou činnost. V r. 1941 uspořádal velký koncert nevidomých umělců s výlučně českým programem, v r. 1943 založil tradici šachových turnajů aj. Válka sama těsně před svým koncem přinesla PSSS těžkou ránu, když za náletu koncem války byla budova vysočanské Domoviny zničena bombardováním. V jejích troskách zahynulo šest nevidomých obyvatelů. Pro pomoc v prvních okamžicích se objevila solidarita brněnské odbočky. Spolek získal zásluhou tehdejšího primátora V. Vacka budovu na Krakovské ul, kterou začal používat společně se spolkem Český slepecký tisk. PSSS sem umístil dílny, ČST tiskárnu a knihovnu. Bylo štěstím, že tato budova byla přidělena pouze pro potřeby nevidomých, protože později, kdy vznikl Svaz invalidů, byly nejednou vyvíjeny tlaky na umístění také zařízení pro ostatní invalidy. V Brně se místní odbočka PSSS přičinila o rozsáhlé stavební adaptace budovy na Chaloupkově ul., obnovila prodejnu slepeckých výrobků a otevřela druhou prodejnu v Ostravě. V r. 1946 připravil Spolek stanovy Ústřední péče o slepé, které dopracoval přípravný výbor. Byly podány na Ministerstvu vnitra, osobně je převzal tehdejší referent Rudolf Tyl. Dlouhé projednávání skončilo až v r. 1948, kdy bylo vlivem únorových událostí a změnou politického režimu zastaveno. 9.2 Spolek Český slepecký tisk V období první světové války přišlo o zrak mnoho českých vojáků. Karel Emanuel Macan se jim jako učitel v Klarově ústavu pilně věnoval. Mezi vojáky byli i takoví, kteří toužili po tom, aby mohli znovu číst české časopisy a knihy. Všichni začali tím více pociťovat nedostatek českého slepeckého tisku, nejvíce ovšem sám Macan, který pociťoval nedostatek cvičného materiálu. Zvažoval, že by bylo třeba nejdříve začít vydávat časopis tištěný Braillovým písmem, který by české slepce informoval o společenském a kulturím dění. Nevidomí německé národnosti měli možnost objednávat si časopisy z Německa. Macan neviděl jinou možnost, než pro tento účel založit nový spolek, což bylo v této době obvyklé. Od r. 1909 byl členem Zemského spolku, a tak se rozhodl. Počátky českého slepeckého tisku jsou spojeny se Zemským spolkem pro výchovu a opatřování slepců v Království Českém. Při výboru spolku z podnětu K. Em. Macana vznikl v r. 1915 Odbor pro slepecký tisk český. Jednání za tímto účelem svolal J. Deyl. Brzy vznikly různé komise, později i komise redakční s Macanem v čele. V červnu r. 1918 uveřejnil časopis Zora adresář členů spolku a v listopadu stanovy spolku. Spolek se bude starat o zřízení vlastní tiskárny. Bylo vytvořeno početné představenstvo. Předsedou opat Zavoral, místopředsedou Jan Deyl, členy: Jaroslav Srp, K. Em. Macan, a další. Záměrem bylo, že časopis bude tištěn ve spolupráci s Klarovým ústavem, který jako jediný ze tří pražských ústavů vlastnil moderní sázecí a lisovací zařízení. Jelikož Macan na tomto ústavu vyučoval, nebylo obtížné získat u jeho vedení souhlas. Již během jednoho roku (1916) vydal Odbor v Braillově písmu první rozsáhlou ročenku s názvem Jitřenka. Stala se knihou, kterou čeští slepci ještě dlouhá léta ctili a chovali ji jako vzácný předmět. Časopis Zora začal vycházet v r. 1917. Uveřejňoval články ze společenského života. Později však se přeorientoval na převahu příspěvků zabývajících se slepeckým hnutím. Současně vycházely i tematicky utříděné přílohy. Jako první vydal spolek v jednotlivých sešitech Hrabův a Macanův Klíč k Brailleově notopisu (1917) a další přílohy. Jakmile se vydavatelská činnost rozrostla, objevila se nutnost z Odboru pro český tisk vytvořit samostatný spolek. Vznikl v r. 1918 pod názvem Český slepecký tisk. Bude se starat o založení vlastní tiskárny, knihovny a vydávat české slepecké časopisy. Pro lepší koordinovanost činnosti byly ustaveny čtyři pracovní odbory. Vznikla komise knihovní, redakční, agitační a muzejní. V r. 1941 potom odbor pro přepisy hudebnin z běžného písma do bodové hudební notace. Pro nedostatek peněz rozvinul spolek rozsáhlou charitativní akci. Protože ze strany státu byla finanční podpora nepatrná, bylo nutné na vydávání časopisů získávat finanční prostředky od jednotlivců nebo korporací či podniků. Rozesíláním žebračenek v podobě pohlednic se pokračovalo i po druhé světové válce. Bylo tak získáno na třicet milionů korun, které potom při včlenění do Ústřední jednoty invalidů (1949) byly podle údajů Emy Pollandové-Rabanové rozptýleny i ve prospěch ostatních svazů. Spolek Český slepecký tisk vykonal pro kulturu českých nevidomých občanů velmi mnoho. Časopis Zora se svými zájmovými přílohami si předplácelo stále více čtenářů. Od původně společenských informací přešla Zora k uveřejňování specifické problematiky, zájmů nevidomých občanů, kulturní činnosti, vlastní literární činnosti, novinek všeho druhu aj. Později vznikla zvuková verze, ve zvětšeném písmu, posléze i verze digitální. 9.3 Spolek péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku Vznikl v r. 1922. Založil postupně tři azylová zařízení: 1922 zaopatřovací a zaměstnávací ústav v Chrlicích u Brna, 1924 ústav pro staré a nemocné slepce ve Hvětdlicích u Vyškova a 1926 Opatrovnu s mateřskou školou v Brně-Pisárkách. Sídlem spolku bylo Brno, jednatelem kněz řádu Augustiniánů páter Norbert Stanislav Doležel. Hlavní ideou spolku bylo heslo: "Péče o slepce od kolébky do hrobu". V praxi to znamenalo upřít slepcům samostatný život a shromáždit je do několika specializovaných azylů, kde by přežívali a psychicky strádali po celý život pod kuratelou trvale připomínané církevní dobročinnosti. Pro otevření zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu sloužil příklad pražského Klarova ústavu, který si funkcionáři spolku prohlédli a seznámili se s jeho statutem. Do chrlického ústavu přicházeli nevidomí, kteří se v životě neuplatnili, o které se nemohl, nebo nechtěl nikdo starat. Zpočátku zde v proponovaných dílnách pracovalo i několik absolventů Zemského ústavu, vždyť toto zařízení bylo proklamováno i jako zaměstnávací, ale pro přísný vnitřní katolický řád a mizivé výdělky brzy schopní dělníci odešli. Vybudované dílny potom sloužily pouze k tomu, aby obyvatelé azylu měli po celý den za mizerné kapesné zajištěnu nějakou činnost. V letech 1941-1949 byl sem z Brna dočasně přemístěn i Zemský ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých. Po druhé světové válce se ústav přeměnil na ústav sociální péče pro bezmocné a nemocné slepce. Po tři desetiletí sloužil potom jako běžný domov důchodců, kam byli přijímáni i staří a bezmocní slepci. V současné době je zařízení přebudováno na státní pobytové rehabilitační středisko. Toto zařízení je vybaveno digitální technikou, pořádá kurzy pro zrakově těžce postižené majitele počítačů, v provozu je kartonážní dílna, vyrábí se keramické předměty, nabízí se vyučování čtení Braillova písma. Pro staré slepce zřídil spolek Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku domov ve Hvězdlicích u Vyškova. Ústav byl v letech 1950 přebudován na běžný domov důchodců, do kterého již nevidomí nejsou přijímáni. Pro zřízení Opatrovny s mateřskou školou sloužil rovněž příklad pražského zařízení při Klarově ústavu. Jak se píše, bylo jejím úkolem: "...napraviti nedostatky rodinné výchovy, slepé dítě prakticky naučiti používati rukou a hmatem nahraditi zrak." A jak bude dítě připraveno: "...dovede se samostatně obléci, najísti, obstarati si potřeby denního života." Původně bylo zařízení umístěno ve Hvězdlicích, později zakoupil spolek soukromou vilu v Brně-Pisárkách. Byla to krásná budova se zahradou a malým lesíkem. Prostředí skutečně velice vhodné. Představenstvem spolku byl ředitelem jmenován (stejně i obou výše uvedených zařízení) páter N. Doležel, výchovu v Opatrovně budou provádět řádové sestry Dominikánky. Proklamovaným záměrem bylo "vyučovati všem potřebným předmětům." Záměry jistě výborné. Situace však nakonec (stejně jako v Chrlicích) vypadala úplně jinak. Měl jsem možnost žít v blízkosti několika bývalých chovanců mateřské školy a často s nimi hovořit. Zařízení mělo dvě oddělení. V prvním byly děti nevidomé mladšího věku s mentálními poruchami, ale především děti, které neměly zrakovou vadu, byly to však těžcí imbecilové, idioti a kreténi. Z jejich pobytu plynuly značné finanční prostředky. Otřesnost prostředí lze např. dokumentovat tím, že tyto děti raného i staršího věku nespaly v postýlkách, nýbrž na slamnících umístěných v koupelně na zemi, kam se denně stěhovaly po ranní hygieně dětí druhého oddělení. Kanálek koupelny sloužil k odtékání jejich moči. Druhou skupinu tvořily děti v předpokladu vzdělavatelné. Některé z nich byly později přeřazovány do školy Zemského ústavu. Výběr školáků nebyl prováděn podle věku a školní zralosti, ale podle toho, zda se na školu vzpomnělo nebo zda se to vedení tohoto ústavu či rodičům hodilo. Děti zde byly zdržovány co nejdéle bez ohledu na jejich školní věk. Byly zde drženy do svých deseti i více roků. Škola v pojetí N. Doležela byla pouze vhodným zaměstnáním dětí školního věku. Chci ovšem popravdě vydat svědectví o tom, že vybrané děti byly laickou učitelkou po krátkou dobu vychovávány a vzdělávány. Výchova byla nekompromisně přísně katolická. Otřesně působí vyprávění tehdejší chovanky. Uvádí, že za svá nicotná provinění byly děti trestány v izolaci jedním až dvěma dny hladovky. Třikrát denně jim byl podáván pouze chléb a voda. Trestání nepodáním večeře bylo běžné. Pro personál se vařila zvláštní jídla. Toto byla ona péče "od kolébky do hrobu" ve své nahé podobě. Opatrovna s mateřskou školou byla v r. 1950 zrušena s odůvodněním, že za socializmu ji nebude potřeba, protože vlivem jeho působení bude postižených dětí ubývat! To už bylo v době, kdy toto zařízení nebylo pod církevní správou. O budovu nevidomí přišli. Spolek zakoupil zámek Mitrovských na Českomoravské vysočině, který měl sloužit pro rekreaci. Záměr nebyl realizován, protože přišla druhá světová válka a po ní neodkladné záležitosti a chuť Norberta ovládnout výchovu nevidomých na Moravě. Zahájené stavební adaptace byly přerušeny a nikdy již nedokončeny. Po odsunutí německých nevidomých žen z Útulny na Černopolní ul. v Brně převzal spolek její budovu a zajistil stavební úpravy i nadstavbu pro zamýšlený ústav pro nevidomé. Doležel počítal totiž s tím, že zůstane vrchním ředitelem všech zařízení pro nevidomé na Moravě. Záměr nebyl uskutečněn, jelikož budovu odňal stát pro dětskou nemocnici a po únorových událostech r. 1948 byl N. S. Doležel zbaven všech funkcí a odešel do důchodu. Spolek vydával časopis Zprávy. Svou publikační činnost zaměřoval na informace pro veřejnost a zprávy ze světa. Spolek Péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku byl jedním z široce založených svazů římskokatolické Charity milosrdné lásky v Olomouci a Brně. Jak tato charita hodnotila práci spolku, není známo. 9.4 Ústřední jednota invalidů Ke vzniku společné organizace všech zdravotně postižených osob došlo iniciativou shora. Nová politická orientace Československa byla po únorových událostech v r. 1948 postupně stále víc směrována na socialistickou orientaci. Vedení státu se ujímá Komunistická strana Československa. Aby si zajistila rozhodující vliv bylo nutné změnit organizační strukturu všech společenských organizací a institucí a zásadně přeorientovat vlastnické vztahy. Tak došlo i ke sloučení všech dosavadních spolků zdravotně postižených občanů do jedné organizace. Nahrála tomu sama situace ve slepeckých spolcích. Vznikla Ústřední jednota invalidů. Moje pojednání je tematicky zaměřeno na historii slepeckých spolků, soustředím se proto pouze na jejich transformaci a jaké místo zaujaly v nové organizaci invalidů. Popis situace jiných skupin zdravotně postižených sloučených v Ústřední jednotě invalidů není proto mým tématem. V r. 1948 vystupuje jako mladý funkcionář Jan Drtina se staronovým požadavkem, aby všechny dosavadní slepecké spolky byly sloučeny do jednoho se třemi odbočkami, a to pro Čechy, Moravu a Slovensko. Koncem roku se scházejí i zástupci spolků a ústavů pro nevidomé a nárokují rovněž sjednocení všech slepeckých organizací. Všechny návrhy spěly ke sjednocení výslovně spolků nevidomých, žádné sjednocení s ostatními invalidy se ze strany vedení těchto spolků nenavrhovalo. Vzniká tak nešťastný pojem "sjednocení", který nás provází až do současnosti a deformuje názory jednotlivců, skupin i obecných demokratických pohledů. Každé sjednocování může být provázeno centralizmem. Všechno by se jistě urovnalo, jenže nastupující politická situace těchto tendencí zneužila a toto sjednocení provedla důkladně podle své představy, ve které bylo rozhodující politické hledisko nastupující moci. Připravovalo se prostředí pro vedoucí úlohu jedné politické strany. Po únorových událostech v r. 1948 nastala nová politická situace a v jejím důsledku všeobecná reorganizace všech sdružení a spolků. Návrh na spolek Ústřední péče o slepé byl odložen a připraven statut tzv. jednotné organizace invalidů s názvem Ústřední jednota invalidů, do které byly PSSS i ostatní české i slovenské spolky v r. 1949 včleněny především z politických důvodů. Pojem jednota byl nanejvýš sympatický. Mezi nevidomými se našli příznivci této myšlenky, jelikož byli přesvědčeni, že, jak se pravilo: "slepý pomůže chromému, chromý povede slepého", a tak skončila činnost všech spolků nevidomých i spolků o ně pečujících. Končí samostatné slepecké hnutí, jelikož v rámci této nové společné organizace byla skupina nevidomých podřízena organizačnímu a politickému vedení nové všeinvalidní organizace. Budovatelské úsilí zasáhlo i invalidy. Práce bylo dost, nevidomí odcházejí do továren, beznozí se stávají traktoristy aj. Toto společenské klima dokumentují i propagační časopisy, jako byla např. Práce invalidů aj. Nemůžeme se vyhnout skutečnosti, že nevidomí funkcionáři, kteří dříve volali po sjednocení slepeckých spolků, přistoupili - a to někteří s nadšením - na sjednocení s organizacemi ostatních zdravotně postižených s poctivou vírou, že konečně se slepcům splní cíl odstranit mimořádné množství slepeckých spolků a společků. Politickému pozadí bylo předestřeno sbratření všech invalidů s tím, že silnější organizace víc zmůže. Jak silný to byl zážitek dokazuje např. níže uvedená báseň nevidomého funkcionáře Josefa Škody. Rozhodně nebyla jediná. Nebylo to tak dávno, co skončila druhá světová válka, a lidé toužili po sjednocení úsilí o v ybudování prosperující vlasti. Svými hesly o humánní a sociální péči zajistilo vedení této organizace i souhlas drtivé většiny vedení spolků i jejich členů. Jako pohled do tohoto ovzduší přepisuji citaci, kterou uvádí O. Bohata ve své práci K vývoji organizací invalidů v Československu Únor a my: "Hlavní význam únorového vítězství pracujícího lidu charakterizoval prezident republiky Klement Gottwald takto: ´To hlavní, co přinesl Únor, je rozdrcení možnosti provést restauraci kapitalismu vnitřními silami - reakce - mocenskopolitickými a hospodářsko-politickými. Reakce dnes nemá možnost přivodit svými vlastními vnitřními silami zvrat.´ Toto je velmi důležité i v našem sektoru. Vzpomínáme si, jak působila "charitativní" péče o tělesně vadné v letech před druhou světovou válkou, vzpomínáme si na žebrotu tělesně vadných, někdy nezakrytou, někdy zakrývanou prodáváním pohlednic či jiných nehodnotných výrobků, vzpomínáme si na dvojnásobné vykořisťování slepců a ostatních, kteří byli vykořisťováni vykořisťovanými, a přes všechny řeči o lidské ušlechtilosti nakonec třeli bídu. Stovky, tisíce našich členů zažily rozpory kapitalistického řádu na vlastni kůži a nikdy na ně nezapomenou. Proto se již dávno za první republiky snažili tělesně postižení o vybudování silné zájmové organizace, která by se dovedla svých členů zastat a vybojovat jim místo, které jim přísluší. Nepodařilo se to a podařit nemohlo, neboť sám tehdejší společenský řád tomu odporoval. Společkařilo se a drobných úspěchů se dosahovalo jen individuálně. Bylo nutno nejdříve starý řád odstranit. Když náš pracující lid, veden velikým příkladem Sovětského svazu, dosáhl svého únorového vítězství, otevřela se i péči o tělesně vadné nová cesta. Již tehdy byly učiněny první kroky k sjednocení veškeré péče o tělesně a smyslově vadné. Postupně se začínaly otvírat oči i těm členům, kteří dosud lpěli na úzkém hledisku svého vlastního postižení. A konečně za pomoci Ústředního akčního výboru Národní fronty se podařilo veliké dílo sjednoceni celé péče o vadné. Vznikla Ústřední jednota invalidů. Za vznik této organizace děkujeme jedině tomu, že v únoru 1948 zvítězil pracující lid a zavřel s konečnou platností dveře za kapitalistickou epochou v naší zemi. Na této nové organizační základně se naskýtají všem našim invalidům nové perspektivy, nové možnosti pro účelné vybudování vlastní existence. Prostřednictvím družstevního podnikání a národních podniků bude možno zaměstnat valnou většinu našich invalidů, a to i takové, kteří jsou velmi těžce postiženi. Tak uskutečňuje lidově demokratický stát na cestě k socialismu svůj ústavní zákon o právu na práci každého občana." Ještě před zánikem PSSS se podařilo jeho funkcionářům zakoupit zámeček v Domousnicích pro rekreaci svých členů. Nová invalidní organizace však převzala movitý i nemovitý majetek. V rámci Ústřední jednoty invalidů a pozdějšího Svazu československých invalidů se rekreace nevidomým proto omezila na úkor členů jiných skupin invalidů. Nová sjednocená organizace invalidů ÚJI převzala od PSSS jmění ve výši cca 30 milionů korun.
A slovo tělem učiněno jest! Hle, hluchý, slepý, chromý jde, druh druha srdcem, duchem podpírá a sdružují se k socialismu. Zas nově září hvězda betlémská, ta čistá láska syna člověka, jež zvěstovala boží synovství a lásku bez rozdílu lidem všem. Dnes sociálně slabí mají čin, jenž dal jim právo na práci a chléb. Ne nebe pozemské, leč život chcem! To přítomnou je písní invalidů. I slepec může duhu lásky zřít, i hluchý slyší zpěvy andělské, i chromý vesele si poskočí, Když vrácena mu lidská důstojnost. Nuž vykroč, invalidů Jednoto, ty zušlechtěný klase mnohých zrn, snad najdeš slunce porozumění u sester, bratří plně rozkvetlých. Z tehdy významných činovníků, kteří slepecké hnutí přivedli do lůna Ústřední jednoty invalidů to byli např.: Rudolf Krchňák, Jaromír Trdla, Jan Drtina a Ferdinand Wildmann. Všichni potom zaujali vysoké funkcionářské posty v oslabených pozicích jednoho ze zájmových odděleních. Což ovšem v této době netušili. Tvůrčí etapu PSSS, Českého slepeckého tisku i jiných slepeckých spolků přervala politická situace v únoru 1948. Spolky byly nuceny vstoupit do nově vytvořené Ústřední jednoty invalidů a později do Svazu československých invalidů. Pracně vybudované dílny byly včleněny do invalidního družstva Drutěva, a tak se skončilo období hrdosti a pocitu štěstí z toho, že mohu svou prací přispívat na vlastní obživu a obživu své rodiny. V Drutěvě byla práce druhořadou, avšak nezbytnou činností, podstatnější bylo hledání nových finančních příspěvků proto, že se rozrostl byrokratický aparát, budovala se nákladná spoluúčast ve vyšších družstevních orgánech aj. Všechno bylo nutné politicky zastřešit. Vnutil se lidem pocit, že všechno je třeba zastřešit vyšším orgánem. Kdo nesouhlasil, byl obecně považován za kverulanta. Pročítáme-li dobové odborné a propagační časopisy, setkáváme se s trvalým pracovním nadšením, protože mnozí nevidomí a slabozrací nacházejí zaměstnání v továrnách a dostávají vyznamenání. Tato situace trvala několik let, ale postupně se pracovitost vytratila. V dílnách Drutěvy je dostatek práce, učitelé hudby nacházejí zaměstnání v lidových školách umění, ladiči klavírů v různých odborných podnicích. Vznikají dokonce družstva invalidů, která nevidomé ladiče zaměstnávají. Je proškoleno více masérů. Začíná úsilí o zaměstnávání v telefonních ústřednách. Ideově-politický nátlak začíná většina lidí chápat jako nevyhnutelný, protože jim přináší zaměstnání. Politická situace zrála ve prospěch dalšího sjednocování, a tak i v oblasti zdravotně těžce postižených. 9.5 Svaz československých invalidů Svaz československých invalidů byl vytvořen připojením další skupiny invalidů. V r. 1952 byla konečně "organizačně připravena", tj. ideologicky zpracována, vstoupit do jednotné organizace i Družina válečných poškozenců. Vznikl tak Svaz československých invalidů s řídícím aparátem včetně politicko-organizačního oddělení, které rozhodovalo o zásadním zaměření činnosti a kladlo důraz na ideově politické školení členstva. Provádělo se v rámci členských schůzí jako povinné desetiminutovky. Rovněž takové akce jako sběr odpadových surovin, sběr léčivých bylin aj. měly svůj politický podtext, který bylo vhodné zdůrazňovat. Slepci měli sbírat byliny, aby posílili mír! Čteme články o tom, jak slepec s bílou holí pomáhá na poli při žních. Vznikla jednotná organizace všech invalidů organizačně a také názorově. Ústřední výbor byl celostátní a na Slovensku působil Slovenský výbor SČSI. ÚV se dělil na tzv. Ústřední sekce podle druhu postižení. Předsedou Svazu se stal Rudolf Tyl. Funkce předsedy Ústřední sekce nevidomých se ujal Rudolf Krchňák. Situace se dostává tak daleko, že nastaly tlaky, aby byly vůbec zrušeny specifické základní organizace a byly vytvořeny základní buňky složené ze všech skupin invalidů. Tato zrůdná tendence byla překonána až v r. 1959. Toto všechno se dělo přesto, že dvě špičkové funkce zaujímali dva nevidomí funkcionáři, tj. předsedou Svazu byl R. Tyl a a předsedou sekce nevidomých R. Krchňák. Po roce 1963 se konečně začíná zájem o tzv. zájmovou činnost, tj. činnost, která úzce souvisí se specifickými otázkami smyslově i tělesně postižených občanů. Přesto, že předsedou SČSI byl nevidomý R. Tyl, vyžadovalo mnoho úsilí prosadit projednávání a uskutečňování specifických problémů nevidomých a slabozrakých. Na tomto úseku úspěšně působil jako zaměstnanec slepeckého ústředí Tomáš Macháček, který má zásluhu např. na prosazení zlevněných telefonů, později existenčního příspěvku aj. Pro zachycení situace znovu využijeme jeden citát z knížky O. Bohaty K vývoji organizací invalidů v Československu: "1. dubna 1952 se ustavil na půdě Ústředního akčního výboru Národní fronty přípravný výbor Svazu československých invalidů, který ihned zahájil činnost. Ustavující schůzi předsedal předseda Národního shromáždění Československé republiky a generální tajemník Ústředního akčního výboru Národní fronty soudruh Dr. Oldřich John, který ve svém úvodním projevu vyzdvihl velký význam připravovaného Svazu československých invalidů, jehož hlavním úkolem bude trvalé zapojení invalidů podle jejich schopností do pracovního procesu v socialistické výstavbě. Všichni mluvčí dosavadních organizací invalidů prohlásili, že od samého počátku vytváření nové jednotné organizace budou spolupracovat v přátelském duchu, plně oddáni myšlence uvědomělé aktivní účasti všech invalidů v budování socialismu. Na ustavující schůzi byl za předsedu přípravného výboru jednomyslně zvolen soudruh Dr. Rudolf Ty1, dosavadní úřadující místopředseda Ústřední jednoty invalidů, a za místopředsedu válečný poškozenec soudruh Ondrej Grieš ze Slovenska. Členy přípravného výboru jsou tito soudruzi a soudružky: Josef Ambrož, Jozef Bi1čík, Vincenc Fischer, Karel K1iment, Rostislav Korčák, Rudolf Krchňák, Karel Lípa, Marie Medonosová, Anna Prášilová, Lenka Škorvágová, Otakar Turek a Josef Zeman." Ano, je to průkazný dokument o tom, že Svaz byl nesvéprávnou organizací, že jeho zásadní zaměření se muselo zpracovávat na půdě Národní fronty, kterou vedla KSČ. Prvořadý politický význam tzv. jednotné invalidní organizace také dokazuje dopis prezidentu republiky. Cituji jeho plné znění: "Soudruhu Klementu Gottwaldovi prezidentu Československé republiky Praha - Hrad Drahý soudruhu prezidente! Hlásíme Vám, prvnímu dělníkovi a hospodáři naší země, že jsme s pomocí Ústředního akčního výboru Národní fronty dnes, 7. června 1952, ustavili jednotný celostátní Svaz československých invalidů. Vzali jsme si v této nové, dobrovolné organizaci za úkol získat převážnou většinu našich invalidů, bez rozdílu národnosti k aktivní, uvědomělé, ukázněné a kvalitní práci na výstavbě socialistického hospodářství a socialistické kultury a k odhodlanému boji za mír společně s veškerým pracujícím lidem naší vlasti. Delegáti invalidů ze všech krajů republiky - mezi nimiž jsou i četní úderníci, zlepšovatelé a vzorní pracovníci - na ustavujícím sjezdu svého Svazu s hlubokou vděčností vzpomínají Vašeho velikého, nezměrného díla pro dobro pracujícího lidu, které jste jako revoluční vůdce naší dělnické třídy za celou dobu své veřejné činnosti a zejména za poslední čtyři roky od února 1948 po svém nastoupení úřadu prezidentského v každodenní péči o stálé zlepšování života lidu a v neúprosném boji proti nepřátelům lidu vykonal. Dnes u nás invalidé již nežebrají, nejsou vykořisťováni, nejsou vystrkováni ze dveří a vyhazováni na dlažbu, ale jako plnoprávní příslušníci obrozené Národní fronty mají otevřeny všechny možnosti i přes svou invaliditu se uplatnit v produktivní práci při výstavbě, v politickém a kulturním životě, a podílejí se se všemi pracujícími na stoupající životní úrovni. Jsou si plně vědomi, drahý soudruhu prezidente, že za tento dalekosáhlý obrat v životních osudech našich invalidů jsme především zavázáni Vám, Vašemu moudrému, lásky plnému a bdělému vedení, s kterým neúchylně a věrně uskutečňujete v naší vlasti odkaz Velké říjnové socialistické revoluce. Jménem tisíců československých invalidů Vám slibujeme, že Svaz československých invalidů se ve všech krajích a okresech vynasnaží co nejlépe plnit své budovatelské poslání. Naši invalidé nebudou slepými a hluchými vůči historickým úkolům doby a nebudou kulhat za ostatním pracujícím lidem, ale v největším počtu se zařadí do jednotné fronty obránců míru a budovatelů socialismu. Přejeme Vám, drahý náš soudruhu prezidente, abyste nám zůstal zdráv, abyste nás v čele své oddané budovatelské armády pracujícího lidu přes všechny překážky dovedl k vítěznému dobudování socialismu v naší vlasti. Neochvějně věříme ve vítězství míru a socialismu a ze všech sil Vám budeme v této práci pomáhat. V Praze dne 7. června 1952. Delegáti ustavujícího sjezdu Svazu československých invalidů" Vznikl tak Svaz československých invalidů s řídícím aparátem včetně politicko-organizačního oddělení, které rozhodovalo o zásadním zaměření činnosti a kladlo důraz na ideově politické školení členstva. I nadále se provádělo v rámci členských schůzí jako povinné desetiminutovky. Rovněž takové akce jako sběr odpadových surovin, sběr léčivých bylin aj. měly svůj politický podtext, který bylo vhodné zdůrazňovat. Základní organizace byly nuceny vyplňovat dotazníky o budovatelské činnosti. Našli se však funkcionáři, kteří přes tento nátlak dovedli najít jeho skuliny pro prosazení činnosti, která nevidomým a slabozrakým pomáhala. Byla to především kulturní činnost v základních organizacích a obecně prospěšná činnost některých členů vyšších orgánů i pracovníků aparátu pro slepecké otázky. Svaz československých invalidů (SČSI) byl trvalou součástí tzv. Národní fronty, jejímiž členy byly především dvě povolené politické strany, Revoluční odborové hnutí (ROH) aj. Žádný zájmový spolek nemohl působit samostatně, veškerá zájmová činnost obyvatelstva byla zahrnuta do jednotné Národní fronty, jejíž orgány určovaly ideově-politickou náplň činnosti. Lidem se počaly zkreslovat jejich osobní zájmy, byli postupně pod tíhou idejí komunizmu přetvářeni tak, že mladí občané si jinou situaci později ani nedovedli představit. Mnozí nevidomí občané se stali příznivci systému na jedné straně z naivity, jiní převážně z prospěchových důvodů. Pouze jednotlivci z nutnosti, aby mohli prosazovat potřeby a zájmy nevidomých. Jiní zase soukromě prohlašovali nesouhlas, ale nechali se zvolit do vyšších orgánů, kde se nemuselo šetřit. I nevidomým členům se počaly křivit jejich názory. Učili se jistotě s ochranným deštníkem nad hlavou, který byl spleten ideologickým prostředím. Samostatné myšlení bylo postupně častěji považováno dokonce za prohřešek. Nejhorší na tom všem bylo, že jednotné myšlení členstva odmítalo jakékoliv námitky proti tak mamutí organizaci, kde se slepý člověk ztrácel v nedohlednu více než sta tisíc členů Svazu. Že tomu tak skutečně bylo a že to není pouhý subjektivní pohled, který se autorovi této práce podsouvá, dosvědčují všechny písemné dokumenty. Sjezdy invalidů bylo nutno konat až po sjezdech KSČ s odůvodněním, že KSČ jako vedoucí složka dává inspirace pro další činnost organizací Národní fronty. Těmito "inspiracemi" byly vždy politické pokyny. Posjezdová zpráva pak zněla takto: Činnost Svazu invalidů po x-tém sjezdu Komunistické strany Československa. Vždy se jednalo o tzv. "aplikaci" výsledků sjezdu KSČ do práce Svazu invalidů. Zpráva ze sjezdu měla vždy stejný obsah: 1) výsledky sjezdu KSČ, 2) rozvoj masově politické práce, 3) péče o zdravotně postižené, 4) pracovní a společenské uplatnění, 5) výběr obecných problémů invalidů, 6) některá doporučení pro činnost jednotlivých invalidních skupin apod. Konečně se probouzí i oficiální zájmová činnost. Např. 1960 vznik zvukové knihy. V r. 1965 vznikla při Radě zrakově postižených Tyflologická komise, jejíž činnost podléhala ideologickému dozoru a měla se starat také o vědecké zdůvodňování existence Svazu čs. invalidů. Ke škodě věci a mnohdy nikoliv z přinucení, ale z vlastního popudu, se v odborných knihách objevovaly citáty komunistických pohlavárů i místních slepeckých loajálních funkcionářů, kteří dobře plnili tzv. národně-frontovské úkoly. Pokud to byli nevidomí občané, kteří zastávali drobné funkce (i při těchto místních organizacích bylo nevyhnutelné, aby alespoň část funkcionářů byla v KSČ), vykonávali svou práci s láskou. Ale u lidí, u kterých bylo překvapivé, jak proplétali své publikace třídním pojetím, to vždy nemuseli. Např. Rudolf Krchňák byl jistě výraznou osobou v oblasti spolkového hnutí nevidomých i pro své mnohé teoretické práce i literární činnost. Nechal se bohužel vícekrát vtáhnout do tehdejší politické situace. V jeho prvním vydání práce Nevidomí známí i neznámí, která byla svého druhu průkopnickou v české literatuře, na str. 134 vsunuje neadekvátně tento text: "Brigáda socialistické práce nevidomých kartáčníků. V kartáčnické dílně brněnské Drutěvy získali titul brigády socialistické práce v r. 1965. Brigádu tvoří soudruzi: Alois Jansa, Rudolf Kliment, Rudolf Pavelka, Marie Hofbauerová a Marie Přikrylová. Tím, že pracují z odpadového materiálu, ušetřili svému závodu za rok 30.000 Kč. Dalších 15.000 Kč ušetřili tím, že zdarma opravují chyby na výrobcích domáckých dělníků. Soudruzi Jansa a Kliment nejsou vyučenými kartáčníky, protože přišli o zrak teprve v dospělém věku a oba byli dříve obchodníky a později dělníky. A přece právě oni byli iniciátoři soutěžního hnutí. Tři ostatní jsou kartáčnickému řemeslu vyučeni, protože nevidí od dětství." Nemíním podceňovat dělnické povolání nevidomých, ale přece jenom tito označení "soudruzi" nebyli ani později tak význační, aby se ocitli v odborné publikaci, ve které jsou uvedeni skutečně jen ti nejvýznamnější slepci. Na druhé straně dobře vím, že R. Krchňák žádným komunistou nebyl. Nakonec této kapitoly je třeba připomenout, že přes nepříznivé prostředí se objevily nové prvky v péči o invalidy. Socialistickou péči nebylo možné pouze popisovat, podařilo se realizovat mnohá kompenzační opatření. Většina z nich se promítá dodnes: důchody z mládí, možnost souběhu plného invalidního důchodu a mzdy, osvobození od daně ze mzdy, průkazky ZTP-ZTP/P aj. Velmi progresivně se řešila otázka pracovního uplatnění, vznikají nové pracovní obory, učitelé hudby pracují v lidových školách umění, Dosud ojedinělé povolání nevidomého telefonisty se stává jedním z nejrozšířenějších aj. Vzniká možnost státního příspěvku na některé speciální slepecké pomůcky, jako hodinky, skládací bílé hole aj. Tyto příspěvky ze strany státu se později staly nárokovými, případně dobrovolnými. 9.6 Federace československých invalidů Byla založena v období uvolněných polických tlaků. V důsledku příznivých politických událostí v r. 1968 vytvořilo několik nevidomých a slabozrakých přípravný výbor pro obnovení samostatného svazu nevidomých a slabozrakých. Mezi tím však se udál vpád cizích armád a nastala tzv. "normalizace", která vývoj vrátila zpět. Jako přechodný kompromis byla v r. 1969 ustavena Federace čs. invalidů se samostatnými svazy jako výraz "demokratizace" těchto společenských organizací. V této době se politicky mimořádně angažoval nevidomý Jan Drtina. Pro uklidnění situace přeložil ÚV Federace tzv. minimální a maximální program Českého vazu nevidomých. Na funkcionáře, kteří usilovali o založení samostatného Svazu nevidomých se ze strany zastánců dosavadního uspořádání pohlíželo jako na zbloudilce. Přesto se ČSN i jiné svazy podařilo ustavit. ČSSR se organizačně rozdělila na Českou a Slovenskou socialistickou republiku a vznikaly federální orgány. SČSI se rozdělil na autonomní čtyři svazy s vlastními ústředními výbory. V důsledku federalizace bylo v r. 1969 ustaveno i Slovenské sdružení svazů invalidů a s ním rovněž čtyři svazy podle zdravotních vad. Uvádím následující organizační uspořádání: Na jaře r. 1969 konaly se v Praze souběžně ustavující sjezdy čtyř svazů, které zvolily své ústřední orgány a delegáty na český sjezd a na sjezd celostátní. Totéž se událo na Slovensku. 3. 4. 1969 byl ustaven Český svaz nevidomých. Předsedou ÚV byl zvolen J. Drtina. V létě se potom konal celostátní sjezd invalidů a vznikla Federace invalidů v ČSSR. Tato organizační nepřehledná struktura existovala pět roků. Po jednání na ÚV KSČ bylo rozhodnuto o federativním uspořádání společné organizace s relativně samostatnými svazy. Ještě tentýž rok byl ČSN rozšířen na Český svaz nevidomých a slabozrakých, který lépe zhodnotil zájmy slabozrakých, kteří se chtěli na práci nového svazu podílet. Cíl ČSNS byl realizován prostřednictvím úkolů několika tematicky vymezenými komisemi: sociální, kulturní a sportovní, telefonistů, masérů, učitelů hudby, ladičů klavírů, žen, mládeže, vysokoškoláků, tyflologické a pro speciální pomůcky. Tato nová organizační struktura, byť úzce svázaná nadřízenými orgány, byla projevem moderního pojetí práce specifické organizace. Mládež vybudovala rekreační středisko, vznikly podmínky pro založení odborného časopisu, pro podporu vysokoškolských studentů aj. Mimořádná snaha byla projevována v oblasti pracovního zařazování nevidomých a slabozrakých osob. Podařilo se též realizovat několik významných sociálních opatření, byly zahájeny kurzy základní rehabilitace pro později osleplé aj. V obodbí 1969-1974 vyšlo šest odborných publikací. Nedílnou součástí činnosti byly koncerty. V časopise Tyflologické listy 1971 si můžeme přečíst Sociální program Českého svazu nevidomých a slabozrakých: 1. Vybudování stálého resocializačního střediska pro později osleplé občany. 2. Obnovit jednání s Ministerstvem zdravotnictví o vedení přesné evidence těžce zrakově postižených zdravotnickými zařízeními (hlavně pak je důležité evidovat později osleplé občany v produktivním věku). 3. Ministerstvu zdravotnictví budou předložena doporučení na pravidelné sledování očních chorob u zrakově postižených. 4. Zabezpečení jednotného postupu oftalmologů, členů posudkových komisí. Návrhy, náměty a doporučení v této otázce budou projednány s příslušnými odbory Ministerstva zdravotnictví. 5. Sjednocení definic jednotlivých stupňů zrakových vad. Pokračovat v jednání o tomto problému s Ministerstvem zdravotnictví. 6. Předložit Ministerstvu zdravotnictví a Českému červenému kříži náměty, jež by sledovaly předcházení očním chorobám. 7. Pokračovat v jednání s příslušnými odbory Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva školství o zařazení přednášek o životních podmínkách zrakově postižených do obsahu postgraduálního studia oftalmologů. 8. Pokračovat v jednání o dalším uplatnění nevidomých masérů. 9. Projednat s Ministerstvem práce a soc. věcí zajištění určitého počtu míst pro zrakově postižené občany se závažnějším psychiatrickým nálezem v jednom ze čtyř ústavů sociální péče, které budou pro tyto případy určeny. 10. Projednat s MPSV vyčlenění objektu pro asylové zařízení pro zrakově postižené mentálně zaostávající, nevzdělavatelné a pro zrakově postižené občany se zbytkovou možností pracovního uplatnění. 11. Vypracovat a projednat s příslušnými státními orgány možnost, aby v případě přiznání bezmocnosti nevidomému manželu, byl zvýšen důchod manželky, pokud trvale a celodenně o nevidomého manžela pečuje. 12. Pečlivě zvážit a propracovat návrh na zavedení kompenzačního příspěvku pro nevidomé. 13. Zahájit jednání o možnosti snížení počtu pracovních hodin z 8 na 6 hodin u nevidomých manuálních pracovníků, zpočátku jen v družstvech invalidů I. a II. typu a v ÚZ ČSSI. 14. Příspěvek z doplňkové péče na zakoupení elektrických a plynových kamen pro nevidomé. Zdůvodněný návrh se stane součástí celkového návrhu na rozšíření doplňkové péče. 15. Vypracovat návrhy na vybavení absolventů rehabilitačních kursů a škol pro nevidomé nezbytnými osobními a pracovními pomůckami. 16. Konzultovat s příslušnými odbory Ministerstva financí a MPSV možnost osvobození od zvláštní daně z důchodu u nevidomých důchodců." Perspektivy Svazu definoval J. Drtina takto: "Jestliže chce být ČSN skutečně moderní zájmovou organizací, musí sou činnost postavit na vědecké základy a rozvíjet ji pak třemi základními proudy, jimiž jsou: vzdělávání a výchova, sociální jistota, tj. pracovní uplatnění a důchodové zabezpečení a konečně péče o náhradu zraku, využití všech stávajících kompenzačních pomůcek a plnou podporu rozvoje pomůcek nových. Spojením těchto proudů vzniká nosná konstrukce systému komplexní péče o nevidomé a těžce slabozraké, kterou ovšem nelze vybudovat za pouhé roky. Je to perspektiva pro činnost ČSN, perspektiva dlouhodobá, již bude možno uskutečňovat jen úspěšným řešením dílčích problémů v rozsahu, který umožní úroveň vědy, techniky a společenského porozumění přeměněného v maximálně možnou pomoc společnosti, odpovídající příslušnému stupni jejího rozvoje. Ustavující sjezd ČSN by1 1. 4. 1969. Přijal pro nejbližší pětileté období svých ústředních orgánů rámcový program, který zahrnuje řešení nejpalčivějších otázek života těžce zrakově postižených a tento program vytyčil v následujících 48 bodech: 1. Vybudování organizační sítě a aparátu ČSN; 2. Evidence nevidomých a těžce slabozrakých; 3. Vědecký výzkum jako podklad péče o nevidomé a těžce slabozraké; 4. Sledování výchovy, výuky a přípravy pro povolání zrakově vadné mládeže; 5. Pracovní a společenská rehabilitace osob později osleplých; 6. Pracovní uplatnění nevidomých a těžce slabozrakých; 7. Vlastní hospodářská činnost ČSN; 8. Sledování otázek sociálního zabezpečení nevidomých a těžce slabozrakých, se zvláštním zaměřením na osoby nepracující; 9. Sledování péče o nevidomé v domovech důchodců; 10. Vytvoření podmínek pro maximální společenské a kulturní uplatnění nevidomých a těžce slabozrakých, hlavně mládeže (vytváření klubů mladých); 11. Rozšíření rekreační péče o nevidomé a těžce slabozraké; 12. Rozvoj Slepecké tiskárny, bodové a zvukové knihovny; 13. Vývoj a výzkum slepeckých pomůcek; 14. Propagační a publikační činnost vzhledem ke zdravé veřejnosti; 15. Získávání vlastních finančních prostředků; 16. Rozvíjení tělesné výchovy nevidomých." Povšimněme si, že vymizely národně-frontovské úkoly a ideově politické vzdělávání. Je zajímavé, že právě Drtina se nesnažil tuto složku péče prosadit. Text jeho článku pokračuje: "Tyto velmi stručně, ale zcela výstižně formulované úkoly vycházejí z rozboru dosavadní práce SČSI na úseku péče o nevidomé, odrážení její současný stav a jsou přitom i dostatečně mobilizující a přitažlivé pro široké členské masy svou naprostou srozumitelností a konkrétností." V dalším autor jednotlivé body činnosti rozpracovává. Zabývá se činností organizační, organizační výstavbou Svazu, Výkonným aparátem Svazu, Pracovními komisemi při ÚV ČSNS, spoluprací se Slovenským Svazem nevidomých, spoluprací s národní a celostátní organizací invalidů, zájmovou činností členů, výchovou a vzděláváním členů, pracovním uplatněním nevidomých a slabozrakých, výzkumem a vývojem speciálních pomůcek, kulturním a společenským životem nevidomých a slabozrakých svazovou slepeckou tiskárnou a knihovnou (bude je třeba připomenout, že Svaz převzal toto zařízení), propagační a publikační činností ČSNS, péčí o zdraví a obnovu sil těžce zrakově postižených, tělovýchovou a sportem. J. Drtina dále píše: "Mnoho problémů v péči o zrakově postižené by bylo možno úspěšněji řešit, kdyby ČSN vybudoval Klub přátel nevidomých. Členy klubu by měli být významní představitelé našeho veřejného života, vědy, techniky a kultury, kteří by svou morální pomocí usnadňovali realizaci účelných opatření. Mohl by mít i sekci podpůrnou, kterou by tvořili přispívající jedinci i různé instituce. Tato sekce by pomáhala ČSNS při zlepšování jeho materiálních podmínek, zejména podmínek pro výzkum pomůcek a budování účelových zařízení." V závěru se dotýká ještě těchto otázek: péče o pracující důchodce, pracovní a psychické rehabilitace později osleplých, azylovými zařízeními pro nevidomé s kombinovanými vadami, doplňkovou péčí národních výborů, přidělováním finančních prostředků na nákup kompenzačních pomůcek, domovy důchodců pro nevidomé, činností ekonomickou a finančním zabezpečením chodu svazu. K této otázce píše: "ČSNS není a patrně ani v budoucnu nebude organizací soběstačnou. Proto bude vždy záležet na tom, s jakým porozuměním se setká u Národní fronty, jak bude jeho činnost Národní frontou hodnocena a uznávána za všeobecně společensky prospěšnou. Je třeba, aby ČSNS učinil vše, co je v jeho silách, aby hodnocení jeho činnosti bylo co nejpříznivější a aby jeho využívání dotace Národní fronty byla maximálně hospodárná. Národní fronta bude ČSNS dotovat prostřednictvím Českého sdružení svazů invalidů, a to na podkladě globálně předloženého požadavku na příslušný správní rok, který bude zase rozpracován s přihlédnutím k návrhům jednotlivých svazů." Národní fronta stále sdružovala tři politické strany a několik zájmových svazů. Byla řízena Komunistickou stranou Československa, která měla v preambulích všech složek zakotvenu vedoucí úlohu. Není proto divu, že později i Národní fronta vyžadovala zvýšenou politickou aktivitu ČSNS. J. Drtina se dále zabývá rozborem tzv. Účelového jmění a jeho využíváním. Účelové jmění sloužilo především k poskytování bezúročných půjček členům. Vzniklo povinným odkupováním známek v různých hodnotách, které se vylepovaly do členských průkazů a potvrzovaly, že člen má zaplaceny členské příspěvky. Účelové jmění bylo v r. 1953 založeno z finančních prostředků, které byly odňaty Podpůrnému spolku samostatných slepců a činily cca 30 milionů korun. Ty byly během několika let zneužívány pro krytí nejrůznějších akcí. Když se členové bouřili, bylo toto jmění obnoveno z peněz členů, kteří byli povinni si každoročně zakoupit k tzv. kontrolní známku a ctí bylo, zakoupil-li si člen takových známek hned několik. Jako poslední probírá J. Drtina hospodářskou činnost svazu. Výsledky měly sloužit jako doplňující finanční prostředky pro zájmovou činnost svazu. Při ÚV vznikla v r. 1974 komise pro podporu zrakově postižených vysokoškolských studentů. Vedl ji dr. Josef Reiner, po jeho odchodu za něho nastoupil Rudolf Volejník. Finanční prostředky byly přidělovány Ministerstvem školství i ve prospěch studentů neslyšících, kteří tuto možnost nevyužívali. Komise vyvíjela záslužnou činnost zapůjčováním magnetofonů, jejich příslušenství, nahrávkami studijní literatury komplexně i podle nároků studentů aj. Rozsáhlý fond načtených knih tvořila díla marxizmu-leninizmu, jelikož jeho studium bylo předepsané pro všechny druhy studia. Činnost komise umožnila vysokoškolská, později i středoškolská studia mnoha nevidomým a těžce slabozrakým zájemcům. Její činnost byla rovněž pod ideologickým dohledem, který se projevoval např. i povinnými nahrávkami marxistické literatury. Novým prvkem činnosti Federace bylo založení (1970) hospodářské základny vznikem Mety, na Slovensku Integry. Oba podniky měly výsledky své hospodářské činnosti podporovat aktivity SČSI. Později se osamostatnily. Zajišťovaly výrobu a distribuci speciálních pomůcek pro všechny invalidy. 9.7 Svaz invalidů Vznikl v prostředí tzv. "normalizace" v r. 1974. Organizace respektuje federaci státu, zachovává českou a slovenskou organizaci a federální útvary, ale vracejí se k dřívější "jednotě" organizace tím, že zanikají zájmové autonomní svazy. Vlastní specifikum práce pro jednotlivé skupiny postižených přijímají po sjezdech jednotlivé zájmové Ústřední rady. Vznikla tak i Ústřední rada zrakově postižených. Předsedou je opět J. Drtina, který se snaží členy přesvědčit, že právě toto nové uspořádání, které je "vymožeností" Svazu invalidů, je to nejlepší, že oba programy dřívějšího Českého svazu nevidomých a slabozrakých bude možno lépe plnit. Výkonný aparát těchto rad byl sloučen vždy po dvou specializacích, tj. v našem případě to byl aparát pro zrakově postižené a vnitřně postižené, druhou sekci (sluchově a tělesně postižené) vedl tajemník Jaroslav Paur. Vedoucím aparátu pro zrakově postižené byl Miloslav Filipec, který podle všeobecného mínění nezvládl své úkoly. Patřil k nejaktivnějším pracovníkům, kteří dodržovali linii KSČ. Ústřední rady měly zpočátku pravomoc pouze poradní. Později jejich význam stoupl. Vždy však jejich (nejdříve to bylo pouhé doporučení, později usnesení) podléhalo schválení federálními orgány, především politickým oddělením (politicko-organizační odd.) přesto, že na ÚV KSČ bylo dokonce oddělení, které m.j. mělo na starost činnost Svazu invalidů. V čem taková starost spočívala je možné předpokládat, nicméně si ji zde netroufám blíže specifikovat. Při všech orgánech Svazu byly ustaveny stranické buňky KSČ, ve kterých se měly problémy projednávat ještě před tím, než byly tématem zájmových složek. Tak byla praktikována vedoucí úloha jedné strany i ve všech složkách aparátu. Složení volené orgánů nebylo možné bez předem stanoveného procenta členů KSČ. Struktura (Federace invalidů v ČSSR s podřízenými českým a slovenským Svazem invalidů) se neměnila až do r. 1990, kdy nová politická situace vyvolala obrovský tlak na vytvoření svébytné slepecké organizace. Ústřední rada zrakově postižených si postupně vypracovala silnější pozici. Dovedla prosadit výjimečně rozsáhlou odbornou publikační činnost v jejímž rámci vyšlo větší množství prací zaměřených např. na resocializaci nevidomých, tyflografiku, pomoc rodičům nevidomých dětí aj. Charakteristiku Svazu invalidů v ČR nemusíme nijak zvlášť koncipovat, stačí, když si přečteme několik zápisů o jednání sjezdů. Významným orientačním bodem jsou všechny úvody, kdy se závazky přislibuje politice KSČ, kterou tak pomáhá upevňovat. Rovněž jsou zajímavá usnesení a nezbytné dopisy Ústřednímu výboru KSČ a ÚV Národní fronty. Můžeme rovněž analyzovat obsah diskuzních příspěvků a jejich četnost ze strany nevidomých delegátů. Tyto materiály jsou k dispozici. Přirozeně, že mezi nevidomými funkcionáři pracovalo v období uplynulých čtyřiceti let mnoho těch, kteří nesouhlasili a hledali možnosti, jak nevidomým občanům pomoct. Na jiném místě poukazuji na výsledky jejich práce. Mezi takové patřila např. Ema Pollandová-Rabanová, později mezi silné osobnosti, které usilovaly o samostatnou slepeckou organizaci patřili např. Dr. Kotek, dr. Čálek, ze Slováků J. Vizváry aj. Součástí Svazu invalidů byla i Slepecká tiskárna a knihovna v Praze. Časopis Zora řídila redakční rada podléhající ÚV Svazu. Zora mimo jiné plnila také ideově výchovné úkoly v rámci instrukcí ze strany ÚV Svazu. Jelikož dosavadní prostředí se vedoucím ideologům patrně jevilo příliš demokratické, staly se vlivem "normalizace" další politické i zájmové změny. V r. 1974 jsme byli svědky druhého násilného zásahu politické moci do částečně samostatných svazů omezením či zrušením přísně vymezené suverenity. Znovu vzniká Svaz invalidů jako součást Národní fronty. Ještě v roce 1979 byla novými stanovami potvrzena politická podřízenost. Ve Stanovách z r. 1979 čteme: "...Svaz rozvíjí svou činnost pod vedením Komunistické strany Československa, vedoucí politické síly naší socialistické společnosti a získává invalidní občany pro uskutečňování její politiky. Svaz je členskou organizací Národní fronty Československé socialistické republiky. Podílí se na plnění jejích úkolů a spolupracuje s ostatními organizacemi v ní sdruženými." V odstavci c) čteme: "...vychovává své členy v duchu marxisticko-leninských zásad, principů socialistického humanismu a vlastenectví, přispívá k upevňování jejich internacionálního vědomí a cítění, zejména ve vztahu k Sovětskému svazu a ostatním socialistickým zemím." V r. 1970 vznikl výrobní podnik Svazu invalidů Meta v českých zemích, na Slovensku to byla o rok později Integra. Oba podniky měly podle propozic hospodářky zajišťovat provoz Svazu. Oba mamutí podniky se později osamostatnily a staly se na Svazu nezávislými. Je pravda, že situace se neopakují. Po uvolnění politického nátlaku v osmdesátých letech se činnost Rady zrakově postižených při ÚV SI mohla zaměřovat na některé zájmové aktivity i když organizačně-politické oddělení Svazu stále kontrolovalo veškerou činnost organizace. Stalo se tak především zbyrokratizováním ústředního aparátu ovládaného politickým tajemníkem. Situace na ÚV SI a v některých okresech byla v osmdesátých letech často odlišná. Ještě v polovině osmdesátých let se ve výkazech činnosti na prvních místech skvěly položky jako: brigádnické hodiny, sběr druhotných surovin apod. I koncem osmdesátých let se mnozí řadový členové a dobrovolní funkcionáři báli vyslovit veřejně své názory, což nemuselo být samozřejmě jednoznačně jejich chybou, ale odrazem doby. Pozitivní výsledky práce některých nevidomých a slabozrakých členů, funkcionářů, členů Rady zrakově postižených a pracovníků II. oddělení. Byly dosaženy navzdory oficiální politické linii. K tomu lze přičíst pomoc jen několika málo zanícených příznivců. Nevidomí a slabozrací ve svých specifických aktivitách sami získali náskok před ostatními skupinami zdravotně postižených. Tento náskok byl později zúročen. V této době vedla oddělení Jaroslava Jesenská, která dovedla většinu požadavků ve prospěch nevidomých a slabozrakých členů obhájit. Tajemník Jar. Paur jí však nedovolil organizovat založení slepeckého muzea. Rád konstatuji, že Komise rodičů a přátel nevidomých dětí se probudila a vlivem akcí brněnské poradny pro rodiče nevidomých dětí rozvinula v osmdesátých letech svou činnost ve prospěch rodin, ve kterých bylo vychováváno zrakově těžce postižené dítě. Politický tlak byl pouze formální. Je vhodné si připomenout, že v sedmdesátých letech se Svaz invalidů choval poněkud jinak. Ideově politické pojetí ovládalo veškerou jeho činnost, avšak již nebylo na prvním místě ideově politické vzdělávání invalidů, jak tomu bývalo dříve. Ukazuje to např. i Činnost Svazu invalidů po XV sjezdu Komunistické strany Československa. V této brožuře je sice hodně dlouhý politický úvod, vždyť Svaz je stále členem Národní fronty pod vedením KSČ, ale v obsahu sjezdu se více než kdy před tím zdůrazňuje tzv. zájmová práce. Koncepci činnosti definuje sjezd takto: Péče o zdravotně postižené děti a mládež, Pracovní a společenské uplatnění trvale zdravotně postižených, Architektonické bariéry, bydlení a doprava, Další služby členům, Doplňková péče, Péče o trvale zdravotně postižené občany starší 60 let, Výchovná práce ve Svazu, Mezinárodní styky, Výstavba a řízení organizace. Při koncepci byl uplatňován demokratický centralizmus. Zajišťoval rozhodující pravomoci ústředních orgánů. Při Ústřední radě zrakově postižených Svazu invalidů vznikla v r. 1974 jako její pomocný orgán komise pro vzdělávání a intelektuální práci zrakově postižených vysokoškolských studentů. Vedl ji dr. Josef Reiner, po jeho odchodu za něho nastoupil dr. Rudolf Volejník. Finanční prostředky byly komisi přidělovány Ministerstvem školství pro využití ve vysokoškolském studiu nevidomých a neslyšících. Neslyšící o tento fond neprojevovali zájem. Komise vyvíjela záslužnou činnost zapůjčováním magnetofonů, jejich příslušenství, nahrávkami studijní literatury komplexně i podle nároků studentů aj. Její činnost umožnila vysokoškolská, později i středoškolská studia mnoha nevidomým a těžce slabozrakým zájemcům. Její činnost byla rovněž pod ideologickým dohledem, který se projevoval např. i nahrávkami skript marxistické literatury, jejichž studium bylo při studiu na vysokých školách povinné.. Velkým kladem bylo pořádání speciálních seminářů pro jednotlivé vědní obory. Na nich se scházeli učitelé, právníci, psychologové aj. separátně, aby projednali problematiku studia i zaměstnání. Při Radě zrakově postižených byla zřízena a většinou v daných podmínkách i slušně pracovala řada komisí a pracovních skupin. Vedle uvedených to byly: komise zrakově postižených žen, držitelů vodicích psů, telefonistů, masérů, učitelů hudby, ediční komise, pracovní skupina pro sociální rehabilitaci a patrně ještě některé další. Svaz invalidů rozvinul rekreační činnost svých členů zakoupením a generálními přestavbami rekreačních středisek. Na druhé straně se na rekreaci dostávali většinou titíž funkcionáři. Pro běžného člena byla takřka nepřístupná. Rekreaci bylo možné obdržet např. za sběr odpadových surovin, sběr bylin apod. Tuto povinnost nemohli plnit právě ti členové, kteří rekreaci potřebovali nejvíce. Postupně se dostala k moci určitá skupina nevidomých, která ovládala činnost i v okresních a základních organizacích. Myšlenka o samostatném svazu nevidomých a slabozrakých, který by rekreaci svých členů mohl řešit spravedlivěji, se pro ně stala prohřeškem. Velice rád konstatuji, že v mnohých základních organizacích působili obětaví funkcionáři, kteří pracovali ve prospěch členstva se zápalem. V r. 1988 vznikl v Praze Tyflokabinet. Postupně rozvinul svou činnost v oboru technické pomoci členům. Vývoj digitalní techniky, který se více a více přibližoval i nevidomým a slabozrakým lidem, vedl později k jeho přeorganizování. Vzniklo středisko BBS pro digitalizační služby a v druhé polovině devadesátých let posléze Centrum informatiky s několika středisky. 9.8 Česká unie nevidomých a slabozrakých Vznikla v prostředí, kdy KSČ ztratila další invence a postupně se vzdávala. Po listopadových událostech v r. 1989 se proto objevila možnost realizovat již dříve vzniklé tendence odtrhnout organizaci nevidomých (dělo se tak i u jiných invalidů) od Svazu invalidů. Existovala skupina funkcionářů, která byla přesvědčená, že je nutné prosadit tezi o tom, že nevidomí dovedou jednat sami za sebe. Sešli se za účelem založit právě takovou organizaci dne 3. prosince 1989. Vznikl Prozatímní koordinační výbor, který připravil Akční program a ustavující shromáždění na jaro příštího roku. Tehdy vznikla Česká unie nevidomých a slabozrakých s plnou nezávislostí na dosavadní organizaci Svazu invalidů. Tato nezávislost byla však provázena některými neúspěchy vyplývajícími z toho, že neměla vazby na dřívější slepeckou organizaci. Akční program: "I. Poslání Česká unie nevidomých a slabozrakých přijímá za své členy nevidomé a slabozraké občany ČSSR a jejich příznivce (jednotlivce i organizace). Unie vyvíjí činnost na území ČSR. Unie je společenská organizace, hájící zájmy nevidomých a slabozrakých a na její půdě nebude vyvíjena žádná činnost politických stran. Unie má dva základní dlouhodobé úkoly: připravovat nevidomé a slabozraké pro plnohodnotný život i práci ve společnosti zdravých lidí; 2. připravovat zdravou společnost všestranným osvětovým působením na to, aby přijímala nevidomé lidi zcela přirozeně jako svou integrální součást. II. Hlavní úkoly 1. provádění kvalifikované poradenské činnosti pro rodiče nevidomých a slabozrakých dětí předškolního věku; 2. prosazování nových forem výchovy a vzdělávání nevidomých a slabozrakých dětí a mládeže na základě nejnovějších vědeckých poznatků, včetně integrace do běžných škol; v tomto smyslu budeme cílevědomě rozvíjet těsnou spolupráci se školami pro zrakově postiženou mládež a s odbornými pracovišti; 3. profesionální zajišťování komplexní rehabilitace později osleplých (včetně vybudování specifického rehabilitačního střediska v ČSR); 4. zajišťování profesní rekvalifikace nevidomých a slabozrakých; 5. vytváření vhodných pracovních příležitostí ve vlastních hospodářských, osvětových a kulturních zařízeních; 6. stálé působení na jiné organizace (závody, výrobní družstva, instituce, složky státní správy apod.), aby zaměstnávaly nevidomé a slabozraké pracovníky podle jejich kvalifikace a schopností; 7. podíl na státní péči o staré nevidomé a slabozraké občany, včetně zrakově postižených osob s kombinovanými vadami; 8. vývoj, výroba a distribuce pomůcek potřebných pro výkon povolání i pro osobní život těchto lidí; 9. dosažení práva na účinné ovlivňování státní bytové politiky ve vztahu k nevidomým a slabozrakým; 10. využívání zákonodárné iniciativy ku prospěchu všech nevidomých a slabozrakých občanů; 11. prosazení pravidla, podle kterého bude v kolegiu ministra práce a sociálních věcí a zdravotnictví zasedat zplnomocněný člen Unie; 12. prosazování zástupců Unie do oblastí státní správy všech stupňů, které se zabývají výchovou, vzděláváním, sociálním zabezpečením a zdravotnictvím; 13. široká osvětová činnost a všestranná propagace života a práce nevidomých a slabozrakých, zaměřená jak na členy Unie, tak na zdravou veřejnost. Za tím účelem ude zajišťovat a všestranně rozvíjet činnost Slepecké tiskárny a knihovny; 14. zajišťování všestranného kulturního a sportovního vyžití členů Unie, včetně organizování rekreací; 15. rozvíjení spolupráce s církvemi; 16. navazování spolupráce s obdobnou organizací na Slovensku; 17. rozvíjení styků se zahraničními organizacemi nevidomých ke prospěchu všech členů Unie; 18. vstup Unie do Evropské a světové Unie nevidomých. III. Struktura majetku Unie 1. členské příspěvky; 2. dobrovolné příspěvky a dary členů, jiných osob a organizací; 3. pozůstalosti odkázané nevidomým; 4. státní dotace; 5. vlastní hospodářská činnost; 6. majetek bývalých slepeckých spolků a dalších organizací zrakově postižených, který stát svěřil do správy Svazu invalidů; 7. majetek nevidomých a slabozrakých, který Svaz invalidů nabyl jejich jménem a pro jejich potřeby běhen své existence." Tento program byl přijat prozatímním organizačním výborem dne 3. 12. 1989 v Praze. Unie začala s několika desítkami, později stovkami členů, jejichž počet se postupně zvyšoval až na tři tisíce. Deklarovala, že silná organizace není v počtu členů, ale pro svůj program. Tuto ideu odrazily i stanovy. Byla to organizace zpočátku bez střechy nad hlavou. Vyvíjela snahu o výchovu svých členů k občanské hrdosti, samostatnému jednání i odpovědnosti sám za sebe, ke svobodě názorů aj. To se jí však nejvíce dařilo zpočátku. Společenská situace tomu odpovídala. A právě podle později deformovaného klimatu v české společnosti se měnila i Unie. Diskuze se postupně prakticky nepřipouštěla. Již v prvním roce přichystala Unie několik zcela nových projektů, které v dosavadním Svazu invalidů nebyly buď vůbec řešeny nebo jen zčásti a na základě dobrovolnosti. Profesionální činnost však nutně vyžaduje kvalifikované pracovníky, proto bylo jasné, že úsilí o získání dotací na projekty bylo v souladu se snahou o profesionalitu. Cílem bylo nahradit dobrovolné funkcionáře působící v odborných činnostech pracovníky placenými. Nejvyšší rada ČUNS se rozhodla přijmout následující projekty: Tyflopedickou poradnu (později přejmenovanou na Ranou péči), Tyfloservis, Slepecké muzeum, Výcvik vodicích psů, později Rehabilitační pobytové středisko, Digitalizační střediska aj. Stojí za zmínku, že v Brně (1990) začal ze soukromé iniciativy vycházet Brněnský občasník, tištěný Braillolvým písmem, který byl vyráběn na vyřazených strojích a dobrovolnou činností zakladatele a redaktora i tiskaře v jedné osobě. Jeho zakladatelem je autor této práce. Časopis pracoval v intencích Unie, ale nikdy nebyl uznaný za oficiálního mluvčího moravských nevidomých. Později přešel do kompetencí slepeckého muzea a stal se na Unii nezávislý. V prvním roce své existence přijala Nejvyšší rada ČUNS návrh, aby převzala i profesionální poradenskou činnost pro rodiče nevidomých dětí raného věku, tj. od narození do tří let. Zakladatelem tohoto druhu poradenství je autor této práce, brněnský tyfloped, který již v té době měl dostatečné zkušenosti. Druhým střediskem byla obdobná poradenská činnost v Praze, kterou vedla Terezie Hradilková. Na vedení ČUNS se oba vedoucí poraden obrátili proto, že dosavadní funkcionáři Svazu invalidů tuto činnost pokládali za nedílnou v oblasti školství. V tomto smyslu toto stanovisko v Brně zastával Zd. Jelínek a ovlivnil řadu funkcionářů. Po dohodě bylo vytvořeno jedno centrum, které vedla Terezie Hradilková, která zajistila sponzora, později byl projekt schválen ministerstvem zdravotnictví. To proto, že věk dítěte odpovídal kompetencím tohoto ministerstva. Ze skromných začátků se činnost obohatila o větší počet plně kvalifikovaných pracovníků a později i o více středisek v obou zemských oblastech. V r. 1994 byla Tyflopedická poradna přejmenována na Ranou péči. Během r. 1990 byl připraven projekt na poradenskou a výchovnou činnost později osleplých. Byl podán pod názvem Tyfloservis pro sociálně rehabilitační pomoc lidem, kteří přišli o zrak po patnáctém roce svého věku, nebo se jim zrak natolik zhoršil, že se tím změnil způsob jejich života. Svou činnost zahájil v r. 1991. Rovněž zde mohl začít pracovat odborník se zkušenostmi, které získal z praxe ve Svazu invalidů (Josef Cerha). Projekt obsahoval psychologickou a sociální pomoc později osleplým, jejich výchovu k samostatné orientaci v nových podmínkách, tj. v novém způsobu života, orientaci v prostoru, práci v domácnosti, sebeobsluhu, vaření, znalost Braillova bodového písma aj. Zatímco ve Svazu invalidů tuto činnost vykonávali dobrovolníci, v Tyfloservisu a jeho oblastních ambulantních střediscích to byli profesionálové s postupným zvyšováním kvalifikace a později i důrazem na vysokoškolské vzdělání. Během několika málo let vzniklo několik oblastních středisek, která byla postupně vybavena potřebnými pomůckami. Tyfloservis již od začátku slouží všem NS bez závislosti na jejich členství v zájmové organizaci. Slepecké muzeum vzniklo v r. 1992 v Brně. Zakladatelem je autor této statě. Jeho celoživotní sbírky vytvořily základní fond muzea v počtu několika set tyflofaktů. Počátkem bylo usnesení oblastní odbočky ČUNS v Brně na podzim 1991. Od r. 1992 převzala muzeum a je skutečným zakladatelem Federace NS. V r. 1993 převzala muzeum ČUNS. V období 1993/94 vznikl projekt Architektonických bariér. Jedná se o odstraňování konkrétních překážek v pohybu nevidomých na ulici, v budovách i domácnostech. Svou činnost zásluhou vedoucího Viktora Dudr a rozvinul do té míry, že i tato činnost byla brzy patrná na všech světelně řízených křižovatkách, Metru i jinde. S velkým úsilím jsou vytvářeny předpoklady "mluvících" tramvají. V r. 1994 přešla do Unie olomoucká organizace, kde se vyznamenává Jan Příborský, který se zasadil o vznik střediska pro slepecké pomůcky. Rehabilitační pobytové středisko bylo až do konce r. 1992 celostátní v Levoči. Po rozpadu Československa bylo třeba hledat řešení. Potřebná erudice i energie se objevila v Unii NS. V tomto případě byl nutný samostatný objekt, který bylo třeba stavebně adaptovat a přizpůsobit svému účelu. Středisko vzniklo v Praze v r. 1994. Po rozpačitých začátcích i určitých nejasnostech v jeho vedení se situace později ustálila přijetím kvalifikované a zkušené tyflopedky Marie Schifferové. Probíhá zde základní rehabilitace, rekondice i rekvalifikace na zvolená povolání. Bylo skutečně nanejvýš namáhavé vybavit ho potřebným zařízením a speciálními pomůckami včetně učebny výpočetní techniky . V r. 1990 byla v Brně představena Eureka A4, minipočítač či sekretářka nevidomých. Výrobce Milan Hudeček, Čech působící v Austrálii. Tento malý elektronický přístroj byl příčinou kvalitativního zvratu ve vývoji slepeckých pomůcek. Vznikly předpoklady digitalizace mnoha činností v povolání. S rozšiřováním služeb výpočetní techniky se objevily možnosti založit Digitalizační středisko získáním finančních prostředků a především přijetím schopných pracovníků J. Straširybky a později Tomáše Hrubého. Po úspěšném zvládnutí obsahovém i organizačním se středisko transformovalo na Centrum informatiky s několika středisky. Tato střediska pak počala zacvičovat nevidomé i slabozraké v užívání počítačové techniky. Původně vznikala ve větších městech střediska, která zajišťovala styk s ústředním komplexem BBS v Praze, tj. programovým vybavením širokého rozsahu. V řadách nevidomých a slabozrakých prudce vzrostl zájem o výpočetní techniku, když se objevilo několik programů, které umožňují komunikaci s počítačem nevidomému i těžce slabozrakému. Slabinou Unie bylo nedocenění odborné publikační činnosti. Vydávala především letáky vnitřní instrukce apod. Nedařilo se podat projekt pro publikace. Vydavatelská činnost se projevovala především vydáváním vlastního zvukového časopisu Naše šance. Ke škodě věci Unie nepodporovala regionální moravský časopis Brněnský občasník. Oblastní odbočky byly vytvořeny v místech, kde se objevil zájem o novou organizaci. Tato společenská střediska byla v přímém styku se členy. Pro ně organizovala nejrůznější zájmovou činnost. Klad jsme spatřovali v nebývalém vzájemném styku jednotlivých odboček a jejich spolupráci a přímém napojení na ústředí Unie. Přesto, že do Unie nakonec vstoupila pouze jedna čtvrtina nevidomých evidovaných v bývalém Svazu invalidů, dosáhla za krátkou dobu pěkných výsledků a získala vnitřní i mezinárodní autoritu. 9.9 Společnost nevidomých a slabozrakých ČR Vznikla rovněž v r. 1990. Na rozdíl od Unie NS byla ustavena transformací Rady zrakově postižených a dosavadního slepeckého odd. Svazu invalidů. Pochopitelně, že na jeho činnost úzce navázala a zůstala zde většina bývalých funkcionářů, z nichž měla většina zkušenosti z činnosti ve Svazu invalidů. Výhodou bylo, že tato nová organizace byla podporována dřívějšími svazovými strukturami a netrpěla tak mocně finančními potížemi. Rovněž z důvodu přetransformování měla jednodušší hospodářské vztahy k dřívějšímu jmění ve Svazu invalidů. Společnost NS zůstala volným členem Svazu zdravotně postižených,*1) což bylo trvalým sporem mezi Unií a Společností. Na jaře r. 1990 se "...sešla národní konference zrakově postižených členů Svazu invalidů v České republice. Delegáti národní konference zrakově postižených se rozhodli po zralém uvážení změnit konferenci na ustavující sjezd a založit Společnost nevidomých a slabozrakých v České republice." Tak začíná dokument Závěry zakládajícího sjezdu Společnosti nevidomých a slabozrakých v České republice, ze kterých dále cituji: "Sjezd se distancuje od všech nedostatků a přehmatů Svazu invalidů, kterých se dopustil před i po 19. listopadu1989. Hlásí se k principům pluralitní demokracie, humánní společnosti a právního státu." Dále: "Sjezd ustavil, že členy SNS se stávají všichni dosavadní zrakově postižení členové Svazu invalidů, pokud se nerozhodnou z něj vystoupit." Dále sjezd schválil stanovy, program, volbu ústředního výboru aj. Cituji: "Sjezd vzal na vědomí po připomínkách návrh Statutu Sdružení zdravotně postižených. Má za to, že následníky Svazu invalidů jsou jednotlivé svazy a SNS. Souhlasí s tím, aby SNS se stala spoluzakladatelem Sdružení zdravotně postižených..." Z programu SNS uvádím: "Základním cílem činnosti organizace je úsilí o vytváření podmínek pro všestranný rozvoj osobnosti zrakově postižených schopných plně realizovat svá občanská práva, podílet se na tvorbě společenských hodnot, žít plným občanským i kulturním životem." Dále: "Sociální rehabilitaci zrakově postižených prosazovat jako celospolečenský úkol..." "Odborné vedení dobrovolných instruktorů zabezpečit prostřednictvím profesionálních metodiků." Z dalších témat Programu: Rozvoj specifické sociálně zájmové činnosti a kulturně společenské práce, služby v oblasti informatiky, podporovat činnost knihoven, zřídit vydavatelství publikací, podporovat rozvoj tyflografiky, zřizovat tyflo-informační střediska, získávat podniky pro výrobu speciálních pomůcek, řešit potřebu optických pomůcek, zabývat se překonáváním architektonických bariér, aj. Z dalších okruhů: rozvíjet pracovní a společenskou aktivitu, zahraniční styky, pracovat s nevidomými a slabozrakými dětmi a mládeží, rekreace, tělovýchova a sport. Společnost NS na základě schválených dokumentů vypracovala a podala návrhy na několik prospěšných projektů. V první řadě to byla průvodcovská služba nevidomým, která fungovala velmi dobře. Společnost převzala i činnost Tyflokabinetu, který měl již první zkušenosti za sebou. Zavedla projekt přípravy k povolání s potřebnými testy apod. Měla kolem 10 000 členů, což její funkcionáři i členové považovali za důkaz její síly a akceschopnosti. Průvodcovská služba se postupně zbavovala diletantizmu a byla prováděna profesionálně a většinou kvalifikovaně. Pomáhala především ve městech a to i návštěvníkům z jiných obcí. Tyflokabinet postupně shromažďoval veškeré speciální pomůcky pro NS a prováděl instruktáže. Jejich předností bylo, že byly mobilní a pracovníci zajížděli mimo své sídlo. Ve Společnosti NS zůstal pracovat známý odborník Ján Jesenský, který ve spolupráci s jinými vytvořil několik metodických prací pro činnost instruktorů orientace v prostoru, výuky bodového písma, tyflografiky aj. Jeho přínos pro Společnost byl významný i některými teoretickými závěry. Společnost NS se proto mohla chlubit svou publikační i vydavatelskou činností. V rámci projektu se místo dříve běžných rekreací rozvinula při společných pobytech rekondice, která však byla až příliš opakovaně zneužívána stejnými osobami. Společnost nevidomých a slabozrakých pokračovala ve vydávání zvukového časopisu Ozvěny. *1) Původně Federace zdravotně postižených se později změnila na Svaz. Podle Statutu je "Posláním hnutí zdravotně postižených bude nalezení cest k humanistické a demokratické společnosti, které byly historickým podnětem ke vzniku hnutí invalidů, na nichž chce svou činnost nadále rozvíjet, prostřednictvím trvalého dialogu všech jeho subjektů. Tyto subjekty jsou - při zachování zásady otevřenosti - společenské organizace a občanské iniciativy, které usilují o optimální a komplexní řešení základních životních potřeb a společenského postavení zrakově, tělesně, sluchově, mentálně, vnitřně i jinak postižených občanů." 9.10 Asociace nevidomých a slabozrakých V r. 1990 vznikla Asociace nevidomých a slabozrakých ČSFR (ANS) pro zahraniční styky všech slepeckých organizací z českých zemí i Slovenska. Za tím účelem byl zřízen ústřední orgán (paritní zastoupení) bez individuálních členů. ANS nebyla organizací zastřešující. Její člen zastupoval československé nevidomé v Evropské unii nevidomých. Převzala rovněž odpovědnost za organizaci kulturní činnosti a pořádání mezinárodních hudebních soutěží nevidomých interpretů a skladatelů. Později se jako výraz změněného státního uspořádání Československa přeměnila na Federaci nevidomých a slabozrakých (FENES). Vytvořily ji Společnost NS v ČR a Únia NS Slovenska. V podzimních měsících r. 1992 se připojila i Česká unie NS. Dne 1. 1. 1993 se Československo rozpadlo a FENES jako federální organizace zanikla. Jejím nástupcem byla instalována organizace s názvem Společenství organizací nevidomých a slabozrakých ČR (SONS) - 1993. Společenství zastupovalo obě české slepecké organizace v zahraničí a převzalo organizaci některých kulturních akcí. Nejdříve sem bylo včleněno i Slepecké muzeum v Brně, které později převzala ČUNS. Velice záslužnou činností bylo pořádání mezinárodních soutěží zrakově postižených hudebních interpretů a hudebních skladatelů.*2) Společenství zaniklo dnem 31. 12. 1996 včleněním do Sjednocené organizace NS ČR, ve které tvoří jeden z projektů s obdobným programem. *2) Obě akce již dříve inicioval a řídil řed. Konzervatoře Jana Deyla Jan Drtina. 9.11 Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR Trvalým sporem mezi ČUNS a SNS byla spolupráce SNS se Sdružením zdravotně postižených, ve které Unie spatřovala praktického nástupce byrokratického Svazu invalidů se všemi jeho nedostatky, ovšem nyní už bez socialistické ideologie, i když údajně s náznaky socialistického myšlení. Několikrát obě slepecké organizace vyvinuly snahu domluvit se a vytvořit jedinou společenskou organizaci nevidomých a slabozrakých, ale zpočátku žádná z nich nemínila ustoupit od svých některých principů, které pokládala za zásadní. Tato jednání probíhala v letech 1990 až 1995, kdy byla úspěšně dokončena. V r. 1994 se obě organizace dohodly na smlouvě, která byla podkladem pro vzájemnou spolupráci. Byla také začátkem nového úsilí o vytvoření jediné organizace, i když obě smluvní strany se vzájemně obviňovaly z jejího porušování. Po několikrát obměněných komisích, složitých a dlouhých jednáních, opustily obě organizace od tvrdých požadavků, které nevedly ke kladnému výsledku, a jmenovaly nové komise, které dospěly k dohodě o sjednocení. Jednání bylo obtížné, ale nakonec vyústilo v návrh zrušit obě organizace a vytvořit novou s názvem Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých v ČR (SONS), který byl na ustavujícím shromáždění konaném v červnu r. 1996 přijat. SONS sice vznikla v r. 1996, avšak organizačně i obsahově se od června do konce prosince formovala. Jako jediný subjekt začala působit dne 1. ledna 1997, jelikož zpočátku byla jednání o finančním a hospodářském vypořádání nečekaně složitá. Dosavadní projekty obou dřívějších organizací byly převedeny a podařilo se je realizovat již v r. 1997. V následujících letech se činnost jednotlivých projektů prohloubila i přesto, že scházely předpokládané finanční prostředky. Již po roce činnosti se projevilo, že nová společenská organizace, podle vyjádření jejího prezidenta, by mohla, vzhledem ke své rozšířené spolkové činnosti, souhlasit s postátněním některých svých projektů. Od 1. ledna 1998 se proto centrum i všechna střediska Rané péče (poradenská činnost pro rodiče nevidomých a těžce slabozrakých dětí ve věku od narození do tří až čtyř let) oddělila jako samostatný subjekt. Dalšími projekty, které společně trpí nedostatkem finančních prostředků, jsou Tyfloservis a Rehabilitační pobytové středisko Dědina, tj. komplexní rehabilitační péče o později osleplé. Oba moderní a v současné době mimořádně prospěšné projekty byly v poslední době obohaceny přijetím několika pracovníků s vysokoškolským vzděláním. Obsah činnosti Tyfloservisu byl propracován Josefem Cerhou již v době, kdy byl podán jako projekt u MPSV. V současnosti je aplikován odbornými pracovníky. Služby, které nabízí, zahrnují základní sociální rehabilitaci osobnosti člověka. Je to: 1) Výuka orientace v prostoru. Schopnost bezpečného pohybu v prostoru podmiňuje možnost vykonávat rozmanité činnosti na různých místech. Zahrnuje tyto oblasti: orientaci ve vlastním bytě, orientaci na tabuli stolu, hledání upadlých předmětů, orientaci v domě, chůzi s průvodcem aj. 2) Výuka čtení a psaní Braillova písma. V současné době jsou již vypracovány adekvátní metody a jsou k dispozici potřebné pomůcky jednak ke cvičení hmatu, jednak k samotnému čtení a psaní. 3) Výuka sebeobsluhy zahrnuje nácvik nejrůznějších postupů ke zvládnutí běžných denních činností bez zrakové kontroly. Sem rovněž patří údržba domácnosti aj. 4) Kompenzační pomůcky. V současné době to jsou pomůcky tradiční a podle možností i pomůcky náročnější včetně přístrojů digitálních. Charakteristická je individuální práce s člověkem v místě jeho bydliště. Zásadní význam má spolupráce s rodinnými příslušníky. Stále více závažnějším problémem je pracovní uplatnění později osleplých. Z obsahu činnosti rehabilitačního střediska Dědina: diagnostika, sociální rehabilitace, pracovní rehabilitace, rekvalifikace, vyhledávání pracovních oborů, vyhledávání pracovních míst, poradenství při vytváření a úpravách pracovišť, poradenství při sestavování pracovní náplně, podpora absolventů rekvalifikačních kurzů, prevence nezaměstnanosti, působení na zaměstnavatele, využívání digitální techniky aj. Středisko zpočátku nabízelo pouze tři typy rekvalifikačních kurzů. Byly to: obsluha PC, telekomunikační pracovník, obsluha elektronické lupy. V roce 1996 získalo akreditaci na další kurzy: zácvik na keramickou výrobu, zácvik na košíkářskou výrobu. Od r. 1996 organizuje kurzy v oboru masér. Od září 1998 získalo středisko další akreditaci na obor tkalcovská výroba. Nebylo by možné dosáhnout takových výsledků, jestliže by nebyly vybudovány vhodné prostory s možností ubytování zrakově těžce postižených externistů. Přes všechny finanční problémy má středisko v současné době podmínky k plnění vymezených výchovných i jiných úkolů. SONS podpořila i olomouckou prodejnu speciálních pomůcek, ze které později vznikla prodejna s názvem Tyflopomůcky Olomouc. SONS podpořila otevření soukromé prodejny v Praze. V r. 1998 byla změněna její organizace. SONS převzala od České unie nevidomých a slabozrakých a rozvinula i projekt Výcvik vodicích psů. Neodborné vedení bylo vyměněno a po nastoupení kvalifikovaného vedoucího byly vypracovány organizační i metodické principy, které zajišťují kvalitní přípravu psů. Vhodná štěňata jsou vybírána pro výchovu v domácnostech a později převzata do odborného výcviku. Středisko věnuje pozornost vhodnosti spolupráce psa s nevidomým majitelem z hlediska jejich vzájemného sladění povahy i věku. Mimořádná pozornost se věnuje období předávání psa budoucímu majiteli. Postupně se přechází na výcvik labradorů. Organizace věnuje mimořádnou aktivitu při výstavbě prostor. V současné době bylo dobudováno ubytovací zařízení pro týdenní spolupráci psa a jeho budoucího pána. Počátkem roku 1999 navštívil Slepecké muzeum v Brně ředitel Technického muzea a navrhl, aby se Slepecké muzeum stalo jedním z projektů Technického muzea. Vedoucí Slepeckého muzea tento návrh akceptovala s tím, že už delší dobu pociťuje velký nedostatek výstavních prostor. Návrh předložila Republikové radě SONS, ale byla odmítnuta. Po dalších jednáních se stanoviska sblížila s tím, že by bylo možné muzeum přestěhovat, ale s podmínkou, že zůstane i nadále jako projekt SONS. Dne 25. 9. 1999 rozhodla Republiková rada SONS přijmout návrh Technického muzea a dala souhlas s přestěhováním Slepeckého muzea do prostor Technického muzea. Náplň činnosti nové organizace úzce navazuje na převzetí projektů obou předešlých organizací. Největším problémem je všechny projekty pokrýt přiměřenými finančními prostředky. Vydavatelskou činnost prezentují dva časopisy, Braillovým písmem tištěná Zora s jejími přílohami, dvěma mutacemi ve zvětšeném písmu a Naše šance na magnetofonových kazetách. V poslední době je vydáván soubor periodik v digitální verzi. V Brně vychází Brněnský občasník v Braillově písmu a je rozšiřovaný i prostřednictvím elektronické pošty. Počátkem roku 1999 byla ustavena komise pro publikační činnost. Důležitým dílem je převzetí počítačových středisek BBS a vybudování digitalizačního střediska a informatiky s možností pro zrakově těžce postižené přihlásit se k zaškolení práce na počítači. Nevidomým a slabozrakým je již přístupný internet a využití elektronické pošty. Tím byl učiněn významný krok k odstranění informačního deficitu. Na doplnění cituji část Koncepce činnosti SONS. Text byl schválen jejím 2. celostátním shromážděním, které bylo v r. 1998. "1. Cíle, principy a metody činnosti Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR: Cílem Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky je vytvářet pro občany s těžkým zrakovým postižením prostor, kde mohou uplatnit své schopnosti a dovednosti ku prospěchu svému, skupiny stejně postižených osob a tím i celé společnosti. Nesnaží se o vytyčení cesty, po níž by měli být vedeni všichni zrakově postižení občané, ale hlavní důraz klade na rozvoj a podporu individuálních schopností a naplňování cílů a tužeb jednotlivých občanů. Jde jí o to, aby měl občan s těžkým zrakovým postižením možnost uplatnit se ve společnosti podle svých schopností, zaměření a přání. Zda a jak tuto možnost využije, závisí na jeho rozhodnutích, za která nese svrchovanou odpovědnost. Tento princip neznamená, že by se činnost SONS soustřeďovala pouze na ty zrakově postižené občany, jejichž schopnosti jim umožňují vlastními silami se úspěšně integrovat do společnosti. Činnost SONS vychází z principů občanské solidarity a z přesvědčení, že budou-li mít možnost uplatnění ve společnosti lidé schopní, budeme mít všichni možnost podstatně účinněji pomáhat těm, jimž zdravotní stav a míra schopností jim daná plné uplatnění a nezávislý život ve společnosti neumožňuje. Ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých ČR jsou obě roviny jejího působení - spolková činnost a provozování profesně - zájmových klubů na straně jedné a provozování středisek odborné pomoci a služeb pro občany se zrakovým postižením na straně druhé - důsledně oddělovány. Mechanismy vzájemného působení jsou mezi těmito složkami přesně vymezeny zejména stanovami a organizačním řádem SONS. Je tomu tak proto, aby byl vyvážen vliv dobrovolných funkcionářů, v jejichž kompetenci je určovat směr vývoje občanského sdružení a odborníků, kteří jsou plně odpovědni za provoz odborných středisek pomoci a služeb. Dalším důvodem je potřeba průhlednosti toku finančních prostředků a možnost kontroly pro toho, kdo je poskytuje. V oblasti spolkové činnosti, která je rozvíjena jak na úrovni místní, tak na území všech okresů České republiky, je hlavní důraz kladen na činnost profesních a zájmových skupin a klubů, aktivní a účelné využívání volného času, kulturní a sportovní vyžití a také osvětu mezi zrakově postiženými i nepostiženými občany a také na poradenství a konkrétní občanskou pomoc v situacích běžného života, např. při styku s úřady. Důležitou součástí této činnosti je také sociální práce mezi samostatně žijícími těžce zrakově postiženými občany a provádění motivačních návštěv u občanů, kteří se nalézají v krizi a zvlášť závažných obtížích. Všechny zmíněné aktivity jsou zajišt'ovány v převážné míře na dobrovolném základě, placeny jsou jen některé lektorské, instruktážní, poradenské nebo administrativní činnosti. Pro zefektivnění toku informací mezi okresními odbočkami a centrem, i mezi okresními odbočkami v oblastech jsou zřízeny oblastní koordinační rady. Regionální působnost oblastí je stanovována tak, aby byla maximálně podporována a stimulována aktivita v regionech; teritoriální vymezení působnosti oblastních a okresních odboček může být dle aktuálních potřeb Republikovou radou operativně měněno. Jednotlivé místní kluby SONS vznikaly a vznikají podle potřeb a zájmu nevidomých a slabozrakých občanů v jednotlivých místech. Ze strany vedení SONS není jejich vznik nijak omezován, vzniklé kluby vedení SONS podporuje a stimuluje jejich aktivitu. V případě, že místní klub nevyvíjí činnost v souladu s posláním SONS, jeho činnost může být pozastavena, nebo klub může být zrušen. Systém středisek odborné pomoci a služeb nevidomým a slabozrakým osobám je budován na profesionálním základě. Hlavní zásadou v jejich činnosti je individuální přístup ke klientovi, komplexnost nabízených služeb a jejich realizace podle konkrétních potřeb a možností klienta. Kolektivní formy pomoci jsou využívány zejména ke stimulaci jedince. Cílem odborných středisek pomoci a služeb provozovaných Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých ČR je dostatečné poskytování služeb konkrétnímu klientovi, které objektivně potřebuje, v tom rozsahu, v jakém je potřebuje a v tom čase, kdy je to pro něj optimální. Činnost Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR je koncipována tak, aby vlastními silami nebo ve spolupráci s dalšími spolupracujícími státními i nestátními organizacemi pokrývala v co největší míře celou věkovou strukturu občanů se zrakovým postižením a co nejrozsáhlejší spektrum problémů, s nimiž se takto postižení občané setkávají. Většinu činností dosud Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky, stejně jako její předchůdkyně Česká unie nevidomých a slabozrakých a Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR, zajišťovala vlastními silami. Mnohé z těchto činností začala tato občanská sdružení v našich zemích realizovat jako první. Vytvořila pro ně metodiku, zpřístupnila je celé skupině těžce zrakově postižených občanů, dostala je na úroveň srovnatelnou s nejvyspělejšími zeměmi Evropy. Standardy, které pro jednotlivé činnosti stanovila, se stávají celospolečensky uznávanými standardy. Protože se však často jedná o činnosti naprosto zásadní a stávající systém financování občanských sdružení pro jejich udržení neskýtá dostatek možností, bude se SONS v budoucím období více než kdy před tím snažit převést některé z nich na bázi státem či obcemi provozovaných zařízení a bude se více zaměřovat na spolupráci s různými státními i nestátními subjekty, které se ukáží být vhodnými pro takovou spolupráci. V případě vytvoření legislativních podmínek pro fungování a financování obecně prospěšných společností hodlá SONS některá ze svých odborných středisek převést také na tento typ organizací a provozovat je jako jejich zřizovatel. 1.1 Obecná východiska koncepce činnosti SONS ČR Ztráta zraku v pozdějším věku znamená pro takto postiženého člověka velkou změnu. Nemůže vykonávat většinu činností tak, jak na to byl doposud zvyklý, resp. tak, jak to dělá většina ostatních lidí. Nemůže se samostatně pohybovat po ulici ani ve vlastním bytě tak, jak to dělal dříve, nemůže pečovat o sebe, o svou hygienu či domácnost tak, jak to dělá většina lidí, nemůže si připravovat jídlo tak, jak to dosud pro něj bylo běžné, mnohdy mu působí potíže samostatně se najíst. Nemůže pečovat o své děti, nemůže číst a psát a takřka vždy ztrácí své dosavadní zaměstnání. Aby nemusel žít na okraji společnosti, musí se naučit všechny uvedené, pro život nezbytné úkony vykonávat jiným, náhradním způsobem bez použití zraku. Je-li člověk nevidomý od narození, jeho prostorové představy se vyvíjejí poněkud jinak než u jiných nepostižených dětí. Je nakloněn vnímat spíše detaily, řadit informace spíše lineárně, méně se pohybovat. I tyto negativní tendence lze odstranit, musí se s tím však začít dostatečně brzy; v opačném případě to muže způsobit značné komplikace nejen při vzdělávání, ale také v pozdějším běžném životě a mít velmi negativní vliv na samostatnost člověka. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR vychází z přesvědčení, že ačkoli těžké zrakové postižení člověku život značně komplikuje, nebrání mu žít jej plnohodnotně, aktivně a ku prospěchu i potěšení svému okolí i společnosti. Proto klade velký důraz na to, aby mu ve správný čas byla poskytnuta taková pomoc, jejímž prostřednictvím by zvládl překonávat obtíže svého zrakového postižení především vlastními silami a za pomoci technických prostředků, a aby se tak stal v maximální možné míře nezávislý na pomoci jiných osob. Teprve jestliže se ukáže, že toho konkrétní člověk díky svým schopnostem opravdu není schopen, je třeba mu pomoci formou služeb, které souhrnně označujeme pojmem "služby sociální péče". O této problematice bude pojednáno v dalších kapitolách. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých vychází z přesvědčení, že žádný sociální systém není a nikdy nebude tak bohatý, aby dávky jím poskytované zajistily jejich příjemci život na stejné úrovni jako lidem, kteří pracují. Šanci najít zaměstnání však má pouze člověk samostatný a v maximální míře nezávislý na pomoci jiných osob. To je další z důvodů, proč SONS klade tak velký důraz na samostatnost, nezávislost a aktivitu jednotlivce a snaží se každého těžce zrakově postiženého člověka motivovat k získání co nejvyššího vzdělání, nejhlubších znalostí a nejrozsáhlejších dovedností." Dokument dále definuje úkoly SONS takto: Úkoly SONS v oblasti zdravotnické legislativy, prevence zrakového postižení, základní sociální rehabilitace nevidomých a slabozrakých osob, činnost rozvíjející základní sociálně rehabilitační dovednosti nevidomých a slabozrakých osob, rehabilitační a rekondiční pobyty těžce zrakově postižených občanů, technické a kompenzační pomůcky, pomůcky denní potřeby, technické pomůcky pro zpracování informací, výcvik vodicích psů, služby sociální intervence pro těžce zrakově postižené občany, sociální práce mezi nevidomými, sociálně právní poradenství, aktivity k využívání volného času, služby sociální péče, služby osobní asistence, pečovatelské služby, ústavní péče, bariéry prostředí a dopravy, využití informačních technologií, tyflografická zobrazení, bariéry v peněžnictví, informovanost obecně, vydávání časopisů, vzdělávání těžce zrakově postižených dětí a mládeže, vzdělávání pracovníků, rekvalifikace, depistáž, informování zaměstnavatelů, vlastní rekvalifikace, pracovní uplatnění, úpravy pracovišť, legislativa, kultura, Slepecké muzeum, sport a rekreace, zahraniční styky SONS, starost o financování aktivit SONS, členství SONS v dalších organizacích. Poznámka před uzávěrkou: Začátkem roku 2000 došlo ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí ke změně až dosud kladného stanoviska k dotacím činnosti většiny projektů SONS. Několik jich bylo pro zamítnutí dotací zrušeno, jiné byly dány do útlumu, tj. s tím, že s největší pravděpodobností budou zrušeny v příštím roce. Na základě smlouvy, kterou Republiková rada v březnu 2000 schválila, bude majetek Slepeckého muzea v Brně převeden a muzeum se přestěhuje do Technického muzea v Brně. 1. Achtundvierzigsten Jahresbericht der Blinden-Anstalt - Nürnberg 1902 2. Bohata, Otakar: Čítanka k vývoji organizací invalidů v Československu I., II. - Praha 1979 3. Byrd, William: Human Welfare in the Next Half bentary - New York 1964 4. Festschrift - Brno 1909 5. Festschrift zur Feier des 10jähringen bestehungs - Würtemberg 1919 6. Hurlimann, Hans: 75 Jahre Schwezerischer Zentralverein für das blindenwesens - St. Gallen 1979 7. Krchňák, Rudolf: Nevidomí známí i neznámí - Praha 1992 8. Kroky kupředu - Praha 1959 9. Grodecka, Ewa: Historia newidomych polskich Laskach - 1989 10. Kurtha, V. H. a kol.: Sociálna starostlivosť o slepcov - Bratislava 1944 11. Pielasch, Helmut: Das Recht der Geschädikten - Berlin 1971 12. Rappawi, Anton: Die Jugenblinden nach dem Weltkriege - Brünn 1919 13. Richvalský, Pavol a kol.: Starostlivosť o slepcov - Bratislava 1947 14. Rezenova, N. K. a kol.: Vserocssiiskoje obščestvo slepych - Moskva 1982 15. 70 let českého slepeckého tisku - Praha 1987 16. Sojuz nezrjačich Narodnoj respubliki Bolgarii - bez data 17. Teuser M.: Vorträge - Marburg 1988 17a. Wanecek, O.: Geschte der Blindenpädagogik - Berlin 1969 18 Zeman, J.: Svět nevidomých - Praha 1930 19. Zimin, B. V.: K trudu i žizni - Moskva 1983 20. I. výroční zpráva Spolku pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku - V Brně 1900 20a. V. výroční zpráva o činnosti spolku Útulna císaře Františka Josefa - Brno 1898 21. VII. celostátní sjezd Svazu invalidů - Praha 1979 22. VIII. Jahresbericht des Schweiz. Zentravereins für das BlindenwesenBrugg 1911 23. 11. Bericht uber die Tätigkeit des Vereins Centralbibliotek für Blinde E. V. - Hamburg 1915 24. XXIII. výroční zpráva spolku Československý slepecký tisk - Praha 1937 25. XXIV. výroční zpráva spolku Československý slepecký tisk - Praha 1938 26. Bericht über den XI. Blindenlehrer-Kongress - Halle a. S. 1904 27. Činnost Svazu invalidů po X. Sjezdu Komunistické strany Československa - Praha 1976 28. Činnost Svazu invalidů po XVI. Sjezdu Komunistické strany Československa - Praha 1981 29. Výroční zpráva Spolku pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku - Brno 1907 30. Výroční zpráva Spolku pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku - Brno 1908 31. Činnost Svazu invalidů po XVII. Sjezdu KSČ - Brno 1986 32. Koncepce činnosti sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky po jejím 2. celostátním shromáždění - Praha 1998 33. Second Report of the New York Assotiation for the Blind - New York 1908 34. Stanovy Svazu invalidů z r. 1979 35. Stanovy Jubilejního spolku císaře Františka Josefa na zaopatření mužských slepců na Moravě a ve Slezsku - Brno 1910 36. Stanovy Podpůrného spolku samostatných slepců - 1932 37. Stanovy spolku pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku - 1899 38. Věstník česko-slovenských slepců 39. Statut Towartystva Kuratorium nad ociamniakimi - opis bez místa vydání i bez data vydání 40. Koncepce činnosti České unie nevidomých a slabozrakých po II. Valném shromáždění - Praha 1994 41. Stanovy Spolku pre starostlivosť o nevidomých na Slovensku - Bratislava 1947 42. Stanovy Spoločnosti pre špeciálnu a liečebnú výchovu v SSR - Bratislava 1980 43. Verein zur fürsorge für die Blinden - Bromberk 1901-1905 44. Jahresbericht aus Melk - Melk 1897-1904 45. Protokoll der Ordentlichen Generalversammlung der Vereins - Riga 1893-1898 46. Bericht über die Wiensamkeit des Vereines - Wien 1902, 1916 47. Rapport de l´asille des aveugles - Lausanne 1894-1897 48. Statut des Blinden-und-Sehschwachen-Verbandes der DDR - Berlin 1987 49. Vospitatělnaja i kulturnomassovaja rabota v ukrainskom obščestve slepych - 1976 50. Walsall Society for the Blind - Bronwich 1977 50. A. v. H.: Der I. Österreichische Blindenverein - ZB s. 121 51. A. T.: Verein der Blinden fur Dresden und Umgegend - Der Blindenfreund 1903 s. 28 52. Braille Report - 1987 53. La Canne Blanche - 1977 54. Drtina, Jan: Příspěvek Českého svazu nevidomých k vybudování komplexní péče o zrakově postižené - Tyflologické listy 1969/1-2 s. 7 55. Mayentz J.: Aus den Anfängen der Blindenselbsthilfe - Der Blindenfreund 1928 s. 155 56. Péče o slepé na Moravě (Moravské číslo Svět nevidomých) 57. Sechtsundneunziegstes Kenjarsblat - Zürich 1896 58. Zeman, J.: Dějiny péče o slepé - Národní kultura 1922, s. 289 59. Spolek válečných slepců - Zeitschrift für Österreichische Blindenwesen s. 1146 60. Zpravodaj Ústřední jednoty invalidů č. 1 z r. 1950 61. Zprávy Ústřední péče o slepé Recenze: PhDr. Josef Cerha, ing. Miroslav Michálek, Jan Příborský, Jiří Reichel a PhDr. Zdeněk Šarbach Název: Pohled do dějin slepeckých spolků Autor: PhDr. Josef Smýkal Vydalo: Slepecké muzeum SONS v Brně Počet výtisků: 500 Sazba a tisk: Bekros, Brno Brno, 2000 [ zpět na seznam publikací | zpět na úvodní stránku ] |