Hudební tradice školy pro nevidomé a slabozraké v Brně

[ zpět na seznam publikací | zpět na úvodní stránku ]

Josef Smýkal
~
Hudební tradice školy
pro nevidomé a slabozraké v Brně

Brno, 1996

Knižnice Slepeckého muzea v Brně - 5

Vydává Slepecké muzeum v Brně

Hudba byla a vždy bude uměním, které jako plně přístupné zprostředkovává nevidomým poznávání světa z pohledu estetického a uměleckého - je jedním z důležitých pramenů poznání.

OBSAH

1. Slovo autorů

2. Úvod

3. Úloha ředitelů v hudebním vzdělávání

4. Příznivci ústavu

5. Učitelé hudby v ústavu a pozdější škole

6. Učitelé ladění hudebních nástrojů

7. Pozoruhodné úspěchy

8. Závěr

9. Seznam pramenů a literatury

10. Příloha

1. SLOVO AUTORŮ

Dne 7. května 1997 je tomu 200 let od narození Jana Nepomuka Františka Rafaela Beitla, zakladatele Soukromého výchovného a vzdělávacího ústavu pro slepce v Brně-Zábrdovicích, jehož založení se uskutečnilo 15. září r. 1835. K tomuto výročí bychom rádi přispěli zpracováním tématu uvedeného v záhlaví této publikace. Náš pohled není pouze hudebně vědecký, má také charakter sociální. Práce je tematicky zúžená, tzn., že je zaměřená ke vzniku a rozvoji hudebních tradic ústavu pro nevidomé a pozdější základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně, o kterých nikdo dosud komplexně nepojednal, i když vývoj této instituce byl po celou dobu úzce spjat s rozvojem města Brna. K dispozici jsme měli publikace, které se zabývají dějinami zmíněného zařízení jen okrajově. Hudba je v nich pouze jedním z vyučovacích předmětů. Nemáme ani v úmyslu zkoumat a hodnotit metody, kterými byli nevidomí hudbě vyučováni, chceme ukázat na obecnou stránku vytváření vnitřních i vnějších podmínek v ústavu jako všeobecně výchovně vzdělávací instituci. Z tohoto hlediska zdůrazňujeme i úlohu ředitelů. A to jsou důvody, pro které jsme si toto téma zvolili.
K volbě tématu nás inspirovalo také naše společné povolání učitele hry na hudební nástroje. Navázali jsme na vyprávění Rudolfa Krchňáka (viz níže), který své žáky už na ústavu i pozdější základní škole seznamoval s dějinami tzv. slepeckého hnutí a v této souvislosti jako učitel hudby i s hudebními tradicemi. Použili jsme rovněž sdělení jiných osob, především absolventů ústavu a školy.
Shromáždili jsme dostatek odborné literatury pojednávající o tomto tématu. Sloužila nejen k získání uvedených dat, ale také k ověření některých údajů z ústního podání. Uvádíme ji jednak v souvislosti s publikační činností jednotlivých osobností a v závěru i v použité literatuře. Kronika ústavu, archiv Slepeckého muzea v Brně, Státní archiv v Brně i soukromé archivní i knižní fondy umožnily vyhledat a dokumentovat níže popsané údaje. Z těchto důvodů přizval hlavní autor tohoto pojednání ke spolupráci Elišku Hluší.
Předkládanou společnou prací chceme, při použití uvedených pramenů doplněných studiem cizí literatury, význam poznatků v tomto okruhu zobecnit. Rovněž bychom rádi připomenuli některé osobnosti, jejichž úloha v rozvoji hudební kultury nevidomých není dostatečně známá.

J. S., E. H.

2. ÚVOD

Podnět k založení ústavu pro slepé v Brně dal původně v roce 1813 majitel textilní továrny Franz Ess, který ve své závěti pro tento účel odkázal částku 4.000 zlatých vídeňské měny. Dalším impulzem byl krátký pobyt Josefa Doležálka v Brně,*1) který zde však nemínil zůstat. V archivních materiálech*2) se uvádí, že Jan Rafael Beitl, dosud působící jako ředitel ústavu pro nevidomé v Pešti, projevil v r. 1834 zájem o založení soukromého ústavu v Brně, kdy začal s přípravou podmínek pro zřízení zdejšího ústavu seznámením s několika moravskými i slezskými nevidomými chlapci, které získal pro svou myšlenku. Ve fragmentu jeho osobního spisu*3) se uvádí, že svou žádost moravskému guberniu*4) o povolení zřídit ústav podal 13. července 1835. Byla evidována pod č. 29.799 a zní:

Žádosti bylo vyhověno.*5) Ústav vznikl jako třetí v českých zemích (v této době působily již dva podobné v Praze).
Kuratorium,*6) které spravovalo pozůstalost po Fr. Essovi, však považovalo za založení ústavu až rok 1846, kdy byla dokončena stavba nové budovy pro veřejný ústav na Radvitově nám. č. 7.*7) Ve svých zprávách zcela opomíjí Beitlův soukromý ústav v Zábrdovicích u Brna č. 17, založený v roce 1835.*8)
Jan Rafael Beitl (ústav vedl od jeho založení do r. 1852) položil také základy hudebních tradic pro chovance z hlediska obecně zájmového. Za jeho působení se ústav během dalších desetiletí vypracoval na jeden z největších a nejznámějších u nás i ve střední Evropě.*9)

Další ředitel, Jan Schwarz (1853-1888), v rámci péče o hudební vzdělávání chovanců mimo jiná zásadní opatření přijal do pedagogického sboru nevidomého učitele hudby Roberta Bauera (viz níže), bývalého chovance ústavu, který významnou měrou přispěl k vysoké úrovni hudební přípravy nevidomých amatérů i profesionálů. Byl první, který měl v brněnském ústavu tuto výuku nevidomých jako hlavní povolání.
Rovněž za působení dalších ředitelů, Františka Pavlíka (1888-1919), Antonína Alexandra Špičky (1919-1933), Rudolfa Vejmělka (1933-1942), Jaroslava Pozdníka (1942-1945),*10) znovu Rudolfa Vejmělka (1945-1948),*11) Vladimíra Racka (1948-1950), Drahomíra Hanáka (1950-1977), Josefa Smýkala (1977-1982) i Zdenky Pliskové (1982-1990) se výuce hudby věnovala značná pozornost. Rovněž v současné době, za vedení ředitelky Hany Adamczykové, (od 1990 dosud) je hudba neodmyslitelnou součástí estetické výchovy nevidomých a slabozrakých žáků, i když např. jejich přestupy na konzervatoř do Prahy již od 7. ročníku ZŠ jsou z hlediska rozvoje osobnosti dítěte i hudební úrovně samotné školy přinejmenším diskutabilní.

Přáli bychom všem nevidomým a těžce slabozrakým, aby se hudební úroveň i nadále rozvíjela, protože hudba poskytuje možnost profesního i zájmového vzdělávání v oblasti estetična. Intelektově rozvinutým a hudebně nadaným přináší povolání učitele hudby možnost dobrého společenského zařazení, ostatním je hudba ze všech umění nejbližší a mohou ji provozovat pro svou radost i obohacení života.

J. S.

*1) O J. Doležálkovi viz níže.
*2) Viz Státní archiv v Brně, svazek č. B 13/1089.
*3) Viz Státní archiv v Brně, svazek č. B 13/1089.
*4) Moravsko-slezské zastupitelství.
*5) Ve státním archivu je poznámka o skartaci.
*6) Správní výbor ústavu, školy nebo nadace.
*7) Dnešní Žerotínovo náměstí. Budova již nestojí.
*8) Dnešní Zábrdovická 12.
*9) Od září do konce prosince převzal vedení ústavu laik Antonín Malý.
*10) Od r. 1942 má škola samostatného ředitele. Vrchním ředitelem se stal Norbert Doležel (1942-1948). Komunistickou stranou dosazený Josef Sedlák (1948-1950 a Drahomír Hanák (1950). Ústavy byly téhož roku zrušeny a diferencovány na základní a střední školy.
*11) V poválečném období se vystřídali ve vedení školy při ústavu následující učitelé: Otakar Sadovský (duben 1945), Vincenc Král (únor-březen 1948), Lubomír Nop (duben-květen 1948).

3. ÚLOHA ŘEDITELŮ V HUDEBNÍM VZDĚLÁVÁNÍ

Na tomto místě se pokusíme zabývat úlohou ředitelů ústavu i pozdější základní školy pro nevidomé v Brně ze zúženého hlediska jejich vlivu na hudební vzdělávání nevidomých a slabozrakých žáků i studentů. Vycházíme-li z poznatků získaných v použitých písemných i jiných pramenech, můžeme již nyní konstatovat, že všichni se zasloužili o rozvoj hudebních tradic, i když každý svým osobitým způsobem.
Zakladatelem a prvním ředitelem soukromého ústavu v Brně byl Jan Nepomuk František Rafael Beitl. Narodil se 7. 5. 1797 v Libočanech na Žatecku. Jako nemanželské dítě byl nucený se co nejdříve začít samostatně živit. Odešel proto na zkušenou do Vídně, později do Opatinu, kde na tamějším úřadě zastával práci diurnisty. Toto povolání ho však neuspokojovalo. Při své práci se seznámil se sociálním cítěním Johanna Wilhelma Kleina*12) a jeho úsilím v oblasti péče o nevidomé. Sám se začíná zajímat o tuto oblast. Nastupuje proto do ústavu pro nevidomé ve Vídni zpočátku na místo písaře. Později, kdy J. W. Klein poznal jeho hluboký zájem a učenlivost, se stal učitelským čekatelem.
V r. 1825 odchází J. R. Beitl z Vídně do Bratislavy (Prešpurku), kde na žádost tamních úřadů a s doporučením J. W. Kleina zakládá ústav pro maďarsky mluvící nevidomé, který byl o rok později jako převážně maďarský přemístěn do Pešti. Beitl byl jmenován prvním ředitelem. O jeho systematičnosti svědčí např. i to, že již v r. 1827 napsal pro tento ústav organizační řád pod názvem Planum Rafaela Beitla vyučování slepých dětí.
V r. 1834, pro národnostní problémy a na popud významného tyflopeda Josefa Doležálka, přechází do Brna, aby zde založil ústav pro nevidomé chlapce.*13)
Již 15. září r. 1835 získává J. R. Beitl od brněnského gubernia povolení k založení soukromého ústavu. Pronajmul si dům v Zábrdovicích č. 17 a přivádí sem prvních sedm nevidomých chlapců. Do r. 1846 se tento počet zvýšil na patnáct. Na doporučení J. W. Kleina byl Beitl v r. 1846 kuratoriem zřízeného veřejného ústavu, pro který byla postavena nová budova na Radvitově nám., jmenován prvním nadučitelem, což se v současné době rovná funkci ředitele. Přijat byl na zkoušku s podmínkou, že celý jeden rok neobdrží žádný plat.
Svoji činnost pro trvalé odborné neshody s kuratoriem dobrovolně ukončil koncem srpna v r. 1852. Ihned
opouští Brno a vrací se do Vídně. Zajímá se o založení dalšího ústavu v sedmihradském Hermannstadtu, k němuž nedošlo. Odstěhoval se proto k příbuzným do Pešti. Zde r. 1855 jeho stopy mizí.*14)
Mimo to, že založil v Brně výchovně vzdělávací ústav ne zrovna za příznivých podmínek, má J. R. Beitl význam i v tom, že po zkušenostech z vídeňského ústavu, kde se hojně hudba pěstovala, se jako hudebník amatér zaměřil na výuku hry na hudební nástroje. Viděl v ní jeden z pramenů získávat pro ústav peníze a pro některé nevidomé i jeden ze způsobů budoucí obživy. Spolu s učitelem hudby J. Cererem založil žákovský dechový orchestr, se kterým pořádal letní koncerty v blízkém i vzdálenějším okolí. Orchestr představil i svému bývalému učiteli J. W. Kleinovi. Na jeho přímluvu zahráli rovněž císaři. Doufal ve finanční podporu, které se nedočkal. Obdržel pouze císařův slib, že ústav navštíví. Výtěžky ze svých koncertů mu věnoval ve své době známý nevidomý klavírista, brněnský rodák, Leopold Balcar (viz níže).
Po J. R. Beitlovi nastupuje v lednu 1853 na místo nadučitele zkušený učitel z brněnské školy U Jakuba Jan Schwarz (nar. 28. 4. 1822). Při nástupu se podrobil zkoušce z hudební teorie, improvizace na varhany, a ze hry na tři hudební nástroje. Tato mimořádně náročná zkouška opravňovala domněnku, že se hudba dostane z dosavadní amatérské na profesionální úroveň, což se splnilo. Jako rozšíření možností zavádí výuku ladění klavírů, kterému se nejdříve sám vyučil u brněnské firmy Bachmann.
Jako vzdělaný hudebník a člen spolku Beseda brněnská,*15) měl zájem na neustálém zvyšování úrovně vyučování hře na hudební nástroje i u méně hudebně nadaných. V jeho spisu O vychovávání, vzdělávání a podporování slepcův v kapitole O vyučování hudbě se v odst. D praví (str. 46): "Není snad ani jediného mezi obyčejně užívanými hudebními nástroji, jenž by slepci byl nepřístupen; ale béřeme-li ohled na stav, duševní a tělesné vlastnosti, pak na účel, pro který slepý hudbě se učí, a konečně na zvláštní životní poměry jeho, tu třeba, bychom u volbě hudebního nástroje opatrně a rozvážlivě si počínali. Co by na př. prospělo chudému slepému děvčeti, kdyby vycvičila se na ústavě ve hře na klavír až ku dokonalosti, když by pak vyjdouc ve svém Rodišti nástroje nemělo? - Kdož ví, necítilo-li by se ve své chudobě dvojnásobně nešťastným? Volí-li jiný, méně drahý nástroj, na př. citeru, může sobě a mnohým jiným radosti způsobiti. Podobných příkladů bylo by lze vytknouti více."
Podporoval přijetí dřívějšího chovance ústavu Roberta Bauera, prvního nevidomého kvalifikovaného učitele hudby, který již jako chovanec ústavu projevoval mimořádné hudební dovednosti a co nebylo možné opomenout, byly jeho charakterové vlastnosti.
V r. 1884 se uskutečnil první přenos hudebních pořadů z ústavu po telefonní lince do místní Reduty, kde se konala výstava soudobé techniky.*16) V přímém přenosu po první telefonní lince v Brně pro návštěvníky výstavy vystoupili nevidomí hrou na různé hudební nástroje, pěvecký sbor a orchestr. Byla to mimořádně vhodná příležitost k prezentaci hudebního umění nevidomých.
J. Schwarz byl první, kdo začal u nás propagovat Braillovu bodovou hudební notaci, v té době málo příjímanou v ostatních ústavech (výjimkou snad byl francouzský kanton ve Švýcarsku). K tomuto Schwarz ve svém spisku uvádí: (str. 49) G) O notách slepcův: "Zmínili jsme se již, že slepec při učení-se hudbě po většině sluchem se učí, čímž ovšem užití not není vyloučeno. Noty slepců rozdílny jsou od písma notového vidomých. Slepý ovšem nemůže tak a tou měrou užívati vypuklého notového písma jako vidomý obyčejného, ale předce hodnota jeho podceňována býti nesmí. Neboť ono mu poskytuje možnosť nacvičené hudební kusy opakovati a tak před zapomenutím chrániti, své vlastní skladby tímto písmem napsati a z něho nové skladby nastudovati. Hodnota hudebních not, teček a pomlček, rozmanitosť taktův a tonin, význam znamének přednesu a vše jiné, čeho výkonnému a vzdělanému hudebníku třeba věděti jest, se slepci záhy vysvětlí a v paměť vštípí. S prospěchem bude pro slepého hudebníka, seznámí-li se též s notovým písmen obyčejným, ne snad proto, by ho sám mohl užívati, ale spíše proto, aby srozuměti se mohl s vidomými hudebníky a žáky."
Dokladem může být dochovaná hudebnina v Braillově bodové notaci, která vyšla v Lausanne v r. 1875 - Album varhanních skladeb (Recueil de morceaux d'orgue).*17)
Na trvalý odpočinek odchází do svých rodných Ivančic, kde byl zvolen čestným starostou. Dne 20. 6. 1899 umírá.
František Pavlík (nar. 4. 10. 1851) se stal ředitelem v r. 1888. Podporoval používání obou jazyků (němčina, čeština). O osm let později vydává dvojjazyčný Slavnostní spis*18) k 50. výročí založení ústavu na Radvitově nám., ze kterého citujeme výběr ze stati o hudbě (str. 34 - Vyučování hudbě):
"Bylo by pošetilým považovati každého slepce jako rozeného hudebníka. To, čeho se v hudbě u slepců docílí, jest následkem neustálého cvičení smyslů, jak se v ústavu neustále a bez překážky děje. Tím způsobem, totiž neustálým cvikem sluchu, připravuje se půda pro hudební schopnost, slepec víc a více uváděn jest v říši tónů až konečně nalezne velikou zálibu v pěstování hudby. Pravý účel hudby v našem ústavu jest, vzdělávati chovance ve směru esthetickém, poskytovati jim překrásnou a ušlechtilou zábavu; pravidlem u nás jest že chovanci učí se technickým předmětům, (řemeslům - pozn. autorky) by sami jednou živiti se mohli, hudbě pak se učí k ušlechtění citu a pro zábavu. Hudba stává se životním povoláním málokterým chovancům, a to jen obzvláště hudebně nadaným; buďže jsou z nich virtuosové, z jiných jsou varhaníci, učitelé hudby a ladiči pian. A vskutku náš ústav se může chlubiti mnohými bývalými chovanci, kteří ústavu čest působí; někteří jako virtuosové, jiní varhaníci, hudební skladatelé, učitelé hudby a ladiči pian nabyli zvučného jména, jakož i dobré výživy. Zpěvu, který jest rozdělen ve dvě oddělení, učí se všichni, hlas mající chovanci. V II. oddělení pěstuje se čtyřhlasý zpěv a poněvadž jsou v tomto oddělení dosti vyškolené síly, jest možno provésti sebetěžší díla s dobrým výsledkem..." a dále pokračuje: "Zvláště při veselých sborech pozorovati na tváři všech pěvců radostnou náladu, jakoby ubozí tito byli nejšťastnějšími lidmi pod sluncem. Další cvik v hudbě přináší hudebníkovi mnoho dobrého, neboť jej schopným činí ke službě varhanické, k ladění klavírů, ve hře na klavír, varhany, citeru a rozličné foukací a šmytcové nástroje. Vyučování hudby rozděleno jest v část theoretickou a praktickou. Vyučování theorii hudby, kteréž s praxí souhlasí, rozděleno jest ve III. oddělení; počíná základy theorie hudební a cvičení ve čtení a hře Braillickým písmem psaných not, pokračuje harmonií až ke kontrapunktu, nauce k hudební skladby a končí se dějinami hudby."
V praktické části vypočítává hudební nástroje, na které se vyučuje (klavír, varhany, housle, citera, violoncello, viola a kontrabas).
Dále píše: "Každému hudebníku jest jistý, dostatečný počet hodin ku cvičení vykázán, ale musí také každý vyučování technickým pracem (řemeslům - pozn. autorky) přítomen býti.
Někteří hudebně nadaní chovanci, kteří mimo jemný sluch také technické obratnosti mají a samostatně s jistotou se pohybovati umějí, učí se také laditi piana. Předmětu tomu učí se v několikaletém kursu 6 hodin týdně, mimo ladění piana učí se také dávati struny do klavíru, a prováděti menší práce a opravy na klavírní mechanice. Velikou pomůckou pro slepého hudebníka je Brailické notové písmo, kterýmž si může hudební skladby buď vlastní, buď ty které již slyšel, napsati a pro delší čas uschovati před zapomenutím. Když chovanec jest dobře vyučen na některý praktický nástroj hráti, a když jest pevného charakteru a slušného chování, tu nemusíme míti o něho v praktickém životě, ani o jeho výživě strachu, neboť takový chovanec dá výhost všemu, co by ho na bezcestí svedlo, jako náruživé hře, pití a jiným neřestem. Když dovedeme slepce ve hře na nějaký nástroj tak daleko, jak k tomu schopen byl, to nejnutnější jsme učinili, aby se zlé společnosti varoval."
A konečně podtrhuje význam poslechu hudby: "Český a německý hudební spolek, český i německý pěvecký spolek, česká i německá opera, spolek pro komorní hudbu, Německý dům s koncerty na varhany, kvartetto Pelglerovo, jakož i vynikající učitelé hudby a zpěvu, poskytují v nejhojnější míře bezplatný vstup našim chovancům ku všem představením a koncertům. Tím způsobem jeví se veliký vliv hudby na chovance, kteří s větším zápalem hudbě se učí, a rozeznávají zcela lehce provedení skladby nějaké dle rozličného měřítka."
Ve Slavnostním spisu lze najít i další důležitá sdělení odborného i organizačního zaměření. Mimo těch obecných formou statistických dat informuje o povoláních, která v této době nevidomí zastávají. Nacházíme také sdělení o hudebnících. Podle toho je to nejvíce souběžná činnost varhaníka, hudebníka účinkujícího při nejrůznějších příležitostech, který si přivydělává řemeslem, případně laděním klavírů.
Ředitel Fr. Pavlík, jemuž se přičítala germanizace chovanců, zakoupil právě vynalezený sázecí stroj pro Braillovo písmo. Prokazatelně již v roce 1907 se v brněnské ústavní tiskárně tiskly pomocí tohoto nového zařízení skladby menšího rozsahu Alfréda Stamma, F. Maliny i jiných nevidomých autorů.*19) Ústav až do r. 1940 vydával i množství jiných hudebnin, a také soustavně od jiných vydavatelů nakupoval nebo vyměňoval.*20)
Pracovníci i chovanci ústavu se v r. 1914 nastěhovali do nově postavené budovy na Zemědělské ul. č. 1.
Ředitel Fr. Pavlík ve své velkorysosti počítal s dalším rozšířením ústavu a v té souvislosti i výuky hry na hudební nástroje, avšak pro válečné události (1914) i pozdější problémy s budovou (viz R symbióza s Vysokou školou zemědělskou) k realizaci tohoto záměru nikdy nedošlo (viz další text).*21)
Po vzniku ČSR se přirozeně objevila snaha najít pro funkci ředitele odborníka české národnosti. Fr. Pavlík pro svůj věk byl v r. 1919 požádán, aby odstoupil. Zemřel 7. 6. 1944.
Vedením ústavu byl v roce 1919 pověřen tehdejším nadřízeným úřadem Antonín Alexandr Špička (nar. 21. 12. 1872), dosavadní učitel (tvůrce speciálních učebních pomůcek a odborný publicista) v ústavu. Jako ředitel zavedl zkoušky z učiva měšťanské školy*22) především pro ty chovance, kteří se připravovali ke státním zkouškám z hudby na brněnské konzervatoři. V tomto období vzrostl žákovský orchestr i smíšený pěvecký sbor nejen co do velikosti, ale především byla pozoruhodná jejich interpretační úroveň.
A. Špička ve své práci Výchova nevidomého dítěte se v kapitole pojednávající o sluchu zmiňuje také o sluchu hudebním.
Mnozí chovanci, kteří se mimo vyučení řemeslu věnovali v ústavu studiu hudby, v této době působí jako kavárenští hudebníci, ladiči, hudebníci, kteří účinkovali (improvizovali) při promítání tehdy "němých" filmů a varhaníci. Ve dvacátých letech začala spolupráce s brněnskou konzervatoří. Státním zkouškám z hudby se na ní podrobilo hned několik nevidomých (viz seznam v příloze, kteří tak získali aprobaci pro vyučování hře na hudební nástroje. Prakticky všichni vyučovali soukromě.
V r. 1933 zastupuje nemocného ředitele A. Špičku Rudolf Vejmělek (12. 11. 1886-17. 4. 1952). V následujícím roce byl nadřízenými orgány jmenován ředitelem (do roku 1942). V té době, vzhledem k neutěšené prostorové situaci, politickému klimatu a posléze válečným událostem, hudební výuku v ústavu nerozvíjel, pouze udržoval zavedenou praxi. I k tomu bylo mnohdy třeba vyvinout mimořádné úsilí, zvláště po obsazení budovy ústavu německou policií (na podzim 1940). Z tohoto důvodu byl ústav v témže roce nuceně přestěhován do náhradních prostor chrlického zaopatřovacího ústavu spolku Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku.
Od r. 1942 do r. 1945 byl ředitelem školy při ústavu jmenován učitel Jaroslav Pozdník (24. 12. 1889-9. 10. 1958). Ani v období války neustává příprava studentů ke státním zkouškám z hudby, což dokumentuje níže uvedený soupis absolventů (viz přílohu). Zásluhu na tom mají především učitelé hudby Vl. Hawlík a R. Krchňák. Vrchní ředitel N. Doležel neměl na hudebním vzdělávání nevidomých žádný hlubší zájem.*23) Hudební aktivita byla proto v té době závislá na samotných studentech, kteří se hudbě věnovali přípravou ke státním zkouškám. Všichni se však museli nejdříve vyučit řemeslu kartáčnickému nebo košikářskému. Výjimky byly připuštěny jen ojediněle, a to výhradně pouze u chovanců přijatých ve věku, kdy měli dokončenou povinnou školní docházku na škole v místě svého bydliště nebo byli i starší.
Po válce J. Pozdníka znovu střídá již výše zmíněný R. Vejmělek (1945-1947).*24)
Od ledna r. 1948 se v prozatimním vedení školy vystřídalo několik učitelů. Posledním ředitelem školy při ústavu se stal Vladimír Racek (21. 4. 1910-30. 1. 1998). Školu vedl v letech 1948-1950). Škola se v r. 1949 přestěhovala z Chrlic do přidělené budovy na Veveří ul. č. 15 v Brně.*25)
Po jeho odchodu z funkce byl ústav v rámci nařízené celostátní diferenciace vzdělávání nevidomých zrušen a v Brně zůstává pouze národní a osmiletá střední škola pro nevidomé (od 1. 1. 1951). Tímto ministerským výnosem byla na všech základních školách pro nevidomé zrušena možnost výuky hry na hudební nástroje. Do doby (do r. 1961), kdy byla opět obnovena, byli všichni, kteří se hudbě chtěli věnovat intenzivně, žáky lidové školy umění a učitelé se stali jejími zaměstnanci. Výuka však probíhala v prostorách školy na Veveří ul. Žáci, kterým se hudba měla stát životním povoláním, odcházejí na Odbornou hudební školu pro nevidomé nebo na Odbornou ladičskou školu pro nevidomé do Prahy.
Od 1. 9. 1950 se vedení školy po Vl. Rackovi ujímá Drahomír Hanák (15. 6. 1915), který byl souběžně do 31. 12. t.r. vrchním ředitelem moravských ústavů. Z jeho iniciativy byla v r. 1961 znovu do učebních plánů zařazena výuka hry na hudební nástroje na ZDŠI pro nevidomé a později i na ZDŠI pro slabozraké. V témže roce se zavádí povinné vyučování hře na klavír ve druhém a třetím ročníku, ve druhém ročníku přípravná hudební nauka a ve vyšších ročnících hudební nauka jako povinná pro všechny žáky, kteří se věnují hře na hudební nástroje.
V r. 1970 se vyučuje: hudební výchově jako povinnému školnímu předmětu, přípravné hudební výchově, jejíž návštěva je povinná ve 2. ročníku, hře na klavír jako povinné ve 2. a 3. ročníku,*26) hře na akordeon a kytaru od 6. ročníku a hudební nauce jako přiřazenému předmětu. Hru na kytaru a na některé dechové nástroje zajišťovali učitelé tehdejší lidové školy umění Jar. Kvapila i jiných LŠU v Brně (H. Svobodová, P. Janíček, Zd. Krejčiříková, Z. Herčíková, A. Knihař).
PhDr. Josef Smýkal (19. 9. 1926), ředitelem od r. 1977 do r. 1982. Podílel se na tvorbě speciálních učebních osnov školní hudební výchovy nevidomých, je autorem učebnic hudební výchovy pro nevidomé i učebních plánů a učebních osnov hry na hudební nástroje na ZŠ pro nevidomé a slabozraké. Hudební obor rozšířil o jednu učitelku hry na violoncello. Významné jsou jeho četné příspěvky do odborných časopisů, ve kterých zpracovává problematiku hudebních představ nevidomých žáků, prostorové představy o klávesnici klavíru aj. (Podrobněji viz níže).
Zdenka Plisková (ředitelkou od 1982 do 1990), do hudebního oddělení přijala další učitelky hudby (viz níže). Protože prostory v budově na Veveří ul. byly příliš stísněné pro stále vzrůstající počet žáků, podařilo se po listopadových událostech r. 1989 PaedDr. Michalu Kuchařovi, v té době učiteli ZŠ pro nevidomé a slabozraké, získat nový areál budov v Brně-Pisárkách.
Hana Adamczyková (ředitelkou od 1990 - dodnes). Od školního r. 1991/92 mají žáci, kteří chtějí studovat hudbu, možnost přejít na Konzervatoř Jana Deyla do sedmé nebo osmé třídy experimentální výuky. Ve školním r. 1994/95 se ke škodě žáků ruší pro první ročník ZŠ kroužek hry na klavír.

J. S., E. H.

*12) Johann Wilhelm Klein je zakladatelem výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé ve Vídni (1804). Ve svém oboru byl uznávanou evropskou autoritou.
*13) Dívky byly do ústavu přijímány až od r. 1853.
*14) J. Smýkal ve své publikaci 150 let výchovné a vzdělávací instituce pro nevidomé v Brně na str. 25 uvádí, že "v městském archivu v Sibini není zmínka o tom, že by kdy byl v městě ústav pro nevidomé." Autor zmíněné publikace podnikl za tímto účelem cestu do Vídně a také několikrát navštívil Budapešť. Zjistil adresu Beitlova posledního pobytu, nepodařilo se mu nalézt nic konkrétního přesto, že prostudoval materiály v městském muzeu a na farním úřadě (viz soukromý archív).
*15) Zpěvácký spolek na Moravě, byl založen r.1861, pěstoval slovanskou vzájemnost. Sbormistrem tohoto spolku byl také L. Janáček.
*16) V té době byly v Brně zaváděny první telefony. Byla to pro podnikatele účinná a atraktivní reklama.
*17) uchovává ji Slepecké muzeum v Brně.
*18) Slavnostní spis na památku padesátiletého trvání Moravsko-slezského ústavu pro slepé v Brně na vyzvání kuratoria sepsal František Pavlík, ředitel Moravskoslezského ústavu pro slepé v Brně v r. 1896.
*19) Sázela je Marie Pokorná (viz níže) na sázecím stroji (puncírce), která je uchována ve Slepeckém muzeu v Brně.
*20) Brněnské Slepecké muzeum má skromné fondy hudebnin v běžném písmu, zato bohaté fondy hudebnin v písmu bodovém.
*21) Ústav měl pouze pět tříd obecné školy. třídy byly umístěny v Útulně pro nevidomé dívky na Černopolní ul., jelikož od r. 1919 užívala budovu i nově založená Vysoká škola zemědělská.
*22) Po nástupu učitele Vl. Racka se zkouškám podrobovali i jiní žáci.
*23) Tajemníkem spolku byl páter Norbert Doležel. V r. 1942 se po odchodu ředitele R. Vejmělka stal vrchním ředitelem všech ústavů na Moravě (Chrlice, Nové Hvězdlice, Brno-Pisárky a chystaný na zámečku Mitrovských. Od téhož roku byla zřízena funkce ředitele školy a správců ústavů, kteří byli vrchnímu řediteli podřízeni.
*24) Důvodem bylo odstoupení J. Pozdníka, který sám uznal, že se mohl během války kompromitovat.
*25) Tato budova patřila nevidomým až do roku 1990.
*26) K tomuto opatření přišlo administrativním nedopatřením na ministerstvu. Původní návrh zněl, aby se všichni žáci povinně učili hře na klavír v tzv. kroužcích v 1. a 2. ročníku.

4. PŘÍZNIVCI ÚSTAVU

V této kapitole věnujeme pozornost některým osobnostem, které přispěly ke vzniku a rozvoji hudební úrovně ústavu, nebo jej s tímto úmyslem navštívily.
Antonín Josef Doležálek se narodil 3. dubna 1799 v Lipnici. Můžeme ho pokládat za prvního tyflopeda pocházejícího z Moravy. Ovládal hru na hudební nástroje, především na kytaru, flétnu a varhany.
V r. 1825 přichází do Prahy, kde vyučuje na gymnáziu. V té době se začal zajímat o činnosti hradčanského ústavu pro nevidomé a studovat literaturu pojednávající o výchově a vzdělávání nevidomých. Na konzervatoři si prohlubuje hudební znalosti a dovednosti, aby je mohl později uplatňovat při výchově a vzdělávání nevidomých. Zanedlouho se stal učitelem a později i ředitelem školy hradčanského ústavu pro nevidomé v Praze.*27) Po čase se pokusil o založení podobného ústavu v Brně, ale nenašel pochopení, protože se zde připravovalo otevření ústavu pro neslyšící a přijaté peněžité dary z odkazu Fr. Esse by nestačily pro založení obou ústavů současně.
Po zkušenostech získaných v Praze přechází do Pešti, kde nastupuje po odcházejícím J. R. Beitlovi, který zde zřejmě nedovedl vyřešit určité národnostní problémy, na místo ředitele tamního ústavu pro nevidomé a upozorňuje Beitla na možnost založit stejnou instituci v Brně (viz text shora).
Navázal styky s ostatními tyflopedy a ústavy v evropských zemích. S J. W. Kleinem (Vídeň), A. Zeunem (Berlín), J. Kniem (Vratislav) a Pignierem (Paříž) si pravidelně dopisuje. Písemně udržuje styk i s vedením některých ústavů v USA. O svých poznatcích nikdy neopomenul informovat také J. R. Beitla v Brně, což dokazuje zasíláním Výročních zpráv z Pešti.*28) Měl tedy nepřímý vliv na založení výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé na Moravě, a také se přičinil o vzájemné kladné vztahy svého moravského žáka Leopolda Balcara a J. R. Beitla. Zemřel v r. 1849.
Leopold Balcar (též Balzar) se narodil 18. září 1821 v Brně jako syn řemeslníka. Od narození nevidomý. Do 11 let byl v péči vlastní rodiny. V té době na Moravě ještě žádný výchovný a vzdělávací ústav pro nevidomé nebyl. Apelační rada Schöfer, který věděl o pražském ústavu od J. Doležálka, se proto přičinil o chlapcovo přijetí, což se uskutečnilo v říjnu r. 1832. V této době zde byl ředitelem J. Doležálek, který rozpoznal Balcarovo hudební nadání. O tom, že by jej vyučoval hře na klavír, nejsou doklady. Jisté však je, že v chlapci zůstaly na pana ředitele ve vzpomínkách hluboké dojmy (viz níže).
L. Balcar se velmi rychle rozvíjel především ve hře na klavír. Jeho učitelé hudby ho hodnotili jako výjimečného žáka. Měl mimořádné hudební i intelektové schopnosti a dovednosti interpretační s dokonalou zručností.
Již po třech letech, ještě jako žák pražského ústavu ve svých 14 letech, vystoupil poprvé veřejně samostatným koncertem v brněnské Redutě, kde rodiče i obecenstvo přesvědčil, že přímluva rady Schöfera nebyla marná. Kromě Brna koncertoval též v Olomouci, kde sklidil rovněž mimořádný úspěch.
V 16 letech opouští pražský ústav s přesvědčením, že zde získal to, co bylo možné a vrací se do Brna, kde dále pokračuje ve studiu u G. Riegera. Stýká se s jeho žáky, což mu pomohlo vniknout do vědomí brněnské hudební veřejnosti. R. 1839 odchází studovat do Vídně. Zde je žákem E. Bierknerta, který ho zase uvedl do vídeňského hudebního života. Se zdejšími umělci se podílí na pořádání koncertů. Poslední jeho evidovaný koncert byl 7. prosince 1844 ve Vídni.
V lednu r. 1845 se zde setkává s J. Doležálkem, jemuž s vděčnosti za dřívější péči v Praze věnuje svou báseň Otci slepých, která je důkazem, že si jeho práce pro nevidomé v Praze, Brně i Pešti váží. To už cítil, jak mu ubývá sil.
27. dubna 1845 podlehl ve Vídni tuberkulóze. Bohužel se na něho u nás pro jeho mládí (24 let) později zapomnělo. Avšak historie i v tomto případě byla spravedlivá. Zachovaly se totiž zprávy (v čas. Moravie)*29) o jeho interpretačních dovednostech i benefičních koncertech ve prospěch Beitlova ústavu. Odtud i z jiných pramenů pocházejí zde uvedené informace.
11. června r. 1898*30) (podle svého slibu daného J. R. Beitlovi) navštívil ústav císař František Josef I., aby vyhověl opětovnému pozvání ředitele Fr. Pavlíka. Při této příležitosti se mimo celkovou prohlídku nejvíce zajímal o to, jak se v ústavu pěstuje hudba. V Slavnostním spisu Fr. Pavlíka se na str. 12 uvádí: "...nato odebralo se jeho veličenstvo do kaple ústavu a prohlédnuvší si veškeré místnosti ústavu, odebralo se do Síně zakladatelů a produkční, kde vyslechlo slavnostní zpěv a hudební produkci chovanců. Nato ráčilo jméno své zaznamenati do pamětní knihy. V zahradě vyslechlo jeho veličenstvo hudební produkci chovanců na plechové nástroje a vystoupivší do kruhu slepých hudebníků ráčilo vysloviti 35 účinkujícím chovancům, jakož i slepému kapelníkovi Robertu Bauerovi, bývalému chovanci našeho ústavu, svou nejvyšší spokojenost."
Císař navštívil ústav dvakrát. Jeho oba podpisy jsou dochované v kronice ústavu.
Hudební produkce chovanců, pořádané vedením ústavu navštěvovaly a také zde koncertovaly významné osobnosti brněnského kulturního a uměleckého života 20. stol. Byli to např. Rudolf Firkušný (světově proslulý klavírista) Cecílie Strádalová (sólistka brněnské opery), Alois Binar (německý nevidomý koncertní pěvec), Bruno Valoušek (člen brněnské opery) a další.
K rozvoji hudby přispělo také několik nástrojařů, kteří ústavu darovali své výrobky. Nelze nevzpomenout ani tří nejmenovaných farností, od kterých ústav obdržel troje menší varhany, které sloužily k výuce.

J. S.

*27) Založil český pěvecký spolek "Concordia". Zasloužil se o postavení pomníku a o hudební akademii ve prospěch Josefa Slavíka a řídil Mozartovo Requiem na uctění jeho památky.
*28) Některé se dochovaly, viz soukromý archiv.
*29) Čas. Moravie roč. 1840 od str. 4 do 128.
*30) Bylo to u příležitosti jeho 50. výročí panování.

5. UČITELÉ HUDBY V ÚSTAVU A POZDĚJŠÍ ŠKOLE

V ústavu působili učitelé vidomí i nevidomí. Pokusíme se zhodnotit jejich práci bez toho, aniž bychom nevidomým přisuzovali nějakou zvláštní úlohu, i když ji měli např. při výuce Braillovy bodové hudební notace. Vystřídalo se několik generací učitelů, kteří se od vzniku ústavu až do současné doby věnovali hudebnímu vzdělávání nevidomých, později i slabozrakých žáků.*31)
V době, kdy byl ústav v Zábrdovicích, známe jen jedno jméno učitele, kterým byl nějaký Jan Cerer. V dokumentech se uvádějí dva, avšak jméno druhého učitele se nám nepodařilo zjistit.
V období, kdy byl ředitelem J. R. Beitl, na Radvitově nám., vyučoval zde hudbě Karel Nahodil (1848-1855) jako jeho první pomocník. Po něm nastoupil Ferdinand Zölner, který na ústavu působil do r. 1858. Martin Pejša (1852-?), - vyučoval hře na housle, Pavel Křížkovský, řed. kůru, sbormistr a hudební skladatel (1852-?) - vyučoval hře na klavír, u Jana Fausta, Vincence Trávníčka a Josefa Pöschla (který údajně o hudební výchově nevidomých i publikoval), jejich dobu působení v ústavu nelze zjistit. Dále to byl Václav Permann (1853-1878), který byl posledním učitelem hudby tohoto období.
Robert Bauer, narodil se 5. prosince 1841 v Jiřicích na Znojemsku. Oslepl jako jednoroční chlapec po zánětu očí. Do ústavu byl přijat 3. Listopadu r. 1849. Stal se žákem s mimořádnou pílí a zázračnou hudební pamětí. Měl absolutní sluch, který mu umožňoval odposlech skladeb. Brzy bylo zřejmé, že obživou mu bude hudba.
Po ukončení neúplného základního vzdělání a vyučení řemeslu*32) se získanými hudebními znalostmi a dovednostmi i elementární praxi byl z ústavu propuštěn již 31. prosince 1857. Jako sirotek byl kuratoriem předán "do soukromého pořádného domu"*33) na byt a stravu. Úhrada byla prováděna z jeho skromného výdělku varhaníka. I nadále studoval a to u Wettiga a Křížkovského, u kterého získal sbormistrovskou praxi.
Vzhledem k jeho mimořádným schopnostem, a to nejen hudebním, i úspěšnému jedenáct let trvajícímu samostatnému životu, ho ředitel J. Schwarz doporučil přijmout za učitele hudby a učinil velmi dobře. R. Bauer se práce v ústavu ujal s velkou zodpovědností. Od r. 1868 do r. 1910 zde působil jako učitel hudby a zpěvu. Vychoval mnoho výborných hudebníků, o kterých se v této práci zmiňujeme na různých místech. Svou pílí a metodicky uspořádanou hudebně pedagogickou činností založil v ústavu tradici vyučování hře na hudební nástroje sahající až do současnosti. Vyučoval hře na několik hudebních nástrojů, založil kapelu, pro kterou sám skladby instrumentoval, z chovanců sestavil pěvecký sbor. S oběma tělesy procestoval mnoho měst. Občané se seznamovali s hudebními dovednostmi nevidomých, což bezesporu přispělo k odstraňování společenských bariér.
Po řediteli J. Schwarzovi převzal výuku ladění klavírů. Rovněž v tomto oboru projevil profesionální zručnost a připravil své nástupce.
Byl varhaníkem v ústavu U šlechtičen a v posádkovém kostele (od 1859), pak regenschorim kůru u Dominikánů (1867-1907). Projevil se jako vynikající varhanní a klavírní improvizátor. Jako dobrý klavírista a také houslista veřejně koncertoval. V r. 1889 vykonal zkoušku pro vyučování hudbě na středních školách. Stal se tak prvním nevidomým kvalifikovaným učitelem hudby na Moravě. V r. 1906 byl za své zásluhy vyznamenán "Zlatým záslužným křížem".
Napsal sbírku šesti preludíí, chrámové sbory, drobné církevní skladby a písně. V kancionálu brněnské diecéze z r. 1912 je uvedena jeho píseň V tvém srdci, tiskem vyšel sbor s průvodem varhan Na perutích pobožnosti. Jeho vlastní skladby se v ústavním archivu nedochovaly. Ve Slepeckém muzeu jsou jen dvě kopie písní.
Zemřel pouhé dva roky po ukončení aktivní služby 20. května 1912.
Současně s R. Bauerem v ústavu působili další učitelé hudby: Josef Ondroušek (1870-?), J. Kliment (1870-?) a Vojtěch Rotter (1871-?).
Josef Jemelík pochází z malé obce Sušice u Přerova. Narodil se 6. ledna 1852 jako syn rolníka. O zrak přišel již v prvním roce života pravděpodobně po zánětu rohovky. Rodiče neměli čas ani trpělivost na výchovu slepého dítěte, chlapec proto žil bez kamarádů a osamoceně. Tento stav se nezměnil ani po narození bratra Richarda. Naopak! Jemu se rodiče více věnovali, protože byl zdravý a počítalo se s tím, že bude otcovým nástupcem na hospodářství.
Do ústavu pro nevidomé v Brně J. Jemelík nastupuje v r. 1859. Velmi brzy se u něho projevilo hudební nadání i nezbytná píle. Po absolvování základní školní docházky bylo jeho povinností vyučit se řemeslu. Souběžně se věnoval hře na hudební nástroje. Za deset let pobytu v ústavu dosáhl vynikající výsledky především ve hře na citeru.
Již v 17 letech odchází z ústavu, aby se živil laděním klavírů a hrou na citeru. Usadil se v Kroměříži, kde začal vyučovat na hudební škole nově založeného občanského spolku Císaře Františka Josefa Concordia. Na dotaz ředitele J. Schwarze se vedoucí společnosti o jeho práci vyjádřil pochvalným dopisem.
V r. 1876 se J. Jemelík stěhuje do Brna, protože se má stát v ústavu pro nevidomé učitelem hudby.Má starosti s ubytováním, avšak ty překrývá radost, že bude vyučovat tam, kde byl kdysi chovancem. Ubytování získal v budově ústavu na Radvitově nám. č. 4, kde byl podle příslibu přijat jako učitel hudby. V té době je to již druhý nevidomý hudební pedagog, který zde působil. S R. Bauerem spolupracoval na péči o dobrou hudební úroveň svěřených nevidomých žáků.
Ještě v témže roce se brněnská veřejnost seznámila s jeho uměním. Uměleckou pověst si založil mimořádně zdařilým koncertem, na kterém shodou okolností spoluúčinkoval s Leošem Janáčkem (16. března 1876). Zajistil si tím po mnoho let v brněnských denících pochvalné zprávy, především o umění hry na citeru. Tuto veřejnou činnost svých učitelů J. Schwarz podporoval, určovala svým způsobem společenské místo ústavu.
Podobně jako R. Bauer a později i L. J. Kubíček se J. Jemelík neuzavírá do omezeného prostoru ústavu, což mu umožnilo veřejnou hudebně pedagogickou činnost.
Dne 12. září r. 1897 otevírá první (ale také jedinou) soukromou brněnskou citerovou školu na Radnické ul. č. 14. Učitelem hudby v ústavu pro nevidomé zůstává i nadále. Vychoval řadu výborných hudebníků známých i v zahraníčí. Velmi si ho cenili ředitelé J. Schwarz a později i Fr. Pavlík a kolega R. Bauer, což se potvrdilo např. při oslavě jeho 25 letého působení v ústavu, která byla veřejnou společenskou událostí.
Po překročení padesátky mu velmi rychle začíná ubývat sil. Projevilo se jeho mimořádné pracovní přetížení. Přesto svou záslužnou činnost v ústavu neopouští, avšak zanechává veřejnou hudební činnost. Na odpočinek odchází až v r. 1923.
Odstěhoval se do menšího bytu na Janské ul. č. 21. Nesnáze prožité v dětství zanechaly trvalé stopy v charakteru jeho osobnosti. Vzpomínky na dětství nebyly zrovna veselé, což se projevilo ve stále se stupňující zádumčivosti. Umírá v ústraní 8. února 1931 ošetřován svou manželkou a dcerou Dagmarou.
V ústavu pro nevidomé působil téměř 50 let. Po celou dobu vedl své žáky k technické dokonalosti a souborové hře.
Citerový soubor účinkoval při každých tzv. ročních zkouškách.*34) Vychoval také řadu vynikajících žáků. Jedním z nich byl Hynek Voda, který v ústavu pokračoval ve výuce hry na citeru.
V této době v ústavu společně a ve shodě působili dva nevidomí učitelé hry na hudební nástroje. Oba přispěli k tomu, aby si brněnská veřejnost uvědomila, že i nevidomý je člověk, který dovede vyvinout úsilí ve prospěch kulturního života města Brna.
Výuce hry na hudební nástroje se věnovali také někteří učitelé všeobecně vzdělávacích předmětů. Byli to např.: Anton Niemczynski (1882-1928), Osvald Pavlík, vykonal státní zkoušku z hudby (1889-1907), vyučoval hře na housle,*35) Josef Umlauf (1890-1926), vyučoval hře na varhany, J. Bureš (1892-1930), A. Paleček (1892-1925).
Marie Pokorná se narodila 4. května 1879 jako nevidomá. Do ústavu přišla 30. dubna 1892. Učila se hře na klavír a výborně zpívala. Chovankou ústavu byla do 31. prosince 1911. Potom byla ředitelem Fr. Pavlíkem přijata do zaměstnaneckého poměru jako dozorkyně.*36) Vyučovala však hře na klavír - především začátečníky - a bodovému notopisu. V ústavní tiskárně sázela pro tisk ústavem vydávané knihy a hudebniny pro nevidomé.
Mimo výuku se věnovala sporadické koncertní činnosti. Stojí za povšimnutí koncert, na kterém zpívala s bratry Burianovými - evropskými tenoristy - v brněnském Besedním domě.*37) Výuku tohoto oboru však pro svou pasivitu v ústavu nikdy neuplatnila. Důchod prožívala v zaopatřovacím ústavu v Chrlicích od r. 1935, zde také 17. 11. 1942 zemřela.
Leopold Josef Kubíček se narodil 13. října r. 1876 v Prostějově jako syn akademického sochaře. První životní překážky se objevily při studiu na tamější reálce. Pro těžkou zrakovou vadu byl nucený studií zanechat (r. 1889).
Ve 14 letech (1891) byl přijat do brněnského ústavu pro výchovu nevidomých. Věnoval se zde hře na několik hudebních nástrojů. Kromě toho krátkou dobu studoval soukromě u Leoše Janáčka. Státní zkoušky z hudby vykonal na konzervatoři v Praze,*38) (1898-1900) ze hry na housle, klavír, varhany a ze zpěvu. Byl druhým kvalifikovaným učitelem hudby na Moravě, který vyšel z brněnského ústavu (i když jako slabozraký).
Po vykonání první státní zkoušky (1898) ústav opustil a začal vyučovat hudbě ve svém rodišti. V r. 1900 založil hudební školu ve Vyškově, kterou vedl do r. 1905. Vyučoval zpěvu v místním gymnáziu a vedl pěvecký sbor Vlasta. V letech 1906-1910 působil nejdříve krátký čas v Prostějově a potom v Chyrově (Halič). V této době udržuje styk jak se svým rodným Prostějovem, tak i s brněnským ústavem.
Po odchodu R. Bauera do penze (1910) vyhověl nabídce ředitele Fr. Pavlíka a nastoupil do ústavu na jeho místo. Působil zde jako učitel hudby do r. 1938. Jeho zásluhou se zvýšila úroveň přípravy k profesionálnímu provozování hudby a v důsledku toho i přípravy k hudebně pedagogické činnosti nevidomých studentů. Kromě svého působení v ústavu se aktivně účastnil brněnského hudebního života. Působil jako ředitel kůru v Brně-Husovicích a vyučoval zpěvu v reálce na Křenové ul. Stal se členem spolku Beseda brněnská, zastával funkci místopředsedy Československá jednota hudebních stavů.*39) Působil také jako sbormistr pěveckého spolku Dalibor, při němž založil hudební školu.*40)
Jméno L. J. Kubíčka bylo v té době v brněnských hudebních kruzích známé. Stýkal se zde prakticky se všemi hudebními umělci a pedagogy. Byl známý jako výborný hudební improvizátor, měl velmi dobré organizační schopnosti.
Kromě výše zmíněné pedagogické a organizační činnosti se intenzivně věnoval hudební výchově nevidomých, pro které zavedl kurzy pro přípravu ke státním zkouškám z hudby na brněnské konzervatoři. Sestavil učebnici hudební teorie Hudební nauka v otázkách a odpovědích.*41) Vyšla v Braillově bodovém písmu. Přílohou této učebnice jsou reliéfně znázorněné znaky běžné notace, jejichž matrice zhotovil brněnský slabozraký tyflotechnik František Urban, rovněž zaměstnanec ústavu. Tato publikace v bodovém písmu, vydaná brněnským ústavem, patří mezi první svého druhu u nás.
Přispěl také do Zemanova sborníku (Otázky slepecké výchovy) statí Slepci a hudba. Shrnuje zde své hudebně pedagogické poznatky výchovy nevidomých a zobecňuje. V této oblasti dělí nevidomé do tří skupin, čímž zároveň vymezuje úlohu hudby v jejich životě. Do první skupiny patří "žáci mající, hudbu za předmět vzdělání doplňující." Do druhé skupiny zařazuje "žáky, jimž hudba a zpěv bude zdrojem vedlejších příjmů, mimo hlavní zaměstnání řemeslné." Třetí skupinu tvoří "žáci, z nichž mají být odborníci." Tento postřeh je vskutku pozoruhodný a platil až do konce existence ústavu. V citovaném příspěvku uvádí rovněž metodické pokyny k výuce na různé hudební nástroje a poznámky k vyučování teoretickým předmětům.
Napsal několik článků do odborného tisku. Byly to např.: Jak vyučovati slepce hudbě - (Hudební výchova, 1937); O hudebním písmu bodovém - (Hudební besídka, roč. XXVII); Notopis pro nevidomé v bodovém písmu - (Jednota hudebních stavů, Praha 1926);*42) Hudební výchova a nevidomí - (Hudební výchova, 1920). Při této bohaté činnosti stačil ještě komponovat. Je dochovaný jeho Trojlístek pro mladé pianisty, několik mazurek a valčíků. V rukopisech: Mazurka pro housle Alla polca pro klavír. Napsal také Maličkosti pro housle a klavír, sbory pohřební, k sňatku a různé hudební kostelní vložky.
Bauer svým příkladem, J. Jemelík svou virtuozitou, L. J. Kubíček spoluprací s brněnskou konzervatoří se přičinili o prosazení povolání kvalifikovaného nevidomého učitele hudby.
V důchodovém období odešel do ústraní, hudba se mu stala potěšením. Přes mnoho pokusů se nám nepodařilo zjistit, jakou činností se zabýval. Zemřel 25. listopadu 1956 ve věku osmdesáti let.
Ignác Voda se narodil 18. listopadu 1902 v Lažánkách u Veverské Bitýšky. Do ústavu byl přijat jako chovanec 29. listopadu 1908. Po kodončení povinné školní docházky a po povinném výučení kartáčnickému řemeslu studoval hru na citeru u J. Jemelíka, ve které vynikal již ve školním věku, a hru na varhany u J.L. Kubíčka. Není známo, zda se pokusil vykonat státní zkoušku z hudby. Ústav opustil 30. června 1923.
Po prázdninách téhož roku se na výzvu ředitele A. Špičky vrací, aby se stal výpomocným učitelem hudby. Podobně jako u M. Pokorné to bylo ze strany ředitele spíše především ze sociálních důvodů.
Starší chovance, kteří se míníli stát varhaníky, vyučoval hře na citeru a varhany. Se školními dětmi nacvičoval kostelní písně. Na kůru ústavní kaple metodicky vedl a instruoval chovance, kteří se mínili stát varhaníky, při hře na varhany. Připravil tak do života několik varhaníků. Jím však v r. 1938 tradice výuky hry na citeru a varhany pro těžké onemocnění končí.*43)
Výsledky Vodovy hudebně pedagogické činnosti byly ještě za druhé světové války patrné mimořádně pěknými výkony ve hře na citeru nevidomého kartáčníka Františka Vaňka i dalších.
V tomto období v ústavu jako učitelé hudby dále působili: František Antoníček, (1922-1935), vedl dětský pěvecký sbor, vyučoval hře na klavír, František Polášek (1923-1927), František Langer - slabozraký (1927-1928), E. Matoušek (1927-1928), Otakar Pejša (1927-1943), vykonal státní zkoušku z hudby, vyučoval hře na několik hudebních nástrojů.
Rudolf Krchňák se narodil 3. srpna 1905 v Brně jako nevidomý. Základní vzdělání získal částečně ve škole svého bydliště. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat ve svých 13 letech. Základní vzdělání dokončil podrobením se zkoušce z učiva měšťanské školy. Po ukončení povinné školní docházky studoval jeden rok na soukromé obchodní škole. Po povinném vyučení kartáčníkem se plně věnoval studiu hudby u F. Antoníčka
a L. J. Kubíčka. Vykonal státní zkoušku z hudby na brněnské konzervatoři (1927). Poté absolvoval dva roky přednášek u Vladimíra Helferta na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Hudba se stala R. Krchňákovi povoláním. V brněnském ústavu působil 40 let jako učitel hudby. Současně vyučoval soukromě, a to především dějinám hudby, intonaci a hudební teorii.
Zúčastnil se přípravy mnoha nevidomých a slabozrakých ke státním zkouškám z hudby (dějiny hudby, sluchová analýza, hudební formy) působením v přípravném kurzu založeném L. J. Kubíčkem. Žáky školního věku vyučoval hře na klavír. Později připravoval žáky ZDŠI pro nevidomé a ZDŠI pro slabozraké (klavír, akordeon) ke studiu na Střední hudební škole pro mládež s vadami zraku v Praze. Ve škole vedl také dětský pěvecký sbor. Zúčastnil se prací na koncepci speciálních učebních osnov hudební výchovy a hry na hudební nástroje.
Je autorem několika písňových cyklů, dvou cyklů říkadel a sonáty pro příčnou flétnu (rukopisy). Redigoval časopis Nevidomý hudebník (1930-1938), který byl určený pro soukromé nevidomé učitele hudby. Vydávala jej redakce časopisu Zora.
V mládí se hojně věnoval také literární tvorbě. Z historických prací tzv. hnutí nevidomých je nejzávažnější publikace s názvem Nevidomí známí i neznámí, ve které je po několika předcházejících vydáních s nezbytnými autorovými úpravami*44) možno najít základní informace o nejvýznamnějších nevidomých a slabozrakých hudebnících i jiných významných těžce zrakově postižených osobnostech celého světa.
Z jeho bohaté publikační činnosti uvádíme pouze příspěvky týkající se hudby. Jsou to časopisecké články: Hudební večer nevidomých umělců (Svět nevidomých 1947); Nevidomý německý koncertní pěvec Alois Binar (v bodovém písmu - není uveden rok vydání); Slepí v dějinách hudby (Svět nevidomých 1947); Slepí hudebníci a ladiči pian (Kalendář přátel slepců 1930); Odborně politický kurs pro nevidomé učitele hudby (Práce invalidů 1951); Zpráva o zasedání subkomise pro slepecký notopis (Tyflologické listy 1967); K problematice elementárního vyučování nevidomých hře na klavír (Otázky defektologie 1964/65).
Činnost učitele hudby v ZDŠI pro nevidomé a ZDŠI pro slabozraké ukončil r. 1967. I potom po celou dobu na aktivním odpočinku neutuchá jeho zájem o dění v hudebním i kulturním životě nejen u nás, ale také v zahraničí. Zemřel 9. ledna 1996.

J. S.

Vladimír Hawlík se narodil 29. března 1911 v Brně. Jeho otec byl varhaníkem v kostele na Starém Brně. Vl. Hawlík se hudbě věnoval od dětství. Již jako patnáctiletý hrával v kapli Fakultní nemocnice svaté Anny.
Jeho matka si přála, aby byl úředníkem. Nakonec však v r. 1928 odešel studovat na brněnskou konzervatoř, kde byl žákem H. Treglera, ve skladbě Jar. Kvapila. 1932 vykonal státní zkoušku ze sborového zpěvu, z klavíru r. 1935, ze sólového zpěvu r. 1936 a z varhan r. 1948. V r. 1943 absolvoval kurz na mistrovské škole v Lipsku (varhany). Později studoval hru na varhany u B. Wiedrmanna na mistrovské škole v Praze a u Fr. Michálka na JAMU (absolvoval v r. 1950).
Pořádal varhanní koncerty i s orchestrem u nás i v zahraničí. Po zemřelém profesoru A. Hromádkovi se stal ředitelem kůru v dómě sv. Petra v Brně. Do ústavu pro nevidomé nastupuje 7. září r. 1935 jako výpomocný smluvní učitel hudby, od 1. prosince r. 1947 byl vedený jako smluvní odborný učitel. Vyučoval hře na klavír a harmonii. Vedl zde velký smíšený pěvecký sbor. Vychoval významného německého pěvce (žáka brněnského ústavu) Aloise Binara. Jeho hlavní význam je v přípravě více než jedné desítky nevidomých i slabozrakých studentů ke státním zkouškám na brněnské konzervatoři. V r. 1948 svoji činnost v ústavu pro nevidomé ukončil, soukromě však ještě do r. 1950 připravil dva nevidomé ke státním zkouškám z hudby. To už byl dva roky řádným profesorem na brněnské konzervatoři.
Vychoval mnoho výborných učitelů hudby z řad nevidomých a slabozrakých. Mezi žáky byl velmi oblíbený.
Podle pamětníků se především cítil hudebním pedagogem. Velice rád experimentoval ve využívání různých vyučovacích metod, především ve hře na klavír. V koncertní činnosti však neustal.V období svého působení na konzervatoři se jí věnoval intenzivně.
Kromě pedagogické činnosti také komponoval. Napsal 4 mše, motety, několik sborů, písní a klavírních skladeb, většinou v rukopisech.
Později stále rád vzpomínal na léta svého působení v ústavu pro nevidomé. Tuto dobu ve svých vzpomínkách označoval za nejkrásnější období svého života.
Do konce svého života se zajímal o dění brněnského hudebního života i o problémy nevidomých a slabozrakých učitelů hudby. Zemřel 18. prosince 1993.
V této době v ústavu krátce působili dva kvalifikovaní učitelé hudby: slabozraký Adalbert Veverka (1938-1939, klavír) a Němci dosazený nevidomý Karel Reinhardt ( 1943-1945, housle).
Stanislav Kyselák se narodil 30. května 1915. Vykonal státní zkoušku z hudby. Byl výborným varhaníkem v chrámu v Brně-Králově Poli. Všechny jeho děti, kterých měl šest, absolvovaly konzervatoř.
Na doporučení Vl. Hawlíka v ústavu pro nevidomé působil jako učitel hudby od r. 1940 do r. 1945. Vyučoval hru na varhany. Podle pamětníků to byl velmi laskavý a odpovědný učitel. Vychoval několik nevidomých varhaníků. Zemřel 25. února 1983.
Jaroslav Smýkal se narodil 26. února 1909. Byl absolventem brněnské varhanické školy. Na závěr studia vykonal státní zkoušku z hudby. Stal se varhaníkem v kostele v Brně-Židenicích. V ústavu pro nevidomé působil jako učitel hudby od r. 1946 do 1948. Vyučoval hře na klavír, varhany a vedl smíšený pěvecký sbor. Po zrušení hudebního oddělení odešel vyučovat na lidovou školu umění v Brně-Černovicích. Až do svého pozdního věku byl vesnickým varhaníkem a vyučoval hře na klavír na tehdejší Osvětové besedě.
Libuše Dvořáková se narodila 18. ledna 1924 v Prosetíně, okres Boskovice. Věnovala se hře na housle. V r. 1945 vykonala státní zkoušku z hudby na brněnské konzervatoři.
Od 1. února 1946 do 31. srpna téhož roku působila v Prostějově na městské hudební škole. Do ústavu pro nevidomé nastoupila 12. září v témže roce. Vyučovala zde hře na housle. Po absolvování druhé státní zkoušky vyučovala též hře na klavír. Výuku hře na housle opustila. V průběhu svého dlouholetého působení v ústavu a pozdější základní škole pro nevidomé i základní škole pro slabozraké připravila mnoho nevidomých a slabozrakých žáků ke zkouškám ke studiu na pražské konzervatoři pro nevidomé (nyní J. Deyla). Podílela se též na přípravě učebních osnov hry na klavír. Do důchodu odešla v roce 1982. Vyučuje hře na klavír soukromě.
Věra Svobodová se narodila 27. září 1938. V letech 1955-1966 jako externí učitelka s přestávkami připravovala žáky ke studiu na Střední hudební škole pro mládež s vadami zraku v Praze obor příčná flétna. Její nevidomí a slabozrací žáci byli vedeni jako žáci lidové školy umění Jar. Kvapila v Brně. Později se hře na flétnu nevěnovala pozornost.
Pavel Janíček se narodil 21. 2. 1939. Vyučoval na ZDŠI pro nevidomé a ZDŠI pro slabozraké hře na kytaru (1963-1977). Žáci, které zde vyučoval, byli rovněž vedeni na tehdejší LŠU Jaroslava Kvapila v Brně jako mimořádní. Připravil několik žáků pro studium na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. Přesto, že na škole působil v této mimořádné pozici, dosahoval u nevidomých vynikající výsledky. V současné době vyučuje na základní umělecké škole Jaroslava Kvapila v Brně.
Josef Smýkal se narodil 19. září 1926 ve Vlčnově na Moravském Slovácku. Pět let navštěvoval obeckou školu ve svém bydlišti. Vzhledem ke své těžké zrakové vadě byl r. 1937 přijat do ústavu pro nevidomé v Brně. Po dokonnčení základního vzdělání byl jako ostatní povinen vyučit se košikářskému řemeslu. Hře na klavír se učil ihned od prvních dnů pobytu v ústavu. Nejdříve u R. Krchňáka, později u profesora Vl. Hawlíka, na housle a klarinet u O. Pejši a na varhany u St. Kyseláka. U Fr. Podluckého se vyučil ladění klavírů.
Z ústavu odešel po vykonání státní zkoušky z hudby na brněnské konzervatoři v r. 1947. Ve studiu na konzervatoři pokračoval v zdokonalování svých interpretačních dovedností ve hře na klavír dva roky (1948-1949) u prof. Emila Šotoly.
Již jako student vyučoval na soukromé hudební škole J. Slimáčka v Brně. Po vykonání státní zkoušky působil na městských hudebních školách (pozdějších lidových školách umění) v Uherském Brodě, Svitavách a v Brně. Hru na klavír si i v této době zdokonaloval, aby mohl reprezentovat hudební školy, na kterých vyučoval. Účinkoval na mnoha učitelských koncertech i v rámci jiných kulturních institucí. Mimoto po tři roky vedl velký dětský pěvecký sbor při brněnské opeře, který účinkoval v dětských scénách (Jakobín, Boris Godunov).
V r. 1967 nastupuje jako učitel povinného vyučovacího předmětu hudební výchova a hry na hudební nástroje (klavír, akordeon a zobcová flétna) do ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně. Vedl zde dětský pěvecký sbor, s nímž se zúčastňoval různých i mezinárodních soutěží dětských pěveckých sborů. Školní pěvecký sbor byl na velmi dobré úrovni. Mimořádnou pozornost věnoval kvalitní úrovni žáků z hudební teorie a sluchové přípravy k přijímacím zkouškám na konzervatoř. Méně nadaným žákům umožnil zabývat se hudbou v žákovském instrumentálním souboru.
V r. 1966 dokončil studia na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (tyflopedii u Jar. Hronka) a v R. 1973 byl po úspěšných rigorózních zkouškách na Karlově univerzitě promován na doktora filozofie (spec. pedagogika u Fr. Kábeleho, hudební výchova u J. Plavce).
V době, kdy nastoupil v ZDŠI pro nevidomé a slabozraké se již zabýval teorií hudební výchovy nevidomých a slabozrakých žáků i konstrukcemi speciálních učebních pomůcek pro hudební výchovu nevidomých. Ve třech pedagogických čteních s hudebně výchovnou tematikou (z nichž jedno bylo oceněno prvním místem v ústředním kole) zpracoval základní otázky jejich hudebního nadání, schopností a dovedností, podmínky hudebního vzdělávání, včetně návrhů pro Výzkumný ústav pedagogický a Státní pedagogické nakladatelství. Patnáct let přednášel jako externí učitel na katedře spec. pedagogiky Pedagogické fakulty UP v Olomouci obor tyflopedie.
Je autorem několika učebnic hudební výchovy na ZŠ pro nevidomé a první české učebnice Braillovy bodové hudební notace pro žáky ZŠ, ve které uplatňuje svou metodu vycházející ze specifik písmenného charakteru této notace. K učebnicím napsal metodické průvodce. Dále je autorem speciálních učebních osnov hudební výchovy a vyučování hře na hudební nástroje na ZŠ pro nevidomé a slabozraké.
Pro výuku hudební výchovy nevidomých navrhl a vyrobil několik speciálních učebních pomůcek, které jsou aplikovanými náhradními grafy (za běžnou černotiskovou hudební notaci) pro hmatové vnímání pohybu melodie. Je to "němá" elektrická intonační klávesnice, která se skládá z učitelovy ovládací klávesnice a z klávesnic pro žáky. Učitel tiskne určité klávesy a ty se zároveň zvedají na klávesnicích žáků přímo pod jejich prsty a oni podle toho intonují. Zařízení umožňuje i vícehlasou uvědomělou intonaci. Tato pomůcka se osvědčila při přípravě žáků na konzervatoř z intonace. Supluje zrakové představy vzniklé na základě běžné notace představami hmatovými. Jedná se o jednu z mála tzv. frontálních učebních pomůcek pro nevidomé.
Další pomůckou, která se v praxi osvědčila, je trojrozměrný model durové stupnice. Nevidomí žáci tak hmatem získávají přesnou představu o vzájemných tónových vztazích stupnice.
Model stavebnice s pohyblivými táhly. Jeho pomocí by bylo možné pro hmatové poznávání sestavit durovou i všechny tři druhy mollové stupnice, případně i stupnic středověkých, celotónových, pentatonických aj. Tato pomůcka nebyla vyrobena, jelikož se její funkční model ztratil.
Za podpory ředitele D. Hanáka zorganizoval v r. 1973 první výměnný koncert žáků ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně a ZDŠI pro slabozraké v Bratislavě. Žáci i učitelé obou škol se potom každoročně setkávali na společném koncertě střídavě v Brně a v Bratislavě. Na závěr koncertů se vždy spojily oba žákovské pěvecké sbory a společně zazpívaly nacvičené písně.
Ke studiu na konzervatoři připravil několik žáků (klavír, akordeon, sluchová příprava).
Z jeho bohaté publikační činnosti uvádím pouze seznam článků v odborných časopisech s hudební tematikou: Nevidomí a umění - Otázky defektologie 1965/66; Zvláštnosti některých hudebních schopností nevidomých - Otázky defektologie 1966/67; Zvláštnosti hudebního nadání nevidomých - Otázky defektologie 1968/69; Poznámky k teorii estetické výchovy nevidomých - Tyflologické listy 1968 sešit 2 s. 8; Hudební výchova nevidomých - Hudební výchova 1968/69 sešit 2; Hudební nástroj v rukou nevidomých - Hudební výchova 1969/70 sešit 7; Hudební výchova na škole pro nevidomé v Brně - sborník: 135 let trvání školy pro nevidomé v Brně, 1970; 135 let hudby Estetická výchova 1971 sešit únor; Hudebnost nevidomých dětí - Otázky defektologie 1971; Hudební výchova nevidomých dětí Estetická výchova 1972 sešit květen; Zazpívej potom zahrej - Estetická výchova 1973 sešit leden; Systém bodové notace pro nevidomé - Otázky defektologie 1972/73; 140 let Brailleovy notace - Estetická výchova 1973/74 sešit 5; Specifika hudební gnóze nevidomých dětí - Otázky defektologie 1973/74 s. 301; 140 let hudby - Otázky defektologie 1974/75 s. 363; Příspěvek k novému pojetí estetické výchovy na ZDŠI prO nevidomé - Tyflologické listy 1974 s. 11; Zveme vás na koncert - KAM za kulturou 1976 (16. 5.) s. 5; Poznámky k pojetí estetické výchovy na základních školách pro nevidomé - Otázky defektologie 1976/77; Současný stav hudební výchovy slabozrakých - Otázky defektologie 1966/67; Hudba a nevidomé děti - sborník: J. Vališová: k aktuálním problémům speciální pedagogiky - Brno 1977; Učitel s vadami zraku v LŠU - Estetická výchova 1978 sešit březen; Hudební výchova nevidomých v Československu - Viata noua (Rumunsko) 1977/4; Moravští nevidomí hudebníci - Zora pro slabozraké 1984 č. 10.
Vybrané rozsáhlejší práce s hudební tematikou: Hudebnost nevidomé mládeže - Olomouc 1965 (diplomová práce); Gnóze nevidomých v umění - 1967 (rukopis); Zvláštnosti a metody rozvoje hudebních schopností nevidomých a slabozrakých žáků základních škol - příloha časopisu Otázky defektologie 1977/78; Nárys gnoseologických zvláštností hudebnosti nevidomých - 1966 (Pedagogické čtení); Nárys gnoseologických zvláštností nevidomých v poznávání umění - 1968 (Pedagogické čtení); Hudební výchova nevidomých dětí - 1972 (rigorózní práce); Metodický průvodce k učebnici Hudební výchova pro 1. a 2. ročník pro nevidomé - Praha 1979; Metodický průvodce k učebnici Hudební výchova pro 3. roč. základní školy pro nevidomé - Praha 1980; Svět not - Praha 1980 (učebnice v bodovém písmu); Hudební výchova pro 3. ročník základních škol pro nevidomé - Praha 1980 (učebnice v bodovém písmu); Hudební výchova 7 - Praha 1985 (učebnice v bodovém písmu); Pohled do dějin slepeckého písma - Brno 1994; Tyflopedické kalendárium - Brno 1995.
Po vynuceném předčasném odchodu do důchodu (1985) ve své aktivitě neustává. Realizuje záměry, na které dříve nezbylo dost času. Mimo bohatou publikační činnost se věnuje (do r. 1993) vedení poradny pro rodiče předškolních nevidomých dětí. Ze svých celoživotně shromažďovaných sbírek vybudoval v Brně slepecké muzeum, které založil již ve škole jako koutek tradic (1977). Díky tomuto jedinému slepeckému muzeu u nás jsou zde shromážděny pomůcky, které vyrobili a používali nevidomí a slabozrací. Autory mnohých pomůcek byli pedagogové ústavů nebo pozdějších škol pro nevidomé a slabozraké. Ve fondech muzea jsou i pomůcky hudební a část rukopisů i tisků některých nevidomých hudebních skladatelů. V rámci kulturních aktivit muzea organizuje koncerty nevidomých a slabozrakých posluchačů a absolventů konzervatoře.
Svatava Herčíková připravila k přijímací zkoušce na konzervatoř jednu slabozrakou žákyni.
Zdena Krejčiříková se narodila 22. února 1930. V letech 1975-1981 připravila dvě žákyně ke studiu na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze pro obor sólový zpěv. Ově byly vedeny jako žákyně LŠU na Starém Brně.

E. H.

Josef Hauser se narodil 26. června 1945. Vzhledem ke své zrakové vadě byl žákem ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně (1952-1958). Věnoval se zde hře na klavír.
Po ukončení ZDŠI pokračoval ve studiu hry na klavír a klarinet na Střední hudební škole pro mládež s vadami zraku v Praze (nyní Konzervatoř J. Deyla). Po absolvování (1968) vyučoval na LŠU v Oslavanech u Brna. V r. 1977 přechází jako učitel hudby do ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně, kde působí dosud. Vyučuje hře na klavír a klarinet. Připravuje žáky pro studium na Konzervatoři J. Deyla v Praze.
Studium na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci zakončil v r. 1983 diplomovou prací na téma: Hra na hudební nástroje jako součást výchovně vzdělávacího procesu na školách pro mládež s vadami zraku.
Adolf Knihař se narodil 14. května 1931. V ZDŠI pro nevidomé a slabozraké vyučoval pouze jeden školní rok (1981/82). Připravil na Konzervatoř pro mládež s vadami zraku v Praze jednoho žáka, který byl vedený jako žák LŠU v Brně-Komárově. Vyučoval hře na akordeon. J.S.
Soňa Škodová se narodila 15. srpna 1946. Působila jako korepetitorka na LŠU v Břeclavi. Do ZDŠI pro nevidomé a slabozraké nastoupila v r. 1982, působí zde dosud. Vyučuje hře na violoncello, klavír a vede dětský pěvecký sbor. Připravuje žáky pro studium na Konzervatoři J. Deyla v Praze.
Jana Vacková se narodila 6. července 1947. Po ukončení studia na brněnské konzervatoři působila jako učitelka hudby nejdříve v LŠU ve Vyškově, Plumlově, Novém Městě na Moravě a v Brně na LŠU v Žabovřeskách. Do ZDŠI pro nevidomé a slabozraké nastoupila v r. 1983, působí zde dosud. Vyučuje hře na akordeon a klavír. Připravuje žáky pro studium na konzervatoři J. Deyla v Praze.
Marie Hradilová se narodila 4. března 1947. Ze ZDŠI pro nevidomé a slabozraké odešla na Střední hudební školu pro mládež s vadami zraku v r. 1963, kde studovala hru na příčnou flétnu a klavír. Po studiu, které ukončila v r. 1970 (flétna, klavír), působila jako učitelka hudby na LŠU v Kojetíně. Do ZDŠI pro nevidomé a slabozraké přešla v roce 1985. Působí zde dosud. Vyučuje hře na příčnou flétnu a klavír. Připravuje žáky ke studiu na konzervatoři J. Deyla v Praze.
Věra Böhmová v ZŠ pro nevidomé a slabozraké v Brně vyučuje externě. Připravila na Konzervatoř J. Deyla dvě žákyně pro studium zpěvu.

E. H.

Zdena Kiktová se narodila 20. 9. 1965. Do ZŠ pro nevidomé a slabozraké nastoupila po J. Hauserovi v r. 1997 jako učitelka hry na kytaru. vou činnost zde ukončila v r. 1998.
Eliška Hluší se narodila 1. dubna 1966 v Olomnouci. Do základní školy pro nevidomé v Brně byla přijata v r. 1972. Od 1. ročníku se učila hře na klavír u J. Smýkala, později u L. Dvořákové. U J. Hausera se učila hře na klarinet. V r. 1982 odešla studovat na Konzervatoř pro mládež s vadami zraku v Praze. Tam se začala věnovat hře na kytaru. Po absolutoriu v r. 1990 pokračovala ve studiu hry na klavír, které ukončila v r. 1995.
Od r. 1990 působila v základní umělecké škole v Brně. V základní škole pro nevidomé a slabozraké i ve zvláštní škole pro nevidomé vyučuje soukromě hře na kytaru a klavír (1992-1999). Věnuje se přípravě žáků ke studiu na konzervatoři ze hry na kytaru. Od r. 1995 pracuje na částečný úvazek ve Slepeckém muzeu. V r. 1996 byla pověřena jeho vedením. V rámci své funkce a ve spolupráci s brněnskou konzeravatoří organizuje
komorní koncerty i koncerty nevidomých a slabozrakých umělců ve spolupráci s brněnskou konzervatoří. Od r. 1997 vyučuje jako externí učitelka ve Střední škole sociálně právní obor péče o nevidomé. V r. 1998 nastoupila do ZŠ pro nevidomé a slabozraké jako učitelka hry na hudební nástroje s částečným úvazkem. V témže roce se zapsala ke studiu na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty UM v Brně.

J. S.

*31) První třída základní školy pro slabozraké v Brně vznikla r. 1957.
*32) Vyučit řemeslu bylo povinností pro všechny chovance ústavu.
*33) Přes velké úsilí se J. Smýkalovi a Vl. Hawlíkovi nepodařilo v archivu kůru kostela U Dominikánů najít sebemenší stopu po jeho dlouhodobém působení. Podle sdělení biskupství byly všechny materiály v padesátých letech odvezeny neznámo kam.
*34) Roční zkoušky ze všeobecně vzdělávacích předmětů, řemesel i hudby byly povinné pro všechny chovance. Jejich součástí byl žákovský koncert. Zkoušek i koncertů se zúčastňovali představitelé kulturního i společenského života města.
*35) Ve Slepeckém muzeu v Brně je dochována pomůcka, kterou se nevidomým mělo usnadnit správné držení houslí.
*36) Tuto činnost jako nevidomá nemohla provádět. Bylo to obcházení nařízení o počtu učitelů hudby.
*37) Besední dům byl oproti Německému domu střediskem brněnské české kultury.
*38) Brněnská konzervatoř vznikla r. 1919.
*39) Jednota hudebních stavů byla ustavena v listopadu 1896 v Praze. Jejím úkolem bylo pečovat o rozkvět hudebního umění a hájit umělecké i sociální zájmy členů. Organizovala ředitele kůru, kapelníky, varhaníky a majitele hudebních škol.
*40) Po roce 1948 městská hudební škola, potom lidová škola umění a posléze základní umělecká škola na Vranovské ul. č. 41.
*41) Je uložena v archivu brněnského Slepeckého muzea.
*42) Je prvním uceleným přehledem Braillovy bodové hudební notace v běžném písmu pro vidomé učitele.
*43) Na ústav dolehly neutěšené politické poměry a následné obsazení německou policií budovy na Zemědělské ul. V nouzových prostorách Chrlického zaopatřovacícho ústavu nebylo možné zachovat výuku hry na varhany.
*44) První vydání z r. 1966 (vydal Svaz invalidů) obsahuje tendenční informace např. uvádí brigády socialistické práce, dělníky Drutěvy apod.

6. UČITELÉ LADĚNÍ HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

V ústavu pro nevidomé v Brně zavedl výuku ladění klavírů ředitel Jan Schwarz. Již výše jsme uvedli, že tomuto oboru se nejdříve sám vyučil u brněnské firmy Bachmann. Zkušenosti předal svým schopným žákům, později následovníkům R. Bauerovi a J. Jemelíkovi, kteří v tomto oboru vynikli.
Josef Vinglárek se narodil 22. října 1873 v Nivnici. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat jako sirotek na nadační místo v r. 1882. Ve škole prospíval především v pracovních činnostech. Nezaostával ovšem ani v předmětech všeobecně vzdělávacích. Kromě ladění se vyučil také dvěma řemeslům (kartáčník a vyplétač židlí). Ústav opustil v r. 1895, aby se živil laděním klavírů.
Po vystoupení z ústavu zůstal v Brně a bydlel v soukromí. Prožíval krušné začátky, protože jako nevidomý se po městě obtížně orientoval. Ředitel ústavu jeho situaci sledoval. Přijal ho jako dělníka. Později se uchytil u firmy Buchta na výrobu klavírů jako ladič. Zde nabyl velké zkušenosti. Proto ho ředitel Špička v r. 1919 přijal jako učitele ladění. V ústavu působil do r. 1936. Mimo několika zdatných ladičů si vychoval svého nástupce Františka Podluckého.
František Podlucký se narodil 7. dubna 1905 v Kuželově na Moravském Slovácku. Do brněnského ústavu byl jako nevidomý přijat r. 1922. Věnoval se hudbě a vyučil se ladění klavírů, které provozoval po celý život.
V r. 1936 po odchodu J. Vinglárka byl přijat jako učitel ladění klavírů do ústavu pro nevidomé v Brně, kde působil do r. 1950. Zavedl výuku ladění akordeonů a harmonií. Seznamoval žáky i s laděním varhan. Svou zručnost vyžadoval i po žácích zdůrazňováním dovedností v malých klavírnických pracech. Byl posledním učitelem ladění, protože ústavy byly zrušeny a nastala diferenciace základních a středních škol.
Počátkem r. 1951 přestupuje jako učitel ladění do Odborné ladičské školy pro mládež s vadami zraku v Praze, kam od tohoto data přicházejí i žáci z Brna. Svou pilnou prací a důsledností přispěl ke zvýšení úrovně této školy, která je mimo Královskou kolej v anglickém Albrigchtonu jediným odborným středním učilištěm svého druhu. Přispěl k upevnění tradice nevidomých a slabozrakých ladičů. Vychoval několik generací absolventů, kteří se v tomto povolání dobře uplatňují. Zasloužil se o to, že jsou u nás nevidomí a slabozrací ladiči neustále vyhledáváni.
Na Odborné ladičské škole působil do roku 1965. Vychoval za sebe zdatného nástupce v osobě Jána Melichera, rovněž dřívějšího žáka brněnské školy.
František Podlucký patří mezi mimořádně zručné a svérázné nevidomé osobnosti. Tělesnou i duševní svěžest, pracovní iniciativu a zájem o starosti jiných si uchoval až do stáří. Po odchodu do důchodu, ještě více než dvacet let, ladil klavíry všude tam, kde to bylo potřeba. Byl mimořádně zručný i jako opravář hodin. Sám proponoval a naplánoval zavedení ústředního vytápění ve svém domku. I v této době se zajímá o práci na Střední Odborné ladičské škole v Praze.

J. S.

7. POZORUHODNÉ ÚSPĚCHY

O životních úspěších některých nevidomých učitelů hudby a učitelů ladění jsme se zmínili v souvislosti s jejich působením v ústavu pro nevidomé v Brně. Nebylo však pravidlem, že se všem nejlepším umožnilo pokračovat v dobré tradici hudebního vzdělávání nevidomých. Brněnský ústav sice nevychoval mnoho výkonných umělců, ale zato připravil do života desítky řemeslníků, kteří byli rovněž výbornými hudebníky a hudbou si dokonce přivydělávali. Jiní se zase živili jako varhaníci a provozovali řemeslo, podle možnosti i ladění klavírů. Přesto ústav i pozdější základní škola připravily do života vynikající hudebníky i učitele hudby, kteří se živili svým uměním a byli existenčně na ústavu i jiných organizacích a osobách nezávislí. O nich se pokusíme podat základní informace.
V posledních desetiletích se společenské postavení těžce zrakově postižených učitelů hudby zásadně změnilo. Již není třeba, aby měl nevidomý několik zaměstnání. Svým působením v LŠU je finančně soběstačný, jeho společenské postavení velmi uspokojivé. Stále více absolventů studuje s úspěchem na akademiích múzických umění a dosahují výjimečné interpretační úspěchy.
Pavel Chybiorz (též Chybioř) se narodil v listopadu r. 1827 v Černé Vodě v bývalém rakouském Slezsku (dnes Polsko). O zrak přišel v útlém dětství. Dovedl se i jako nevidomý v dětských hrách vyrovnat jiným. Již v raném věku se u něho projevila houževnatost, která mu v pozdějším životě zajišťovala hudební i jiné úspěchy.
V osmi letech se dostal do Beitlova brněnského ústavu pro nevidomé, kde se naučil základním dovednostem, čtení a psaní. Hrát na hudební nástroje ho učil Jan Cerer (trubka, housle). Zvláště vynikal ve hře na trubku. Spolu s jinými zde zažil mnoho nouze. Jídla bylo málo, v zimě se často netopilo, a proto s ostatními trpěl hladem a omrzlinami.
Již v době pobytu v ústavu platil za vynikajícího hráče na trubku. J. R. Beitl se jeho výkony mohl pochlubit při letních zájezdech žákovského orchestru do moravských měst a potom i ve Vídni. Výtěžky těchto zájezdů umožňovaly přežít zimu v ústavu. Došlo to tak daleko, že život v ústavu začal P. Chybiorz považovat za nesnesitelný a při nejbližší příležitosti (už ve svých patnácti letech) se rozhodl se svými pěti kamarády odejít, aby se společně pokusili o samostatnou obživu hudbou. S touto skupinou nevidomých založil kapelu. Nacvičili populární skladby a procestovali téměř celé Rakousko i Bavorsko. Vystoupili rovněž před saským králem. Chybiorz se osvědčil jako vynikající trumpetista a také jako hospodář, jelikož již ve škole vynikal v matematice.
Po patnácti letech se kapela rozpadla vinou Chybiorzova těžkého zranění, které si přivodil při nešťastném pádu z mostu. Po zotavení, které trvalo tři roky, se hudbě věnoval už jen ve svém rodišti. Pravděpodobně po zranění ztratil některé zuby. Tamní kaplan utvořil se dvěma učiteli smyčcové trio a požádali Chybiorze, aby je doplnil hrou na housle na kvarteto. Jednalo se ovšem o soukromé muzicírování pro radost. Úspory pozvolna mizely, protože, i když měl bohatého bratra, byl nucený ze svých peněz živit nemocnou matku. Otec mu zemřel již dříve.
Ve druhém, již méně úspěšném období svého života, se zaměřil na druhý svůj obor, matematiku. Využíval své výjimečné matematické dovednosti, které se projevily již při dřívějších koncertních turné. Byl pozván do Vratislavě, kde vystupoval před studenty. Přesto, že od ředitelů gymnázií obdržel několik výborných posudků, trvalé zaměstnání ani jiný užitek nezískal. S těmito doporučeními se jezdil představovat různým spolkům i vědeckým institucím, kde na svých matematických produkcích sklízel všeobecný obdiv, ale víc nic.
Do své rodné obce se vrací velice vyčerpaný a zklamaný tím, že nemohl najít pevné zaměstnání, s kterým počítal. Při požáru rodného domku málem přišel o život, když ho v poslední chvíli sousedé vytáhli. Tím však míra neštěstí nebyla ještě dovršena. Těžký povoz mu přejel přes prsty na nohou. Toto zranění ho na dlouhou dobu vyřadilo z možnosti samostatně se živit. A neumožnilo mu ani vrátit se k dřívějšímu muzicírování.
Po uzdravení se znovu vydal na cesty, a to do Lipska, kde sklízel nové úspěchy při matematických produkcích. Zde ho potkala velmi nepříjemná, ba tragická událost, že ke všemu byl okraden. Největší škoda vznikla tím, že mu zmizely i nenahraditelné slepecké psací potřeby.*45) Ke všem předcházejícím zraněním přibyly plicní potíže. Vrací se proto domů úplně vyčerpaný. Konec života prožívá v ústraní opatrován cizími lidmi. Zemřel pravděpodobně v r. 1880.
Gabriel Jurásek se narodil 14. února 1882 v Otnicích. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat jako chovanec v r. 1895. Učitelem ladění mu byl J. Jemelík.
Po odchodu z ústavu se nečekaně setkával s nedůvěrou zákazníků. Nemohl se proto delší dobu uplatnit. Volný čas využil ke zdokonalování dovedností cvičením ladění i ostatních (klavírnických) prací na vlastním starém klavíru.
Na radu ředitele Fr. Pavlíka odchází do Lublaně, kde si svou poctivou prací brzy získal dobrou pověst. Nakonec na základě svých dlouholetých zkušeností zpracoval metodiku vyučování nevidomých ladění klavírů. Upozorňuje v ní na nutnost, aby se nevidomí vyznali ve všech druzích klavírů. Nabádá je, aby se nenechali odradit prvními neúspěchy. V r. 1909 přednášel o své práci na sjezdu rakouských a německých učitelů v Brně (jednalo se o tzv. Dny péče o nevidomé). Svou pilnou prací a houževnatostí se značnou měrou přičinil o to, že nevidomí a slabozrací ladiči byli a jsou i dnes vyhledáváni a jejich práce náležitě oceňována.
Miroslav Veverka (umělecké jméno Louis Savart) se narodil 6. března 1871. V brněnském ústavu byl žákem R. Bauera. Nejlépe prospíval ve hře na lesní roh. Stal se známým českým nevidomým hornistou s patřičnou dávkou ctižádosti. Jeho hra byla na tak vysoké úrovni, že mu umožnila turné do Ruska a Itálie. Kritika v obou zemích byla velice příznivá. Více informací o M. Veverkovi nebylo možné zjistit.
Alfred Stamm se narodil 6. listopadu 1873 v Tuřanech u Brna. Do ústavu byl přijat až ve svých třinácti letech bez základních dovedností sebeobsluhy. Nedovedl udržovat ani osobní čistotu. Jeho spolužáci ho obsluhovali i na WC, za což dostávali malé mince odměny. Hudbě se učil u R. Bauera. Po jedenácti letech z ústavu odešel. Pod ochranou rodiny se pokusil žít samostatně. Rodiče zřejmě neměli čas ani chuť postarat se o jeho uplatnění. Po takto neúspěšném půl roce byl do ústavu přijat zpět k pouhému pobytu. Jeho zcela mimořádné hudební dovednosti bylo možné využívat především propagačně, což ředitel ústavu Fr. Pavlík pilně činil.
Zajisté by byl pro ústav svým uměním tímto zvláštním způsobem i nadále užitečný, ale v r. 1915 byl spolu s jinými chovanci propuštěn, protože do právě dostavěné budovy ústavu na Zemědělské ul. č. 1 se nastěhoval vojenský lazaret. Stamm se u chýlil ke své sestře do Opavy, kde Zemřel 20. listopadu 1917 na zápal plic, který si přivodil celonočním pobytem na zahradě za sychravého počasí, protože nedovedl najít cestu domů a rodina na něho zapomněla.
Stamm patřil k těm nevidomým hudebníkům, u kterých jakoby mimořádné hudební nadání se rozvíjelo na úkor jiných nezbytných lidských dovedností. Byl vybavený výjimečnou schopností interpretovat hrou na klavír vše, co vyslechl např. na koncertě. Nedovedl se však samostatně obléci.
Vyznačoval se mimořádnou technickou vyspělostí ve hře na klavír, jinak se vyznačoval úplnou pasivitou. Přes své výjimečné schopnosti i dovednosti neobohatil veřejný hudební život tak, jak by se dalo očekávat. Chyběla mu vůle přizpůsobit se základním společenským požadavkům. Hlavní příčinou těchto základních nedostatků byla nejvíce neschopnost bohatých rodičů poskytnout svému synovi již v raném věku příležitost k vlastní aktivitě. Od nejútlejšího dětství byl všemi obsluhován a ani v dospělosti se nenaučil základním pravidlům sebeobsluhy.
Jeho některé skladby, především různé transkripce a parafráze populárních skladeb jiných autorů, byly vytištěny a vydány ústavní tiskárnou v bodovém písmu. Zůstalo záhadou, kdo mu je přepisoval do bodové notace. Pravděpodobně sama M. Pokorná, která obsluhovala ústavní sázecí stroj. Několik jeho skladeb se dodnes dochovalo ve fondech Slepeckého muzea.
Gustav Götz se narodil 18. dubna 1893 ve Šternberku. Zrak pozbyl v dětství. Již za pobytu v brněnském ústavu pro nevidomé vynikal bravurní hrou na klavír. Ještě než byl připravený vykonat státní zkoušky z hudby, došlo k vzájemnému nepochopení s ředitelem ústavu Fr. Pavlíkem. Proto předčasně vystoupil a založil vlastní hudební školu v Šumperku, aby mohl živit svou těžce nemocnou matku, pro kterou spor nastal. Přitom neustále toužil po dalším hudebním vzdělání a zdokonalení ve hře na klavír. Po smrti matky se nevrátil do ústavu v Brně, ale odešel do Vídně, kde hudební studium u věhlasného nevidomého hudebního pedagoga Josefa Labora*46) zakončil státní zkouškou na tamní konzervatoři.
Zůstal bydlet ve Vídni. Soukromě vyučoval a pořádal četné klavírní koncerty, na které zařazoval nejobtížnější klavírní díla. V r. 1943 vystoupil v Brně před vyprodaným koncertním sálem Německého domu.
Po druhé světové válce zůstává ve Vídni. Věnoval se úspěšné koncertní činnosti. Později přesídlil do Darmstadtu, kde v r. 1962 zemřel.
Alois Binar se narodil ve Skřípově u Opavy dne 2. prosince 1914. Patřil mezi výkonné nevidomé umělce, kterým jejich umění sloužilo k plné obživě.
Jako chovanec brněnského ústavu pro nevidomé se vyučil košikářskému řemeslu a dále se věnoval hře na hudební nástroje. Jeho pěvecký talent objevil učitel ústavu V. Hawlík, který mu dal pěvecké základy. A. Binar potom studoval u Habela a Tschernika. Ještě před odchodem z ústavu vystupoval několikrát v rozhlase.
V r. 1938 odchází studovat do Berlína, kde se brzy stal zaměstnancem německého koncertního ústředí nevidomých umělců. Po válce se vrátil do Čech. Krátký čas pracoval jako košikář v dílnách Ústí nad Labem. Později přesídlil do severního Německa a uplatnil se jako koncertní a oratorní pěvec v bývalé NDR*47). Na koncertech i v rozhlase zpíval nejnáročnější pěvecká díla (madrigaly, kantáty). Dostal se do povědomí německého publika. Hostoval rovněž v Brně a Praze. Zemřel 23. února 1975.

J. S.

Jan Pražák se narodil 8. června 1932 v Brně. Zraková vada se u něho projevila ihned po narození. Matka byla pro zvláště svízelné rodinné poměry nucena dát dítě již v prvním roce do brněnské opatrovny s mateřskou školou spolku Péče o nevidomé na Moravě. Do zařízení byly přijímány i děti s nejrůznějšími poruchami. Vládl zde kněz N. Doležel, který nedovedl vytvořit přiměřené výchovné poměry. Sloužily řádové sestry, kterých bylo na počet velmi těžce postižených dětí málo, a tak chovanci citově i jinak strádali. Situace se změnila v době, kdy do budovy tohoto zařízení byly umístěny i třídy Zemského ústavu pro nevidomé.
Po nastoupení povinné školní docházky se začal učit i hře na klavír. Nejdříve u R. Krchňáka, později u Vl. Hawlííka. Také to později zkoušel s houslemi. V r. 1950 byla provedena diferenciace základních a středních škol pro nevidomé a Pražák odchází do Prahy na hudební oddělení Deylova ústavu pro nevidomé.
Na střední hudební škole byl v klavírní třídě vedoucího hudebního oddělení K. Hejdy. Vyzkoušel si varhany, kytaru i violoncello, u Fr. Podluckého se učil ladění klavírů. Zúčastňoval se různých klavírních soutěží.
V r. 1968 byl přijat na pražskou konzervatoř do 4. ročníku. Studoval u prof. Dítětové. Studium úspěšně zakončil v r. 1971.
V r. 1973 byl na doporučení přijat ředitelem J. Drtinou jako profesor na Střední hudební školu pro mládež s vadami zraku v Praze, nejdříve na částečný, později na plný pracovní úvazek. Vyučuje s dobrými výsledky hře na klavír.

E. H.

Ján Melicher se narodil 7. listopadu 1940 v Pobedímě okres Trenčín. Do svých devíti let navštěvoval školu v místě bydliště. O zrak přišel po zranění, které si přivodil při sportování. Ani po operaci se už do běžné školy nemohl vrátit.
V listopadu 1949 nastoupil do školy při ústavu pro nevidomé v Brně, která byla blíž jeho rodišti než škola při ústavu pro nevidomé v Levoči. Pro svou dobrou adaptabilitu se během jednoho roku naučil česky a zároveň zvládl Braillovo písmo.
Brzy po příchodu do ústavu se již jako žák základní školy začal věnovat hudbě. Krátce se učil hře na housle. Od r. 1951 se začal velmi intenzívně věnovat hře na klavír, ve které pěkně prospíval.
Ve svém volném čase se rád věnoval sportu. Zúčastňoval se Sportovních her nevidomé mládeže, které se právě rozvíjely ve spolupráci se základními školami pro nevidomé v Praze a v Levoči. V r. 1956 odchází po úspěšných přijímacích zkouškách studovat do Prahy na Střední hudební školu internátní pro mládež s vadami zraku v Praze. Zde se připravoval jednak pro dráhu učitele hudby, jednak pro obor ladění, což tehdejší statut školy umožňoval. Po maturitě nepokračoval v nástavbovém studiu na SHŠI, začal se intenzivně věnovat ladění klavírů. Tomuto oboru se v pomaturitním studiu vyučil u Františka Podluckého, který na ladičskou školu přešel z brněnského ústavu.
Po odchodu ze školy dostal nabídku ladit ve službách uměleckých škol, což se nakonec neuskutečnilo. 3. října 1961 nastupuje jako ladič do pražského symfonického orchestru FOK a České filharmonie. Byl vyhledávaný jako nejlepší ladič i u příležitostí koncertů slavných hostujících klavíristů. Pracoval zde až do r. 1967, kdy po odchodu Fr. Podluckého do penze obdržel nabídku od tehdejšího ředitele SHŠI J. Drtiny vyučovat ladění klavírů na Odborné ladičské škole pro mládež s vadami zraku. Po dlouhém váhání tuto nabídku přijal a učí zde dodnes.
Ján Melicher vychoval řadu výborných absolventů, kteří jsou rozmístěni po celé České republice i na Slovensku. Od září 1995 byl jmenován vedoucím OLŠ. Kromě pedagogické činnosti ladí při různých příležitostech
všude tam, kde je to potřeba. Jeho práci velmi cenili a dodnes cení i světoví klavíristé při svých koncertních turné.

E. H.

Jan Budín se narodil 20. května 1950 v Praze. Rodiče se přestěhovali do Hodonína, kde začal chodit do školy. Těžká zraková vada však byla příliš velkou překážkou, a tak byl v r. 1957 přijat do základní školy pro nevidomé v Brně. Zde se ihned začal učit hře na klavír, v 9. ročníku i na klarinet, ten na lidové škole umění Jar. Kvapila. Prospíval tak dobře, že u přijímacích zkoušek na Střední hudební školu pro mládež s vadami zraku v Praze (1964) mu klarinet doporučili jako hlavní obor. Druhý obor si vybral hru na kytaru.
Stal se žákem prof. Jiřího Kratochvíla (klarinet), Halouzky (kytara) a později Viléma Prokopa Mlejnka. Patřil mezi vynikající studenty, a proto brzy reprezentoval svou hrou na klarinet školu doma i v zahraničí. Absolvoval v r. 1971. V témže roce vykonal s úspěchem přijímací zkoušku na Akademii múzických umění v Praze. Hru na klarinet studoval u prof. Vladimíra Říhy a Milana Etliga. Jeho společenská adaptabilita, píle a vytrvalost umožnily zakončit studium s výborným prospěchem v r. 1975.
Vedení SHŠI pro mládež s vadami zraku v témže roce vypsalo konkurz, ke kterému se přihlásil a byl přijat pro vyučování hře na klarinet, Braillově bodové hudební notaci a hudební teorii, kterou později postgraduálně studoval na AMU. Tento rok byl pro J. Budína zvláště významný také proto, že získal první cenu na Mezinárodní interpretační soutěži zrakově postižených interpretů a začal redigovat Hudební přílohu časopisu Zora.
Jako prakticky nevidomý dosahuje v hudebně pedagogické činnosti výborné výsledky. Připravil několik zručných klarinetistů. Hudební přílohu vede s přehledem. Svým obsahem je užitečnou pomůckou pro nevidomé učitele hudby. Mimořádně úspěšná je jeho častá koncertní činnost. Spolupracuje se Stadlerovým kvartetem i s jinými komorními soubory špičkové úrovně, např. s kvartetem Kociánovým, Stamicovým aj. S Panochovým kvartetem natočil jeden kompakt. Jako sólista vystupuje s různými orchestry, např. FOK a Sukovým komorním orchestrem. Vystupuje sólově s korepetitorem prof. Fr. Malým. Koncertuje rovněž v zahraničí.
Alena Vlasáková se narodila 28. 5. 1948 v rodině baletního mistra a známé brněnské baletky. Již v útlém dětském věku projevovala sklon k hudebnnosti i zájem o zpěv a hru na klavír. Původně malá zraková vada se nepozorovaně zhoršovala. Do školy nastoupila ve svém bydlišti.
Lidovou školu umění začala navštěvovat v r. 1955. Její učitelka hry na klavír, R. Ketnerová, brzy rozeznala mimořádný talent podporovaný obdivuhodnou pílí. Pozvolna si jejích výkonů povšimli i ostatní učitelé. Zrak se však dívence i nadále pozvolna ztrácel. Učitelé lidové školy umění v Brně-Židenicích si nevěděli rady s děvčátkem s dalekohlednými brýlemi. Rada slabozrakého učitele J. Smýkala, aby se skladbám učilo pamětně, se všem jevila jako mimořádně náročná. Ale dařilo se nečekaně lehce. V hudební nauce při psaní not nebyly problémy. Zrak se jí ztrácel, bylo třeba zasáhnout. Maminka se nechala přesvědčit, aby svou nadanou dceru přihlásila do základní školy pro slabozraké v Brně.
Ve škole nepobyla dlouho. Byla přeřazena do třídy pro nevidomé. Ve hře na klavír byla žákyní nevidomého Rudolfa Krchňáka. Ve své píli neustávala, a tak brzy patřila mezi nejlepší s perspektivou studia na konzervatoři. Teprve u přijímacích zkoušek se objevily některé zásadní technické nedostatky. Vyprávěla, že po celé následující prázdniny navštěvovala jiného učitele hudby.
Střední hudební školu pro zrakově postiženou mládež v Praze navštěvovala v letech 1963- 1971. I zde se vypracovala na jednu z nejlepších studentek.
Po absolvování nastoupila jako učitelka do LŠU Jaroslava Kvapila v Brně, kde za krátkou dobu vynikala, a to zvláště ve výuce předškolních dětí. Spolu se svým prvním manželem Andrzejem Andraszewskim pořádala četné klavírní koncerty. Oba se zapsali ke studiu na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kterou absolvovali v r. 1977. Jejich společný absolventský koncert v Besedním domě měl mimořádný ohlas.
Po jednoročním působení na JAMU, kde vyučovala obligátní hře na klavír posluchače nehudebních směrů, v r. 1982 odchází na konzervatoř do Pardubic. Znovu se vdává, a to za ředitele LŠU Josefa Vlasáka (1983). V Pardubicích brzy zaujímá výborné postavení. V koncertní činnosti neustává.
Úspěšně pracovala jako lektorka při kurzu nevidomých a slabozrakých učitelů hudby v r. 1987. Měla k hudební pedagogice vždy těsný vztah a ráda se podělila o své zkušenosti. Hudebně pedagogická činnost se postupně stala její doménou.
Je docentkou na JAMU i AMU. Vede zde kurzy postgraduálního studia učitelů základních uměleckých škol. Tak se dostala na místo, které si plně zaslouží.

J. S., E. H.

Karel Malana se narodil 27. září r. 1957 v Brně. Do základní školy pro slabozraké v Brně přešel z běžné školy v 5. ročníku. Hudbě se začal věnovat ihned. Pro studium na konzervatoři se rozhodl právě tak brzy, aby se mohl dobře připravit k přijímacím zkouškám. Učil se hře na klavír u L. Dvořákové, později i na akordeon u J. Smýkala.
Na konzervatoř pro mládež s vadami zraku v Praze nastoupil v r. 1972. Jako hlavní obor zde studoval hru na klavír, jako druhý obor si zvolil hru na pozoun. Po roce však lékaři zjistili, že vzhledem ke druhu své zrakové vady je nutné, aby nehrál na žesťové nástroje. Začal proto studovat hru na kontrabas.
V r. 1980 absolvoval konzervatoř a vrátil se do Brna. Nastoupil spolu s manželkou jako učitel hudby na lidovou školu umění v Židenicích, kde působí dodnes.
Rozhodl se i nadále intenzívně věnovat studiu hry na kontrabas. Bylo to nejdříve soukromě u prof. Ventruby, později u prof. Bortlíčka (dodnes prof. JAMU). Třikrát vykonal zkoušky na JAMU. Po prvních příjímacích zkouškách, vinou Františka Šolce, rektora, nebyl přijat, protože absolventa konzervatoře pro mládež z vadami zraku odmítal přijmout. Proto na zmíněné konzervatoři dokončil v r. 1990 aprobací na kontrabas a tentýž rok v září začal studovat tento obor na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V r. 1994 s červeným diplomem studium na VŠMU zakončil recitálem v Praze a v Brně, diplomovou prací a státnicí získal absolutorium vysoké umělecké školy.
Mimo pedagogické činnosti také koncertuje. Za dobu šestnácti let, kdy odešel z konzervatoře, měl 5 kontrabasových recitálů a asi 12 sólových vystoupení s orchestrem. Založil kontrabasové kvarteto, jediné svého druhu v ČR, tento soubor však již neexistuje. Nyní se svým žákem založil kontrabasové duo (Di arco). Svou technickou úroveň udržuje na úrovni profesionála.
Připravil 12 žáků na konzervatoř, z nichž se u dvou podílel na přípravě ke studiu na JAMU.

E. H.

*45) Není známo, o jaké pomůcky se jednalo. O této věci se nezachovaly žádné zprávy.
*46) Pochází z Hořovic, kde se narodil 20. 6. 1842, zemřel 26. 4. 1924.
*47) Německá demokratická republika. Po vykonání státní zkoušky z hudby (1955) se hodlal vrátit do Brna, což se mu nepodařilo. Nastoupil do lidové školy umění ve Mšeně. Vyučoval hře na klavír i akordeon, přípravné hudební výchově a hudební nauce. Vedl rovněž dětský pěvecký sbor. V r. 1962 nastoupil do LŠU v Kladně. Jeho žáci se zúčastňovali krajských soutěží a sám se neustále zdokonaloval ve hře na klavír. Zvláště ho zajímala mezidika klavírní hry, kterou neustále studoval. Zúčastňoval se metodických kurzů.

8. ZÁVĚR

Studium materiálů souvisejících s koncipováním této práce nám umožnilo, abychom se mohli velmi podrobně seznámit s monotematickým zaměřením, tj. s historií hudebního vzdělávání v brněnském ústavu pro nevidomé a v pozdější základní škole pro nevidomé a slabozraké. V této souvislosti částečně i s dějinami tohoto zařízení. Hudební tradice za dobu více než 160 let jeho trvání vždy měly a mají své místo v rozvoji kulturních zájmů chovanců ústavu i pozdějších žáků základní školy.
Po vymezení tématu této práce jsme si nejdříve zadali první úkol, shromáždit všechny dostupné prameny, které nám byly prostředkem k zachycení křivky znázorňující jednak úlohu zájmově pěstované hudby, jednak úkoly a cíle, včetně prostředků, hudebně profesního zaměření absolventů. Potom jsme si vytkli další úkol, zpracovat maximální množství materiálů pro další případné studium. Přitom jsme se nemohli v určitých okamžicích vyhnout sociálnímu pohledu na úlohu hudby, která prodělávala v tomto internátním zařízení svůj zvláštní vývoj. Naším cílem bylo předložit pokud možno ucelenou a kriticky postavenou práci, která by mohla poukázat na oprávněnost zdůrazňování významu hudby v životě těžce zrakově postiženého dítěte zvláště za podmínek, kdy mu nejsou všechna umění plně přístupná jako umění.
Z dokumentace uvedené v matrikách ústavu a školy vyplývá, že za uplynulých 160 let prošlo brněnským zařízením pro nevidomé a slabozraké více než 2000 absolventů. Povinného školního vyučovacího předmětu hudební výchova se zúčastňovali všichni. Naprostá většina se navíc zabývala hudbou zájmově hrou na hudební nástroje a zpěvem. Charakteristické přitom je, že v mnoha případech sloužila dovednost hry na hudební nástroj ke zvýšení životního standardu.
Přišli jsme k prvnímu závěru, že v 19. stol. byla pro nevidomého nutná kumulace několika souběžných zaměstnání, především na venkově. Samostatný řemeslník nebo varhaník si nevydělal tolik, aby mohl dosáhnout slušnou životní úroveň, protože ze strany státu neobdržel žádnou podporu. Přišlo mu proto vhod, že ovládá základy ladění. Tato dnes již neobvyklá praxe trvala s určitými obměnami a postupným omezováním přibližně do poloviny 20. stol., tj. do doby, kdy byly ústavy pro nevidomé v tehdejším Československu zrušeny a diferencovány na školy základní a střední (1. ledna 1951).
Společenská situace nevidomých a slabozrakých se začala měnit, jakmile vzrůstal počet těch, kteří se podrobili státní zkoušce z hudby, prudce přibylo kvalifikovaných učitelů hudby (tj. od dvacátých let 20. stol.). Nejlépe je to průkazné ze seznamu absolventů, který uvádíme v příloze.
Zatímco v 19. stol. byl nevidomý kvalifikovaný hudebník naprostou mimořádností, ve stol. 20. se kvalifikace postupně stává jedním z nezbytných předpokladů provozování hudby a ladění hudebních nástrojů, zvláště v hudebně pedagogické činnosti. Ve druhé pol. 20. stol. ubylo přirozeným způsobem nekvalifikovaných hudebníků, kteří se většinou rekrutovali pouze z řad řemeslníků či varhaníků. Založení odborné hudební školy Janem Drtinou (1948), později (1961) přeměněné na Střední hudební školu internátní a posléze (1977) na Konzervatoř pro mládež s vadami zraku v Praze, včetně Odborné ladičské školy, mělo zásadní vliv na společenskou úlohu absolventů. Nebývale se zvýšil počet těžce zrakově postižených učitelů hudby s odborným středoškolským, posléze i vysokoškolským vzděláním.
V r. 1991 převzala škola jméno zakladatele ústavu pro nevidomé MUDr. Jana Deyla. K tomu chceme uveřejnit poznámku, že je to přinejmenším výraz nejvýš nespravedlivého ohodnocení všech vynikajících nevidomých skladatelů, výkonných umělců a hudebních pedagogů.
Z celkového počtu absolventů ústavu a pozdější základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně bylo 115 nekvalifikovaných hudebníků, 29 varhaníků, 105 ladičů, 87 kvalifikovaných učitelů hudby. V současné době na Konzervatoři J. Deyla studuje deset, na konzervatoři v Bratislavě dva absolventi brněnské ZŠ pro nevidomé a slabozraké.
Ještě jedno specifikum bylo možné touto prací odhalit, tj. evidentně dokumentovat, že jednou z hlavních příčin, proč měla výuka hry na hudební nástroje v Brně stále vzestupnou tendenci je skutečnost, že v ústavu ani ve škole se neprojevila fluktuace učitelů. Externisté byli přijímáni jen výjimečně a učitelé se sníženým pracovním úvazkem vůbec ne.
Nemůžeme se nezmínit o důsledcích, které by se mohly projevit v úrovni hudebního života brněnského zařízení odchodem hudebně nejvyspělejších žáků již do 7. tř. experimentální ZŠ při Konzervatoři J. Deyla. Mladší žáci budou zajisté postrádat dokonalejší vzor, učitelé hry na hudební nástroje budou dlouhodobě připraveni o vyspělejší žáky aj. Také zrušení tzv. kroužků hry na klavír v 1. roč. ZŠ není vhodné, jestliže se v ZUŠ vyučují hře na hudební nástroje děti předškolního věku.
Tato práce může posloužit základními údaji všem, kteří se podobnou problematikou budou zabývat nebo o ni jakýmkoliv způsobem projeví jiný zájem.

J. S.

9. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY

1. Československý hudební slovník osob a institucí 1,2 - Praha 1963-1965
2. Hanák, D. a kol.: 135 let trvání školy pro nevidomé v Brně - Brno 1970
3. Hluší, E.: Hudební tradice ústavu a pozdější základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně - diplomová práce, 1995
4. Hronek, J.: Vybrané kapitoly z historie péče o děti s vadami zraku - Olomouc 1971
5. Klein, J.W.: Geschichte der Blindenunterrichten - Wien 1837
6. Král, V.: Dějiny Zemského ústavu pro nevidomé v Brně - rukopis, 1957
7. Krchňák, R.: Nevidomí známí i neznámí - Praha 1992
8. Pavlík, Fr.: Slavnostní spis - Brno 1896
9. Scherer, Fr.: Die Zukunft der Blinden - Praha 1879
10. Schwarz, J.: O vychovávání, vzdělávání a podporování slepcův - Ivančice 1888
11. Smýkal, J.: 150 let výchovné a vzdělávací instituce pro nevidomé v Brně - Brno 1985
12. Smýkal, J.: Tyflopedické kalendárium - Brno 1995
13. Špička, A. A.: Výchova nevidomého dítěte - Brno 1904
14. Taschenbuch zur Blindenlehrer - Berlín 1914
Archiv Slepeckého muzea v Brně
Státní archiv v Brně
Archiv města Brna
Kronika ústavu pro nevidomé v Brně, - od r. 1846
Soukromý archiv (Josef Smýkal)

10. PŘÍLOHA

a) kvalifikovaní učitelé hudby:

Jméno
- rok aprobace, obor:

Bauer, R.
- 1889*, klavír, varhany
Kubíček, L. J.
- 1898*, 1900*, varhany, sborový zpěv;
Götz, G.
- 1916*, klavír;
Krchňák, R.
- 1927*, klavír;
Langer, Fr.
- 1927*, klavír;
Juříčková, A.
- 1929*, klavír;
Hanáková-Zouharová-Jansová, M.
- 1930*, klavír;
Klein, J.
- 1931*, klavír;
Hejhalová-Škarková, B.
- 1931*, klavír;
Březina, Fr.
- 1935*, klavír;
Bergman, Vl.
- 1935*, housle;
Abelová, M.
- 1935*, klavír;
Veverka, Ad.
- 1938*, klavír;
Kanizová-Kašparová-Grycová, L.
- 1938*, klavír;
Šimečková, J.
- 1941*, klavír;
Černý, Zd.
- 1943*, klavír;
Najzar, B.
- 1943*, klavír;
Sobol, J.
- 1943*, 1948*, housle, klavír;
Kudrnová, L.
- 1945*, klavír;
Švábíková, B.
- 1945*, klavír;
Šos, M.
- 1946*, klavír;
Zicha, M.
- 1947*, klavír;
Smýkal, J.
- 1947*, klavír,
- 1966****, hudební výchova,
- 1973****, doktor filozofie;
Opavský, M.
- 1948*, housle;
Tržil, St.
- 1950*, housle;
Souček, E.
- 1950*, klavír;
Hladký, O.
- 1951*, klavír;
Kobéda, J.
- 1954*, akordeon;
Benda, J.
- 1956**, housle;
Pražák, J.
- 1955**, klavír, prof. konzervatoře;
Gamrot, Z.
- 1956**, akordeon;
Kouřil, D.
- 1956**, trubka;
Grebeníčková-Knotková-Čermáková, M.
- 1957**, klavír;
Daněček, St.
- 1957**, akordeon;
Kuchařík, F.
- 1957**, klavír;
Plachý, V.
- 1957**, akordeon;
Strouhal, O.
- 1957**, klavír;
Vodička, A.
- 1957**, klavír;
Havlíček, J.
- 1958**, housle, kytara 1975**;
Kvapil, A.
- 1958**, housle;
Kaderka, J.
- 1961**, klavír,
- 1963**, violoncello;
Otčenášek, J.
- 1963***, lesní roh, kontrabas;
Malík, J.
- 1964***, trubka;
Oravcová, E.
- 1964***, akordeon, klavír;
Hudec, Š.
- 1964***, klavír, klarinet;
Kratochvílová, V.
- 1965***, akordeon;
Hauser, J.
- 1966***, klavír, klarinet,
- 1983****, hudební výchova;
Kokšálová-Andraszewská-Vlasáková, A.
- 1969***, klavír,
- 1973****, docentka na JAMU;
Machalová-Smahová , Z.
- 1968***, klavír, flétna;
Hradilová, M.
- 1970***, flétna, klavír;
Macháček, Vl.
- 1975***, kytara, flétna;
Budín, J.
- 1971***, klarinet, kytara,
- 1977****, prof. konzervatoře;
Bakešová-Lackovská, E.
- 1971***, klavír, kytara;
Machala, J.
- 1971***, akordeon, klavír;
Kneslová, M.
- 1971***, klarinet, klavír;
Blažek, A.
- 1973***, klarinet, akordeon;
Hloch, J.
- 1973***, akordeon, klarinet;
Riška, Š.
- 1973***, akordeon, trubka;
Vojkůvková-Pavelková, M.
- 1973***, kytara, klarinet;
Burianová, M.
- 1973***, akordeon, klarinet;
Voškerušová-Dubná, B.
- 1973***, flétna, akordeon;
Mojžíšek, J.
- 1975***, kytara, lesní roh - programátor;
Budínová-Kohlová, H.
- 1975***, kytara, klavír;
Kurland, K.
- 1976***, akordeon, pozoun;
Šándor, L.
- 1976***, klavír;
Stiborský, J.
- 1977***, akordeon, trubka;
Šándor, M.
- 1978***, klavír;
Malana, K.
- 1980***, klavír, kontrabas,
- 1994****, kontrabas;
Čech, L.
- 1980**, flétna;
Korčák, Fr.
- 1982***, kytara, pozoun;
Makovský, E.
- 1982***, klavír, pozoun;
Šmídová-Kolaříková, I.
- 1982***, zpěv, kytara;
Dvořák, Fr.
- 1983***, klavír, violoncello;
Ketmanová-Novotná, J.
- 1985***, kytara, flétna;
Mihálová-Tušilová,M.
- 1988***, akordeon, zpěv;
Lebišová, I.
- 1988***, klavír, zpěv;
Valošková-Kolerová, L.
- 1988***, akordeon, flétna;
Hluší, E.
- 1990***, kytara, klavír;
- 1995***, klavír;
Valůšek, T.
- 1991***, klavír, klarinet;
Ďurko, M.
- 1991***, akordeon, klarinet;
Staňová-Janková, J.
- 1992***, zpěv, kytara;
Horváth, K.
- 1993***, klavír, kontrabas;
Hudecová-Jozífková, K.
- 1993***, klarinet, klavír
- 1995***, klavír;
Václavová-Zahradníková, J.
- 1993***, klavír, flétna;
Šafránková, L.
- 1994***, violoncello, klavír;
Novák, I.
- 1995***, akordeon, klavír.
Susčík, M.
- 1998 ***, akordeon, klarinet
Lecký, P.
1999 ***, flétna

b) ladiči:

Jméno, datum:

Stržis, F., 1850
Bauer, R., 1857
Jemelík, J., 1869
Burejsa, J., 1878
Troschke, J., 1880
Kupka, K., 1882
Techet, J., 1882
Pospíšil, F., 1883
Olbrich, J., 1884
Raymund, J., 1884
Láznička, M., 1885
Seifert, F., 1887
Vinglárek, J., 1889*
Brázdil, F., 1893
Kozdas, J., 1893
Matuška, J., 1894
Rajský, S., 1894
Blaschke, W., 1894
Koryčánek, J., 1896
Langer, J., 1896
Albrecht, J., 1897
Drkal, S., 1900
Havelka, F., 1900
Liška, F., 1900
Sekanina, F., 1900
Šerý, F., 190?
Fučík, V., 190?
Jurásek, G., 190?
Žůrek, J., 190?
Frank, F., 1909
Pohanka, F., 1909
Schulmeister, A., 1909
Zouhar, A., 1909
Juřík, J., 1910
Malik, P., 1910
Petlach, F., 1910
Tománek, R., 1910
Vysočan, F., 1911
Chmelař, A., 1913
Hanáček, J., 1914
Kölbl, H., 1914
Pavelek, J., 1918
Malanczuk, O., 1920
Sláma, A., 1920
Troneček, A., 1920
Benedikt, J., 1921
Brunclík, M., 1922
Cigánek, F., 1922
Novotná, L., 1922
Rumlová, J., 1922
Šanderová, A., 1922
Hausner, V., 1923
Košťál, K., 1923
Mojžíšek, A., 1923
Vaňková, J., 1923
Kuntsch, J., 1924
Letz, W., 1924
Kramný, V., 1924
Volavý, O., 1924
Kubíček, E., 1925
Mikulíč, V., 1926
Wicha, J., 1926
Herfert, E., 1928
Podlucký, F, 1928
Jeřábek, T., 1929
König, F., 1929
David, A., 1930
Kadulová, M., 1930
Pospíšil, R., 1930
Richter, R., 1930
Gryc, A., 1931
Hobza, A., 1931
Šmiga, V., 1932
Zouhar, J., 1932
Konečný, R., 1933
Telecký, F., 1933
Teml, F., 1933
Sychra, A., 1934
Kotrba, V., 1935
Skoumal, J., 1935
Cének, F., 1936
Langer, W., 1936
Wintíř, L., 1936
Matoušek, J., 1939
Sobol, J., 1939
Macháček, V., 1947
Žáruský, J., 1947
Drápal, M., 1949
Hrabal, R., 1951
Hýsek, F., 1956
Dobeš, V., 1956
Jaroš, B., 1956
Obal, S., 1957
Gažo, R., 1960**
Loub, A., 1962
Hamrozi, A., 1960**
Melicher, J., 1960**
Bažant, O., 1965
Rác, J., 1966
Klim, M., 1970
Pavelka, J., 1974
Macourek, A., 1986
Sítek, R., 1991*
Nejedlík, S., 1992*
Šrom, K., 1993**
Poukar, J., 1990**
Hladná, K., 1995*

c) ostatní hudebníci:

Jméno
- pobyt v ústavu, poznámka:

Chybiorz, P.
- 1835-1840?, trumpetista
Bauer, R.
- 1849-1857, varhaník;
Šturm, K.
- 1851-1859, hudebník
Rapauch, A.
- 1853-1863, hudebník;
Novotný, F.
- 1853-1862, hudebník;
Pochylý, M.
- 1856-1862, hudebník;
Jemelík, J.
- ?-1869, citerista;
Hanák, J.
- 1863-1870, hudebník;
Brablec, A.
- 1864-1873, hudebník;
Pniok, J.
- 1866-1876, hudebník;
Lorenz, K.
- 1870-1879, hudebník;
Raus, A.
- 1870-1877, hudebník;
Pohl, F. J. H.
- 1871-1879, hudebník;
Nestrojil, F.
- 1872-1880, hudebník;
Skřivánek, P.
- 1872-1880, hudebník;
Göller, J.
- 1872-1880, hudebník;
Habermann, F.
- 1873-1881, hudebník;
Hauck, J.
- 1873-1889, hudebník;
Eckel, J.
- 1874-1882, hudebník;
Schoř, J.
- 1874-1882, hudebník;
Pospíšil, F.
- 1875-1883, hudebník a skladatel;
Láznička, M.
- 1877-1885, hudebník;
Raymund, J.
- 1877-1884, hudebník;
Schneider, M.
- 1879-1886, hudebník;
Olbrich, J.
- 1879-1884, hudebník;
Brázdil, F.
- 1880-1893, hudebník;
Franková, M.
- 1880-1888, hudebnice;
Lep, V.
- 1882-1889, hudebník;
Sobotka, W.
- 1882-1891, hudebník;
Tunkel, F.
- 1882-1888, hudebník;
Kozdas, J.
- 1883-1893, hudebník;
Koukal, A.
- 1883-1884, hudebník;
Blankeová, H.
- 1883-1890, hudebnice;
Rajský, S.
- 1884-1894, hudebník;
Nachtnebelová, M.
- 1884-1893, hudebnice;
Blaschke, W.
- 1885-1894, hudebník;
Matuška, J.
- 1885-1894, hudebník;
Stamm, A.
- 1886-1897, hudebník;
Baťa, F.
- 1886-1891, hudebník
Bohumínský, E.
- 1886-1890, hudebník;
Zajíčková, A.
- 1886-1895, varhanice;
Křípal, V.
- 1887-1894, hudebník;
Slezáček, T.
- 1887-1895, hudebník;
Koryčánek, J.
- 1888-189?, hudebník;
Slezáček, I.
- 1888-1897, hudebník a skladatel;
Kutschera, F.
- 1891-1899, varhaník;
Albrecht, J.
- 1892-190?, varhaník;
Libíček, A.
- 1892-1900, hudebník;
Sekanina, F.
- 1892-1900, hudebník;
Vaněk, F.
- 1892-190?, hudebník;
Schindler, T.
- 1893-1906, hudebník, varhaník;
Langerová, A.
- 1893-1901, varhanice;
Stužka, F.
- 1894-190?, žebravý hudebník;
Šerý, F.
- 1894-190?, varhaník;
Večeřa, G.
- 1894-1902, hudebník;
Domanský, J.
- 1894-1903, hudebník;
Fučík, V.
- 1895-190?, obchodník hudebními nástroji;
Jurásek, G.
- 1895-190?, obchodník klavíry;
Růžička, F.
- 1895-190?, žebravý hudebník;
Zavřel, J.
- 1895-190?, hudebník;
Padius, J.
- 1896-190?, hudebník;
Pohanka, F.
- 1896-190?, varhaník, hudebník;
Kerle, K.
- 1897-1907, hudebník;
Němec, M.
- 1897-1904, žebravý hudebník;
Malina, J.
- 1897-1906, hudebník a skladatel;
Reichel, A.
- 1898-190?, hudebník;
Žůrek, J.
- 1898-190?, hudebník;
Zouhar, A.
- 1899-1909, hudebník;
Schulmeister, H.
- 1890-1910, hudebník;
Bittner, O.
- 1891-1912, varhaník;
Götz, G.
- 1901-1911, koncertní klavírista;
Florec, J.
- 1901-1910, varhaník a kapelník;
Dreissiger, J.
- 1903-1910, hudebník;
Chmelař, A.
- 1904-1913, hudebník;
Sláma, A.
- 1904-1920, hudebník;
Hvězda, F.
- 1905-1920, varhaník;
Sierschová, A.
- 1905-1914, hudebnice;
Bartoník, A.
- 1905-1911, varhaník;
Večerka, M.
- 1905-1920, hudebník;
Hanáček, J.
- 1905-1914, varhaník, hudebník;
Modl, A.
- 1905-1914, hudebník;
Rumlová, J.
- 1906-1922, varhanice, hudebnice;
Kerndlová, P.
- 1906-1914, hudebnice;
Stabel, A.
- 1906-1920, hudebník;
Houšť, J.
- 1907-1920, varhaník;
Šanderová, A.
- 1907-1922, hudebnice;
Troneček, A.
- 1907-1920, varhaník;
Křenová, M.
- 1909-1921, varhanice, hudebnice;
Novotná, L.
- 1911-1922, hudebnice;
Mojžíšek, A.
- 1911-1923, varhaník;
Slezák, J.
- 1911-1920, hudebník;
Malanczuk, O.
- 1912-1920, hudebník;
Volavý, O.
- 1913-1924, hudebník;
Letz, W.
- 1917-1924, varhaník;
Vrbková-Grolichová, Ch.
- 1918-1934, varhanice;
Lehnert, J.
- 1919-1926, skladatelsky činný hudebník;
Frölich, F.
- 1919-1922, varhaník;
Kramný, F.
- 1919-1926, hudebník;
Kramný, J.
- 1919-1929, hudebník;
Kubíček, E.
- 1919-1925, hudebník;
Holý, J.
- 1919-1923, varhaník;
Vaněk, Fr.
- 1919-1933, hudebník;
Schlögel, L.
- 1919-1922, hudebník;
David, A.
- 1929-1930, hudebník;
Richter, R.
- 1921-1930, hudebník;
Skoumal, J.
- 1921-1935hudebník;
Sychra, A.
- 1921-1934, hudebník;
Konečný, R.
- 1921-1933, varhaník;
Šmiga, V.
- 1921-1932, hudebník, sbormistr;
Horák, J.
- 1922-1928, varhaník;
Bureš, A.
- 1922-1932, hudebník;
Adamcová, M.
- 1923-1929, varhanice;
Doležal, V.
- 1923-1932, varhaník, hudebník, sbormistr;
Lepcio, M.
- 1923-1935, hudebník;
Pikna, A.
- 1923-1931, hudebník;
Jansa, St.
- 1923-1932, hudebník, kapelník;
Synková, J.
- 1924-1935, hudebnice;
Kotrba, V.
- 1924-1935, hudebník;
Válek, V.
- 1924-1928, hudebník;
Cének, F.
- 1924-1936, hudebník;
Malý, Fr.
- 1927-1931, varhaník;
Kramná, A.
- 1927-1938, hudebnice;
Teml, F.
- 1927-1933, hudebník;
Černý, J.
- 1928-1938, hudebník;
Ševčík, K.
- 1928-1941, hudebník;
Gross, W.
- 1928-1938, hudebník;
Volný, B.
- 1929-1931, hudebník;
Binar, A.
- 1929-1938, koncertní pěvec;
Bergman, V.
- 1929-1936, výkonný umělec;
Číhal, J.
- 1929-1938, hudebník;
Steiner, J.
- 1930-1939, varhaník;
Kvarda, J.
- 1930-1941, varhaník;

* = státní zkouška (učitelé), vyučeni (ladiči)
** = maturita
*** = absolutorium konzervatoře
**** = vysokoškolské vzdělání

Název díla: Hudební tradice školy pro nevidomé a slabozraké v Brně
Autor: PhDr. Josef Smýkal
Spoluautorka: Eliška Hluší
Fotografie: archiv autora
Obálka: Jiří Donné
Vydává: Slepecké muzeum v Brně
Sazba: Bekros
Tisk: Bekros, Brno

Brno, 1996

[ zpět na seznam publikací | zpět na úvodní stránku ]