Pohled do dějin slepeckého písma

[ zpět na seznam publikací | zpět na úvodní stránku ]

Josef Smýkal
~
Pohled do dějin slepeckého písma

Brno, 1994

Knihovna Slepeckého muzea v Brně - 1
Vydala Česká unie nevidomých a slabozrakých

OBSAH

1. Úvod

2. Vzdělání není dar, ale jedno ze základních práv člověka

3. Počátky kolektivního vzdělávání slepců

4. Velké hledání

5. Vznik a vývoj Braillova písma

6. Psaní a tisk

7. Současný stav

8. Právo na informace

* Rejstřík jmenný
* Rejstřík věcný
* Literatura

1. ÚVOD

Cesta k vytvoření vhodného písma pro nevidomé byla dlouhá a klikatá. Ještě svízelnější byly podmínky k jeho praktickému uplatnění. Na konci bylo písmo, které nevidomé zbavilo okovů závislosti na jiných lidech. Jako v běžných podmínkách i u nevidomých je písmo jedním z důležitých pramenů, které umožňují poznávání světa.
Ve svém pojednání se pokouším hledat uzlové body jeho vzniku a podmínky vývoje i praktického užití v širším rozsahu. Nepředpokládám ovšem, že se mi podaří objevit podstatu. Psychologické principy vjemů nejsou zde předmětem zkoumání. Přístup k mnohým materiálům je už dnes znemožněný jejich ztrátou nebo nepřístupností z jiných důvodů. Učinil jsem vše, abych nalezl prameny dosud u nás neznámé a neuveřejněné. Rovněž zpracovávám informace, které byly některými autory podchyceny v nejrůznějších souvislostech a zařazuji je. Kriticky zpracovávám také informace získané ústním podáním s jejich následným ověřením v dostupné literatuře.
Blížící se 175. výročí vzniku Braillova bodového písma mne přivedlo k tomu, abych vyvinul co největší úsilí k objevení a zpracování všech písemných i jiných dostupných materiálů. Setkával jsem se s těžkostmi pramenícími z nespolehlivosti některých dokumentů. Upozorňuji na ně na příslušných místech. Práce na této knížce byla o to obtížnější, že je u nás svého druhu a rozsahu první. Zajisté jsem se nevyhnul chybám a omylům, za které se omlouvám.

Autor

2. VZDĚLÁNÍ NENÍ DAR, ALE JEDNO ZE ZÁKLADNÍCH PRÁV ČLOVĚKA

Nejstarší je právo společnosti zbavit se všech těžce postižených fyzickou likvidací. Dalším cílem péče o nevidomé je snaha o pouhé jejich přežití. Je charakteristická pro děti bohatých rodičů raného středověku. Později lze hovořit o přežití v rámci elementárního pojetí lidské důstojnosti a o právu na sociální zařazení. Nevidomý se postupně stává člověkem.
Historický vývoj se nejdříve vyznačuje péčí o nevidomé jednotlivce, kteří pocházeli z bohatých kruhů nebo o ty, kteří byli jimi podporovaní. Postupně spěl k prvním poznáním, že nevidomý je také člověk, a to i ten chudý. Teprve potom, jako nastavba, postupně vznikají společenské podmínky k úvahám spějícím k možnosti vzdělávat nevidomé nejen verbálně, ale především prostřednictvím vhodného písma. Přitom je pozoruhodné, že právě to nejlepší bylo všemi přehlédnuto.

2.1 Rehabilitace osobnosti nevidomého

Písemná forma jazyka ovlivňuje způsob a kvalitu myšlení. Písmo je neodmyslitelnou podobou lidské řeči. Působí na úroveň myšlení jednotlivců i celých skupin vymezené jazykové oblasti, seznamuje se způsobem myšlení v minulosti i v současnosti, zprostředkovává myšlenky a děje v časovém posunu. Napsané slovo trvá v čase. Přenáší se přes generace a staletí. Přitom je prokázáno, že nerozhoduje ani tvar ani způsob zápisu. Stejně hodnotná je v tomto smyslu latinka, klínové písmo i písmo čínské apod.
Kniha je jedním z největších zázraků, které lidstvo vykonalo. Úroveň vzdělání a informací si tedy nelze představit bez všestranného používání písma.
Od vynálezu knihtisku německým zlatníkem J. Gutenbergem (vlastním jménem Johanes Gensfleisch) v r. 1445 všeobecně zájem o knihu vzrostl. Umění číst se stále více demokratizuje. Tato skutečnost měla vliv na snahy některých osvícenců najít také vhodné písmo pro nevidomé.*1)
Z tohoto hlediska bylo historicky nevyhnutelné, aby - až přijde čas - vzniklo i písmo pro nevidomé, protože jejich pozvolná společenská integrace se vyvíjí zároveň s rozvojem společnosti.
Jestliže se demokratizace vzdělávání pohybovala v rámci každé vývojové etapy stále blíže k všelidové, potom se dalo očekávat, že tento trend se týká také skupiny nevidomých, i když s historicky nutným opožděním.
Bylo třeba vykonat mnoho, než je nevidomým přiznáno právo na spoluúčast v lidské společnosti. A ještě větší bylo třeba vyvinout úsilí, aby jim bylo přiznáno právo na vzdělání a na přiměřenou práci. Od mýtů a legend o slepotě přes utilitární pojetí a charitativní chápání postavení nevidomého člověka, snahy o rehabilitaci slepce i zneužívání slepých chudáků k věhlasnosti společensky tzv. výše postavených, až k úsilí samostatných a pracujících nevidomých zaujmout tvořivé místo ve společnosti a konečně v úplném osvobození. To byla historická cesta, na které sehrálo vzdělání nevidomých, a tedy i jejich písmo, významnou úlohu.
Postupná společenská rehabilitace nevidomého, jak ji možno v historii sledovat, se odráží i v oblasti zpřístupnění informací a přiměřeného vzdělání. To umožnilo snít o adaptaci nevidomého a o konkrétní formě jeho společenského zařazení.
Tento vývoj měl přirozeně svá specifika. Nejdříve společnost odmítala nevidomé vzdělávat, protože vzdělání bylo výsadou úzkého okruhu lidí. Nevidomí jsou považovaní za přítěž lidské společnosti. Později se připouštělo, že v některých oblastech lidských činností mohou být i oni užiteční. Tato utilita byla selektivně diferencovaná podle společenského ocenění a zařazení. I v takovém případě se jednalo většinou o členy majetných vrstev obyvatelstva nebo o nevidomého, kterého se některý člen bohaté skupiny rozhodl podporovat. Pohnutky byly většinou charitativní, spíše však pro osobu mecenáše atraktivní.
Ve starověku nebyla výchova nevidomých v širším okruhu ani nutná ani možná. Bylo by tedy absurdní očekávat pozornost společnosti v tomto směru. V tzv. otrokářském období byl výjimečně umožněn přístup k základům věd nevidomým z tzv. vyšších občanských vrstev, jestliže se otec postiženého dítěte nerozhodl, že jej nechá utratit.
Středověk skončil s represí. Přechází na péči regresivní. Znovu pouze bohatí jedinci si mohou dovolit toužit po vzdělání. Chudý slepec byl stále ubohým z nejubožejších. Mnozí z nich se potulovali v tlupách jako žebráci, v lepším případě jako vypravěči, zpěváci či hudebníci. Pravděpodobně jeden z prvních dokumentů o tvořivosti potulného slepce se nachází v Knize drahocenných pokladů arabského spisovatele a cestovatele Ibn Rusteho. Jedná se o píseň, která snad pochází z Ruska (10. stol.). Ve středověku se potom častěji setkáváme s podobnou tvořivostí. Známá je také činnost Chorvatského nevidomého guslara O. J. Karadžiče. Potulní vypravěči a zpěváci byli nezávislí na církvi, proto úplně civilní a svobodní.
Římskokatolická církev se slepce snažila umísťovat v azylech, kde bylo jejich jedinou povinností modlit se za chlebodárce. Mnozí však dali přednost aktivitě svobodného života se všemi obtížemi, které je potkávaly.
V 16.-18. stol. lze pozorovat ojedinělé pokusy o cílenou výchovu a vzdělávání jednotlivců, kteří však byli úzce svázaní s příslušníky bohatých vrstev obyvatelstva. Jinak to ani nebylo možné. Z této doby také pocházejí první pokusy o vytvoření speciálního písma pro nevidomé jednotlivce.
Ve středověku se začínají objevovat ojedinělé tlaky samotných nevidomých na přístup alespoň k elementárnímu stupni vzdělání. Nechtějí se už potulovat světem jako žebráci, nechtějí dále sloužit v klášterech jako profesionální modliči. Jedním z prvních důsledků těchto snah bylo založení Akademie slepých hudebníků a básníků v Palermu r. 1661. Tehdy si již někteří začínají klást nároky na vzdělání, a tak vznikají první významnější pokusy o vytvoření písma, které by se mohlo číst hmatem.
Střední vrstva nevidomých se i v 18. stol. zabývá potulným muzicírováním. Mezi nimi jsou i významní písničkáři. Jednoho z nich idealizuje český hudební skladatel Fr. Škroup ve své zpěvohře Fidlovačka. Potulní nevidomí hudebníci se stávají nositeli nejrůznějších ústně předávaných zpráv, legend a informací.
Nejchudší skupina slepců je stále odsouzená k žebrotě. Právě z těchto řad si vyvolil jednoho majitel prosperující školy krasopisu a tlumočník francouzského ministerstva zahraničí Valentin Haüy, aby jako filantrop idealista ukázal cesty, kterými se má brát péče o nevidomé. Jeho pedagogický a didaktický optimizmus se potom v praxi plně potvrdil jako oprávněný. Založením prvního výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé v r. 1784 v Paříži se začínají vytvářet předpoklady ke splnění staletých snů.
První pokus o skupinovou výchovu a vzdělávání nevidomých se objevuje až v předvečer Francouzské revoluce jako výraz jejích demokratických i filantropických cílů. Nevidomý začíná být postupně chápaný jako člověk. Přispělo k tomu i významné dílo D. Diderota Lettre sur les aveugles a l'usage de ceux qui volent (Paříž 1749). O zrovnoprávnění nevidomých bylo třeba usilovat i během dalších dvěstě let, a to zatím bez splnění nároků na přiměřené zaměstnání, především v intelektuální sféře.
Nevidomí byli do konce 18. stol. všeobecně pokládaní za nevzdělavatelné. V. Haüy jako první v praxi dokázal, že nevidomý je člověk se všemi lidskými vlastnostmi, touhami, postoji, citovým bohatstvím, vlohami i právem na vzdělání. Zdálo by se, že "hráz byla protržena". Brzy na to však začínají někteří tyflopedové tomuto rozvoji bránit s odůvodněním, že vzdělání nevidomým škodí, protože si prý tím více uvědomují svou těžkou situaci. Větší úctu si proto zaslouží všichni, kteří uznali nevidomého s jeho lidskými právy.

*1) I tato reliéfní písma jsou předmětem tohoto pojednání.

2.2 První pokusy o slepecké písmo

Z historického a vývojového hlediska se písmo pro nevidomé začíná rozvíjet individuálními pokusy, které byly motivované osobním zaujetím nebo zájmem o někoho blízkého. Dominující přitom byly různé transkribce běžného písma.
Ještě před zahájením kolektivní výchovy a vzdělávání nevidomých vzniklo také mnoho systémů speciálních znaků. Souběžné používání reliéfní latinky a speciálních písem trvalo tři století. Nevidomí sami inklinovali spíše ke znakům speciálním. Jejich učitelé se zase snažili o přizpůsobení běžné latinky pro čtení hmatem.
První zmínku o tom, jak nevidomí mohou číst, nacházíme v díle římského filozofa, spisovatele a předního encyklopedisty M. F. Quintiliana Institutio oratoria, ve kterém se zmiňuje o možnosti číst ryté nebo tesané písmo prsty. Vychází ze své Tabelly obsahující vzory písma vyryté do dřevěné plotny. Při výuce psaní byla používána pro nácvik jednotlivých tahů.*2)
N. Didymos z Alexandrie, nejvýznamnější a nejplodnější řecký gramatik, jako nevidomý používal vyřezávaná písmena k označování knih.
Nevidomý učitel bagdádské univerzity Al Amidi (vlastním jménem Alí ben Ahmed ben Jusuf ben Al-Chidr), více známý jako Zeil-en Din al Amidi si znaky pro písmena vytvářel z útržků (asi v r.1307).Jimi si označoval jednotlivé svazky knih. Na kongresu Pro zlepšení osudu slepců, který byl v r. 1911, předložil prof. Zekí o jeho systému důkazy.
V 15. stol. napsal nevidomý A. Brandolini, italský vědec a básník, spis o tom, jak by slepci mohli číst. Podle některých zpráv v něm popisuje své písmo. Nepodařilo se mi zjistit podrobnosti.
Na možnost číst ryté písmo prsty upozorňuje Erasmus Rotterdamský (vlastním jménem Gerhard Gerhards), renezanční myslitel a humanista. Ve svém spisu O správné výslovnosti latinské a řecké řeči (1528).
Španělský vědec Pero Mexia ve spisu Silvio variarum lectionum na str.144 doporučuje slepým psát na voskovanou podložku pomocí vhodného rydla (1542). Je to vlastně první přímá zmínka o návodu, jak vytvořit speciální pomůcku. Vzorem písma mu byla, jako všem v této době, Quintilianova Tabella.
Ve druhé pol. 16. stol. uveřejňuje svůj návrh vyřezávané latinky španělský učenec Fr. Lucas z Madridu (1580). Patří mezi osvícence, kteří podporovali vzdělávání nevidomých. Pro čtení rytého písma se vesměs doporučovalo používat vhodné rydlo.
V r. 1575 přišel s návrhem vyřezávané latinky Ital Rampazetto. Geronímo Cardano, italský matematik, lékař a filozof, se ve spisu De subtilitate (1552) zmiňuje o možnostech vzdělávat slepce. Zdůrazňuje výchovu hmatu, jako prostředku, který umožňuje čtení. Tento přístup je zcela nový. Lze ho považovat za první zmínku o významu psychiky vnímání hmatem.
V 17. stol. se objevují další návrhy. Adet a Hassenfratz (jejich jména se někdy uvádějí jako Aders a Hawe frotz) doporučují psát hustým inkoustem, který po zaschnutí zanechává reliéfní stopu. Norinberský právník A. Ph. Harsdorfer ve svém spisu Deliciae matematiciae et fysicae (1651) popisuje novou voskovou podložku s rydlem (zerografie). Uvádí, že je možné slepce naučit číst i psát. Má jedinou podmínku, že každý slepec musí pocházet z knížecích vrstev. Vychází rovněž z Quintilianovy Tabelly. K jejímu použití vypracoval metodický postup. Za zvláštní zmínku stojí, že podobné písmo doporučuje také slovenský pedagog a osvětový pracovník S. Ormis.
Gab. Bernoulli, člen známé rodiny matematiků, připravil šablonu s vyřezávanými vzory písmen, které bylo možné položit na papír nebo na voskovanou podložku a ostrým rydlem obtahovat. Kolem r. 1676 vyučuje podle své metody v Ženevě nevidomou E.Waldkirchovou. Nechal pro ni zhotovit rámeček, do kterého bylo možné vsunout list papíru. Pro udržování řádku jí zpočátku ruku vedl. Po čtyřech letech dokázala tímto způsobem psát německy, francouzsky a italsky. Postupy a výsledky této činnosti Bernoulli popisuje v Journalu des
savans. I on se odvolává na Quintilianovu Tabellu.
Francouzský tiskař J. E. Moreau sestavil údajně v r. 1645 písmo pro nevidomé. Zpráva o něm je kusá a zatím neověřená. D. Diderot ve svých "Listech" uvádí, že navštívil slepce v Puisaux, který při výuce svého syna používá reliéfní písmena.
Zcela zvláštní případ je nevidomý lidový léčitel Jacob z Netry. Znaky pro jednotlivá písmena si vytvářel vyřezávanými kolíčky o průměru asi 1 cm a délce prstů. Každému písmenu odpovídaly jiné zářezy. Kolíčky měly funkci zátek. Tak si označoval lahvičky s různými léky. Podobné zářezy používal již německý nevidomý filozof, hudebník a matematik I. Schönberger.
Všechny uvedené druhy písem a technik psaní inspirovaly přání nevidomých jednotlivců z tzv. vyšších vrstev. V ojedinělých případech mohli mít autoři jiné důvody pátrat po vhodném slepeckém písmu. Vypadá to tak, že písmo pro slepce bylo zrovna takovou zábavou, jako konstruování různých tajných písem. Zatím se nejednalo - a ani jednat nemohlo - o písmo pro širší skupinu nevidomých, kteří v této době byli stále na pokraji zájmů lidské společnosti. O jejich vzdělávání v širším měřítku nemohlo být zatím ani řeči, i když strasburský teolog J. Schmid vyslovuje požadavek, aby schopní slepci byli přijímáni na univerzity. Tyto první pokusy zrovnoprávnit nevidomé, vyslovované osvícenci, byly impulzem pro práci objevující se skupinu odborníků.

*2) Byla ovšem určená pro vidomé. Tabella jako metodická pomůcka se hojně používala i ve středověku.

2.3 Francesco Lana Terzi

Nejvýznamnějším badatelem v tomto směru byl bezesporu italský mnich Francesco Lana Terzi, který ve svém spisu Prodromo (Úvod ke zkoušce nového vynálezu - 1670) popisuje několik způsobů tajného písma (stegamografie), ve druhé kapitole i písmo pro nevidomé. Jedná se o písmo, které již není pouze pro určitého jednotlivce. Nemohu nepřipomenout, že některé z jeho návrhů vycházejí z šifer, které sloužily vojenským účelům i z tzv. uzlíkového písma Chipos. Někteří badatelé, jako např. Sibley (řed. ústavu pro nevidomé v Saint Louis), je zřejmě omylem pokládali za písmo pro nevidomé.*3) Taková domněnka se potom snadno rozšířila jako ověřená pravda. Krátký čas se proto konaly pokusy s používáním podobného písma na některých ústavech pro nevidomé v anglosaské jazykové oblasti. Uvádí se, že nevidomý hudebník V. Ville se nechal inspirovat a vytvořil vlastní uzlový systém uzlíkového písma, kterým si dopisoval s některými svými spolužáky. Fr. Lana ve shora uvedeném díle jedno takové písmo popisuje.
Lana se nejdříve pokusil o analýzu všech jemu známých způsobů, které se podle jeho představy hodily pro použití nevidomými. První systémy vytvořil z čar a bodů, číslic a interpunkčních znamének. Při použití bodů vycházel z uzlů na motouzu. Objevil tak úplně nový prvek při hledání vhodného písma. Přesto své písmo kombinoval z linií a bodů.
Jak je vidět, jedná se o kombinace reliéfních bodů ohraničených a vzájemně izolovaných dvěma až čtyřmi geometricky uspořádanými liniemi. Počet bodů v obrazci odpovídá pořadí písmene v geometrickém útvaru izolovaném z původní sítě vytvořené pro tento systém.
Zvláště významné je i to, že jeho písmo mohli nevidomí nejen číst, ale pomocí speciálních pomůcek mohli jím i psát. Tomu sloužila dešifrovací síťová šablona. Vedení řádku bylo zajišťované drátem nebo strunou. Lana navrhl také vodítko ruky. Nevidomí psali olůvkem. Vidomí hustým inkoustem, který po zaschnutí zanechával reliéfní stopu. Čitelnost se zlepšila, jestliže se ještě mokrý inkoust posypal pryžovou drtí.
Poprvé se tak objevuje písmo, které je koncipované bez ohledu na jeho čitelnost zrakem. Tuto převratnnou myšlenku realizuje Lana vzhledem k tomu, že jeho písmo se bude číst pouze hmatem, že se ho musí učit i vidomí, např. jako písmo tajné. Významná je také skutečnost, že nebylo vytvořeno jen pro určitého jednoho slepce, jak bylo v této době samozřejmé. Alespoň se nezmiňuje, že by měl na mysli některého nevidomého. Jako první tvůrce slepeckého písma vytušil, že pro hmat jsou podstatné body, zatímco pro zrak linie.

*3) Kipy byly zašifrované zprávy v uzlících na motouzech. Používaly se v říši Inků. Objevili je Španělé při dobytí Peru.

3. POČÁTKY KOLEKTIVNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ SLEPCŮ

Společenské klima, ve kterém zrála Francouzská revoluce, přispělo k tomu, že nevidomý v lidské společnosti začíná zaujímat místo jako člověk, i když zatím nesvéprávný. Vrcholí pouhé osvícenství jednotlivých humanistů i pokud se jedná o zájmy slepců. Objevují se první pokusy o zakládání takových institucí, ve kterých je nevidomým umožněno vzdělávat se, učit se číst a psát i vyučit se řemeslu. V počátcích se jednalo převážně o soukromou iniciativu nebo o snahy některých filantropických společností, v našem případě i o vědecké a kulturní instituce.

3.1 Objev Valentina Haüye

První krok pro všestrannou skupinovou výchovu a vzdělávání nevidomých učinil v Paříži r. 1784 Valentin Haüy založením prvního výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé. Plnění tohoto úkolu si nelze představit bez knihy. Téhož roku proto vytváří reliéfní latinku podle nákresu pařížského tiskaře J. M. Moreaua. Znal ovšem také tzv. jehlové písmo M. T. Paradisové, které nepřijal. Byl přesvědčený, že se hodí pouze pro individuální potřebu mimořádně nadaného jedince (o Paradisové viz níže).
Podle J. Guadeta, pozdějšího ředitele Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži, vyšla v r. 1786 první Haüyova kniha tištěná jeho písmem s názvem Pokus o výchovu slepého dítěte. Obsahuje také kapitolu, ve které zdůvodňuje formy svého písma. Užil velká i malá písmena psací latinky. Byla jednodušší než soudobá běžně používaná v černotisku. Tiskli jí sami nevidomí v ústavní tiskárně. Toto nákladné vydání financovala Filantropická společnost v Paříži. Téhož roku se Haüyovi podařilo při ústavu vybudovat slepeckou tiskárnu. Nejdříve se zde používaly dřevěné typy písmen, později odlitky z kovu.
Písmena byla zbytečně velká a zabírala mnoho místa. Haüy byl ovšem přesvědčený, že pro hmat je nutná právě jím zvolená velikost. Později se ukázalo, že je třeba změnit i tvary některých písmen.
Haüy se pokusil vytvořit zkratkopisnou podobu svého písma. Vedla ho k tomu především neutěšená hospodářská situace ústavu, do které se dostával velice často. Úkolem jeho zkratkopisu bylo ušetřit papír. Při tisku knih se ho spotřebovalo značné množství. Tento zkratkopisný systém byl těžkopádný a špatně čitelný. Navíc se předpokládané množství papíru neušetřilo. My si však všimneme samotné myšlenky, která byla mnohem později realizovaná Braillovým písmem v některých jazycích. Princip Haüyova zkratkopisu spočívá v připisování teček nebo čárek nad a pod písmena.Tato úprava přesahuje možnosti vnímat písmo ukazovákem.
V r. 1788 vyšla tímto zkratkopisem (prvním v historii vzdělávání nevidomých) kniha o francouzské gramatice. Byl to přepis běžné učebnice (rovněž přepis svého druhu první). Pro snadnější dorozumívání mezi vidomým a nevidomým čtenářem byly v reliéfní knize označeny strany shodně s knihou černotiskovou. Po zkušenostech V. Haüy své písmo v r. 1797 modifikoval a změnil i jeho nadměrnou velikost.
Haüy si ovšem byl vědom, že možnost čtení je pouze poloviční alfabetizací. Proto se také pokoušel najít způsob, jak by nevidomí mohli pokud možno samostatně psát. Prováděl proto velké množství pokusů s rytím do papíru, který podložil měkkou podložkou. Později vyvinul pomůcku, která se skládala z dřevěné podložky opatřené zvýšeným rámečkem přes který byl napnut list papíru. Do něho bylo možné rýt písmena. Psalo se ovšem zrcadlově obráceně, aby při otočení listu byla reliéfní písmena ve správné poloze. Tato snaha se nesetkala s úspěchem pro mimořádné nároky na zručnost nevidomého i na jeho nepřesné představy o tvaru plochy, kterou písmena zaujímají. Haüy také vyzkoušel speciální tuhý inkoust, který již dříve vyvinuli Adet a Hassenfratz. V tomto směru hrála důležitou úlohu dostupnost papíru, který byl dosud příliš drahý.
Po prvních zkušenostech s tiskem reliéfní hladkou latinkou se Haüyovi následovníci soustředili na její zjednodušování. Týkalo se tvaru písmen. Jedním z prvních upravovatelů byl Haüyův první nevidomý žák Francois Lesueur, který r. 1806 odstranil malou abecedu a ponechal pouze velká písmena. Později toto písmo upravil učitel pařížského ústavu Batarde.
Haüyův knihtisk lze považovat za objev, protože do této doby nebyl znám. Dřívější poukazy na písmo pro nevidomé se o této technice nezmiňují. V. Haüy k ní dospěl pozorováním tisku běžných knih. Všiml si totiž, že na rubu každé potištěné strany jsou písmena mírně protlačená. Knihy se tehdy tiskly lisováním papíru na kovovou matrici. Přišel na myšlenku reliéfní písmena do papíru lisovat do té míry, aby byla čitelná hmatem. Vynález způsobil velké pozdvižení. Na počest vynálezce psali oslavné básně nejlepší básníci Francie. Abbé Carton, který se rovněž zabýval problematikou písma pro nevidomé (viz kap. 5.4), prohlásil, že "objev je pro vzdělávání slepců nanejvýš významný". Diví se pouze, že nebyl učiněný již dříve někým jiným. "Je přece tak jednoduchý," dodává. Všichni další tvůrci reliéfních písem začali pro psaní i pro tisk používat papír, i když byl stále vzácný.
Haüyovo a později i Lesueurovo písmo se nejdříve rozšířilo do Itálie, kde vzniklo hned několik jeho novelizací. V Anglii je propagoval osleplý šlechtic Charles Lowther. Později i zde byly zavedeny latinky geometrické. Zkušenost ukázala, že jsou pro hmat jednodušší. Lisování papíru se stalo běžnou technikou.Vrcholem v tomto směru jsou tisky M. Kunze.

3.2 Dvě transformace Latinky Johanna Wilhelma Kleina

K rozvoji písma pro nevidomé výrazně přispěl zakladatel a ředitel vídeňského ústavu pro nevidomé J. w. Klein. V r. 1800 (tedy ještě před založením ústavu) vytvořil vlastní druh reliéfní latinky. Svou tzv. hladkou latinku vytváří nezávisle na Haüyovi, o kterém se v této souvislosti nezmiňuje. Oproti Haüyovi jsou jeho písmena tvarovaná jednodušeji a přísně geometricky.
První návrh se skládá z poměrně malé velikosti písmen. V r. 1811 vylepšuje jejich tvar podle Straussova návrhu. Tak se začala rozvíjet hladká latinka, určená ovšem pouze pro tisk. Po několik dalších desetiletí se vyvíjela už nezávisle na svém tvůrci. Je známá jako vídeňská hladká reliéfní latinka z r. 1811, 1820, 1860 aj.
I když Klein svou latinku nahrazuje jiným typem, byla jeho odborná pozice tak dobrá, že tato hladká latinka přetrvala několik desetiletí. Rozšířila se do dalších měst a zemí. Z upravovatelů je to např. Stüber, z jehož písma se v r. 1839 vytváří tzv. mnichovská latinka. Ve Freiburku to byla např. H. Müllerova modifikace (1840). A. Zeune (Berlín 1846), Itálie (1850), Maďarsko (A. J. Doležálek, 1845). Již v r. 1837 se pokusil o svou vlastní latinku, ale pokus se nezdařil), holandský (amsterodamský) tisk z r. 1860, Werbom, J. Moldenhawer aj.
Podobnou latinku používal i Němec Freissauf z Neudegu, který místo lisování písmen do papíru užíval tzv. ektypografii. Texty (i reliéfní obrázky) psal gumovou tekutinou (tekutým lepidlem). Než text zaschnul, posypal jej práškem z pečetního vosku. Přebytečný prášek z papíru odstranil. Po mírném zahřátí takto připraveného textu se prášek rozpustil a vytvořil souvislé reliéfní linie. Vynález pochází z r. 1837. Autor vydal o této technice psaní knihu. V r. 1867 se o podobný způsob pokusil Riesner.
Klein se svým písmem plně spokojený nebyl, protože jím bylo možné jen tisknout pomocí složitého a nákladného zařízení. Umožňovalo pouze částečnou alfabetizaci nevidomých. K vlastnímu psaní převzal a zdokonalil možnost vypichovat písmena jehlou. K této zásadní změně přispěly zkušenosti tří vzdělaných nevidomých žen a jednoho nevidomého učitele.
Slečna von Bina si nechala vyrobit sadu lístků s písmeny, která seřadila podle pořadí do přihrádek, ze kterých je vybírala a navlékala na nit. Sestavovala tímto způsobem dopisy pro své přítelkyně. Melanie de Salignac si na své zeměpisné mapy psala poznámky písmeny, která vypichovala jehlou. Papír měla napnutý v rámečku, který měl naznačené řádkování. Marie Terezie von Paradis, hudební skladatelka, klavíristka a pěvkyně, si zapisovala poznámky pomocí špendlíků zapichovaných do podušky. Byla výbornou hráčkou karetních her. Nechala si je proto označit písmeny vypichovanými špendlíky.
Bezprostředním popudem však bylo Kleinovi písmo švýcarského nevidomého učitele F. G. Funka, který od svých původně drátěných písmen přešel na latinku propichovanou sadami jehel upevněných podle tvaru písmene do dřevěného hranolku. Před r. 1810 dokonce sestrojil zařízení, které se podobalo trojramennému kružítku. Na konci každého ramene byla umístěna sada jehel. Kombinace jednotlivých ramen umožňovala se- strojit písmena. Toto zařízení později zdokonalil J. Gamm (Manheim). Zkonstruoval čtyřramenné kružítko s novou kombinací jehel. Umožňovalo sestavovat dokonalejší písmena.
Pokusy sestavovat písmena jehlami se také zabýval Francouz Puisaux. Dále zakladatel a ředitel ústavu pro nevidomé v Berlíně A. Zeune (1810).
Kleinova jehlová písmena jsou vytvářena řadou drobných bodů. Vznikají propichnutím papíru sadami jehel upravených do dřevěného, později do kovového hranolku. Z písmen odstranil necharakteristické tvary i ozdoby. Některá písmena dokonce zjednodušil. Např. z písmene "A" odstranil vodorovnou příčku. V r. 1809 vzniká tak písmo, které se nevidomým relativně lépe četlo než ostatní sestavy. A hlavně, že jím mohli pomocí zvláštních zařízení bez větších nesnází samostatně psát. V r. 1811 nechal svým "jehlovým" písmem vytisknout první knihu. K popisu jeho psacího stroje se vrátím v kap. 6.1.
O zlepšení některých Kleinových písmen se později pokusil J. Richard z Hamburku a J. Knie z Vratislavě. V r. 1827 vzniká mnichovská propichovaná latinka. Dalším autorem podobného písma je W. Lachmann (1830), k jehož písmu se vrátím v kap. 4.3.
Propichovaná latinka byla zavedena v berlínském a vratislavském ústavu. Gibsonův pokus zavést ji také v Anglii (1827) selhal. Podobně tomu bylo i ve Francii, kam ji přinesl Guillbeau. U nás byla zavedena v širokém měřítku v polovině 19. stol. Jistě to bylo také tím, že zakladatel brněnského ústavu pro nevidomé J. R. Beitl, byl původně Kleinovým spolupracovníkem.
Ještě v padesátých letech našeho stol. psali žáci brněnského ústavu své domácí úkoly povinně tímto písmem. Kladným důsledkem toho, že souběžně s Braillovým písmem se Kleinovo písmo používalo po více než jedno století, je skutečnost, že nevidomí ovládali základy latinky. Kleinovo písmo bylo nahrazeno běžným kancelářským strojem. Nebylo to v tyflopedii nic nového, jak později uvidíme. Setkal jsem se se zprávou, ve které se uvádí, že již koncem 19. stol. se na některých ústavech pro nevidomé konaly pokusy s výukou psaní na tehdy vzácném kancelářském stroji.

4. VELKÉ HLEDÁNÍ

Široce rozvětvená snaha najít písmo se v 1. polovině 19. stol. jeví jako prvořadý úkol všech, kteří mají v úmyslu přispět ke vzdělávání nevidomých. Některé humánně založené společnosti i mnozí filantropové vyvíjejí nebývalé úsilí. Historicky je toto období významné, protože upoutává pozornost veřejnosti k problematice života nevidomých a nejen právě na tvorbu písma.
Prakticky všechna v této době navržená písma mají dnes pouze historický význam. Toto činorodé období bezesporu posunuje nevidomé na společenském žebříčku tak vysoko, že je jim věnována pozornost i ve školských zákonech při návštěvě běžných škol v místě bydliště.

4.1 Soutěž edinburské Společnosti pro umění

Zdálo by se, že Kleinovo propichované písmo by mohlo být všeobecně přijato také pro svou dobrou čitelnost hmatem i zrakem. U nevidomých dokonce s menšími potížemi než u jeho hladké latinky. A přece - především snad z důvodů tehdejší regionální izolovanosti - byla na několika místech znovu vyvíjena aktivita v navrhování stále nových druhů reliéfní latinky nebo souborů zvláštních znaků. Tato iniciativa je výrazem probudivšího se zájmu jednak pomoci věci samé, jednak se dalo tušit, že autor písma, které se osvědčí, získá velkou vážnost jako lidumil a dokonce i jako odborník. Autor písma, které se neosvědčí, neutrpí žádnou újmu na pověsti. Naopak! Každá snaha se v této době hodnotí velice kladně. Při nejrůznějších transkripcích latinky se fantazii meze nekladly. Speciální znaky vycházely buď ze zjednodušované latinky nebo z různých druhů tajného písma.
Začátkem 19. stol. bylo nejvíce ústavů pro nevidomé v Anglii a ve Skotsku. Není proto divu, že již v r. 1803 se nevidomý Angličan John Gough pokusil o návrh svého písma v knize Skotografie, neboli umění číst ve tmě. Písmena vytvořil z čar a bodů.
Z nejvýznamnějších akcí, které měly za úkol transformovat latinku na reliéfní písmo pro nevidomé a množství návrhů soustav speciálních znaků uvádím odkaz na činnost skotské Společnosti pro umění a její vliv na tvorbu písma pro nevidomé. Vypsanou soutěží (1825) vyvolala v širokém okruhu nebývalý ohlas a zájem o věc. Nelze se tomu divit, protože zdejší ústavy pro nevidomé měly již určitou tradici. Učitelé nutně potřebovali písmo pro své nevidomé žáky. A navíc byla pro vítěze připravena zlatá medaile (skutečně ze zlata). Výsledkem soutěže bylo mimořádné množství návrhů. Zúčastnili se sami nevidomí, jejich přátelé, učitelé i laická veřejnost. Výsledky vidíme v příloze č. 8. Jejich rozboru se budu věnovat níže. Tento soubor několika písem měl mimo jiné vliv na vznik Moonova písma (viz kap. 4.3).
Edinburská Společnost pro umění vypsala soutěž, aniž její členové brali na vědomí - nebo snad ani nevěděli - že nejvhodnější písmo je již na světě (viz kap. 5.2). Haüyovu latinku nepřevzali a pokus zavést Kleinovu propichovanou latinku rovněž selhal. Braillovo písmo pravděpodobně neznali. Zdá se také, že pokud se s ním někteří vedoucí ústavů setkali, pokládali je za francouzské specifikum (viz Braille). Nemůžeme se tomu divit, vždyť Braillovo písmo nepřijali ani učitelé pařížského ústavu, kde L. Braille žil a pracoval.
Návrhy, které Společnost přijala, lze rozdělit do dvou skupin: a) transformace a transkripce latinky, b) speciální znaky. Společným jmenovatelem je relativní strohost znaků, což je proti Haüyovu písmu krokem vpřed. Kleinovu propichovanou latinku však nepřekonali, jelikož to byla vesměs písma pro tisk. Některé systémy byly komplikované, jiné vyžadovaly složitou tiskárenskou techniku. Žádným z těchto písem nemohli nevidomí samostatně psát. A to již bylo Kleinovo písmo v německy mluvících oblastech dostatečně známé a přibližně dvacet let používané ve Vídni i jinde.
Systémy, které lze zařadit do první skupiny (transformace latinky), podali anglicky mluvící: miss Banks (1832); Ch. Erskine (1832); E. Fry (1833); J. Gall (1833); R. K. Greville (mimo soutěž).
Druhou skupinu (speciální znaky) tvoří následující autoři: E. Braig (1833, mimo soutěž); R. Eaton (1833); A. Hay, nevidomý (1833); J. Henderson (1833); J. Johnston (1833); J. Jonson, nevidomý (1833); J. Lothan (1833); T. M. Lucas (mimo soutěž); R. Milne, nevidomý (1833); D. McPerson (1833); M. Ponton (1833); J. Richardson (1833); J. Simpson (1835); J. Wallker (1832).
Není nepodstatné povšimnout si, že právě v této skupině jsou zastoupeni hned tři nevidomí. Žádný z nich se nepřikláněl ke speciálně upravené latince, ale všichni tuší, že hmatu jsou bližší speciální znaky.
Vedoucím celé akce byl edinburský knihkupec a nakladatel J.Gall, který byl pokládán za nejzkušenějšího v tomto směru, protože své písmo sestavil již r. 1826. Jeho systém je možné charakterizovat jako určitý druh run s triangulačními prvky. V r. 1832 jím byla dokonce ve Wattsově tiskárně vydána část Bible. Gallovo písmo bylo tedy nejvíce propagované. I když se hmatem četlo lépe než Haüyovo, brzy jeho popularita zanikla. Jeho syn pokračoval v otcově činnosti propagováním otcova písma ve Filadelfii. Používal velká i malá písmena. Dalším upravovatelem byl Francouz Devos.
V této skupině autorů se již uvažovalo o tom, že písmo pro nevidomé se může lišit od běžného, což v německy mluvících oblastech pedagogové nevidomých ještě dlouho odmítali.
J. Gall v soutěži jednoznačně zvítězil a obdržel (krátce před svou smrtí) zlatou medaili. Po prvních zkušenostech jiných zjednodušil jeho písmo také Alston, ředitel ústavu pro nevidomé v Glasgowě. Když byly v r. 1836 všechny shromážděné návrhy na slepecké písmo rozeslány na ústavy, na kterých se hovořilo anglicky, odmítl Alston ta písma, která byla založena na reliéfní latince. W. Taylor, bývalý ředitel ústavu v Yorku, obstaral nákresy písma. Odlil je tiskař J. E. Taylor (1857). W. Taylor obdržel za tento návrh řád. Jeho písmo však nedosáhlo takové popularity jako písmo Gallovo a Alstonovo. Pro úplnost uvádím ještě pokus o novou latinku J. Willise. Byl rovněž pouhou epizodou.
J. H. Frere (Liverpool) vytvořil v r. 1838 anglickou fonetickou reliéfní soustavu, která má dnes pouze studijní význam. Podobně systém Littledale, který se používal ve Woercesteru. Stojí za zmínku, že zde založili novou Společnost pro podporu slepeckého písma. Později zde vznikají rozsáhlejší pojednání, jako je např. J. Jonsonova ublikace Doteková typographie - jak slepci čtou - Londýn 1853.
Mnozí navrhovatelé slepeckého písma si po zkušenostech byli vědomi, že latinka pro čtení hmatem nevyhovuje. Že si s touto skutečností většinou nevěděli rady, dokazuje i případ Jonstona, Hendersona a Braiga. V současné době mají pouze studijní význam také další systémy, které - podobně jako výše popsané - užívají jako základní element písmene linie, tj. vedoucím hlediskem je zrakový vjem. Toto bez výhrad platí jak u transformovaných latinek tak u speciálních znaků.
V této souvislosti uvádím ještě Angličana T. A. Blaira, ředitele ústavu pro nevidomé ve Woercesteru, který propagoval používání reliéfní latinky proto, aby nevidomí mohli navštěvovat školu v místě svého bydliště. Také z tohoto důvodu se stal známým odpůrcem zavádění Braillova písma.

4.2 Další skupina evropských autorů

Až dosud jsme se seznámili se třemi hlavními prameny reliéfní latinky a několika typy speciálních kódů. Jsou to tři směry transformované latinky (Haüyova, Kleinova a skotská písma). Tyto tři druhy se začínají prolínat a působit na autory speciálních kódů. V dalších nových návrzích se navíc projevuje snaha odmítnout francouzskými nevidomými vyzkoušené písmo L. Braille. Tvůrci se proto předhánějí. Lavinovitě vznikají nové a nové návrhy nebo úpravy starších typů písem. Tuto situaci ovlivňují lokální nebo osobní zájmy jednotlivců, pramenící z atraktivity tématu. Zatímco v Anglii a ve Skotsku byla tvořivost celkem organizovaná, na evropské pevnině jsou to akce živelné, nekoordinované.
Nejzajímavější situace je v Paříži, kde s nástupem každého nového ředitele se zavádí i jeho písmo. D. Guillié, který nastupuje jako první ředitel po nové instalaci pařížského Národního ústavu pro mladé slepce, zavádí v r. 1817 (rok po oddělení chovanců od azylu Quinze-Vingts) své písmo. Později se uvolil vyzkoušet písmo Barbierovo pod názvem Expéditive francaise, později téhož autora tzv. "noční písmo". Další návrh podal M. Gueit (1830) a A. Fournier. Poněkud výrazněji zasáhla slečna Mullotová (1887). Její písmo bylo pokusně zavedeno na ústavu ve francouzském Augersu jako jeden z posledních pokusů vůbec. Nonet-Cantonel, zvláště tuhý odpůrce Braillova písma, usiloval o zavedení svého písma. Ještě koncem 19. stol. modifikoval jeho písmo Francouz Vesien.
Na Fryovo písmo navázal jeho glasgowský kolega J. Alston (1840). Jeho úprava se po dva roky zkoušela na pařížském ústavu. V r. 1842 se pokouší zavést své písmo další ředitel ústavu P. F. Dufau. Nakonec však v r. 1850 dává souhlas k používání Braillova systému a k všeobecnému překvapení se stává jeho nadšeným příznivcem i propagátorem.
V Německu je situace ještě nepřehlednější. G. Schibel se v r. 1838 pokusil vylepšit Kleinovu propichovanou latinku. Po jeho přechodu do Švýcarska (1842) byly tyto úpravy známé jako curyšská latinka. J. K. Friedlander propagoval tzv. bostonský tisk. Známý německý nevidomý včelař F. Huber používal počátkem 19. stol. vlastní reliéfní písmo při pokusu o vzdělávání jedné nevidomé dívky.
A. Zeune pro psaní používal nejdříve špendlíky, které zapichoval do polštářku. Později vyráběl písmena latinky z nití napouštěných řídkým klihem. Tvaroval z nich písmena a nalepoval na podložku. Obě tyto techniky od něho převzal jeho bývalý nevidomý žák, v té době již ředitel ústavu ve Vratislavi, J. Knie.
Nevidomý zakladatel a ředitel ústavu pro nevidomé ve Vratislavi J. Knie použil při vyučování postupně čtyři varianty reliéfní latinky: a) do polštářků na šití se zapichovaly špendlíky tak blízko u sebe, aby jejich hlavičky tvořily tvar písmene; b) písmena do papíru propichoval šídlem. Vzniklé reliéfní body tvořily tvary písmen; c) křídový prášek rozpustil v řídkém pryžovém roztoku. Ten se potom používal pro psaní. Po zaschnutí bylo možné napsaný text číst hmatem.
Jeho propichovanou latinku zdokonalil vratislavský mechanik Hartig. Ten také pravděpodobně vysázel první německý slabikář, který vyšel r. 1830. Pro úsporu papíru vytvořil J. Knie několik zkrácených tvarů slabik. V r. 1857 vydává tzv. Malou učebnici hudby.
Ke Kleinovi byl přátelsky natolik upoutaný, že zpočátku převzal jeho negativní postoj k Braillovu písmu. Je to o to podivnější, že jako nevidomý patří mezi ty, kteří skutečně pozvedli úroveň výchovy a vzdělávání nevidomých. Později svůj názor přece jenom reviduje. Skončilo to tím, že v r. 1841 vydává Braillovu bodovou abecedu.
B. Mittford (1864) navrhuje písmo, které se mělo číst vertikálně. V r. 1877 sestavuje písmo z linií a bodů vídeňský učitel A. Petzelt.
Zcela stranou pozornosti stojí písmo německého duchovního V. F. Daniela z r. 1814, jehož systém sice vzbuzuje pozornost originálními znaky, avšak je nepotřebnou a v praxi vůbec nepoužitelnou kombinací. Podle některých informací mělo snad mít těsnopisný charakter. Jsou to různé geometrické útvary vystřihované z lepenky. Psaní si představoval tak, že nevidomý dostane do rukou sadu těchto znaků a bude je nalepovat. Za zmínku dále stojí mnichovská, stuttgartská, Treutgenského a vídeňská latinka;. Neúspěchem skončil i systém Freisingerův.
V Barceloně podává svůj návrh reliéfního písma a hudební notace Pedro Lorens-Latchos (1856). Ve Filadelfii se v r. 1833 začala formovat se střídavými úspěchy výrazně komplikovaná reliéfní latinka. V r. 1834 ji přetvořil známý americký tyfloped S. Howe, pokládaný za zakladatele péče o výchovu a vzdělávání nevidomých v USA, v tzv. bostonský tisk, který krátkou dobu zkoušel i A. Zeune v Berlíně. Shromáždění učitelů nevidomých v New Yorku (1853) doporučilo vedení všech ústavů používat bostonské písmo.*4) Mimo to se v r. 1836 pokusil N. B. Knoass zavést kombinaci písma z obou systémů. Pokus se nezdařil. Z dalších jmen, která je třeba uvést, je to např. Rous, učitel na ústavu v New Yorku. Vytvořil fonetický bodový systém. Podobně se pokusil další učitel Strauss. Oba navazovali na Braillovo písmo. K těmto snahám vytvořit úplně nový systém se ještě vrátím.

*4) Slepecké muzeum v Brně mezi nejstaršími knihami uchovává i svazek vydaný v Bostonu r. 1839. Je tištěný bostonskou reliéfní latinkou. Není mi známo, zda se tento tisk nachází ještě v některé jiné sbírce. V samotném Bostonu ho nemají.

4.3 Dvě výrazné osobnosti

Z hlediska tvorby písma pro nevidomé je ve smyslu vyvrcholení akcí v Anglii a ve Skotsku výjimečnou osobností William Moon, anglický právník, který v r. 1839 ztratil zrak. Seznámil se s celou řadou tehdy známých písem. Naučil se Frereho písmu, které mu nejvíce vyhovovalo. Pět let podle něho vyučoval jednoho nevidomého chlapce. Po neúspěšných pokusech uveřejňuje v Londýně r. 1847 své písmo. V této souvislosti se uvádějí i jiná data, která spíše souvisejí s počátkem jeho praktického používání. Někteří tyflopedové, zvláště z anglosaské oblasti, ještě donedávna tvrdili, že Moonovo písmo je vhodné pro ty, kteří ztratili zrak v dospělosti nebo manuálně těžce pracují a nemají dostatečnou hmatovou citlivost.
Moonův systém je jediný z anglických, který se v praxi ujal. Londýnská Královská knihovna pro nevidomé obsahovala ještě donedávna takřka polovinu svých knižních fondů v Moonově písmu. Také to bylo několik časopisů. Obliba jeho písma však rychle klesá. Svůj vliv měly zajisté počítačové systémy pro nevidomé, které používají Braillovo bodové písmo.
W. Moon při tvorbě svého písma vychází ze zkušeností a výsledků soutěže v edinburské Společnosti pro umění i z jiných autorů. Snaží se vytvořit snadno hmatatelnou transformaci latinky. Jeho písmo je proto syntézou všech písem, která poznal. Analyzoval tedy zkušenosti a vytvořil znaky, které sice vycházejí z latinky, ale mnohá písmena jsou jeho osobitými. Jiná převzal od úspěšných autorů. Silně na něho působila soustava Willisových znaků pro běžný anglický stenografický záznam pocházející z r. 1602.
Tvořivě výraznou osobností v tomto smyslu v Německu byl zakladatel a ředitel ústavu pro nevidomé v Braunschweigu Wilhelm Ludolf Lachmann. Je tvůrcem hned několika druhů písem. Sestavil také první německý zkratkopis pro nevidomé. Mimo značné množství speciálních učebních pomůcek vyzkoušel několik způsobů písma. V odborné literatuře panuje v tomto ohledu značná nejednotnost. Jednotlivé zprávy si vzájemně odporují již při určování data jeho narození. Pokusím se Lachmannovu práci v tomto úseku jeho činnosti utřídit.
Lachmannova propichovaná latinka pochází z r. 1830. Reliéfní latinku z psacích písmen vytvořil v r. 1832. Později vytvořil ještě tzv. geometrické písmo. Už podle této strohé informace se jeví jako praktik empirik, který závěry vlastních zkušeností promítal v opouštění náhledů na svá dřívější písma. Pokračoval od spletitých tvarů ke strohým liniím latinky a nakonec se uchyluje k bodům, což se u něho dalo očekávat, protože se postupně zbavoval silné závislosti na kleinových názorech.
Vlastní písma sám odmítl. Jeho bodový systém je však zvláště zajímavý. Je plně ortografický. Bylo jím možné zapisovat i matematiku. Toto písmo mělo i znaky pro diakritická znaménka a samozřejmě i interpunkce. Aplikace na jiné jazyky byla možná. Podobně i jeho bodová hudební notace je výsledkem koncepčního myšlení.
Rozdíl proti Braillovu písmu je v tom, že jednotlivá písmena se skládají z devíti bodů umístěných do čtverce s jedním bodem uprostřed. Tento tvar není shodný s břiškem ukazováčku, kterým se čte. Čtení nebylo usnadněno ani tím, že střední bod se odlišoval svou velikostí. Systém písmen byl vytvořený s matematickou přísností a nikoliv s ohledem na hmat. Jestliže by Ch. Barbier a hlavně L. Braille nevytvořili svá písma, mělo právě písmo Lachmannovo velikou šanci na široké uplatnění. V praxi by jistě byly odstraněny základní nedostatky. Žádné z jeho písem však nakonec nepřekročilo práh Braunschweigského ústavu. Stalo se tak také proto, že oproti ústavům v Anglii a ve Skotsku byly německé ústavy od sebe izolované hlavně snad pro diferencované zájmy jejich ředitelů.

4.4 Perličková latinka

V souvislosti se snahami o vytvoření písma, které by mohli číst nevidomí i vidomí a nevidomí jím mohli psát, vznikl systém latinky vypichované drobnými body. Bylo to již v době, kdy praxe ukázala, že pro nevidomé je nutné vytvářet velmi jednoduché typy písmen, zvláště jedná-li se o latinku. Rychlost čtení se oproti hladké latince znatelně zvýšila.
Pravděpodobně prvním tvůrcem, který zkonstruoval pomůcku pro tisk touto latinkou z drobných bodů (nikoliv propichovaných), byl Francouz Bauford. Byla to šablona s okénky pro jednotlivá písmena. Podložku tvořila vysoká vrstva textilie. Písmena vznikala protlačováním jemným bodcem. Např. pro zápis písmene "B" bylo třeba vytlačit 11 bodů. Přesný letopočet, kdy tento vynález vznikl, není znám. Pravděpodobně to bylo ve třicátých letech 19. stol.
Tuto drobnou techniku zdokonalil učitel pařížského ústavu pro nevidomé V. Ballu v r. 1864. Předložil vhodnou pomůcku do kapsy. Mechaník Malizar ji potom vyráběl z hliníku, aby se snížila její hmotnost. Dalším zlepšovatelem byl učitel na ústavu v Bruselu Izidor. Používal větší body. Podobně i jiný tyfloped Stockmanson. Pomocí obou pomůcek bylo možné psát dokonce čtyřmi druhy písma včetně Braillova.
Uvedený odstavec by snad patřil spíše do kapitoly pojednávající o způsobech psaní, avšak pro vznik tištěné perličkové latinky mají popsané pomůcky zásadní význam.
Tisk knih tímto způsobem byl pravděpodobně nouzovým východiskem tiskařů, kterým působilo obtíže tisknout knihy Kleinovou propichovanou latinkou. Perličková latinka se v tisku objevuje na několika místech současně. Bylo to v r. 1840. A. Mell ve své Encyklopedii uvádí, že tento druh tisku pochází ze Stuttgartu. Jako pravděpodobného autora jmenuje bývalého pracovníka na tamním ústavu pro nevidomé Gunderta. V r. 1863 byla tímto způsobem ve Stuttgartu vytištěna Bible. Jako další možný autor je ve jmenované publikaci uváděný syn známého J. Galla.
Všechna až dosud popsaná písma používají různým způsobem latínku nebo jiné znaky. Výjimku tvoří např. písmo Lanovo, Walkerovo, Hendersonovo, bodové písmo Lachmannovo aj. Další, i když méně rozšířenou skupinu, tvoří právě popsaná tzv. perličková latinka. Na první pohled vypadá jako Kleinova. Nejsou však použity jehly, nýbrž tupé hroty, které papír nepropíchnou, pouze body protlačí. Vytvoří se tak body velikosti zrnka máku.
Již H. Henderson tvoří tvary svého písma řadou drobných bodů. Později se o podobnou techniku pokouší i Francouz Pointilié. Konečně přicházíme k závěru, že kolébkou perličkové latinky je Francie. Jedním z tvůrců tohoto písma je známý konstruktér a učitel pařížského Národního ústavu pro mladé slepce V. Ballu, pozdější horlivý propagátor písma Braillova. Pro jeho tisk uplatnil hned několik svých vynálezů. Pro další vývoj je charakteristická perličková latinka Stuttgartská. Odtud se také dostala k nám (viz Pavlík).
Hmatem se perličková latinka četla rovněž s obtížemi. Ve školách pro nevidomé byla nakonec vytlačena písmem Kleinovým. Stalo se tak poté, kdy se ve Vídni i jinde začaly Kleinovy psací stroje vyrábět v šírším měřítku a staly se pro ústavy postupně finančně dostupné.
Vzorem, a také snad jedinou ukázkou české perličkové latinky ve školách je čítanka Fr. Pavlíka, kterou vydal brněnský ústav v r. 1896.
Perličková latinka se - podobně jako hladká - používala k tisku tzv. žebračenek nejrůznější literární úrovně. Vysokou úroveň měla např. propagační brožura obsahující básně českých nevidomých autorů s názvem V tmách. Redigoval ji nevidomý R. Krchňák, obálku navrhl J. Pozdník. Oba byli učiteli ústavu pro nevidomé v Brně. Vyšla v Brně kolem r. 1935. Byla vysázená pěknou perličkovou latinkou.*5)

*5) Několik štočků pro tisk perličkovou latinkou uchovává Slepecké muzeum v Brně.

4.5 Linie a body

Paleta návrhů na slepecké písmo je nečekaně bohatá. Jsou to jednak systémy, které využívají hladké reliéfní linie, jednak soubory, jejichž autoři tušili, že pro hmat je oproti zraku základním elementem bod. Jsou to reliéfní latinky nejrůznějších tvarů, psací i tiskací písmena a také písma na latince nezávislá. Plynulost čtení nevyřešil ani Klein ani perličková latinka. Problematika vlastního ručního psaní nebyla např. u perličkové latinky vyřešena vůbec.
Někteří autoři ihned od začátku chápali, že latinky, ať už jakkoli zpracované, jsou pro hmat příliš složité. Snažili se je proto zjednodušit, jiní šli tak daleko, že vytvořili nová písmena co možná nejjednodušších tvarů. Nejblíže však byli ti, kteří do svého systému zařadili body (Lana, Barbier Lachmann a posléze i Braille).
Z tohoto hlediska stojí za povšimnutí návrh Walkerův, Johnstonův, Hendersonův, Braigův aj. Poprvé se ovšem body objevují už u Lany, i když jsou situované do linií tvořících geometrické útvary. U něho je to jeden až tři body, u Lachmanna 9, u Barbiera 12, u Nonet-Cantonela ještě víc.
Z dnešního hlediska mají všechna liniová písma (latinky a ostatní, propichovaná i perličková latinka, význam především historický a teprve v druhé řadě i význam vývojový. Všechny bodové soustavy jsou naproti tomu významné vývojově teprve v druhé řadě i historicky. Takový je pohled ze stanoviska trvání Braillova písma a jeho využívání při vzdělávání nevidomých. Z hlediska naší studie tomu může být jinak (viz níže). Dosavadní informace můžeme rozdělit do následujícího přehledu:

A. Písma liniová;

B. písma bodová:

C. Písmo kombinované (Lana, Lachmann, edinburské).

D. Písma trojrozměrná:

Uvedené třídění má studijní význam. Historická úloha jednotlivých systémů je zde hodnocena průběžně. Jisté je, že tam, kde nebylo přijato Braillovo písmo, se projevovala určitá stagnace vzdělávání nevidomých, protože nakonec všechny soustavy zklamaly jejich autory i samotné nevidomé. A jestliže se udržely déle (Moon), mělo to své specifické příčiny. K těm se ještě vrátím.
V příštích kapitolách se seznámíme s množstvím dalších návrhů liniového i bodového písma a také s pomůckami pro psaní tužkou (olůvkem) a jinými psacími potřebami.

5. VZNIK A VÝVOJ BRAILLOVA PÍSMA

Přichází velký vítěz a má v ruce nejcennější dar, kterým je šestibodové písmo. Nezvítězí okamžitě, nýbrž setkává se s dlouholetým odmítáním. Je to šestnáctiletý francouzský mladík, sám od dětství nevidomý, žák Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži. Vzepřel se se skupinou kamarádů autoritě učitelů. Na uznání musel proto čekat dlouhých 25 let.

5.1 Charles Barbier de la Serre

Nejprogresivnější skupinou jsou písma využívající reliéfní bod. Počtem bodů i jejich specifickým uspořádáním se vytvářejí soustavy, které nejlépe vzrušují hmatová tělíska prstů. Zdůvodnění adekvátnosti bodového písma bylo psychologicky podloženo až ve 20. stol. Autoři písem vycházeli z pouhé empirie, a to pouze v lepším případě. Komu a jak se to dařilo, jsem se snažil popsat.
Uvedl jsem, že první v řadě bodových písem bylo písmo Lanovo. Je nepravděpodobné, že by Ch. Barbíer při svých návrzích čerpal z jeho soustavy. Wanecek však uvádí, že Barbier znal francouzský překlad Lanova Prodroma. Jedno společné mají obě soustavy, tj. jejich původ je v tajných písmech, koncipovaných většinou pro vojenské účely.
První skutečně bodové písmo vytvořil Ch. Barbier v r. 1815. Jeho konečná podoba pochází z r. 1819. Akademii věd v Paříži je předložil o dva roky později. Ta je ihned doporučila vyzkoušet v pařížském ústavu pro nevidomé. Uskutečnilo se přesto, že jeho tehdejší ředitel Guillié právě zaváděl písmo své. Barbierovým písmem bylo posléze vytištěno jeho pojednání o tzv. nočním písmu (skotografie).
Barbierovo písmo mohli nevidomí nejen číst, ale pomocí speciální šablony bylo možné tímto písmem i psát. Systém měl dva základní nedostatky: a) znaky jsou delší než je bříško ukazováku, kterým se čte (šest bodů pod sebou), b) nejedná se vlastně o písmena. Jsou to většinou znaky pro fonetickou výslovnost francouzské řeči. Toto písmo se také v jiných jazykových oblastech nikdy nepoužívalo ani jako experiment. Šířka znaků (dva body vedle sebe) vyhovovala. Barbierův systém je dvanáctibodový, tj. jsou to dva vertikální sloupce bodů vedle sebe, složené ze šesti bodů. Těchto 12 bodů nelze z psychologického hlediska vnímání hmatem chápat simultánně.
Bylo by neúplné kdybych se nezmínil o předcházejících etapách, které Barbiera přivedly k tomuto písmu. Proto učiním jen krátkou zmínku.
Barbierovo první tajné písmo určené pro vojenské účely pochází z r. 1796. Je to soustava fonetických znaků, které vznikají propichováním listu papíru nožem. Vzhledem k profilu střenky nože se tím vytvářejí trojúhelníkové tvary dírek. Jako tajné reliéfní písmo je bylo možné číst a také jím psát v zákopech za tmy, bez nutnosti rozsvěcovat světlo. V r. 1815 podává návrh na tzv. noční písmo (skotografie). Od tohoto písma nebylo již daleko k písmu pro nevidomé. Tak se důstojník ve výslužbě, který se původně zabýval telegrafií, stává významnou osobností v tyflopedii.

5.2 Louis Braille

Zavedení Barbierova dvanáctibodového písma na Národním ústavu pro mladé slepce v Paříži podněcovalo tamější žáky k jeho vylepšování především z hlediska čtivosti. Dokonce i dosavadní hudební notaci z písmen latinky nahradili soustavou Barbierovou, kterou však upravili do menšího počtu bodů. Nevidomé tedy zajímalo Barbierovo písmo nejdříve z hlediska možnosti úpravy na hudební notaci, kterou by mohli používat jako reliéfní bodovou.
Špatnou čtivost svého písma uznal i sám Barbier. Snažil se zredukovat šest bodů vertikálního sloupce na pět. Fonetický charakter písma neopustil. Nevidomým žákům snad ani tolik nevadil. I pět bodů pod sebou bylo příliš mnoho. Písmena znovu překračovala akční radius prstů. Nevidomý byl nucený každý znak ohledávat vertikálním směrem.
Z hlediska praktického využívání bylo třeba vytvořit soustavu písma, která by se pro čtení lépe hodila a především, aby jednotlivá písmena měla vhodnější tvar. Nevidomí chlapci (mimo L. Braille to byli především jeho nevidomí spolužáci Gailod a Fournier) vyvolali soutěž. Všem bylo až příliš jasné, že nejvhodnější je bodový systém. Měli to již vyzkoušené na Barbierově písmu z hudební praxe, jak jsem výše uvedl. Zapsat hudební myšlenku byl vlastně původní motiv, pro který vznikl u chlapců zájem zdokonalit Barbierovo písmo. Na ústavu se pilně pěstovala hudba a bylo třeba hudební skladby zapisovat takovým způsobem, aby si je mohli znovu přehrávat.
Výsledkem žákovské soutěže bylo několik návrhů, mezi nimiž byl i návrh šestnáctiletého L. Braille, spolužáky ohodnocený jako nejlepší. Způsoby písma ostatních nejsou známé. Ředitel D. Guillié této akci nevěnoval žádnou pozornost a není známo, že by o ní vůbec věděl. Jestliže ano, potom ji považoval za dětskou hru. Pro něho to byli přece pouze jeho slepci. Od nich se nemůže nechat poučovat, to by bylo příliš.
Kolem data vzniku Braillova písma panoval menší zmatek. Nalezl jsem mnoho důkazů, že to bylo v r. 1825. Tento rok je už dnes všeobecně pokládaný za ověřený. Nejasnosti vznikly tím, že L. Braille své písmo předložil jako ucelené a opravené r. 1827 (někteří autoři uvádějí rok 1829), který byl dříve někdy pokládaný za rok vzniku písma.
Braille využil možnost snížit počet vertikálních bodů na minimum a bez rozšiřování počtu sloupců. Zůstaly dva. Zjistil, že z Barbierova dvanáctibodového obrazce postačí pouze šest bodů. Jeho úkolem také bylo vyhnout se fonetickému charakteru písma.
Braillova písmena jsou vytvořena ze dvou vertikálních sloupců o třech bodech. Rozměry písmen zhruba odpovídají rozměrům ukazováků, kterými se čte. Soustava je skutečnou abecedou rozměrem i obsahem. Je plně ortografická. Je proto rovnocenná kterémukoliv kulturnímu písmu. Na rozdíl od písma Barbierova je plně hodnotná. Má zvláštní znaky pro interpunkce i pro velká písmena. Je použitelná k zápisu každého jazyka. To je další kvalitativní znak. A dále, Braille navíc také vytvořil základní kódy pro matematiku a své bodové hudební notaci (1834) dal logický základ. Navíc vypracoval určitý počet speciálních zkratek, kterými bylo možné ušetřit papír, což bylo v konkrétní situaci zvlášť vítané. Poslední sonografické zkratky byly odstraněny až v r. 1882. Od r. 1884 byla jeho soustava používaná v revue Louis Braille. V r. 1883 umožnil tento dokonalý systém vydávat pravidelně vycházející časopis Louis Braille.
L. Braille vytvořil ucelený a v té době otevřený systém bodového písma pro nevidomé celého světa. Jeho genialitu prověřila historie.
V r. 1834 s pomocí spolužáka Fourniera vynalezl tzv. meziřádkové psaní po obou stranách. V r. 1837 vyšly jeho písmem Dějiny Francie, k jejichž přepisování dal údajně podnět tehdejší ředitel ústavu v Paříži Pignier.
Vedení pařížského ústavu nejdříve trvalo na používání Barbierova písma. Současně byla zkoušena latinka ředitele D. Guilliého. Od r. 1840 také písmo Alstonovo. Nakonec neuspělo ani písmo dalšího ředitele Dufaua. Braillův systém byl po celých 25 let učiteli odmítán. Oficiálně se situace změnila až r. 1850 (někdy je uváděný r. 1849), kdy zde byly veškeré latinky opuštěny jako nevhodné. Braillovo písmo bylo vedením pařížského ústavu pro nevidomé přijato pouhé dva roky před smrtí autora.
Učitelé již od samotného počátku vytýkají tomuto písmu, že svými speciálními a hlavně bodovými znaky izoluje nevidomé od vidomých, kteří je nemohou číst ani jím nemohou psát, a museli by se mu učit. To bylo pro některé z nich nepřijatelné. V celé řadě odpůrců vynikl zvláště L. Roya, jehož postojem se řídili všichni ředitelé pařížského ústavu. Tento negativní vztah zaujal i tehdejší ředitel Pignier, protože prosazoval písmo svého předchůdce Guilliého.
Po nástupu ředitele Dufaua byla situace stejná. Navíc, jak jsem se již dříve zmínil, začal důrazně zavádět své písmo. Písmena pro tisk mu odléval tiskař Legrand. Aby se přizpůsobil Španělsku, tiskl také glasgowskou latinkou. Nakonec použil i italskou latinku z rovných linií. Opět neuspěl. Podle svého vyjádření vyčerpal všechny možnosti. Po těchto zmatcích, kdy se nevidomí museli učit stále nová písma, ale hlavně po neúspěších se svým písmem, přijal náhle a nečekaně písmo Braillovo (1850). Postupně se stává jeho propagátorem. Pronáší veřejný plamenný projev na Braillovu obhajobu, ve kterém své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že jestliže Braillovo písmo je určeno pro nevidomé, potom oni mají přednost před vidomými. Dodal: "Toto písmo obsahuje všechny principiální prostředky, kterými se slepci mohou rozvíjet."
O dva roky později se v Paříži začaly Braillovým písmem tisknout knihy. Na sklonku svého života se dočkal ve své zemi uznání. Plnou důvěru, uznání a lásku nevidomých měl již dávno. Jestliže se ani v ústavu, kde bylo toto písmo vytvořeno, tak dlouho neprosadilo, je pochopitelné, že v jiných zemích se také rozšiřovalo váhavě. Vždyť např. v Lausanne zavedl Braillovo písmo H. Hirzel v r. 1860, a to bylo ještě 15 let před jeho oficiálním schválením kongresem učitelů.
V r. 1827 vzniká první rozsáhlejší Braillův rukopis, ve kterém je jeho soustava popsaná i s návodem k používání. Podařilo se mu využít předcházející zkušenosti s Barbierovým písmem, geniálně je zjednodušit a vytvořit nový logický systém. To ovšem nedovedlo pochopit mnoho tehdy významných tyflopedů, kteří napínali všechny své síly, aby objevili nové a podle jejich mínění lepší písmo. Především takové, které by nepůsobilo obtíže při čtení zrakem. V mnohých zemích bylo používání Braillova písma jedním z předmětů trvalých sporů mezi učiteli a jejich nevidomými žáky.

5.3 Příčiny úspěchu

Braillovo písmo, i přes množství pokusů se bez něho obejít, nebylo nikdy plně nahrazeno jiným. Dnes je rozšířené po celém světě. Hlavní příčinou je, že je v souladu s fyziologií a psychikou vnímání hmatem. Písmena jsou tvořena malým počtem reliéfních bodů a jejich ideálním rozložením do lehce rozlišitelných reliéfních obrazců.
V poznávacím procesu nevidomého čtenáře se uplatňují následující řetězce: na elementárním stupni čtení se jednotlivé body číslují, a tak je určeno jejich pořadí. Začátečník je takto zpočátku i vnímá. Postupně se představy o umístění jednotlivých bodů sdružují a vybavují jako obrazce představující písmena. U vybraných čtenářů se vybavují jako celek i jednotlivá slova, která vznikají syntézou všech zúčastněných písmen.
Poznávací proces: od bodu přes písmeno ke slovu, které prochází ukazováky obou rukou - tak se rozšiřuje pole hmatového vnímání. Tyto signály zanechávají stopu v hmatovém centru vyšší nervové soustavy. Jejich shluky ovládají pohybový aparát ruky a zároveň ho kontrolují. Ruka nevidomého čtenáře provádí funkci receptoru, zároveň pokyny z ústředí vyšší nervové činnosti řídí přiměřené pohyby a navíc je celý proces toutéž rukou kontrolovaný. Ruka nevidomého čtenáře vykonává tři základní funkce: vnímá, provádí i kontroluje pomocí zpětných aferentací. K tomu přistupuje velmi omezený akční rádius bříška ukazováku, syntetický charakter hmatu, vlohy pro hmatovou citlivost, motivace aj.
Braillovo písmo se ujalo také proto, že uspořádání bodů do tvaru obdélníku je i z morfologického hlediska ideální. Rovněž jeho schopnost adaptace na jiné jazyky (včetně těch, které nepoužívají latinku) je výborná. Praxe ukázala, že s minimálními potížemi bylo možné adaptovat toto bodové písmo např. na čínštinu aj. Další nespornou výhodou je poměrně snadné rozmnožování tiskem i ručním psaním. Žáci mají dostupné pomůcky, které jim umožňují samostatné písemné vyjadřování již v 1. roč. základní školy. Např. pro ruskou azbuku je jen málo odchylných znaků od latinky. Braillova azbuka je dokonce pro žáky snadnější než běžná azbuka. Zápis matematických úkonů rovněž nepůsobí zvláštní potíže. Zásadně odlišné jsou zápisy hudebních skladeb.
Braillovo písmo umožňuje zápis i tzv. římskými číslicemi. Je plně vyhovující pro zápis dat ve všech vědních oborech i ostatních lidských činností, nevyjímaje zápis vyšší matematiky, chemie aj. Tyto požadavky se začaly rozvíjet ve 20. letech našeho stol., snad především zásluhou oslepených vojáků v první světové válce, kteří se v civilu zabývali různými obory a po ztrátě zraku měli snahu se k nim zase vrátit. Na tomto místě podtrhuji význam osvětové činnosti K. Em. Macana. V současné době je zase aktuální dokončit aplikaci na kontakty s počítači.

5.4 Braillovo písmo vítězí

Rychlejšímu rozšiřování Braillova písma bránila zvláštní okolnost, tj. snaha o pravidelnou docházku nevidomého dítěte do školy v místě bydliště. Bodové písmo bylo v tomto smyslu překážkou. Také proto se problematikou hodnocení Braillova písma zabývaly i mezinárodní kongresy učitelů nevidomých. První kongres (1873) pouze doporučil zvážit možnost jeho obecného přijetí. Druhý kongres (1876) se otázkou bodového písma zabýval znovu. Teprve třetí kongres (1879) doporučuje Braillovo písmo vyzkoušet. Vidíme, že učitelé se nemínili tak snadno vzdát ani Kleinovy latinky ani jiných možností s odůvodněním, že bodové písmo nevidomé společensky izoluje. Můžeme tomu věřit, protože neznali jinou cestu. Většinou se ovšem jednalo o skutečnost jeho nesnadného čtení zrakem, a to zvláště při oboustranném mezibodovém tisku. Rozpory trvaly dál. Ještě šestý kongres, konaný v r. 1888 v Kolíně nad Rýnem, který schválil Braillovu bodovou hudební notaci, doporučuje dva druhy písma, tj. písmo Kleinovo a Braillovo, nikoliv naopak.
Tím ovšem nebyl vývojový proces ani zdaleka (mimo Paříž) ukončený. Známý tyfloped Engelmann (zakladatel ústavu pro nevidomé v Linci) již v r. 1823 vyzkoušel své bodové písmo. Předložil je Kleinovi, který ho ovšem neuznal - ostatně jako žádné jiné písmo. A navíc zásadně odmítal písma bodová. Engelmann uznával Kleinovu autoritu, a tak dalších pokusů zanechává. Jeho písmo zaniklo. V r. 1826 vytváří nové písmo, tentokrát z linií, aby vyhověl Kleinovým námitkám. Ani tentokrát se pokus nezdařil. Vidíme, že se stále hledaly možnosti, jak se Braillovu písmu vyhnout, aby se mu učitelé nemuseli učit. Bylo naprosto nemyslitelné, kdyby se učitel měl něco učit, co už dříve neovládal; navíc rozhodně ne od slepého dítěte. Tak vzniklo např. Krähmerovo bodové písmo (Mnichov 1877) i newyorské dvanáctibodové písmo (1872). Celou situaci komplikuje Němec A. Petzelt svým písmem z bodů a čárek (1877), dále různá zmenšování či zvětšování písma (belgický nebo holandský či amsterodamský tisk. Autorem byl Verbon).
Zajímavě zpracoval bodové písmo abbé Carton z Belgie, který rovněž jako L. Braille použil šest bodů ve dvou sloupcích se snahou uspořádat je tak, aby se nejvíce podobalo latince (1835). Jeho systém byl pouhou epizodou.
V r. 1890 se situace dostává tak daleko, že cílem kongresu učitelů nevidomých (1891) bylo uspořádat roztříštěné názory a navrhnout sjednocení Braillova písma ve všech zemích.
V této souvislosti zvláště upoutává skupina tyflopedů, kteří uznávají Braillovo písmo jako nejvhodnější. Jeho odpůrcům navrhují různé pomůcky, jak si usnadnit jeho čtení zrakem. Optické představy bodového písma vytvářejí např. propojením jednotlivých bodů myšlenými liniemi. Je to především významný německý tyflotechnik M. Kunz (tvůrce papírových zeměpisných fyzikálních map, reliéfních obrázků zvířat a technických nákresů), který takovou mutaci písma vytvořil. Podobný postup navrhuje A. Köchlin a J. Kennerknecht.
V první pol. 19. stol. jsme svědky hledání vhodné latinky, která by vyhovovala vidomým i nevidomým čtenářům. V této době Braillovo písmo uniká pozornosti. Tyto snahy pokračují po celou druhou polovinu 19. stol. Hledají se východiska v nejfantastičtějších návrzích písem, která by umožňovala vyhnout se písmu bodovému, zvláště pak Braillovu. S malou nadsázkou můžeme říct, že každý ústav pro nevidomé používal jiný druh písma. Ani třicet let (1873-1900), ve kterých se konaly první mezinárodní kongresy učitelů nevidomých, nepřispělo k jednoznačnému přijetí Braillova písma. Toto váhání zaselo hluboký rozpor mezi nevidomé a jejich učitele. Nevidomý zakladatel ústavu pro nevidomé v Illzachu J. Köchlin to vyjádřil slovy: "Nežádejte velkou oběť boháčů k dobru chudých." Pouze praxe dokázala a dodnes potvrzuje, že právě Braillovo písmo se rozšířilo po celém světě.

5.5 Adaptace na jiné jazyky

Adaptaci Braillova písma na český jazyk provedli nezávisle na sobě tři čeští tyflopedové: J. Malý, učitel Klarova ústavu pro nevidomé v Praze, V. Novák, učitel ústavu v Praze na Hradčanech a J. Schwarz, ředitel ústavu v Brně. Na každém existujícím ústavu v českých zemích vzniká nezávisle na sobě česká abeceda. Spolehlivé informace o situaci v Praze scházejí. Některé jsou tendenční a neprokázané. Přikláním se k tomu, že Malý provedl adaptaci již kolem r. 1873, Novák v r. 1891. Jednoznačnou informaci jsem získal o zavedení české abecedy v Brně. Stalo se tak počátkem září 1880.
Soustavy Schwarzova a Malého se zásadně liší v pojetí písmen s diakritickými znaménky (Schwarz 1888). Novák provedl jen několik úprav. První pokus o sjednocení byl proveden r. 1900. Definitivní soustava, která se vlastně používá dodnes, byla schválena r. 1922 na úrovni ministerstva školství tehdejší Československé republiky. Bylo to u příležitosti schvalování adaptace na slovenský jazyk. Autorem slovenské abecedy je první ředitel ústavu pro nevidomé v Levoči A. Fryc.
V současné době je již obtížné určit, kdy a kde bylo Braillovo písmo přijato. Písemné údaje, jako nejspolehlivější, se neshodují nebo zcela scházejí. V odborné literatuře panuje značná nejednotnost. K hlubšímu zhodnocení jednotlivých pramenů bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí a z nadhledu zpracovat vylučovací metodou. Přesnost informací také ovlivňovaly určité osobní zájmy vyjádřené v některých pramenech mezi řádky i zájmy regionální, které údaje zkreslují. Po zevrubném studiu a porovnání pramenů jsem - mimo data, která jsem zde již uvedl - zpracoval následující přehled:

Podobně jsem nezjistil úpravy ani pro další jazyky.
Překvapivě pružně se dostává Braillovo písmo do USA. Z Evropy ho přivezl učitel na ústavu pro nevidomé v Saint Louis (Missouri) S. Pollak již v r. 1860. Některým pedagogům se údajně zvlášť pro anglický jazyk, nehodilo. Tehdejší ředitel Sibley zavedení Braillova písma dokonce zakázal. Proto v r. 1871 vzniká tzv. newyorské písmo. Jeho autorem je W. B. Wait, ředitel ústavu pro nevidomé v New Yorku. Po dlouhodobě konaných pokusech s různými latinkami zjistil, že žádná z nich se pro nevidomé nehodí. Převzal proto původně Russův návrh z r. 1868 a upravil. Znovu a znovu se provádějí již tolikrát neúspěšné pokusy s latinkami a opět neúspěšně.
Newyorské písmo se sestávalo z šesti až osmi bodů situovaných v horizontální poloze. Byly to tři až čtyři vertikální sloupce po dvou bodech. Písmena se tvořila v rámci obdélníku položeného na delší straně. Písmo je plně ortografické, ale za cenu velké složitosti vyplývající z délky jednotlivých znaků. Abeceda obsahuje malá i velká písmena, čímž se pro každé velké písmeno znaky prodlužují o jeden sloupec dvou bodů.
V r. 1853 byl v USA první kongres učitelů nevidomých, na kterém bylo doporučeno používat bostonský tisk. V r. 1871 byl v Indianapolis 3. kongres, který už jednoznačně doporučuje newyorské písmo místo nevhodné bostonské latinky. Zamítnuto bylo i písmo filadelfské.
Brzy na to sestavuje novou řadu bodového písma učitel bostonského ústavu J. Shmith. Přijal zásadu, kdy nejsnadnějším písmenům odpovídají nejčastěji se vyskytující hlásky v anglickém jazyce. Méně frekventovaným hláskám přiděluje nesnadněji čitelná písmena. V současné době je zde používáno Braillovo písmo v jeho původní podobě s přizpůsobením anglickému jazyku v plnopisu. Současně používaný zkratkopis vznikl později.
Hlavním střediskem je bostonská škola pro nevidomé a Kongresová knihovna se svým oddělením slepecké knihy.
V Indii působila S. Bernardová. Od ní převzal zkušenosti A. Murray, který v r. 1887 vytvořil první praktický systém bodového písma pro středočínskou jazykovou oblast. (Již v r. 1884 učinila pokus američanka Malosová.) V současné době se Braillovo bodové písmo sestává z dvoj- a více znaků. V r. 1953 se zde začalo rozšiřovat tzv. mandarinské Braillovo bodové písmo, vytvořené na principu hlásek. (Má 9.000 znaků.) V r. 1990 se v Číně konal kongres učitelů nevidomých, který rozhodl o sjednocení Braillova písma pro každou ze tří jazykových oblastí Číny zvlášť. Tak byl ukončený složitý proces a zůstaly jen tři druhy písma. Tím zmizela velká roztříštěnost.*6) Nemůžeme se proto divit, že celý proces vývoje slepeckého písma byl ukončený teprve nedávno.
V tomto okamžiku je zajímavé, že v Japonsku byl vytvořen hláskový systém Braillova písma. Je to tzv. Katakana. Užívá se především pro přepis cizích slov. Avšak ještě něco: i když jsou si oba jazyky cizí, mohou čínští nevidomí částečně porozumět obsahu japonského textu v bodovém písmu.
Tyto základní informace o vzniku a vývoji písma pro nevidomé by nebyly úplné, kdybych je nedoplnil zmínkou o technických prostředcích, které tento vývoj organicky provázely.

*6) Připomeňme si, že běžné čínské písmo je vytvořené pro krásu znaků a vyjádření ucelených myšlenek. Nemá hláskovou podobu.

6. PSANÍ A TISK

Současně s rozvojem písma se vyvíjely techniky a způsoby psaní i tisku. Tento vztah byl a je dosud závislý na konkrétních technických i jiných možnostech.
Pro psaní bylo proto nutné začít s nejjednoduššími šablonami a jinými pomůckami. V tomto směru výrazně zasáhl vynález tzv. pražské tabulky, Pichtova psacího stroje pro Braillovo písmo a posléze počítačové systémy, vynucující si nové kodifikace písma i technické pomůcky.
Techniky tisku spěly od ručně vyráběných matric k jejich strojové výrobě na sázecích strojích. V posledních letech i k tiskárnám řízených počítači.
Taková je cesta, která umožňuje ruční psaní i rozmnožování tiskem, uchovávání textu v knize, na magnetofonovém pásku a posléze i na disketě.

6.1 Pomůcky pro psaní reliéfním písmem

Ze všeho, co jsem výše uvedl, vyplývá, že veškerá iniciativa spočívala na nevidomých a jejich učitelích. Navíc na učitelích dosti osamocených. Jejich situace byla ztížená tím, že do odborné výchovy a výuky většinou zasahovali členové kuratorií i ostatní občané, kteří ústavy finančně podporovali a činili si namnoze nároky na rozhodování o věcech, které jim byly nadmíru vzdálené. Rozhodující byly minimální nebo raději žádné náklady na pořizování pomůcek. Učitel většinou tvořil se zaujetím a bez možnosti, aby mu byly jeho náklady hrazeny. Tvořivost učitele bylo možné podporovat pouze v takových případech, když ústav mohl jím vyrobené pomůcky prodat nebo vyměnit za jiné.
Nejdříve bylo učiteli i jiné vlivné osobě ponecháno na vůli, jaké pomůcky bude při vyučování používat, pro jaké písmo se rozhodne. Pomůcky si učitelé opatřovali pracně a dosahovali s nimi nejrůznější výsledky. V tomto úsilí jim pomáhala celá řada nevidomých žáků a přátel. Výměna zkušeností a zobecňování poznatků bylo ztíženo velkými vzdálenostmi jednotlivých zařízení.
V poslední čtvrtině 19. stol. se objevují ústavy, ve kterých se vyrábějí pomůcky, jež bylo možné zakoupit. Ve velkém rozsahu se vyrábí tzv. pražská tabulka, Kleinův psací stroj, Heboldovy šablony, Kunzovy papírové zeměpisné mapy, reliéfní obrázky zvířat, fyzikální nákresy, později Pichtovy psací stroje aj.
Každá pomůcka byla vzácná nikoliv jen pro svou pracnou výrobu, ale také proto, že s ní pracovaly ruce nevidomého. Pomůcky se tedy brzy opotřebovaly. Knihy ničil pot na prstech, pomůcky z kovu, kterých bylo nejvíce, oxidovaly. Každý žák potřebuje svou vlastní pomůcku. Toto individuální používání učebních pomůcek značně prodražilo provoz ústavu.
V souvislosti s vývojem písma jsem uvedl také několik nezbytných informací o učebních pomůckách pro psaní i pro tisk. Kvůli úplnosti doplňuji dalšími údaji.
Pro psaní Kleinovou propichovanou latinkou se užíval jím zkonstruovaný tzv. Kleinův psací stroj. Je to vlastně dřevěná krabice, ve které je na pravé straně abecedním pořádkem poskládaná sada kovových hranolků opatřených skupinami jehliček tvořících jedno písmeno. Jedná se vlastně o speciální tiskařskou kasu. Vlevo je na plstěné podložce posuvný řádek. Na tuto plsť se pokládá list papíru. Do posuvného řádku se hranolky s jehličkami sázejí jehlami dolů a papír tak propíchne ve tvaru zvoleného písmene, jehož štoček si nevidomý vybral. Píše se zleva doprava, řádky zdola nahoru. Napsaný text nelze ihned číst, protože reliéf vzniká na rubové straně listu.*7)
První a také zřejmě jedinou pomůckou pro psaní Braillovým písmem v první pol. 19. stol. byla šablona z lepenky (později dřevěná a kovová) opatřená obdélníkovými otvory. Podložka byla plstěná, později dřevěná či kovová se žlábky odpovídajícími obdélníkovým otvorům. Psalo se tak, že mezi tuto šablonu a její podložku se vložil list papíru a tupým bodcem se vytlačovaly body v rozích i uprostřed svislých stran. Tento způsob vyžadoval psát zrcadlově obrácená písmena a psaní zprava doleva. Druh materiálu podložky měl zásadní vliv na kvalitu bodů. Většinou to byly šablony jednořádkové, proto bylo nutné papír nebo pomůcku neustále posunovat. Počáteční plsť nahradila rýhovaná podložka, kterou snad (podle některých pramenů) navrhl již Ch. Barbier.
Papír byl vzácný, a proto se pozornost soustředila na jeho úsporu. Jedním ze způsobů byl vynález nevidomého žáka Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži Fourniera,*8) který v r. 1832 vynalezl oboustranný meziřádkový způsob psaní.
V r. 1876 vynalezl učitel tamního ústavu V. Ballu mezibodový tisk po obou stranách papíru. Jeho pomůcka pro psaní všemi způsoby se nazývala Réglete. Výroba tohoto zařízení přechází postupně do Německa, kde je vyráběla firma Eichwede a Bernstoff. Později se výroba přenáší do Drážďan (firma Borge.)
V druhé pol. 19. stol. se objevuje množství vynálezů zdokonalujících techniku psaní i jeho kvalitu. Tyflopedy konstrukce takových pomůcek zaujala, protože bylo konečně rozhodnuto o zavedení Braillova písma. V Paříži to byl nevidomý ředitel Národního ústavu pro mladé slepce J. Levitte, který údajně zdokonalil několik druhů psacích potřeb. Tak byl pravděpodobně vynalezen i posuvný řádek s okénky. Nasazoval se na místo posuvného řádku Kleinova psacího stroje. Vynálezcem je ovšem známý rakouský tyfloped E. Entlicher.
Protože malým nevidomým žákům činilo nepřekonatelné obtíže psát písmena zrcadlově obráceně, vznikla v brněnském ústavu pro nevidomé často používaná učební pomůcka pro elementární stupeň vyučování. Byla to novelizovaná tzv. Messnerova tabule, která původně sloužila pro řazení destiček s reliéfními písmeny latinky (viz Bina). Braillova písmena zde byla vytvořena hřebíčky s kulatými hlavičkami na dřevěných destičkách. Nevidomé malé děti nebyly tak nuceny ihned od začátku písmena tvořit, nýbrž je hotová zasunovaly do připravených řádků vymezených lištami. Tento způsob psaní měl pro začátečníky ještě tu výhodu, že ušetřil papír, což v hospodaření ústavu hrálo významnou úlohu. Tyto snahy ušetřit papír byly opodstatněné, vždyť ještě v 19. stol byla výroba papíru pracná s převahou manuální práce.
Mechanik Martens (Hannower) vyrobil koncem 19. stol. dřevěnou plotnu s navrtanými otvory pro Braillovo písmo. Byla určená k zasunování kolíčků, jejichž kombinacemi se vytvářejí jednotlivá písmena. Pomůcka se rozšířila a tak osvědčila, že se i v dnešní době používá jako tzv. písanka v 1. roč. základní školy pro nevidomé i při realfabetizaci později osleplých.
Obrat v kvalitě písma byl učiněný nahrazením plsti podložkou s vyfrézovanými drážkami. Tímto zlepšením získaly body lepší tvar. Je to např. dvouřádková matrice německého tyflopeda E. Kulla, několikařádková matrice s posouvacím řádkem Francouze G. Garina z Rennez, Shampionova tabulka a také důmyslný strojek českého nevidomého učitele a zakladatele české slepecké knihovny v Praze K. Em. Macana. Pomůcka je opatřena zařízením k posunování řádku. Konstruktérů pomůcek pro psaní Braillovým písmem bylo velmi mnoho. Mellova Encyklopedie je po této stránce poměrně chudá. Můžeme si v této souvislosti připomenout jen některá jména: Krüger, Kunz, Mecker, Bürger aj.
Všechny uvedené pomůcky měly jeden závažný nedostatek, bylo nutné psát zprava doleva a k tomu zrcadlově obráceně. Tento nedostatek se pokusil odstranit vídeňský tyfloped M. Pablasek pomůckou, která měla umožnit pozitivní psaní. Spodní kovový plát byl opatřený šesti kovovými reliéfními body proti každému obdélníkovému okénku v horním plátu. Bodec byl opatřený důlkem, aby se po jeho přitlačení vytvořil na vloženém papíru kulatý vyčnívající bod. Tato pomůcka zapadla v zapomenutí.
Zásadní obrat nastává až vynalezením tzv. pražské tabulky. Racionalizovala psaní Braillova písma a nahradila dřívější nedokonalé pomůcky. Dlouho se mi nedařilo najít spolehlivý pramen, podle kterého bychom zjistili přesnější a spolehlivější data. Dlouho nebylo nic známo o tom, kteří učitelé se podíleli na její konstrukci nejvíce. V některých písemných pramenech se datuje její vznik mezi 80. a 90. léta 19. stol. Snad mezi roky 1885-1888. Jediný přesný údaj jsem nalezl ve Wagnerovi, kde se uvádí jako nadučitel Klarova ústavu v Praze V. Malý, který svůj návrh konzultoval s tehdejším ředitelem R. Klarem r. 1886. První prototypy vyrobil pražský klempíř J. Dvořák. Později se výroby ujala firma Kurka. Skutečná velkovýroba se rozvinula ve Vídni.
Teprve odtud se tabulka rozšířila do celé Evropy pod označením pražská. Snad pro přestěhování výrobců bylo jméno jejího tvůrce zapomenuto. Ve 20. a 30. letech 20. stol. vyráběl zvlášť kvalitní výrobky brněnský tyflotechnik Fr. Urban, který se vyznamenal zhotovováním i jiných vynikajících učebních pomůcek. Všechny byly mimořádně oceňované nejen vedením ústavu, ale především nevidomými žáky školy. V r. 1949 byla jeho tvořivost vinou nového ředitele ústavu náhle k velké škodě ukončena. Fr. Urban tuto křivdu nesl tragicky.
Připisování vynálezu pražské tabulky K. Em. Macanovi, jak se s ním někdy setkáváme, není prokazatelné, protože je nelze doložit ani z české ani z cizí literatury. Není mi nic známo o tom, že by se sám Macan zmiňoval o pražské tabulce jako svém vynálezu. Existuje pouze potvrzená zpráva, že v r. 1885 si nechal vyrobit jednořádkový dřevěný strojek pro psaní s řiditelným posuvem papíru. Tuto pomůcku si dal zhotovit pouze pro vlastní potřebu. Psal bodcem do malých okének. Proti těmto otvorům na sklopném rámečku jsou do dřevěné lišty vyřezané žlábky a nikoliv důlky, jak je tomu u pražské tabulky. Není zde ani jeden prvek, který by naznačoval nové pojetí pomůcky. Na vývoji pražské tabulky nemohl mít Macan žádný podíl, protože na Klarův ústav jako učitel nastupuje až v r. 1891. Ověřený je další údaj, že ředitel R. Klar vylepšil pražskou tabulku bodátkem zavěšeným na spirále.*9) V praxi se toto vylepšení neuplatnilo.
Pražská tabulka je dvoulistová kovová šablona, do které se vkládá list papíru. Horní plát je opatřený obdélníkovými otvory s polokulatými výřezy pro šest bodů. Do spodního plátu jsou vylisovány všechny potřebné dolíky, které tuto pomůcku charakterizují. Garinův posuvný řádek je nahrazený několikařádkovou šablonou. Kullovy drážky zastoupily dolíky ve spodním plátu. Tato dolíková úprava byla převzata z anglických pomůcek. Výsledkem je, že body jsou všechny stejně kulaté a pevné. Rozměry písmen shodné. Píše se ovšem stále obrácenými písmeny. Pro zajímavost je vhodné uvést, že v pražských ústavech se psalo sice zleva doprava, ale zato zdola nahoru. Mělo to nevýhodu v další komplikaci, že písmena byla navíc obrácená i vertikálně. Na brněnském ústavu se psalo sice shora, ale zato zprava doleva.
Německý tyfloped Grüber vynalezl v r. 1886 způsob, který umožňoval psát oboustranně. Podle některých pramenů se v témže roce pokusil sestrojit strojek pro psaní Braillovým písmem ředitel pařížského ústavu Quinze-Vingts. Jeho záměrem bylo, aby jednoduché zařízení umožnilo psát zároveň i běžným písmem. Výsledek pokusu neznám.
Z mechanizmů, které lze považovat za psací stroje pro Braillovo písmo, je to Hallovo zařízení,
později zdokonalené I.H. Perkinsem, se v mnohých zemích používá dodnes a také klávesový mechanizmus B. Casa (Bologna). Dále systém Beyerlenův, rovněž s posouvací tiskovou hlavou. A. Mell uvádí, že první stenografický stroj pro nevidomé sestrojil nějaký Bartholomell. Psalo se údajně na kotouč papírového pásku, který se používá u telegrafu. Doplňující informace se mi nepodařilo zjistit.
V poslední čtvrtině 19. stol. vzniká velké množství mechanizmů, které už měly charakter psacího stroje. Pozvolna utichá snaha o konstruování komplikovaných strojů, které by umožňovaly psát současně Braillovým i běžným písmem. Z psacích strojů pro reliéfní písmo (Braillovo i reliéfní latinku) mohu připomenout vynález A. Covaca (Petrohrad), nazvaný Stigmatik. Z dalších vynálezců to byl G. Seiffert (Berlín), V. Cereseto (Janov), Mallig-Hansen (Dánsko) vynalezl psací stroj s otáčivou hlavou. Pro Braillovo písmo a zároveň i pro latinku vyráběla psací stroj firma Recordon. Její Duplograf píše současně na dva listy papíru: na jeden Braillovým písmem, na druhý latinkou. Později byl zdokonalený Hauvinem a Maulerem.
Ještě dlouho vynálezecká horečka nekončila. Psací stroje sestrojovala celá řada dalších konstruktérů. Je to např. Stanley, G. Garin, V. Ramadanovič, J. Hall, F. Nord (Amsterodam) a I. H. Perkins. V některých zemích je dnes oblíbený právě Perkinsův psací stroj. Před několika lety se objevil jeho stroj inovovaný pod názvem Jimbo.*10) V r. 1894 se německý technik Herzberg pokusil sestrojit psací stroj vlastní konstrukce. Měl psát Braillovým písmem i latinkou. Podobný stroj zkonstruoval i abbé Stiltz (Paříž 1895). Jeho snahou bylo umožnit písemný styk nevidomých s vidomými a naopak. Vynálezce jej nazval Duograf.
Zajímavé je také Uzakiho zařízení pro oboustranný zápis Braillovým písmem v japonštině. Pro psaní newyorským písmem vynalezl psací stroj W. B. Wait (1894). Jeho Kleidograf měl 12 kláves pro jednotlivé body a dalších několik pro nejčastěji používané kombinace bodů. Do Evropy se nedostal, jelikož se v žádné zemi newyorskému písmu nevyučovalo.
Převratným evropským vynálezem je Pichtův psací stroj, kterého si pro jeho jednoduchost, malou hmotnost a určení pro Braillovo písmo A. Mell nestačil povšimnout. Německý tyfloped O. Picht jej totiž zkonstruoval rok před vydáním Mellovy Encyklopedie, tj. v r. 1899. Ve svém vývoji prošel mnoha konstrukčními změnami. Nemusí se již každý bod protlačovat zvlášť. Přesnou kombinací kláves jsou písmena psána jednorázově. Významné je rovněž, že se píše pozitivně, tj. psaný text lze ihned číst. Oproti pražské tabulce se rychlost psaní zvýšila několikanásobně. U nás se používají Pichtovy stroje. Podobně i pro Braillovu bodovou hudební notaci. První Perkinsovy psací stroje k nám byly dovezeny počátkem 90. let. V r. 1990 přichází německá firma Erika s adaptovaným psacím strojem Erika-Electronic. Jedná se o elektronické zařízení se spoustou vymožeností.
O. Picht své psací stroje neustále zdokonaloval a specifikoval pro různé použití. Zkonstruoval také psací stroj pro stenotypisty, který umožňuje pořizovat zápis na papírový pásek a také stroj s otáčivou hlavou opatřenou na svém obvodu typy latinky pro psaní běžným písmem. Pro zajímavost uvádím fotografii modifikace Pichtova psacího stroje českého nevidomého inženýra M. Rokose. Do praxe se však nikdy nedostal. Jako jediný z typů Pichtova stroje má klávesnici uzpůsobenou uspořádání prstů pravé ruky. V bývalé NDR byl vyvinut tzv. Mini-Picht. V devadesátých letech začala výroba psacího stroje Pichtova typu na Slovensku se značkou Tatrapoint. Do prodeje přišel i český stroj.
Pichtův psací stroj vytlačil pražskou tabulku ze škol již v padesátých letech našeho stol. Tehdy se u nás začal používat frontálně. V některých zemích však dosud vládne pražská tabulka.
V posledních desetiletích dochází k pokusům o elektrifikaci Pichtova i Perkinsova psacího stroje v některých zemích Evropy i USA. Jeden z pokusů o konstrukci elektrického psacího stroje pochází z laboratoře českého inženýra J. Kadlece. K jeho výrobě nedošlo. Polský konstruktér W. Zawistiwski sestrojil elektrický psací stroj, na kterém může psát Braillovým písmem i ten, kdo ho neovládá. Jiný typ elektrického stroje vyvinuli v Rusku. Klávesnici má jako běžný kancelářský stroj. Braillovým písmem jím tedy může psát každý. Psací stroj se stejnými funkcemi, zvaný Index, vynalezli v Maďarsku. Psací stroj počítačového systému, zvaný Mountbatter-Braille, byl zkonstruovaný ve Vel. Británii. V Japonsku byl vyvinut podobný psací stroj pro zdejší osmibodový kód Braillova písma.
V r. 1991 k nám byl dovezen psací stroj Jatraň z bývalého Sovětského svazu. Jedná se o elektronické zařízení. Je vybavený pro zápis šestibodovým i osmibodovým Braillovým písmem. Má běžnou klávesnici a krátkou paměť. Koncem osmdesátých let se v USA objevila Krahmerova modifikace Perkinsova psacího stroje. Je to přístroj patřící do skupiny psacích strojů kombinovaných s mikropočítačem.

*7) Nebylo tomu tak vždycky. Původní výrobky neměly posuvný řádek, nýbrž řadu pevných lišt vlevo). Slepecké muzeum v Brně uchovává jeden vzácný výrobek pocházející z poloviny 19. stol.
*8) V brněnském slepeckém muzeu jsou některé pomůcky, jež představují období před vynálezem pražské tabulky, avšak jejich popis jsem v literatuře nenalezl.
*9) Připomeňme si spolupráci V. Malého s R. Klarem.
*10) V devadesátých letech 20. stol. bylo k nám dovezeno několik mechanických strojů pro zápis literních textů i textů matematických.

6.2 Pomůcky pro psaní tužkou

Současně s řešením písma, které by mohli nevidomí číst, vznikaly návrhy pomůcek, které by jim umožnily psát. Již výše jsem uvedl, že ani reliéfní hladkou ani perličkovou latinkou nemohli nevidomí samostatně psát. Nejlépe z tohoto hlediska vyhovovalo písmo Kleinovo. To jednak nebylo všude známé, jednak si místní tyflopedové vyhrazovali právo na konstrukci speciálních pomůcek. Taková byla situace v první pol. 19. stol., kdy Braillovo písmo nebylo dosud rozšířené. K dopisování s vidomými stejně sloužit nemohlo. Učitelé nevidomých však takový problém považovali za dominantní. Tato okolnost vedla ke konstrukcím pomůcek, které by nevidomým umožňovaly písemně se dorozumívat s vidomými.Wanecek uvádí, že již v r. 1714 se v Anglii pokusil H. Mill o konstrukci pomůcky pro psaní tužkou (olůvkem).*11) Mimořádně zajímavé je, že již r. 1825 vyráběl mechanik C. E. Müller ve Vídni plnicí pero pro nevidomé. Byla to trubička s hrotem, do které bylo možné naplnit inkoust. Důvodem tohoto vynálezu byla nespolehlivost pera na namáčení, u kterého nevidomý nemohl sledovat inkoustovou stopu.
Snad první známou a nevidomými používanou pomůcku pro psaní tužkou zhotovil vídeňský mechanik (bratislavský rodák) W. Kempelen (tuto informaci se mi nepodařilo ověřit na více místech). Údajně měla být určena pro M. T. Paradisovou. Již dříve však nevidomý Weisenburg obtahoval písmena z drátu, která tak psal a ukládal do rámečku opatřeného natáhnutými nitěmi pro udržení řádku. Psal tupým rydlem na papír, který byl z rubové strany opatřený barevným nátěrem. Jeho pomocí psaný text kopíroval na podložený papír.*12) Mohl tak dokonce pořizovat několik kopií současně.
Z nepřehledného množství pomůcek pro psaní tužkou, olůvkem a plnicím perem lze už dnes o jejich konstruktérech zachytit informace většinou bez podrobnějšího popisu. Nejčetnější byly pomůcky vymezující jednotlivé řádky. Tak H. Müller z Vídně používal plnicí pero vynalezené jeho příbuzným C. E. Müllerem. Podobně i Francouzi Renaux a Pingeron. J. Kull (Berlín) a Jotkowitz (Vratislav) používali jednoduchou šablonu jednořádkovou. Ve Wiesbadenu se používalo kovové posuvné pravítko. Posuvný řádek Schleussnerův se používal v Norinberku. R. Ramann svou pomůcku nazval Heureka. Wagner (Varšava) navrhl používat jednoduchou pomůcku z tuhého papíru, který byl předem opatřený reliéfními linkami. W. Moon doporučoval pomůcku B. Millforda. Jednalo se rovněž o silnější reliéfně linkovaný papír, který se podkládal jako náš známý "lenoch". Další návrhy v tomto okruhu podali: Costel, Bougnougnon, Rhirion, Nicati, Carbonter, Norwitzki, Kéricant, Robert, Bablon, Bouliéras aj. Wojzechowski nazval svou pomůcku Amaruograf.
Méně známé jsou některé francouzské pomůcky. Pařížská pomůcka je dřevěná deska formátu A4 s reliéfně vyznačenými linkami. Po přitlačení papíru se na něj linky reliéfně otisknou a a jsou hmatné.Nevidomý se mohl orientovat, aby se jeho řádky nekřížily.
Jinou pomůckou byla šablona opatřená podélnými otvory pro celé řádky. Do nich mohli nevidomí psát, aniž se řádky křížily. Zvlášť zajímavá je pomůcka Bellonisova. Umožňovala psát písmena s horními i spodními smyčkami.
Dále to byla pomůcka jednořádková. Po každém napsaném řádku bylo nutné vždy papír posunout. Podobný přípravek vystavoval na Světové výstavě slepeckého tisku r. 1935 v Praze nevidomý inženýr M. Rokos. Nejjednodušší pomůcky tohoto typu byly vyráběny z lepenky. Spolehlivější a trvalejší se vyráběly ze dřeva. Ty bývaly opatřovány zařízením pro přesné posunování papíru s jeho zajištěním proti náhodnému posunutí. Někteří nevidomí dovedli v tomto směru vyvinout iniciativu buď sami nebo některý jejich přibuzný jim zhotovil
šablonu pro psaní tužkou. Byl to např. Th. E. Armitage, G. Hertelendy (návrh uveřejňuje v r. 1835), Russ aj. Ještě dnes se u nás můžeme setkat se šablonami anglického původu. Vyrábějí se z plastů v různých variantách.
Šablony tohoto zaměření prakticky používali nevidomí, kteří přišli o zrak ve svém dospělém věku. Pro nevidomé od narození je velmi obtížné naučit se čitelně psát psací latinkou. A přesto i v příloze této práce můžeme uvést některé příklady mimořádného úsilí vyrovnat se i s tímto problémem.
A. Zeune používal pomůcku s napnutými nitěmi pro usnadnění psaní smyček u písmen. Podobnou pomůcku používal i Glotzner (Vídeň). Tuto bohatou kolekci doplňuje šablona H. Müllera.
Jinou skupinu tvoří pomůcky, které jsou opatřeny obdélníkovými okénky pro jednotlivá písmena. Jako nejstarší se uvádí vynález J. Engelmanna (Linec), který v r. 1825 při vyučování v tamějším ústavu pro nevidomé začal užívat šablonu s okénky. O něco mladší je pomůcka J. Galla. Bylo to kovové pravítko opatřené obdélníkovými otvory. Po zápisu jednoho řádku jej bylo nutné posunout. Engelmannovu pomůcku potom upravil J. Moldenhawer pro psaní reliéfní latinkou tím, že původní dřevěnou podložku nahradil podložkou ze silné měkké hmoty.
V době, kdy nevidomí neměli jiné možnosti, se systémy s okénky rozšířily. Staly se objektem mnohých pokusů a zlepšování. V Bruselu to byla např. šablona s pohyblivým řádkem. Mercier (Namur) a Vapette (Saint Gerau) usilovali o pomůcku, která by se snadno přenášela. To se podařilo až Ch. Devosovi, který svou pomůcku nazval Typhlograph de poche. Byla to skutečná pomůcka do kapsy.
Jednou z nejužívanějších pomůcek tohoto typu byla šablona učitele nevidomých E. E. Hebolda. Umožňovala čitelně psát velkými tiskacími hůlkovými písmeny latinky. Představena byla v r. 1853. (Některé písemné prameny uvádějí jiná data.) Jedná se o kovovou dvoulistovou šablonu, která je na horním plátu opatřena několika řádky obdélníkových otvorů, do kterých se na podložený papír vpisují písmena. Pro přesný tvar písmen jsou v otvorech zářezy. Průpisy bylo možné pořizovat při použití již výše zmíněného barevného papíru.
Tímto způsobem sice mohli nevidomí psát, ale napsaný text nemohli přečíst. Hebold proto svůj vynález doplnil podložkou z měkké hmoty. V takovém případě se použilo k psaní rydlo a větší tlak. Bylo ovšem nutné psát zrcadlově obráceně. V r. 1859 vydává školu pro psaní jeho písmem (Schreib-Schule für Blinde). Za zmínku stojí, že o určité zlepšení se pokusil Merle (Hamburk). Jednotlivé řádky opatřil číslováním. Poslední typ Heboldovy tabulky má dokonce otvory pro diakritická znaménka. Jméno zlepšovatele mi však není známé. V této podobě se užívala ještě v padesátých letech v levočském ústavu.*13)

*11) Připomeňme si, že zvláště v první pol. 19. stol. byla tužka velkou vzácností. Ve své dnešní podobě neexistovala. K psaní se používala obroušená tyčinka z tuhy nebo olůvko.
*12) Počátky uhlového papíru do kancelářských psacích strojů. Vedou nevidomého, aby psal v řádcích. Mimoto se listy papíru s vytlačenými linkami distribuovaly jako speciální pomůcka. V r. 1889 vydala francouzská Společnost V. Haüye důmyslnou pomůcku. Jejím autorem je varšavský Wagner. List papíru se vloží na lepenkovou podložku a překryje žaluzií, která se postupně po napsaném řádku odklápí, aby písař udržel písmo v řádku.
*13) Pomůcky pro psaní tužkou uchovává je slepecké muzeum v Brně.

6.3 Mechanizmy a jiné prostředky pro dopisování s vidomými

Konstrukce šablon pro psaní běžným písmem nebraly konce. V některých případech byly vynalezeny pomůcky, které vyžadovaly od nevidomého mimořádné manuální dovednosti. Zvláště to platí o těch, které byly opatřeny různými mechanizmy s pohyblivými okénky pro krasopis. Sem patří pomůcka Prostova i Broutinova. Zvláště komplikovanou si nechal patentovat H. Schröder. Posuvné okénko, do kterého se vpisovala písmena, bylo rozdělené do tří oddílů a opatřené několika zářezy, které měly vést nevidomého při zapisování jednotlivých písmen. Po zápisu každého písmene bylo nutné okénko posunout.
Stojí za zmínku složité zařízení nevidomého F. Foucaulta z r. 1839 nazvané Rafigraf. Jeho přístroj snad používal k dopisování s vidomými i L. Braille. (Tuto zprávu se mi ovšem nepodařilo jinde ověřit.) Zařízení je založené na principu malé klávesnice. Jednotlivé klávesy, které se radiálně sbíhaly do jednoho bodu, byly na svém druhém konci opatřeny kovovými písmeny latinky. Po stisku klávesy se písmeno otisklo na podložený papír. Psalo se pravou rukou, levá řídila mezery mezi písmeny i mezi řádky. Podobný psací stroj zkonstruoval v r. 1847 Američan S. Howe. U něho byl tisk jednotlivých písmen prováděný pomocí pedálu.
V r. 1858 vynalezl dánský tyfloped E. L. Guldberg pomůcku, která spočívala v tom, že měla posuvný řádek i okénko pro tvarování písmen. Byla určená především pro později osleplé. Mechanizmus pro vedení řádku vynalezli Goldstein a W. Hagenová (u obou to byly skutečně komplikované vodiče ruky) a Francouz Généresse (1807). Byla zkonstruovaná i zařízení pro pořizování kopií pomocí barevného papíru, jak jsem se zmínil výše. Heilmann používal Haüyovu pomůcku, kterou doplnil podložkou z měkké hmoty. Z dalších konstruktérů to byli např. Pougens, Becke, Guerault aj.
F. A. Kaufmann zkonstruoval přístroj na principu pantografu. V Holandsku se používal Skotograf od Norda. Serraris vyvinul pomůcku s měděnými dráty pro vedení řádku. Hambergová svou pomůcku nazvala La facile. Proklamovanou předností byla možnost přehodit závoj přes ruku, aby byla zaručena důvěrnost textu při psaní.
Počátkem 19. stol. se objevuje nový druh tuhého inkoustu, který měl vlastnost zanechávat reliéfní stopu. Jeho výrobcem je Robertson. Ve Vel. Britanii jsou obnoveny pokusy psát tekutým lepidlem, které se posypávalo práškem z pečetního vosku. Po zahřátí se prášek slil a vytvořil reliéfní stopu. Francouzi Chllan a Rouseau posypávali inkoust pískem (1821). O totéž se r. 1851 v Německu pokusil Volleutner, který navazoval na Freissaufa. Speciální inkoust vynalezl také Ital Vitali (Miláno). Domnělá výhoda spočívala v tom, že jeho inkoust zasychal velice rychle. Do této tzv. ektypografie přispěl i Němec Niesner.
Pro později osleplé vyvinul speciální pomůcku Bürger (Drážďany). V r. 1883 vynalezl pařížan Beazfort složitý přístroj, tzv. Stylograf, který umožňoval psát kurzívou. V r. 1857 zkonstruoval složité zařízení Llorens (Barcelona) pro psaní písmen i not. Podobné zařízení představil veřejnosti C. Viennot. Llorensův přístroj však umožňoval psát různými typy i velikostí písma. Další vynálezci: Galinberti (Miláno), Martusceli (Neapol), Kemps (Holandsko) aj. Tyflograf Pssardův je přístroj s pultíkem a mechanizmem, který vede ruku při psaní.
J. Knie vynalezl psací stroj pro psaní běžným písmem (1826). Jednalo se o kovový kotouč, na jehož okraji byla vylisovaná písmena. Volila se otáčením kotouče. Pomocí páky se otiskovala přes barevný papír.V r. 1850 zkonstruoval podobné zařízení Hughu (Manchester). Z dalších konstruktérů podobných mechanizmů je možné jmenovat: Levitte (Paříž), Hirzel (Lausanne), Öhlwein (Výmar), Marchesi (Lod), Gastaldon (Turin) aj.
Barevný papír byl postupně nahrazován napuštěnými polštářky a později obarvenou stuhou. Koncem 19. století se na mnohých ústavech objevuje snaha o využívání běžných kancelářských psacích strojů. Z toho vyplynul i začínající zájem o povolání nevidomých korespondentů.
V tomto období horečka vynálezců končí. Na Světové výstavě ve Vídni byly vystaveny dvě pomůcky: dřevěná podložka s reliéfními linkami a reliéfně linkovaný papír. Pocházely z Madridu. Žádný z popsaných psacích strojů se zde neobjevil. Tato skutečnost dokumentuje reálnou situaci, že všechny vynálezy byly většinou pouze prototypy. Přispělo k tomu i to, že se Kleinovy psací stroje pozvolna rozšiřovaly do celé Evropy.
V první pol. 20. stol. všechny pomůcky, které byly konstruované pro usnadnění psaní běžným písmem, ustupují stále dostupnějšímu Kleinovu psacímu stroji, který zásadně vylepšil brněnský tyflotechnik Fr. Urban. Pro písemný styk nevidomých s vidomými v současné době slouží běžné kancelářské psací stroje a Eureka s tiskárnou,*14) se kterými se důkladně seznamují již žáci základní školy.

*14) O Eurece viz níže.

6.4 Vývoj tisku

První zmínka o tisku knihy pro nevidomé se objevuje v souvislosti s činností Bernoulliho, který ji měl údajně vytvořit pro nevidomou E. Waldkirchovou. Nepopisuje se ani druh písma ani technika tisku. Tuto, v současné době neověřenou informaci, nepovažuji za spolehlivou. V dějinách tyflopedie se s podobnými nadsázkami setkáváme častěji.
V tomto okamžiku se nejedná o pouhé popisování jednotlivých stran - o technice psaní reliéfním způsobem jsem se zmínil několikrát - v této kapitole mám na mysli skutečnou výrobu knihy jako většího celku. Charakteristickým rysem je, že texty lze rozmnožovat na základě vyrobených matric.
První ověřenou zprávou o tisku knihy reliéfní latinkou je praxí podložený popis tiskařské techniky V. Haüye. Tiskl dřevěnými typy písmen, která na měkké podložce lisoval do navlhčeného listu papíru (1786). Vznikala tak reliéfní písmena, která bylo možné při troše trpělivosti a cviku hmatem přečíst. Haüy vybudoval v pařížském ústavu tiskárnu, ve které mohli pracovat i jeho nevidomí žáci. Francouzský mechanik Boucher sestrojil v r. 1785 speciální lis pro tisk Haüyovou latinkou. Za zmínku stojí, že zpočátku reliéfní písmena barvil černě, aby byla zrakem lépe čitelná.
Angliický šlechtic Ch. Lowther zařídil r. 1834 na svém statku tiskárnu, ve které se používalo Haüyovo písmo.
Při tisku knih bylo třeba vyřešit především dva technické problémy, tj. vysázení matric a způsob jejich lisování. O výrobě některých typů matric jsem se zmiňoval průběžně.*15) Při lisování má největší význam nahradit dřevěné lisy s horizontálním tlakem lisy kovovými s tlakem vertikálním. První takový lis vyrobil Francouz Clouiser.
J. W. Klein svou první hladkou latinku v r. 1805 vyráběl nejdříve pomocí voskové předlohy, ze které odléval vzor do sádry. Do ní rozetřel papírovou kaši. Po zaschnutí bylo možné takové otisky číst.V této první fázi nepracoval s matricemi pro lis. Později zjednodušil výrobu matric z tvrdého papíru. V r. 1808 má již typy písmen ze dřeva. V této fázi již používá mechanický dřevěný a také kovový lis. V r. 1811 vylepšuje tvar matric podle Straussova návrhu. Kleinovou propichovanou latinkou se knihy psaly na jeho psacím stroji ručně. O tom, že by vynalezl sázecí stroj pro svou propichovanou latinku, se nezmiňuje.
Všechna reliéfní písma, která byla v první polovině 19. stol. pro nevidomé vytvořena, bylo nutné v tiskárnách sázet individuálně vyrobenými typy. Aplikovat běžnou tiskařskou techniku nebylo možné, protože u písma pro nevidomé bylo třeba vyvinout jiný druh typů vzhledem k nutnosti prolisovat papír. Matrice pro tisk po jedné straně se většinou vyráběly z vysázených patric. Podobný způsob používal i Hunton v Louisville.
Mimořádnou skupinu tvoří písma, která nepoužívala latinku, nýbrž zvláštní kódové systémy. Tak např. i Frere měl svůj způsob tisku: znaky vyrobené z drátu položil na kovovou plotnu. Velkým zahřátím se písmena na plotnu přivařila. Z takto vytvořené matrice pořizoval obtisky na papír. Jeho písmo se nazývalo Bustropheudon. V letech 1839-1851 byla tak vytištěna Bible. Za zmínku stojí i Tourteho návrh. Doporučoval, aby se znaky tiskly barvou a ještě za mokra posypávaly vhodným práškem. Po zaschnutí by se písmena mohla lisovat do papíru.
Braillovo písmo se zpočátku rozšiřovalo jako rukopisy. Technika tisku, která umožňuje vyrábět knihy ve více exemplářích, se vyvíjela prakticky po celou druhou pol. 19. stol. V tomto ohledu vyniká osobnost učitele pařížského Národního ústavu pro mladé slepce V. Ballua. V r. 1851 vynalezl odlévací zařízení. Stranu vysázenou Braillovými dřevěnými písmeny vytiskl do sádrové kaše, kterou po zaschnutí odléval z kovu. Teprve z této matrice se tiskly jednotlivé listy knihy. Tisk byl ovšem proveden pouze po jedné straně.*16) V r. 1875 rekonstruoval Ballu své zařízení tak, že bylo možné tisknout oboustranně, avšak pouze meziřádkově. Snaha o ušetření papíru ho posléze vedla k vynálezu oboustranného tisku mezibodového (1884), kterým bylo umožněno plně využít obou stran listu papíru. První impulz poskytl Balluovi objev T. Levitteho. Ten upozornil na možnost oboustranného tisku již kolem roku 1867.
V Brně se tiskly knihy Balluovou technikou kolem r. 1880. V Praze se tisklo přímým otiskem ze sazby na tiskařské hlavě. Fotografie takového zařízení, na kterém bylo možné tisknout latinkou i Braillovým písmem. V r. 1894 převzal Balluovu techniku mezibodového tisku pražský Klarův ústav. V této době zde ještě rozhodně nebyla používána "puncírka", jak se někdy uvádí. Švédové zavedli Balluův tisk v r. 1887.*17)
O jiných zemích se informace tohoto druhu získávají velice nesnadno. Uvádí se, že již v r. 1828 začala tiskárna v Louisville s tiskem podle Haüyovy techniky. Podobně i v nové moskevské tiskárně r. 1885.
V 19. stol. byla kniha pro nevidomé velkou vzácností. Výroba byla nákladná, technicky i materiálově náročná. Knihovny v ústavech pro nevidomé vznikaly pomalu a byly opatrovány s největší péčí. Týkalo se to především knih ručně opisovaných a později i těch tištěných. Finanční náklady byly skutečně mimořádné, vždyť se jednalo o individuální výrobu. Z tohoto důvodu se stále hledaly levnější a hlavně méně pracné způsoby tisku, a to především Braillovým písmem.

*15) Takové tisky uchovává brněnské slepecké muzeum.
*16) Viz kapitolu 3.1.
*17) Brněnské slepecké muzeum má ve svých knižních fondech několik takových výtisků.

6.5 Frank Hall, Franz Hinze a ti druzí

V kapitole jednající o pomůckách pro psaní Braillovým písmem jsem se zmínil o pomůcce mechanika Martense. Jeho principu zasunovaných kolíčků využil další konstruktér Treumann. Zhotovil kovovou plotnu s dírkami, do kterých se různými kombinacemi zasunutých kovových kolíčků tvořila písmena. Takto vysázený text se potom snadno kopíroval na přiložený papír. Tisklo se přímo bez odlévání matric. Můžeme si však snadno představit, kolik bylo potřeba ručně zasadit kolíčků např. pouze pro jednu stranu.
V osmdesátých letech 19. stol. vznikl v Holandsku sázecí stroj, na kterém se písmena sázela ze čtyř druhů hranolků. Na prvním hranolku byl pouze jeden bod, druhý měl dva body vedle sebe, třetí jednoduchý hranolek byl bez bodů a čtvrtý dvojitý rovněž bez bodů. Z takových jednotek bylo možné sestavit všechna písmena i mezery mezi slovy. Sestavování písmen bylo zdlouhavé a náročné, i když nepoměrně rychlejší než Treumannova metoda V 70.- 90. letech byl v pražském ústavu pro nevidomé na Hradčanech používaný vylepšený typ. Jednotlivé hranolky byly opatřeny úplným písmenem a také latinkou. Štočky Braillova písma i perličkové latinky včetně lisu se dochovaly.*18)
Berlínský tiskař Schulze razil písmena do zinkové plotny po jednotlivých bodech raznicí pomocí kladiva. Mechanik Wiggert na žádost E. Kulla, ředitele berlínského ústavu pro nevidomé, vyrobil sázecí zařízení, u kterého nahradil kladivo nožní pákou. E. Kull si u něho nechal sestrojit i lis vlastní konstrukce.
Sázecí stroj Duograf vynalezl abbé Stütz (1895).
V devadesátých letech následovaly nezávisle na sobě dva převratné vynálezy. Byl to Hallův (USA) a Hinzův (Německo) sázecí stroj.
F. Hall jej zkonstruoval v r. 1893 (Filadelfie. Zhotovili mu ho mechanici Harrison a Seifried. Původně vertikální polohu matric v r. 1895 změnil na výhodnější horizontální. Zvláštností, a snad i předností, tohoto zařízení bylo, že nepůsobilo obtíže vyrábět i matrice pro zeměpisné reliéfní mapy (nikoliv fyzikální).
Německému tyflopedovi F. Hinzovi v r. 1895 vyrobil sázecí stroj berlínský mechanik R. Auerlach. Oproti Hallovu zařízení byl Hinzův stroj vyřešený mechanicky spolehlivě a vynikal produktivitou tisku. Fr. Hinze chtěl obejít vytloukání bodů písmen do plechové plotny kladivem. Výroba takových matric byla velice pracná a navíc jednotlivé body nebyly stejně kvalitní. Na Hinzově sázecím stroji (puncírce) se sází do dvojité kovové plotny položené v horizontální poloze současně celá písmena s automatickým posunováním matrice o jeden sloupec. Tak Hinze předstihl Hallův Stereopyp ve všech parametrech. A. Mell ve své Encyklopedii Hinzův stroj popisuje podrobně. Škoda, že nevěnuje pozornost samotné osobnosti jeho tvůrce.
Vlastní sázecí stroj zkonstruoval také bostonský tyfloped S. Howe. Ani Hallův ani Howův sázecí stroj nebyl v Evropě používán.
Na sázecím stroji, zvaném puncírka, se sází texty Braillovým písmem do dvojitých plechových (v poslední době také novodurových) dvojlistových ploten podobným způsobem, jako Pichtovým psacím strojem na list papíru. Matrici je možné vysázet po obou stranách. Obtisky se provádějí vložením papíru mezi oba listy matrice a pomocí lisu obtáhnou. V USA se více používaly lisy válcové, v Evropě tlakové.
Na převratnost techniky sázení upozornil F. Hinze na 8. evropském kongresu učitelů nevidomých. Informoval zde, že jeho zařízení umožňuje sázet oboustranně mezibodově. Kongres Hinzovo zařízení jednoznačně doporučil, a to i proti názoru nevidomého učitele hudby Franze, který navrhoval ušetřit papír zmenšenými typy písma.
Hinzova technika tisku slepeckých knih se vlastně používá dodnes. Elektrifikace a elektronizace sázecích strojů je později doplněna o automatizaci pomocí děrných pásků, počítačových disket a jinou technikou. V posledním období přináší kvalitativní zvrat skenery, což jsou zařízení umožňující přenést text běžné knihy do diskety elektronickou cestou.
Za zmínku stojí popis rozmnožovacího zařízení, které zkonstruoval český těžce slabozraký profesor konzervatoře pro nevidomé a slabozraké v Praze L. Korunka. Je to válcové zařízení, které umožňuje tisk Braillovým písmem oboustranně mezibodově. Do dvou na sebe přesně vázaných válců jsou navrtány otvory ve tvaru základního obrazce Braillova písma. Do otvorů se ručně sázejí kovové kolíčky ve tvaru jednotlivých písmen. Oba válce k sobě těsně přiléhají. Výše zmíněný Treumannův vynález kovové plotny s kolíčky vlastně znovu uplatnil L. Korunka ve formě válce. Své zařízení vyvíjel 15 let (1938-1953) v přesvědčení, že bude výbornou pomůckou při individuálních přepisech černotiskových hudebnin do Braillovy bodové hudební notace. Nelitoval času, vlastních finančních prostředků ani námahy. Svůj vynález neustále zdokonaloval. Poloautomatické sázení, které připravoval, však již nestačil dokončit.
V současné době se objevily v některých zemích dokonce rotačky pro tisk Braillovým písmem. Podle informací, které jsem získal, se jimi tisknou převážně časopisy. Papír se odvíjí z role a automaticky stříhá.
V Dánsku se vyrábí tzv. Brailleo 270. Je to počítačový systém, který píše velkou rychlostí na speciálně upravený papír. Je tedy vynecháno sázení do matric. Programy jsou na disketách. Podobná zařízení nejrůznějšího zaměření se vyrábějí i jinde. Doporučuje se používat je pro menší náklady tisku, snad do 20 výtisků. Počítačovvé systémy se ovšem používají i pro výrobu matric. Tyto sázecí stroje pracují velmi rychle. Takový způsob se používá pro vysoké náklady tiskovin, tj. do několika set až tisíc výtisků, podle materiálu, ze kterého jsou vyrobeny. Na takových speciálně upravených strojích lze připravovat matrice pro výrobu reliéfních plánků a schémat.
V Královském institutu pro nevidomé v Londýně byl uveden do provozu stroj, který za hodinu vytiskne tisíc výtisků časopisu o 48 stranách. Nazývá se Auto-Braille. Pokud má být expedovaný poštou, přístroj automaticky vytiskne adresy. Tiskne také knihy. Jeho kapacita umožňuje nejen uspokojit nevidomé čtenáře z Velké Británie, ale také knižní objednávky ze zahraničí.
V Německu je odnedávna používán stroj značky Technik Stolper a sázecí stroj Puma.
V posledních desetiletích se objevují nové způsoby tisku, které využívají plastické hmoty. Jednak se matrice pro sázení vyrábějí z novoduru, jednak je to tzv. stříkané písmo (nejdříve v Anglii). vyráběné je nastřikováním bodů na papír. Místo papíru se také v některých případech využívá k tisku durofol nebo podobné plastové hmoty.
Prováděly se pokusy tisknout tzv. zpěnitelnými barvami. Mají tu vlastnost, že se po zahřátí rozpínají do reliéfu. Výhodou je to, že tisk slepeckého písma se může provádět na běžném tiskařském zařízení ofsetového typu. Individuální pokusy se prováděly i u nás kolem r. 1978. Zdá se, že tato technika byla odmítnuta předčasně. V poslední době stoupl opět zájem o zpěnitelné barvy poté, kdy se v obchodech objevily lehce reliéfní bytové tapety. Reliéf je však příliš nízký.
Pokud se jedná o modernizaci tiskařské techniky u nás, nemůžeme být vůbec spokojeni s velkovýrobou. Objevila se sice různá počítačová zařízení, ale větším dílem použitelná pro soukromí nebo malé organizace. V současné době jsou některé typy hojně využívané pro nevidomé studenty na středních i vysokých školách. Rovněž jsou elektronikou dobře vybavené i pracoviště zájmových organizací.

*18) Mechanizmus lze shlédnout ve slepeckém muzeu v Brně podobně jako i mnoho dalších dokumentů o vývoji psaní a tisku.

7. SOUČASNÝ STAV (DO R. 1994)

Braillovo bodové písmo slouží nevidomým. Je zdrojem poučení i zábavy. Přispívá ke zmírnění tzv. informačního deficitu. Tisknou se jím knihy, na celém světě budují bohaté knihovny. Vydává se bezpočet časopisů. Nevidomým se otevřel svět krásné i vědecké literatury. Při nebývalém množství informací a možností soudobé techniky dochází začátkem šedesátých let k založení zvukové knihovny.*19) Sedmdesátá léta přinášejí informace o možnostech využití digitální výpočetní techniky u nás takřka 20 let nedostupné. Braillovo písmo je a vždy bude základním pilířem pro rozvíjení jazykového myšlení i při poznávání literárního umění a poezie.

*19) Zakladatelem zvukové knihy u nás je autor tohoto pojednání.

7.1 Krátce k současnosti

Do padesátých let se bodové kódy pro všechny vědní disciplíny v různých zemích vyvíjely izolovaně. Před několika lety byl přijat ruský návrh, který se v plné míře začal uplatňovat na základních školách pro nevidomé i u nás. Nedořešená zůstávala pouze nejednotnost Braillovy bodové hudební notace. Mezinárodní komise, kterou jmenoval Evropský regionální výbor Světové rady pro blaho slepců, jejímž členem byl i J. Drtina, zakladatel a dlouholetý ředitel Konzervatoře pro zrakově postiženou mládež v Praze. Tyto problémy řeší dlouhodobě a těžkopádně. Do dnešního dne nedospěla, a také ani dospět nemohla, k žádnému závěru, který by přijaly všechny země. Podobně je tomu i s kódy pro jiné vědní obory. Začátkem devadesátých let celou věc zkomplikoval požadavek vytvořit nové počítačové bodové písmo. Potvrzuje se, že životní praxe i v tomto úzkém zájmovém okruhu předbíhá normotvorný proces neočekávaně důrazně.
Na zasedání UNESCO v r. 1950 byla jmenována komise pro zjednodušení Braillova písma ve světovém měřítku. Učinila rozsáhlá opatření pro sjednocení tyflografických norem, týkajících se elikosti písma i jeho všech vnitřních vztahů. Začalo se usilovat o sjednocení znaků pro matematiku, chemii, fyziku i jiné vědní disciplíny.
Pokud se jedná o velikost a tvary písmen, jsou i v současné době určovány psacími a tiskařskými prostředky, které jsou vyráběny i nadále nekoordinovaně. Žádný z výrobců se nemíní přizpůsobovat jiným, protože pro své výrobní postupy má vlastní důvody. Není tedy v současné době žádná závazná norma.
Avšak i pro potřeby literárního písma se nedávno objevil podivný návrh. Podal jej německý lékař W. Florian. Jeho systém by podle něho měl sloužit později osleplým, jak píše. Vedla ho k tomu mylná domněnka, že totiž později osleplým působí Braillovo písmo značné potíže. Navrhuje zvolit písmena z jednoho až dvou bodů nad sebou.Využívá principu Morseovy abecedy.*20) Jeden bod je tečka, dva body čárka. Navrhuje, aby jeho písmo bylo uplatňováno i při vzdělávání hluchoslepých. Z odborného stanoviska je jeho systém nepřijatelný. Nezmiňuje se, jakou má pro tento obor kvalifikaci.
Při realfabetizaci později osleplých je nutné se přidržovat přiměřených a vyzkoušených metod. Jeho návrh na druhé straně nepřispívá snahám o sjednocení typizace bodového písma. Ani u nás ani v samotném Německu se jeho návrhu nevěnuje žádná pozornost. V časopise německých nevidomých Die Gegenwart byl zřejmě uveřejněný jako kuriozita.
Podíváme-li se do historie, nebyl Florian první, kdo navrhl Morseův systém pro použití nevidomými. V r. 1856 se pokusil o využití tohoto Morseova kódu Francouz Bourseul, 1872 rovněž Francouz Davillé a 1889 Angličan Petithory.
Druhá pol. našeho stol. je charakterizovaná přímo erupcí elektrických a zvláště elektronických zařízení, která nevidomým umožňují číst bez znalostí písma (zvuková kniha) a uchovávat texty bez knihy do elektronických pamětí. Stále častěji je umožňována odborná manipulace s textem bez knihy a dokonce bez znalosti Braillova bodového písma. Tato tendence je někdy přijímaná nekriticky a překotně. Příčina je v neinformovanosti.
Nejvážnějším důsledkem je nechuť číst Braillovo písmo. Např. nevidomý telefonista si poznámky pouze nahrává na magnetofonový pásek (meziměsta aj.). Podle ruského časopisu Naša žizň rostla i v bývalém SSSR nechuť číst Braillovo písmo. Čas. Litěraturnyje čtenia uspořádal v r. 1987 anketu, která měla zjistit příčinu. Ukázalo se, že je to ponejvíce důsledek rozšiřujícího se zvukového záznamu knih na magnetofonových páscích, které snadno a rychle podávají informace ze všech oborů lidské činnosti.
Na tomto místě Musím připomenout, že ani zvukové záznamy na disketách počítačů nejsou na tom lépe. Nerozvíjejí cit pro mateřský jazyk. V USA vznikla dokonce široce organizovaná akce, která chtěla upozorňovat na nezastupitelnou úlohu bodového písma. Zvuková kniha na magnetofonových páscích a různé materiály z disket na "mluvících" počítačích mají být pouze jedním z doplňujících prostředků a ve druhém případě prostředkem komunikace s počítačem. Progresivní počítače jsou proto založeny na využívání Braillova písma.
Zásadní obrat přináší vynález elektronických čtecích zařízení s jejich uváděním do praxe. Nevidomým umožňují číst běžnou knihu. Vlivem nesprávné politiky tehdejšího Svazu invalidů i jednostranně vedených státních orgánů se k nám v sedmdesátých a osmdesátých letech dostávala tato přístrojová technika sporadicky, a když, tak jako vzorky. Začátkem devadesátých let jsme zaplavovaní stále novými zařízeními, která mají zásadní vliv na život nevidomých. V tomto směru to je Eureka, jež se stává nejvýznamnějším prostředkem, který omezuje působení informačního deficitu. Aktuální jsou výzkumy skenerového zařízení s jeho využitím pro přenos informací do takové formy, která je přístupná hmatu.

*20) S. F. Morse sestavil abecedu pro telegraf v r. 1838.

7.2 Zvuková kniha

Mimo psaný text se postupně zaváděly a rozšiřovaly nahrávky knih krásné literatury na gramofonových deskách, později na magnetofonových páscích.Tato zvuková kniha má přispět k rozšíření možností četby a studia. Je prostředkem, který nevidomým umožňuje rychlý styk se světovou literaturou i studijními materiály. Dnes je také neodmyslitelná jako jeden z prostředků na středních i vysokých školách. Pro ty, kteří ztratili zrak v dospělosti, je zpočátku jedinou možností obrátit se ke zvukové knize a teprve později se věnovat učení bodovému písmu.
První nahrávky pro nevidomé vznikly v USA v r. 1934. Byly to nahrávky na gramofonových deskách. Vydával je Americký fond pro blaho slepců. Ještě do nedávné doby se tyto nahrávky půjčovaly souběžně s nahrávkami na magnetofonových páscích. V r. 1935 se s nahrávkami četby pro nevidomé na gramofonových deskách začíná v Anglii a ve Švédsku. Byly distribuovány rovněž do běžné obchodní sítě. Čistý zisk se vrátil ve prospěch nových nahrávek. U nás nebyly takové nahrávky pořizovány z obchodních důvodů.
Zásadní obrat nastává po objevení možnosti nahrávat na magnetofonový pásek. Podmínkou byla výroba komerčních magnetofonů přístupné cenové úrovně. První takový byl dán do prodeje v Japonsku v r. 1950.
Postupně vznikají oddělení při slepeckých knihovnách ve všech vyspělých zemích. Později i v zemích tzv. rozvojových. Následující údaje o vzniku zvukové knihy jsou jen orientační, rozhodně nejsou vyčerpávající:

U nás založil zvukovou knihu autor tohoto pojednání prvními amatérskými nahrávkami pořízenými koncem r. 1959. Jejich převedením do fondů pražské slepecké knihovny počátkem r. 1960 se začínají tvořit první skromné fondy zvukové knihy na magnetofonových páscích. První nahrávky v pražském nahrávacím studiu vznikly až v r. 1962.
Zvuková kniha je bezesporu významným pomocníkem nevidomých. Nelze však souhlasit s B. Faflem, který ve své publikaci Jak vidí vaše dítě (Praha 1960) píše, že zvuková kniha nahradí knihu tištěnou. I když se u nás podobné tendence ojediněle objevily, nemohli jsme dopustit, aby ovládly obecné mínění a začaly se praktikovat. Nelze obcházet psané slovo ani jeho úlohu v rozvoji jazykového myšlení.

7.3 Čtecí přístroje a počítače

Zcela jiná je situace při využívání další techniky. Poslední desetiletí je mimořádně bohaté v rozvoji i užití elektronické techniky. Vlivem kladných politických událostí se k nám stále častěji dovážejí přístroje využívající digitální techniku a paměťové systémy. V tomto smyslu učinil zásadní zvrat dovoz Eureky s českou syntetickou řečí. Nevidomým se tak dostává do rukou přístroj, který svou širokou schopností uchovat a zprostředkovat informace je stále více oblíbenou a používanou pomůckou. Navíc umožňuje nevidomým odebírat časopisy na disketách. První takové nahrávky byly pořízeny v USA. V současné době je u nás mezi nevidomými dost dovedných manipulátorů a programátorů, kterým Eureka A4 slouží v povolání i při zábavě. Není ovšem koncipovaná pro náročnější a rozsáhlejší texty, což např. působilo obtíže i autorovi této práce.
Všechna zařízení pracují s písmem. Nevidomý je přizpůsobuje svým potřebám při studiu, povolání i jinak. Jsou to dva druhy přístrojů: a) zprostředkovávají čtení běžného písma, b) přístroje s pamětí, jejichž výstup je přizpůsobený hmatovému vnímání nebo je opatřený syntetickou řečí. Vstup je buď samotná kniha snímaná kamerou nebo klávesnice. Tyto pomůcky jsou vymožeností poslední čtvrtiny 20. stol.
Můžeme-li se opřít o rešerši K. Vrány (čas. Tyflologické listy 1968 č. 2 str. 17), najdeme první zmínku o možnosti čtení běžného písma nevidomými již v článku Vl. Tjurina Čto može sdělat elektronika dlja něizračimo slepych (čas. Naučnoje obezrenie, 1894 str. 737).
Běžnou knihu lze číst na hmatovém výstupu Optaconu. Kamerou snímaná písmena jsou na výstupu přetvářena do jejich reliéfní podoby. Zásluhou nevidomého R. Volejníka se u nás začalo s výukou čtení na Optaconu i na základních školách pro nevidomé. Výuka čtení dospělých je prováděna individuálně. Zdá se však, že i tento přístroj je překonaný australským vynálezem firmy Robotron, zařízením, které je schopné číst vloženou knihu syntetickou řečí. Dokončený je již i překlad do češtiny. Skener je zatím finančně mimořádně náročný.
Elektronických paměťových prvků se využívá v několika typech přístrojů. Mimo již uvedené z těch nejznámějších to jsou: VersaBraille, Braillex, Braillocord, Teletaktor, MicroBraille aj. Severoamerická firma Xerox vyrobila čtecí zařízení, které místo hmatového výstupu užívá syntetickou řeč. Podobných pomůcek se v poslední době objevilo tolik, že není v našich možnostech je všechny pojmenovat. Ještě snad Personal Reader a italský vícejazyčný Lector 200. Texty do paměti lze ukládat jako např. u VersaBraillu nebo skenerem.
Ve Vel. Britanii se objevil stroj, který pracuje s novou počítačovou řečí tzv. Bumble. Pro tento případ je vyvinuto nové bodové písmo zvané "Měsíc".V běžných situacích pro většinu přístrojů však stačí překódované Braillovo šestibodové písmo.
U francouzské Delty je běžné písmo převáděno přímo do Braillova písma. Zpočátku činily nepřekonatelné potíže jazykové mutace a dvojznačnost některých Braillových znaků. Již jsem uvedl, že tyto potíže bylo nutné vyřešit překódováním Braillova písma i pro všechny ostatní počítače a podobné přístroje.
V Maďarsku byl údajně vyvinut "mluvící" počítač Braillab, u kterého je na výstupu použita syntetická maďarština. Podobně konstruovaným je i tamější Homelab. Pro VersaBraille mají v Maďarsku zpracovaný speciální program pro žáky základních škol. Nazývá se Harmony Two/Speech.
Zařízení s pamětí lze využívat jako slovníky, kartotéky, ale také pro uchovávání jakýchkoliv textů. Reprodukci provádějí buď přímo nebo prostřednictvím běžného či Braillova písma. V tomto pojednání není místo na podrobnější instrukce. Mohu jen konstatovat mimořádnou aktivitu obou slepeckých organizací, které velmi často pořádají setkání majitelů nejrozšířenějšího zařízení, kterým je Eureka A4.

7.4 Rekodifikace Braillova písma

Nejedná se o změnu významu znaků pro jednotlivá písmena literárního textu. Soustava české abecedy se nemění, i když se již několikrát vedly kvalifikované diskuse o stále nedořešeném problému, tj. znaku pro velké písmeno. Body 4,6 rozhodně nevyhovují. V Německu se někdy používají body 4,5. To však problém neřeší. V každém případě by bylo vhodné používat ty kombinace, které jsou vhodné pro počítače, tj. body 5,6 pro skupinu velkých písmen a bod 6 pro jednotlivé písmeno.
První změny v literárním textu se objevily ve slovenském časopisu Nový život. Zavedly se v lednu 1990. Jednalo se o úpravy, které měly zdůraznit ortografický charakter Braillova písma.*21)
Na tomto místě však mám především na mysli kodifikaci Braillova písma k použití v počítačích. Není to jev zcela nový. O nutnosti rekodifikovat Braillovo písmo pro potřeby ve výpočetní technice se zmiňuje již článek U. K.Banks. Adapt U.S. Cheque Code, uveřejněný v čas. Proces. Control. Automat 1961 str. 9.
V průběhu posledních let se jeví stále naléhavěji potřeba konstrukce počítačových výstupů, které by nevidomým programátorům z povolání sloužily v plném rozsahu. Za tímto účelem byl u nás počátkem osmdesátých let vypsán Státní projektový program AOS-423-823. Terminálové prostředky pro zdravotně postižené. Návrhy se objevovaly sporadicky a jsou v prototypech. A zůstaly natrvalo, protože byrokratická administrativa minulého režimu a preferované politické pojetí bývalého Svazu invalidů zabrzdilo výrobu. Zatím ovšem se poměry změnily a začaly se k nám dovážet vyzkoušené výrobky značkových firem.
Vyvíjíme také svá zařízení. Důvodem je většinou nedostupná cena zahraničních výrobků. Existují již terminály, které pracují s řádky Braillova písma šestibodového, ale také osmibodového. Je to např. německý Braillo-Term firmy Komunikations Technik. Mají zde také k dispozici soustavu nových kódů. K nám bylo dovezeno několik elektronických psacích strojů zn. Jatraň ruské výroby. Má možnost vkládat text šesti- a osmibodově. Je vybavený klávesnicí běžného kancelářského stroje. Vývoj nestagnuje. Práce na zařízeních, která budou umožňovat nevidomým programátorům i běžným uživatelům přímý kontakt s počítačem v jeho výstupní části, pokračují.
Na zasedání Evropské unie nevidomých v Bulharsku v r. 1987 bylo rozhodnuto, aby byly podávány návrhy na rekodifikaci Braillova písma pro používání v počítačích. Angličtina, francouzština, španělština, němčina a švédština mají již vytvořeny převodové tabulky Braillových znaků vkládaných z klávesnice počítače do znaků černotiskové normy SCII. Pro češtinu tyto kódy vypracoval R. Volejník. Je tedy už možné psát Braillovým kódem do počítače (např. Eureka). Text se automaticky převádí do běžného písma. Braillovy kódy pro počítače se nazývají počítačové bodové písmo. Od literárního textu užívaného slepeckého písma se značně liší, protože uplatňují zásadu: jeden Braillův znak rovná se jeden znak běžného písma (např. pro číslice bylo nutné vytvořit nové řady, odchylné od používaných, nové kódy pro zvláštní znaky.
Zmínil jsem se, že existují i kódy osmibodové, které však na své širší uplatnění teprve čekají. Zdá se, že se začnou ve výpočetní technice používat, protože nová číslicová zařízení pro nevidomé jsou vybavena Braillovými zobrazovači, jejichž jednotlivé znaky mají osm bodů.
Jak vyplynulo z názorů našich nevidomých odborníků, bude nutné vývoj speciálních znaků sledovat a dohodnout se na případných změnách v českých kódech. Nutnost změn vyplývá ze specifik vnitřních počítačových elektronických vlastností. U nás byl až dosud publikovaný jeden ucelený návrh, který se již v praxi uplatňuje. Rozsáhlé studie vypracoval B. Mamojka, slovenský nevidomý pracovník. V r. 1988 byl do praxe uvedený kód, který vypracoval R. Volejník se Zd. Šinkorou. Používá se při vkládání do VersaBraille, Eureky i jinde. V zásadě se jedná o to, aby bylo možné tentýž bodový text, uložený v počítači, vytisknout jak v Braillově tak v běžném písmu, a aby oba texty byly shodné. Zatím není tento požadavek vyřešen.
Tento v současné době používaný kód se od literárního textu českého Braillova písma liší natolik, nakolik to bylo bezpodmínečně nutné. Neprovedla se tedy celková rekodifikace. Pro lepší představu uvádím některé z hlavních změn:

Zdá se, že systém je vyhovující. Protože je už použitý v praxi. Bylo by mimořádně náročné ho měnit.
Tento specifický systém původně neměl zasahovat do běžného literárního textu. Rekodifikace je určena pro úzký okruh uživatelů počítačů. Zajímavá je situace na základních školách pro nevidomé, kde žáci ovládají obě soustavy. Učitelé by neměli klasifikovat jako chybu, vloudí-li se žákovi do úkolu rekodifikované ch nebo ou, které se běžně píše jako jedno písmeno. Také by zde měli zavést uvedené znaky pro velké písmeno.
Tempo vývoje speciálních prostředků je tak velké, že v době, kdy píši tyto řádky, je již vyvinuto několik dalších zařízení, která přispějí nevidomým k jejich zařazení do přiměřeného zaměstnání, rozvinou kulturní zájmy a zprostředkují styk se zahraničím. Osvědčilo se i počítačové Braillovo písmo, které je použito ve styku s Eurekou.

*21) Tento údaj uvádím, protože v tomto roce jsme měli se Slovenskem společnou republiku.
*22) Úplný systém je uvedený v Referenční příručce Návodu k použití Eureky A4.

8. PRÁVO NA INFORMACE

Počátky rozvoje slepeckých knihoven úzce souvisejí s aktuálními technickými možnostmi a s úrovní výchovně vzdělávacích ústavů pro nevidomé. Rozvoj výroby časopisů závisel zase na spolcích pečujících o nevidomé nebo na jejich spolcích svépomocných. Ve speciálních slepeckých knihovnách se pozvolna soustřeďuje stále větší kulturní bohatství ve formě knih. Slepecké časopisy podávají aktuální informace o současném dění ve světě.
Obě instituce jsou výrazem kulturní úrovně nevidomých a ukazují na celkové pojetí péče o výchovu a vzdělávání nevidomých v každé zemi zvlášť.

8.1 Knihovny pro nevidomé

První, i když skromně vybavené, knihovny vznikaly při ústavech pro nevidomé. V počátcích byla výroba knih velice pracná. Podmínkou byla spolupráce učitele a filantropa. Zvláště se to týká prvních knih. Každá z nich byla osobitým uměleckořemeslným dílem. Vysoké finanční náklady předznamenávaly užívání knihy s nejvyšší šetrností.
Jinak tomu nebylo ani v prvním ústavu, který založil V. Haüy. (Připomeňme si vytvoření jeho první knihy v r. 1786.) Uvádí se, že do r. 1806 to byly tři až čtyři knihy. Ředitel Guillié*23) potom obohatil knihovnu asi o 25 knih tištěných jeho latinkou. Další ředitel Pignier*24) nechal vytisknout nových 25 knih. Knihovnu rozšířil i následující ředitel Dufau,*25) zpočátku rovněž latinkou, od r. 1851 písmem Braillovým.
V r. 1886 byla v Paříži otevřena první veřejná slepecká knihovna, ve které byla většina knih opsaná ručně Braillovým písmem. Potřebné černotiskové předlohy dostávala od soukromníků zdarma. Podle Mellovy Encyklopedie měla tamější knihovna v r. 1895 asi 600 svazků. Z toho přibližně 100 tištěných různými hladkými reliéfními latinkami a také Barbierovým písmem. Koncem 19. stol. bylo ve Francii dokonce již několik slepeckých knihoven a tiskáren. Mimo Národní ústav pro mladé slepce v Paříži to bylo u Bratří sv. Jana Božího, u Slepých sester sv. Pavla aj. Tiskárny se zřizovaly také u ostatních ústavů pro nevidomé, a to v Arrasu, Nantes, Mar seille, Soisonsu a při Společnosti Valentina Haüye.
V druhé pol. 19. stol. vznikají mimo ústavy také knihovny při spolcích pečujících o nevidomé, později i při spolcích samostatných slepců. Jsou to nejdříve knihovny, jejichž knižní fondy jsou chudičké. Vznikaly živelně aktivitou opisovačů z řad dobrovolníků. Mezi ně patřily především členky různých spolků paní a dívek. Ručně psané knihy se však častým čtením hmatem vymazávaly. Nebyl k dispozici vhodný papír. Také proto, ale rovněž pro značnou námahu, kterou bylo třeba při přepisování vyvinout, vzrůstal zájem o tisk knih na mechanických strojích.
Demokratizace výchovy a vzdělávání nevidomých stále pokračuje. V tomto procesu zaujímají významné postavení speciální knihovny. Tisk knih v bodovém písmu je i v současné době mimořádně náročný. Vybírají se proto díla, která jsou pilířem naší i světové literatury nebo díla vědecká. Určitou zvláštností je, že při knihovnách pracují tiskárny, většinou pod společným vedením. Jejich vybavení speciálními tiskařskými stroji je nákladné. Totéž se týká i tzv. zvukových knih (viz kap. 7.2). Provoz těchto zařízení zajišťuje dotacemi stát nebo vybrané soukromé podniky. Určující je nejen humánní hledisko vyrovnávat informační deficit u nevidomých. Tím je přiblížit realizaci stejných možností, jaké mají ostatní občané.
Pro základní informaci uvádím (mimo již uvedená) data vzniku některých knihoven:

Největší knihovna s tiskárnou koncem 19. stol. byla v Louisville. Podle zprávy jejího ředitele Huntoonse produkovala kolem 2 000 svazků ročně. Informace o vzniku ostatních knihoven jsou buď nedostupné nebo se ovlivňují tím, že některé z nich začaly svou činnost jako soukromé či spolkové a teprve později se staly přístupné slepecké veřejnosti. Podobně tomu bylo u nás.
Zakladatelem slepecké knihovny v Praze je K. Em. Macan, nevidomý hudební skladatel a učitel na Klarově zaopatřovacím a zaměstnávacím ústavu pro nevidomé v Praze. V r. 1917 začíná sbírat české ručně opsané knihy. Je iniciátorem rozsáhlé akce opisování knih. I on sám několik opsal do Braillova písma a později je daroval knihovně. V r. 1921 se knihovna osamostatňuje. Pro veřejnost nevidomých je oficiálně otevřena v r. 1923. Od r. 1933 začíná pracovat také oddělení slepecké knihovny při Pražské městské knihovně. Dnes se jen velmi málo ví o její záslužné činnosti.
Uvedl jsem příklady knihoven, které pracovaly nebo pracují mimo ústavy a školy pro nevidomé. Každý ústav si budoval vlastní knihovnu.
Nenahraditelné ztráty na českých knihách v Praze a v Brně vznikly v období nacistické okupace a později neblahou činností při nuceném vyřazování označených knih v období 1948-1989 za ideologicky nevhodné nebo zakázané. Také bylo mnoho starých tisků zničeno při zrušení ústavů a jejich přeměněním v tzv. socialistickou školu. Mnoho vzácných tisků bylo tak dáno na pospas myším, vlhku a plísni.*26)

*23) Ústav vedl od jeho založení, tj. od r. 1817 do r. 1828.
*24) Ústav vedl od r. 1828 do r. 1840.
*25) Ústav vedl od r. 1840.
*26) V Praze se nezachránilo prakticky nic. V Brně se mi podařilo najít utajený sklad a zachránit mnoho cenných tisků.

8.2 Časopisy pro nevidomé

Braillovo písmo umožňuje netušený rozvoj časopisecké produkce. I v tomto okruhu sehrály důležitou úlohu zájmové organizace nevidomých nebo organizace, které o tento druh kultury nevidomých pečovaly.V samotné Evropě vychází v současné době několik set časopisů. Produkce českých bodových i zvukových časopisů nezůstala ani co do množství ani co do úrovně pozadu. Dosud není u nás v provozu nejmodernější tiskařská technika. České časopisy se oproti mnohým zahraničním vyhýbají "tlustospisům". Mnohostránkový časopis nahrazuje redakce několika zájmovými přílohami. Jeden z nejstarších časopisů pochází z r. 1847. Je to anglický čas. Moon. Dostal název podle tvůrce písma, ve kterém byl tištěný. Do nedávné doby vycházelo ve Vel. Britanii několik dalších časopisů tištěných tímto písmem.
Mezi nejstarší periodika v německém jazyce, která jsou tištěná Braillovým písmem, patří časopis Hodiny odpočinku (1880). Z dalších uvádím:

Poměrně brzy se některé časopisy specializují na odbornou nebo zájmovou tematiku. Např. v Německu to byl Musikzeitschrift aj.
Příklady vzniku dalších časopisů:

Český časopis Zora vznikl v r. 1917. Na jeho vzniku se podílel především K. Em. Macan. Vzápětí začínají vycházet přílohy:

Dále u nás vycházejí dětské časopisy:

Z dalších zahraničních časopisů to jsou dva pro hluchoslepé:

Časopisy vycházející v esperantu:

Ve zvukové úpravě vychází esperantský časopis Herolde el Austrio (Rakousko).
Mimo časopisy v bodovém písmu vycházejí ve většině zemí také časopisy zvukové a to na magnetofonových kazetách nebo na disketách. U nás např. Ozvěny, Naše šance a několik v regionech. Redakce časopisu Zora vydává své některé přílohy ve zvukové verzi. Koncem r. 1993 otevřela Česká unie nevidomých a slabozrakých digitální středisko s databází dostupnou telefonicky modemem Eureky.
V r. 1987 začal ve Švédsku (o rok později i v Německu) vycházet elektronicky nahraný deník. Předplatitelům je dodávaný automaticky radiovým vysíláním v nočních hodinách.
Všechny časopisy, včetně těch neuvedených, vykonaly obrovský kus práce pro zvýšení kultury a zmírnění deficitu toku informací svých nevidomých čtenářů.

REJSTŘÍK JMENNÝ

Adet,
Adlerová, A. A. (1856-1942)
Al Amidi (n. 1312),
Alston, B. J.
Armitage, Th. R. (1824-1890)
Acenso, A.
Auerlach, R.
Bablon,
Ballu, V. (1829-1907)
Banks, miss
Barbier, Ch. (1767-1841)
Barochin,
Bartholomell,
Batarde,
Bauford,
Becke,
Bellonis,
Bernardová,
Bernoulli, J. (1654-1705)
Bina, slečna, von
Blair, R. A.
Bougnougnon,
Boucher,
Boulieras,
Boulseur,
Braig, E.
Braille, L. (1809-1852)
Brandolini, A. (1440-1496)
Broutin,
Bruno,
Burger,
Büttner, F. (1842-1898)
Carbonter,
Cardano, G. (1501-1576)
Caresetto, V.
Carton, G. abbé Clousier,
Couteaux,
Costel,
Covacová,
Daniel, V. F. Davillé,
Decos, Ch.
Diderot, D. (1713-1784)
Didymos z Alexandrie (308-cif)
Doležálek, A. J. (1799-1849)
Donev,
Drtina, J. (n. 1918)
Dufau, P. F. (1795-1877)
Duvigneaux,
Dvořák, J.
Eaton, R.
Eichwede,
Engelmann, J.
Entlicher, E. (1844-1912)
Erasmus Rotterdamský (1467-1536)
Erskine, Ch.
Fafl, B.
Florian, W.
Foucault, F. (1797-1871)
Franz, F. (1834-1899)
Freisinger,
Freissauf z Neudegu
Frere, J. H.
Friedlander, J. K. (n. 1803)
Fry, E.
Fryc, A. (1877-1955)
Funk, F.
Funk, J. H. (n. 1780)
Gall, J.
Galinberti,
Galbod,
Gamm, J.
Garin, G.
Gastalon,
Gibson,
Glötzler,
Goldstein, I.
Gough, J.
Greville, R. K.
Grüber,
Guadet, J. (1795-1881)
Gueit, M.
Guerault,
Guillié, D.
Guldberg, E. I. (n. 1823)
Gundert,
Gutenberg, J. (1394-1468)
Hagenová, W.
Hall, F.
Hambergová,
Harsdörfer, G. F. (1607-1658)
Hartig,
Hassenfratz,
Haüy, V. (1745-1822)
Hay, A.
Hebold, E.E.
Hellmann,
Henderson,
Henshen,
Hertelendy, G.
Herzberg,
Hiesner,
Hinze, F. (1863-1932)
Hirzl, H.
Howe, S. (1801-1876)
Huber, F. (n. 1750)
Hunton,
Challan,
Champion,
Ibn Huste,
Izidor,
Jablanczys, A. K.
Jacob z Netry (z. 1770)
Jonston, J.
Jones, J.
Jonson, J.
Jotkowitz,
Kadlec, J.
Karadžič,
Kaufmann, F. A.
Kellerová, H. (1880-1968)
Kempelen, W. (1734-1804)
Kemps,
Kennerknecht, J.
Kericant,
Klar, R. (1845-1898)
Klein, J. W.(1765-1848)
Kneiss, N. B.
Knie, J. (1794-1859)
Knoas, N. B.
Köchlin, A. (1821-1882)
Köchlin, J. K.
Korunka, l. (1911-1979)
Krähmer,
Krchňák, R. (n. 1905)
Kremmer, K. V.
Kröger,
Kull, J. (1854-1912)
Kunz, M. (1847-1923)
Kurka,
Lachmann, W. (1795-1861)
Lana Terzi, Fr (1631-1687)
Kathos, P.

Legrand,
Lesueur, Fr. (n. 1776)
Levitte, I. J. (1833-1884)
Llorens,
Lorens-Latchos, P.
Lothan, J.
Losrher, Ch.
Lucas, T. M.
Lucas, Fr. z Madridu
Ludwig von st. Marie,
Macan, K. Em. (1858-1925)
Malizar,
Malling-Hansen,
Malý, V.
Mamojka, B. (n. 1948)
Marchtesi,
Martens,
Martusceli,
Mascaro z Lisabonu,
Mazuler,
Mecker,
Mell, A. (1850-1931)
Mercier,
Merle,
Mesider, A. (n. 1847)
Mill, H.
Millord, B.
Milne, B.
Mittford,b.
Moldenhawer, J.
Moon, W. (1810-1894)
Moreau, J. M.
Morse, S. F. (1791-1872)
Mublotová, slečna
Müller, H.
Müller, C. E.
Murray, A.
Nalosová, N. W.
Nicoti,
Niesner,
Nord, j.
Norwitzki,
Nonet-Cantonel,
Novák, V.
Öhlwein,
Ormis, S. (1824-1875)
Pablasek, M. (1810-1883)
Paradisová, M. T. (1759-1824)
Pascal, H.
Passard,
Pavlík, Fr. (1851-1944)
Perkins, I. H.
Pero Mexia,
McPherson, D.
Petithory,
Petzelt, A.
Pignier, (1785-1874)
Picht, O. (1870-1945)
Pingeron,
Pivar,
Pollak, S.
Pointilié,
Ponton, H.
Pougens,
Pozdník, J. (1889-1958)
Prost,
Pssard,
Puisaux,
Quintilianus, N. F. (35-95)
Ramadanovič, V. (1874-1943)
Rampazeto, F.
Raman, R.
Ratier,
Renaux,
Rhirion,
Richard, J. F. (1804-1886)
Richardson, J.
Robert,
Robertson,
Rokos M. (1889-1969)
Rous,
Rouseaux,
Roya, L.
Russe,
Salignac, M. de (1741-1763)
Seifert, G.
Seifried,
Serraris,
Shmith,
Schleussner, K. (1858-1918)
Schiebel, G.
Schmid, J. (1639-1689)
Schönberger, I. (z. 1648)
Schönfeld,
Schulze,
Schwarz, J. (1822-1899)
Sibley,
Schöder,
simpson, J.
Sizeranne, M. de la (1857-1924),
Skrebickij, A. (n. 1827)
Slepec z Puisaux
Smih, J. W.
Stainsby,
Stiltz, abé
Stockmanson,
Straus,
Strauss,
Stüber,
Stültz, abbé,
Šinkora,
Škroup, Fr. (1801-1862)
Tasu,
Taylor, J. E.
Taylor, W.
Thilander, H. (1877-1958)
Tjurin, V.
Tourte,
Trentgensky, Treumann,
Urban, Fr. (1902-1968)
Uzak,
Vallentner,
Vapetto,
Verbon,
Vesien,
Viennot,
Ville,
Vitali,
Volejník, R. (n.1951)
Volleutner, (1796-1861)
Vrána, K. (n. 1926-1998
Wagenová, H.,
Wait, W. B. (n. 1839)
Waldkirchová, W. (n. 1660)
Walker, J.
Wanecek, D. (1891-1978)
Watts,
Weissenberger,
Wiggert,
Willis,
Zawistiwski,
Zekí
Zeune, J. (1778-1853)

REJSTŘÍK VĚCNÝ

Abeceda, Morseova,
Akademie slepých hudebníků,
Auto-Braille,
Azbuka,
Barvy, zpěnitelné,
Bible,
Braillab,
Braillea,
Braillex,
Braillocord,
Braillo-term
Braillo,
Bumble,
Bustrofendon,
časopisy,
- dětské
- zvukové,
Delta,
Dplograf,
Duograf,
ektypografie,
Erika-elektronic,
Eureka A4,
Expeditive Francaise,
Harmony Twoo/Spech.,
Chemie,
chipos,
Index,
Jimbo,
karty, hrací,
Kleidograf,
kniha,
- drahocenných pokladů,
- Haüyova, první,
- zvuková,
knihovna,
- kongresová,
- Londýnská královská,
- Macanova,
- první,
- soupis,
kongresy,
- americké,
- evropské,
krabice,
- Kleinova,
- vídeňská,
la facile,
latinka,
- amsterodamská,
- bostonská,
- curyšská,
- do vosku,
- filadelfská,
- geometrická,
- glasgowská,
- Haüyova,
- hladká,
- holandská,
- hustým inkoustem,
- italská,
- Kleinova,
- mnichovská hladká,
- mnichovská propichovaná,
- perličková,
- propichovaná,
- reliéfní,
- stuttgartská,
- vídeňská,
- vyřezávaná,
Littledale,
mapy,
- zeměpisné,
- - Kunzovy,
matematika,
"Měsíc",
MicroBraille,
miniPicht,
Moutbatlen-Braille,
normy S XII,
noty,
olůvko,
Optacon,
pero, plnicí,
Personal Reader,
písmo,
- Barbierovo,
- belgické,
- bodové,
- Braillovo,
- počítačové,
- drátěné,
- filadelfské,
- fonetické,
- geometrické,
- jehlové,
- kartové,
- Kleinovo,

- kolíčkové,
- Lachmannovo,
- Moonovo,
- newyorské,
- nitěné,
- noční,
- oboustranné,
- počítačové,
- reliéfní,
- ryté,
- speciální znaky,
- stříkané,
- špendlíkové,
- uzlíkové,
- velké,
- vyřezávané,
- zvláštní znaky,
podložka, vosková,
potřeby, psací,
programátoři
přistroje, čtecí,
psaní,
- hustým inkoustem,
- oboustranné,
- olůvkem,
- tužkou,
Puma,
puncírka,
Quinze-Vingts,
Raphigraph,
Reglete,
rekodifikace,
rotačka,
runy,
SCII,
Skotografie,
Skotograph,
Společnost V. Haüye,
Státní projektový program,
stenografie,
stroj,
- psací,
- Bartholomelův,
- Beyerlenův,
- Casův,
- Ceresetův,
- Covacův,
- Garinův,
- Hallův,
- kancelářský,
- Kleinův,
- Mallig-Hansenův,
- Nordův,
- Perkinsův,
- Pichtův,
- Presbyho
- Ramadanovičův,
- Rokosův,
- Stanleyův,
- Steinffertův,
strojek, Macanův,
Stylograf,
Šablona,
- Heboldova,
- lepenková,
Tabella,
tabule,
- Messnerova,
- Shampionova,
tabulka,
- Garinova,
- Heboldova,
- Pascalova,
- pražská,
Teletaktor,
Technik-Strolper,
těsnopis,
tisk,
- belgický,
- bostonský,
- holandský,
- mezibodový,
tiskárna,
- slepecká,
- Wattsova,
Tyflograf,
U.K. Banks U.S.,
UNESCO,
unie,
- nevidomých,
-- evropská,
- - česká,
VersaBraille,
výpočetní technika,
Xerox,
znaky,
- specifické,
zkratkopis

LITERATURA

Catalog Appendix - New York 1963;
Cintula, V., Vagaský, P.: Vývin a súčasný stav vyučovania Braillovho písma - Svaz invalidů, Bratislava 1988;
Der erste Europäische Blindenlehrer-Congres - Dresden 1876;
Digrin, L.: Aby prsty zrakem mohly být (v Braillově písmu) - Praha 1975;
Hebold, E.E.: Schreib-Schule für Blinde - Berlin 1859;
Hronek, J.: Vybrané kapitoly z historie péče o děti s vadami zraku - Olomouc 1971;
Chlumetzki, H.: Kritische Betrachtungen - Brno 1918;
Illustrated Catalogue et Apparatus and Games - Londýn 1977;
Jesenský, J. a kol.: State z tyflopédie - Praha 1962;
Klein, J. W.: Anleitung blinden Kindern ohne sie in Blin
den-Institute unterzubringen - Wien 1844;
Klein, J. W.: Geschichte des Blindenunterrichten - Wien 1837;
Klimasiňski, K.: Czytanie dotykiem - Warszawa 1985;
Krasnousov, P. D.: Louis Braille - Moskva 1975;
La typographie des aveugles - Paris 1900;
Lenderink, H.: Het Blindenwezen en buiten Nederland - Amsterodam 1904;
Libanski, J.: Über die Erziehung blinder Kinder - Wien 1882;
Mell, A. u. kol.: Der Blindenunterricht - Wien 1910;
Mell, A.: Handbuch des Blindenwesens - Wien 1900;
Mell, A.: Mitteilungen aus dem Gebiete des Blindenwesens Wien 1919;
Moldenhawer, J.: Historie de L'Institut Royal des aveugles - Copenhague 1907;
Nop, L. a kol.: Péče o děti s vadami zraku - Praha 1957;
Pablasek, M.: Die fürsorge für die Blinden von der Wege bis
zum Grabe - Wien 1867;
Pablasek, M.: Erziehung und Unterricht blinder Kinder im Vaterhaus - Wien 1883;
Pielasch, H., Jaedicke, M.: Geschichte des Blindenwesens in Deutschland und der DDR - Leipzig 1971;
Procházka, K.: Geschichte des Böhmischen Privat-Anstalt zur Erziehung und Heilung der Blinde - Praha 1831;
Richvalský, P.: Starostlivosť o slepcov - Bratislava 1948;
70 let českého slepeckého tisku - Praha 1988;
Sekáč, Š.: Vychovávání a vzdělávání slepých - Praha 1870;
Seventy-Third Annuel Report of the Managers of the New York
Institution for the Blind - New York 1909;
Scherer, F.: Die Zukunft der Blinden - Praha 1879;
Schöffler, M.: Der Blinde im Leben des Volkes - Leipzig, 1956;
Schwarz, J.: O vychovávání, vzdělávání a podporování slepcův - Ivančice 1888;
Soukup, F.: Knihovna pro slepce - Praha 1926;
Špička, A.: Výchova nevidomého dítěte - Brno 1904;
The Moon Magazine - Londýn 1968;
Verhandlungen des VI. Blindenlehrer-Congress - Köln a./R. 1888;
Villey, P.: Pedagogika slepců - Praha 1939;
Villey, P.: Svět slepých - Praha 1940;
Výnos ministerstva školství ČSR ze dne 6. 9. 1928;
Wagner, W.: Die Geschichte der Klarischen Blindenanstalt Praha 1909;
Wanecek, O.: Geschichte der Blindenpädagogik - Berlin 1969;
Zeman, J.: Kultura slepců - Praha 1935;
Zeman, J.: Kulturní snahy a péče o nevidomé - rukopis;
Zeman, J.: Svět nevidomých - Praha 1928.

Časopisy
Anonym: Ein neues Fachwerk - ZB 1917 s. 835;
Birjučkov, M.: V hlubině věků - NŽ 1988/6 s. 36;
Bürklen, K.: Das Schreiben der Blindenschrift - ZB 1924 s. 1;
Bürklen, K.: Die Entwiklung der Blindenschrift - BF 1917 s. 691;
Bürklen, K.: Untersuchungen Über die Lesbarkeit der Braille-schen - BF 1913 s. 47;
Punktschriftzeichen
Czyperrek: Lesen und Tastsin - BF 1913 s. 141;
Das lesen der Blinden - Or 1856 s. 4;
Des différendes scritures a L'Usage des aveugles - VH 1894 s. 65;
Die erste Beschreibung der Blindentafel - BW 1940 s. 67;
Die Weltweite Verbreitung sinner Schrift - GW 1983 s. 59;
Digrin, L.: Ke 150. výročí Braillova bodového písma - TL 1975/3-4 s. 1;
Fischer, M.: Wilhelm Ludolf Lachmann als Pädagog der Blinden - BF 1907 s. 245;
Guilbeau, E.: La docteur Moon - VF 1895 s. 114;
Guilbeau, E.: Le livre de l'aveugle en France - VH s. 97;
Hanák, D.: Vývoj institucionální výchovy zrakově postižené mládeže - sborník Vališová, J.: Tradice speciální pedagogiky v Jihomoravském kraji - Brno 1975;
H. M.: Die Blindenschrift Nouet-Cantonet - BF 1924 s. 33;
Hoňková, D.: Čemu a jak se vyučovalo v nejstarším ústavě slepeckém na Hradčanech před 125 lety a pak před 50 lety ÚM 1934 s. 64;
Hoňková, D.: Slepecké písmo v našich ústavech - ÚM 1927 s. 7;
Hoňková, D.: Zkoušky z čtení Brailleova písma - ÚM 1926 s. 143;
Jesenský, J.: Špecifika písma, tlače a knih pre slepých, čiastočne vidiacich, slabozrakých, tupozrakých a škudlavých - TL 1960 s. 44;
K. B.: Die Druckstarke beim Tastlesen der Punktschrift - ZB 1916 s. 543;
Ketsmary, A.: Das Graduale Romanum - ZB 1916 s. 532;
Knie, J.: Ueber Lesen und schreiben der Blinden - Or 1855 s. 55;
Krátký, O.: Čtení a psaní na elementárním stupni základní školy pro slepé - NP 1950 s. 129;
Krchňák, R.: Zpráva o zasedání Evropského regionálního výboru Světové rady pro blaho slepců - TL 1968/3-4 s. 63;
Krchňák, R.: Výročí, které stojí za povšimnutí - TL 1979/1 s. 36;
Kurze Mitteilungen - Or 1955 s. 147;
Ludwig aus St. Marie: Der Blinde und seine Bildung - BF 1900 s. 17;
Mamojka, B.: Brailleovy kódy na spracovanie a prenos dát s pomocou počítačov - TL 1978/2 s. 45;
Matějík, J.: Sto let vynálezu písma nevidomých - PM 1923 s. 286;
Mayntz, J.: Zur Fragen Linienhaften Darstelung der Punktschrift - BF 1932 s. 83;
Melhuber, A.: Eine neue Tafel fÜr Punkt und Flachtschrift - ZB 1927 s. 16;
Novák, V.: Braillovo písmo slepců - PB 1891 s. 205;
Preiszutheilung - BF 1890 s. 88;
Radulov, B.: Buděščeto na Braillovoto písmo - Zr 1983/5 s. 15;
Schwarz, J.: Zur Frage des Doppelseitigen Druckes des Punktschrift - BF 1881 s. 118;
Schlüter, K.: Beitgäge und Vorschläge zur seiteren Ausnau unserer Braille-Punktschrift - BF 1907 s. 119; Smýkal, J.: Francesco Lana Terzi - první autor bodového písma pro nevidomé - OD 1980/81 s. 181;

Tyflografika Martina Kunze - OD 1987/88 s. 133;
Vývoj pomůcek pro psaní tužko - Z 1986/6 s. 22;
Vývoj tisku pro nevidomé - Z 1987/4 s. 28;
Vznik a vývoj písma pro nevidomé - OD (příloha 1986/87);
Životní dílo Johanna Vilhelma Kleina - OD 1987/88 s. 363;
Solarová, S.: Začátky vyučování v hradčanském ústavu pro nevidomé - OD 1967/68 s. 117;
Stárek, J.: Zvláštní ohledy při pěstování nevidomcův - PML 1840 s. 67, 164 a 235;
Sto let slepeckého bodového písma - ÚM 1937 s. 226;
Tjurin, V.: Čto možet sdělat elektrotěchnika dlja neizle čimo slepich - NO 1894 s. 737;
U.K. Banks adapt. U.S. Rhewue - PCA 1961/1 s. 9;
Umlauf, J.: Was ich beim Schreiblesenunterrichte bei Kriegsblinde beobachten konte - ZB 1917 s. 679;
Wanecek, O.: Der erste Schreibunterricht auf der Punktschrifttafel - ZB 1917 s. 659;
Wanecek, O.: Untersuchungen über die Lesbarkeit der Brailleschen Punktschrift zeichen - BF 1915 s. 141;
Zeman, J.: Hbitost čtení u dětí normálních, nevidomých, hluchoněmých a debilních - ÚM 1934 s. 16;
Zprávy - ÚM 1926 s. 117.

Zkratky pro názvy časopisů
BF - Der Blindenfreund
BW - Die Blindenwelt
EV - Estetická výchova
GW - Die Gegenwart
NO - Naučnoje obozrenie
NP - Nápravná pedagogika
NŽ - Naša žizň
OD - Otázky defektologie
Or - Organ der Taubstummen, Blinden-Anstalten in Deutschland;
PB - Posel z Budče
PCA - Process, Control. Automat.
PM - Péče o mládež
PMI - Přitel mládeže
TL - Tyflologické listy
ÚM - Úchylná mládež
VH - Valentin Haüy
Z - Zora
ZB - Zeitschrift für Österreichische Blindenwesen
Zr - Zari

Název: Pohled do historie slepeckého písma
Autor: PhDr. Josef Smýkal, prom. ped.
Fotografie: Archiv autora
Obálka: Jiří Donné
Vydavatel: Česká unie nevidomých a slabozrakých
Náklad: 1000 výtisků
Tiskárna: Datis, Brno

Brno, 1994

[ zpět na seznam publikací | zpět na úvodní stránku ]