150 let výchovné a vzdělávací instituce pro nevidomé v Brně

[ zpět na seznam publikací | zpět na úvodní stránku ]

Josef Smýkal
~
150 let výchovné a vzdělávací instituce
pro nevidomé v Brně

Brno, 1985

Vydala základní škola pro nevidomé v Brně

Lidské štěstí lze spatřovat
v možnosti plnit životní ideály,
které jsou vytvářeny a přetvářeny výchovou.
Největším štěstím je proto proces,
kterým úsilí o dosažení ideálů prochází.

Tuto publikaci připisuji všem, kteří usilují o výchovu těžce zrakově postižených k aktivnímu životu.

OBSAH

> Rudolf Krchňák: Bez hole

> Eva Hřibová: Dotýkání

1. Slovo autora

2. Úvod

3. Vznik a rozvoj ústavu

4. Ústav v období druhé světové války a v prvních poválečných letech

5. Demokratizace výchovy a vzdělávání těžce zrakově postižených dětí

6. Další zařízení pro těžce zrakově postižené na Moravě

7. Úsilí o společenskou integraci nevidomých

8. Podíl dalších absolventů na společensky užitečné práci

9. Přílohy

Rudolf Krchňák: Bez hole
(ze sbírky S bílou holí)

Týden po ukončení války. Ulice plné trosek zbořených domů, kráterů od leteckých bomb a protitankových příkopů. Stojím na mostě, snad jediném, který zůstal v Brně nepoškozen. Až sem mne přivedli přátelé a teď čekám na tebe, abys mne dovedla domů. Ty nepřicházíš! Nemám hůl a ulice jsou plny trosek a kráterů, trámů a drátů. Most duní rachotem tankové brigády Rudé armády, která se bez konce valí jako příšerně hřmotící řeka. Její rachot mi ucpává uši a jako dítě se tisknu k zábradlí mostu, protože nemám hůl a ty nepřicházíš. Kolem mne chodí lidé, ale neslyším jejich hlasy, které utonuly v tom hřmotícím proudu, v němž mi utonul celý svět. Jen jediný zvuk se z té hřmotící záplavy občas vynořuje. Je to ostrý hlas vrtačky, která navrtává zbytek betonové bariéry, jež měla znemožnit vstup na most. Tuším, že je navrtáván otvor pro dynamitovou nálož. Kam uteku před výbuchem v této chvíli, v níž vše zastírá hřmot nekonečné tankové brigády, v němž stejně mlčí hluboký jícen v chodníku jako zbořený dům ležící lhostejně přes ulici. Jen spáleniště odkudsi čpící doutnajícím popelem a koželužna páchne tříslem. Stojím zde slepý a hluchý, slabý a opuštěný. Nemám hůl, a ty nepřicházíš. Jen tanky, rachot, vrtačka občas skřípne a most se pod mýma nohama chvěje, jako by tu tíhu nemohl unést.

Eva Hřibová: Dotýkání

Můj svět je viděný zblízka.
Není mezer
mezi mnou a jím.
Jsou jenom
věci a prsty,
prsty a věci.
Jsou jenom snění
plaše se chvějící
kdesi za očima.
Můj tisícitvarý svět
je dotýkaný.
Jsou věci jenom k dotýkání
nebo jen ke snění.
Jedny se vzdají lehce,
ty druhé
nezbedně utíkají
tykadlům fantazie.
Uklouznout nemohou.
Snad jsou to spíš
chapadla chobotnice,
ochotná přisát se
i ke hvězdám
a víc je nepustit.

1. SLOVO AUTORA

Tato publikace vychází v období oslav 40. Výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou , u příležitosti 150 let trvání institucionální výchovy a vzdělávání nevidomých na Moravě. Jejím uveřejněním projevu jménem všech chovanců a žáků dík těm, kteří se v minulosti zasloužili o rozvoj brněnského ústavu pro nevidomé a pozdější národní a základní školy pro nevidomé a slabozraké.
Je to především osobnost J. R. Beitla, které zde věnuji mimořádnou pozornost, jelikož se jako příslušník nejchudších vrstev obyvatelstva nebál porušit výsadní právo bohatých na okázalou dobročinnost. Novým pohledem míním zhodnotit práci ostatních pracovníků, kteří výchově těžce zrakově postižných na Moravě, věnovali velkou část svého života a své nejlepší síly. Z toho důvodu se koncepce této práce opírá o osobnosti ředitelů, kteří byli vedoucími činiteli a vtiskli ústavu i škole svůj osobitý charakter.
Chci zároveň informovat o minulosti s úmyslem poukázat na nezapomenutelné události a na mravenčí píli zaměstnanců i příznivců ústavu.
Soustředím se rovněž na méně známá fakta, která jsou rozhodující ve vývoji cílů výchovy a vzdělávání. Uveřejňuji je s komentářem. Mají ukázat, jak postupně nabývala převahu odborná péče a jak se až v tomto období realizují dřívější ideály. Charakteristickým cílem celého předcházejícího období byla totiž výchova prací a výchova k práci.
Důležité informace jsem získal ze Státního oblastního archivu v Brně a archivu města Brna. Pracovníkům těchto institucí děkuji tímto za jejich odbornou pomoc. Některé informace se opírají o zkušenosti chovanců ústavu pro nevidomé v Brně, bývalých žáků opatrovny a mateřské školy v Brně-Pisárkách i vzpomínky žáků třídy pro krátkozraké v Brně na Rejdišti. Podstatné údaje jsem získal také z Městského archivu v Budapešti, písemným stykem z rumunskými občany a z výročních zpráv ústavu, a ústavní a školní kroniky i ze zpráv učitele brněnské třídy pro krátkozraké. Dále jsem použil zprávy roztroušené v mnoha publikacích a bulletinech. Ve svém archivu mám i rukopisné zprávy pracovníků ústavu. Nemalou měrou přispěli i dosud žijící pamětníci, kterým touto cestou rovněž děkuji.
Publikaci si dovoluji předložit s důvěrou, že přispěje k slavnostní atmosféře jubilejního roku.
V aktuálním textu jsem ovšem provedl několik změn a doplňků, které byly nutné jednak vzhledem k uveřejnění v r. 1999, jednak proto, že během uplynulých čtrnácti let přinesla doba mnoho dalších událostí, které jsem připojil na několika místech jako doplnění.. Nové texty jsem nijak zvláště neoznačoval.

PhDr. Josef Smýkal

2. ÚVOD

Brněnský ústav pro výchovu nevidomých vznikl jako třetí v českých zemích. Po ústavu na Hradčanech v Praze, který byl v té době spíše léčebnou a Klarově ústavu v Praze, ve kterém se soustředila pasivní péče a výuka ručním pracím, je brněnský ústav první ve smyslu komplexnosti vzdělávání a přípravy nevidomých pro vlastní obživu.
Myšlenka založit výchovný a vzdělávací ústav pro nevidomé v Brně se při realizaci setkávala s osobními oběťmi filantropa a tyflopeda Jana Rafaela Beitla. S nevidomými chovanci, které považoval za členy své rodiny, sdílel život plný odříkání.
Rozvoj ústavu vedl klikatými cestami, které tehdejší společnost nedovedla narovnat. Vzdělání a výchova měly charakter milodaru.
Prudký rozvoj vzdělání a kvalitativní změna v cíli výchovy charakterizují nejmladší období čtyřiceti let.

2.1 Vývoj výchovně vzdělávací instituce pro těžce zrakově postižené v Brně

V roce 1835 byl otevřen ústav v Zábrdovicích, který nesl název: Ústav pro slepé. Jeho zakladatel J. R. Beitl kladl největší důraz na hudební vzdělání nevidomých, základní řemeslné dovednosti a práci na pozemku. Všeobecnému vzdělávání se nepřikládal takový význam, protože bylo nutno nejdříve usilovat o vlastní obživu. O pokusech se čtením a psaním se dovídáme pouze ze životních osudů Beitlova žáka Pavla Chybiorze, který se zmiňuje o svém velkém neštěstí, když mu byly odcizeny psací potřeby. Nezmiňuje se však, o jaké se jednalo.
V roce 1846, po přestěhování do nové budovy, nesl ústav název: Moravsko-Slezský ústav pro slepé. Zde se již prokazatelně začíná vyučovat některým všeobecně vzdělávacím předmětům, zpočátku v jediné třídě. Výuku vedl nadučitel J. R. Beitl. Počet tříd se pozvolna zvyšuje. Plných pěti tříd bylo dosaženo až v r. 1896. Pozornost se věnuje vyučování hře na hudební nástroje a řemeslům. V zakládací listině se praví: "Cíl a konec tohoto ústavu není pro zaopatření, nýbrž pro wyučowání a wychowáwání slepých, aby se schopnými k občanské žiwotnosti učinili."
Ve druhé polovině 19. stol. byly postupně zaváděny různé druhy výrobních prací: provaznictví, rohožkářství, obuvnictví, vyplétání židlí, výroba slaměných obalů na láhve, výroba cestovních kufříků, kartáčnictví, košíkářství aj. Dívky se zaměstnávaly síťováním, pletením, háčkováním aj. První masérka se uvádí v 90. Letech. Výuku ladění klavírů zavedl ředitel Jan Schwarz.
V r. 1909, po převzetí ústavu do zemské správy, se mění název na Moravsko-Slezský zemský ústav pro slepé.
Počet tříd nebyl prakticky měněn až do roku 1952, kdy vznikla 6. Třída, v r. 1956 sedmá a v r. 1958 bylo dosaženo osmi tříd. Počet tříd se zvyšoval poté, kdy byly otevřeny speciální třídy pro slabozraké. V r. 1962 byla otevřena 9. Třída a v roce 1980 byl počet tříd rozšířen na jedenáct.
V době první světové války je ústav na tři roky rozpuštěn. Za druhé světové války byl počet tříd snížen na pouhé tři.
Poslední změna názvu ústavu byla provedena v r. 1930. Ústav nesl název: Zemský ústav pro výchovu nevidomých.
Po mnoha pokusech se po roce 1918 ustálila tři řemesla s možností úplného vyučení zakončeného tovaryšskou zkouškou. Bylo to kartáčnictví, košíkářství a vyplétání židlí. V období druhé světové války učební obor vyplétání židlí zanikl pro nedostatek rákosu.
Kolem roku 1923 bylo vzdělávání rozšířeno o možnost vykonat závěrečnou zkoušku z učiva měšťanské školy. K tomuto opatření vedl neustále se zvyšující zájem nevidomých o vykonání státní zkoušky z hudby na konzervatoři. V r. 1927 zřídil učitel J. L. Kubíček. Kurz pro kandidáty ke státním zkouškám z hudby. Do této doby byl kvalifikovaný nevidomý učitel hudby výjimkou.
V období mezi oběma světovými válkami byla pro studující hudby ředitelem ústavu stanovena podmínka vyučit se řemeslu. Teprve po vyučení se mohl chovanec - a to jen v případě, že mu to vedení ústavu povolilo - věnovat přípravě ke státním zkouškám z hudby. Toto opatření mělo své opodstatnění v tom, že kapitalistická společnost nemohla pro každého nevidomého učitele hudby zajistit přiměřenou životní úroveň. Své materiální podmínky si mohl vylepšovat řemeslem a laděním klavírů. A naopak, každý řemeslník měl základní dovednosti hry na některý hudební nástroj a mohl se stát současně varhaníkem, lidovým hudebníkem, hudebníkem v kinech s němými filmy aj.
Produktivním povoláním, na které se nevidomí soustavně připravovali, bylo ladění klavírů. Ovládal je prakticky každý, kdo měl přiměřený hudební sluch.
Vzhledem k tomuto vybavení se mohlo v období největší konkurence uplatnit mnoho nevidomých, kteří se živili všemi uvedenými způsoby. Mimořádně náročný pracovní den vypadal asi takto: ráno hrát v kostele na varhany, dopoledne vyrábět po domácku koše nebo kartáče, odpoledne naladit klavír a večer spěchat do kavárny nebo do kina, kde se dalo vydělat několik korun hrou na klavír.
V r. 1948 byla uzákoněna povinná školní docházka i pro nevidomé děti. Nedořešen zůstal problém povinného umístění v internátě. Při ústavu byla zřízena národní a neúplná osmiletá střední škola. Tímto opatřením je zrušena povinnost podrobit se zkoušce z učiva měšťanské školy.
V r. 1950 byl ústav postátněn. Tímto okamžikem přebírá stát odpovědnost za výchovu a vzdělávání nevidomých.
Dne 1. 1. 1951 byl ústav zrušen a provedena diferenciace základních a středních škol. Národní a neúplná osmiletá střední škola zůstává v Brně. Učňovské dílny s pokračovací školou předcházejí do pražského Klarova ústavu spolu s oborem ladění klavírů , hudební oddělení se přemísťuje do pražského ¨Deylova ústavu. Ruší se mateřská škola s opatrovnou v Brně-Pisárkách.
V Praze vznikla učňovská škola, hudební škola a odborná ladičská škola s celostátní působností.
Úplní středoškolské vzdělání s maturitou bylo umožněno pouze učitelům hudby a to v r. 1961, kdy byla zřízena Střední hudební škola pro mládež s vadami zraku v Praze.
1953 byla v Brně zřízena osmiletá střední škola.
1957 byla otevřena třída pro slabozraké s odděleními 1. 2. a 3. ročníku.
1961 vzniká základní devítiletá škola internátní pro nevidomé se čtyřmi třídami pro slabozraké, které se postupně rozšiřují na neúplně organizovanou základní devítiletou školu pro slabozraké.
V letech 1946-1950 bylo v ústavu otevřeno jazykové oddělení, ve kterém byli žáci připravováni k univerzitním zkouškám z cizích jazyků.
1978 se započalo s vyučováním v 1. roč. školy pro slabozraké žáky, který má pouze čtyři třídy a nemůže uspokojit rostoucí počet žádostí o přijetí žáků.
1978 byla založena mateřská škola pro nevidomé s jedním oddělením. O dva roky později byla rozšířena na dvě oddělení. V r. 1984 bylo možné otevřít třetí oddělení.
1979 se započalo s vyučováním v 1. roč. základní školy podle nového projektu. Počet tříd se rozšířil na sedm.
Po roce 1948 vzrůstá u těžce zrakově postižených zájem o středoškolské vzdělání a práci v intelektuálních oborech. V padesátých letech se tento zájem rozšiřuje o studium na vysokých školách.
Absolventi základní školy pro nevidomé i absolventi základní školy pro slabozraké mají následující možnosti výběru středních škol:
Střední odborné učiliště pro zrakově postiženou mládež v Praze,
Střední odborné učiliště pro zrakově postiženou mládež v Levoči,
Střední ekonomická škola pro zrakově postiženou mládež v Praze,
Gymnázium pro zrakově postiženou mládež v Praze,
Odborná ladičská škola pro zrakově postiženou mládež v Praze,
Konzervatoř pro zrakově postiženou mládež v Praze,
střední zdravotnická škola v Levoči,
kurzy pro telefonisty,
kurzy pro maséry,
kurzy pro programátory,
od r. 1984 ekonomická škola v Opavě.
Absolventi středních škol mohou ve studiu pokračovat na vysokých školách. Toto studium je podporováno pracovní komisí při ÚV Svazu invalidů v ČSR.

2.2 Kde všude jsme byli doma

Je to kapitola sama pro sebe a nepostrádá napětí. Umístění ústavu je tedy zajímavou kapitolou, ve které se hovoří o snaze, úspěších i nezdarech, skromnosti i nenaplněných snech, velkorysosti, vládychtivosti, modernizaci budov s jejich neustálým chráněním proti vyvlastnění i okolnostech vedoucích k současnému stavu. K uhájení vlastní existence ústavu bylo třeba mnoho úsilí několika ředitelů. Dějiny tohoto zařízení jsou také dějinami úsilí o zachování vlastní budovy.
V r. 1835 založený soukromý ústav se nacházel v Zábrdovicích č. 17 pozdější Klimentova 22, nyní zábrdovická 22 v pronajatém jednoposchoďovém domě. Po odstěhování do větší a reprezentativnější budovy v r. 1946 se v budově zřizuje hostinec, prý ne zrovna dobré pověsti a obchod. Do nedávné doby byl tento dům po generálních stavebních adaptacích užííván družstvem Hlubna. Po r. 1990 ho v restituci převzal soukromý majitel. K domu původně patřila zahrada, která je nyní zastavěna různými přístavbami
Z pozůstalosti brněnského podnikatele Frantiěka Esse a následujících rozsáhlých sbírek, pořádaných kuratoriem, byla v r. 1846 dokončena novostavba na Radvitově nám. č. 7, pozdější Žerotínovo náměstí. Původně to byla jednoposchoďová budova bez zahradního křídla. Později je postupně provedeno několik stavebních adaptací a dostaveb včetně nadstavby o jedno poschodí. Budova byla rozšířena o zahradní křídlo a terasu. K domu náležela velká zahrada. V r. 1914 byla budova uvolněna pro vojenský lazaret, a proto byli chovanci ústavu propuštěni domů. V r. 1915 byla budova prodána. Výtěžek byl věnovaný na dokončení nové a ještě větší budovy v Černých Polích č. 102, nynější Zemědělská ul. č. 1. Budova na Radvitově nám. potom sloužila ředitelství státních drah a později Vysoké škole technické. Byla asanována v r. 1973 za účelem uvolnění místa pro stavební záměry nové stavby pro potřeby Komunistické strany.
V r. 1915 je dostavěna honosná účelová budova na dnešní Zeměděslké ul. č. 1, kam se ihned nastěhoval vojenský lazaret. Několik chovanců zde bylo nouzově ubytováno v r. 1917. V r. 1918 jsou nevidomí znovu povoláváni. Vzhledem k jejich počtu se ukazuje, že budova je příliš velká. Její rozsáhlost je ředitelem Fr. Pavlíkem zdůvodňována , že ústav bude rozšířen o výchovu českých a německých chovanců odděleně. Projekt vypracoval sám Fr. Pavlík po dlouhých studijních cestách po Evropě. Moderní řešení je doplněno úplným komfortem, ústředním vytápěním, osobními výtahy, nejmodernějším zařízením kuchyně i prádelny, rozsáhlými verandami aj.
Velkolepý záměr na zřízení největšího ústavu pro nevidomé v Evropě se neuskutečnil, ale začíná se nečekaná anabáze , kdy již v r. 1919 zabírá většinu místností Vysoká škola zemědělská. Ústav je postupně tak stísněný, že nezbývá místa pro učebny školy, které bylo proto nutné umístit ve vzdálenější budově Útulny nevidomých německých žen na Černopolní ul. č. 22a. Zde je škola nevítaným hostem. Nakonec se nevidomé děti stávají obtížnými i ve vlastní budově na Zemědělské ul.
K nové budově ústavu patřil rozsáhlý pozemek, jehož větší díl zabrala rovněž Vysoká škola zemědělská. Nevidomí, kteří nutně potřebovali pohyb na čerstvém vzduchu, se tísnili na malé části, která byla nouzově upravena. Vysoká škola zemědělská nakonec obsadila celou budovu a zůstala zde až do dnešních dnů. Její pracovníci i studenti už dávno nevědí, komu budova dříve patřila a za jakých okolností ji neprávem získali. V listopadu r. 1939 zabrala budovu německá policie. Chovanci byli nuceně přestěhováni do budovy zaopatřovacího ústavu v Chrlicích u Brna, kde nevidomé děti školního věku byli ubytovány společně s dospělými chovanci tohoto ústavu. Tato symbióza působila výchovně velmi nevhodně. Učebny byly umístěny v horších místnostech místní obecné a měšťanské školy i v prostorách mateřské školy v Brně na Veslařské ul. Nevidomí jsou na obou místech opět nevítanými hosty. Protože do obou spolkových zařízení nebylo možné umístit všechny chovance, byli někteří propuštěni domů. Poslední skupina nesamostatných byla přemístěna do zaopatřovacího ústavu v Nových Hvězdlicích.
Ani po skončení válečných událostí v r. 1945 nebyla budova ústavu na Zemědělské ul. vrácena svému původnímu účelu, ale naopak, celá byla přidělena Vysoké škole zemědělské. Pro účely ústavu je v r. 1948 stavebně adaptována budova bývalé Útulny na Černopolní ulici. Úpravy nechal provést spolek Péče o nevidomé na Moravě a ve Slezsku na své náklady. Po dohotovení prací byla budova byrokratickým zásahem přidělena jako infekční pavilon právě dostavované dětské nemocnici. Tímto způsobem obě budovy, které byly postaveny i opraveny za prostředky získané prodejem budovy na Radvitově nám., sbírkami ve prospěch nevidomých, jměním spolku Péče o slepé a státním příspěvkem, přiděleny jiným institucím neprávem.
Sliby o přidělení náhradní budovy nebyly několik let vůbec plněny a dokonce odloženy. Vedení ústavu je stále odkazováno na trpělivost. Později byly postupně nabídnuty dvě budovy v té době již obsazené jedním nebo dvěma uživateli. Jedna byla na venkově, ve druhé je v současné době Janáčkova akademie múzických umění.Až na podzim r. 1949 byla přidělena nevhodná budova na Veveří ul. č. 15, která do této doby sloužila římskokatolickému semináři. Několik let spolu se školou užívala budovu jiná organizace, což vedení svazovalo ruce. Bylo totiž potřeba provést zásadní stavební úpravy, vybudovat alespoň částečně vyhovující hygienické zařízení aj. Tyto adaptace byly vlastně dokončeny až v r. 1985. Ústřední vytápění nebylo až do r. 1984, když po velkém boji se řediteli školy podařilo sehnat finanční prostředky.
K budově náleží rozsáhlá zahrada. Úspěšně se podařilo překonat několik období, kdy měla být zabrána jinými organizacemi pro stavební záměry. Trpělivost ze strany vedení nebyla vždy na místě. Zařízení pro nevidomé v Brně je objektem, který bylo možné oklešťovat a nadřízené orgány vlastně donedávna nesplnily slib o přiměřené náhradě za budovu na Zemědělské ulici. Budova rostoucímu počtu žáků nestačila, moc nepomohly ani rozsáhlé stavební adaptace v r. 1978-79. Určitou nadějí byly záměry vestavby do střešních prostor, které byly velmi rozsáhlé. Později se od nich upustilo a plánovalo se postavit účelovou budovu v Brně-Lesné. O výstavbě se několik let hovořilo, byly dokonce vypracovány úvodní projekty. Listopad 1998 tyto záměry přehodnotil. Zásluhou učitele Michaela Kuchaře byly získány objekty v Brně-Pisárkách, které do této doby sloužily jako krajská politická škola komunistické strany.
Budova opatrovny a mateřské školy v Brně na tehdejší Jundrovské ul. 246 (nynější Veslařská)byla po zrušení mateřské školy v r. 1950 ústavu odňata bez náhrady, když ředitel souhlasil. V současné době je zde umístěn diagnostický ústav. Majetkem spolku Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku byl i zámeček Mitrovských na Českomoravské vysočině. Měl sloužit rekreaci nevidomých. Zrušením tohoto spolku byl zámeček převeden na jiného uživatele rovněž bez náhrady.
V současné době je základní škola pro nevidomé a pro slabozraké v areálu, v Pisárkách. Je to několik budov, které však bylo nutné stavebně upravit. Schází hřiště, schází zahrada pro volný pohyb dětí. V r. 1992 sem byla umístěna i nová střední škola pro nevidomé a slabozraké. Prostory přes množství stavebních úprav nejsou vyhovující pro přijetí nevidomých žáků s pohybovým postižením. Ani do jedné budovy není bezbariérový přístup. Jakoby se již mnoho let nevědělo, že takových dětí neustále přibývá.

3. VZNIK A ROZVOJ ÚSTAVU

Převažuje snaha o rehabilitaci osobnosti nevidomých. Cílem výchovy je poskytnou nevidomým nejnutnější vzdělání a základy řemeslnických dovedností. Později i ladění klavírů. Po roce 1920 vzniká z iniciativy učitele hudby L. J. Kubíčka kurz, ve kterém se někteří nevidomí připravují získat kvalifikaci učitele hudby. Jiná povolání se objevují je výjimečně (masérka, telefonistka).
Kapitalistická společnost nemohla zajistit přiměřené společenské zařazení nevidomých, tj. podmínky k aktivnímu životu a k samostatné obživě. Mnozí řemeslníci se nedovedli vyrovnat s dravostí konkurence . Jejich práce měla proto charitativní ráz. Charakteristické jsou snahy o řešení problematiky regresivními opatřeními, tj. umísťováním nevidomých v zaopatřovacích ústavech a povolováním žebrání.

3.1 Vznik ústavu pro výchovu nevidomých v Brně

Ještě do nedávné doby se soudilo, že o vzniku ústavu se nedochovaly žádné přímé písemné prameny. Jako nejspolehlivější byly uváděny informace z devadesátých let 19. Století. Byl to především Slavnostní spis" ředitele Františka Pavlíka. V poslední době nalezené písemnosti však ukazují, že tento materiál je, pokud se týká počátků ústavu, nedostatečný a že obsahuje několik mylných informací. Spolehlivé údaje jsou obsaženy v materiálech uložených ve Státním oblastním archivu v Brně a v Archivu města Brna. Snad nejcennější je zde výňatek z policejního protokolu zakladatele ústavu Jana Rafaela Beitla, jím vlastnoručně podepsanou výpovědí v materiálech vídeňského policejního ředitelství ze dne 28. 11. 1952, kde se vyvracejí nepřesné a zkreslené Pavlíkovy informace.
Jelikož uvedený protokol i jiné písemné prameny nebyly známy, nebo byly záměrně zamlčovány, tradovaly se události ústním podáním a nepřesnými zprávami obsaženými v dostupné literatuře, kde se počátky ústavu připisovaly jiným. Osobnost J. R. Beitla se halila do mlhavých situací v jeho neprospěch.
Po zpracování zmíněných materiálů je nutno uvést události na správnou míru a objasnit jejich vztahy z hlediska tehdejší konkrétní situace. K pomluvám zakladatele ústavu totiž došlo proto, že hrabě z Bukuwky, kurátor ústavu, nechtěl dopustit uznání obětavé práce nějakého chudého přistěhovalce, o kterém však bylo známo, že se ve Vídni vypracoval u známého ředitele tamějšího ústavu pro nevidomé Johanna Wilhelma Kleina na kvalifikovaného učitele nevidomých.
Nesmí nás mýlit, když v několika Výročních zprávách ústavu nalezneme sdělení, že byla zvýšena úroveň školní práce a zavedeno řemeslo, kterému se ve skutečnosti chovanci učili již za Beitla. Přivlastňování zásluh jiných vlivnými osobami po přechodnou dobu znemožňovalo najít skutečnou pravdu. Zatímco J. R. Beitl založil ústav pro nevidomé v ¨Brně z čistého filantropizmu, spekulovala brněnská společenská smetánka se záležitostmi založení ústavu převážně z důvodu osobní popularity.
Bylo načase splatit dluhy, které vznikly ztrátou či zašantročením některých dokumentů nebo jejich utajením. Nejvíce pozornosti dlužíme osobnosti zakladatele ústavu . Převzali jsme úkol rehabilitovat osobnost filantropa, který s neobvyklým vypětím svých sil a mimořádnými osobními oběťmi začal v r. 1835 pečovat o několik nevidomých chlapců nez pompéznosti a oslavných řečí. Byl k tomu oprávněný, jelikož měl již dlouhodobé zkušenosti, které nabyl ve Vídni. Měl rovněž praktické zkušenosti, nebyl laikem. Na žádost uherského palatina Josefa založil v r. 1925 ústav pro maďarské nevidomé v Bratislavě, který byl o rok později přemístěn do Pešti. Beitl opustil Pešť v r. 1933, když se mu nepodařilo zvládnout národnostní nepokoje v ústavu. Se životem nevidomých byl již natolik spjat, že ihned hledal další místo, kde ještě nevidomí trpí nedostatečnou péčí. Na takové místo ho upozornil tehdejší významný tyfloped Josef Doležálek, který několik let působil na pražském ústavu na Hradčanech. Při své návštěvě v Brně zjistil, že jsou zde činěny první kroky a počítá se se založením ústavu. Beitl měl v Brně příbuzné, neváhal a odstěhoval se sem.
Mimo to, že výše uvedený protokol odhaluje pravý stav věci, je v něm uvedeno, že Beitl s přípravou základních podmínek zřídit ústav v Brně započal již v r. 1834 seznámením se s několika nevidomými, jež získal pro svou myšlenku. Ve fragmentu jeho osobního spisu se dále uvádí, že svou žádost moravskému guberniátu o povolení otevřít ústav podal dne 13. července 1835. Evidována je pod jednacím číslem 29.799. Zní: "Rafael Beitl, učitel slepých, prosí o povolení, aby směl zahájit soukromé učební kursy pro slepé děti Moravy a Slezska do doby, než vstoupí v život veřejný vzdělávací ústav." Gubernium vystavilo povolení pod jednacím číslem 39.163 dne 15. září 1835. Originál dokumentu se nedochoval, jsou o něm záznamy ve skartačních protokolech.
Jak dokazuje J. W. Klein, ředitel ústavu ve Vídni, zaopatřil si Beitl počátkem října 1835 v Zábrdovicích u Brna dům do nájmu. Přivedl si sem prvních osm nevidomých chlapců. Jelikož neměl žádný majetek, společně s nimi vytvořil jednu rodinu, se kterou prožíval všechny strasti chudých. Chyběly finanční prostředky, ale vůle a radost ze skromných výsledků se staly významnou motivací pro neochvějné pokračování v započatém díle. Bylo třeba volit jiné formy práce než ty, které se osvědčovaly ve Vídni a Pešti. Beitl je našel v důvěře, že nevidomý nemusí být jen objektem charitativní péče, že si může vydělat sám na sebe.
Od kuratoria Beitl nikdy neobdržel žádnou subvenci. Jeho žádost císaři o podporu se minula účinkem. Bída, hlad a utrpení byly zpočátku takřka denním hostem v domě, kde nezištný nadšenec započal svou obětavou práci, přezírán brněnskou honorací. S nevidomými sdílela bídu i Beitlova rodina.
Později se právě tato okolnost zdůrazňovala a Beitlovi vyčítala. Podíváme-li se však do jiných ústavů, otevřeme-li do nich dveře dokořán, zjistíme, že tomu nebylo jinak ani v ústavech, které zakládala šlechta, které dokonce financovaly státní orgány. Seznamme se s historií ústavu v Praze na Hradčanech, v Levoči i jinde. Nebyly to jen ústavy pro nevidomé, ve kterých chovanci trpěli hladem, podobná situace byla i v zařízeních pro nalezence, sirotčince apod. Konečně, uvidíme níže, jak s Beitlem zatočilo kuratorium později.
Rok 1835 nebyl po více než sto let pokládán za skutečné zahájení péče o kolektivní výchovu a vzdělávání nevidomých v Brně. Chudoba byla "vyššími" vrstvami posuzována jako špatná vlastnost člověka. Chudý prostě neměl právo ani na spravedlivé historické ocenění své nesporně záslužné činnosti. Bývalý diurnista si bez poklonkování představitelům buržoasie dovolil založit instituci, na kterou si činili nárok oni. Beitlovou činností se cítili dokonce uráženi, jelikož dobročinnost považovali za výsadu své třídy a poděkování muselo mít svou okázalou a veřejnou formu. Z falešné nadřazenosti se kurátoři nemínili smířit s akcí chudého občana. Ale nakonec museli.
Z podobných pozic hodnotí J. R. Beitla i pozdější ředitel ústavu Fr. Pavlík, který se přiklonil k názorům kuratoria a vycházel z tzv. zakládací listiny vydané moravským guberniem v Brně r. 1847 pod názvem "Náwěsstí" cís. král. Morawsko-Slezského zemského gubernium stran otewření Moravsko-Slezského ústavu pro slepéíé". Nebere se v něm vůbec v úvahu existence Beitlova ústavu v Zábrdovicích. Opomíjejí se dokonce celoroční období, kdy Beitl v nové budově působil jako nadučitel. O tom však později.
V úvodu Náwěsstí se píše: "Moravsko-Slezský ústaw pro hluchoněníé roku 1832 w skutek uwedený hnedky na začátku swých blahodějných následků žádost wzbudil, aby se jiná, neméně slitowání hodná třída dítek, totiž zraku zbawených, podobného dobrodiní účastnu učinila." Z nadřazené pozice hodnotil události i další ředitel ústavu Rudolf Vejmělek, když sté výročí v r. 1935 opomněl zaznamenat alespoň v ústavní kronice. Nezmínil se o něm ani ve Výroční zprávě toho roku. a tak po celých 150 roků byla osobnost zakladatele ústavu zahalována nejasnými obviněními, která potom z absence jiných informací přebírali i další autoři zabývající se historií ústavu. Na podnět učitele Vincence Krála potom i ředitel Drahomír Hanák považoval rok 1835 za začátek výchovy a vzdělávání nevidomých na Moravě a ve Slezsku.
Začátkem intencionální výchovy a vzdělávání nevidomých na Moravě je prokazatelně Beitlův ústav v Zábrdovicích. Mimo již výše uvedené prameny potvrzuje tuto skutečnost i vídeňský J. W. Klein, který svého bývalého spolupracovníka brněnskému kuratoriu doporučil k vedení ústavu v nově postavené budově r. 1846. Beitl byl potom v témže roce jmenován nadučitelem a domácím otcem veřejného ústavu na Radvitově nám. Beitla měla zlomit podmínka, že během prvního roku neobdrží žádný plat a bude se v plném rozsahu starat o 18 nevidomých chlapců, bude je živit i šatit ze svých prostředků. Členy kuratoria nezajímalo, kde tyto prostředky vezme. Důsledky se nutně projevily v jeho značné zadluženosti.
J. R. Beitl se i se svou rodinou do nové budovy nastěhoval. Byl mu přidělen služební byt. V jeho činnosti se nic nezměnilo, až na to, že práce v nové budově byla příjemnější. Vzrostly však finanční náklady. Plány na rozšíření základního vzdělání nevidomých byly prozatím odsunuty.
O Janu Nepomuku Františku Rafaelu Beitlovi se dochovalo málo podrobnějších zpráv.*1) Byla to jedna z příčin nepodložených tvrzení, která zkreslovala pohled na tuto osobnost. Před několika roky byly odkryty dokumenty, které mnohé události objasnily.

*1) Později jsem je shrnul v Tyflopedickém lexikonu jmenném.

3.2 Tvůrčí úloha Jana Nepomuka Františka Rafaela Beitla

O životě a činnosti zakladatele brněnského výchovného ústavu pro nevidomé se nám dochovalo málo přesných zpráv. Ucelené pojednání o jeho práci není k dispozici. Byla to jedna z příčin nepodložených tvrzení, která zkreslovala pohled na osobnost J. R. Beitla. V poslední době jsem nalezl dokumenty, které dosavadní informace upřesňují.
Narodil se v Libočanech na Žatecku dne 7. 5. 1797 jako nemanželský syn pivovarského dělníka. . Život dítěte i matky byl velice krušný, když její rodiče nedali souhlas ke sňatku. Chlapec se výborně učil, a proto využil později nejbližší možné příležitosti odejít z domova a pokusit se o samostatnou obživu. Kam jinam než do Vídně. Odtud potom do Opatinu (Uhry, dnes Chorvatsko), kde získal na místním úřadě práci diurnisty.
Toto úřednické zaměstnání za denní mzdu ho však neuspokojovalo. Začal se zajímat o práci ve vídeňském ústavu pro nevidomé. Byl přijat jako písař. Později se stává učitelským čekatelem. J. W. Klein ho zasvětil do všech problémů výchovy a vzdělávání nevidomých.
Jakmile Beitl získal toto trvalé zaměstnání, oženil se s dcerou obuvníka. Však právě v jeho dílně přišel na myšlenku, že by nevidomí mohli vykonávat některé obuvnické práce. V manželství se jim narodilo 17 dětí, z nich zůstaly naživu pouze čtyři chlapci.
O Beitlově působení v Bratislavě a Pešti byla již zmínka. Své zkušenosti využil v Brně.
Jako hudebník amatér se zpočátku zaměřil na výuku hry na hudební nástroje. Pro tuto myšlenku získal několik učitelů hudby, kteří se ujali vyučování bezplatně. Po krátkých přípravách nechává své chovance zaučovat do některých řemeslnických prací, rovněž podle vídeňského vzoru. Jelikož k domu patřila zahrada, vedl své svěřence k obdělávání půdy, pěstování brambor a zeleniny - jejich společné hlavní stravy.
Zakládá žákovský dechový orchestr. Časté koncerty v Brně, okolí i vzdálenějších místech, jak se zmiňuje tehdejší chovanec P. Chybiorz, byly zdrojem slušných příjmů. Prodej výrobků z dílny přišel na řadu především v zimním období, kdy se hudební zájezdy nekonaly. Když připočteme výtěžky ze zahrady, stačilo vše k velmi skromné obživě, nejnutnějšímu oblečení a krytí základních režií s provozem ústavu. Na otop pro zimu mnoho nezbývalo.
O prvních deseti letech Beitlovy činnosti v Brně se nedochovaly žádné přímé prameny. Kuratorium, které mělo již určitou částku na stavbu nové budovy ústavu, s Beitlem vůbec nespolupracovalo, a ani ho nepodporovalo. Bez vydatnější pomoci ze strany brněnských občanů se Beitlovým chovancům vedlo bídně. Výnosy letních koncertů se brzy vytratily. Stávalo se dokonce, že nebylo co jíst, nebylo co obléct, čím zatopit. Žebrotu Beitl netrpěl, a tak byly často k jídlu předkládány pouze suché brambory. Pro nedostatek topiva docházelo i k omrzlinám.
V létě bylo veseleji, především na zájezdech s hudbou. Přespat bylo možné leckde a jídlo se sehnalo všelijak.
Majitel domu vyžadoval pravidelný nájem. Bylo také nutné uživit stále se rozrůstající Beitlovu rodinu. Za pobyt v ústavu rodiče neplatili. Většinou nebylo ani z čeho. Slepota byla skoro vždy jedním z důsledků zaostalosti a chudoby.
Chybiorz uvádí, že Beitl s chovanci navštívil svého bývalého učitele J. W. Kleina, aby mu předvedl výsledky své činnosti. Dechovou hudbu si ve Vídni podle zmíněného svědectví poslechl i sám císař, který projevil zájem o činnost nového ústavu. Beitl proto doufal ve finanční podporu, které se však nedočkal.
Po dokončení výstavby budovy na Radvitově nám. (dnešní Žerotínovo nám.) v r. 1846, kterou finančně zajišťovalo ze sbírek kuratorium, byl J. R. Beitl na doporučení J. W. Kleina (který mu vystavil vysvědčení o kvalifikaci vychovávat nevidomé a neslyšící) povolán k vedení ústavu s podmínkou, že se mu povoluje vzít s sebou 15 nevidomých chlapců ze Zábrdovic.
Beitl nastupuje do vedení nového ústavu za neuvěřitelných podmínek: po celý první rok neobdrží žádný plat, jak se dosvědčuje v již zmíněném protokolu ze dne 28. 11. 1852. Navíc musel přijmout podmínku, že bude živit a oblékat celkem 18 chovanců na své náklady. Z tohoto důvodu a nikoliv pro vlastní obohacení se zadlužil, jelikož sbírky tolik nevynášely. Slavnostní otevření ústavu bylo až po zkušebním jednom roce v březnu 1847. Potom už J. R. Beitl za své působení plat obržel.
V tomto roce byl vydán první statut ústavu, tzv. Náwěsstí, ve kterém se uvádějí podmínky pro přijetí za chovance aj. Na jeho koncepci neměl Beitl vůbec žádný vliv.
Již od r. 1846 začíná Beitl budovat školu podle tehdejších předpisů. V Archivu města Brna se uchoval Přijímací protokol chovanců a kronika, ve které nejsou bohužel žádné podrobnosti. V r. 1848 nastupuje podučitel Karel Nahodil pro "dozor" ve druhé třídě. Začínají se používat tzv. Kleinovy psací stroje pro propichovanou latinku (jeden je z této doby dochovaný ve Slepeckém muzeu) a ruské sčoty. Vyučování ovšem probíhalo největším dílem pamětně.
Mimo oba uvedené učitele vyučoval v ústavu bezplatně Antonín V. Malý, zaměstnáním kontrolor poštovního úřadu, sekretář obecní rady Pejša (hře na housle)a známý brněnský hudebník Pavel Křížkovský.
Oba učitelé pracovali od 5. hodiny ráno do 21. hod. večer, a to i v neděli a svátky. K tomu účelu jim byl poskytnut v budově ústavu byt.
Beitl se staral o rozšiřování výuky řemeslům, pěstovala se hudba. Jako kontrola výsledků práce byly podle vzoru vídeňského ústavu zavedeny tzv. roční veřejné zkoušky. Bohužel však stále častěji docházelo k diferencím mezi názory členů kuratoria a oběma učiteli na způsoby výchovy. J. R. Beitl ukončil proto náhle svou činnost nadučitele a otce domu 31. srpna 1852. Odchází dobrovolně, když už nemohl déle snášet nelidské pracovní a společenské podmínky.
V poslední den své služby uspořádal Beitl veřejnou zkoušku chovanců. Předváděli výsledky práce ve škole i v dílnách. Součástí akce byl i rozsáhlý hudební program. Rada Tkaný plamennými slovy ocenil dosavadní práci učitelů a žáků. Podrobněji se o tom dovídáme z brněnského časopisu Neuigkeiten ze dne 1. 9. 1852. Je to jediné veřejné ocenění, které se Beitlovi za jeho života dostalo.
Ocenění Beitlovy práce se dostalo jednak od jeho učitele J. W. Kleina, který neváhal ho doporučit jako schopného učitele a organizátora bez skrupulí z jeho chudoby. Historicky byl oceněn až v Mellově Encyklopedisches Handbuch des Blindenwesens - 1906, kde není žádná zmínka o jeho údajném zneužívání sbírek. Oba významní tyflopedové by nehodnotili osobnost J. R. Beitla tak kladně, jestliže by bylo sebemenší podezření. Sami by utrpěli na pověsti, což se nestalo.

3.3 Externí ředitel Antonín Václav Malý

Ústav vedl od září do prosince r. 1852. Povoláním kontrolor poštovního úřadu, který v padesátých letech spolu s jinými dobrovolně bez nároku na finanční odměnu vyučoval v ústavu zeměpisu a dějepisu. Byl právním pracovníkem, který pro ústav zhotovoval reliéfní sádrové zeměpisné mapy vhodné pro nevidomé. Výuku ve škole i výrobu těchto map prováděl mimo své zaměstnání z pouhého filantropizmu. Za tuto svou nezištnou pomoc byl kuratoriem odměněn mimořádnou dovolenou, kterou však nevyužil.
Když 31. srpna r. 1852 ukončil svou činnost J. R. Beitl a další nadučitel nebyl dosud ustanoven, vedl A. V. Malý (jako zástupce kurátora pro vyučování) ústav po čtyři měsíce. O této jeho činnosti nemáme podrobnějších zpráv. Není dokonce ani uváděn mezi učiteli ve Slavnostním spisu Fr. Pavlíka ani jinde. Ústav vedl rovněž mimo své hlavní zaměstnání.
Na jeho činnost a mimořádné dovednosti upozorňuje zpráva o veřejné zkoušce otištěná v brněnském časopise Neuigkeiten v č. 144 z 1. září r. 1852, ve které je jeho činnost hodnocena vybranými slovy brněnského starosty, protože žáci prokázali velmi dobré vědomosti. Dále se o něm zmiňuje první Výroční zpráva ústavu z r. 1855. V jiných dostupných pramenech není vůbec uváděn, as tak se stalo, že byl zapomenut.
Jeho význam spatřujeme v tom, že vytvořil první speciální pomůcky a udržel kontinuitu s předcházejícími snahami J. R. Beitla tak, že vznikající tradice nebyly přerušeny. Je zakladatelem tvorby zeměpisných map pro nevidomé na Moravě. Na jeho zkušenosti později navázal František Urban a Jiří Ditrich.
Aby tato obětavá práce neupadla v zapomenutí, připomínám ji na tomto místě poprvé alespoň v rozsahu několika řádků.

3.4 Koncepční charakter činnosti Jana Schwarze

Brněnský ústav provázely významné osobnosti, které určovaly jeho vývoj až k metě, kdy byl pokládaný za jeden z nejlepších ve střední Evropě. To potvrzuje i další ředitel Jan Schwarz (28. 4. 1822-20. 6. 1899). Do ústavu v Brně přichází již jako zkušený učitel.
Místo nadučitele a správce ústavu nastoupil počátkem roku 1853 již jako zkušený učitel. Není bez zajímavostí, za jakých podmínek byl přijat a jakým kritériím přijímacího pohovoru musel vyhovět. Mimo důkladných prověrek dosavadní pedagogické činnosti a praktické dovednosti vyučovat to byla zkouška ze hry na tři hudební nástroje, z improvizace na varhany a znalosti z hudební teorie. Pohovor obsahoval také prověrku jeho zručnosti, která se později ukázala jako nanejvýš potřebná. Přijímací komise zhodnotila i jeho vlastenecké smýšlení, mimořádnou pilnost na předcházejících školách a zvláště tu skutečnost, že je autorem učebnice. Byla zkoumána Schwarzova bezúhonnost a zapojení do kulturního života. Zvláště bylo posouzeno jeho vzezření aj.
Pracovní podmínky byly náročné. Jeho povinností bylo v ústavu setrvávat po celý den i noc. Zavázaný k tomu byl naturálním bytem. Mimo vyučovací úvazek měl povinnost dozoru nad chovanci v době jejich osobního volna. Zpočátku musel pracovat s žáky i v dílnách jako mistr. Vyučoval hře na hudební nástroje, vedl veškerou administrativu.
V ústavu působil 35 let. Zvyšuje počet tříd. S tím se úměrně postupně rozšiřuje učitelský sbor i počet chovanců. Učitelé amatéři jsou postupně nahrazováni kvalifikovanými silami.
J. Schwarz zavádí ladění klavírů, kterému se nejdříve sám vyučil u brněnské firmy Bachmann. Pro jejich zlepšení zdravotního stavu se věnuje také tělesné výchově svých žáků.
Škola dostává pevný řád. Rozšiřuje dílny a zavádí výrobu nových předmětů denní potřeby. Je to rohožkářství, kartáčnictví, košíkářství, tkaní, pletení aj. Otevírá prodejnu výrobků. V oblasti hudební výchovy byl zaznamenán první velkolepý úspěch. Dřívější chovanec ústavu R. Bauer je přijat jako první nevidomý učitel hry na hudební nástroje.
V sedmdesátých letech zřizuje Schwarz v ústavu tiskárnu pro tisk knih reliéfním písmem. Nejdříve to byla reliéfní latinka hladká, později latinka perličková a posléze Braillovo písmo. Potřebné litery si zpočátku odléval sám. Pro tisk německých knih přejímá již adaptovanou abecedu z Německa, pro češtinu adaptuje Braillovo písmo sám. Využívá tzv. zrcadlového jevu pro písmena s diakritickými znaky.
J. Schwarz si byl vědom mimořádného významu učebnic i jiných učebních pomůcek. Zajišťuje výrobu reliéfních nástěnných zeměpisných map a zdatné žáky nechává opisovat učební texty pomocí Kleinova psacího stroje. Schwarzova první česká čítanka pro nevidomé byla výrazem jeho vlasteneckého smýšlení. Záleželo mu na tom, aby čeští chovanci měli dostatek česky psaných knih. Žádný výtisk se nedochoval. Zapracoval čas a také několikeré stěhování ústavu.
Byl to právě J. Schwarz, který u nás začal jako první propagovat Braillovu bodovou hudební notaci.*2) Měl snahu posunout přirozené muzicírování do vyšší úrovně, diletantizmus povznést v profesionální pojetí výuky hry na hudební nástroje.
Počet chovanců neustále stoupal, rozšiřoval počet tříd, zaváděl nové učňovské obory. Pozornost proto věnoval stavebním úpravám i rozšiřování kapacity budovy ústavu.
Přelomem v rozvoji lidské komunikace byl vynález telegrafu. Sotva však telegrafní kabely obepnuly pomalu celý svět, přišel v r. 1876 Američan Graham Bell, profesor fyziologie na bostonské univerzitě a dokonalý znalec stavby lidského ucha, se svým objevem telefonu. Bellův patentovaný přístroj našel uplatnění neuvěřitelně rychle; dva roky po patentování fungovala první telefonní ústředna v americkém New Havenu a za dalších deset let už dorazil telefon do Prahy. Provoz zahájila v r. 1888 první pražská telefonní centrála, i když čítající sotva deset účastníků. V r. 1887 prožilo Brno velkou technickou událost. Z ústavu pro nevidomé se uskutečňuje přenos hudebních pořadů po telefonní lince do budovy Reduty, kde byla výstava soudobé techniky, a to o celý rok dříve než v Praze. V této době byly v Brně zaváděny první telefony. Řediteli Janu Schwarzovi tato příležitost nemohla ujít.
Publikační činnost není nijak rozsáhlá, ale zato ani mnohomluvná. Co chce říct, činí přesně. Mimo uvedené závažné dílo je to jen několik časopiseckých příspěvků, např. Paralella mezi školním vzděláváním a vychováváním dětí vidoucích a slepých - Učitelské listy 1879; K otázce oboustranného slepeckého tisku - Der Blindenfreund 1881; O významu vzdělání slepců - tamtéž 1989. Věnoval se také práci uvedení do Braillova notového systému aj.
Ve své době patřil k nejautoritativnějším osobnostem v praxi i teorii výchovy a vzdělávání nevidomých. Dokazuje to i ta skutečnost, že v r. 1889 se už jako penzista zúčastnil prvního Dne učitelů nevidomých pořádaného v Praze, kam byl pozván přednést hlavní referát. Jeho osobnost se v oboru uvádí jako vysoce tvůrčí.
V r. 1883 byl vyznamenán Záslužným křížem s korunou. Z dalších cen a vyznamenání to jsou: Čestný člen izraelitského ústavu pro nevidomé ve Vídni, medaile francouzské Filantropické společnosti, několik dalších diplomů aj.

*2) Dochoval se výtisk z r. 1875 vydaný v Lausanne. Kdy byl Schwarzem objednaný, dnes nelze zjistit.

3.5 Smělé plány Františka Pavlíka

Činnost ředitele Františka Pavlíka (4. 10. 1851-7. 6. 1944) se názory různí. Nejvíce se mu vytýká, že snahy J. Schwarze vyučovat v českém jazyce oslabil důrazem na českoněmecký utrakvizmus. Do ústavu pro nevidomé v Brně nastoupil v r. 1878 jako zkušený učitel. V r. 1888 se stal jeho ředitelem. Byl považovaný za germanizátora. Na druhé straně nechal v ústavní tiskárně vytisknout např. Čechovu Slavii, Čelakovského Růži stolistou, Jiráskovy Povídky a novely a od Sienkiewicze Za chlebem. V r. 1896 vytvořil českou čítanku.
Zaměřil se na zvýšení úrovně vzdělání svých žáků. Nebál se, že jeho žáci by mohli být natolik vzdělaní, aby ho i předčili. V r. 1895 rozšiřuje počet tříd na pět, což v této době bylo velmi neobvyklé, když většina ústavů dosáhla nanejvýš čtyři třídy. Z tohoto důvodu se zabýval i opatřováním speciálních učebních pomůcek, což mimo jiné dokazuje i výstava na kongresu učitelů nevidomých konaném ve Wroclavi r. 1901. Zavedl tzv. písanku Braillova písma pro elementární stupeň, dvouřádkovou Entlicherovu šablonu pro psaní Braillovým písmem, pražskou tabulku aj. Pro matematiku to byla vídeňská početní krabice, a Schleussnerova tabulka. Jako člen několika hudebních spolků věnoval pozornost hudebnímu vzdělávání nevidomých, které kladl na jedno z prvních míst. Ve svém Slavnostním spisu uvádí, že hudbou se živí několik nevidomých hudebníků.
Pokud se jednalo o přípravu na zaměstnání, vyzkoušel nová řemesla. Zavedl masérství, nevidomé dívky učí šít na šicím stroji. Ve Slavnostním spisu se dále zmiňuje i o nevidomé telefonistce.
Málo známé jsou jeho názory na cíle výchovy nevidomých. Dělí je do tří stupňů: a) důkladné duševní i technické vychování pro ty nejzdatnější, b) činorodá podpora možnosti pracovat pro většinu nevidomých, c) přípravu pracovních dovedností nelze rozvíjet u těch, kteří toho nejsou schopni. I těmto se věnoval, založil pro ně pomocnou třídu. Tento pokus o typologii je zakotvený ve Statutu ústavu z r. 1900. Můžeme ho hodnotit jako nový příspěvek do rozvíjející se nové vědy, tyflopedie.
Z dalších činů Fr. Pavlíka uveďme např. to, že v r. 1903 založil Spolek učitelů nevidomých se sídlem ve Vídni, postaral se o rozšíření bezplatných míst pro nejchudší chovance, dává bezprostřední popud k založení Spolku dam a dívek, který zřídil pro nevidomé dívky německé národnosti útulnu.
V r. 1906, u příležitosti konání Dne učitelů nevidomých v Brně, byl vyznamenán titulem Vládní rada.
Fr. Pavlíkovi se po několika nedostačujících stavebních přístavbách dosavadní budovy ústavu na Radvitově nám. (dnešním Žerotínově) podařilo uskutečnit výstavbu velké a moderní nové budovy na dnešní Zemědělské ul. (později ji zabrala Vysoká škola zemědělská), která ve své době patřila k stavebním dominantám Brna. V období první světové války sloužila jako lazaret, v němž byl Pavlík ve vojenské funkci. Kolem roku 1917 jsou znovu povoláváni chovanci. Po vzniku Československa mu bylo doporučeno, aby odstoupil, což učinil v r. 1919. Po nástupu německých fašistů požádal o říšské občanství, k čemuž podle dochovaného jím psaného dopisu využívá smyšleného tvrzení, že byl ze strany Čechů utlačován. Zpronevěřil se tak velkému dílu a zkalil svůj odkaz velkorysého budovatele.
Z jeho časopiseckých příspěvků to např. jsou: O slepotě - Účetní zpráva 1887; Ueber Blindsein - Der Blindenfreund 1888; Den chudých slepců - Účetní zpráva 1909; Den slepých vojínů - tamtéž 1889; Slepý jako člen lidské společnosti - tamtéž 1990; O sociálním postavení učitelů slepých - Zpráva o Druhém rakouském Dnu učitelů slepých - 1890; K problému péče o válečné slepce - Zeitschrift für das Österreichische Blindenwesen aj.

3.6 Vliv sociálního cítění Antonína Alexandra Špičky

Když byla koncem roku 1918 zemskou školní radou dosavadnímu řediteli Pavlíkovi nabídnuta rezignace, bylo nutné jako jeho nástupce najít českého odborníka. Kandidáti byli dva: August Niemczynski a Antonín Alexandr Špička. Niemczynski byl ovšem německé národnosti.
Antonín Špička (21. 12. 1872-28. 8. 1958) se jevil jako větší odborník a navíc člověk, se kterým bude snadná rada při řešení palčivého problému týkajícího se nadměrné budovy ústavu.
Po dvouletém působení v Kloboukách u Brna, nastupuje r. 1895 jako učitel do brněnského ústavu pro nevidomé, kde se r. 1919 stává jeho ředitelem. Již jako učitel projevoval mimořádnou aktivitu jednak při vytváření speciálních učebních pomůcek (dochoval se např. nástěnný reliéfní plán Brna z r. 1898), jednak v teoretické oblasti.
Přes své mimořádné pedagogické dovednosti se vždy projevoval jako člověk prostý. Z lásky k nevidomým dovedl mnoho obětovat. Jako učitel, ředitel, i jako člověk, se vyznačoval pevným vlastenectvím, své publikace psal pouze česky.
V období první světové války byl nucený svou práci na ústavu přerušit, jelikož v budově byl zřízen vojenský lazaret. V tu dobu vyučuje české a bulharské osleplé vojáky ve vídeňském ústavu a později i polské ve Lwově. Organizuje kolonie pro válečné slepce v Prollingu (Rakousko) a řídí zemědělský podnik ve Strassu u Kremže, kde pracovali váleční invalidé. Za pobytu na Haliči se naučil rusky. Po ukončení válečných událostí neotálí a ihned se vrací do brněnského ústavu obohacený o mnoho zkušeností.
Když byla koncem roku 1918 dosavadnímu řediteli Fr. Pavlíkovi Zemskou školní radou v Brně nabídnuta rezignace, bylo nutné za něho najít odborníka české národnosti. Od ledna r. 1919 byl do funkce jmenován A. Špička.
Ředitele Špičku čekal obtížný úkol. Snahy vyšších státních orgánů zabrat novou krásnou budovu ústavu pro právě otevřenou Vysokou školu zemědělskou mu svazovaly ruce pro uskutečňování pedagogických i organizačních záměrů. Jejich realizaci také brzdil nedostatek finančních prostředků. Nakonec bylo velkým úspěchem, že zemědělskou školou byla obsazena jen větší polovina budovy a podařilo se mu zabránit vystěhování ústavu na venkov. Zbývající část budovy však pro ústav kapacitně nestačila a bylo nutné pronajmout několik místností pro umístění učeben v Útulně pro německé slepé dívky. Tak se nová budova, postavená Fr. Pavlíkem, se záměrem umístit zde všechny nevidomé z Moravy, stala sídlem jiné instituce, jelikož na ní měl rakouský stát určitý finanční podíl. Podle slibu ministerstva školství měla být v Brně pro ústav postavena nová účelová budova. Špička dokonce pro ni vypracoval stavební plány na pavilonovou výstavbu. Nikdy však nebyly realizovány. Tak začala anabáze, která skončila v současné době, když v r. 1990 byl pro základní školu přidělen areál nevhodných budov.
V důsledku nedostatečných finančních dotací ze strany zemských úřadů byl ředitel Špička nucený nakupovat učební pomůcky za peníze, které chovanci získali různými kulturními akcemi. Vlastní výrobu pomůcek vyřešil přijetím dřívějšího slabozrakého chovance Františka Urbana jako technika a dozorce (vychovatele), který se svého úkolu ujal s nevšední zaujatostí a vytvořil mnoho originálních učebních pomůcek. Některé z nich se podařilo zachovat.*3) Na počátku dvacátých let se pro chovance zavádějí zkoušky z učiva měšťanské školy. Až do této doby měli všichni žáci vzdělání pouze v rozsahu pětitřídní obecné školy. Tyto zkoušky nejdříve vykonávali ti, kteří se přihlásili ke státním zkouškám z hudby.
Pro potřeby školy nechal A. Špička vytisknout v bodovém písmu slabikář Poupata, čítanku Ráno, pro Levoču první slovenský a pro Mukačevo první ukrajinský slabikář rovněž v bodovém písmu. Výuku v jiných vyučovacích předmětech obohatil množstvím speciálních pomůcek. Zvláštní zmínku si zaslouží Urbanovy papírové reliéfní zeměpisné mapy, modely květin, zvířat aj. Fyzikální kabinet vybavil potřebnými přístroji.
V dílnách se vyučovalo kartáčnictví, košíkářství a vyplétání židlí. Jako člen výboru spolku Ústřední péče o nevidomé byl Špička pověřen průzkumem možností zaměstnat nevidomé v Baťových závodech ve Zlíně. Prošel dílnami a našel celkem 14 možností. Z nich byla vybrána kartonáž, kam nastoupila skupina dívek a tři chlapci. Výdělek nebyl valný, činil asi 70 Kč týdně. Ale byly to peníze vydělané vlastní prací. V r. 1918 inicioval založení Spolku samostatných slepců. Ve spolupráci se spolkem Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku vytvořil možnosti v později (1922) založeném zaopatřovacím a zaměstnávacím ústavu v Chrlicích u Brna. Pro velice nízké výdělky však postupně všichni nevidomí dělníci místo opustili.
Mimo tyto manuální práce se ředitel Špička zaměřil na zvýšení úrovně přípravy kvalifikovaných učitelů hudby. Otevřel přípravný kurz a zajistil přepisy běžných hudebnin do Braillovy bodové hudební notace. Prosadil přípravu varhaníků a kavárenských hudebníků. Pro tento účel vytiskla ústavní tiskárna potřebné hudebniny. Ladění klavírů se učí všichni hudebníci a někteří schopní řemeslníci. Učinil první pokus zaměstnat slabozraké v telefonních ústřednách. Ve fakultní nemocnici byly vyškoleny masérky. Ředitel Špička učinil pokus některým chovancům umožnit studium na obchodní škole (viz R. Krchňák). Dvě dívky vykonaly univerzitní zkoušku z němčiny. Z tohoto letmého pohledu je vidět, že Špičkovou snahou bylo vymanit se z dlouholetých tradic a pokusit se o využití schopností a dovedností nevidomých individuálně. Přirozeně, že tradičním řemeslům se učilo i nadále.
Ústavní knihovnu v bodovém písmu rozšířil Špička na dva tisíce svazků. Většina z nich byla v období druhé světové války zničena. Zbytek se znehodnotil při stěhování ústavu a pozdějším nevhodným umístěním.
Špička nečerpal jen z tradic, nýbrž rozvíjel další možnosti, které mu poskytovala konkrétní situace. Pro nevidomé z ní vytěžil maximum. Byl jim skutečným přítelem a třem hluchoslepým chovankám, jejichž výchovy se ujal, byl dobrým tátou.
V r. 1919 se stává zakladatelem spolku Sdružení samostatných nevidomých. Byl to významný čin proto, že až dosud ústavy spíše podporovaly spolky, ve kterých převládala charitativní stránka. Sdružení samostatných nevidomých si kladlo za úkol podporovat nevidomé, kteří se živili vlastní prací nebo o to usilovali.
Špička se zúčastnil druhého českého sjezdu pro péči o postiženou mládež a třetího tzv. Čádova sjezdu pro výzkum dítěte v Praze r. 1926, na kterém vedl sekci pro péči o nevidomé. Zmínku si zaslouží i jeho publikační činnost, ve které se představuje jako propagátor nejnovějších tyflopedických směrů, které stavějí na aktivitě nevidomých za slušný život. Rozvíjí proto všechny formy přípravy nevidomých pro samostatný a plný život. Několika zásadními pracemi přispívá k historii výchovy nevidomých. Pozoruhodný je jeho zájem o řešení problémů dětí se zbytky zraku a slabozrakých.
Jeho nejvýznamnější písemná práce, Výchova nevidomých dětí - 1904. Vzbudila velký zájem, protože zachytila všechny soudobé problémy včetně organizace vzdělávání. Pro velký Ottův slovník naučný zpracoval heslo Slepci i jiná hesla. Celkem je to 22 příspěvků do odborných časopisů a několik dochovaných neuveřejněných rukopisů.
Po několikaměsíční nemoci odchází počátkem roku 1934 na trvalý odpočinek a uchyluje se do ústraní. Zasloužilého odpočinku užívá dlouhých 24 let.

*3) Byla objevena korespondence mezi Špičkou a ústředním školním inspektorem ministerstva školství J. Zemanem, ve které se pochvalně píše o práci brněnského ústavu a vyrobené pomůcky se nabízejí k prodeji jiným ústavům.

3.7 Obtížné postavení Rudolfa Vejmělka

Již v době nemoci Antonína Špičky vedl ústav Rudolf Vejmělek (12. 11. 1886-17. 4. 1952).
V řadě ředitelů ústavu pro nevidomé v Brně byl pátým. Jako učitel výborný elementarista, člen odborné zkušební komise pro získávání způsobilosti vyučovat na školách pro tzv. úchylnou mládež.
Na brněnský ústav pro nevidomé byl jako prozatímní výpomocný učitel přijat v r. 1905 bez předběžné praxe na běžných školách. Jelikož jeho plat byl příliš malý, vyučoval současně němčině v chlapecké škole Brněnské matice školské. V r. 1911 vykonal odbornou zkoušku opravňující vyučovat na ústavech pro nevidomé a v r. 1912 mu byla v ústavu přiznána definitiva. V r. 1920 získává učitelskou hodnost odborný učitel.
Jako učitel se prakticky po celou dobu věnoval vyučování v elementárních ročnících. Na tomto úseku dosahoval výborné výsledky. Jeho úspěchy pramenily z toho, že se dovedl přiblížit problematice poznávacích zvláštností malých nevidomých dětí, které vycítily, že je má rád. Při vyučování se vyznačoval trpělivostí.
Od září r. 1933 nejdříve zastupuje za nemocného ředitele A. Špičku, o rok později je jmenován do funkce. I potom se ještě krátce věnuje práci v 1. ročníku, což bylo jistě náročné. Proto se nelze divit, že už se najednou žákům nejeví jako laskavý a trpělivý, pro velké starosti ztrácí přehled o jednotlivých chovancích a nakonec nezná ani jejich jména. K této změně v jeho chování přispěla pravděpodobně i ta skutečnost, že mu jinými opěvované poměry v tzv. první republice přinášely nesmírné problémy vyplývající z vynucené symbiózy v jedné budově s Vysokou školou zemědělskou. Věci dospěly tak daleko, že v třicátých letech se musela škola vystěhovat z vlastní budovy do nevhodných místností v Útulně pro starší německé nevidomé ženy. Také neustálá hrozba vystěhování ústavu mimo Brno narušovala organizační, pedagogickou i teoretickou činnost ředitele.
R. Vejmělek byl nucen řešit zcela jiné problémy, které neměly se speciální pedagogikou nic společného. Na dovršení všeho ho čekal smutný úkol, vystěhovat celou budovu ústavu do provizorních prostor.
V r. 1934 jsou v rámci experimentu přijaty první čtyři děti cikánského původu. Při jejich výchově vznikaly nemalé potíže. Kočující rodina se se svými koňskými potahy několikrát utábořila na zahradě ústavu k delší návštěvě. Tři z těchto dětí později zahynuly v nacistickém koncentračním táboru pravděpodobně v Hodoníně u Kunštátu. Rodiče koncentrák rovněž nepřežili.
V třicátých a čtyřicátých letech je v ústavu Františkem Urbanem vyráběno množství učebních pomůcek. Mnohé z nich sloužily donedávna. Jen nedbalostí a nezodpovědností učitelů se mnohé nedochovaly.

4. ÚSTAV V OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY A V PRVNÍCH POVÁLEČNÝCH LETECH

V r. 1938 je R. Vejmělek jmenován členem zkušební komise pro učitelství v ústavech pro mládež úchylnou. Jinak řediteli Vejmělkovi doba nepřála. Nebyla nic platná shovívavost, nepomohl ani zavedený jeden německý den v týdnu, kdy se v ústavu muselo mluvit pouze německy. Po zabrání českého pohraničí německými fašisty odcházejí chovanci německé národnosti do německého ústavu v Ústí nad Labem. Je již pouze dílem času, kdy budou zmařeny plány dřívějšího ředitele Fr. Pavlíka na vybudování velkolepého ústavu pro nevidomé v Brně.
Vejmělkova činnost byla ihned od počátku narušovaná expanzivním německým fašizmem a jeho ideologickým vlivem na některé pracovníky i chovance německé národnosti. Na podzim r. 1940 musela být budova ústavu uvolněna pro Polizeiregiment für Mähren. Usilovně se hledalo řešení. Jako jediné bylo možné přijmout umístění v budově zaopatřovacího ústavu pro nevidomé v Chrlicích, protože nabídnutá budova synagogy, která se uvolnila po internovaných Židech, byla nevhodná z mnoha důvodů.
Tři třídy byly umístěny v opatrovně spolku Péče o slepé na Moravě, dvě v Chrlické škole, dílny v budově zaopatřovacího ústavu. Postupně byl počet tříd snížen. Tato situace se R. Vejmělkovi jevila jako nezvládnutelná také proto, že jeho kancelář byla umístěna v klášteře na Starém Brně daleko od učitelů i žáků (viz N. Doležel). Navíc se vrchním ředitelem stal páter N. Doležel, který měl v úmyslu převést ústav pod vedení katolického spolku. Dříve prosperující dílny jsou mimo Vejmělkovu pravomoc, hudební oddělení je vlastně "samoživitelem". Postupně byl zpřetrhán styk mezi ředitelem a učiteli, ředitelem a žáky.

4.1 Období 1940 - 1947

V dubnu r. 1942 je R. Vejmělek dokonce předčasně penzionován. Členem zkušební komise však pro svou odbornost zůstává. V květnu r. 1945 (viz Pozdník) ho státní orgány povolávají do služby ve funkci ředitele školy. Dílny si ponechal páter Doležel. Vejmělek neměl již ani tolik síly ani moci, aby usiloval o navrácení původní budovy ústavu, kterou Rudá armáda prohlásila za válečnou reparaci. Koncem roku 1947 onemocněl a odchází na zdravotní dovolenou, ze které se již nevrátil.
Rudolf Vejmělek jako mladý učitel zanechal u svých žáků trvalou kladnou odezvu. Ve funkci ředitele se setkával s velkými překážkami, na jejichž zvládnutí nestačil.
V oblasti odborně teoretické je jeho odkaz skromný. Ve funkci místopředsedy spolku učitelů slepeckých ústavů se zasadil o přeložení a vydání dvou knih Villeyova díla. Bez jeho iniciativy by pravděpodobně u nás zůstalo neznámé. Z časopiseckých příspěvků se podařilo najít pouze jeden článek. V rukopise se zachoval článek Cvičení smyslů na nižším stupni. Zúčastnil se třetího tzv. Čádova sjezdu pro výzkum dítěte.
Ačkoliv měl jistě mnoho problémů, o kterých by mohl psát, většinou si je nechával pro sebe. Tradice již byla taková, že ředitel zůstával osamocený a nebylo vhodné se s jinými učiteli radit. Nepovažoval to ani za vhodné o vážných problémech, které prožíval např. s budovou školy, se rozepisovat. Tak jsem zjistil pouze jeden jeho příspěvek v čas. Svět nevidomých z r. 1947 pod názvem Účel ústavu slepců.
Německý šovinizmus postupně ovládl i poměry v učitelském sboru. Oslaben byl jednak přesunem chovanců německé národnosti do ústavu v Ústi n.l., jednak odchodem zbývajících německých učitelů na frontu. Čeští učitelé se nemuseli obávat přímé zrady. Z tohoto hlediska bylo vlastně výhodou umístění ústavu na vesnici, kde nebyla jeho činnost pod bezprostřední kontrolou nacistického vedení škol.
V poválečných událostech ztratil ústav svou budovu v Brně na Zemědělské ul. Přednost byla nespravedlivě dána Vysoké škole zemědělské. Bylo jasné, že se připravují zásadní společenské změny, a tak nastává značný posun názorů pracovníků ústavu a jejich zájem o veřejný život roste. Slepecké školství nezadržitelně spěje k demokratizaci.
Když v r. 1940 zabrala budovu brněnského ústavu německá Polizei für Mähren, přistoupil páter N. Doležel velkoryse na to, aby se jeho chovanci v chrlickém ústavu uskromnili a navrhl přestěhovat část řemeslnických dílen do jejich budovy. Zemskému ústavu byly dány k dispozici prostory pro ubytování omezeného počtu žáků, vyhrazena jsou místa pro společné užívání kartáčnické a košíkářské dílny. Jen tak bylo možné, že Doležel splnil svůj plín a po odchodu Rl. Vejmělka se mohl stát vrchním ředitelem všech moravských ústavů pro nevidomé (1943).
Ředitelem školy byl v r. 1942 jmenován dosavadní učitel Jaroslav Pozdník (24. 12. 1889-9. 10. 1958) Umístění ředitelny v těchže prostorách, kde pracoval i N. Doležel, se negativně projevilo ve styku ředitele s pracovníky i žáky. Jeho vliv byl záměrně oslabován. Nakonec se ukázala osobnost ředitele Vejmělka zbytečná a N. Doležel učinil vše pro to, aby byl dán do penze. Splnilo se přání podnikavého kněze ovládnout péči o nevidomé na Moravě.
Převzetí a řízení školy v r. 1942 nebylo pro J. Pozdníka nic radostného, ačkoliv za jiných okolností by tuto funkci převzal jako ocenění své dosavadní práce. Ústav byl již v područí N. Doležela, který z něho zamýšlel vytvořit spolkové zařízení pod vlivem římskokatolického kléru. Začínalo období provizorního umístění ústavu bez možnosti jeho rozvoje a za neustálých sporů s vrchním ředitelem. Nadto trvala hrozba přímého nacistického dohledu. N. Doležel se svými správci v pravém slova smyslu vykořisťoval své svěřence tak bezostyšně, že zatímco nejubožejší osamělí nevidomí trpěli hladem a podvýživou, N. Doležel se svými přisluhovači čerpal pro sebe na lístkový příděl chovanců vše, co poskytovaly nacistické úřady. Co sami Doleželovi přisluhovači nespotřebovali, odprodávali ve svůj prospěch. Nejaktivnější v tomto smyslu byl správec chrlického zařízení František Barva.
Několik starších chovanců s učni pracovalo a vyrábělo převážně jen pro kapsy příživníků. Nejbezohlednější z nich byl kartáčnický mistr Petrásek, pro kterého pracovaly až tři desítky nevidomých. Totéž se dělo i po ukončení války, kdy mezinárodní organizace darovaly množství potravin a oděvů, které nevidomí chovanci nikdy neobdrželi. A tak bylo nanejvýš spravedlivé, že s těmito lotry v klerice i jejich přisluhovači bylo v r. 1948 zúčtováno s definitivní platností. Bylo zúčtováno s těmi, jejichž ruce okrádaly nevidomé, ale nechaly se jimi poníženě líbat. Několikrát denně se spínaly k modlitbě k jejich bohu. K této licoměrnosti byli nuceni i všichni nevidomí. Bůh byl společný všem, chléb pouze někomu. Ruce vykořisťovatelů dovedly v nejtěžších chvílích válečné fronty uschovat pro svého majitele pytle salámů a džbery sádla. Slepci měli být vděční za kousek suchého chleba, kterého rozhodně nadbytek nebyl.
Na pojetí péče o nevidomé se nic nezměnilo ani po válce. Až nové společenské tlaky učinily konec tomuto řádění a ukázaly na zločinnost vedoucích ústavů, na kterou mnoho nevidomých doplatilo zdravím a někteří i životem. Svůj podíl na tomto řádění nesl i ústavní lékař dr. Kočí, který přijížděl jen v období zabíjaček.
V průběhu válečných let vzrůstaly mezi vrchním ředitelem a ředitelem školy rozpory. Došlo to tak daleko, že N. Doležel zakázal Jar. Pozdníkovi vstup do budovy zařízení v Chrlicích. Ředitelnu, která se dosud nacházela v bývalé koupelně, přestěhoval do místní obecné školy. N. Doležel potom zakázal v budově ústavu vyučovat. Ten se vztahoval i na další budovu v Pisárkách, kde si Doležel začal chovance zemského ústavu převádět do matrik spolkových ústavů, které vyučoval Lubomír Nop. Tímto zásahem byl počet tříd restringován na pouze tři.
Snížení počtu tříd mělo také za následek, že byl dán k dispozici učitel Otakar Sadovský, který na čas ústav opustil. V r. 1944 se znovu vrací, aby zastoupil vážně nemocného J. Pozdníka. V témže roce je Gestapem zatčen učitel Vincenc Král, a tak po nástupu ředitele Pozdníka mohl Sadovský zůstat.
Jako učitel byl J. Pozdník svéráznou osobností. Příliš lpěl na pouhém memorování učiva. Byl činný při zakládání Spolku samostatných slepců. Stal se také jeho funkcionářem. Spolu s ředitelem Špičkou a ředitelem Vejmělkem se zúčastnil sjezdu pro výzkum dítěte v r. 1927. Uveřejňoval menší časopisecké zprávy v odborných časopisech a redigoval dětský časopis v Braillově písmu Na úsvitě. J. Pozdníkovi se podařilo udržet jednu třídu pokračovací školy a mohl tak i v době války organizovat závěrečné učňovské zkoušky. V r. 1945 bylo i jemu jasné, že nemůže zůstat na vedoucím místě. Zůstal ještě po čtyři roky vyučovat.
N. Doležel zůstává ve funkci vrchního ředitele až do r. 1948, jelikož svými plány dovedl na čas zaujmout některé pracovníky státní zprávy. Dokonce se pokoušel spolupracovat s komunistickým vedením, ale nakonec neobstál. Do nové doby, plné ideálů se rozhodně nehodilo jeho pojetí péče o nevidomé v azylech.

4.2 Období 1947 - 1950

Jsou to léta krystalizace myšlenek a osobností, i převratných změn v životě ústavu. Rozhodovalo se o dalších směrech a pojetí výchovy nevidomých. Chystá se první socialistický školský zákon. Mimo principiálních ideových stanovisek zahrnuje i povinnou školní docházku nevidomých dětí. Vyplynula z něho zcela jiná koncepce , než jaká byla uplatňována dosud. Přes své ideologické priority dává zákon tušit možnosti nebývalého rozvoje speciálního školství, což příští roky potvrdily.
Školy při ústavech byly postátněny, organizačně i obsahově byly přizpůsobeny ostatnímu školství. Tak byla zahájena první etapa socializace speciálního školství. Realizace se započala vytříděním soukromých a spolkových zájmů. Soukromé zájmy se začaly přetvářet v nových společenských vztazích, spolku Péče o slepé byla vymezena jeho sféra působnosti národní správou. Bylo zřejmé, že do budoucna lze počítat jen s takovou organizací ústavů, která bude v souladu se směrnicemi školského zákona a nové politiky.
Ihned počátkem května 1945 odstoupil ředitel Jar. Pozdník. Do nástupu reaktivizovaného ředitele R. Vejmělka vedl školu učitel Otakar Sadovský. V zimě r. 1947 R. Vejmělek onemocněl a školu vedl Vincenc Král. Potom na krátkou dobu nastoupil učitel L. Nop. V květnu 1948 byl vedením školy pověřen dlouholetý učitel Vladimír Racek (21. 4. 1910-30. 1. 1998). Školu vedl do konce srpna r. 1950. Vyvinul mimořádné úsilí o přidělení vhodné budovy, protože bylo jasné, že stísněné poměry v Chrlicích neskytají možnosti dalšího nutného rozšíření ústavu a modernizace výuky. Jeho úsilí vyvrcholilo na podzim r. 1949 přidělením budovy na Veveří ul. č. 15, která ovšem zdaleka nevyhovovala účelu a navíc byla zčásti obsazena jinou organizací. Nejdříve bylo nutné, a to za provozu, provést nezbytné stavební úpravy, aby se mohlo vyučovat a mohl být dán do provozu dětský domov.
Výjimečným úsilím ředitele Vl. Racka bylo vybudováno nejnutnější hygienické zařízení. Ze slíbeného provizoria se tu stal trvalý stánek. Ještě v r. 1982 probíhaly poslední úpravy.
Když 1. 9. R. 1948 byl vrchní ředitel Doležel dán do penze, nebyly poměry natolik vyjasněny, aby se některý z učitelů mohl ujmout této funkce. Vrchní ředitel se měl starat o všechny čtyři moravské ústavy, ředitel školy vedl ústavní školu v Chrlicích. Pro zbývající tři ústavy byli jmenováni správci. Ředitel Vejmělek je již v této době pro svou dlouhou nemoc prakticky na odpočinku. Učitelé se zabývali prací ve škole a měli proto zájem pouze o místo ředitele školy. Do funkce vrchního ředitele byl proto jako politický pracovník dosazen dosavadní učitel v národní škole v Kunštáu Josef Sedlák, kterému byla problematika výchovy a vzdělávání nevidomých úplně cizí. Vrchní ředitel byl ovšem chápán jako politický pracovník. Nebyla to tedy šťastná volba. Vrchní ředitel nevyučoval, byl politickým a administrativním vedoucím ústavů, a tak ani neměl možnost seznámit se s problematikou. V r. 1949 podal dokonce návrh na zrušení škol v Brně a v Praze s tím, že obě budou umístěny někde na Českomoravské vysočině společně.
Byl tedy nejvyšší čas situaci řešit z odborného hlediska. Sedlák byl v r. 1950 odvolán s tím, že bude nahrazen zdatným učitelem Drahomírem Hanákem, který po všech stránkách vyhovuje. Hanák byl jmenován vrchním ředitelem v r. 1950.
1. 9. 1948 byla škola postátněna. Ústav jako celek byl postátněn o dva roky později. Budovu bývalé Útulny nevidomých německých žen, které byly odsunuty, se nepodařilo získat především pro nemístné překážky ze strany bývalého učitele O. Sadovského, který musel po deliktu s žákyněmi ústav opustit a stal se úředníkem zemského národního výboru. K tomu přistupuje výše zmíněný nevhodný návrh J. Sedláka s propočtem ušetřených financí. Nic nejsou platné argumenty, že nadstavba budovy na Černopolní ul. byla z prostředků jmění spolku Péče o slepé. Budova je přidělena jako infekční pavilon dětské nemocnici.
V červnu r. 1949 vydává ředitel Vl. Racek první samostatná vysvědčení o ukončení povinné školní docházky na vlastní škole, , která měla až doposud pět tříd národní školy a učilo se v odděleních. Pro Racka to byla jistě radostná událost, protože po mnoho let obětavě připravoval nevidomé žáky ke zkouškám z učiva měšťanské školy, které se do této doby konaly před zkušební komisí na některé z běžných měšťanských škol.
Toto období se vyznačuje snahami o stabilizaci vnitřních i vnějších poměrů. Brzdily je některé osobní zájmy jednotlivých učitelů, které jako vždy, když jsou nadřazovány zájmy jednotlivců, působí retardačně. Nová doba si vyžadovala nové lidi. Bylo třeba hledat nové hierarchie hodnot.
Po odchodu Vl. Racka z funkce ředitele (koncem srpna r. 1950)přebírá vedení školy dosavadní vrchní ředitel Drahomír Hanák, který funkci vrchního ředitele vykonával od dubna do prosince r. 1950, kdy byl ústav v Chrlicích zrušen. Dnem 31. 12. 1950 končí tato rušná doba a poměry se konečně ustálily.Od 1. 1. 1951 zůstává v Brně pouze národní a osmiletá střední škola pro nevidomé a do června kartáčnická a košíkářská dílna. Studující hudby odcházejí na Odbornou hudební školu pro nevidomé a ladiči klavírů dočasně na rovněž nově vzniklou učňovskou školu do Prahy.Jazykové oddělení bylo zrušeno. Učni odcházejí později. do Prahy.

5. DEMOKRATIZACE VÝCHOVY A VZDĚLÁVÁNÍ TĚŽCE ZRAKOVĚ POSTIŽENÝCH DĚTÍ

V souladu se společenskými vztahy se mění i cíl výchovy těžce zrakově postižených dětí. Cílem výchovy se stává socializace nevidomého a slabozrakého žáka, tj. jeho společenská adaptace a postupná integrace. Nejedná se již pouze o pracovní uschopnění, to je přesunuto na jeden z úkolů výchovy, ale o zařazení do produktivního života v manuální nebo intelektuální oblasti. Realizace vyššího pojetí výchovně vzdělávací soustavy škol a školských zařízení byla náročná na práci všech pedagogů. Učitelé se v této etapě podílejí speciálních učebnic a učebních pomůcek. Přispěli tak k novému rozměru péče o žáka s těžkou zrakovou vadou. Zatím, co do roku 1960 dosáhlo úplného středoškolského vzdělání pouze mizivé procento nevidomých, v současné době studují schopní nevidomí a slabozrací i na vysokých školách.

5.1 Přeměna ústavu v socialistickou školu

V dubnu r. 1950 byl jmenován novým vrchním ředitelem Drahomír Hanák (15. 6. 1915). V této funkci však dlouho nepracoval, jelikož od 1. 9. 1950 byla funkce vrchního ředitele zrušena. Prvním úkolem nového ředitele bylo dokončit diferenciaci škol vzniklých zrušením Zemského ústavu, která spočívala v přemístění absolventů školy do Prahy na odborné školy středního typu. Hanáka čeká i další úkol, přetvořit dosavadní školu ve školu socialistickou. Již ve školním roce 1950/51 zakládá pionýrskou organizaci. Brzy po převzetí funkce začíná plnit svůj další úkol, tj.pokračovat v organizaci tvorby speciálních učebnic pro nevidomé. Spolu s ostatními učiteli se D. Hanák stává koordinátorem tvorby těchto učebnic.
V této době se projevuje potřeba zvýšeného množství a druhů učebních pomůcek. Iniciativy se ujímá Vincenc Král a Miroslav Boris. Hanák podporuje výměnu zkušeností nejen uvnitř pedagogického sboru, ale také vně styky s ostatními školami stejného zaměření. Vzhledem k současné politice jsou to písemné styky se školami v SSSR.
V r. 1953 se konaly první lehkoatletické závody nevidomých žáků z Brna, Prahy a Levoče. První byly korespondenční, v příštích letech vždy na některé z těchto škol. Byly rozšířeny i na školy střední.
Vzhledem k nadřazování socialistické ideologie bylo třeba nově řešit všechny okruhy výchovy a při v vyučování komponovat tzv. výchovné programy. Padesátá léta je třeba hodnotit z hlediska širší reality. Nekritický optimizmus zasáhl i zde.
Počátkem školního roku 1957/58 je otevřena jedna třída pro slabozraké. Zpočátku se zde vyučovalo v této třídě ve třech odděleních. Postupně byl počet tříd rozšířen na čtyři, počátkem devadesátých let vznikla plně organizovaná základní škola pro slabozraké vlivem nových prostorových možností na Hlinkách. Původní dětský domov se změnil na internát. Ředitel Hanák řešil novou koncepci internátní výchovy, ale kladných úspěchů dosáhnout nemohl, jelikož internát je svou podstatou segregační a omezuje životní situace dítěte, ochuzuje ho o pocit hodnoty materiálních, duchovních i citových hodnot. Hanák byl ovšem zastáncem názoru, že odborné prostředí je přiměřenější přípravě nevidomého žáka pro život než prostředí rodinné. Jeho zásadou bylo sice spojení školy se životem, ale obsah tohoto principu byl socialistický.
D. Hanák se stal v r. 1963 iniciátorem vzniku střediska pro vývoj a výrobu speciálních učebních pomůcek v Brně, kde pracoval bývalý učitel Jiří Ditrich velmi úspěšně. Vzniklo skutečně množství nových pomůcek, které harmonizovaly s učební látkou i poznávacími činnostmi nevidomého žáka.
Jeho teoretické práce najdeme spíše v odborných časopisech a sbornících. Je to několik desítek příspěvků. Z nich uvádíme: Brněnská škola pro slepé hodnotí svou práci - 1952; Spolupráce Brna s Prahou - sborník ke 150. výročí zal. ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech - 1957; 125 let trvání ústavu pro slepé v Brně - 1960/61; Hledáme nové cesty ve výchově nevidomých - 1960/61; 13. listopad - Den slepců - 1961/62; Všeobecné zásady pro tvorbu učebnic pro nevidomé - 1962/63; Specifické problémy internátní školy pro nevidomé děti - 1962/63; XI. ročník lehkoatletických závodů - 1963/64; 13. listopad - Den nevidomých - 1966/67; Pracovní výchova na škole pro děti s vadami zraku - sborník sympozia spec. ped. 1967; K problematice evidence mládeže s vadami zraku - 1968/69; K evidenci zrakově vadné mládeže - 1969/70; 135 let trvání školy pro nevidomé v Brně (sborník prací) - 1970; Podmínky socializace zrakově vadné mláděže - 1973/74; Příprava na povolání zrakově vadných dětí - 1974/75; Vývoj institucionální výchovy zrakově vadné mládeže (Sborník J. Vališové) - 1975; Podíl družebních styků českých a slovenských škol pro nevidomé na vlastenecké a internacionální výchově - 1976/77; Zemřel J. Fučík - 1976/77; Specifika vyučování jazyku českému v 1. ročníku základní školy pro nevidomé - 1977/78; PhDr. Jan Drtina, šedesátník - 1977/78. Dále je spoluautorem sborníku: Péče o děti s vadami zraku - Praha 1957, State z tyflopédie - Praha 1962, Postižené dítě v rodině - Praha 1968. K učebnicím, jejichž je autorem zpracoval metodické průvodce.

5.2 Současnost a perspektivy

Po odchodu ředitele Hanáka do důchodu (31. 7. 1977) byl ředitelem školy jmenován prakticky nevidomý PhDr. Josef Smýkal (19. 9. 1926). který na škole působil od r. 1967 jako učitel hudby.
Nezbytnou podmínkou pro další rozvoj zařízení byly rozsáhlé stavební adaptace budovy školy i úpravy zahrady, které započaly v r. 1978. Směřovaly jednak k ozdravění prostředí, jednak k plnému využití prostor budovy a rekonstrukce zahrady. Byly nezbytné pro plnění náročných úkolů při realizaci dokumentu Další rozvoj československé výchovně vzdělávací soustavy, který se nedávno aplikoval na speciální školy. Bez těchto úprav by nebylo možné zřídit např. mateřskou školu, zrušit vyučování v odděleních (dva až tři ročníky v jedné třídě), rozšířit počet tříd a s výhledem ustavit plně organizovanou školu pro slabozraké aj. Byla provedena generální oprava hygienických zařízení, pouhý jeden kabinet pro speciální pomůcky nestačil již několik roků. Bylo zřízeno dalších pět kabinetů aj. Přestavba budovy nebyla samoúčelná, nýbrž sledovala perspektivní rozvoj celého zařízení.
Opravy a úpravy zahrady se týkaly vybudování prostoru pro mateřskou školu zajištění bezpečnosti žáků opravou zhroucených zdí a plotů, terénními úpravami a zřízení hřišť s prolézačkami zpracovanými výtvarníkem ze starých uschlých stromů.
V neudržitelném stavu byla např. prádelna, do které již několik let pršelo. Dostala novou střechu, realizovány nutné vnitřní úpravy pro hygienu, a zařízení modernizováno novými stroji. Bylo provedeno odvlhčení přízemí budovy. Prohnilé podlahy v přízemí byly vyměněny.
Vyřešeno bylo konečně i umístění žákovských šaten a kabinety byly vybaveny nábytkem. Byla vybudována a vybavena některými přístroji ordinace pro oftalmologa, rovněž sborovna učitelů i vychovatelů, do všech učeben zaveden vodovod aj. Rovněž vchod do školní budovy byl renovován a upraven vestibul.Stavební úpravy tak zasáhly prakticky celou budovu. Stavební adaptace po tříletých přípravách končily zavedením ústředního vytápění v r. 1984. Jelikož kapacita budovy přesto perspektivně nevystačovala, připravil ředitel ideové podklady pro nadstavbu budovy s využitím půdních prostor. Jednalo se o vestavbu dvou desítek místností pro internát, tj. ložnice i příruční kuchyňky a hygienická zařízení. Jak se později ukázalo, tyto plány nebyly realizovány, nýbrž ředitel zajistil, aby se začaly zpracovávat přípravné studie pro stavbu nové účelové budovy v Brně-Lesné.Ale ani tento záměr nakonec nevyšel.
Všechny úpravy se děly za provozu a přirozeně narušovaly chod školy i internátu. Rodiče i pedagogičtí pracovníci byli netrpěliví, a tak vznikaly první obtíže, které se později umocňovaly. Učitelé dávali svou netrpělivost řediteli najevo. Vznikala první nedorozumění.
Organizace školy zastarala. Pro plnění nových požadavků, které vyrůstaly ze stále se prohlubující poradenské činnosti a dokonalejší evidence nevidomých dětí předškolního věku, bylo třeba jít dál. Mimo zvýšení počtu tříd z devíti na jedenáct přikročil ředitel ke spolupráci s rodiči těžce zrakově postižených dětí raného věku, aby odstranil dlouholeté nedostatky v evidenci a poradenskou činnost postavil na odbornou úroveň. V r. 1978 byla pod jeho vedením zahájena pravidelná činnost tyflopedické poradny. Začal tak uskutečňovat to, o čem se již několik let hovořilo jako o problému, který v současné situaci nelze řešit. Během čtyř let se podařilo navázat soustavnou spolupráci s očními a dětskými lékaři, pracovníky národních výborů i vedením pedagogicko-psychologických poraden. Rodiče s dětmi byli zváni k individuálním konzultacím, byla pořádána jejich společná setkání. Vznikly první poznatky, které Smýkal zachytil v první publikaci na toto téma. V poradně pomáhala sociální pracovnice.
Nezbytnost mateřské školy se projevovala již několik let. Do školy nastupovali žáci až desetiletí. Mateřská škola byla založena v r. 1978. Nebylo zkušeností ani herních pomůcek. Ředitel proto vytvořil první stavebnice a obrázky pro nevidomé děti. Spolu s oběma učitelkami vypracoval nové výchovné programy. Podobně se pedagogický sbor ujal práce na nových učebních osnovách. Zvláštní pozornost i po této stránce byla věnována vyučování hře na hudební nástroje. Učitelé byli pověřeni zpracováním speciálních učebnic pro nevidomé. V oboru nových učebních pomůcek se zvláště vyznamenal učitel Miroslav Boris, který zpracoval téma vyučování množinám.
V r. 1979 nastoupila Zena Plisková do funkce zástupkyně ředitele. Nastaly velké problémy v komunikaci mezi oběma vedoucími školy, které později vyústily v hluboké rozpory a odstoupením ředitele J. Smýkala z funkce. Stávalo se, že Zd. Plisková zneužívala ředitelovy těžké zrakové vady.
V r. 1981 uspořádal ředitel sbírky speciálních učebních pomůcek a založil koutek tradic. Ke 150. výročí založení ústavu byla instalována na původní budovu v Zábrdovicích pamětní deska.
Do školy byli přijati dva pracovníci, o kterých bylo známo, že jsou agenty STB. Již před jejich přijetím zde pracoval psycholog a předseda Sdružení rodičů a přátel školy, oba rovněž agenty. Nakonec se J. Smýkal musel své funkce v r. 1982 vzdát, jelikož ho i v jeho bydlišti pronásledoval další člen STB. Vyšlo najevo, že ředitelovy styky s jedním disidentem byly příčinou snah o jeho odstranění. J. Smýkal potom pracoval ještě tři roky jako učitel, ale nakonec se musel vzdát a odejít do předčasného důchodu.
V r. 1982 nastoupila do funkce ředitelka Zdena Plisková. V r. 1984 založila zvláštní školu pro nevidomé. Učitel Michael Kuchař zajistil v r. 1989 přesídlení školy do nových prostorů v Brně Pisárkách na Hlinkách. V témže roce byla ředitelkou jmenována dosavadní vedoucí vychovatelka Hana Adamczyková. Brněnský večerník dne 30. a 31. 8. 1990 uveřejnil zprávu o tom, že zaměstnanci na protest proti nesprávnému zásahu konkurzní komise na místo ředitele školy vyhlásili stávkovou pohotovost. Po dohodě ji hned příští den odvolali. Poměry se ustálily, ale Zd. Plisková po dvouletém působení jako učitelka ze zařízení odešla.
Ředitelka Adamczyková umožnila činnost tyflopedické poradny v areálu školy, který byl několikrát stavebně upravován.

6. DALŠÍ ZAŘÍZENÍ PRO TĚŽCE ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ NA MORAVĚ

Souběžně sae snahami o komplexní přípravu nevidomého pro samostatný život existovaly na Moravě ještě další instituce, které pečovaly o zrakově postižené. Nejstarším z ústavů azylového typu byla Útulna pro slepé dívky. V rámci charity římskokatolické církve to byly zaopatřovací ústavy spolku Péče o slepé na Moravě a ve Slezssku. Rovněž zaznamenáváme první pokus speciální péče o slabozraké.

6.1 Útulna pro slepé dívky

Azylové zařízení pro nevidomé ženy německé národnosti založil v r. 1898 Spolek císaře Františka Josefa pro založení útulny slepých dívek. Spolek vznikl v r. 1894 a jeho jediným cílem v jubilejním roce panování císaře Františka Josefa bylo založit útulek pro nevidomé ženy. Převzal do své péče již existující malou útulnu na Janské ul. č. 9 , založenou v r. 1893 Spolkem Paní a dívek.
Na stavbu nové budovy byly konány rozsáhlé sbírky. Útulna byla rozšířena a dočasně umístěna na Černopolní ul. č. 20. Nová budova na Černopolní ul. č. 22abyla dána do provozu v r. 1898. Mohlo zde být umístěno až 45 žen. Svému účelu sloužila do r. 1945, kdy byly některé ženy odsunuty, jiné umístěny v německém ústavu v Ústí nad Labem.
Jakmile Spolek Františka Josefa založil Útulnu, přejmenoval se na Spolek pro podporu slepých na Moravě a ve Slezsku. Iniciátorem založení spolku a jeho dlouholetým předsedou byl ředitel František Pavlík.
Zařízení přijímalo ženy, které byly dříve chovankami výchovného ústavu v Brně. Později přicházely i ženy, které přišly o zrak v dospělosti. Obyvatelky Útulny se zabývaly ženskými ručními pracemi.
V kritických letech sem bylo umístěny tři třídy ústavu pro nevidomé na Zemědělské ul.
Protějškem mělo být zařízená pro muže v Chrlicích a hlavně v Nových Hvězdlicích. Do obou zaopatřovacích ústavů byly později přijímány i ženy.
Po r. 1945 dostal do užívání budovu Spolek péče o slepé na Moravě a ve Slezsku. Začal realizovat nákladnou nadstavbu a přístavbu pro příští ústav pro nevidomé, ale přišel rok 1948 a všechno se změnilo. Budova na Černopolní ul. Byla převzata do užívání dětskou nemocnicí za okolností, ke kterým se ještě vrátím.

6.2 Snaha N. Doležela o klerikální pojetí péče o nevidomé

Norbert Stanislav Doležel (9. 4. 1889-24. 2. 1958) byl ve své době známou osobností. Do brněnského ústavu jako katecheta byl přijat v r. 1918. Již v r. 1921 obdržel na vlastní žádost trvalou dovolenou, aby za účinné pomoci ředitele A. Špičky realizoval plánované akce Spolku Péče o slepé, jehož byl tajemníkem. Jednalo se o zřízení několika zaopatřovacích ústavů pro nevidomé. Je zajímavé, že N. Doležel nerozvázal pracovní poměr v zemském ústavu, zůstav trvale jeho zaměstnancem.
Dlouhodobá dovolená mu skončila vlastně ž v r. 1943, kdy byl jmenován vrchním ředitelem věšech moravských ústavů pro nevidomé.
Spolek si nekladl za cíl dát nevidomým pracovní možnosti v plné šíři. Zřídil pro ně dva útulky. Přijímáni byli slepci, kteří se v dravé kapitalistické společnosti nedovedli uživit. Byly to ústavy v Chrlicích u Brna a v Nových Hvětdlicích u Vyškova. Dále spolek otevřel Opatrovnu s mateřskou školou v Brně-Pisárkách. K rekreačnímu pobytu zakoupil zámeček Mitrov na Českomoravské vysočině.
Ředitelem všech těchto zařízení se stal placený tajemník spolku Norbert Doležel. Neváhal do tak slibného podniku vložit svůj dědický podíl, který činil 200 000 Kč. Za to však po celý život pobíral dva vysoké platy. Jeden jako zaměstnanec zemského ústavu na dovolené a druhý mu vyplácel spolek. Vloženým jměním získal nárok na rozhodující slovo, protože váha slova se měřila množstvím majetku.
Základním Doleželovým heslem byla "péče o slepé od kolébky do hrobu". Chápal ji v tom smyslu, že naplnil dvě zařízení nevidomými, kteří potom živořili odloučení od společnosti.
V těchto azylových zařízení tím přetrvával vlastně středověk.
Doležel nerozlišoval schopné a neschopné nevidomé, bral v úvahu chudé a bohaté. Chudé ovšem zdarma neživil, ale platby vymáhal na domovských obcích. Podle jeho koncepce, která byla v souladu s cíli Spolku péče o slepé, vyžadují všichni slepci celoživotní péči v azylových zařízeních. Jediným pokrokem bylo po dohodě s řed. A. Špičkou zavedení výrobních dílen v Chrlicích, které byly po dřívějších nezdarech otevřeny až v r. 1936 po dokončení stavebních adaptací budovy. Toto opatření mělo ponejvíce propagační charakter. Dokazuje to i ta skutečnost, že slabozrací chovanci, kteří byli přijati na návrh ředitele Špičky, brzy odešli pro nízké výdělky nepřesahující výši kapesného. Zakrátko se dílny staly prostředkem nepředstavitelného vykořisťování nevidomých dělníků.

6.3 Ústavy spolku Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku

Spolek otevřel tři zaopatřovací ústavy pro nevidomé, do kterých byli umísťováni chovanci podle intencí ředitele pátera Norberta Doležela. Finanční prostředky se získávaly sbírkami a milodary. Ošetřovací příspěvek na chudé byl vymáhán od domovských obcí.
Zatím, co se Zemský ústav staral, aby připravil své absolventy k aktivnímu životu, tyto spolkové ústavy umísťovaly nevidomé do pasivity a nečinnosti. Nevidomí se stali objektem církevní charitativní péče a byli povinni se jí podřídit.
Zaměstnanci byli vybíráni z řad nejoddanějších kléru. Jelikož měli vesměs velmi nízké platy, přiživovali se na úkor svých svěřenců všude, kde se dalo. Vlastní rodinu bylo třeba uživit.
Řádový kněz Doležel, jako tajemník uvedeného spolku, zde vládl ve funkci vrchního ředitele. On ani jeho přisluhovači netrpěli nouzí. Ústavy objížděl jen v době, kdy se na zemědělském hospodářství konala zabíjačka, nebo se naskytla jiná "prospěšná" příležitost. Obyvatelé ústavů v době válečných let byli neuvěřitelně vykořisťováni a někteří z nich v důsledku nedostatku základní výživy zemřeli na tuberkulózu.
V r. 1922 otevřel spolek zaopatřovací ústav v Chrlicích u Brna, na jehož založení se podílel i ředitel Zemského výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé A. Špička, který pomáhal získat chovance v domnění, že to bude ústav pracovní. Chovanci zde však byli v nečinnosti až do roku 1936, kdy byly konečně otevřeny dílny. Nevidomí dělníci však neměli žádný podíl na zisku, obdrželi pouze 30 Kč kapesného měsíčně. Pojištění nebyli. Ošacení ani obuv nedostávali. Byli závislí na obdarování příbuznými, kteří na ně nepobírali žádný státní příspěvek, nebo očekávali dary od cizích osob. Tak si život rozhodně nepředstavovali. Navíc byli vystaveni nátlaku vykonávat náboženské příkazy včetně denní návštěvy kaple a úmorného modlení. Většina z nich brzy ústav opustila.*4)
Ředitel Zemského ústavu plánoval, že do tohoto ústavu budou odcházet připravení dělníci, kteří zde budou vydělávat a spokojeně žít.*5) Životní podmínky však pro ně nebyly přijatelné, a tak zůstali jen ti, kteří museli, protože neměli, kdo by se o ně staral.
V r. 1940 sem byl dočasně přestěhován Zemský ústav, jak jsem popsal výše, a v r. 1950 bylo zařízení postátněno. V r. 1951 je ústav přeměněn na domov nevidomých důchodců a dislokován do odboru sociální péče. Práce schopní a staří nevidomí mají možnost přivydělat si v dobře zařízené dílně. Provádějí práce v kooperaci s družstvy invalidů.
V r. 1924 otevřel spolek zaopatřovací ústav v Nových Hvězdlicích na Vyškovsku. Navazoval na pojetí ústavu Palata v Praze. V r. 1940 sem byli předisponováni někteří chovanci Zemského ústavu, kteří nebyli schopni se samostatně uživit. Ústav byl v r. 1950 postátněn. V r. 1951 je přeměněn na domov nevidomých důchodců a předisponován do odboru sociální péče. Postupně byl přeměněn na běžný domov důchodců a nevidomí jsou od té doby umísťováni do Chrlic.

*4) Po sedm let (1940-1947) jsem jako chovanec Zemského výchovně vzdělávacího ústavu žil v tomto zařízení. Krátký čas jsem při bohoslužbách hrál na harmonium. Nikdy jsem neobdržel ani dík. Byl jsem svědkem ubohého poddanství, které prožívali starší slepci, kteří byli kmenovými chovanci zaopatřovacího ústavu. I nás školáky odměnil správce krajícem sádlem namazaného chleba za několikadenní práci při skládání několika tun koksu do sklepů. Tento obrázek doplní i neuvěřitelná lakota správce ústavu, když za probíhající válečné fronty si přivlastnil větší množství potravin pro osobní spotřebu a nám pubescentům dávali pouze černou melu a suchý chléb. Některé potraviny jsme při toulkách po budově našli zkažené. To jsou jen střípky příkladů tzv. péče ze strany vládnoucích římskokatolických fanatiků.
*5) Měl to být zaopatřovací a zaměstnávací ústav podobný tomu pražskému, který vybudovala rodina Klarových.

6.4 Opatrovna s mateřskou školou

Pro zřízení Opatrovny s mateřskou školou sloužil příklad pražského zařízení při Klarově ústavu. Jak se píše, bylo jejím úkolem: "...napraviti nedostatky rodinné výchovy, slepé dítě prakticky naučiti používati rukou a hmatem nahraditi zrak." "..dovede se samostatně obléci, najísti, obstarati si potřeby denního života." Původně bylo zařízení umístěno ve Hvězdlicích, později zakoupil spolek budobu v Brně-Pisárkách. Byla to krásná vila se zahradou a malým lesíkem. Prostředí skutečně velice vhodné.
Do opatrovny měly být přijímány děti od tří roků, do mateřské školy od čtyř roků. Bude zřízeno oddělení pro slabomyslné a oddělení pro výzkum. Předpoklad byl, že budou přijímány děti z celé republiky prostřednictvím církevních úřadů. (Není známo, že by bylo některé dítě přijato z rodiny jiného náboženského zaměření nebo rodin indiferentních.)
Ředitlem byl jmenován (stejně i obou předchozích zařízení) páter N. Doležel, výchovu v Opatrovně budou provádět řádové sestry Dominikánky. Proklamovaným záměrem bylo "vyučovati všem potřebným předmětům." Mimořádná pozornost se měla věnovat zručnosti a hudbě. V dokumentu ústavu se uvádí, že děti pěstují na zahradě květiny. V plánu bylo zakoupit i vycpaniny zvířat a modely různých předmětů, které pro jejich velikost nelze ohmatat přímo.
Záměry jistě výborné, právě vhodné pro utváření osobnosti dítěte předškolního věku. Nelze se divit, že ústav měl podporu ředitele vých. vzděl. ústavu pro nevidomé v Brně A. Špičky. Situace však nakonec vypadala úplně jinak. Měl jsem možnost žít v blízkosti několika bývalých chovanců mateřské školy a často s nimi hovořit.
Zařízení mělo dvě oddělení. V prvním byly děti nevidomé mladšího věku s mentálními poruchami, ale především děti, které neměly zrakovou vadu, byly to však těžcí imbecilové, idioti a kreténi. Z jejich pobytu plynuly značné finanční prostředky, protože některé děti byly nechtěné a tajně přivedené na svět, tedy utajené. N. Doležel dobře zvážil, které děti přijme. Otřesnost prostředí lze např. dokumentovat tím, že tyto děti raného i staršího věku nespaly v postýlkách, nýbrž na slamnících umístěných v koupelně na zemi, kam se denně stěhovaly po ranní hygieně dětí druhého oddělení. Kanálek koupelny sloužil k odtékání jejich moče. Byly ukryté před zraky návštěvníků. Jejich ubytování připomíná ustájení.
Druhou skupinu tvořily děti v předpokladu vzdělavatelné. Některé z nich byly později přeřazovány do školy zemského ústavu. Výběr školáků nebyl prováděný podle věku a školní zralosti, ale podle toho, zda se na školu vzpomnělo nebo zda se to vedení tohoto ústavu či rodičům hodilo. Děti z bohatších rodin, na které rodiče dobře platili, byly zde zdržovány co nejdéle bez ohledu na jejich školní věk. Rovněž tak děti z chudých rodin, na které dobře platila domovská obec. Byly zde drženy do svých deseti i více roků. To ovšem nepřispívalo ke spokojenosti ředitele zemského ústavu A. Špičky a už vůbec neprospívalo dítěti.
Tři řádové sestry na cca 35 dětí obou oddělení nemohlo při nejlepší jejich vůli stačit na péči, výchovu a věcné učení. Vždyť musely vařit, prát, uklízet a vykonávat i ostatní práce jako byla oprava oděvů, doprovod dětí mimo budovu apod. Neuvěřitelně zní vyprávění bývalých chovanců tohoto zařízení. Například koberce sestry klepaly tak, že je pokládaly na hlavy dětí, které stály v řadě a přidržovaly je rukama. Maně se nám vybavují texty např. nevidomého spisovatele Oskara Bauma, který popsal svůj dětský život v ústavu naturálně do té míry, že jeho knihy prohlásilo vedení vídeňského ústavu pro izraelity za sprostý šunt a kniha měla být veřejně spálena.
Později byla na nátlak rodičů přijata civilní učitelka pro druhé oddělení, která se dětem věnovala a připravovala je ke vstupu do školy. Navrhovala dokonce herní pomůcky, učila děti básním a vedla je ke smysluplným hrám.
Cílem výchovy nebyla tedy ve skutečnosti příprava pro samostatný život. To N. Doležel považoval za zbytečné. Škola v jeho pojetí byla pouze vhodným zaměstnáním dětí školního věku. Chci ovšem popravdě vydat svědectví o tom, že vybrané děti byly vychovávány a vzdělávány. Výchova byla přísně katolická. Civilní učitelky dokonce používaly i některé učební i jiné pomůcky. Co všechno to bylo platné, když všechny děti byly přeurčeny pro azyl, aby nikdy nepoznaly skutečný život, aby svým těžkým postižením nebudily děs zdravé části společnosti.
Otřesně působí vyprávění tehdejší chovanky. Uvádí, že za svá nicotná provinění byly trestány v izolaci jedním až dvěma dny hladovky. Třikrát denně jim byl podáván pouze chléb a voda.
Toto byla ona péče "od kolébky do hrobu" ve své nahé podobě, která byla před veřejností dobře maskována. Připomeňme si, že vstup do budovy zařízení byl rodičům přísně zakázán. Nebyl dovolen ani při předávání dítěte. Návštěvy nebyly doporučovány, prý "ať si děti zvykají"! Někteří rodiče proto odvykli a děti si ani domů nebrali. Ty zde potom trávily celé dětství. Ztratily představu o skutečném světě, neznaly život rodiny, nevěděly, co je to rodičovská láska a nedivme se, že se již nikdy v mnohých nepodařilo vypěstovat aktivitu v pozdějším životě. Dlouhým umístěním v internátě byla poznamenána celá jejich osobnost. Vznikly tzv. azylové typy člověka. Mnohé z nich se za několik roků, po absolvování zemského ústavu vracely do některého ze zaopatřovacích ústavů spolku. Pro pátera Doležela to byl důkaz, že nevidomým je v azylech nejlépe. A co nejhoršího vytvořil tento dlouholetý pobyt dětí v segregačních zařízeních, byla ztráta pocitu hodnoty, hodnoty věcí i lidských vztahů.
Opatrovna s mateřskou školou byla v r. 1950 zrušena s oddůvodněním, že za socializmu ji nebude potřeba, protože vlivem jeho působení bude postižených dětí ubývat! To už bylo v době, kdy toto zařízení nebylo pod církevní správou.

6.5 Speciální třída pro krátkozraké v Brně

Je málo známé, že první škola pro slabozraké u nás vznikla v Brně v r. 1927 jako škola pro krátkozraké. Archiv města Brna uchovává ve svých fondech přímé důkazy. Byla to však škola neinternátní a pouze pro krátkozraké. Iniciátorem vzdělávání krátkozrakých dětí ve speciálním zařízení byla Česká zemská péče o mládež na Moravě. Z jejího popudu v r. 1924 bylo uskutečněno sčítání krátkozrakých dětí školníééého věku s úmyslem otevřít speciální obecnou školu.
Myšlenka nebyla nakonec realizována v plném rozsahu. Bylo evidováno několik set dětí, což by vyžadovalo zřídit plně organizovanou školu pro slabozraké. Tato snaha narazila na odpor školských orgánů, který vznikl z obav vysokých finančních nákladů. V r. 1927 bylo proto povoleno otevřít pouze jednu speciální třídu, ve které byli v pěti odděleních vyučováni krátkozrací žáci 1.-5, roč, obecné školy. Zřízením a vedením je pověřeno ředitelství pomocné školy na nám. 28. října v Brně. Učebna byla umístěna v obecné škole chlapecké na Vranovské ulici. Podrobnější informace o výchovně vzdělávací práci nebyly nalezeny. Kronika školy z těchto let se ztratila.
V r. 1929 byla třída přemístěna do budovy školy Na rejdišti (dnešní Rooseveltova ul.). Bylo to v místech dnešní opery. Vyučoval zde učitel Drahomír Cveček (11. 11. 1902-8. 7. 1985), jehož dílčí zprávy o činnosti se dochovaly v originálech. Výnosem České zemské rady pro Moravu z r. 1942 bylo nařízeno připojit krátkozraké žáky do třídy pro nedoslýchavé, která v tuto dobu byla při škole Na Hradbách. Počátkem školního roku 1943/44 byly výnosem zemského presidia obě třídy spojeny a zanedlouho bylo oddělení pro krátkozraké zrušeno. V listopadu 1944 byla budova školy bombardováním prakticky zničena.
V zakládacím výnosu se nepočítalo s rozšířením této jedné třídy a nebylo ani uvažováno o speciální měšťanské škole. Absolventi 5. roč. odcházeli buď do ústavu pro nevidomé v Brně nebo do běžné měšťanské školy v bydlišti žáka. Zkušenosti z výuky byly částečně podkladem pro otevření podobné třídy (pozdější školy pro šetření zraku) která v r. 1943 vznikla v Praze a stala se základem zřízení školy pro slabozraké na Koperníkově ul.
Přerušená tradice v Brně byla obnovena až v r. 1957, kdy byla při základní škole pro nevidomé otevřena jedna třída pro slabozraké.
Co víme o učebních plánech a učebních osnovách této první školy pro slabozraké u nás bylo možné zjistit právě rozhovorem s tehdejším učitelem, který také poskytl některé dokumenty. Je trochu křivdou, že se nepodařilo kontaktovat tohoto učitele dříve, než se přiblížil konec jeho životní pouti. Přece však se podařilo návštěvou u něho v květnu 1985 získat alespoň následující fakta.
Do třídy pro krátkozraké v Brně nastoupil již jako zkušený učitel. Později si rozšířil kvalifikaci pro vyučování nevidomých a slabozrakých žáků. . Na vlastní žádost byl v r. 1929 přijat jako učitel obecné školy pro krátkozraké v Brně. Po válce, když nebyla škola obnovena, přešel do jiných škol.
I když na obecné škole pro krátkozraké působil jen několik let, vytvořil zde základní učební plány i učební osnovy, které dosud scházely. Vytvořil také několik speciálních učebních pomůcek, především zvětšené zeměpisné mapy. Žákům se mohl věnovat individuálně, jelikož ve třídě bylo v pěti odděleních pouze deset žáků. Jak uvádí ve svých výročních zprávách, věnoval zvláštní pozornost procvičování hmatu. Byl přesvědčený, že slabozraký žák si musí své poznatky ověřovat všemi zbývajícími smysly. Za tím účelem si zapůjčuje reliéfní zeměpisné mapy z brněnského ústavu pro nevidomé. Pro matematiku si sám vyrábí předlohové listy s velkými číslicemi. Pro tzv. nepřímé zaměstnání uvádí používání početních pásů, což je dosud neidentifikovaná pomůcka. Žáci psali tupými pery, které sám upravoval, do speciálně vyrobených sešitů, které sám linkoval. Pro čtení nebyly speciální knihy, vyhledával v knihkupectvích knihy s větším tiskem. V První výroční zprávě uvádí, že by bylo třeba založit odbornou knihovnu, aby učitel mohl neustále studovat.

7. ÚSILÍ O SPOLEČENSKOU INTEGRACI NEVIDOMÝCH

V této části uvádím charakteristiku jednotlivých období ústavu i pozdější školy. Uveřejňuji informace o vybraných těžce zrakově postižených absolventech ústavu i pozdější školy, kteří se vlastním mimořádným úsilím vyznamenali dosažením výjimečných životních úspěchů. Připojuji přehled o možnostech vzdělání všeobecného i odborného a připomínám životní úspěchy některých dalších absolventů.

7.1 Životní úspěchy

Z hlediska přípravy k povolání procházel ústav několika obdobími. V první fázi (od založení přibližně do konce 19. stol.) šlo o to, shromáždit nevidomé a vést je k vědomí o možnosti vlastního přičinění a o přispění ke své obživě jakoukoliv činností. Hlavní úlohou byla rehabilitace osobnosti nevidomého. Nevidomí dělníci neměli zpočátku právo na výuční list. Konečně, jen málo se počítalo s jejich samostatnou existencí. V ústavu byli zaučováni do prací, které se jevily produktivními. Již v tomto období se počíná prosazovat zásada, aby nevidomý absolvent ovládal několik profesí.
Druhé období, trvající přibližně do padesátých let 20. stol., je charakterizováno vytříbením názorů na samostatnou výdělečnou činnost propuštěných chovanců, kteří ještě i nyní odcházeli většinou zpět do svého rodiště. Každý provozuje dvě i více profesí (řemeslo, hudbu a ladění klavírů). Vyučení řemeslu kartáčnickému a košíkářskému je zakončeno tovaryšskou zkouškou. Učitelé hudby se podrobují státním zkouškám z hudby na konzervatoři. Pouze pro ladění klavírů je dostačující kvalifikací vlastní dovednost v oboru. Toto všechno přepokládalo zakončení základního vzdělání, které se uskutečnilo zkouškou z učiva měšťanské školy.
Na venkově je nutné živit se vším, čemu se nevidomý v ústavu naučil, ve městech se počítá z užší diferenciací. Podpůrný spolek samostatných slepců zřizuje dílny a prodejny výrobků, ladiči se zabývají obchodováním klavíry, učitelé hudby zakládají svou stálou klientelu. Období lze charakterizovat snahami o adaptaci do kapitalistické společnosti.
Ve třetím období dochází k další diferenciaci přípravy k povolání. Postupně vznikají střední školy pro zrakově postiženou mládež. Učňovská škola, hudební škola, odborná ladičská škola, gymnázium, ekonomická škola , možnost studia na střední zdravotnické škole v Levoči a začátkem 90. Let i střední škola v Brně. Vznikají různé zaškolovací kurzy (maséři, telefonisté).
Při hodnocení výchovně vzdělávacích výsledků uplynulých 150 let nelze jinak, než se sklonit před obrovským úsilím, které nevidomí vynaložili, aby se v životě uplatnili. Tím více žasneme nad životními úspěchy, těch výjimečných i těch, jejichž úsilí se nerovnalo výsledkům.

Pavel Chybiorz (též Chybioř) (prosinec 1827-187?)

Vynikající trumpetista a atraktivní matematik.
Narodil se v Černé Vodě (bývalé rakouské Slezsko, dnes Polsko). Jeho rodiče, chudí nádeníci, ho brali s sebou do práce na poli, kde v útlém dětství, zřejmě po úžehu, přišel o zrak. Vzdor své slepotě byl veselé letory. Dovedl se v dětských hrách vyrovnat ostatním. Již v raném věku se u něho projevila houževnatost, která mu v pozdějším životě zajišťovala hudební i jiné úspěchy. Někdy však nepomohla ani ta.
V sedmi letech se dostal do Beitlova soukromého brněnského ústavu pro nevidomé, kde se naučil základním dovednostem, čtení a psaní. Hrát na hudební nástroje ho učil Jan Cerer (trubka, housle). Zvláště vynikal ve hře na trubku.
Spolu s jinými zde zažil mnoho nouze. Jídla bylo málo, v zimě se často netopilo, a proto s ostatními trpěl hladem a omrzlinami.
Již v době pobytu v ústavu platil za vynikajícího hráče na trubku. J. R. Beitl se jeho výkony mohl pochlubit při letních turné žákovského orchestru do moravských měst a potom i ve Vídni. Výtěžky těchto zájezdů (snad až 4 599 zlatých) umožňovaly přežít v ústavu zimu. Došlo to tak daleko, že život v ústavu začal P. Chybiorz i se svými několika přáteli považovat za nesnesitelný a při nejbližší příležitosti (ve svých patnácti letech) se rozhodl se svými pěti kamarády odejít, aby se společně pokusili o samostatnou obživu hudbou. S touto skupinou nevidomých založil kapelu. Nacvičili populární skladby a procestovali téměř celé Rakousko i Bavorsko. Na cestách po severním Německu, kde sklízeli v mnoha městech velký úspěch, vystoupili rovněž před sasským králem. Chybiorz se osvědčil jako vynikající trumpetista, organizátor a také jako hospodář.
Kapela se na zimu rozcházela do svých domovů. Chybiorz musel podporovat svou nemocnou matku, a tak úspory brzy zmizely. Na jaře se zase muzikanti sešli a nacvičili nový program. Po patnácti letech věčného putování se kapela rozpadla pro Chybiorzovo těžké zranění, které si přivodil při nešťastném pádu z mostu bez zábradlí. Po dlouhém léčení, které trvalo tři roky, se zotavil. V tuto dobu žil vlastně o vodě a chlebu, protože léčení pohltilo vše, co měl našetřeno.
Hudbě se věnoval ve svém rodišti. Tamní kaplan utvořil se dvěma učiteli smyčcové trio a požádali Chybiorze, aby je doplnil hrou na housle na kvarteto. Chybiorz s nimi také zpíval. Měl krásný tenor. Jednalo se ovšem o soukromé muzicírování pro radost. Úspory pozvolna mizely, protože, i když měl bohatého bratra, byl nucený ze svých peněz živit stále chorou matku. Otec mu zemřel již dříve. V roce 1856 vystupoval v Opavě hrou na trubku naposledy. Ve svých třiceti letech byl prakticky se svými silami u konce.
Ve druhém, již méně úspěšném období svého života, se zaměřil na matematiku. Využíval svých výjimečných matematických dovedností, které se projevily již při dřívějších koncertních turné. Obdržel pozvání do Vratislavi, kde vystupoval před studenty. Přesto, že od ředitelů gymnázií obdržel několik výborných posudků, trvalé zaměstnání ani jiný užitek nezískal. S těmito doporučeními se jezdil představovat různým spolkům i vědeckým institucím, kde na svých matematických produkcích sklízel všeobecný obdiv, ale víc nic.
Do své rodné obce se vrací velice vyčerpaný a zklamaný tím, že nemohl najít pevné zaměstnání, se kterým počítal. Při požáru rodného domku málem přišel o život. Tím však míra neštěstí nebyla ještě dovršena. Těžký povoz mu přejel přes prsty na nohou. Toto zranění ho na dlouhou dobu vyřadilo z možnosti samostatně se živit. A neumožnilo mu ani vrátit se k dřívějšímu muzicírování.
Po uzdravení se znovu vydal na cesty, a to do Lipska, kde zase sklízel nové úspěchy při matematických produkcích. Zde ho potkala velmi nepříjemná událost, byl okraden. Největší škoda vznikla tím, že mu zmizely i nenahraditelné slepecké psací potřeby.*6) Potom ještě navštívil Děčín, kde provedl počtářskou produkci na několika školách. Dále zavítal do Olomouce, kde ho ředitel gymnázia podvedl a Chybiorz byl zase bez výdělku.
Ke všem předcházejícím zraněním přibyly plícní potíže. Nakonec putoval jako žebrák po různých místech v Čechách, Německu a dokonce i Rusku. Na podzim roku 1858 se vrací proto domů úplně vyčerpaný. Konec života prožívá v ústraní opatrován cizími lidmi. Smrt až o hodně let později zbavila těžce zkoušeného muže
dalšího trápení.

*6) O jaké pomůcky se jednalo, není známo.

Robert Bauer (5. 12. 1841-20. 5. 1912)

"Veleslavní páni, páni stavové moravští! Uctivě podepsaný převzal dohled nad slepým chlapcem jménem Robert Bauer z toho důvodu, že toto dítě nemá ani otce ani matky, je zcela nemajetné a z Jiřického chudinského ústavu požívá malé podpory. Uctivě podepsaný, který se sám živí ruční prací a živí čtyři malé děti, nemůže po delší dobu obstarat výživu slepého chlapce, který by byl vydán největší bídě. Proto rovněž tak jako pro vyhlídku, že tomuto ubohému stvoření by se přijetím do slepeckého ústavu dostalo takového výcviku, že by on sám ve své smutné situaci mohl by být jako slepec užitečným, vidím se nucen a veleslavné pány stavy uctivě prosit, aby se nad slepým chlapcem Robertem Bauerem smilovali a přijali ho do ústavu pro slepce. Toto slepé dítě dle vysvědčení chudoby nemá vůbec žádného majetku a je podíleno z jiřického chudinského ústavu čtyřmi krejcary konvenční měny týdně, které však nestačí ani k nákupu chleba, a kdybych stravování tohoto chlapce nepřevzal, musel by zahynout, neboť nemá ani otce ani matky ani žádných příbuzných. Protože přijetí tohoto slepého chlapce do ústavu slepců zcela odpovídá vysokému poslání, které bylo při zřízení tohoto ústavu vysokými pány stavy vysloveno, a protože tento slepý chlapec je hoden vysokého ohledu, o to se opíraje, dovoluje si uctivě podepsaný opakovanou poníženou prosbu: veleslavní páni stavové nechť milostivě dovolí přijmout Roberta Bauera do ústavu slepců, za kterýmžto účelem se připojuje vysvědčení o očkování. V Jiřicích 12. srpna 1849. Mathias Dornner."
Podle připojených i později zajištěných dokumentů se Robert Bauer narodil v Jiřicích na Znojemsku. Oslepl jako jednoroční chlapec zřejmě po zánětu rohovky. Oba rodiče, úplně chudí, mu brzy zemřeli. Byl dán do pastoušky k ošetřování rodinou Dornnerových, rovněž obývající toto nouzové stavení pro nejchudší.
Do ústavu byl přijat 3. listopadu r. 1849. Stal se zvídavým žákem s mimořádnou pílí a zázračnou hudební pamětí. Měl absolutní hudební sluch, který mu umožňoval odposlech skladeb. Již v době školní docházky bylo zřejmé, že obživou mu bude hudba, tak výborné byly výsledky ve vyučování hře na klavír, když jeho hudební vlohy navíc doplňovala píle.
Po ukončení základního vzdělání a vyučení řemeslu*7) byl se získanými hudebními znalostmi a dovednostmi i elementární praxí z ústavu propuštěn již 31. prosince 1857. Jako sirotek byl kuratoriem předán "do soukromého pořádného domu"*8) na byt a stravu. Úhradu zaopatření prováděl ze svého skromného výdělku varhaníka. I nadále studoval a to u Wettiga a Křížkovského, u kterého získal navíc sbormistrovskou praxi.
Vzhledem k jeho mimořádným schopnostem, a to nejen hudebním, i úspěšnému jedenáct let trvajícímu samostatnému životu, ředitel J. Schwarz doporučil R. Bauera přijmout jako učitele hudby a učinil velmi dobře. R. Bauer se práce v ústavu ujal s velkou odpovědností a aktivitou, které mu byly vlastní.
Od r. 1868 do r. 1910 působil v brněnském ústavu pro nevidomé jako učitel hudby a zpěvu. Vychoval mnoho výborných hudebníků. Svou pílí a metodicky uspořádanou hudebně pedagogickou činností založil v ústavu tradici vyučování hře na hudební nástroje sahající až do současnosti. Vyučoval hře na několik hudebních nástrojů, založil kapelu, pro kterou sám skladby instrumentoval, z chovanců sestavil pěvecký sbor. S oběma tělesy procestoval mnoho měst. Občané se seznamovali s hudebními dovednostmi nevidomých, což bezesporu přispělo k odstraňování společenských bariér. Také ovšem přispělo k tomu, že obyvatelstvo začalo nevidomým připisovat zvláštní hudební nadání.
Po řediteli J. Schwarzovi převzal výuku ladění klavírů. Rovněž v tomto oboru projevil profesionální zručnost a připravil své nástupce. Od té doby působí v Brně převážně nevidomí a těžce slabozrací ladiči.
Mimo plný úvazek v ústavu pro nevidomé byl varhaníkem v ústavu U šlechtičen a v posádkovém kostele (od 1859), pak regenschorim kůru u Dominikánů (1867-1907). Projevil se jako vynikající varhanní a klavírní improvizátor. Jako dobrý klavírista a také houslista veřejně koncertoval.
V r. 1889 vykonal zkoušku pro vyučování hudbě na středních školách. Stal se tak prvním nevidomým kvalifikovaným učitelem hudby na Moravě. V r. 1906 byl za své zásluhy vyznamenán "Zlatým záslužným křížem".
O jeho rodinném životě toho mnoho nevíme. Z matriky ústavu se dovídáme, že se pravděpodobně v sedmdesátých letech oženil s bývalou spolužačkou těžce slabozrakou Gabrielou Havlínovou, se kterou žili ve šťastném manželství. Starala se o domácnost i o svého manžela s velkou péčí. On se zase snažil, aby rodina netrpěla nouzí.
Napsal sbírku šesti preludií, chrámové sbory, drobné církevní skladby a písně. V kancionálu brněnské diecéze z r. 1912 je uvedena jeho píseň V tvém srdci, tiskem vyšel sbor s průvodem varhan Na perutích pobožnosti. Jeho vlastní skladby se v ústavním archivu nedochovaly. Ve Slepeckém muzeu jsou jen dvě kopie písní.
Zemřel pouhé dva roky po ukončení aktivní služby.

*7) Každý hudebník byl povinen se nejdříve vyučit řemeslu.
*8) Jméno rodiny se nedochovalo.

Edmund Frömmel (16. 11. 1842-10. 1. 1922)

První nevidomý kvalifikovaný mistr košíkářského řemesla ústavu pro nevidomé v Brně.
Narodil se v Libině, . Od narození byl nevidomý. Do ústavu jako chovanec byl přijat v r. 1853, po vyučení řemeslu byl propouštěn v r. 1861. Ihned se ubírá do Vídně, kde získává plnou kvalifikaci jako košíkářský mistr absolvováním odborné košíkářské školy. V r. 1876 je přijat jako mistr košíkářský do brněnského ústavu. Působil zde až do r. 1920.
Během 44 let vyučil více než sto nevidomých řemeslníků, kteří pod jeho vedením mohli po závěrečné zkoušce obdržel tovaryšský list. Je právě jeho zásluhou, že nelitoval úsilí o zvýšení úrovně nevidomých řemeslníků.
Zvláště vynikl v dovednosti určit vlastnosti různých druhů košíkářského proutí.
Ve vzpomínkách vřele oceňoval ředitele J. Schwarze, kterému vděčil za umožnění životní existence. Jeho největší odměnou za vykonanou práci byla radost z toho, že může postavit do samostatného života nevidomé řemeslníky. Při jeho odchodu vyvinul ředitel A. Špička mimořádné úsilí o zlepšení jeho penze. Zemřel v Šumperku.

Josef Jemelík (6. 1. 1852-8. 2. 1931)

Vynikající český citerista, učitel hry na hudební nástroje v ústavu pro nevidomé v Brně.
Pochází z malé obce Sušice u Přerova. Narodil se jako syn rolníka. O zrak přišel již v prvním roce života pravděpodobně po zánětu rohovky. Rodiče neměli čas ani trpělivost pro soustavnou výchovu slepého dítěte, chlapec proto žil bez kamarádů a osamoceně. Tento stav se nezměnil ani po narození bratra Richarda. Naopak! Jemu se rodiče více věnovali, protože byl zdravý a počítalo se s tím, že bude otcovým nástupcem na hospodářství.
Do ústavu pro nevidomé v Brně J. Jemelík nastupuje v r. 1859. Velmi brzy se u něho projevilo hudební nadání. Konečně nalezl něco, čemu se mohl se vším dětským zápalem věnovat. Po absolvování základní školní docházky bylo jeho povinností vyučit se řemeslu. Souběžně se věnoval hře na hudební nástroje, což nechtěl za žádnou cenu opustit. Za deset let pobytu v ústavu dosáhl vynikajících výsledků především ve hře na citeru.
Již v 17 letech odchází z ústavu, aby se živil laděním klavírů a hrou na citeru. Usadil se v Kroměříži, kde vyučoval na hudební škole nově založeného občanského spolku Císaře Františka Josefa Concordia. Na dotaz ředitele J. Schwarze se vedoucí společnosti o jeho práci vyjádřil pochvalným dopisem.
V r. 1876 se J. Jemelík stěhuje do Brna, protože se má stát v ústavu pro nevidomé učitelem hudby. Ubytování získal v budově ústavu na Radvitově nám. č. 4, kde byl podle příslibu přijat jako učitel hudby. V té době je to již druhý nevidomý hudební pedagog, který zde působí. S R. Bauerem spolupracoval na péči o dobrou hudební úroveň svěřených nevidomých žáků.
Ještě v témže roce se brněnská veřejnost seznámila s jeho uměním. K pověsti dobrého umělce mu pomohl mimořádně zdařilý koncert, na kterém shodou okolností spoluúčinkoval s Leošem Janáčkem (16. března 1876). Zajistil si tím po mnoho let v brněnských denících pochvalné zprávy především o umění hry na citeru. Tuto veřejnou činnost svých učitelů J. Schwarz podporoval, určovala svým způsobem společenské místo ústavu. Podobně jako R. Bauer a později i L. J. Kubíček se J. Jemelík neuzavírá do omezeného prostoru ústavu, což mu umožnilo veřejnou hudebně pedagogickou činnost.
12. září r. 1897 otevírá první (ale také jedinou) soukromou brněnskou citerovou školu na Radnické ul. č. 14. Učitelem hudby v ústavu pro nevidomé zůstává i nadále. Vychoval řadu výborných hudebníků známých i v zahraničí. Vysoce si ho cenili ředitelé J. Schwarz a později i Fr. Pavlík a kolega R. Bauer, což se potvrdilo např. při oslavě jeho 25 letého působení v ústavu, která byla veřejnou společenskou událostí.
Po překročení padesátky mu velmi rychle začíná ubývat sil. Projevilo se jeho mimořádné pracovní přetížení a snad i cukrovka. Přesto svou záslužnou činnost v ústavu neopouští, avšak zanechává veřejné hudební činnosti. Na odpočinek odchází až v r. 1923.
Odstěhoval se do menšího bytu na Jánské ul. č. 21. Nesnáze prožité v dětství zanechaly trvalé stopy v charakteru jeho zádumčivé osobnosti. Vzpomínky na dětství nebyly zrovna veselé, což se projevilo ve stále se stupňující izolaci od světa.
V ústavu pro nevidomé působil téměř 50 let. Po celou dobu vedl své žáky k technické dokonalosti a souborové hře. Citerový soubor účinkoval při každých tzv. ročních zkouškách. Vychoval také řadu vynikajících žáků. Jedním z nich byl Hynek Voda, který v ústavu pokračoval ve výuce hry na citeru.
J. Jemelík umírá v ústraní, ošetřován svou manželkou a dcerou Dagmarou.
Přispěl k tomu, aby si brněnská veřejnost uvědomila, že i nevidomý je člověk, který dovede vyvinout úsilí ve prospěch kulturního života města Brna.

Gabriel Jurásek (14. 2. 1882-?)

Ladič a obchodník hudebními nástroji.
Narodil se v Otnicích jako prakticky nevidomý. Nejdříve navštěvoval školu v místě bydliště. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat jako chovanec v r. 1895. Ladění se vyučil u J. Jemelíka.
Po odchodu z ústavu se nejdříve setkával s nedůvěrou zákazníků. Nemohl se proto v Brně delší dobu uplatnit. Volný čas využil ke zdokonalování dovedností cvičením ladění i ostatních (klavírnických) prací na vlastním starém klavíru.
Na radu ředitele Fr. Pavlíka odchází do Lublaně, kde si svou poctivou prací brzy získal dobrou pověst. Mimo ladění a oprav klavírů se zabýval také obchodem hudebními nástroji. Na základě svých dlouholetých zkušeností zpracoval metodiku vyučování nevidomých ladičů klavírů. Upozorňuje v ní na nutnost, aby se nevidomí vyznali ve všech druzích klavírů. Nabádá je, aby se nenechali odradit prvními neúspěchy.
V r. 1909 na pozvání ředitele Fr. Pavlíka přednášel o své práci na sjezdu rakouských a německých učitelů v Brně (jednalo se o tzv. Dny péče o nevidomé). Svou pilnou prací a houževnatostí se značnou měrou přičinil o to, že nevidomí a slabozrací ladiči byli a jsou i v současné době vyhledávaní a jejich práce je zákazníky náležitě oceňována.

Alfred Stamm (6. 11. 1873-20. 11. 1917)

Patří k nevidomým hudebníkům, u kterých jakoby mimořádné hudební nadání bylo rozvíjeno na úkor jiných schopností. Byl vybavený výjimečnou dovedností interpretovat hrou na klavír vše, co vyslechl např. na končertě. Vyznačoval se mimořádnou technickou vyspělostí ve hře na klavír. Přesto neobohatil veřejný hudební život tak, jak se mohlo očekávat. Chyběla mu vůle přizpůsobit se základním požadavkům lidské společnosti. Hlavní příčinou byla neschopnost bohatých rodičů poskytnou svému synovi příležitost k aktivitě. Od nejútlejšího věku byl obsluhován, a tak ani v dospělosti se nenaučil základním pravidlům sebeobsluhy. Musel být (a to dokonce za úplatu ze strany ředitele) obsluhován v nejelementárnějších úkonech péče o sebe.
Jeho skladby a parafráze byly vydávány a tištěny v bodovém písmu v ústavní tiskárně. Některé se dochovaly.
Narodil se 6. 11. 1873 v Tuřanech. Do ústavu byl přijat až ve svých 13 letech. Výchovně tedy nebylo využito nejdůležitějšího období života . V hudbě byl žákem R. Bauera. Po jedenácti letech z ústavu odchází, ab se v prostředí rodiny pokusil živit. Po neúspěšném půl roce je do ústav přijat zpět k pouhému pobytu. Ústav využívá jeho mimořádných hudebních dovedností především propagačně.
V r. 1915 je spolu s jinými chovanci propuštěn, jelikož do budovy ústavu je nastěhován vojenský lazaret. Stamm se uchyluje ke své sestře do Opavy. Její manžel, obchodník železem, ho mohl existenčně zajistit. Dne 20. 11. 1917 umírá na zápal plic, který si přivodil tím, že se za špatného počasí nedovedl vrátit ze zahrady domů.

Josef Leopold Kubíček (13. 10. 1876-25. 11. 1956)

Učitel hry na hudební nástroje v ústavu pro nevidomé v Brně, hudební pedagog, skladatel, organizátor hudebního života, odborný publicista.
Narodil se v Prostějově jako syn akademického sochaře. Povinnou školní docházku absolvoval ve svém rodišti. První životní překážky se objevily při studiu na tamější reálce. Pro těžkou zrakovou vadu byl nucený studií zanechat (r. 1889).
Ve 14 letech (1891) byl přijat do brněnského ústavu pro výchovu nevidomých. Věnoval se zde hře na několik hudebních nástrojů. Kromě toho krátce studoval soukromě u Leoše Janáčka. Státní zkoušky z hudby vykonal na konzervatoři v Praze, jelikož v Brně v té době nebyla (1898-1900, ze hry na housle, klavír, varhany a ze zpěvu). Byl druhým kvalifikovaným učitelem hudby na Moravě, který vyšel z brněnského ústavu (i když jako slabozraký).
Po vykonání první státní zkoušky (1898) opouští ústav a začíná vyučovat hudbě ve svém rodišti. V r. 1900 založil hudební školu ve Vyškově, kterou vedl do r. 1905. Vyučoval zpěvu v místním gymnáziu a vedl pěvecký sbor Vlasta. V letech 1906-1910 působil nejdříve krátký čas v Prostějově a pak v Chyrově (Halič). V této době udržuje písemný styk jak se svým rodným Prostějovem, tak i s brněnským ústavem.
Po odchodu R. Bauera do penze (1910) vyhověl nabídce ředitele Fr. Pavlíka a nastoupil do ústavu na jeho místo. Působil zde jako učitel hudby do r. 1938. Jeho zásluhou se zvýšila úroveň přípravy k profesionálnímu provozování hudby a později i příprava k hudebně pedagogické činnosti nevidomých studentů novou organizací přípravy ke státním zkouškám z hudby.
Kromě svého působení v ústavu se aktivně účastnil brněnského hudebního života. Působil jako ředitel kůru v Brně-Husovicích a vyučoval zpěvu v reálce na Křenové ul. Stal se členem spolku Beseda brněnská, zastával funkci místopředsedy spolku Československá jednota hudebních stavů. Působil také jako sbormistr pěveckého spolku Dalibor, při němž založil hudební školu, která se koncem čtyřicátých let přeměnila na lidovou školu umění.
Jméno L. J. Kubíčka bylo v té době v brněnských hudebních kruzích známé. Stýkal se zde prakticky se všemi hudebními umělci a pedagogy. Byl známý jako výborný hudební improvizátor, měl velmi dobré organizační schopnosti.
Kromě výše zmíněné pedagogické a organizační činnosti se intenzivně věnoval hudební výchově nevidomých, pro které zavedl kurzy pro přípravu ke státním zkouškám z hudby na brněnské konzervatoři. Sestavil učebnici hudební teorie Hudební nauka v otázkách a odpovědích. Vyšla v Braillově bodovém písmu. Přílohou této učebnice jsou reliéfně znázorněné znaky běžné notace, jejichž matrice zhotovil brněnský slabozraký tyflotechnik František Urban, rovněž zaměstnanec ústavu. Tato publikace v bodovém písmu, vydaná brněnským ústavem, patří mezi první svého druhu u nás.
Kubíček přispěl do Zemanova sborníku Otázky slepecké výchovy statí Slepci a hudba. Shrnuje zde své hudebně pedagogické poznatky z výchovy nevidomých a zobecňuje. V této oblasti dělí nevidomé do tří skupin, čímž zároveň vymezuje úlohu hudby v jejich životě: do první skupiny patří "žáci mající, hudbu za předmět vzdělání doplňující", do druhé skupiny zařazuje "žáky, jimž hudba a zpěv bude zdrojem vedlejších příjmů, mimo hlavní zaměstnání řemeslné", třetí skupinu tvoří "žáci, z nichž mají být odborníci". Tento postřeh je vskutku pozoruhodný a platil až do konce existence ústavu. V citovaném příspěvku uvádí rovněž metodické pokyny k výuce na různé hudební nástroje a poznámky k vyučování teoretickým předmětům.
Napsal několik článků do odborného tisku. Byly to např.: Jak vyučovati slepce hudbě - Hudební výchova 1937; O hudebním písmu bodovém - tamtéž; Notopis pro nevidomé - Hudební výchova 1926; Hudební výchova a nevidomí - tamtéž aj.
Při této bohaté činnosti stačil ještě komponovat. Je dochovaný jeho Trojlístek pro mladé pianisty, několik mazurek a valčíků. V rukopisech: Mazurka pro housle Alla polca pro klavír. Napsal také Maličkosti pro housle a klavír, sbory pohřební, k sňatku a různé hudební kostelní vložky.
L. J. Kubíček spoluprací s brněnskou konzervatoří se zasloužil o prosazení povolání kvalifikovaného nevidomého učitele hudby.
V důchodovém období odešel do ústraní, hudba se mu stala potěšením. Přes mnoho pokusů se mi nepodařilo zjistit, jakou činností se zabýval.

Gustav Götz (28. 4. 1893-1962)

Český klavírista německého původu.
Narodil se ve Šternberku. Zrak pozbyl v raném dětství. Ve svých osmi letech byl přijat do ústavu pro nevidomé v Brně. Po dokončení povinné školní docházky se vyučil řemeslu košíkářskému. Již od začátku pobytu v ústavu vynikal zájmem o hudbu a dovednostmi ve hře na hudební nástroje, zvláště ve hře na klavír, ve které již v ústavu dosáhl bravurní úrovně.
Než byl připravený vykonat státní zkoušky z hudby, došlo k vzájemnému nedorozumění s ředitelem ústavu Fr. Pavlíkem ohledně přerušení studií a pobytu v ústavu z důvodu vážného onemocnění Götzovy matky. Proto předčasně vystoupil, aby se mohl o ni starat. Obživu zajišťoval tím, že v Šumperku založil vlastní hudební školu. Přitom neustále toužil po dalším hudebním vzdělání, kvalifikaci a zdokonalení ve hře na klavír. V tomto smyslu vedl korespondenci s ústavem pro nevidomé ve Vídni. Do Brna se již vrátit nechtěl.
Po smrti matky se nechtěl prosit ředitele brněnského ústavu, ale odešel do Vídně, kde hudební studium u věhlasného nevidomého hudebního klavíristy, varhaníka a pedagoga Josefa Labora (rovněž českého původu) zakončil státní zkouškou na tamní konzervatoři.
Do Šumperku se již nevrátil. Pořádal potom četné klavírní koncerty v Rakousku i Německu, na které zařazoval nejobtížnější díla klavírní literatury. Jelikož se touto činností nemohl uživit, soukromě vyučoval. V r. 1943 vystoupil v Brně před vyprodaným koncertním sálem Německého domu. Hrál převážně nejobtížnější díla F. Liszta. Pro brněnské koncertní publikum to byla mimořádná událost s delším ohlasem, bohužel negativně ovlivněná tísnivou přítomností německé policie. Stařičký Fr. Pavlík se koncertu nezúčastnil.
Po druhé světové válce zůstal Götz ve Vídni. Věnoval se úspěšné koncertní i pedagogické činnosti. Později přesídlil do Darmstadtu, kde také zemřel.

František Urban (10. 8. 1902-21. 1. 1968)

Vynikající český tyflotechnik a tyflokartograf.
Narodil se v Borkovanech jako syn rolníka. Vyučil se kovářem. Získal tak znalosti o práci s kovem, které se mu později velmi hodily. Život vesnického chasníka byl brzy po první světové válce zasažen neštěstím. Bylo to zranění očí neopatrným zacházením s válečnou municí. V této době vznikla u něho myšlenka na vynález létacího stroje poháněného podobným mechanizmem jako u jízdního kola.
Jako silně slabozraký byl přijat do ústavu pro nevidomé v Brně. Tam se však moc nehodil a ředitel ho propustil, ale ihned znovu přijal tentokrát jako zaměstnance (1924). A udělal moc dobře.
Urban svůj život naplnil až po okraj tvorbou a výrobou pomůcek pro nevidomé, pro jejichž koncepci měl zvláštní intuice. Ještě v současné době obdivujeme mimořádně zdařilé papírové zeměpisné mapy, pro něž si sám vyráběl kovové matrice. Nejsou to mapy lecjaké, jedná se o fyzikální úpravu. Jsou přesné i po stránce kartografické. Měl vzor v mapách M. Kunze, ale nevěděl nic o jeho technických postupech. Ty propracovával samostatně. Takto připravil mapu Čech, Moravy, Slovenska s Podkarpatskou Rusí a střední Evropy.
Nad to to bylo množství modelů zvířat, rostlin aj. Žel, naprostá většina je zničená. Zavinilo to několikeré stěhování školy, ale především neodpustitelná lhostejnost učitelů. Několik pomůcek bylo zachráněno vytažením z popelnic, kam je učitelé vyhazovali při vyřazování z inventáře, jiné ležely několik desetiletí pod hromadami holubího trusu na půdě školy.
Obdivuhodná byla Urbanova konkrétnost ve vyhmátnutí charakteristických znaků a jejich přiblížení hmatovému poznávání. Z učebních pomůcek pro matematiku to byla vynikající Schleussnerova tabulka, pro psaní Braillovým písmem vylepšená pražská tabulka. Pro jejich výrobu si strojové zařízení vyrobil sám. K nejpracnějším výrobkům patří tzv. Kleinovy psací stroje, které rovněž zdokonalil pro dobrou hmatovou orientaci.
V ústavu vykonával rovněž funkci dozorce (vychovatele) nad chovanci. Ale jestli mu bylo něco úplně cizí, potom to byly pedagogické principy. I v této době myslel na svou dílnu. S chovanci ústavu si rád povídal, především o problémech, se kterými se setkával při své práci v dílně.
Později, kdy se ústav stěhoval z Chrlic do Brna, se ovšem dočkal mimořádného zklamání ze strany nového vedení ústavu. Nebyl totiž převeden do stavu pracovníků v období reorganizace škol pro nevidomé. Dotklo se ho to tak mocně, že všechny vlastnoručně vyrobené stroje a přípravky pro výrobu pomůcek z nedocenění ze strany současného vedení ústavu zničil. Vedení ústavu spíše vadila jeho prchlivost než aby ocenilo to kladné, co mohlo přinést ještě mnoho originálních výrobků.
Až do konce svého života potom žil nešťastně, trpěla celá rodina. Zaměstnání střídal, nikde nebyl spokojený. I jeho syn zahořkl. Odmítá navázat jakékoliv styky s autorem této práce a nechce nic slyšet o rehabilitaci svého otce.

František Podlucký (7. 4. 1905-21. 4. 1996)

Ladič klavírů i jiných hudebních nástrojů, učitel ladění.
Narodil se v Kuželově na Moravském Slovácku. Do školy začal chodit v místě bydliště. Do brněnského ústavu byl jako nevidomý přijat až r. 1922. Po dokončení povinné školní docházky a povinném vyučení kartáčníkem se věnoval hudbě a vyučil se ladění klavírů, které potom provozoval po celý život.
Po odchodu J. Vinglárka byl v r. 1936 přijat jako učitel ladění klavírů do ústavu pro nevidomé v Brně, kde působil do r. 1950. Zavedl výuku ladění akordeonů a harmonií. Seznamoval žáky i s laděním varhan. Byl mimořádně zručný. Tuto zručnost vyžadoval i po žácích zdůrazňováním dovedností v malých klavírnických pracích. Byl posledním učitelem ladění, protože ústavy byly koncem r. 1950 zrušeny a nastala diferenciace základních a středních škol.
Počátkem r. 1951 přestupuje jako učitel ladění do učňovské školy pro nevidomé v Praze po dobu, než byla založena Odborná ladičská škola pro mládež s vadami zraku při Odborné hudební škole v Praze, kam přicházejí i žáci z Brna. Svou pilnou prací a důsledností přispěl ke zvýšení úrovně této školy, která je mimo Královskou kolej v anglickém Albrigchtonu jediným odborným středním učilištěm svého druhu. Přispěl k upevnění tradice nevidomých a slabozrakých ladičů. Vychoval několik generací absolventů, kteří se v tomto povolání dobře uplatňují. Zasloužil se o to, že jsou u nás nevidomí a slabozrací ladiči neustále vyhledáváni.
Na Odborné ladičské škole působil do roku 1965. Vychoval za sebe zdatného nástupce v osobě Jána Melichera, rovněž dřívějšího žáka brněnské školy.
František Podlucký patřil mezi mimořádně zručné a svérázné nevidomé osobnosti. Tělesnou i duševní svěžest, pracovní iniciativu a zájem o starosti jiných si uchoval až do stáří. Po odchodu do důchodu ještě ladil klavíry všude tam, kde to bylo potřeba. Byl mimořádně zručný i jako opravář hodin. Sám proponoval a naplánoval zavedení ústředního vytápění ve svém domku. I v této době se zajímal o práci na Odborné ladičské škole v Praze.
Byl to člověk skromný a prostý. Ze svých praktických zkušeností rozdával žákům vše, co dovedl. Aby lépe pochopili konstrukci klavírů, vyráběl s nimi např. školní kolečníky aj. Byl to člověk poctivý a pracovitý.

Rudolf Krchňák (3. 8. 1905-9. 1. 1996)

Český učitel hudby, hudební skladatel, spisovatel, básník i odborný referent o slepeckém dění v celém světě.
Narodil se v Brně jako nevidomý. Základní vzdělání získal částečně ve škole svého bydliště společně s vidomými žáky. S nimi prožíval i většinu dětských her. Snad právě tato možnost mu později pomáhala v překonávání životních překážek. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl přijat až ve svých 13 letech. Ve svých vzpomínkách vyprávěl o dojmech, které na něho udělal zvuk klavíru, který poznal až v ústavu. Vzpomíná, že u něho dovedl sedět celé hodiny a vyťukávat libé souzvuky. Hudbu si okamžitě silně zamiloval.
Základní vzdělání dokončil podrobením se zkoušce z učiva měšťanské školy. Taková možnost se pro nevidomé v Brně právě objevila. Po ukončení povinné školní docházky studoval jeden rok v soukromé obchodní škole.*9) Po povinném vyučení kartáčníkem se plně věnoval studiu hudby u F. Antoníčka a L. J. Kubíčka. Vykonal státní zkoušku z hudby (hra na klavír) na brněnské konzervatoři (1927). Poté absolvoval dva roky přednášek u Vladimíra Helferta na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Hudba ho sice lákala, ale jeho intelekt a literární sklony ho směrovaly jinam.
Hudba se stala nakonec R. Krchňákovi povoláním, literatura a literární tvorba osobní potřebou a nedílnou součástí kulturního vyžívání, práce v zájmových slepeckých organizacích morální potřebou. Pro jeho osobnost bylo charakteristické, že všechny tyto tři složky rozvíjel tvořivě a zanechal v tom smyslu prokazatelná svědectví.
V brněnském ústavu působil 40 roků (1927-1967) jako učitel hudby. Nejdříve externě s malým počtem hodin, později jako řádný učitel. Současně vyučoval soukromě (plat z činnosti v ústavu nedostačoval k obživě), a to především dějinám hudby, sluchové analýze a hudební teorii, kteréžto obory byly jeho doménou. Zúčastnil se přípravy mnoha nevidomých a slabozrakých ke státním zkouškám z hudby (dějiny hudby, sluchová analýza, hudební formy) zpočátku působením v přípravném kurzu založeném L. J. Kubíčkem v r. 1927. Žáky školního věku vyučoval hře na klavír.
Později připravoval žáky základní školy pro nevidomé (klavír, akordeon) ke studiu na Střední hudební škole pro mládež s vadami zraku v Praze. Ve škole vedl také dětský pěvecký sbor. K dětským divadelním představením, které hráli sami nevidomí žáci, připravoval hudební předěly a scénickou hudbu. Zúčastnil se prací na koncepci speciálních učebních osnov hudební výchovy a hry na hudební nástroje. Pro nevidomé žáky základních škol napsal učebnici českého zkratkopisu podle D. Hoňkové, pro dospělé ve spolupráci s učitelem Lubomírem Nopem sestavil slabikář pro později osleplé.
Činnost učitele hudby v ZDŠI pro nevidomé ukončil v r. 1967. I potom po celou dobu na skutečně aktivním odpočinku neutuchá jeho zájem o dění v zájmovém i kulturním životě nevidomých nejen u nás, ale také v zahraničí. V této době přeložil a uveřejnil mnoho časopiseckých příspěvků z nejrůznějších oblastí života, práce a kultury nevidomých v zahraničí.
Je autorem několika písní, dvou cyklů říkadel pro ženský sbor s doprovodem klavíru a sonáty pro příčnou flétnu (rukopisy). Redigoval časopis Nevidomý hudebník (1930-1938), který byl určený pro soukromé nevidomé učitele hudby. Vydával ho spolek Český slepecký tisk. O hudební i jiné problematice napsal na desítky příspěvků do různých časopisů, především v období třicátých až šedesátých let. Jsou to např.: Slepí hudebníci a ladiči pian - Kalendář přátel slepců 1930; Podpůrný spolek samostatných slepců - Péče o slepé 1945; K problematice manželství slepců - tamtéž 1945; Slepí v dějinách hudby - Svět nevidomých 1947; Hudební večer nevidomých umělců - tamtéž 1947; 30 let slepeckých dílen PSSS - Cesta slepých 1948; 10. výročí úmrtí V. Rjazanceva - Práce invalidů 1952; Devatero řemesel - tamtéž 1957; K 150. výročí narození L. Braille - Otázky defektologie 1959/60; Odborně politický kurs pro nevidomé učitele hudby - Práce invalidů 1959; 13. listopad - Den slepců - Otázky defektologie 1959/60; Návrh kancelářského těsnopisu pro slepé v sedmibodové soustavě (v bodovém písmu) - 1960; K problematice elementárního vyučování nevidomých hře na klavír - Otázky defektologie 1964/65; Zpráva ze zasedání subkomise pro slepecký notopis - Tyflologické listy 1967; Několik postřehů z péče o nevidomé v Jugoslávii - tamtéž 1967; Jan Schwarz - Otázky defektologie 1971/75; K 100. výročí narození ředitele Antonína Špičky - tamtéž 1972/73; Sedmdesátiny M. I. Zemcovové - tamtéž 1973/74; Vzpomínka na Wlodzimiera Dolanského, vynikajícího nevidomého vědce - tamtéž 1973/74; Zkratkopis pro nevidomé - tamtéž 1973/74; Tyflopedagogika v NDR - tamtéž 1974/75; Výcvik prostorové orientace nevidomých - tamtéž 1975/76; Defaitizmus v západoněmecké tyflopedagogice - tamtéž 1978/79 aj. Později se věnoval překladům článků ze zahraničních časopisů.
V mládí se hojně věnoval velmi zdařilé literární tvorbě, ke které měl zvláštní poetické nadání podobně jako k cizím jazykům. Je to např. sbírka esejů S bílou holí, několik povídek a básní. Na jeho literárním díle je zvlášť pozoruhodné, jak dovedl umělecky zpracovat své vlastní dojmy slepce. Vyhýbá se opisování od jiných, estetizuje své vlastní hmatové, sluchové i jiné zážitky. Snad nejvíce je to patrné v Črtách z Beskyd a v Zimní melodii i jinde. Můžeme si dovolit konstatovat, že se literární tvorbě nevěnoval více právě proto, že byl až příliš rozptylovaný svou účastí ve spolkovém životě nevidomých, kde by byl postradatelný a kde by možná bylo i méně problémů.
Z historických prací tzv. hnutí nevidomých publikoval několik odborných referátů z mezinárodních komisí, kterých byl členem a mnohé připomínky významných nevidomých osobností. V období svého působení ve škole referoval rovněž o problémech nevidomých a slabozrakých učitelů hudby i o způsobech jejich uplatnění. Nejzávažnější publikací je práce v několika verzích s názvem Nevidomí známí i neznámí, ve které je po několika předcházejících opravených vydáních s nezbytnými autorovými korekcemi a úpravami (hlavně po odstranění tendenčních a třídních přístupů v prvním vydání) možno najít základní informace o nejvýznamnějších nevidomých a spoře i slabozrakých hudebnících, literátech, vědeckých pracovnících i jiných významných těžce zrakově postižených osobnostech celého světa. Poslední vydání je z r. 1992. Ani toto se však nezbavilo některých v zásadě socialistických hodnocení.
Krchňákovy životní osudy dokresluje jeho práce ve společenských organizacích nevidomých, kde až do poslední doby zastával tzv. Tylovské pojetí.2) Zúčastnil se založení slepeckých dílen Podpůrného spolku samostatných slepců v nadační budově básníka Josefa Chaloupky v Brně a byl jeho dlouholetým funkcionářem. Svého času byl jediným propagátorem vybudování rehabilitačního střediska pro později osleplé a zastáncem chůze s dlouhou bílou holí, o kterých napsal příspěvek do odborného časopisu. Jinak se však neaktivizoval. V rámci svých funkcí ve Svazu invalidů pěstoval četné mezinárodní styky a jako esperantista získal a předal mnoho poznatků ze zahraničí, které po roce 1948 byly mimořádně cenné.
Přesto, že byl dlouholetým členem Podpůrného spolku samostatných slepců, nechtěl pochopit, že Svaz invalidů je ve své podstatě politickou organizací, že je pákou KSČ a že spojení všech zájmových invalidních spolků bylo provedeno příkazem shora právě z důvodu ideově politického zastřešení. V uzlových okamžicích byl proto brzdou vytvoření samostatné a nezávislé organizace nevidomých a slabozrakých.
Až do pozdního stáří se věnoval překladům ze zahraničního tisku, které uveřejňoval v čas. Zora.
Osobnost Rudolfa Krchňáka svým širokým záběrem ovlivnila vnitřní strukturu Svazu invalidů a již méně péči o nevidomé. Byl příkladem nevidomého, který svým intencionálním působením v několika kulturních i společenských okruzích zanechal odkaz hodný úcty.

*9) Všeobecné vzdělávání v ústavu probíhalo ve třech až čtyřech (později v pěti) třídách. Z řemesel to bylo např. provaznictví, obuvnictví, rohožkářství, kartáčnictví, košíkářství aj.

Marie Jansová (9. 9. 1906-9. 2. 1994)

Kladně ovlivnila životní standard brněnských nevidomých žen. Zvláště se zasloužila o založená Odboru nevidomých žen v Brně, kde dlouhodobě pracovala. Věnovala se propagaci práce nevidomých žen účastí na výstavách ručních prací.
Povoláním učitelka hudby. Je druhou kvalifikovanou nevidomou učitelkou hry na hudební nástroje. Ve svém oboru dosáhla velmi pěkných výsledků. V padesátých letech založila a dlouhodobě vedla pěvecký sbor nevidomých žen, který se úspěšně zúčastnil několika soutěží.
Narodila se v Letonicích. Ve druhém roce přišla o zrak poleptáním vápnem. Obdivuhodnou životní vitalitu získala v dětských hrách s vidomými dětmi i díky mimořádnému pochopení rodičů, kteří ji vedli k domácím pracím.
Nástup do ústavu pro nevidomé v ¨Brně zdržela první světová válka, a tak začala na vlastní žádost navštěvovat místní školu. Zároveň s jinými dětmi nastoupila do ústavu až v r. 1919 a zakončila základní školní vzdělání.
Perspektiva varhanice ji nelákala. S plnou vervou se pustila do studia hry na klavír. Nespokojila se se vzděláním pěti tříd, které bylo možné v ústavu absolvovat, ale přihlásila se ke zkoušce z učiva měšťanské školy. Po tovaryšské zkoušce z řemesla kartáčnického se začala plně věnovat přípravě ke státní zkoušce z hudby na brněnské konzervatoři.
V r. 1930 začíná svůj boj o samostatnou existenci nevidomé učitelky hudby, který přes úspěšně zdolané překážky soukromé učitelky zakončila v Osvětové besedě v Brně. Ani v pozdním věku nezůstala v pasivitě. Hudebně pedagogické činnosti se věnovala již jen ojediněle, avšak stále sledovala nejnovější pedagogické poznatky a pomáhá radou jiným nevidomým ženám. Vedla přílohu čas. Zora Pleteme, ve které uveřejňuje své životní zkušenosti v ženských ručních pracích. Svou mnohostrannou činností je příkladem ostatnímnevidomým ženám. Zemřela po krátkém pobytu v domově důchodců v Chrlicích.

Alois Binar (2. 12. 1914-23. 2. 1975)

Německý pěvec.
Narodil se ve Skřípově u Opavy jako syn německých rodičů. Do brněnského ústavu pro nevidomé přišel ještě jako slabozraký. I tyto zbytky zraku brzy ztratil. Vyučil se košíkářskému řemeslu a dále se věnoval hře na klavír a na kontrabas. Jeho pěvecký talent objevil učitel ústavu, pozdější profesor konzervatoře, Vladimír Hawlík, který mu dal pěvecké základy. A. Binar potom studoval u Habela a Tschernika na hudební škole brněnského Musikvereinu. Ještě před odchodem z ústavu několikrát vystupoval v rozhlase.
V r. 1938, po připojení tzv. sudetského území k Německu, odchází studovat do Berlína, kde se brzy stal zaměstnancem německého koncertního ústředí nevidomých umělců. Ke konci války zpíval ve vojenských lazaretech. Konec války prožil v německém ústavu pro nevidomé v Ústí n. L.
Po válce nejdříve pracoval jako košíkář v ústeckých nově otevřených dílnách pro nevidomé. Asi po dvou letech odešel do Německé demokratické republiky, kde se uplatnil jako koncertní a oratorní pěvec. Vyznačoval se textovou srozumitelností. Na koncertech i v rozhlase zpíval nejnáročnější pěvecká díla (madrigaly, kantáty). Zvláště byl ceněný jako interpret balad K. Loeweho, písní Schubertových, Schumannových a Wolfových. Dostal se do povědomí německého publika. Hostoval rovněž v Brně a v Praze.

Alena Vlasáková (29. 5. 1948)

Vynikající česká klavírní pedagožka.
Narodila se v Brně v rodině baletního mistra a známé brněnské baletky. Již v útlém dětském věku projevovala sklon k hudebnosti i zájem o zpěv a hru na klavír. Ve dvou letech oslepla. Po několik operacích se objevil malý zbytek zraku. I tento zbytek se pozvolna zhoršoval. Do školy nastoupila ve svém bydlišti. Strávila zde čtyři roky.
Lidovou školu umění začala navštěvovat v r. 1955. Její učitelka hry na klavír, R. Ketnerová, brzy rozeznala mimořádný talent podporovaný obdivuhodnou pílí a zájmem matky. Pozvolna si jejích výkonů povšimli i ostatní učitelé. Zrak se však dívence i nadále pozvolna ztrácel. Učitelé lidové školy umění v Brně-Židenicích si nevěděli rady s děvčátkem s dalekohlednými brýlemi. Rada slabozrakého učitele J. Smýkala, aby se skladbám učilo pamětně, se všem jevila jako mimořádně náročná. Ale dařilo se nečekaně lehce. V hudební nauce při psaní not nebyly při používání dalekohledných brýlí větší problémy.
Zrak se jí ztrácel, bylo třeba zasáhnout. Maminka se nechala přesvědčit, aby svou nadanou dceru přihlásila do základní školy pro slabozraké v Brně. Ve škole nepobyla dlouho. Byla přeřazena do třídy pro nevidomé. Ve hře na klavír byla žákyní nevidomého Rudolfa Krchňáka. Ve své píli neustávala, a tak brzy patřila mezi nejlepší s perspektivou studia na konzervatoři. Teprve u přijímacích zkoušek se objevily některé zásadní technické nedostatky. Vyprávěla, že po celé následující prázdniny navštěvovala jiného učitele hudby.
Střední hudební školu pro zrakově postiženou mládež v Praze navštěvovala v letech 1963-1968. I zde se vypracovala na jednu z nejlepších studentek. Hru na klavír studovala u prof. Jar. Kříže. Zúčastnila se Beethovenovské soutěže. Jako druhý nástroj studovala hru na flétnu. Po maturitě přestoupila na brněnskou konzervatoř do třídy prof. I. Janíčkové. Absolvovala v r. 1969.
Po absolvování nastoupila jako učitelka do Lidové školy umění Jaroslava Kvapila v Brně, kde za krátkou dobu vynikala, a to zvláště ve výuce předškolních dětí. Spolu se svým prvním manželem Andrzejem Andraszewskim pořádala četné klavírní koncerty. Oba se zapsali ke studiu na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Studovala u prof. O. Vondrovice. Absolvovali v r. 1977. Jejich společný absolventský koncert v Besedním domě měl mimořádný ohlas.
Po jednoročním působení na JAMU, kde vyučovala obligátní hře na klavír posluchače nehudebních směrů, v r. 1982 odchází na konzervatoř do Pardubic. Znovu se vdává, a to za ředitele LŠU Josefa Vlasáka (1983). V Pardubicích brzy zaujímá výborné odborné postavení. V koncertní činnosti neustává. Svůj odborný rozhled si prohlubovala na několika mistrovských kurzech a zahraničních stážích.
Úspěšně pracovala jako lektorka při kurzu nevidomých a slabozrakých učitelů hudby v r. 1987. Měla k hudební pedagogice vždy těsný vztah a ráda se podělila o své zkušenosti. Hudebně pedagogická činnost se postupně stala její doménou. Připravila několik žáků na mezinárodní soutěže Virtuosi per musica di pianoforte. Připravila také mnoho studentů k úspěšným mezinárodním soutěžím, např. Maria Canals de Barcelona, Tunbridge Wells, Leeds, Darmstadt aj. Zasedala v několika mezinárodních porotách i na Mezinárodní soutěži zrakově postižených hudebníků.
Od r. 1990 vyučuje na JAMU i AMU. V současné době je docentkou. Vede kurzy postgraduálního studia učitelů základních uměleckých škol. Tak se dostala na místo, které si plně zaslouží. Zasedá v porotě při Mezinárodních interpretačních soutěžích nevidomých a slabozrakých interpretů v Mariánských Lázních.
Výsledky své práce publikuje. Jsou to především tři práce, které se vesměs zabývají metodikou vyučování klavírní hře. Napsala: Komplexní estetická výchova klavíristů, Klavírní pedagogika, Počáteční vyučování klavírní hry. Dále je to řada článků v odborných časopisech. Poslední její prací je vysokoškolské skriptum. Bohatá je i její přednášková činnost a to i v zahraničí. Podílela se na vytváření učebních osnov pro klavírní hru. Vyučuje na mistrovských kurzech. Dočkala se také několika oficiálních ocenění, mezi nimi dosud nejvyšší je diplom Nejlepší metodičky hry klavírní.

Jan Budín (29. 5. 1950)

Profesor na konzervatoři Jana Deyla v Praze, klarinetista s bohatou domácí i zahraniční koncertní činností.
Narodil se v Praze. Rodiče se později přestěhovali do Hodonína, kde začal chodit do školy. Těžká zraková vada však byla příliš velkou překážkou, a tak byl v r. 1957 přijat do základní školy pro nevidomé v Brně. Zde se rovněž začal učit hře na klavír, v 9. ročníku i na klarinet, a to v lidové škole umění Jar. Kvapila. Prospíval tak dobře, že u přijímacích zkoušek na Střední hudební školu pro mládež s vadami zraku v Praze (1964) mu examinátoři klarinet doporučili jako hlavní obor. Jako druhý obor si vybral hru na kytaru.
Stal se žákem prof. Jiřího Kratochvíla (klarinet), Halouzky (kytara) a později Viléma Prokopa Mlejnka. Patřil mezi vynikající studenty, a proto brzy reprezentoval svou hrou na klarinet školu doma i v zahraničí. Absolvoval v r. 1971. V témže roce vykonal s úspěchem přijímací zkoušku na Akademii múzických umění v Praze. Hru na klarinet zde studoval u prof. Vladimíra Říhy a Milana Etliga. Jeho společenská adaptabilita, píle a vytrvalost umožnily zakončit studium s výborným prospěchem v r. 1975.
Vedení Střední hudební školy pro mládež s vadami zraku v témže roce vypsalo konkurz na místo učitele, ke kterému se přihlásil a byl přijat pro vyučování hře na klarinet, Braillově bodové hudební notaci a hudební teorii, kterou později postgraduálně studoval na AMU. Tento rok byl pro J. Budína zvláště významný také proto, že získal první cenu na Mezinárodní interpretační soutěži zrakově postižených interpretů v Mariánských Lázních a začal redigovat Hudební přílohu časopisu Zora.
Jako prakticky nevidomý dosahuje v hudebně pedagogické činnosti výborné výsledky. Připravil několik zručných klarinetistů. Hudební přílohu vede s přehledem. Svým obsahem je Hudební příloha užitečnou pomůckou pro nevidomé učitele hudby, která se ke škodě věci v r. 1997 z měsíčníku změnila na dvouměsíčník.
Mimořádně úspěšná je jeho koncertní činnost. Spolupracuje se Stadlerovým kvartetem i s jinými komorními soubory špičkové úrovně, např. s kvartetem Kociánovým, Stamicovým, Panochovým. Jako sólista vystupuje s různými orchestry, např. FOK a Sukovým komorním orchestrem. Vystupuje také sólově s korepetitorem prof. AMU Fr. Malým. S Panochovým kvartetem natočil jeden kompakt. Koncertuje rovněž v zahraničí. Zasedá v mezinárodní porotě při hudebních soutěžích nevidomých a slabozrakých interpretů v Mariánských Lázních.
V r. 1973 se oženil. Jeho manželka je učitelkou hudby.

8. PODÍL DALŠÍCH ABSOLVENTŮ NA SPOLEČENSKY UŽITEČNÉ PRÁCI

Mimo výše uvedených výjimečných životních úspěchů absolventů, je ještě celá řada těch, kteří svým mimořádným pracovním úsilím docílili ve svém povolání obdivuhodných životních úspěchů.
Do roku 1960 to byla především dvě řemesla (kartáčnictví a košíkářství), jimiž se živila většina absolventů ústavu. Jen výjimečně se někteří uplatnili jako samostatní ladiči klavírů nebo soukromí učitelé hudby. Jako telefonní manipulanti mohli pracovat jen slabozrací. Soukromí učitelé hudby se po r. 1945 postupně zapojili do lidových škol umění. Někteří řemeslníci odcházejí pracovat do továren.
Někteří nevidomí i slabozrací působili v ústavu jako učitelé nebo dílenští mistři.
Ve své době mělo mimořádný význam otevření dílen Podpůrným spolkem samostatných slepců v Brně, které zaměstnávaly několik desítek brněnských nevidomých řemeslníků a zprostředkovaly i práci domáckým dělníkům. Tato praxe se udržela i v pozdější brněnské Drutěvě.
Dále zde byla celá řada nevidomých, kteří se živili jako samostatní řemesníci. Tam, kde k obživě nestačilo řemeslo, bylo třeba využít ladičské nebo varhanické dovednosti, jak jsem se již výše zmínil. Kde nestačilo těch pár žáků soukromému učiteli hudby, pomohlo varhaničení, ladění, případně i řemeslo. Tomu všemu se schopní chovanci ústavu učili. Výrazným příkladem všestrannosti a pracovní iniciativy byl např. Z řemeslníků zvláště vynikli: W. Trapp a Fr. Maneth. Působili jako dílenští mistři v ústavu. K. Kerle a B. Koláček působili jako dílenští mistři v ústavu pro nevidomé v Levoči. Z celé řady úspěšných řemeslníků uveďme alespoň A. Adamce a F. Talaše. Oba postupně vedli slepecké dílny v Brně. Zmínku si zaslouží i známý brněnský kartáčník E. Sládeček, který měl i vlastní obchod. F. Lesert byl zaměstnaný ve vídeňských dílnách ministerstva školství, J. Žůrek si vybudoval velkou dílnu, kde zaměstnával několik nevidomých řemeslníků. Zvláštní zmínku si zaslouží tři Šenkýřovi sourozenci.Vynikající pozici si vybudovala M. Jandová, nevidomá masérka.
Pokud se jedná o vynikající ladiče klavírů a učitele hudby, kteří působili v ústavu, jsou zařazeni do mých publikací Hudební tradice a Tyflopedický lexikon.
V intelektuální oblasti pracovali nevidomí nejdříve jako učitelé hudby. Zpočátku vyučovali soukromě, po roce 1945 jako učitelé lidových škol umění. Z těch nejúspěšnějších uveďme M. Veverku, pořádal četné koncerty na lesní roh, později vystupoval i jako koncertní pěvec, působil převážně ve Vídni, St. Rajského, působil v Telči. Byl známý jako výborný křídlovkář, Fr. Langra, konal koncerty, M. Bergmana, člena vyškovského symfonického orchestru, V. Veverku a M.Zichu.
Varhaníci: A. Brablec, F. Sekanina (vedl pěvecký sbor a nacvičoval operety), J. Florec (měl vlastní kapelu, pro kterou též komponoval), H. Lehnert (vedl různé pěvecké sbory, pro které upravoval národní písně), V. Šmiga vedl velký smíšený pěvecký sbor), Fr. Malý, F. Pohanka a H. Schulmeister.
Po zrušení ústavu se zájem vedení soustředil na zkvalitnění obsahu vyučování ve škole. Od r. 1957 začíná rozvoj vzdělávání slabozrakých žáků. Absolventi školy odcházejí do středních škol v Praze. Začíná se měnit základní struktura povolání těžce zrakově postižených.V r. 1961 se ve shodě s uplatňováním nového školského zákona mění dosavadní osmiletá střední škola na základní devítiletou školu internátní. V r. 1978 je přistoupeno k realizaci povinné desetileté školní docházky.
V posledních deseti letech byli absolventi rozmístěni takto: učňovská škola (střední odborné učiliště) 45, ekonomická škola 21, gymnázium 7, konzervatoř 14, odborná ladičská škola 2, zdravotnická škola 11, přímý pracovní poměr 8, kurz pro telefonisty 3, do rodinné nebo ústavní péče 3.
Absolventi učňovské školy pracují jako dělníci v Drutěvě. Většina absolventů ekonomické školy je zaměstnána jako telefonní manipulanti v závodních tel. ústřednách. Absolventi gymnázia odcházejí většinou studovat vysokou školu. Prvním vysokoškolsky vzdělaným absolventem ústavu je slabozraký E. Šlahúnek, je doktorem práv (slabozraký). Úspěšně si vedou i další absolventi vysokých škol, kterých neustále přibývá. Absolventi konzervatoře vyučují na základních uměleckých školách, někteří z nich pokračují studiem na vysokých školách. Nejpozoruhodnějších výsledků dosáhl J. Budín a A. Vlasáková jako profesoři konzervatoře. J. Mojžíšek se stal prvním nevidomým programátorem.
Oslava 150 let trvání ústavu pro nevidomé v Brně a následné speciální školy je příležitostí poděkovat všem poctivým a pilným pracovníkům, ale především samotným nevidomým a těžce slabozrakým za jejich mimořádnou píli a životní optimizmus.

9. PŘÍLOHY

Souhrnný seznam ředitelů, učitelů i seznam všech nevidomých a slabozrakých žáků, kteří prošli ústavem a školou je zde uveřejněn poprvé v historii našeho zařízení. Tímto souborem chceme ukázat, jak učitel ve speciální škole se stává i tvůrcem pedagogické teorie.

Ředitelé ústavu:
Jan Rafael Beitl, 1835-1852
Antonín Malý, 1852-1852
Jan Schwarz, 1853-1888
František Pavlík, 1888-1919
Antonín Špička, 1919-1933
Rudolf Vejmělek, 1933-1942
Norbert Doležel, 1943-1948
Josef Sedlák, 1948-1950
Drahomíír Hanák, 1950-1950

Do roku 1943 byl ředitel ústavu zároveň ředitelem školy. Od tohoto roku do roku 1950 byla funkce ředitele diferencována.

Ředitelé školy:
Jaroslav Pozdník, 1942-1945
Otakar Sadovský ved. učitel), 1945 (duben)
Rudolf Veljmělek, 1945 (květen)-1948
Vincenc Král (bed. Učitel). 1948 (únor-březen)
Lubomír Nop (ved. Učitel) 1948 (duben-květen)
Vladimír Racek, 1948-1850
Drahomír Hanák, 1950-1977
Josef Smýkal, 1977-1982
Zdenka Plisková, 1982-1990
Hana Adamczyková, 1990 dosud

Od r. 1978 je ředitel základní školy zároveň ředitelem mateřské školy pro nevidomé.

Učitelé:

Beitl, J. R. 1835-1852
Cerer, J. data nejsou známa
Tull, M. data nejsou známa
Halfar, F. data nejsou známa
Redlová, M. ?-1885
Trávníček, V. ?-1861
Rotter, V. ,-1863
Kliment, J. , 1873
Malý, A. 1850-1855
Pejša, M. 1852-?
Křížkovský, P. 1852-?
Nahodil, K. 1848-1855
Perman, V. 1853-1878
Schwarz, J. 1853-1888
Zölner, F. 1855-1857
Faust, J. 1855-?
Kužela, F. 1858-1869
Kuželová, A. 1858-1873
Pöschl, J. 1863-?
Bauer, R. 1868-1910
Ondroušek, J. 1873-1878
Ondroušková, O. 1873-1878
Jemelík, J. 1876-1923
Čichna, K. 1878-1880
Pavlík, Fr. 1878-1919
Mücková, T. 1880-1885
Kreberník, R. 1881-1881
Hledík, R. 1882-1885
Niemczyński, A. 1883-1928
Dundálková, A. 1885-1923
Umlauf, J. 1888-1926
Manda, J. 1889-1894
Pavlík, O. 1889-1907
Paleczek, A. 1892-1925
Buresch, R. 1892-1934
Špička, A. 1895-1933
Rappawi, A. 1896-1934
Pleschová, T. 1905-1936
Kubíček, J.L. 1910-1938
Vejmělek, R. 1911-1942 a 1945-1948
Pokorná, M. 1912-1939
Vinglárek, J. 1918-1936
Sadovský, O. 1919-1946
Pozdník, J. 1919-1947
Antoníček, F. 1922-1935
Políšek, J. 1923-1927
Voda, H. 1923-1940
Matoušek, E. 1927-1928
Pejša, O. 1927-1945
Krchňák, R. 1928-1967
Wech, O. 1934-1938
Král, V. 1934-1965
Hawlík, V. 1935-1950
Rozprýmová, B. 19366-1937

Knödl,F. 1936-1939
Racek, V. 1936-1956
Podlucký, F. 1936-1950
Soukeníková, M. 1937-1970
Veverka, V. 1938-1939
Štěpánová, V. 1939-1947
Kyselák, S. 1945-1950
Nop, L. 1941-1949
Reinhardt, K. 1944-1945
Smýkal, Jar. 1946-1952
Kovářová, A. 1946-1970
Hanák, D. 1946-1977
Dvořáková, L. 1946-1982
Borisová, Ž. 1947-1962
Boris, M. 1949-1979
Habrdová, J. 1952-1968
Ditrich, J. 1956-1965
Zounek, J. 1960-1961
Chromková, L. 1960-1970
Trajtelová, O. 1962-dosud
Pávková, Z. 1963-1975
Janíček, P. 1963-1977
Plisková, Z. 1964-
Šváb, Z. 1966-1967
Novotná, J. 1966-1969
Hofmanová, M. 1967-1969
Florián, S. 1967-1979
Smýkal, Jos. 1967-1985
Čapka, F. 1969-1975
Černocká, M. 1969-
Chalupníková, L. 1969-
Blatná V. 1969-dosud
Pouzarová, M. 1969-dosud
Tříska, J. 1970-1990
Sládková, M. 1971-1974
Novák, Č. 1972-1972
Kašparová, F. 1972-1973
Milošic, L. 1973-1978
Podhorná, S. 1974-1978
Adamczyková, J. 1975-dosud
Hauser, J. 1977-1997
Hauserová, M. 1978-dosud
Příhodová, V. 1979-dosud
Janská, M. 1979-1984
Kolář. L. 1979-dodsud
Stejskalová,J. 1979-1980
Podhorná, M. 1980-dosud
Čížková, V. 1980-1982
Jandová, A. 1981-dosud
Trčálová, M. 1982-dosud
Knihař, A. 1981-1982
Kršková, S. 1982
Skýba, J. 1982-dosud
Vacková, J. 1983-dosud

Učitelky mateřské školy:
Peloušková, M. 1978-1990
Pražáková, M. 1978-
Patočková, M. 1984-dosud (v ZŠ)

Publikace obsahuje úplný seznam absolventů. Zájemci jej mohou získat v knihovnách škol pro nevidomé, také na katedrách spec. ped. PF. Několik výtisků je zařazeno i do knihoven, např. Univerzitní v Brně a Pedagogické v Brně.

Počet výtisků rozmnoženého strojopisu ofsetovou technikou celkem 500.

[ zpět na seznam publikací | zpět na úvodní stránku ]